60 Ad 8/2016 - 22

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou v právní věci žalobkyně Ing. R.K., bytem XX, zastoupené obecným zmocněncem P. K., bytem N. Ch. 28E, V. 1, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2016, č. j. MPSV-2016/134983-917, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 23. 6. 2016, č. j. MPSV-2016/134983-917, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný zamítnul její odvolání a potvrdil usnesení Úřadu práce ČR - krajské pobočky v Liberci (dále jen „úřad práce“), ze dne 12. 4. 2016, č. j. 48381/2016/LIB, o zastavení řízení o přiznání dávky hmotné nouze - doplatku na bydlení, zahájeného na základě žádosti ze dne 26. 3. 2014, č. j. 55357/2014/LIB, podle § 66 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 48 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Žalobkyně namítala, že žalovaný porušil § 78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť zdejší soud v rozsudku ze dne 17. 9. 2015, č. j. 60 Ad 10/2015-35, zavázal správní orgány k vydání meritorního rozhodnutí. Vydání procesního rozhodnutí krajský soud nezmiňoval, rovněž žalovaný netvrdil, že by ve věci doplatku na bydlení za měsíc březen 2014 probíhalo jiné řízení. Žalobkyně upozorňovala na skutečnost, že ve věci úřad práce vydal již šesté rozhodnutí. Prvním, druhým, třetím a čtvrtým rozhodnutí nebyl žalobkyni doplatek na bydlení přiznán, pátým rozhodnutím bylo řízení přerušeno a v situaci, kdy bylo z kalkulačního listu ze dne 1. 3. 2016 zřejmé, že žalobkyni má být doplatek na bydlení za měsíc březen 2014 přiznán, úřad práce řízení zastavil podle kalkulačního listu ze dne 16. 3. 2016. Úřad práce a žalovaný tak postupují v rozporu s § 6 odst. 2 správního řádu, protože žalobkyni vznikají zbytečné náklady. Žalobkyně dále vysvětlovala, že žádost o doplatek na bydlení za měsíc březen 2014, podala z důvodu ochrany svých práv. Byla přesvědčena, že jí nárok na dávku vzniká a vzhledem k tomu, že jí nebyl přiznán doplatek na bydlení za předchozí měsíce leden a únor 2014, podání žádostí za další měsíce jí dávalo jistotu, že o těchto měsících bude muset být rozhodnuto. Procesní postup, kdy se žádostí podanou v měsíci březnu 2014 a dalších úřad práce a žalovaný meritorně nezabývali, i když je zřejmé, že žalobkyni za březen 2014 doplatek na bydlení náleží, je nezákonný. Žalobkyni byl doplatek na bydlení za únor 2014 přiznán i vyplacen, což neznamená, že jí vznikl nárok na dávku i za další měsíce. Jako příklad žalobkyně uváděla, že pokud by jí nárok na doplatek na bydlení za měsíc březen 2014 (duben atd.) nevznikl, nemohla by se přiznání doplatku na bydlení za další měsíce duben a následující domáhat z důvodu nepodání žádosti. Ustanovení § 48 odst. 1 správního řádu proto nelze použít. Žalobkyně uvedla, že jí není nic známo o jiném probíhajícím řízení za měsíc březen 2014, které by směřovalo k okamžitému vyplacení doplatku na bydlení za tento měsíc. Pokud žalovaný v rozhodnutí tvrdil, že byl žalobkyni zaslán kalkulační list s vyhodnocením dávky na měsíc březen 2014, stav byl takový, že žalobkyně obdržela kalkulační list ze dne 1. 3. 2016 s vypočtenou výší dávky 1 048 Kč a následně kalkulační list ze dne 16. 3. 2016, v němž je uvedeno „Vypočtená výše dávky: nestanoveno Stav dávky nepřiznat“. Pokud úřad práce v jiném řízení před soudem uvedl, že neodvolá-li se žalobkyně v řízení o doplatku na bydlení za měsíc únor 2014, bude jí doplatek na bydlení vyplacen i za další měsíce, označila žalobkyně takovou argumentaci za vydírání. Dále namítala, že úřad práce ve vydaném rozhodnutí ignoroval souhlas s uvažovaným zastavením řízení, který vyjádřila dne 31. 3. 2016 do protokolu. Nesouhlasem se nezabýval ani žalovaný. Žalobkyně také namítala, že správní orgán porušil zákon v § 71 odst. 3 správního řádu tím, že nerozhodoval ve stanovených lhůtách. Žalobkyně upozornila na to, že žádost podala dne 26. 3. 2013, nyní v roce 2016 zvolily správní úřady nezákonné zastavení řízení namísto toho, aby žalobkyni dávku meritorně přiznaly. S ohledem na dosavadní průběh řízení mělo být v řízení před správními orgány pokračováno a ve věci meritorně rozhodnuto. Žalobkyně navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a žalobkyni přiznal náhradu hotových výdajů za jeden úkon ve výši 300 Kč. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl shodné skutečnosti jako v napadeném rozhodnutí. Dodal, že tvrzení žalobkyně, která uvádí, že jí není nic známo o řízení probíhajícím za měsíc březen 2014, je v rozporu s obsahem jejího odvolání ve vztahu k dávce za březen 2014. K dávce za březen 2014 zaslal úřad práce žalobkyni dne 18. 3. 2016 vyrozumění, ve kterém bylo uvedeno, že probíhá řízení o dávce doplatek na bydlení za měsíc březen 2014 na základě žádosti podané dne 4. 2. 2014 a z tohoto důvodu bude řízení o žádosti podané dne 26. 3. 2014 zastaveno. Žalovaný setrval na závěru, že napadené rozhodnutí má oporu ve spise, má veškeré náležitosti stanovené správním řádem a žalovaný rozhodoval v souladu se zákony. Proto navrhoval, aby byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a správního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, v souladu s § 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s. Při posouzení důvodnosti žaloby přitom vycházel z následujících skutečností: Dne 26. 3. 2014 žalobkyně požádala na příslušném tiskopisu o přiznání doplatku na bydlení. O této žádosti bylo úřadem práce postupně dne 28. 4. 2014, 26. 8. 2014 a 11. 9. 2014 rozhodnuto negativně. Zmíněná rozhodnutí úřadu práce byla vždy k odvolání žalobkyně zrušena rozhodnutími žalovaného, který věc vrátil úřadu práce k dalšímu projednání. Rozhodnutím úřadu práce 21. 1. 2015, č. j. 7372/2015/ LIB, úřad práce znovu rozhodl o žádosti tak, že doplatek na bydlení žalobkyni nepřiznal. Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 3. 2015, č. j. MPSV-UM/1127/15/4S-LBK, bylo rozhodnutí úřadu práce potvrzeno. Rozhodnutí obou stupňů byla ke správní žalobě zrušena rozsudkem zdejšího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 60 Ad 10/2015, pro vady řízení. Zdejší soud správním orgánům uložil povinnost v dalším řízení stanovit a doložit výši nájemného obvyklého v daném místě tak, aby bylo zřejmé, že se jedná o nájemné srovnatelné, a rovněž zabývat se podstatným poklesem příjmů žalobkyně. Usnesením ze dne 3. 12. 2015 úřad práce řízení přerušil, k odvolání žalobkyně bylo uvedené usnesení rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 1. 2016 zrušeno a úřad práce pokračoval v řízení. V dalším průběhu řízení byl žalobkyni zaslán kalkulační list ze dne 1. 3. 2016, z něhož vyplývá, že má nárok na dávku ve výši 1 048 Kč. Ve spise byl rovněž založen kalkulační list ze dne 17. 3. 2016 s poznámkou, že nárok na dávku nemá. Současně byla žalobkyně vyrozuměna úřadem práce o tom, že probíhá řízení o žádosti o doplatek na bydlení za měsíc březen 2014, na základě žádosti ze dne 4. 2. 2014, a proto bude řízení na základě žádosti ze dne 26. 3. 2014 zastaveno. Z protokolu o ústním jednání dne 31. 3. 2016 vyplývá, že se k úřadu práce dostavil zmocněnec žalobkyně, který se zastavením řízení o žádosti podané dne 26. 3. 2014 nesouhlasí. Usnesením ze dne 12. 4. 2016, č. j. 48381/2016-LIB, úřad práce řízení o žádosti žalobkyně ze dne 26. 3. 2014 o doplatek na bydlení zastavil podle § 66 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 48 odst. 1 správního řádu. Konstatoval, že o doplatek na bydlení žalobkyně požádala také dne 4. 2. 2014, žádost byla evidována pod č. j. 33288/2014/LIB. Dříve zahájené řízení stále probíhá, pokračování řízení o žádosti ze dne 26. 3. 2014 tak brání překážka dříve zahájeného a stále probíhajícího řízení o téže věci. Zároveň uvedl, že rozhodnutím ze dne 4. 3. 2016 byl žalobkyni na základě žádosti ze dne 4. 2. 2014 přiznán doplatek na bydlení od února 2014 ve výši 1 240 Kč, který jí byl rovněž vyplacen. Rozhodnutí se žalobkyně bránila odvoláním. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 23. 6. 2016, č. j. MPSV- 2016/134983-917, žalovaný odvolání žalobkyně zamítl a usnesení úřadu práce potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že krajský soud rozsudkem ze dne 5. 1. 2015, sp. zn. 60 Ad 13/2014, zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2014 a předcházející rozhodnutí úřadu práce ze dne 28. 5. 2014, jimiž nebyla žalobkyni přiznána dávka doplatek na bydlení na základě žádosti ze dne 4. 2. 2014. V dalším řízení zahájeném žádostí ze dne 4. 2. 2014 úřad práce žalobkyni doplatek na bydlení přiznal od února 2014 ve výši 1 240 Kč měsíčně, přičemž toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 5. 2016, jež nabylo právní moci dne 16. 5. 2016. Dále žalovaný uvedl, že žalobkyni byla dávka doplatek na bydlení za únor 2014 vyplacena dne 10. 3. 2015 ve výši 1 240 Kč a za měsíc březen 2014 dne 3. 6. 2016 ve výši 1 048 Kč, když výše dávky za měsíc březen byla rozhodnutím úřadu práce ze dne 2. 6. 2016, č. j. 68808/2016/LIB, snížena. Vzhledem k uvedenému nelze podle žalovaného o žádosti žalobkyně znovu meritorně rozhodnout. Žalovaný potom uvedl, že s přihlédnutím k nově zjištěným skutečnostem, a to probíhajícímu řízení o žádosti ze dne 4. 2. 2014, dospěl k závěru o existenci překážky řízení dle § 48 odst. 1 správního řádu, kdy o dřívější žádosti o opakovanou dávku doplatek na bydlení s nárokem od února 2014 bylo pravomocně rozhodnuto a nárok na dávku trvá v měsíci březnu 2014. Žalovaný uvedl, že ze spisové dokumentace vyplývá, že zmocněnec žalobkyně se k dávce doplatek na bydlení za měsíc březen dne 7. 3. 2016 vyjadřoval. Dále mu bylo zasláno vyrozumění účastníka řízení o tom, že o dávce doplatek na bydlení za měsíc březen 2014 probíhá řízení na základě žádosti podané dne 4. 2. 2014, a proto bude řízení o žádosti ze dne 26. 3. 2014 zastaveno. Úřad práce tak podle žalovaného nepochybil, pokud řízení z uvedených důvodů zastavil. Dále soud uvádí, že skutečnosti uvedené žalovaným v souvislosti s řízením o žádosti žalobkyně o doplatek na bydlení ze dne 4. 2. 2014, vedené pod č. j. 33288/2014/LIB, jsou krajskému soudu známy z úřední činnosti. Obsahem správního spisu postoupeného soudu žalovaným ve věci žaloby žalobkyně vedené pod sp. zn. 60 Ad 13/2014 bylo doloženo a soud ze zjištěných skutečností vycházel v rozsudku ze dne 5. 1. 2015, č. j. 60 Ad 13/2014-21, že rozhodnutím úřadu práce ze dne 28. 5. 2014 ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 6. 2014, nebyl žalobkyni přiznán doplatek na bydlení na základě žádosti ze dne 4. 2. 2014. Obě zmíněná rozhodnutí však byla právě označeným rozsudkem zrušena. V průběhu dalšího řízení (tyto skutečnosti byly doloženy obsahem správního spisu předloženého žalovaným a zařazeným k věci vedené pod sp. zn. 58 Ad 8/2016) byl žalobkyni k žádosti ze dne 4. 2. 2014 rozhodnutím úřadu práce ze dne 4. 3. 2016, č. j. 30746/2016/LIB, doplatek na bydlení přiznán od února 2014, a to ve výši 1 240 Kč měsíčně. Odvolání podané žalobkyní proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 5. 2016, č. j. MPSV-2016/98873-917, zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí o přiznání doplatku na bydlení od února 2014 potvrzeno. Uvedené rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 25. 5. 2016. O žalobě žalobkyně proti specifikovanému rozhodnutí je zdejším soudem dosud vedeno soudní řízení správní pod sp. zn. 58 Ad 8/2016. Při posouzení důvodnosti žaloby dospěl soud k následujícím závěrům: Předmětem soudního přezkumu v dané věci jsou rozhodnutí správních orgánů o zastavení řízení o žádosti žalobkyně ze dne 26. 3. 2014 o dávku hmotné nouze - doplatek na bydlení. Úkolem soudu v rámci přezkumu rozhodnutí o zastavení řízení (to v daném případu není jen rozhodnutím procesní povahy) je posoudit, zda byly naplněny zákonné podmínky pro zastavení řízení. Nejprve se však musel soud vypořádat s namítaným nerespektováním závazného právního názoru vysloveného zdejším soudem v rozsudku ze dne 17. 9. 2015, č. j. 60 Ad 10/2015-35, a tedy porušením § 78 odst. 5 s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení jsou správní orgány v dalším řízení vázány právním názorem soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku. K otázce vázanosti správních orgánů právním názorem soudu je třeba uvést, že ta není absolutní. Prolomena může být v důsledku nových skutkových zjištění, nebo v důsledku změny právní úpravy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2004, č. j. 2 Ads 16/2003-56, publ. pod č. 352/2004 Sb. NSS). Je pravdou, že ve zrušujícím rozsudku ze dne 17. 9. 2015, č. j. 60 Ad 10/2015-35, zdejší soud správní orgány zavázal k novému stanovení a doložení výše nájemného v místě obvyklého pro účely rozhodnutí o žádosti žalobkyni o doplatek na bydlení. V tehdy řešené věci správní orgány existenci žádosti o doplatek na bydlení ze dne 4. 2. 2014 nezmiňovaly a o žádosti žalobkyně o stejnou dávku ze dne 26. 3. 2014 meritorně rozhodly. Soud se tak dřívější žádostí o dávku a jejími důsledky k tehdy uplatněným žalobním bodům, směřujícím vůči nepřiznání dávky, nemohl zaobírat. Pokud však v dalším řízení vyvstaly skutečnosti, v nichž lze spatřovat zákonné důvody pro zastavení řízení dle § 66 správního řádu, musely takové skutečnosti správní orgány reflektovat a rozhodnou v souladu se zákonem o zastavení řízení. Zda tak správní orgány učinily v souladu se zákonem, zodpoví soud v následující pasáži rozhodnutí v rámci vypořádání se s dalším žalobním bodem. Uplatněnou námitku neshledal soud bez dalšího důvodnou. O žalobní námitce, v níž žalobkyně nesouhlasí se zastavením řízení o žádosti o doplatek na bydlení ze dne 26. 3. 2014 s tím, že v řízení o dřívější žádosti nelze spatřovat překážku dle § 48 odst. 1 správního řádu, a domáhá se vydání meritorního řízení, soud uvážil následně. Řízení bylo zastaveno podle § 66 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 48 odst. 1 správního řádu. Podle § 48 odst. 1 správního řádu zahájení řízení u některého správního orgánu brání tomu, aby o téže věci z téhož důvodu bylo zahájeno řízení u jiného správního orgánu. Jde o překážku litispendence, tedy překážku zahájeného a probíhajícího řízení, je-li splněna podmínka totožnosti věci. Pokud takovou překážku řízení správní orgán zjistí, řízení zastaví podle § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu, které na ustanovení § 48 odst. 1 definující překážku litispendence výslovně odkazuje. Předně je nutno žalobkyni oponovat, pokud tvrdí, že nevěděla o tom, že by o dávce doplatek na bydlení s nárokem též za měsíc březen 2014 probíhalo jiné řízení. Ze spisového materiálu je zřejmé, že žalobkyně byla úřadem práce před vydáním usnesení o zastavení řízení informována o tom, že o doplatku na bydlení za měsíc březen 2014 probíhá řízení vedené o žádosti ze dne 4. 2. 2014, č. j. 33288/2014/LIB. V tomto řízení byl žalobkyni doplatek na bydlení, jež je opakující se dávkou, také od února 2014 přiznán, a to rozhodnutím úřadu práce ze dne 4. 3. 2016, ve výši 1 240 Kč měsíčně. Pokud v tomto probíhajícím řízení spatřoval úřad práce překážku litispendence, pro kterou nelze pokračovat v řízení o žádosti žalobkyně ze dne 26. 3. 2014 podle § 48 odst. 1 správního řádu, nelze se s tímto závěrem ztotožnit. Právní otázkou, zda řízení zahájené dřívější žádostí o doplatek na bydlení zakládá překážku litispendence, tedy dříve zahájeného řízení o téže věci, se již zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2012, č. j. 4 Ads 165/2011-151 (dostupný na www.nssoud.cz), v němž uvedl: „V řízení o žádosti stěžovatelky o doplatek na bydlení ze dne 10. 2. 2010 však nebyla založena ani překážka věci zahájené a toto řízení proto nebylo možné zastavit ani za použití § 66 odst. 1 písm. e) a § 48 odst. 1 správního řádu. Podle § 38 odst. 1 a 3 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném v době vydání rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, totiž doplatek na bydlení náležel osobě ode dne, kdy splnila všechny podmínky nároku na dávku, nejdříve však od prvního dne měsíce, v němž bylo zahájeno řízení o přiznání této dávky. V dané věci tedy mohl být doplatek na bydlení stěžovatelce přiznán a vyplácen nejdříve od počátku měsíce, ve kterém bylo zahájeno řízení o poskytnutí této dávky, tedy od počátku února 2010. Naproti tomu v řízení o žádosti stěžovatelky o doplatek na bydlení ze dne 30. 9. 2009 mohl být stěžovatelce doplatek na bydlení přiznán a vyplácen od počátku září 2009. Z tohoto důvodu musel orgán pomoci v hmotné nouzi rozhodovat o žádostech ze dne 30. 9. 2009 a 10. 2. 2010 v samostatných řízeních, neboť se nejednalo o totožné věci ve smyslu § 48 odst. 1 správního řádu. Předchozí žádost stěžovatelky o doplatek na bydlení ze dne 30. 9. 2009 tedy nemohla založit překážku řízení, které bylo zahájeno podáním její žádosti o tutéž dávku pomoci v hmotné nouzi ze dne 10. 2. 2010. Městský soud tedy pochybil, když dospěl k závěru, že posuzované věci byly dány podmínky pro zastavení řízení z důvodu litispendence.“ Na uvedeném závěru, tedy že předchozí žádost žadatele o dávku hmotné nouze doplatek na bydlení nemůže založit překážku řízení, které bylo zahájeno později podanou žádostí o tutéž dávku, nic nemění ani změna ustanovení § 38 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, účinná v době vydání rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, přijatá zákonem č. 366/2011 Sb., s účinností od 1. 1. 2012. I podle § 38 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, účinného v době vydání rozhodnutí správních orgánů obou stupňů platilo, že k žádosti žalobkyně o doplatek na bydlení ze dne 4. 2. 2014 mohl být žalobkyni doplatek za bydlení přiznán a vyplácen od počátku února 2014, pokud v tomto měsíci splnila všechny podmínky pro přiznání nároku na dávku. Oproti tomu v řízení o její žádosti ze dne 26. 3. 2014 jí mohl být doplatek na bydlení přiznán a vyplácen teprve od března 2014. Jak dovodil Nejvyšší správní soud v shora citovaném rozsudku, v takovém případě se nejedná o totožné věci ve smyslu § 48 odst. 1 správního řádu. Přijatý závěr předchází vzniku situace, kdy by řízení o dříve podané žádosti o dávku hmotné nouze, která není správním orgánem ještě vyřízena či je vyřízena negativně a probíhá o ní stále odvolací řízení, bránilo žadateli, který se ocitl v hmotné nouzi, podat následně novou žádost o dávku, o níž by již mohlo být v daný moment kladně rozhodnuto. Úřad práce, s jehož závěrem se žalovaný ztotožnil, tedy nebyl učiněn v souladu se shora prezentovaným výkladem zastávaným Nejvyšším správním soudem. Žalobkyni musí dát soud za pravdu, pokud namítala, že ustanovení § 48 odst. 1 správního řádu nebylo možné na dané řízení použít. Ke shodným závěrům dospěl zdejší soud také v souběžně vydaných rozsudcích o žalobách žalobkyně vedených pod sp. zn. 60 Ad 5/2016 a 60 Ad 6/2016. Právě projednávaná věc se však od oněch dvou zmíněných odlišuje. Jak žalovaný výslovně uvedl v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, v průběhu odvolacího řízení bylo rozhodnutí úřadu práce ze dne 4. 3. 2016 o přiznání doplatku na bydlení k žádosti ze dne 4. 2. 2016 od února 2014 ve výši 1 240 Kč měsíčně potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 5. 2016, jež nabylo právní moci dne 16. 5. 2016. V době vydání žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2016 tak bylo o přiznání opakující se dávky hmotné nouze - doplatku na bydlení od února 2014 (nikoli jen za únor 2014), pravomocně rozhodnuto. Následující rozhodnutí úřadu práce ze dne 2. 6. 2016 se mělo týkat pouze snížení pravomocně přiznaného doplatku na bydlení od března 2014. Přitom podle § 48 odst. 2 správního řádu je překážkou řízení také věc pravomocně rozhodnutá. Dle citovaného ustanovení lze přiznat totéž právo téže osobě z téhož důvodu pouze jednou. Pravomocné rozhodnutí o přiznání doplatku na bydlení od února 2014 na základě žádosti žalobkyně ze dne 4. 2. 2014 představuje překážku řízení o její žádosti ze dne 26. 3. 2014 o tutéž dávku podle § 48 odst. 2 správního řádu. Pravomocné přiznání doplatku na bydlení od února 2014 v sobě totiž zahrnuje také období od března 2014 a následujíce měsíce, dokud není pravomocně rozhodnuto o odejmutí dávky. Ustanovení § 48 odst. 2 správního řádu pak brání přiznat žalobkyni totéž právo, tedy právo na doplatek na bydlení za období od března 2014, znovu k žádosti ze dne 26. 3. 2014. Podle přesvědčení soudu měl žalovaný k této změně okolností, kterou zjistil a v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně konstatoval, přihlédnout v souladu s § 90 odst. 4 správního řádu. Podle citovaného ustanovení je totiž odvolací správní orgán povinen bez dalšího zrušit odvoláním napadené prvostupňové rozhodnutí a řízení zastavit, zjistí-li, že nastala skutečnost odůvodňující zastavení řízení. Jak soud odůvodnil shora, v řízení o žádosti žalobkyně ze dne 26. 3. 2014 byly naplněny důvody pro zastavení řízení, byť byly žalovaným nesprávně kvalifikovány podle § 66 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 48 odst. 1 správního řádu (ve shodě se závěry úřadu práce), namísto dle § 66 ve spojení s § 48 odst. 2 správního řádu. Pro danou překážku řízení nebylo možné v řízení o žádosti žalobkyně ze dne 26. 3. 2014 vydat meritorní rozhodnutí o doplatku na bydlení, napadenými rozhodnutími nebyla žalobkyně na svých právech zkrácena, soud proto vyhodnotil žalobní bod směřující vůči zastavení řízení jako nedůvodný. Zrušit v takové situaci napadené rozhodnutí žalovaného a vrátit mu věc k novému projednání, jen aby bylo o zastavení řízení rozhodnuto z jiného důvodu, se soudu jeví jako ryze formální přístup. Soud přitom přihlédl také k tomu, že meritornímu rozhodnutí o výši dávky pravomocně přiznané, a to včetně výše dávky za období od března 2014, se žalobkyně může s úspěchem bránit žalobou proti rozhodnutím o žádosti ze dne 4. 2. 2014, případně též věcným rozhodnutím o snížení doplatku na bydlení od března 2014. Žalobkyně dále namítá, že se jak úřad práce tak žalovaný nevypořádali s jejím nesouhlasem se zastavením řízení. Pokud se správní orgán řádně nevypořádá s uplatněnými námitkami účastníka řízení, respektive s odvolacími důvody v rámci odvolacího řízení, lze v takovém postupu obvykle shledat vadu řízení způsobující nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Na druhou stranu nelze po správních orgánech striktně požadovat, aby reagovaly vždy detailně na každou dílčí výtku ze strany účastníka. Některé námitky mohou správní orgány vypřádat i implicitně tak, že prezentují a řádně odůvodní svoje skutková zjištění a právní závěry, čímž námitky účastníka řízení vyvrátí. Nesouhlas žalobkyně prezentovaný jejím zmocněncem při ústním jednání dne 31. 3. 2016 výslovně úřad práce ve svém rozhodnutí nezmiňoval, ani následně žalovaný se jím blíže nezabýval. Z odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů, jež tvoří jeden celek, však beze všech pochybností vyplývá, že správní orgány si tohoto nesouhlasu byly vědomy, nepřihlédly k němu ovšem, neboť měly zákonné předpoklady pro zastavení předmětného správního řízení za naplněné. Rovněž jako nedůvodné vyhodnotil soud námitky žalobkyně týkající se délky řízení vedeného o její žádosti o doplatek na bydlení ze dne 26. 3. 2014, jakož i počtu v řízení vydaných rozhodnutí o této žádosti. Sama délka řízení totiž nemá na zákonnost rozhodnutí o zastavení řízení vliv. Lhůty stanovené k vydání rozhodnutí (§ 71 odst. 3 správního řádu) o žádosti o dávku hmotné nouze jsou lhůtami pořádkovými, jejichž nedodržení nezakládá nezákonnost vydaných rozhodnutí. Případné nečinnosti správních orgánů rozhodujících v řízeních o dávkách hmotné nouze se žadatel o dávku může bránit nástroji určenými jak správním řádem, tak s. ř. s. k ochraně proti nečinnosti. Ostatně této skutečnosti si byla žalobkyně dobře vědoma, v minulosti se na zdejší soud se žalobou na ochranu proti nečinnosti úřadu práce obracela, a to s úspěchem (věci vedené pod sp. zn. 59 A 80/20105 a 59 A 84/2015). Nad rámec vypořádání žalobního bodu si však soud dovolí konstatovat, že shora popsané vedení správního řízení, v jehož důsledku činí délka řízení o žádosti o dávku hmotné nouze (po odečtení délky soudního řízení správního) přibližně rok a půl, je alarmující. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, proto ji postupem podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O žalobě přitom rozhodoval v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., aniž nařídil ústní jednání, za výslovného souhlasu obou účastníků řízení. Podle § 60 odst. 1 věta první s. ř. s. má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně úspěch ve věci neměla, úspěšný žalovaný správní orgán nemá na náhradu nákladů řízení právo podle § 60 odst. 2 s. ř. s. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení