60 Az 1/2013 - 41

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Daňkovou v právní věci žalobce: M.K., nar…, státní příslušnost Turecká republika, pobytem v České republice…, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, pošt.schr. 21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. prosince 2012, č.j. OAM-297/ZA-ZA06-LE18-2012, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Včasnou žalobou ze dne 18.1.2013, téhož dne osobně podanou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „soud“), se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31.12.2012, č.j. OAM-297/ZA-ZA06-LE18-2012 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný rozhodl o žalobcově žádosti tak, že se mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje. Žalobu odůvodnil žalobce tím, že veškeré skutečnosti, které uvedl ve správním řízení, se zakládají na pravdě. Svou vlast opustil proto, aby se vyhnul účasti v ozbrojeném konfliktu, která pro něj jako pro vojáka, absolventa základní vojenské služby, byla jistá. Do České republiky přicestoval na podzim roku 2012 za účelem návštěvy známé, která žalobci slíbila poskytnout pomoc při zařizování veškerých potřebných dokumentů k jeho pobytu zde. Rozhodně nechce pobývat na území jiného státu v rozporu s právními předpisy země. Českou republiku si zvolil vzhledem k demokratickému režimu, který je součástí právního řádu a který je založen na principech dodržování lidských práv. Žalobce dále uvedl, že je pravdou, že nikdy nebyl členem politické strany, ale proto, aby se člověk cítil v nebezpečí pro své politické a náboženské smýšlení, není nezbytně nutné být aktivně politicky angažován. Žalobce se oprávněně domnívá, že jeho případný návrat do Turecka by pro něj měl dalekosáhlé následky. Rád by se stal platným členem společnosti v České republice, snaží se aktivně vyhledat zaměstnání. V současné době mu vypomáhají přátelé, u kterých je ubytován. Žalobce je vyučený kuchařem a v tomto oboru by se rád uplatnil i v České republice. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě ze dne 25.1.2013 navrhl, aby soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších novel (dále jen „s.ř.s.“). Odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek sp.zn. 1 Azs 12/2003 ze dne 28.4.2004 publikovaný ve Sbírce NSS pod číslem 319/2004 Sb., a nález Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 631/99 ze dne 1.6.2000, podle kterých musí žaloba proti rozhodnutí správního orgánu obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky za nezákonné nebo nicotné. Žalobce v žalobě ve stručnosti zopakoval, jaké důvody jej vedly k odchodu ze země, nicméně nijak nekonkretizoval, v čem spatřuje nezákonnost jím napadeného rozhodnutí. Podaná žaloba podle žalovaného zcela postrádá žalobní body, kterými by konkretizoval svá tvrzení stran porušení zákona. Žalovaný rovněž uvedl, že ohledně samotného napadeného rozhodnutí zastává názor, že všechny skutečnosti žalobcem tvrzené byly správně a úplně posouzeny. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a napadené výroky rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 8.10.2012. V žádosti popsal stručně dosavadní průběh svého života v zemi původu, své osobní, majetkové a sociální poměry, ve kterých se před odchodem z Turecka nacházel, a důvody, pro které Turecko opustil a pro které žádá o udělení mezinárodní ochrany na území ČR. Důvody pro odchod i pro žádost o udělení azylu vylíčil žalobce rovněž ve vlastnoručně psaném prohlášení. Žalovaný provedl v průběhu azylového řízení dne 12.10.2012 s žalobcem pohovor za účelem spolehlivého zjištění podkladu pro vydání rozhodnutí, který byl veden v jazyce tureckém za přítomnosti tlumočnice jazyka tureckého. Po opatření aktuálních informací ohledně situace v Turecku provedl dne 20.12.2012 seznámení žalobce s obsahem podkladů a zpráv shromážděných pro vydání rozhodnutí, které opět proběhlo za účasti tlumočníka jazyka tureckého. Dne 31.12.2012 žalovaný vydal napadené rozhodnutí. V jeho odůvodnění nejdříve shrnul průběh celého dosavadního řízení. Dále konstatoval, že žalobce za důvod pro odchod z vlasti uváděl obavu z války se Sýrií a strach z teroristických útoků Kurdské teroristické organizace (dále jen „PKK“). Žádné další důvody pro odchod žalobce nezmiňoval a žalovaný během azylového řízení žádné další nezjistil. Žalovaný pak ocitoval ust. § 28 odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se mezinárodní ochrana udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, § 13 nebo § 14, udělí azyl přednostně. Následně žalovaný zhodnotil důvody předkládané žalobcem v průběhu azylového řízení z hlediska naplnění důvodů pro udělení azylu podle § 12 písm. a) a § 12 písm. b) zákona o azylu. Uvedl, že „Po posouzení tvrzení žadatele dospěl správní orgán k závěru, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, v platném znění. Podle svých vlastních slov nebyl nikdy on ani nikdo z jeho rodiny členem nějaké politické strany, v celém řízení v této souvislosti nezmínil žádné své aktivity či problémy a prohlásil, že se jeho postavení v Turecku nijak nelišilo od postavení jiných mladých lidí. Nemohl tedy být z tohoto důvodu ani pronásledován a azyl ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, v platném znění, se mu proto neuděluje.“ Žalovaný dále uvedl, že „…rovněž nedospěl k názoru, že by výše jmenovaný byl pronásledován z důvodů vymezených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávání určitých politických názorů. Správní orgán předesílá, že výčet důvodů pro udělení azylu vyjmenovaných v § 12 písm. b) zákona o azylu je taxativní. To znamená, že z jiných důvodů azyl udělit nelze. Žadatel v řízení opakovaně uváděl, že se obává války se Sýrií a možných problémů mezi Egyptem, Izraelem a Palestinou. Na okraj je třeba konstatovat, že žadatelovy obavy z válečného konfliktu jsou pouhými jeho dojmy bez opory v realitě. V poslední době sice došlo ke zhoršení vztahů mezi Tureckem a Sýrií, nicméně válečný konflikt mezi těmito dvěma zeměmi je nepravděpodobný. Ani válečný konflikt mezi Izraelem, Palestinou a Egyptem nelze v současné době hodnotit jako skutečně hrozící. Jmenovaný tak v tomto směru v Turecku nemohl mít žádné problémy a kromě tvrzených obav také žádné problémy nejmenoval. Především je však třeba uvést, že ani samotný válečný konflikt by nemohl být důvodem pro udělení azylu. A to z toho důvodu, že válečný konflikt se dotýká všech obyvatel bez rozdílu jejich národnosti, rasy či vyznání. Co se týče žadatelem uváděných obav z teroristických útoků PKK, správní orgán prohlašuje, že město G., v jehož okrese jmenovaný podle svých slov bydlel, se nachází na severu Turecka mimo oblasti, kde je silně zastoupena kurdská menšina. Jak v pohovoru navíc sám řekl, v jejich vesnici v poslední době k žádným střetům nedošlo. Pokud měl žadatel přesto obavy z teroristických útoků, měl možnost, jak v pohovoru sám připustil, přestěhovat se do klidné oblasti Turecka. V pohovoru sice popsal, že i v Istambulu i v dalších městech dochází k teroristickým útokům a člověk není nikde v bezpečí, správní orgán však v souladu s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 6A 709/2001 ze dne 30.4.2002 konstatuje, že i v moderních, nesporně demokratických státech s vysokou úrovní právní kultury se běžní občané stávají cílem masových ozbrojených útoků, náboženských nebo politických extremistů a právem se mohou v některých zemích či oblastech cítit ohroženi. Tento fakt je ovšem prakticky pojmovým znakem terorismu jako násilného a ozbrojeného projevu politického a náboženského extremismu, ale není azylově významným k pronásledování.“ Po ocitování ustanovení § 13 zákona o azylu žalovaný rovněž uzavřel, že žalobce nesplňuje důvody pro udělení azylu podle označeného ustanovení a proto se mu azyl za účelem sloučení rodiny neuděluje. K posouzení žalobcovy žádosti z pohledu § 14 zákona o azylu žalovaný uvedl, že z jeho výpovědi v průběhu správního řízení nevyplynul žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu na podkladě posledně označeného ustanovení. Žalobce je dospělou plně právně způsobilou osobou, neuvedl žádné zdravotní problémy, jedná se o svobodného mladého muže bez dalších závazků k jiné či nezletilé osobě. Žalovaný uzavřel, že nezjistil důvod zvláštního zřetele pro udělení mezinárodní ochrany na podkladě § 14 zákona o azylu. Při posouzení žádosti, zda žalobce nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany, žalovaný vycházel opět z jeho výpovědi a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na území Turecka. Ohledně doplňkové ochrany dle § 14a odst. 1 zákona o azylu uvedl, že žalobce nepředstřel žádné informace ani správní orgán nezjistil takové informace, které by nasvědčovaly tomu, že mu ve vlasti hrozí nebezpečí vážné újmy uložením nebo vykonáním trestu smrti. Z informace Amnesty International Trest smrti z března 2012 navíc jasně vyplývá, že v Turecku je trest smrti zrušen. Co se týče jeho obavy z teroristických útoků a střetů vládních vojsk s PKK, žalovaný konstatoval, že ty jsou lokálně omezeny pouze na určité oblasti země, jejíž většinu nepostihují a žalobce má možnost vyhnout se těmto lokálním bojům přestěhováním do klidné oblasti země, kde dochází pouze k minimu teroristických útoků. Všichni turečtí občané mají ze zákona zaručenou v rámci země svobodu pohybu, a pokud se jich zmíněné boje nějakým způsobem dotýkají, mohou využít tzv. institutu vnitřního přesídlení a přestěhovat se do jiné oblasti Turecka. Podle § 2 odst. 10 zákona o azylu se za vážnou újmu nepovažuje takové jednání, před nímž cizinec může s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož občanství má. Žalovaný dále uvedl, že nad rámec tohoto hodnotil nebezpečí, které by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo kvůli jeho žádosti o mezinárodní ochranu v ČR. Na základě informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 21.5.2012, ve které je konstatováno, že Turecko nemá způsob, jak se systematicky dozvídat, zda někdo v zahraničí neúspěšně žádal o azyl a skutečnosti, že Česká republika zásadně neinformuje orgány země původu žadatelů o mezinárodní ochranu, uzavřel, že žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí žádné problémy kvůli jeho žádosti o mezinárodní ochranu v ČR. Žalovaný dále konstatoval, že v Turecku v současné době neprobíhá takový ozbrojený konflikt, v rámci něhož by mohlo dojít k vážnému ohrožení života nebo lidské důstojnosti osoby žalobce. Jeho obavy z vojenského konfliktu se Sýrií nebo s jinou ze sousedních zemí nepodporuje žádná z citovaných informací o Turecku, včetně aktuálních informací České tiskové agentury, a žalovaný tyto obavy považuje za zcela neopodstatněné. Na základě skutečností sdělených žalobcem a posouzení informací o zemi původu tedy žalovaný neshledal, že by vycestování žalobce bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Nesplňuje tudíž zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a odst. 1 a odst. 2 zákona o azylu. Žalobce dále nesplňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14b zákona o azylu, která se v případě hodném zvláštního zřetele udělí za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany. Při ústním jednání soud konaném dne 30.4.2013 žalobce i žalovaný setrvali na své argumentaci i konečných návrzích. Žalobce navíc při jednání uvedl, že v České republice žije šest měsíců ve svobodě, má tady přítelkyni i známé, chce žít v České republice, pracovat tady a zrealizovat své plány. Do České republiky přijel na přání Pána Boha a pouze bude-li to jeho přání, z České republiky odjede, jinak nikoli. Do Turecka se nechce vrátit. Žalovaný zdůraznil, že žalobce byl veden úsilím o legalizaci pobytu na území České republiky, což je důvod, který nemá nic společného z důvody udělení mezinárodní ochrany. Důvodům podřaditelným pod zákon o azylu není ani soukromý život na území České republiky a snaha pobývat na tomto území. Žalobce tedy měl postupovat dle příslušných ustanovení zákona o pobytu cizinců na území České republiky a jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany je podle žalovaného zcela nedůvodná. Navrhl proto, aby soud žalobu zamítl. Úvodem soud předesílá, že na rozdíl od žalovaného zastává názor, že byť považuje z hlediska náležitostí žaloby, konkrétně formulace žalobních bodů (podle § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s. žaloba kromě obecných náležitostí podání)§ 37 odst. 2 a 3) musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné), žalobcovo podání za hraniční případ, má za to, že tato žaloba projednatelná je. Předmětný dílčí závěr nalézá oporu v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24.8.2010, č.j. 4 As 3/2008- 78, ve kterém jmenovaný soud vyslovil právní názor, že „Smyslem uvedení žalobních bodů [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] je jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby. Zákonný požadavek je proto naplněn i jen zcela obecným a stručným – nicméně srozumitelným a jednoznačným – vymezením skutkových i právních důvodů tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat.“ (rozsudek je dostupný ve Sb. NSS č. 2162/2011). V posuzovaném případě je z žalobcových stručných, nicméně srozumitelným a jednoznačným způsobem vyjádřených žalobních tvrzení evidentní, že napadené správní rozhodnutí považuje za nezákonné proto, že žalovaný řádně nezhodnotil důvod, který jej vedl k odchodu ze země původu (ač nebyl aktivně politicky angažován, cítil se v nebezpečí pro své smýšlení a z něho vyvěrající odpor účasti v ozbrojeném konfliktu jako voják) a který podle jeho přesvědčení opodstatňoval udělení azylu. V zásadě tedy namítal vadné právní posouzení věci v rozsahu § 12 zákona o azylu. Tím vymezil soudu hranice přezkumné činnosti. Nutno dodat, že žalobce v žalobě rovněž uvedl, že se naprosto oprávněně domnívá, že jeho případný návrat do Turecka by pro něj měl dalekosáhlé následky. Jaké konkrétní následky má na mysli a z čeho tak dovozuje, však nezmiňoval. Druhý žalobní bod tak pro svou neúplnost a nekonkrétnost nesplňoval ani v minimálním rozsahu zákonné požadavky, což bránilo tomu, aby se jím soud věcně zabýval a vypořádal se s ním. Při vlastním přezkumu soud vyšel především ze skutečnosti, že žalovaný považoval žalobcem v azylovém řízení předestřený „azylový“ příběh za věrohodný a žalobce se v žalobě od původních skutkových tvrzení nijak neodchýlil. Dále vyšel soud ze znění zákona o azylu účinného ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Podle § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod (písm. a), nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště (písm. b). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13.8.2008, č.j. 2 Azs 45/2008-67 (publikován ve Sb. NSS č. 1713/2008) dospěl k závěru, že „Ustanovení § 12 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, musí být vykládáno souladně s čl. 43 Listiny základních práv a svobod a její celkovou systematikou, a to jednak proto, že má toto ustanovení ústavního pořádku vyšší právní sílu, a jednak proto, že je § 12 písm. a) zákona o azylu promítnutím této ústavní normy na zákonné úrovni. Za politická práva a svobody tudíž musejí být pokládána politická práva ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého Listiny základních práv a svobod,…“. Podle čl. 43 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) Česká a Slovenská Federativní Republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami. Politická práva jsou upravena v čl. 17 až čl. 23 Listiny. Jedná se o právo na svobodu projevu a právo na informace, petiční právo, právo shromažďovací, právo sdružovací, právo na odpor a právo podílet se na správě věcí veřejných. Žalobce v žádné fázi azylového řízení nezmiňoval, že by se v zemi původu snažil realizovat sám či ve spojení s jinými osobami jakékoliv z politických práv, resp. svobod výše vyjmenovaných. Rovněž netvrdil, že by vyvíjel jakékoliv aktivity, které by, byť neopodstatněně, některý ze státních orgánů, stran nebo organizací ovládajících stát nebo podstatnou část území Turecka vnímal jako uplatňování politických práv a svobod ze strany žalobce. Naopak prezentoval apolitičnost svou i celé rodiny a srovnatelnost postavení svého s postavením svých vrstevníků v Turecku. Již z tohoto důvodu v případě žalobce absentovaly zákonné podmínky pro udělení azylu na podkladě § 12 písm. a) zákona o azylu, jak správně konstatoval žalovaný v napadeném rozhodnutí. Zbývá dodat, že žalobce nadto ani netvrdil, že by byl v zemi původu jakýmkoliv způsobem pronásledován. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2004, č.j. 5 Azs 25/2003-94 „Zákonodárce v § 12 zákona o azylu implementoval článek 1 písm. A. odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951, a článek 1 odst. 2 Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků, přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, vyhlášené sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb., z nichž zřetelně vyplývá, že pojem uprchlík se vztahuje na osobu, která se nachází mimo svou vlast a obává se represí ze strany státu z důvodu příslušnosti k určité společenské vrstvě, resp. sociální skupině.“(dostupný na www.nssoud.cz). V rozsudku ze dne 13.8.2008, č.j. 2 Azs 45/2008-67 Nejvyšší správní soud dále dovodil, že „Ustanovení § 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, musí být v souladu s příkazem eurokonformního výkladu vykládáno souladně se směrnicí 2004/83/ES, a to nejpozději od uplynutí transpoziční lhůty k implementaci směrnice, bez ohledu na to, že sám text tohoto zákonného ustanovení se vlivem této směrnice nijak nezměnil.“ Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedené právní názory respektoval. Současně vzal v potaz, že smyslem práva azylu je poskytnout žadateli mezinárodní ochranu. Nejde však o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; nárok na udělení azylu vzniká jen z důvodů v zákoně taxativně stanovených. Žalobce v azylovém řízení netvrdil, že by se obával, že v Turecku bude pronásledován z některého z diskriminačních důvodů vyjmenovaných v § 12 písm. b) zákona o azylu. Pokud opakovaně argumentoval obavami z válečného konfliktu Turecka s okolními státy a obavami z teroristických útoků teroristické kurdské organizace (PKK), pak žalovaný jeho argumenty řádně vypořádal na str. 5 napadeného rozhodnutí, soud jeho závěry i poukaz na judikaturu sdílí a v podrobnostech na tuto část odůvodnění odkazuje. Namítal-li žalobce v žalobě, že proto, aby se člověk cítil v nebezpečí pro své politické a náboženské smýšlení, není nezbytně nutné být aktivně politicky angažován, lze s ním do určité míry souhlasit. Avšak pro řešení takových pocitů je namístě využít právních instrumentů upravených v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nikoliv zákona o azylu, který je specifický a dopadá na jiné životní situace cizinců (pronásledovaných či osob, jimž reálně hrozí pronásledování z azylově relevantních důvodů). Žalovaný interpretoval ustanovení § 12 písm. a) i písm. b) zákona o azylu v souladu se stávající judikaturou a odpovídajícím způsobem je aplikoval na zjištěný skutkový stav. Samosoudkyně v přezkumném řízení neučinila zjištění o nezákonnosti rozhodnutí žalovaného. Proto žalobu jako nedůvodnou na podkladě § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítla (výrok I.). Žalovaný, který dosáhl ve věci plného procesního úspěchu, má podle § 60 odst. 1 věta první s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Protože se žalovaný výslovně svého práva na náhradu nákladů řízení vzdal, rozhodla samosoudkyně, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo (výrok II.).

Poučení