60 Ad 9/2016 - 33

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou v právní věci žalobkyně B.K., nar. XX, bytem XX, zastoupené Mgr. Petrou Krnošovou, advokátkou, se sídlem Arbesova 409/6, 470 01 Česká Lípa, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 7. 2016, č. j XX, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 7. 2016, č. j. XX, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobkyně se domáhá přezkumu shora uvedeného rozhodnutí žalované, jímž byly zamítnuty její námitky a potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 3. 5. 2016, č. j. R-3.5.2016- XX. Prvostupňovým rozhodnutím žalovaná rozhodla podle § 56 odst. 1 písm. d) ve spojení s písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k čl. 6 a 52 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o zvýšení starobního důchodu od 24. 2. 2015 na částku 5 999 Kč měsíčně a od ledna 2016 na částku 6 019 Kč měsíčně dle vyhlášky MPSV č. 244/2015 Sb. Jde o zvýšení dílčího českého starobního důchodu přiznaného žalobkyni od 24. 2. 2015 ve výši 5 692 Kč měsíčně rozhodnutím žalované ze dne 13. 7. 2015 ve spojení s rozhodnutím o námitkách ze dne 18. 9. 2015. Důvodem zvýšení starobního důchodu byl dodatečný zápočet doby nemoci v ochranné lhůtě v období od 1. 11. 1995 do 23. 9. 1996 jako náhradní doby pojištění. Dle evidovaných údajů o dobách pojištění v osobním listu důchodového pojištění získala žalobkyně celkem 43 roků a 338 dnů pojištění, po snížení náhradní doby pojištění 15 930 dnů pojištění; do dosažení důchodového věku (dne 22. 8. 2015) žalobkyni chybělo 179 dnů; jako česká doba pojištění byla evidována doba 8 023 dnů, jako doba zaměstnání v cizině (ve slovenském systému pojištění) 8 010 dnů. Ke dni 31. 12. 1992 byla žalobkyně zaměstnána u ZVL–odbyt a.s., se sídlem v Žilině, ve Slovenské republice. Uvedený zaměstnavatel potvrdil, že žalobkyně byla jeho zaměstnankyní od 5. 11. 1990 do 31. 10. 1995, čemuž odpovídají doložené evidenční listy pojištění. Žalovaná z tohoto zjištění vycházela, a proto jako slovenskou dobu pojištění hodnotila dle čl. 20 Smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. (dále jen „Smlouva“) veškerou dobu pojištění získanou žalobkyní před dnem 31. 12. 1992. Dobu pojištění v rozsahu 8 010 dnů do 1. 1. 1993 potvrdil slovenský nositel pojištění na příslušném formuláři. Žalovaná konstatovala, že žalobkyně potřebovala podle § 29 odst. 1 písm. g) zákona o důchodovém pojištění k získání starobního důchodu minimálně 31 roků pojištění. Protože v ČR získala dobu pojištění pouze v délce 7 695 dnů, muselo být rozhodnuto o tzv. dílčím českém starobním důchodu s přihlédnutím k dobám pojištění získaným na území SR ve smyslu čl. 6 nařízení č. 883/2004. Součtem doby pojištění získané na území ČR a doby pojištění získané v SR žalobkyně získala dobu pojištění v rozsahu 15 705 dnů po zkrácení náhradních dob pojištění, takže splnila podle § 29 odst. 1 písm. g) zákona o důchodovém pojištění podmínku získání potřebné doby pojištění. Dílčí český starobní důchod byl vypočten rovněž s přihlédnutím k § 31 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, protože žalobkyně k požadovanému dni přiznání starobního důchodu nedosáhla důchodového věku. Žalovaná postupovala dle čl. 52 odst. 2 písm. b) nařízení č. nařízení č. 388/2004 a základní a procentní výměru stanovila v částce odpovídající poměru délky dob pojištění získaných podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané ve všech členských státech. Při výpočtu zvýšeného dílčího českého starobního důchodu byla zhodnocena nově doba pracovní neschopnosti jako česká doba pojištění. Žalovaná zmínila, že dopisem ze dne 25. 9. 2015 byla žalobkyně v souvislosti s přiznáním českého dílčího starobního důchodu informována o tom, že jí nevzniká nárok na dorovnávací přídavek ke starobnímu důchodu podle zákona č. 274/2013 Sb., neboť před 1. 1. 1993 nezískala 25 let československé doby pojištění, za kterou jí byl po 31. 12. 1992 přiznán starobní důchod ze slovenského důchodového pojištění. Žalobkyně na základě rozhodnutí Sociálne poisťovňy ze dne 28. 5. 2015 pobírá podle § 67 odst. 1 a § 82 zákona č. 461/2003 Z.z. o sociálnom poistení a podle čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004 předčasný starobní důchod ze slovenského systému pojištění ve výši 152,10 EUR měsíčně. II. Žaloba Ve včasné žalobě žalobkyně nesouhlasila s výpočtem výše přiznaného starobního důchodu. Nesouhlasila s výkladem čl. 20 odst. 1 Smlouvy a namítala, že žalovaná nesprávně použila metodologii práva, neboť při výkladu uvedeného ustanovení použila nesprávně jazykový výklad namísto teologického. Podle žalobkyně neměl zákonodárce v úmyslu posuzovat veškeré doby pojištění získané u různých zaměstnavatelů podle místa sídla zaměstnavatele k okamžiku rozpadu ČSFR. Žalobkyně uvedla, že pracovala pro slovenského zaměstnavatele, resp. pro odloučený závod v Kamenickém Šenově od 5. 11. 1990 do 31. 10. 1995. Správný výpočet doby pojištění měl být takový, že na Slovensku získala dobu pojištění v déle 1 821 dní, nikoliv 8 010 dní. Proto dosáhla celkové doby pojištění v ČR 13 884 dní, tj. více než 38 let. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu např. nález ze dne 11. 3. 2008, IV. ÚS 228/06, nebo ze dne 20. 3. 2004, Pl. ÚS 4/06, žalobkyně uvedla, že postup žalované při výpočtu důchodu nebyl správný. Dovozovala, že podle judikatury Ústavního soudu jí jako českému občanovi nemůže jít k tíži, že byla ke dni rozdělení ČSFR zaměstnána na Slovensku. Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06, konstatoval, že společný československý stát charakterizoval jednotný systém důchodového pojištění, proto bylo právně irelevantní, kde měl sídlo zaměstnavatel občana. V důsledku postupu žalované bylo porušeno její právo dle čl. 28 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod, tedy porušeno její právo na spravedlivou odměnu za práci a přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí žalované zrušil a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalované V písemném vyjádření žalovaná žalobní námitky odmítla a setrvala na důvodech svého rozhodnutí. Zdůraznila, že Smlouva měla zabránit dvojímu uplatnění nároku ve věcech sociálního zabezpečení. Čl. 20 Smlouvy obsahoval nezbytné kritérium, nikoliv diskriminačního charakteru, které poskytlo možnost uplatnění nároků z doby existence ČSFR pouze jednou. Tímto kolizním kritériem bylo sídlo zaměstnavatelské organizace ke dni 31. 12. 1992. Čl. 20 Smlouvy se přitom stal součástí nařízení č. 1408/71, od 1. 5. 2010 na základě přílohy 1 součástí nařízení č. 883/2004. Podstatné je zaměstnání žalobkyně u zaměstnavatele ZVL odbyt a.s., Žilina se sídlem na Slovensku ke dni 31. 12. 1992. Ke zhodnocení dob pojištění (zaměstnání) získaných před 1. 1. 1993 je příslušný nositel pojištění SR. K nálezu Ústavního soudu sp. zn. P. ÚS 4/06 žalovaná uvedla, že se vztahoval k občance SR, zaměstnané pouze v SR jak před zánikem, tak po zániku ČSFR. Žalovaná uvedla, že aplikace čl. 20 Smlouvy byla nálezy Ústavního soudu modifikována. Žalobkyni však nevznikl nárok na dorovnávací příspěvek podle zákona č. 274/2013 Sb., nesplnila totiž podmínku získání 25 let československé doby pojištění před 1. 1. 1993. K námitce neužití teologického výkladu čl. 20 Smlouvy žalovaná uvedla, že ze samotného znění Smlouvy lze vyčíst ustanovení, od kterého se nelze odchýlit. V případě dotčeného článku nelze teologický výklad užít jako prostředek, jak se od Smlouvy, na které se dohodly obě smluvní strany a je součástí koordinačních nařízení, odchýlit. V postupu žalované nelze spatřovat diskriminaci a nerovné zacházení, když dle čl. 30 odst. 1 Listiny mají občané právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, ovšem dle čl. 41 odst. 1 Listiny se lze tohoto práva domáhat pouze v mezích zákonů. Ze zákona o důchodovém pojištění vyplývá, že pojištěnec má právo na zaručenou výši důchodu, jen pokud jde o základní výměru důchodu podle § 33 odst. 1 zákona o důchodovém zabezpečení a na procentní výměru jen ve výši 770 Kč měsíčně podle § 33 odst. 2 věty třetí zákona o důchodovém pojištění za předpokladu, že mu vznikl nárok na starobní důchod. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítnul. IV. Posouzení věci soudem Podáním žaloby bylo zahájeno řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V tomto řízení přezkoumá soud napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů, přitom vychází ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s. V souzeném případu nejsou mezi účastníky sporná skutková zjištění. Žalobkyně rovněž nezpochybňuje, že ke dni 31. 12. 1992 pracovala u zaměstnavatele se sídlem na území SR. Nesouhlasí však s aplikací čl. 20 Smlouvy a posouzením veškerých dob pojištění před 1. 1. 1993 jako dob dosažených ve slovenském systému pojištění. Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské federativní republiky se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské federativní republiky nebo naposledy před tímto dnem. S citovaným článkem Smlouvy souvisí i čl. 15 odst. 1 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 117/2002 Sb.m.s., Správní ujednání o provádění smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, podle kterého sídlem zaměstnavatele se rozumí adresa, která je jako sídlo zapsána v obchodním rejstříku. Je-li zaměstnavatelem fyzická osoba, je sídlem adresa, která je v obchodním rejstříku uvedena jako místo podnikání; je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. Jen pro úplnost si soud dovolí poznamenat, že aplikace čl. 15 odst. 1 Správního ujednání nepřipadá u žalobkyně v úvahu, neboť odštěpný závod (organizační složka) slovenského zaměstnavatele s adresou v Kamenickém Šenově v ČR byl zapsán do obchodního rejstříku až dne 29. 9. 1995. V tomto směru žalobkyně ostatně žádné námitky neuplatnila. Ve shodě s žalovanou soud uvádí, že citovaná ustanovení jsou kogentní a jejich znění a smysl je jasný. Sjednané kolizní pravidlo obsahuje jednoznačné kritérium pro zohlednění dob pojištění získaných pojištěncem v původně jednotném československém systému pojištění pro účely nároku na dávku v ČR či SR jako nástupnických státech. Čl. 20 Smlouvy se stal součástí harmonizačních pravidel národních systémů sociálního zabezpečení v EU a od 1. 5. 2010 je na základě přílohy 1 součástí nařízení č. 883/2004. Uvedený článek je tak platným kolizním kritériem pro zohlednění dob pojištění pro nárok každé osoby, která pracovala přede dnem rozdělení ČSFR pro účely koordinace sociálních systémů EU. Předně musí soud odmítnout názor žalobkyně, že by dle textu čl. 20 Smlouvy nemohlo být úmyslem zákonodárce pohlížet na veškeré doby pojištění před 1. 1. 1993 jako na doby získané v jednom systému pojištění bez ohledu na sídlo zaměstnavatele. Právě takové zohlednění dob pojištění pouze v jednom systému sociálního zabezpečení v nástupnickém státě je totiž podstatou stanoveného koordinačního pravidla. Odchýlit se od znění nařízení č. 883/2004 a čl. 20 Smlouvy není dle názoru soudu možné ani s přihlédnutím k dosavadní judikatuře Ústavního soudu, která se dotýká „česko- slovenských důchodů“. Uvedenou problematikou se velmi podrobně zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 Ads 175/2015 – 23, publ. ve Sb. NSS 3375/2016, ve kterém shrnul její genezi a poté uvedl: „

23. Zejména však na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/12 reagoval též zákonodárce, a to zákonem č. 274/2013 Sb., kterým přijal zcela nové znění § 106a zákona o důchodovém pojištění a do tohoto předpisu vložil nová ustanovení § 106b a § 106c. Zákonodárce zákonem č. 274/2013 Sb. zavedl novou dávku – dorovnávací přídavek některým poživatelům českého a slovenského starobního důchodu. Tímto krokem zákonodárce reflektoval předchozí vývoj judikatury českých soudů a Soudního dvora popsaný shora a vstoupil do ústavního dialogu se jmenovanými aktéry, přičemž se prostřednictvím zákona č. 274/2013 Sb. pokusil vyrovnat s různými, do jisté míry si odporujícími, přístupy Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora.

24. V nyní projednávané věci postupovaly orgány sociálního zabezpečení právě podle nové právní úpravy zavedené zákonem č. 274/2013 Sb. Stěžovatelce však dorovnávací přídavek nepřiznaly, neboť nesplňovala podmínky § 106a zákona o důchodovém pojištění (ustanovení je citováno výše v bodě [5] tohoto rozsudku). Stěžovatelka nesplnění podmínek § 106a zákona o důchodovém pojištění výslovně připustila, avšak uvedla, že s ohledem na derogaci § 106a zákona o důchodovém pojištění ve znění do 30. listopadu 2013 (citováno v bodě [19] tohoto rozsudku) již nic nebrání, aby bylo skupinám, na něž § 106a zákona o důchodovém pojištění ve znění od 1. prosince 2013 nepamatuje, dorovnání přiznáno na základě principů vyjádřených v dřívější judikatuře Ústavního soudu.

25. S ohledem na výše popsanou historii sporů týkajících se česko-slovenských důchodů je zřejmé, že stěžovatelčino přesvědčení je liché. Právní úprava dorovnávacího přídavku zakotvená v § 106a a násl. zákona o důchodovém pojištění nepředstavuje pouhý doplněk k dříve formulovaným závěrům Ústavního soudu. Zákonodárce novelou č. 274/2013 Sb. vstoupil do řadu let trvajícího „sporu“ mezi Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem, který dospěl až do fáze nesouladu Ústavního soudu se Soudním dvorem EU, a to s cílem daný problém komplexně vyřešit: „Ačkoliv tedy tato záležitost není zcela dořešena, je evidentní, že zde dochází k problematické rozpornosti názorů Ústavního soudu a SD EU, která by při jejím dalším prohlubování mohla přinášet negativní důsledky v podobě narušení právní jistoty ve vztahu k ochraně některých ústavně zaručených práv či principů, zejména práva na přiměřené zabezpečení ve stáří či principu rovnosti občanů před zákonem a zákazu diskriminace; tato kauza přitom též poškozuje postavení ČR jakožto člena EU.“ (důvodová zpráva k zákonu č. 274/2013 Sb., dostupná z www.psp.cz). Záměrem zákonodárce bylo přijmout takovou úpravu, která by brala v úvahu jak principy akcentované Ústavním soudem, tak principy, na nichž postavil své rozhodnutí Soudní dvůr, tedy úpravu vyhovující judikatuře obou jmenovaných soudů. Podle důvodové zprávy se jedná o úpravu, jež „umožní přiznání dorovnání v zásadě v souladu s nálezy Ústavního soudu, avšak odstraní diskriminační kritérium státního občanství, které nahradí kritériem potřebné délky doby pojištění.“ Soudní dvůr totiž nevyloučil možnost poskytovat dorovnání důchodů, pouze označil za nepřípustné dorovnání vázat na podmínku českého občanství, která je podle něj diskriminační (bod 53 rozsudku ve věci Landtová). Zákonodárce tak využil poměrně široký prostor, který Soudní dvůr vnitrostátním orgánům ponechal, a pokusil se jej zaplnit takovou úpravou, která by vyhovovala požadavkům unijního práva i závěrům vysloveným Ústavním soudem. Je zřejmé, že taková snaha zákonodárce je zcela legitimní a nemůže být povrchně označena za protivení se všeobecné závaznosti nálezů Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť řešení této složité problematiky vyžadovalo komplexní pozitivněprávní úpravu, již soudy včetně soudu ústavního ve své kompetenci poskytnout nemohly a nemohou.

26. Stěžovatelce z uvedených důvodů nelze přisvědčit v jejím požadavku, aby jí orgány sociálního zabezpečení přiznaly „dorovnání“ na základě dřívější judikatury Ústavního soudu, a nutně přitom ignorovaly snahu zákonodárce o komplexní řešení problematiky česko-slovenských důchodů zhmotněnou v ustanovení § 106a zákona o důchodovém pojištění ve znění od 1. prosince 2013 a odhlížely od podmínek tam stanovených. Zákon č. 274/2013 Sb. totiž ve vývoji problematiky česko-slovenských důchodů započal novou kapitolu.

27. Na druhou stranu je však jistě možné z hlediska závěrů přijatých Ústavním soudem posoudit vymezení institutu dorovnávacího příspěvku v § 106a a násl. zákona o důchodovém pojištění. Právě na zpochybnění ústavní konformity nové zákonné úpravy stěžovatelka patrně mířila v kasační stížnosti, v níž uváděla, že se zákonodárce neřídil „doporučením Ústavního soudu, neboť ze skupiny dotčených osob vybral pouze užší skupinu […].“ Nejvyšší správní soud se proto v tomto ohledu ústavní konformitou § 106a zákona o důchodovém pojištění zabýval. Nepřistupoval však k zevrubnému abstraktnímu posouzení ústavnosti nové úpravy, nýbrž přezkoumával situaci stěžovatelky, maje na paměti jí vznesené námitky (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že stěžovatelčiny námitky vůči § 106a zákona o důchodovém pojištění ve znění od 1. prosince 2013 nejsou důvodné a že dané ustanovení obstojí.

28. Je na místě zopakovat, že Ústavní soud své závěry o nutnosti dorovnávání tzv. slovenských důchodů vystavěl na čl. 30 odst. 1 Listiny (právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří) a na čl. 3 odst. 1 Listiny (zákaz diskriminace). Je třeba připomenout, že právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří je jedním z práv, jichž se lze v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato práva provádějí, za podmínky dodržení čl. 4 odst. 4 Listiny, který garantuje minimální standard daného práva (např. nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2008 sp. zn. Pl. ÚS 2/08, N 73/49 SbNU 85, č. 166/2008 Sb., zejm. bod 52 - 54).

29. Nárok na dorovnávací přídavek je podle § 106a v rozhodném znění podmíněn tím, že pojištěnec a) získal před 1. lednem 1993 aspoň 25 let československé doby pojištění, za kterou mu byl po 31. prosinci 1992 přiznán starobní důchod ze slovenského důchodového pojištění, b) získal v období od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1995 aspoň 1 rok doby pojištění podle právních předpisů České republiky; pro účely splnění této podmínky se do doby pojištění nezahrnují náhradní doby, c) český starobní důchod a slovenský starobní důchod jsou vypláceny ke dni, od něhož pojištěnec žádá o přiznání dorovnávacího přídavku, a d) výše dorovnávacího přídavku má ke dni, od něhož pojištěnec žádá o jeho přiznání, kladnou hodnotu. Současné nastavení podmínek pro vznik nároku na dorovnávací přídavek tak opustilo Soudním dvorem kritizovanou podmínku státního občanství ČR (srov. rozsudek Soudního dvora ve věci Landtová, bod 49: „Nález Ústavního soudu s sebou nese přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, jakož i nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti vyplývající z kritéria bydliště vůči těm, kteří využili svého práva na volný pohyb.“) a je z hlediska státního občanství a bydliště osoby neutrální, jak Nejvyšší správní soud k nové právní úpravě poznamenal ještě před její účinností (rozsudek ze dne 30. května 2013 č. j. 4 Ads 116/2012 - 43).

30. Je třeba přiznat, že v důsledku aplikace uvedených podmínek získá nárok na dorovnávací přídavek užší skupina osob než podle judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud např. vyhověl i stěžovatelce, která byla mezi 1. zářím 1960 a 28. červencem 1996 zaměstnána ve slovenské části federace, ke dni podání žádosti o starobní důchod u Sociální pojišťovny (9. srpna 1996) měla trvalý pobyt na území Slovenské republiky a byla slovenskou občankou. Po přiznání důchodu se stěžovatelka přestěhovala do České republiky za manželem a dne 10. června 1998 jí bylo uděleno české státní občanství (nález Ústavního soudu ze dne 20. března 2007 sp. zn. Pl. ÚS 4/06, N 54/44 SbNU 665). Důvodová zpráva k zákonu č. 274/2013 Sb. připouští, že smyslem návrhu zákona není plošně dorovnávat důchody všem pojištěncům, kteří získali jakoukoli dobu důchodového zabezpečení před rozdělením ČSFR, neboť ČR by tím nevyváženě a jednostranně přebírala v nepoměrné výši důchodové závazky bývalé federace. Podmínky uvedené v předchozím bodě tohoto rozsudku měly zajistit, aby byl nárok na dorovnávací přídavek dán jen v odůvodněných případech – tedy aby svědčil osobám, které získaly za doby federace alespoň 25 let doby pojištění, za kterou jim byl po rozpadu federace přiznán starobní důchod ze slovenského důchodového pojištění [§ 106a odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění], a které po rozpadu ČSFR projevily vztah k ČR jako nástupnickému státu účastí v českém důchodovém pojištění [§ 106a odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění]. Uvedené dvě podmínky ve svém kumulativním efektu váží nárok na dorovnávací přídavek na existenci reálného pouta mezi žadatelem o dorovnávací přídavek a ČR v kontextu specifické historické události rozpadu Československa, na níž je předmětná důchodová dávka bezprostředně vázána. Požadavek na existenci takového pouta aproboval i Soudní dvůr EU (rozsudek ze dne 21. července 2011, C-503/09, Lucy Stewart proti Secretary of State for Work and Pensions, bod 89 a judikatura tam citovaná).

31. Sám Ústavní soud se k ústavním požadavkům ve vztahu k problematice česko- slovenských důchodů podrobně vyjádřil ve svém posledním (!) nálezu ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2524/10 (N 149/66 SbNU 255). Jakkoliv se pochopitelně jedná o jeden z mnoha nálezů k česko-slovenským důchodům (viz výše), Nejvyšší správní soud z něj vychází proto, že je nejnovější a že v něm Ústavní soud relativně podrobně osvětlil a shrnul jádro problému česko-slovenských důchodů, a to v období, kdy již mohl reflektovat i rozsudek Soudního dvora ve věci Landtová i svůj vlastní nález Pl. ÚS 5/12 (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 3650/11, body 29-30, kde sám Ústavní soud taktéž vycházel z výkladu učiněného v nálezu sp. zn. II. ÚS 2524/10).

32. Ústavní soud zdůraznil, že při posuzování nároků osob na dorovnání je třeba mít stále na zřeteli i původní účel, který předmětné mezinárodní smlouvy sledovaly a jímž bylo nejen určení státu příslušného k přiznání důchodových dávek, ale rovněž i spravedlivé rozložení zátěže státních rozpočtů či veřejných fondů, z nichž je v tom kterém nástupnickém státě důchod vyplácen (bod 30 nálezu sp. zn. II. ÚS 2524/10). Ve vztahu k tomuto účelu Ústavní soud konstatoval, že „ve věci tzv. slovenských důchodů jde o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi rozdělením nákladů na důchodové systémy obou následnických států bývalé československé federace, jak bylo vyjádřeno v kritériích obsažených v mezinárodních smlouvách uzavřených oběma státy v souvislosti s rozpadem federace, na straně jedné, a právy osob účastnících se systému důchodového zabezpečení, zejména těch, které po celou dobu svého produktivního života byly občany jednoho ze států federace, území tohoto státu nikdy neopustily, a přesto na základě kritérií zvolených v předmětných smlouvách měly pobírat a pobírají důchod z druhého státu bývalé federace.“ (bod 28). Ústavní soud pak upřesnil, že „ústředním motivem rozhodování Ústavního soudu tak v těchto případech bylo nalezení spravedlivého zacházení s občany, kteří byli de facto poškozeni na výši důchodů v důsledku rozdělení federace: aniž by tito občané v průběhu svého života migrovali, předmětné smlouvy je vystavily situaci, kdy měli pobírat důchod z druhého státu se všemi riziky, které z tohoto modelu mohou plynout (rozdílná úroveň ekonomik obou států a z toho plynoucí výše výpočtu důchodu, rozdíly v měnových kurzech atd.). Osoby dotčené těmito pravidly mohly nepochybně považovat takovou právní situaci za nespravedlivou a cítily se legitimně poškozeny na svých právech.“ (bod 29).

33. Maje na zřeteli Ústavním soudem zformulovaný účel vyplácení dorovnávacího přídavku, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ústavní práva stěžovatelky nebyla porušena. Právní úprava dorovnávacího přídavku zakotvená v § 106a a násl. zákona o důchodovém pojištění respektuje základní účel judikatury Ústavního soudu k česko- slovenským důchodům, vyjádřený v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2524/10. Jak plyne z předchozích odstavců, nárok na dorovnávací přídavek podle § 106a zákona o důchodovém připojištění svědčí osobám, které mohly nabýt přesvědčení, že budou pobírat v plné výši český důchod, tedy osobám, které byly na výši důchodu v důsledku rozpadu federace bezprostředně poškozeny, ačkoliv v průběhu svého života nemigrovaly. Ve vztahu k podmínce stanovené v § 106a odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, tj. podmínce získání alespoň 25 let doby pojištění za doby federace, lze dodat, že právě tento aspekt zdůrazňovaly některé nálezy Ústavního soudu, podle nichž „křivda“ způsobená čl. 20 Smlouvy spočívala především v tom, že občanu České republiky, který splnil podmínku minimálního počtu 25 let pojištění podle zákona č. 155/1995 Sb. za existence společného československého státu, tj. do 31. 12. 1992, uvedené ustanovení čl. 20 Smlouvy zpětně splnění této podmínky upíralo, v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti práva; srov. nálezy I. ÚS 365/05 ze dne 6. března 2008, N 48/48 SbNU 567, a I. ÚS 366/05 ze dne 22. května 2008, N 98/49 SbNU 459. Nelze také popřít, že faktor času, který nás stále více vzdaluje od existence společného státu a okamžiku jeho rozpadu, relativizuje význam někdejších federálních pojistných dob pro výši nyní a v budoucnu přiznávaných důchodových dávek, nemluvě o postupném zacelování ran, které v mnohých spoluobčanech rozpad společného státu před téměř čtvrtstoletím mohl zanechat.“ Z uvedeného vyplývá, že případné negativní důsledky stanoveného kolizního pravidla dle čl. 20 Smlouvy zákonodárce odstranil zakotvením speciální dávky dorovnávacího přídavku některým poživatelům českých a slovenských důchodů dle § 106a a násl. zákona o důchodovém pojištění. Soud s ohledem na závěry podrobně citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu konstatuje, že po nabytí účinnosti zákona č. 274/2013 Sb., který zavedl tuto novou dávku, jež měla odstranit újmy, které by českému občanu vznikly ve výši důchodových nároků v důsledku hodnocení dob pojištění jako slovenských dob pojištění, se již nelze zvýšení dílčího českého důchodu či přiznání národního důchodu z českého důchodového pojištění domáhat s odkazem na některé dřívější nálezy Ústavního soudu. V projednávaném případu ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně nesplnila podmínku 25 let československé doby pojištění získané před 1. 1. 1993, a proto žalovaná postupovala správně, pokud výši dílčího českého starobního důchodu vypočteného s přihlédnutím k čl. 6 a č. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004 nestanovila též včetně dorovnávacího příspěvku (ostatně ze spisu neplyne, že by žalobkyně žádost o takovou dávku podala) a ani jiným postupem (v důsledku hodnocení většího počtu dní jako české doby pojištění) dávku starobního důchodu nezvýšila. Lze dodat, že žalobkyně ve společném československém systému pojištění nepracovala zákonodárcem stanovenou dobu, aby nabyla přesvědčení, že může pobírat v plné výši český důchod. Soud zároveň zdůrazňuje, že žalobkyni byl přiznán dílčí slovenský předčasný starobní důchod ve výši 152,10 EUR měsíčně, a to na základě zákona č. 461/2003 Z.z. o socialnom poistení, podle něhož byla celá doba pojištění před 1. 1. 1993 zohledněna v rozsahu potvrzeném slovenským nositelem pojištění při stanovení toho důchodu. Soud tak uzavírá tím, že žalovaná při vydání napadeného rozhodnutí zcela správně považovala dobu pojištění do 31. 12. 1992 jako dobu, kterou zohlední slovenský nositel pojištění. Namítá-li žalobkyně zásah do práva na přiměřené hmotné zabezpečení dle čl. 28 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod, pak soud neshledal námitku důvodnou. Čl. 28 Listiny základních práv a svobod, podle něhož zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky s tím, že podrobnosti stanoví zákon, s projednávanou věcí nesouvisí, neboť se týká práva na odměnu za práci během trvání zaměstnání, nikoli práva na hmotné zabezpečení ze strany státu po jeho ukončení. Podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Tohoto základního práva, jež je zařazeno do katalogu hospodářských, sociálních a kulturních práv, se žalobkyně může dovolávat jen v rozsahu stanoveném zákonem, v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny. Protože v souzeném případu bylo o žádosti žalobkyně o starobní důchod rozhodnuto v souladu se zákonem o důchodovém pojištění a dle relevantních ustanovení Smlouvy a nařízení č. 883/2004, nelze o zásahu do práva na přiměřené zabezpečení ve stáří hovořit. Soud dodává, že žalobkyně má možnost obrátit se na ministra práce a sociálních věcí, který může podle § 123h odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, odstraňovat tvrdosti, které by se vyskytly při provádění ustanovení § 106a až 106c zákona o důchodovém pojištění. V. Závěr a náklady řízení Ze shora uvedených důvodů soud žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. Ve věci soud rozhodoval, aniž nařídil ústní jednání, v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., za výslovného souhlasu žalobkyně a presumovaného souhlasu žalované. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s. ve spojení s § 60 odst. 2 s. ř. s. Neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovaná na ni nemá i přes úspěch ve věci právo, jelikož se jednalo o věc důchodového pojištění, ve které nelze správnímu orgánu přiznat právo na náhradu nákladů řízení. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení