60 Az 2/2025– 33

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: P. H. zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., IČO 45768676 se sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2025, čj. OAM–790/ZA–ZA11–K18–R4–2019, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2025, čj. OAM 790/ZA ZA11 K18 R4 2019, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce podal dne 3. 9. 2019 žádost o udělení mezinárodní ochrany.

2. Žalobce v žádosti uvedl, že vyznává sunnitskou odnož islámu a byl členem strany Hizb ut–Tahrir, byť členský průkaz neměl. Nyní už nijak politicky aktivní není. Je ženatý a má dvě děti. Jeho manželka také žádá v České republice o mezinárodní ochranu, a to i jménem jejich nezletilých dětí. Žalobce ve své vlasti naposledy bez registrace pobýval ve městě X ve X oblasti. Poslední registrovaný pobyt měl na Krymu ve městě X.

3. Dne 9. 8. 2014 letecky odcestoval do X, kam za ním v listopadu 2014 přijela manželka s dětmi a kde žádal o azyl. Jeho žádost byla zamítnuta. Následně dne 31. 1. 2017 odcestoval do X. V České republice měl uděleno vízum za účelem strpění a zaměstnaneckou kartu. V České republice zůstal i s rodinou do 1. 4. 2019, kdy opět neúspěšně žádali o mezinárodní ochranu.

4. Žalobce v roce 2004 konvertoval k islámu, byl politicky aktivní a podílel se na pořádání konferencí ohledně islámu. V roce 2010 byl v X a po návratu měl pohovor na bezpečnostní službě. Když v roce 2014 Ruská federace zaútočila na Krym, žalobce musel odjet na Ukrajinu, protože strana Hizb ut–Tahrir je v Rusku zakázána. Na Ukrajině však žalobce s rodinou nemohl dlouhodobě žít. Pokud by se nyní vrátil na Ukrajinu, musel by začít od začátku a byl by deportován na Krym. Musel by z Krymu získat všechny dokumenty, čímž si prošel již v roce 2014. Pokud by se na Krym pro dokumenty vrátil, byl by uvězněn.

5. Při následném pohovoru žalobce nad rámec uvedeného popsal své důvody k přechodu na islám, to, jakým způsobem jej praktikuje i jak působil ve straně Hizb ut–Tahrir. Účastnil se pravidelných setkání a konferencí a finančně straně přispíval. Po pěti letech své členství ve straně ukončil, neboť seznal, že islám může vyznávat i bez ní. Ruská státní bezpečnostní služba (FSB) získala o straně Hizb ut–Tahrir veškeré informace a všichni, kteří na Krymu tuto stranu podporovali, jsou ve vězení. FSB spolupracuje též s ukrajinskou státní bezpečnostní službou (SBU). SBU žalobce vyslýchala po návratu ze X v roce 2010.

6. Žalobce dne 14. 3. 2014 odjel s rodinou do X, kde chtěl dokončit zkoušky a uzavřít vysokoškolské studium medicíny. Řekli mu však, že se musí vrátit na Krym, což učinil a pokračoval ve studiu tam. V květnu se však žalobce opět pokusil dokončit studium na Ukrajině, avšak na ministerstvu zdravotnictví mu opět sdělili, že se musí vrátit na Krym. Studium úspěšně uzavřel v červnu roku 2014. Naposledy byl na Krymu dne 14. 6. 2014. Cesty na Krym byly čím dál horší, jelikož na hranicích byli vojáci, avšak vždy se mu podařilo přijet a odjet.

7. Žalobce s manželkou odcestoval do X, kde jeho manželka potratila. Nemohl zde vykonávat lékařské povolání, neboť nebylo možné udělat si atestace (vždy jej posílali na Krym).

8. Následně žalobce popsal svůj příjezd do X a dále do České republiky. Později pracoval v nemocnici v X, kde mu ale v roce 2019 neprodloužili smlouvu kvůli potížím s aprobací a s akreditací této nemocnice.

9. Žalobce uvedl, že má na Krymu bratra, s nímž ale kvůli špatným vztahům není v kontaktu.

10. Na Ukrajině byl žalobce naposledy na dva týdny v lednu 2019 za účelem vyřízení X víza.

11. Ohledně postavení strany Hizb ut–Tahrir na Ukrajině žalobce uvedl, že tato není zakázaná, ani povolená. Na Krymu jsou ale proti ní represe. Žalobce odmítl, že by se mohl vrátit na Ukrajinu. Vyjádřil obavu, že by mu ruská FSB mohla ublížit nebo jej unést, popřípadě že by byl na Krym nelegálně deportován. To se již stalo některým žalobcovým známým (některé z nich zavraždili, jiné uvěznili). V osobním kontaktu s příslušníky FSB žalobce doposud nebyl.

12. O mezinárodní ochranu v České republice žalobce požádal poté, kdy mu zde skončila platnost zaměstnanecké karty a neúspěšně o ni žádal v X.

13. Žalobce dále zaslal žalovanému e–mail, v němž podrobněji popsal svou životní situaci i činnost strany Hizb ut–Tahrir a represe vůči ní ze strany Ruské federace. Text e–mailu žalobce proložil odkazy na články v médiích.

14. Žalobce dne 28. 1. 2020 doložil žalovanému ověřenou kopii rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví o uznání způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře na území České republiky a dále ověřenou kopii dokumentu z Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci o zařazení do specializačního vzdělávání v oboru anesteziologie a intenzivní medicíny. Dne 13. 2. 2020 doložil kopii smlouvy o budoucí pracovní smlouvě s Nemocnicí X.

II. Procesní vývoj věci

15. Žalobce byl seznámen s podklady pro rozhodnutí dne 28. 1. 2020. Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 3. 2020, čj. OAM–790/ZA–ZA11–K11–2019, žalobci mezinárodní ochranu neudělil. Toto rozhodnutí zrušil Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, čj. 30 Az 5/2020–61. Následnou kasační stížnost žalovaného Nejvyšší správní soud odmítl usnesením ze dne 8. 12. 2021, čj. 10 Azs 78/2021–72, pro nepřijatelnost.

16. Po zrušení prvého rozhodnutí žalovaný do správního spisu doplnil dokument týkající se politické a bezpečnostní situace ze dne 19. 4. 2022, dále dokument ze dne 29. 3. 2022 týkající se postavení členů/bývalých členů strany Hizb ut–Tahrir na Krymu v roce 2014 a v současnosti (včetně postavení přesídlených členů či bývalých členů této strany z Krymu).

17. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 30. 5. 2022, čj. OAM–790/ZA–ZA11–K01–R2–2019, žalobci udělil mezinárodní ochranu ve formě doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a to z důvodu probíhajícího válečného konfliktu.

18. Krajský soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2022, čj. 60 Az 2/2022–49, rozhodnutí žalovaného zrušil v části, v níž žalovaný žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu. Důvodem pro zrušení bylo to, že žalovaný žalobci neumožnil seznámit se s podklady rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu, ačkoli jeho žádosti v plné míře nevyhověl. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 31. 1. 2023, čj. 2 Azs 270/2022–20, odmítl pro nepřijatelnost.

19. Žalovaný do spisu dále doplnil dokument týkající se politické a bezpečnostní situace ze dne 23. 2. 2023 a dokument týkající se postavení ruskojazyčného obyvatelstva na Ukrajině ze dne 7. 2. 2023.

20. Žalobce byl seznámen s podklady pro rozhodnutí dne 17. 7. 2023. Žalobce následně zaslal žalovanému dne 25. 7. 2023 své vyjádření, v němž uvedl, že – stručně řečeno – není v jeho případě možné počítat s případným vnitřním přesídlením, a to s ohledem na probíhající ozbrojený konflikt. Na podporu svých tvrzení doložil též výňatky z různých zpráv o zemi žalobcova původu.

21. Rozhodnutím ze dne 8. 3. 2024 žalovaný žalobci prodloužil doplňkovou ochranu o 24 měsíců. Druhým rozhodnutím z téhož dne pak žalovaný rozhodl tak, že mezinárodní ochranu ve formě azylu dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu žalobci neudělil.

22. Toto druhé rozhodnutí krajský soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, čj. 60 Az 1/2024–37, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Následnou kasační stížnost žalovaného Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, čj. 2 Azs 128/2024–21.

23. Žalovaný dne 2. 7. 2025 provedl doplňující pohovory s žalobcem a členy jeho rodiny a dále doplnil i aktuální informace o situaci na Ukrajině.

24. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím opět rozhodl tak, že mezinárodní ochranu ve formě azylu dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu žalobci neudělil.

III. Shrnutí žaloby

25. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 8. 10. 2025 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

26. Žalobce předně velmi obecně namítl porušení § 2, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4 a § 52 správního řádu, § 12 zákona o azylu a § 78 odst. 5 s. ř. s. Dále shrnul skutkový stav věci a její procesní vývoj.

27. Žalobce namítl, že ačkoli žalovaný uznává, že na Krymu dochází k systematickému pronásledování členů i bývalých členů Hizb ut–Tahrir, trvá na tom, že žalobce mohl své bezpečnostní riziko řešit přesídlením do jiné části Ukrajiny. Žalobce tento závěr zásadně odmítá a zdůrazňuje, že jeho osobní zkušenosti i skutkové okolnosti vylučují, že by takové přesídlení bylo dříve nebo nyní reálně možné.

28. Žalobce poukázal na závěry krajského soudu v rozsudku čj. 60 Az 1/2024–37 a Nejvyššího správního soudu čj. 2 Azs 128/2024–21, dle nichž možnost vnitřního přesídlení není s ohledem na bezpečnostní situaci na Ukrajině pro žalobce životaschopnou alternativou.

29. Žalobce popisuje problémy, jimž čelil při krátkodobém pobytu v západní části Ukrajiny po odchodu z Krymu. Měl opakované potíže s nalezením dlouhodobého ubytování, práce i zdravotní péče, jeho manželka přišla v důsledku neadekvátní péče o dítě a celá rodina žila v provizorních a nejistých podmínkách. Žalovaný podle žalobce tato tvrzení ignoroval, ačkoliv je znal již od počátku řízení. Nesprávně navíc interpretoval výpověď žalobcovy manželky a vyvodil z ní účast na přesídlovacím programu, aniž by si ověřil, zda jim byla poskytnuta skutečná pomoc.

30. Podle § 78 odst. 5 s. ř. s. je správní orgán v dalším řízení vázán právním názorem soudu. Žalovaný tento závazek porušil, aniž by svůj postup odůvodnil. Žalobce upozorňuje, že odchylný postup správního orgánu je možný jen výjimečně, například při změně právního stavu nebo objasnění nových skutkových okolností, což se v jeho případě nenastalo.

31. Na základě těchto skutečností žalobce uzavírá, že rozhodnutí Ministerstva vnitra je nezákonné, nepřezkoumatelné a v rozporu se závaznými právními názory správních soudů, což vyžaduje jeho zrušení.

32. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie a sám žalobci udělil mezinárodní ochranu ve formě azylu dle § 12 zákona o azylu, popřípadě, aby rozhodnutí žalovaného pouze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

IV. Shrnutí vyjádření žalovaného

33. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žaloba dorazila Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 9. 10. 2025, tedy po uplynutí zákonné lhůty. Posouzení včasnosti žaloby ponechává na soudu.

34. Věcně se žalovaný se žalobními námitkami neztotožňuje. Zdůrazňuje, že při rozhodování postupoval v souladu se správním řádem i zákonem o azylu. Tvrdí, že zjistil stav věci v potřebném rozsahu, opatřil aktuální a relevantní informace o Ukrajině, založil je do spisu a poskytl žalobci možnost se k nim vyjádřit. Rovněž reagoval na podklady, které žalobce doložil, a vysvětlil, proč některé z těchto podkladů považuje za nepoužitelné.

35. Žalovaný uvedl, že respektoval právní názor vyjádřený v rozsudcích krajského soudu čj. 60 Az 1/2024–37 a Nejvyššího správního soudu čj. 2 Azs 128/2024–21. Za účelem doplnění skutkového stavu provedl nové pohovory se žalobcem, jeho manželkou a jeho dcerou a shromáždil další aktuální informace o situaci na Ukrajině. Navzdory těmto doplněním nedospěl k závěru, že žalobcova žádost splňuje podmínky pro udělení azylu.

36. Žalovaný uvádí, že žalobce neprokázal politickou činnost, pro kterou by byl ve své vlasti pronásledován. Výslech provedený ukrajinskou bezpečnostní službou SBU v roce 2010 po návratu ze X nepředstavuje pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Žalobce neuvedl žádné nestandardní zacházení ani další potíže související s jeho tvrzeným členstvím ve straně Hizb ut–Tahrir. Rovněž zmíněný výslech se dle zjištění netýkal této strany, ale jeho pobytu v X. Žalobce navíc nevypověděl, že by se po tomto výslechu dostal do jakéhokoli kontaktu s SBU či FSB. Neuváděl ani to, že by mu bylo bráněno vykonávat politická práva nebo svobody.

37. Žalovaný připouští, že podle informací o zemi původu dochází na Krymu k systematickému pronásledování členů této strany ze strany Ruské federace. Žalobce byl členem strany v letech 2004 až 2014 a před odjezdem z Ukrajiny již nežil na Krymu. S rodinou se přesídlil do X a následně do X, kde žili jako registrovaní vnitřní uprchlíci, získali byt a pobývali v bezpečí. Byt na Krymu žalobce prodal. Podle žalovaného na západní Ukrajině žalobci nehrozilo žádné pronásledování ani újma související s bývalým členstvím ve straně Hizb ut–Tahrir.

38. Další tvrzení žalobce o tom, že ukrajinská SBU spolupracuje s ruskou FSB při vyhledávání osob, žalovaný označuje za nedoložená a v rozporu s aktuálními informacemi. Žalovaný považuje za nepředstavitelné, že by spolu tajné služby válčících stran spolupracovaly.

39. Žalovaný zdůrazňuje, že z výpovědi žalobce vyplývá, že skutečným důvodem odchodu ze západní Ukrajiny byla nespokojenost s životními podmínkami, nedůvěra ve stát, problémy s bydlením a nízké pracovní vyhlídky v souvislosti s jeho profesí lékaře. Tato úvaha koresponduje s tím, že v roce 2019 žalobce bez problémů získal v Kyjevě nový cestovní doklad a nečelil žádným obtížím.

40. Žalobci byla rozhodnutím ze dne 30. 5. 2022 udělena doplňková ochrana na 12 měsíců a dne 8. 3. 2024 byla prodloužena o dalších 24 měsíců. Doplňková ochrana může být podle § 53a odst. 4 zákona o azylu dále prodlužována, pokud žalobci hrozí vážná újma z důvodu probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Žalobce proto není nyní nucen vycestovat do vlasti. Podle žalovaného je válečný konflikt jedinou okolností, která brání tomu, aby se žalobce mohl vrátit do západní Ukrajiny, kde je z hlediska jeho bývalého členství ve straně Hizb ut–Tahrir situace bezpečná.

41. Žalovaný tvrdí, že rozhodl zákonně a na základě řádně zjištěného skutkového stavu. V řízení neporušil práva žalobce a vysvětluje, že vázanost právním názorem soudu není absolutní, zejména pokud v novém řízení vyjdou najevo nové skutečnosti. V daném případě se podle žalovaného takové skutečnosti objevily a odůvodňují závěr, že žalobcova žádost o azyl není důvodná.

42. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu odmítl, popřípadě zamítl.

V. Shrnutí žalobcovy repliky

43. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že žaloba je včasná, protože ji podal prostřednictvím datové schránky dne 8. 10. 2025 a nikoliv dne 9. 10. 2025, jak se domnívá žalovaný.

44. Hlavním sporným bodem zůstává otázka možnosti vnitřního přesídlení žalobce na západní Ukrajinu. Žalovaný tuto možnost dovozuje z výpovědi manželky žalobce a z tvrzení, že žalobce byl ve X „registrovaným uprchlíkem“. Žalobce tato tvrzení odmítá a uvádí, že ve X s rodinou pouze krátce vyčkal kvůli dokončení studia na lékařské fakultě a kvůli administrativním záležitostem, které již dříve popsal v žalobě i v předchozích řízeních. Pobyt na západní Ukrajině nepředstavoval přesídlení.

45. Žalobce dále uvádí, že měl oprávněné obavy ze spolupráce FSB a SBU, což doložil ve správním řízení, a soud v předchozím řízení tyto obavy uznal jako relevantní. Po okupaci Krymu v roce 2014 žalobce okamžitě odjel, krátce pobýval ve X oblasti, avšak pouze za účelem dokončení studií a vyřízení nutných záležitostí. Popsal obtížnou situaci rodiny – ztrátu dítěte v důsledku zdravotních komplikací, nestabilní a nedůstojné podmínky bydlení, šikanu dcery ve škole a nemožnost najít práci či získat podporu. Správní orgán podle žalobce mylně interpretuje snahu manželky zajistit alespoň minimální pomoc jako „registraci uprchlíků“.

46. Žalobce uvedl, že potvrzení z Centra evidence bezdomovců ze dne 21. 8. 2014 dokládá pouze skutečnost, že rodina oznámila, že je bez domova, nikoli že by měla status uprchlíka na Ukrajině. Žalobce zdůrazňuje, že jeho bydlištěm byl Krym, kde také trvale žil a kam by se za běžných okolností vrátil. Žalobce připomněl, že krajský soud i Nejvyšší správní soud ve shora citovaných rozsudcích čj. 60 Az 1/2024–37, resp. čj. 2 Azs 128/2024–21, již konstatovaly, že podmínky mezinárodní ochrany je nutné posuzovat ve vztahu ke Krymu jako místu bydliště žalobce a že možnost vnitřní ochrany není dána, pokud v části země, do níž má žadatel přesídlit, hrozí nebezpečí pronásledování nebo vážné újmy.

47. Závěrem žalobce setrvává na žalobě a uvádí, že soudy již opakovaně potvrdily existenci hrozby pronásledování. Proto žádá, aby mu soud udělil azyl.

VI. Právní hodnocení krajského soudu

48. Krajský soud předně uvádí, že žaloba je včasná, neboť rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno fikcí dle § 24a odst. 2 zákona o azylu dne 23. 9. 2025. Žalobce podal žalobu prostřednictvím datové schránky dne 8. 10. 2025, tj. v rámci lhůty 15 dnů pro podání žaloby § 32 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, o níž žalovaný žalobce ve svém rozhodnutí poučil.

49. Krajský soud je nadto toho názoru, že toto poučení bylo chybné, jelikož nynější věc nespadá pod žádný z případů uvedených v posledně citovaném ustanovení. Žalovaný nezamítl žalobcovu žádost jako zjevně nedůvodnou a řízení ani nezastavil. Z ničeho neplyne, že by byl žalobce zajištěn nebo že by v jeho případě soud rozhodoval o jeho vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do cizího státu. Lhůta pro podání žaloby by tak dle § 32 odst. 1 písm. b) zákona o azylu byla 1 měsíc. Jelikož však žalovaný žalobce poučil chybně, byla tato lhůta ve skutečnosti 2 měsíce [§ 32 odst. 1 písm. c) téhož zákona].

50. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

51. Žaloba je důvodná. VI.A K námitkám nepřezkoumatelnosti 52. Krajský soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí. Této námitce nepřisvědčil.

53. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

54. Krajský soud neshledal, že by rozhodnutí žalovaného shora nastíněná kritéria přezkoumatelnosti nesplňovalo. Žalovaný vysvětlil důvody, pro které žalobci mezinárodní ochranu ve formě azylu neudělil. Zaměřil se přitom zejména na události krátce poté, co žalobce s rodinou uprchli z Krymu na západ Ukrajiny. Úvahy žalovaného jsou přezkoumatelné (viz dále). VI.B K námitkám věcné povahy 55. Důvodnými však krajský soud shledal námitky směřující k věci samotné.

56. Dle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, „bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“ Lze stručně shrnout, že s ohledem na dřívější procesní vývoj věci je postaveno najisto, že na Krymu dochází k systematickému pronásledování členů i bývalých členů strany Hizb ut–Tahrir ze strany Ruské federace. Okolnosti rozhodné pro udělení mezinárodní ochrany je přitom zapotřebí zkoumat ve vztahu k území, z něhož cizinec skutečně pochází. Žalobce pochází z Krymu a je bývalým členem uvedené strany. Krym je pak dle mezinárodního práva nadále součástí Ukrajiny, byť je pod faktickou nadvládou ruských státních orgánů. Právě ty jsou v nynější věci původcem pronásledování. V podrobnostech lze odkázat na předchozí rozsudky krajského soudu čj. 60 Az 1/2024–37 a Nejvyššího správního soudu čj. 2 Azs 128/2024–21.

57. Mezi účastníky přetrvává spor o to, zda žalobce mohl využít možnosti vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny.

58. Dle § 2 odst. 7 zákona o azylu platí, že „[p]ronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má, nebo, je–li osobou bez státního občanství, státu jeho posledního trvalého bydliště a může–li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu a) a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.“ 59. Žalobce v této souvislosti zcela přiléhavě poukázal na právní větu k rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Azs 128/2024–21, dle které „[m]ožnost vnitřní ochrany podle § 2 odst. 7 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, není dána, pokud žadateli o udělení mezinárodní ochrany hrozí nebezpečí pronásledování nebo vážné újmy v části země původu, do které má přesídlit. To platí i v případě, že podstata a důvod pronásledování nebo vážné újmy se liší od podstaty a důvodu pronásledování či vážné újmy, kterým žadatel čelil v části země původu, ze které pochází. Žadateli nelze odepřít vyšší formu ochrany v podobě azylu z důvodu, že mu v jiné části země původu nehrozí pronásledování, nýbrž ‚jen‘ skutečné nebezpečí vážné újmy.“ 60. Žalovaný k posouzení věci přistoupil tak, že žalobce a jeho rodina mohli využít ochrany ukrajinského státu v době, kdy uprchli z Krymu. Takový přístup by možná bylo možné akceptovat v roce 2019, kdy žalobce podával žádost o mezinárodní ochranu. Případná možnost vnitřního přesídlení totiž vylučuje existenci pronásledování nebo vážné újmy. Osoba, která má možnost využít vnitřního přesídlení, podmínky pro udělení mezinárodní ochrany nesplňuje.

61. Žalovaný však o žalobcově žádosti naposledy rozhodoval v roce 2025, kdy byla situace na Ukrajině zcela odlišná. Tento vývoj nelze při posuzování důvodnosti žalobcovy žádosti přehlížet. Ostatně i krajský soud má povinnost zohlednit skutečnosti, které nastaly dokonce i po vydání rozhodnutí žalovaného, pokud se vztahují k možnému pronásledování nebo k hrozbě vážné újmy (§ 32 odst. 9 zákona o azylu). Tím spíše musí na změny situace v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu reagovat žalovaný v průběhu správního řízení.

62. Ostatně není vůbec vyloučeno, aby důvody pro udělení mezinárodní ochrany vznikly dokonce zcela poté, co cizinec opustil zemi původu (mezinárodní ochrana sur place; srov. § 28 odst. 7 zákona o azylu a čl. 5 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany – dále jen „kvalifikační směrnice“).

63. Pokud je jediným důvodem pro neudělení mezinárodní ochrany možnost vnitřního přesídlení žadatele v zemi původu, pak mu za situace, kdy tato možnost (třebas i v průběhu správního nebo soudního řízení) odpadla, není možné mezinárodní ochranu dále odpírat.

64. Se zahájením invaze ruských vojsk na Ukrajinu v roce 2022 zcela jednoznačně možnost vnitřního přesídlení žalobce v rámci Ukrajiny ztratila na významu. Ostatně právě kvůli probíhající válce žalovaný žalobci udělil doplňkovou ochranu. Je přitom lhostejné, že tento (tehdy nový) důvod znemožňující vnitřní přesídlení s původní obavou z pronásledování přímo nesouvisí. S ohledem na probíhající ruskou agresi nelze po žalobci nadále spravedlivě požadovat, aby se pokoušel využít ochrany ukrajinského státu.

65. Ruské útoky se totiž ani zdaleka neomezují na válečnou frontu, ale zhusta cílí i na civilní obyvatelstvo a civilní infrastrukturu. Jedná se o skutečnost natolik široce medializovanou, že krajský soud nepovažuje za nutné provádět v této souvislosti jakékoli dokazování. Jde o notorietu, neboť „[k]romě skutečností obecně známých bez dalšího jde též o ty, ‚jež je možné bez větších obtíží a odborných znalostí zjistit z médií, z literatury‘ (Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 438)“ (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 3764/12; důraz doplněn). Pouze ilustrativně tak lze poukázat například na článek na webu ČT 24 s názvem „‚V bytě je jeden stupeň.‘ Rusko zneužívá zimu jako zbraň proti Ukrajincům“.[*]

66. Pro uvedené krajský soud nepovažuje za podstatné, zda se žalobci a jeho rodině dostalo ze strany ukrajinského státu nějaké formy ochrany či podpory poté, kdy v roce 2014 opustili Krym.

67. Za této situace je zřejmé, že žalobce splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť má odůvodněný strach z pronásledování pro některý z azylově relevantních důvodů.

68. Takovým důvodem je především zastávání určitých politických názorů vyjádřených dřívějším členstvím ve straně Hizb ut–Tahrir. Tento azylový důvod je naplněný i tehdy, pokud by se jednalo o názory, které původce pronásledování žalobci pouze přičítá, tedy bez ohledu na to, zda žalobce podle těchto názorů, myšlenek nebo přesvědčení jednal [§ 29 písm. e) zákona o azylu, čl. 10 odst. 1 písm. e) kvalifikační směrnice]. Z informací o zemi původu založených ve spisu vyplývá, že Ruská federace považuje stranu Hizb ut–Tahrir za teroristickou organizaci a ruské okupační orgány její (i bývalé) členy na Krymu pronásledují. V tomto ohledu lze poukázat například na zprávu Ministerstva zahraničních věcí ze dne 4. 4. 2025, čj. 105786–6/2025–MZV/LPTP.

69. Za naplněný považuje krajský soud i azylový důvod v podobě příslušnosti k určité sociální skupině. Bývalí členové strany Hizb ut–Tahrir totiž nepochybně splňují kritéria sociální skupiny ve smyslu § 29 písm. d) zákona o azylu a čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační směrnice. K vymezení pojmu sociální skupina lze poukázat například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2007, čj. 6 Azs 80/2006–64, č. 1659/2008 Sb. NSS, dle něhož v tomto ohledu „jde o hledání takových znaků, kterou tuto skupinu vymezují jako specifický sociální útvar“. Skrze formální příslušnost se stranou Hizb ut–Tahrir představují její bývalí i současní členové poměrně snadno ohraničenou skupinu osob se společnou minulostí, které ruské státní orgány právě pro tuto minulost (členství) systematicky pronásledují. Jedná se o charakteristiku vyplývající z žalobcovy minulosti, která je neměnná a která jej trvale identifikuje jako člena této skupiny.

70. Pro posouzení věci je bez významu, že žalovaný udělil žalobci doplňkovou ochranu, neboť mezinárodní ochrana ve formě azylu má před doplňkovou ochranou přednost (§ 28 odst. 1 zákona o azylu).

71. Zbylými dílčími námitkami se krajský soud pro nadbytečnost nezabýval.

VII. Závěr a náklady řízení

72. Pro konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

73. S ohledem na procesní vývoj věci, v níž žalovaný rozhodoval již po čtvrté, považuje krajský soud za nutné jednoznačně shrnout, že nevyvstanou–li v dalším řízení žádné nové okolnosti, které by měly zásadní vliv na posouzení věci (čemuž v tuto chvíli nic nenasvědčuje), pak je žalovaný povinen udělit žalobci azyl dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Nerespektování takto výslovně formulovaného právního názoru by v případném dalším soudním řízení mohlo vést ke vzniku povinnosti krajského soudu, aby mezinárodní ochranu ve formě azylu žalobci udělil sám (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2025, čj. 5 Azs 332/2024–48).

74. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

75. Žalobce měl ve věci plný úspěch, avšak z obsahu spisu neplyne, že by mu nějaké uznatelné náklady řízení vznikly. Žalobce byl v řízení zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům. Tento spolek podle § 137 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s., nemá právo na odměnu za zastupování účastníka v řízení o kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2008, čj. 4 Azs 51/2008–79). Krajský soud proto žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal.

76. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá na náhradu nákladů řízení právo.