60 Ad 7/2025– 42

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: R. Š. zastoupen advokátem Mgr. Petrem Švrčkem sídlem Žižkova tř. 183/33, 370 01 České Budějovice proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 1292/25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 5. 2025, čj. X, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 16. 5. 2025, čj. X, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18 404,10 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalovaná rozhodnutím ze dne 28. 2. 2025, čj. X, dle § 39 odst. 1 a § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, žalobci ode dne 8. 4. 2025 odňala invalidní důchod. Vycházela přitom z posudku posudkového lékaře Institutu posuzování zdravotního stavu (dále jen „IPZS“) ze dne 24. 2. 2025, dle něhož žalobci z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla pracovní schopnost o 15 %.

2. Žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím žalobcovy námitky zamítla a rozhodnutí ze dne 28. 2. 2025 potvrdila. Dle posudku IPZS ze dne 13. 5. 2025 poklesla žalobcova pracovní schopnost o 30 %.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalované podal žalobce dne 20. 6. 2025 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu a vadného právního posouzení, zejména pokud jde o hodnocení jeho zdravotního stavu a míry poklesu pracovní schopnosti. Podle posudku IPZS ze dne 13. 5. 2025 činí pokles pracovní schopnosti žalobce 30 %, což odpovídá invaliditě prvního stupně, avšak žalobce namítá, že jeho zdravotní stav je podstatně závažnější.

5. Žalobce uvádí, že trpí souborem dlouhodobých zdravotních obtíží, které zásadně ovlivňují jeho schopnost vykonávat jakoukoli pravidelnou výdělečnou činnost. Jde zejména o pooperační stav po dekompresní operaci bederní páteře, přetrvávající paraparézu dolních končetin, bolesti zad a dolních končetin, poruchy mikce, posttrombotický syndrom obou dolních končetin a poruchy spánku. Tyto obtíže žalobci znemožňují běžnou chůzi bez opory, vyžadují časté přestávky a zásadně limitují jeho pracovní možnosti. Přestože žalobce po rekvalifikaci pracuje jako řidič elektrobusu, tuto práci zvládá pouze za cenu značného sebezapření a usiluje o zkrácení úvazku. Posudkový závěr, že je schopen tuto práci vykonávat v plném rozsahu, považuje za zcela nereálný.

6. Podle žalobce posudková lékařka nesprávně aplikovala vyhlášku č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), když jeho zdravotní stav zařadila pod kapitolu XIII oddíl E položku 1c přílohy k uvedené vyhlášce, která se vztahuje na středně těžké postižení páteře.

7. Žalobce tvrdí, že jeho obtíže odpovídají spíše položce 1d téže kapitoly, jež se týká těžkého postižení více úseků páteře s trvalými neurologickými projevy, závažnými parézami a poruchami funkce svěračů, nebo dokonce položkám jiných kapitol, které reflektují kombinované postižení nervové soustavy.

8. Posudková lékařka nadto zcela pomíjí, že uvedená práce řidiče není dle doporučení lékařů pro žalobce vhodná, a ignoruje též synergický efekt více zdravotních postižení. Dle § 2 odst. 3 a § 3 odst. 1 vyhlášky o posuzování invalidity je při souběhu více postižení třeba přihlédnout k závažnosti vlivu přidružených postižení a v návaznosti na to lze horní hranici míry poklesu pracovní schopnosti zvýšit až o 10 procentních bodů.

9. V žalobcově případě jsou naplněny i předpoklady pro aplikaci § 3 odst. 2 vyhlášky o posuzování invalidity, jelikož dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav mu zásadním způsobem brání nejen v pokračování v původní profesi technického dozoru a v dílenské činnosti, ale omezuje i možnosti smysluplné rekvalifikace.

10. Žalobce dále namítá, že posudek se nevypořádal s doloženými lékařskými zprávami ani s jeho námitkami. Nebylo provedeno osobní vyšetření ani funkční diagnostika, která by ospravedlňovala závěr o 30% poklesu pracovní schopnosti.

11. Posudek neobsahuje úvahu o dopadu zdravotních obtíží na konkrétní pracovní uplatnění žalobce, ačkoli judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 23. 10. 2013, čj. 4 Ads 83/2013–35) vyžaduje, aby posudek byl úplný, přesvědčivý a individualizovaný. Podle této judikatury musí posudková komise uvést, jaké konkrétní práce by mohl pojištěnec vykonávat, zda odpovídají jeho kvalifikaci a zda by jejich výkon nevedl ke zhoršení zdravotního stavu. Posudek však pouze paušálně konstatuje schopnost vykonávat práci řidiče MHD, aniž by toto tvrzení jakkoli odůvodnil.

12. Žalobce poukazuje také na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 4160/16, podle něhož znalecký posudek nelze považovat za důkaz s vyšší důkazní silou a musí být podroben kritickému hodnocení stejně jako každý jiný důkaz. Pokud soudy vycházejí z neúplných či nepřesvědčivých posudků, dochází k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Žalobce tvrdí, že v jeho případě žalovaná bezvýhradně převzala nedostatečný posudek, čímž porušila zásadu volného hodnocení důkazů a přenesla odpovědnost za rozhodnutí na posudkového lékaře. Tento postup podle žalobce zasáhl do jeho základních práv, zejména práva na hmotné zabezpečení podle čl. 30 odst. 1 Listiny a práva na důstojný život ve smyslu čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Listiny. V této souvislosti žalobce navrhl provést důkaz znaleckým posudkem za účelem zjištění skutečného zdravotního stavu žalobce.

13. V ústavněprávní rovině žalobce kritizuje samotnou vyhlášku o posuzování invalidity jako zastaralou a rigidní. Tvrdí, že vyhláška nutí lékaře kategorizovat pacienta podle dominantního onemocnění, aniž by umožňovala zohlednit skutečný dopad kombinace více postižení na pracovní schopnost. Možnost zvýšit míru poklesu pracovní schopnosti o maximálně 10 procentních bodů považuje za nepřiměřeně omezenou. Podle žalobce je tento přístup v rozporu s principem individualizace, který se prosadil v soukromém právu po rekodifikaci občanského zákoníku, kdy byla zrušena vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Stejně jako v případě náhrady nemajetkové újmy nelze podle žalobce rozhodovat na základě tabulkových hodnot, ale je nutné vycházet z konkrétních okolností případu. K podpoře své argumentace žalobce odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, a ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 27/23, č. 101/2024 Sb. Žalobce proto navrhl, aby krajský soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení vyhlášky o posuzování invalidity nebo některých jejích ustanovení.

14. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalované o námitkách zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalované

15. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že při určování poklesu pracovní schopnosti se postupuje dle § 39 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění a že je vázána posudky příslušných orgánů. Posudek IPZS ze dne 13. 5. 2025 stanovil pokles pracovní schopnosti na 30 %, což neodpovídá invaliditě. Rozhodující příčinou je zdravotní postižení uvedené v kapitole XIII oddílu E položce 1c přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Žalovaná považuje posudek za úplný a přesvědčivý a navrhla provedení důkazu posudkem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí.

16. K námitce žalobce ohledně čl. 30 Listiny žalovaná uvádí, že právo na hmotné zabezpečení lze uplatnit pouze v mezích zákonů (čl. 41 odst. 1 Listiny), přičemž zákon o důchodovém pojištění stanoví podmínky pro vznik nároku na invalidní důchod (§ 38 a násl.). Otázku souladu vyhlášky č. 359/2009 Sb. s ústavním pořádkem ponechává na úvaze soudu.

17. Žalovaná navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Průběh jednání

18. Žalovaná se z účasti na jednání konaném dne 19. 1. 2026 omluvila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti. Žalobce prostřednictvím svého zástupce setrval na svém procesním stanovisku i shora uvedené argumentaci.

19. Krajský soud při jednání provedl důkaz posudkem posudkové komise v Českých Budějovicích spolu s protokolem o jednání ze dne 26. 11. 2025, z něhož se podává, že žalobce byl jednání přítomen. Komise zasedala v řádném složení za přítomnosti specialisty z oboru neurologie. Posudková komise vycházela z odborné dokumentace, zdravotní dokumentace praktického lékaře, lékařských zpráv doložených žalobcem v průběhu řízení a k vlastnímu jednání komise.

20. Posudková komise předestřela následující diagnostický souhrn: „Stav po operaci LS páteře r.2020, residuální lumbalgie, iritace S1 bil., paréza aker DKK, parestezie plosek DKK, neurogenní klaudikační bolesti, urgentní mikce Posttrombotický syndrom DKK oboustranně stadium C3, residuální venózní obstrukce bil. stacionární Polyartóza NS, počínající artróza obou kolenních kloubů V anamnéze kapsulitida obou ramen, fraktura pravého bérce r. 1985, syndrom neklidných nohou Obezita“.

21. Posudková komise dospěla k závěru, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti je u žalobce páteřová dysfunkce. Komise se shoduje s posudky IPZS, které páteřové obtíže hodnotí jako středně těžké postižení dle kapitoly XIII oddílu E položky 1c přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Posudková komise se však přiklonila k horní hranici taxačního rozmezí snížení žalobcovy pracovní schopnosti, tedy 40 %. V této souvislosti přihlédla jednak k ostatním žalobcovým zdravotním postižením a dále ke skutečnosti, že žalobce nemůže vykonávat profesi, ke které má kvalifikaci (opravář motorových vozidel). Žalobcova páteřová dysfunkce nesplňuje indikace k použití posudkového kritéria pro těžké postižení dle položky 1d.

22. Oproti posudku IPZS pořízenému v námitkovém řízení posudková komise neshledala, že by byl žalobce na své postižení plně adaptován. Do vystavení současné pracovní neschopnosti sice pracoval na plný úvazek, ale pracovní zátěž měl ulehčenou tím, že byl zařazen k řízení elektrobusu, kde měl delší přestávky v práci. Na druhé straně žalobcova pracovní kvalifikace při skutečnosti, že zatím pracoval v plném pracovním úvazku, není důvod k taxačnímu navýšení.

23. Ani ostatní poruchy žalobcova zdravotního stavu nemají na pracovní potenciál takový dopad, aby komise použila taxační navýšení. Zároveň žádná z vedlejších diagnóz nemá takový funkční dopad, aby sama o sobě – v případě že by byla určena jako rozhodující příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu – zdůvodnila použití takového posudkového kritéria, které odpovídá invaliditě nějakého stupně.

24. K dotazu soudu žalobce uvedl, že jiné důkazní návrhy nevznáší.

V. Právní hodnocení krajského soudu

25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

26. Žaloba je důvodná.

27. Dle § 39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění platí, že jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla „a) nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně, b) nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně, c) nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně.“ 28. Krajský soud předně uvádí, že rozhodnutí o přiznání či změně výše invalidního důchodu je závislé na odborném lékařském posouzení. Pro přezkumné soudní řízení je k takovému posouzení povolána podle § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Tato komise je oprávněna k celkovému posouzení zdravotního stavu osoby a její pracovní způsobilosti, jakož i k zaujetí posudkových závěrů o invaliditě a jejím stupni. Posudek komise pak krajský soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad obsažených v § 77 odst. 2 s. ř. s. Posudek posudkové komise je úplný a přesvědčivý, jestliže se posudková komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, uváděnými zdravotními potížemi a obsahuje–li náležité zdůvodnění posudkového závěru tak, aby ten byl přesvědčivý též pro krajský soud, který nemá odborné medicínské znalosti a samostatné hodnocení medicínských otázek mu ani nepřísluší.

29. Žalobce uplatněnými žalobními body v podstatě zpochybňuje provedená posudková hodnocení s tím, že neodpovídají jeho faktickému zdravotnímu stavu ani doložené zdravotnické dokumentaci. Pro posouzení věci je tedy klíčová námitka nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Tato námitka je důvodná.

30. Je třeba poznamenat, že žalovaná své rozhodnutí řádně zdůvodnila, přičemž sama nemá odborné medicínské znalosti a nemůže tak medicínské otázky podobně jako krajský soud samostatně hodnotit. Nelze jí proto vytýkat, že vycházela z posudkových závěrů, které měla v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí k dispozici. V průběhu řízení před krajským soudem však vyšlo najevo, že tyto závěry jsou nesprávné.

31. Krajský soud předně vyšel ze shora uvedeného posudku posudkové komise v Českých Budějovicích, jejíž závěry jsou popsány výše. Posudková komise přezkoumala žalobcův zdravotní stav. Následně stanovila úplnou klinickou diagnózu, a to na základě ucelené podkladové dokumentace, označila rozhodující zdravotní postižení způsobující u žalobce dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jímž je páteřová dysfunkce střední intenzity, což odpovídá postižení uvedenému v kapitole XIII oddílu E položky 1c přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Posudková komise stanovila pokles pracovní schopnosti u žalobce po navýšení z důvodu ostatních poruch zdraví na 40 %.

32. Jestliže posudková komise stanovila úplnou klinickou diagnózu, označila rozhodující zdravotní postižení způsobující dlouhodobě nepříznivý stav, to podřadila příslušné položce vyhlášky o posuzování invalidity a svůj závěr o tom odůvodnila, zabývala se dalšími žalobcovými zdravotními postiženími a možností aplikovat korekční faktory, pak považuje soud posudek posudkové komise za úplný a přesvědčivý. Totéž pak platí o závěru, že žalobcův zdravotní stav je dlouhodobě nepříznivý a způsobuje 40% pokles jeho pracovní schopnosti.

33. Přesvědčivosti posudku posudkové komise přispívá i skutečnost, že se co do podřazení žalobcova základního zdravotního postižení shoduje s posudkem IPZS ze dne 13. 5. 2025. Posudková komise přitom smysluplně vysvětlila, proč zvolila vyšší míru snížení žalobcovy pracovní schopnosti v rámci příslušného rozmezí (žalobce není na své postižení plně adaptován, přičemž řidiče elektrobusu mohl do vystavení pracovní neschopnosti vykonávat pouze proto, že mu umožňovala určité úlevy).

34. Krajský soud má proto za prokázané, že míra poklesu pracovní schopnosti u žalobce v důsledku jeho zdravotního postižení činí 40 %. Za této situace měl být žalobce uznán invalidním v prvním stupni invalidity.

35. Ačkoli již tato skutečnost postačuje ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, považuje krajský soud za vhodné vypořádat též námitku protiústavnosti vyhlášky o posuzování invalidity.

36. Pokud jde o žalobcův návrh, aby krajský soud postoupil věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení vyhlášky o posuzování invalidity nebo její části, pak takovýto postup není možný.

37. Článek 95 odst. 2 Ústavy stanoví, že „[d]ojde–li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu“ (důraz doplněn). Totéž plyne i z dikce § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

38. Komentářová literatura k tomu uvádí, že „[j]sou–li splněny podmínky aplikačního nepoužití podzákonného právního předpisu ve smyslu čl. 95 odst. 1 části věty za středníkem, je obecný soud povinen podle tohoto ustanovení postupovat (srov. rozsudek NSS 2 As 57/2005–70); své pravomoci (a povinnosti neaplikovat takový podzákonný právní předpis v rámci vlastní konkrétní kontroly takového podzákonného právního předpisu) se nemůže vzdát přenesením problému na ústavní fórum k provedení (toliko) incidenční kontroly, neboť k takovému postupu není obecný soud ve smyslu čl. 95 odst. 2 aktivně legitimován (nejde o zákon), byť jinak – v rámci abstraktní kontroly norem a k návrhu jiných aktivně legitimovaných subjektů – Ústavní soud takovou kompetencí nadán je [čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy, § 64 odst. 2 a § 64 odst. 3 a contrario zák. o ÚS]; takový pokus by Ústavní soud odmítl (srov. usnesení Pl. ÚS 1/93 či nálezy Pl. ÚS 28/95 a Pl. ÚS 29/13 bod 47) jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou“ (Rychetský, P., Langášek, T., Herc, T., Mlsna, P. a kol. Ústava České republiky: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, cit. dle ASPI). 39. „Obecný soud není oprávněn domáhat se u Ústavního soudu vyslovení nesouladu mezi nařízením vlády, příp. jiným podzákonným právním předpisem, a ústavním pořádkem, resp. zákony, neboť jak plyne z čl. 95 odst. 2 Úst a z § 64 odst. 3 ZÚS, je oprávněn podat v souvislosti se svou rozhodovací činností pouze návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení. Uvedený závěr plyne i z ustanovení čl. 95 odst. 1 Úst, podle něhož je obecný soud při rozhodování vázán pouze zákonem. Při aplikaci jiného právního předpisu je obecný soud oprávněn posoudit jeho soulad se zákonem; v případě konstatování jejich rozporu jiným právním předpisem vázán není“ (Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 364.).

40. Krajský soud přitom neshledal, že by vyhláška o posuzování invalidity byla v rozporu se zákonem či ústavním pořádkem.

41. Obdobnou námitkou se již zabýval například Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 16. 1. 2017, čj. 42 Ad 1/2016–41: „Žalobkyně zpochybnila samotný systém posuzování míry poklesu pracovní schopnosti, který se striktně řídí pravidly upravenými ve vyhlášce o posuzování invalidity. Ministerstvo práce a sociálních věcí je k vydání takové vyhlášky zmocněno § 108 odst. 2 písm. d) [pozn. krajského soudu: aktuálně se jedná o § 108 odst. 1 písm. a)] zákona o důchodovém pojištění. Soud neshledal, že by systém posuzování míry poklesu pracovní schopnosti nastolený vyhláškou o posuzování invalidity byl v rozporu se zákonem, nebo dokonce ústavním pořádkem, tedy že by soud mohl vyhlášku neaplikovat podle čl. 95 odst. 1 Ústavy (shodně Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 20. 1. 2016, čj. 33 Ad 5/2015–79). Vyhláška o posuzování invalidity je nástrojem, který zajišťuje jednotné posuzování míry poklesu pracovní schopnosti pojištěnců, a to nejen ve vztahu k podobným zdravotním postižením, pokud jde o jejich charakter, ale i ve vztahu k odlišným zdravotním postižením, která však vykazují obdobný dopad na pracovní schopnost pojištěnců. Tím přispívá k naplňování zásady rovnosti, tedy aby shodné či podobné případy byly posuzovány shodně, resp. obdobně. Zatřídění jednotlivých zdravotních postižení do kapitol, oddílů a položek odpovídá dosaženému odbornému konsenzu, stejně jako stanovení procentního rozpětí míry poklesu pracovní schopnosti. Právě vymezení míry poklesu pracovní schopnosti pomocí intervalu (zpravidla 10 %, ale i více) umožňuje v kombinaci s vymezením posudkových hledisek zohlednit individuální případ každé posuzované osoby, a to tím spíše, že míru poklesu lze navýšit dle § 3 odst. 2 vyhlášky o 10 % (nebo snížit o 10 % za podmínek dle § 4 odst. 2 vyhlášky). Aplikace vyhlášky tak nevede k nivelizaci a nebrání zohlednění specifik každého případu. Při souběhu více zdravotních postižení, která mají dopad na pracovní schopnost pojištěnce, zavádí vyhláška v § 2 odst. 3 princip absorpce, tedy míry poklesu pracovní schopnosti odpovídající jednotlivým zdravotním postižením se nesčítají, vychází se z míry poklesu pracovní schopnosti určené zdravotním postižením s největším dopadem na pracovní schopnost pojištěnce. Vedlejší postižení pojištěnce jsou přesto zohledněna, neztrácí relevanci, neboť mohou odůvodnit pohyb v rámci intervalu stanoveného pro rozhodující zdravotní postižení směrem k jeho horní hranici nebo navýšení dle § 3 odst. 1 vyhlášky až o 10 %. Vyhláška tedy skýtá dostatečné možnosti pro komplexní zohlednění zdravotního stavu pojištěnců i při souběhu více zdravotních postižení. Lze tedy shrnout, že vyhláška představuje rozumný kompromis mezi požadavkem individuálního posouzení zdravotního stavu a požadavkem zajištění jednoty rozhodovací praxe, přičemž umožňuje dostát v rozumné míře oběma těmto požadavkům. Důvody ke zrušení vyhlášky o posuzování invalidity pro rozpor se zákonem či ústavním pořádkem neshledal ani Ústavní soud (viz jeho usnesení ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1821/13, a usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4487/12). Aplikace této vyhlášky v nyní posuzované věci nevede ke zjevně nespravedlivému výsledku.“ 42. S těmito závěry se následně ztotožnil i Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, čj. 10 Ads 55/2017–48, zamítl kasační stížnost tehdejší žalobkyně. Taktéž zdejší soud je považuje za správné a plně aplikovatelné i v nynější věci.

43. Zbylými dílčími námitkami se krajský soud pro nadbytečnost již nezabýval.

VI. Závěr a náklady řízení

44. S ohledem na konstatovanou vadu napadeného rozhodnutí krajský soud rozhodnutí žalované zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc jí vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaná je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázána (§ 78 odst. 5 s. ř. s.); důkazy provedené v řízení před soudem přitom žalovaná zahrne mezi podklady pro nové rozhodnutí (§ 78 odst. 6 s. ř. s.).

45. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

46. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení následující: * 3 × 4 620 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby a účast na jednání před soudem) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění od 1. 1. 2025, * 3 × 450 Kč coby paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění od 1. 1. 2025, * DPH ve výši 3 194,10 Kč.

47. Celkové žalobcovy náklady tedy činí částku 18 404,10 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

48. Žalovaná, která neměla v soudním řízení úspěch, nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalované IV. Průběh jednání V. Právní hodnocení krajského soudu VI. Závěr a náklady řízení