60 Ad 7/2023– 81

Rubrum

I. Žaloba se v části požadující zastavení správního řízení odmítá. II. Rozhodnutí žalované ze dne 13. 4. 2023, čj. X, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení. V. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Michalu Fidrovi, advokátu, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1 573 Kč, která bude proplacena z účtu Krajského soudu v Českých Budějovicích do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Výrok

I. Vymezení věci 1. Dne 14. 12. 2022 podal žalobce žádost o zastavení vyplácení starobního důchodu od 12. 1. 2023 z důvodu výkonu výdělečné činnosti za účelem budoucího zvýšení důchodu.

2. Žalovaná rozhodnutím ze dne 18. 3. 2023, č. I., čj. X, stanovila, že žalobci nenáleží výplata starobního důchodu, které se žalobce vzdal, a to od 12. 3. 2022 (s ohledem na odůvodnění tohoto rozhodnutí měla žalovaná patrně na mysli den 12. 1. 2023), a dále rozhodla, že výplata starobního důchodu se zastavuje od 12. 2. 2023 (dále jen „rozhodnutí č. I“).

3. Žalovaná rozhodnutím ze dne 18. 3. 2023, č. II., čj. X (dále jen „rozhodnutí č. II“), uložila žalobci dle § 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, povinnost vrátit částku 16 920 Kč neprávem vyplacenou na starobním důchodu za období od 12. 1. 2023 do 11. 2. 2023.

4. Žalobcovy námitky proti rozhodnutí č. II žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla a prvoinstanční rozhodnutí potvrdila.

II. Shrnutí žaloby 5. Proti rozhodnutí žalované podal žalobce dne 22. 5. 2023 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

6. Žalobce předně obsáhle shrnul skutkový stav věci a průběh dosavadního řízení.

7. Rozhodnutí žalované považuje žalobce za zmatečné a nepřezkoumatelné, neboť rozhodla o vrácení důchodu za období mezi podáním žádosti, kterou se žalobce důchodu vzdal, a samotným zastavením výplaty důchodu. Žalovaná přitom nezjišťovala, zda byly naplněny důvody pro vrácení přeplatku dle § 118a odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Tyto důvody tak ani blíže nespecifikovala.

8. Dle žalobce je pro takový postup nutné zavinění na straně důchodce, neboť se jedná o odpovědnostní vztah. K tomu poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2014, čj. 22 Ad 46/2012–69, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2010, čj. 3 Ads 35/2010–54.

9. Naproti tomu žalovanou citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2004, čj. 1 Ads 12/2003–42, č. 387/2004 Sb. NSS, považuje žalobce za nepřiléhavý, neboť se vztahoval k § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.

10. V nynější věci žalovaná nezjistila, že by byl důchod vyplácen ve vyšší částce či neprávem. Žalobce nesouhlasí s tím, že požádal–li o zastavení důchodu od 12. 1. 2023, vzdal se zároveň od tohoto dne důchodu nezávisle na tom, kdy žalovaná o žádosti rozhodne. Žalobce je přesvědčen, že důvodem, pro který by mu od uvedeného dne důchod nenáležel, by byl pouze souběh výplaty důchodu a výdělečné činnosti, k čemuž nedošlo.

11. Žalobce uvedl, že zatímco odpovědnost příjemce důchodu dle § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení je postavena na principu subjektivním, v případě § 118a odst. 2 téhož zákona jde o odpovědnost objektivní. Konkrétně se pak věnoval podmínkám, které musí být dle citovaných ustanovení pro vrácení přeplatku splněny. Na nynější věc se dle žalobce vztahuje § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a přeplatek tudíž nelze zpětně požadovat za situace, kdy nevznikl žalobcovým zaviněním.

12. Žalobce následně popsal postup žalované v případě jeho předchozích žádostí, jimiž se v minulosti vzdal starobního či invalidního důchodu. Jelikož žalovaná dříve vrácení přeplatku nepožadovala, považuje žalobce její postup v nynější věci za porušení dosavadní správní praxe a jeho legitimního očekávání.

13. Žalobce dále odkázal na komentářovou literaturu a judikaturu k otázce vymezení žalobních bodů a dále předestřel výčet žalobních bodů, které v žalobě uplatnil (pozn. krajského soudu: tento výčet v podstatě odpovídá shora popsané argumentaci). Žalobce uvedl, že důvodem jeho žádosti byla výdělečná činnost za účelem následného zvýšení důchodu, přičemž pokud je starobní důchod žalobci rozhodnutím žalované přiznán, pak si jej tímto způsobem zvýšit nelze.

14. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2021, čj. 4 Ads 251/2019–37. Za spornou pak označil otázku, zda činnost žalobce vykonávaná v období od 12. 1. 2023 do 11. 2. 2023 byla výdělečnou činností ve smyslu § 27 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a zda tak žalobci vznikl nárok na starobní důchod. Jinými slovy řečeno, zda byl žalobce v uvedeném období zaměstnán v rozsahu zakládajícím účast na důchodovém pojištění. Žalobce uvedl, že tuto činnost za výdělečnou považovat nelze, neboť to žalovaná znemožnila svým pochybením. Činnost žalobce nespadala do kategorie činností uvedených v § 5 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění a zároveň ji nevykonával v rozsahu potřebném pro účast na důchodovém pojištění.

15. Žalobce v návaznosti na uvedené znovu obsáhle vyložil svůj náhled na rozdílné vymezení odpovědnosti příjemce důchodu dle § 118a odst. 1 a 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Znovu taktéž namítl nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost rozhodnutí žalované.

16. Dávky důchodového pojištění vyplacené v souladu s právními předpisy nelze dle žalobce zpětně vymáhat. Z judikatury Nejvyššího správního soudu dle žalobce vyplývá, že důchod vyplacený coby bezdůvodné obohacení jakožto plnění bez právního důvodu není možné vyplatit (pozn.: žalobce má patrně na mysli vymáhat) zpětně. Zastavení výplaty důchodu se provádí vždy do budoucna. K podpoře své argumentace žalobce poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2011, čj. 4 Ads 163/2009–70, č. 2349/2011 Sb. NSS, a ze dne 31. 8. 2010, čj. 4 Ads 64/2010–59, a dále na dikci § 55 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění [obdobně též § 52 písm. a) a c) a § 124 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, § 48 dřívějšího zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, § 53 odst. 2 a § 62 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, § 14 odst. 5 a § 22 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, § 45 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, a § 55 odst. 1 a 2 zákona č. 435/2004, o zaměstnanosti].

17. Žalobce uvedl, že pokud byla splatnost důchodu stanovena na 12. den v měsíci, pak mu v měsíci lednu 2023 náležel důchod po dobu od 12. 1. 2023 do 11. 2. 2023. Pokud tedy žalovaná poukázala důchod za toto období již 19. 12. 2023, stalo se tak před jeho splatností.

18. Žalovaná dle žalobce nebyla v rámci svých pravomocí vymezených v § 5 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení oprávněna uložit žalobci vrácení přeplatku na důchodu podle § 118a odst. 2 téhož zákona. V případě prokázání zavinění (k němuž však nedošlo) měla postupovat dle § 118a odst. 1 citovaného zákona.

19. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a řízení zastavil.

III. Shrnutí vyjádření žalované 20. Žalovaná ve vyjádření k žalobě taktéž shrnula procesní vývoj věci.

21. Žalovaná uvedla, že žalobcova žádost o zastavení výplaty důchodu jí byla doručena dne 15. 12. 2022 spolu s průvodním dopisem do emailové schránky a dne 16. 12. 2022 pak byla doručena na podatelnu žalované. Než však mohlo dojít ke zpracování žádosti, byla dne 19. 12. 2022 hromadným příkazem poukázána České národní bance k provedení výplaty i splátka starobního důchodu žalobce za období od 12. 1. 2023 do 11. 2. 2023.

22. Výrokem II. rozhodnutí č. I byla výplata starobního důchodu od 12. 2. 2023 zastavena zcela správně (den následující po dni, za který byl starobní důchod již vyplacen) v souladu s § 56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění.

23. Dle žalované se v případě vzdání se nároku na výplatu starobního důchodu podle § 120 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení při stanovení povinnosti vrátit přeplatek na dávce důchodového pojištění uplatní § 118a odst. 2 téhož zákona, který představuje samostatnou skutkovou podstatu a u něhož se narozdíl od odstavce 1 uplatní objektivní odpovědnost (tj. nevyžaduje zavinění). K podpoře své argumentace žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2004, čj. 1 Ads 12/2003–42, č. 387/2004 Sb. NSS.

24. Podle § 116 odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení dávky důchodového pojištění se vyplácejí dopředu v pravidelných měsíčních lhůtách určených plátcem dávky, nestanoví–li se dále jinak. S ohledem na technické lhůty žalovaná nemohla výplatě starobního důchodu za období od 12. 1. 2023 do 11. 2. 2023 nijak zabránit.

25. Podle § 56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění zjistí–li se, že důchod byl přiznán nebo je vyplácen ve vyšší částce, než v jaké náleží, nebo byl přiznán nebo se vyplácí neprávem, důchod se sníží nebo odejme nebo jeho výplata se zastaví, a to ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které již byl vyplacen.

26. Jelikož se žalobce podanou žádostí o zastavení výplaty ze dne 14. 12. 2022 vzdal výplaty starobního důchodu již od 12. 1. 2023, nebyly splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění pro výplatu tohoto důchodu již od tohoto dne.

27. Žalovaná navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu 28. Krajský soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba v části požadující zastavení správního řízení vybočuje z výrokových možností soudu ve dle § 78 s. ř. s. Jelikož krajský soud postrádá pravomoc o takovémto návrhu rozhodnout, žalobu v této části dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Ve zbytku je žaloba projednatelná.

29. Krajský soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

30. Žaloba je důvodná.

IV. A K námitkám nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného 31. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované. Těmto námitkám nepřisvědčil.

32. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn.

IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

33. Pokud jde o otázku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nesrozumitelnost, lze poukázat na rozsudek ze dne 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013–25, v němž Nejvyšší správní soud dovodil, „že rozsudek by byl nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, pokud by z něj nebylo lze jednoznačně dovodit, jakým právním názorem je správní orgán po zrušení svého rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 80/2009–132 ze dne 22. září 2010), nebo pokud by z něj nevyplývalo, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 28/2008–76 ze dne 21. srpna 2008), pokud by jeho odůvodnění bylo vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 94/2007–107 ze dne 31. ledna 2008), či pokud by jeho výrok byl vnitřně rozporný nebo by z něj nebylo možno zjistit, jak vlastně soud rozhodl (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 58/2003 ze dne 4. prosince 2003, 133/2004 Sb. NSS) a v některých jiných speciálních případech. Nicméně, s tímto kasačním důvodem je nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení (v případě nositelů veřejných subjektivních práv je ve hře též jejich základní právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a koneckonců ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy, nemluvě o nákladech, jež jsou se soudním přezkumem spojeny.“ Jakkoli uvedené závěry Nejvyšší správní soud vyslovil v souvislosti s rozsudkem soudu, lze je nepochybně vztáhnout též na rozhodnutí správního orgánu.

34. Shora popsanými vadami rozhodnutí žalované netrpí.

35. Žalobce považuje rozhodnutí žalované za nepřezkoumatelné především proto, že nezjišťovala důvody pro vrácení přeplatku (ať již dle § 118a odst. 1 nebo odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Tak tomu ovšem není. Žalovaná již v rozhodnutí č. I předestřela, že žalobci důchod od 12. 1. 2023 nenáležel, neboť se jeho výplaty od tohoto dne vzdal (krajský soud nepřehlédl, že ve výroku žalovaná chybně uvedla rok 2022, avšak to je s ohledem na obsah žalobcovy žádosti i odůvodnění tohoto rozhodnutí zjevná chyba v psaní). Z toho pak v rozhodnutí č. II pak dovodila, že tímto nebyly splněny podmínky pro výplatu důchodu, čímž došlo k naplnění skutkové podstaty dle § 118a odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Shrnutí uvedených důvodů pak obsahuje i odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Jakkoli jsou odůvodnění těchto rozhodnutí poměrně stručná, uvedené úvahy jsou přezkoumatelné a srozumitelné.

IV. B K námitkám týkajícím se povinnosti vrátit přeplatek 36. Podstata žalobních námitek směřuje k otázce, zda žalovaná coby plátce důchodu měla nárok na jeho vrácení za období od 12. 1. 2023 do 11. 2. 2023. Jde pak především o to, zda za toto období byly splněny podmínky pro výplatu důchodu či nikoli. Krajský soud dospěl k závěru, že tomu tak bylo, a žalobní námitky jsou v tomto směru důvodné.

37. Podle § 120 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení platí, že „[p]oživatel starobního důchodu se nemůže vzdát výplaty tohoto důchodu za dobu před podáním žádosti o zastavení výplaty tohoto důchodu.“ 38. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 12. 2014, čj. 8 Ads 18/2014–34, dovodil, že „[s]myslem úpravy § 120 zákona je zabránit situacím, v nichž by poživatelé důchodu mohli žádat o vzdání se výplaty důchodu zpětně. Pokud se tak chce poživatel starobního důchodu vzdát výplaty na určité období, je nutné, aby tak činil pouze do budoucna a aby žádost příslušnému orgánu sociálního zabezpečení podal ještě předtím, než je mu dávka na dané období vyplacena. Starobní důchod je totiž dávkou, kterou příslušný orgán sociálního zabezpečení vyplácí dle § 116 odst. 1 zákona zpravidla s měsíčním předstihem“ (důraz doplněn).

39. Tomuto požadavku žalobce dostál, neboť žádost byla žalované doručena dne 15. 12. 2022 a teprve dne 19. 12. 2022 žalovaná dle jejího tvrzení hromadným příkazem poukázala částku žalobcova starobního důchodu České národní bance k provedení výplaty (k samotné výplatě důchodu tak mohlo dojít nejdříve tohoto dne nebo později). Jiné omezení ve vztahu k podané žádosti právní úprava neobsahuje. Na straně žalobce tedy nedošlo k žádnému pochybení.

40. Lze připustit, že zákonná úprava je v této souvislosti poněkud nedomyšlená, jelikož neupravuje, do kdy nejpozději může příjemce důchodu podat žádost o vzdání se výplaty důchodu tak, aby žalovaná měla dostatek času na takovou žádost reagovat (jediné omezení spočívá v tom, že požadovaný den zastavení výplaty důchodu nesmí podání žádosti předcházet). Je pochopitelné, že zpracování žádosti zabere určitý čas a může tak dojít k tomu, že žalovaná do doby skutečného vyplacení důchodu o zastavení jeho výplaty nestihne rozhodnout (byť se jedná o rozhodnutí velmi jednoduché, neboť žalovaná věcné důvody pro vyhovění žádosti nezkoumá). Nedostatky právní úpravy či způsob nastavení vnitřních administrativních procesů žalované však nemohou jít k tíži žalobce.

41. Podstatné je pak též to, že k zastavení výplaty důchodu nedochází samotným podáním žádosti, nýbrž až na základě rozhodnutí žalované. Ta ovšem o zastavení výplaty důchodu rozhodla až více než tři měsíce od podání žádosti (sic!), tj. dne 18. 3. 2023.

42. Nadto nárok na výplatu důchodu podáním žádosti, ani samotným zastavením výplaty důchodu nezaniká. Takovouto informaci lze ostatně nalézt i na Portálu občana[*], kde je uvedeno, že „[z]astavením výplaty důchodu vám nárok na výplatu starobního důchodu nezaniká, můžete proto kdykoli požádat o doplacení důchodu za část doby či celou dobu, po kterou byla výplata na vaši žádost zastavena.“ Jinými slovy žalobce se na úkor státu nikterak neoprávněně neobohatil.

43. V posuzovaném období od 12. 1. 2023 do 11. 2. 2023 tudíž výplatě důchodu nic nebránilo, neboť příslušné podmínky byly splněny. Aplikace § 118a odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení proto nepřipadá v úvahu.

44. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2010, čj. 4 Ads 64/2010–59, dospěl k závěru, že „že dávky důchodového pojištění, které již byly vyplaceny v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, nelze zpětně vymáhat. Snížení či odnětí důchodu, jakož i zastavení jeho výplaty lze ze zákona provádět zásadně toliko do budoucna, s výjimkou případů, kdy tyto dávky byly vyplaceny neprávem v důsledku zaviněného porušení povinností ze strany příjemce dávky (srov. HŮRKA, P. in Tröster, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 5. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 106–108. PŘIB, J. in Přib, J., Voříšek, P. Důchodové předpisy s komentářem. 6. vyd. Olomouc : ANAG, 2010. s. 241.).“ 45. Pokud tedy žalovaná rozhodla o zastavení výplaty důchodu až poté, co k této výplatě za příslušné období již došlo, jsou její možnosti takovouto dávku zpětně vymáhat velmi omezené, a to v podstatě pouze na situace, kdy by k vyplacení dávky došlo neprávem v důsledku zaviněného porušení povinností ze strany žalobce ve smyslu § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. V posuzované věci však k ničemu takovému nedošlo a žalovaná ostatně ani netvrdí opak.

46. Zbylými žalobními námitkami se krajský soud pro nadbytečnost již nezabýval.

V. Závěr a náklady řízení 47. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

48. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

49. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě krajský soud neshledal, že by mu jakékoli uznatelné náklady vznikly, a jejich náhradu mu proto nepřiznal.

50. Žalovaná, která neměla v soudním řízení úspěch, nemá na náhradu nákladů řízení právo.

51. Ustanovenému zástupci krajský soud dle § 35 odst. 10 s. ř. s. a s přihlédnutím k § 7 bodu 3., § 9 odst. 2, § 11 odst. 1 písm. b) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přiznal odměnu za zastupování 1 × 1 000 Kč za jeden úkony právní služby (první porada s klientem) a paušální náhradu hotových výdajů 1 × 300 Kč, tj. celkem 1 300 Kč. Jelikož je advokát plátcem DPH, je nutné uvedenou částku navýšit o sazbu této daně na výsledných 1 573 Kč. Tato částka bude proplacena z účtu Krajského soudu v Českých Budějovicích do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalované IV. Právní hodnocení krajského soudu IV.A K námitkám nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného IV.B K námitkám týkajícím se povinnosti vrátit přeplatek V. Závěr a náklady řízení