60 Az 23/2016 - 47

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobkyně: O.O., zastoupené: Ing. Mgr. Miroslav Šperka, LL.M., advokát, Jurečkova 643/20, 702 00 Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČ 00007064, Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 08.07.2016 č.j. OAM-449/ZA-ZA11-VL13-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalobkyni nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12 a § 13 a § 14 a § 14a a § 14b zákona č. zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu). Žalobkyně v žalobě připomněla, že do České republiky (dále jen ČR) přicestovala v roce 2007 z důvodu špatné situace na Ukrajině i z rodinných důvodů a pobývala zde legálně na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání. Po ukončení tohoto povolení požádala o vydání zaměstnanecké karty, která jí byla zamítnuta, a na základě toho jí byl vystaven výjezdní příkaz do 16.5.2016. Dne 8.5.2016 žalobkyně požádala o udělení mezinárodní ochrany v ČR, kterou odůvodnila ekonomickými potížemi na Ukrajině, obavou z bezpečnostní situace v Zakarpatské oblasti souvislosti s událostmi v Mukačevu a snahou o legalizaci dalšího pobytu v ČR, kde žijí její děti. Žalobkyně po doručení rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání zaměstnanecké karty chtěla tuto situaci řešit prostřednictvím zprostředkovatele, což se však nestalo, a žalobkyně v únoru 2016 zjistila při vykonávání zkoušky z českého jazyka pro účely trvalého pobytu, že nemá platné povolení k pobytu. Po vystavení výjezdního příkazu zůstala žalobkyni jedinou možností legalizace jejího pobytu v ČR žádost o udělení mezinárodní ochrany. Pokud žalobkyně nevyužila standardního institutu legalizace pobytu cizinců v ČR, neučinila tak úmyslně, nýbrž v dobré víře jednala tak, aby jí byl prodloužen legální pobyt v ČR. Podle žalobkyně jsou tu její děti, které by se měly o ni postarat primárně ve stáří a nemoci, a tyto žijí dlouhodobě v ČR, mají zde zaměstnání a rodinu, a proto se žalobkyně odůvodněně obává, že by se o ni na Ukrajině neměl kdo postarat a po svém návratu by byla zcela osamělá a odkázaná sama na sebe. Žalobkyně především nechce opustit své děti, které ač zletilé, jsou její jedinou rodinou, a podle ní lze v tomto spatřovat případ hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 14 zákona o azylu. Dále žalobkyně nesouhlasila se závěrem žalovaného, že by ve vlasti nemohla pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodu náboženství, když žalobkyně se hlásí k církvi Svědci Jehovovi, která je sice na Ukrajině povolená, avšak její příslušníci jsou vystaveni šikaně a útlaku. Žalobkyně tvrdila, že na Ukrajině byla často vystavována útokům ze strany spoluobčanů a že se situace v poslední době zhoršuje, kdy jsou Svědkové Jehovovi na Ukrajině opakovaně napadáni a šikanováni a ze strany státní moci dochází k systematickému odmítání poskytovat jednotlivcům ochranu. Tudíž má žalobkyně za to, že byly splněny podmínky § 12 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Dále žalobkyně nesouhlasila se závěrem, že bezpečnostní rizika se netýkají Zakarpatské oblasti. Žalobkyně připomněla, že Ministerstvo zahraničních věcí ČR považuje bezpečnostní situaci na Ukrajině poněkud za nejistou a nedoporučuje občanům ČR sem cestovat. Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, že žalovaný se řídil při svém rozhodování místem posledního pobytu žalobkyně na Ukrajině, když žalobkyně zde naposledy pobývala před devíti lety, nemá zajištěno ve vlasti bydlení, nemá zde ani majetek či příbuzné, tudíž nelze mít s jistotou za to, že by po svém návratu na Ukrajinu pobývala na stejném místě. Nadto ani v Zakarpatí není podle ní situace bezpečná, když dochází k ozbrojeným konfliktům, jako například v červenci 2015 v Mukačevu. Žalobkyně má za to, že by jí při návratu do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí újmy dle § 14a zákona o azylu. Dále žalobkyně připomněla, že má předky s československým občanstvím, plynně hovoří česky, má v ČR nejbližší rodinu, která zde stejně jako ona legálně pracuje, vytváří hodnoty a je plně integrována do společnosti, ve své zemi je pronásledována za své náboženské vyznání a bezpečnostní situace v zemi je přinejmenším riziková a jediným důvodem přerušení legálního pobytu bylo administrativní pochybení v rámci žádosti o zaměstnaneckou kartu. Tudíž je dle názoru žalobkyně na místě azyl udělit. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s tím, že o obavách z pronásledování z důvodu příslušnosti k církvi Svědků Jehovových žalobkyně ve správním řízení vůbec nehovořila. Důvod k vycestování z Ukrajiny vysvětlila tak, že na Ukrajině nebyla práce, na Ukrajině od roku 2007 byla asi pětkrát a při návštěvách v zemi původu žádné potíže neměla a naposledy ji navštívila v lednu 2016. Na dotaz, co by jí hrozilo v případě návratu na Ukrajinu, odpověděla, že by to byla katastrofa, ovšem tím myslela, že na Ukrajině není práce, ani dobrá bezpečnostní situace a v ČR chce žít, protože zde má děti. Neuvedla tak žádné skutečnosti nasvědčující ohrožení dle § 12 písm. a) nebo b) zákona o azylu. Správní orgán tak tvrzení v žalobě považuje za liché a má za to, že obavy z pronásledování z důvodu příslušnosti ke Svědkům Jehovovým mají za účel přiblížit příběh žalobkyně k důvodům lépe vyhovujícím k udělení azylu. Žalovaný připomněl, že ekonomická nouze v zemi původu nečiní z dané osoby uprchlíka dle Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, tudíž není důvodem pro udělení azylu, byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnosti, rasové nebo politické skupině, což zde zjištěno nebylo. Správní orgán konstatoval, že je mu znám incident v Mukačevu v roce 2015, i ze zpráv ve spisu. Podle Výroční zprávy Freedom House o svobodě ve světě na Ukrajině došlo v červenci 2015 v Mukačevu k přestřelce mezi členy oddílu Pravého sektoru, kteří byli zapojeni do pašování na západní hranici Ukrajiny, a mezi místní policií, přičemž zemřeli nejméně tři lidé. Kyjevské orgány však na situaci zareagovaly, došlo k výměně oblastního vedení policie, a i na základě toho lze dovodit dle žalovaného, že Západní Ukrajina se nachází pod plnou kontrolou ukrajinského vedení. Žalovaný se dovolával rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20.4.1994 sp.zn. 6A 583/93, podle něhož není rozhodující, že situaci ve své vlasti považuje žalobce pro sebe a svou rodinu za tíživou, že se cítí ohrožen možným ozbrojeným konfliktem ve své vlasti s jiným státem, nebo má výhrady proti vnitřní či vnější politice svého státu. Žádná z těchto skutečností, jakkoliv vyvolává jeho subjektivní obavy, neznamená ještě jeho strach z pronásledování ze zákonných důvodů. Výčet důvodů pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu je taxativní, tedy z jiných důvodů nelze azyl udělit. Existence rodinných vazeb mezi těmito důvody není obsažena, stejně jako legalizace pobytu. Žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 5Azs 37/2003 ze dne 22.1.2004, podle něhož je poskytnutí azylu specifickým důvodem pro povolení k pobytu v ČR a nelze ho zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců upravenými v zákoně č. 326/1999 Sb. Azyl je naprosto specifickým institutem mezinárodněprávní ochrany, který slouží k ochraně osob před porušováním jejich nejzákladnějších lidských práv a nikoliv k legalizaci pobytu v ČR. Pro tyto účely mají cizinci využívat některý z institutů zákona o pobytu cizinců v ČR. Tento měla využít i žalobkyně. Z výpovědí žalobkyně nevyplynul podle žalovaného žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro azyl podle § 14 zákona o azylu. Žalobkyně je dospělou, plně právně způsobilou osobou, dle svého vyjádření zdravou, bez zdravotních omezení a bez zvláštních potřeb, kdy prostředky na živobytí si zajišťuje prací. Ani existence rodinných vazeb v ČR nelze v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v rozhodnutí sp. zn. 3Azs 12/2013 ze dne 15.10.2003 a sp. zn. 1 Azs 5/2011 ze dne 28.4.2011, považovat za důvod pro udělení humanitárního azylu. Na tento druh azylu není právní nárok a je zároveň udělován za výjimečných okolností v případech, kdy nebyl shledán důvod podle § 12 zákona o azylu a současně by bylo zcela nehumální azyl neudělit. V případě žalobkyně správní orgán takové skutečnosti neshledal. Skutečnost, že má žalobkyně na území rodinné vazby, nelze pod toto ustanovení podřadit a současně je třeba poukázat na to, že žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany požádala až tehdy, kdy jí vypršel legální pobyt v ČR. Dle žalovaného v zemi původu žalobkyně neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ho ve vztahu k žalobkyni za vážnou újmu dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Dle žalovaného není žádný důvod domnívat se, že by se stav zhoršené bezpečnostní situace skutečně panující ve dvou ze čtyřiadvaceti oblastí Ukrajiny rozšířil i do dalších částí země. Žalobkyně před odjezdem z vlasti žila v západní části Ukrajiny, tedy v dostatečné vzdálenosti od místa konfliktu. Dále žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 7 Zas 265/2014-17 ze dne 15.1.2015, podle něhož na Ukrajině nelze ani dříve ani nyní klasifikovat situaci jako totální konflikt, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Jedná se o konflikt izolovaný pouze na východní část Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá. Dále na tento závěr Nejvyšší správní soud odkázal i v pozdější judikatuře jako v usnesení ze dne 15.10.2015 č.j. 9Azs 211/2015-23. Žalovaný odkázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 5Azs 28/2008, podle něhož v případě konfliktu majícího charakter totálního konfliktu musí žalobce prokázat dostatečnou míru individualizace, např. tím, že již utrpěl vážnou újmu či byl vystaven přímo hrozbám vážné újmy, že ozbrojený konflikt probíhá přímo v jeho regionu a nemůže nalézt ochranu v jiné části země, či jsou zde jiné důvody zvyšující riziko, že se stane terčem svévolného násilí právě on. Podle žalovaného nic takového skutečnosti uvedené v případě žalobkyně nenaznačují, a nadto pokud by se žalobkyně cítila v místě svého bydliště ohrožena, může využít možnosti vnitřního přesídlení, neboť dle informací Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 1.8.2014 možnosti stěhování v rámci Ukrajiny jsou standardní, úřední omezení neexistují. V praxi se lze dokonce přestěhovat a dlouhodobě žít jinde, než kde je člověk registrován k trvalému pobytu, aniž by to ukrajinské úřady zjistily. V replice žalobkyně uvedla, že nelze vyloučit rozšíření konfliktu z Donbasu na další části země. Dále podle zpráv organizací Amnesty International a Human Right Watch ve východní části Ukrajiny dochází k nezákonným zatčením a mučení, přičemž ukrajinská tajná služba popíráním těchto zatčení vytváří atmosféru bezpráví a beztrestnosti porušování lidských práv. Dle žalobkyně není Nejvyšší správní soud orgánem příslušným k autoritativnímu hodnocení bezpečnostní situace v určité zemi, nadto situace se neustále vyvíjí a nelze zohledňovat závěry dle rozhodnutí starého více než jeden a půl roku. Součástí správního spisu je žádost o udělení azylu ze dne 11.5.2015, kdy žalobkyně uvedla jako důvod, že se nechce vrátit na Ukrajinu, protože je zde spokojená, má zde práci, děti a vnuka a na Ukrajině nemá nic. Je rozvedená, nikdo ji tam nečeká. Nechala si prodloužit vízum jako pokaždé, ale nechala to zařídit zprostředkovatele a vízum jí nebylo prodlouženo. Při pohovoru uváděla, že z Ukrajiny odjela v roce 2007, protože tam nebyla práce. Byla zde zaměstnána. Nevěděla, kdy jí skončil legální pobyt, zjistila to až při zkoušce z českého jazyka kvůli trvalému pobytu 17.2.2016. Na podzim roku 2015 přišel dopis o skončení legálního pobytu a ona obratem podala odvolání. Legální pobyt jí byl ukončen proto, že si nenechala prodloužit vízum, nevěděla si rady, nechala to zařizovat zprostředkovatele. Nestarala se o to, když jim to svěřila, vzali si peníze a nakonec jí vízum nebylo prodlouženo. Nijak to neřešila a rovnou jela do Zastávky požádat o azyl. Na Ukrajině žádné problémy neměla. Od roku 2007 několikrát navštívila Ukrajinu, naposledy v lednu v roce 2016. Nemá tam žádné příbuzné, sourozenci žijí v Rusku. V případě návratu na Ukrajinu by to pro ni byla velká katastrofa, nemá tam co dělat, je tady zvyklá, pracuje zde. Na Ukrajině takové možnosti nemá. Nechce být daleko od dětí a od vnuka. Syn a dcera zde pracují. Má strach ze situace v Zakarpatské oblasti a z toho, co se stalo v Mukačevu v roce 2015. Zde má děti, už je starší, kdo by se o ni postaral a na Ukrajině nemá místo. Má zde děti i vnuka a chce zůstat s nimi. Správní orgán opatřil zprávu o zemi původu, jde o informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 1.8.2014 týkající se mimo jiné možnosti podat stížnost příslušníkům policejních a jiných orgánů, informace Ministerstva zahraničních věcí z 20.5.2015 o situaci navrátivších se žadatelů o mezinárodní ochranu, o Výroční zprávu Human Right Watch z ledna 2016 týkající se Ukrajiny, Výroční zprávu na téma Svoboda ve světě 2016 pořízenou Freedom House, informaci UNHCR Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze září 2015 k posouzení situace na Ukrajině. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uváděl, že žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že by vyvíjela činnost ve své vlasti směřující k uplatňování politických práva a svobod dle § 12a zákona o azylu, za kterou by byla azylově relevantním způsobem pronásledována. Dále správní orgán nedospěl k závěru, že žalobkyně mohla ve vlasti pociťovat zmíněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tedy z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by jí takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Důvody pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu jsou podle správního orgánu taxativně vymezeny, tedy k nim žádné jiné nelze podřadit. Žalobkyně je osobou, která ve vlasti neměla žádné potíže se státními orgány své země, ani nezmínila jakoukoliv diskriminaci své osoby z důvodu azylově relevantního, naopak uvedla, že důvody pro odchod z vlasti byly ekonomické potíže na Ukrajině, obava z bezpečnostní situace na Ukrajině v souvislosti s událostmi v Mukačevu a snaha o legalizaci dalšího pobytu v ČR, kde žijí žadatelčiny děti, od nichž nechce být odloučena. Co se týče obav z nezaměstnanosti či ze špatného stavu ukrajinského trhu práce správní orgán konstatoval, že si je vědom ekonomických potíží, se kterými se ukrajinští občané aktuálně potýkají, k tomu je však nucen konstatovat, že ekonomická nouze v zemi původu nečiní z dané osoby uprchlíka dle Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a není ani důvodem pro udělení azylu, byť by životní podmínky v dané zemi byly velice tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité politické, rasové nebo národnostní skupině. Nic takového však v případě žalobkyně nebylo zjištěno. Správní orgán odkazuje na pořízené informace, podle nichž se Ukrajina potýká s ekonomickou krizí, a konstatoval, že nedobrá situace jistě postihuje velkou část občanů na Ukrajině, a žadatelkou tvrzené ekonomické důvody proto nelze považovat za důvody z pohledu zákona o azylu relevantní. K aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině správní orgán uvedl, že není důvod domnívat se, že by se stav zhoršené bezpečnostní situace panující v Doněcku a Luhansku, rozšířil i do dalších částí země. Žalobkyně žila v západní části Ukrajiny, kde k ozbrojeným střetům nedochází, a které se zmíněná zhoršená bezpečnostní situace netýká. Z citovaných zdrojů jednoznačně podle správního orgánu vyplývá, že neprobíhá ozbrojený konflikt, který by pro žalobkyni znamenal jakékoliv nebezpečí. Žalobkyně ani nepatří k žádné skupině osob, které by měly být nějak znevýhodněné. Hovoří ukrajinsky a hlásí se k ukrajinské národnosti, tedy k většinovému národu a před odjezdem žila v západní části země. Podle informace Ministerstva zahraničních věcí ze srpna 2014 je možno v případě poškození způsobeného trestnou činností vyhledat pomoc státních orgánů a stížnost lze podat i proti neadekvátnímu zásahu policie. K situaci v Mukačevu správní orgán uvedl, že je mu znám incident, který je zmíněn i v uvedených zprávách. Podle zprávy Freedom House došlo v červenci 2015 v Mukačevu k přestřelce mezi členy Pravého sektoru zapojenými do pašování a místní policií, přičemž zemřeli nejméně tři lidé. Správní orgán dále poukázal na skutečnost, že Kyjevské orgány na situaci reagovaly, došlo k výměně tamního vedení a i tak lze dovodit, že západní Ukrajina je pod plnou kontrolou ukrajinského vedení. Co se týče snahy žalobkyně legalizovat další pobyt v ČR z důvodu snahy žít se svými dětmi, uvedl správní orgán, že výčet důvodů pro udělení azylu podle § 12 je taxativní a existence rodinných vazeb mezi tím není, ani možnost legalizace pobytu. Správní orgán poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 37/2003 ze dne 22.1.2014, podle něhož poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu v ČR a nelze jej zaměňovat s jinými formami pobytu cizinců na území republiky upravenými zákonem č. 326/1999 Sb. Azyl je specifickým institutem právní ochrany, který slouží k ochraně osob před porušováním jejich nejzákladnějších lidských práv, nikoliv k legalizaci pobytu. Pro tyto účely měla žalobkyně využít zákona č. 326/1999. Sb. Mezinárodní ochrana ve formě azylu je právním institutem výjimečným, jeho úkolem je poskytnout žadateli ochranu nikoliv před jakýmikoliv negativními jevy v zemi původu, nýbrž jen z důvodů upravených v zákoně o azylu. Azyl lze udělit pouze osobě, která v zemi své státní příslušnosti byla pronásledována ze strany tamních státních orgánů pro své politické aktivity, rasu, národnost, pohlaví, náboženství či příslušnost k sociální skupině nebo se takového pronásledování obává v případě návratu do země své státní příslušnosti. V případě žalobkyně správní orgán takové skutečnosti neshledal. Ohledně možnosti udělení humanitárního azylu správní orgán konstatoval, že se zabýval zejména rodinnou a ekonomickou situací žalobkyně, přihlédl k jejímu věku i zdravotnímu stavu a z jejích výpovědí nevyplynul žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu. Žalobkyně je dospělou, právně způsobilou osobou, která uvedla, že je zdravá, na živobytí si prostředky zajišťuje prací. Ani existenci rodinných vazeb u žalobkyně nelze v souladu s rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Azs 12/2003 ze dne 15.10.2003 či sp. zn. 1 Azs 5/2011 ze dne 28.4.2011 považovat za důvod pro udělení azylu z humanitárních důvodů. Na udělení humanitárního azylu není právní nárok, humanitární azyl je udělován pouze za výjimečných okolností v případech, kdy nebyl shledán důvod pro udělení azylu podle § 12 a kdy by bylo zcela nehumální azyl neudělit, v případě žalobkyně tyto skutečnosti správní orgán neshledal. Ohledně doplňkové ochrany správní orgán konstatoval, že se zabýval otázkou, zda žalobkyni hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Doplňkovou ochranu lze dle správního orgánu shledat pouze tam, kde takové nebezpečí reálně a bezprostředně hrozí, nikoliv kde vůbec nemusí nastat či jen v případě přidružení se jiných okolností, které dosud nelze předjímat. Správní orgán nezjistil žádnou skutečnost, na základě které by byla žalobkyně vystavena na Ukrajině skutečně hrozícímu nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. V případě žalobkyně se jedná o osobu, která neměla žádné potíže se státními orgány své země a neuváděla žádnou okolnost, z níž by vyplývalo, že po návratu na Ukrajinu by se měla stát terčem státních orgánů. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by za svoji žádost byla jakkoliv postižena, což vyplývá ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí ze dne 20.5.2015, podle níž ukrajinská legislativa postih žadatelů o mezinárodní ochranu neumožňuje a co se týče ekonomických žadatelů, se jejich situace po návratu do vlasti zásadně nemění. Správní orgán dále posuzoval otázku, zda jí v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích ozbrojeného konfliktu. Na základě informačních zdrojů správní orgán konstatoval, že v zemi původu žalobkyně neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobkyni za vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu. Není žádný důvod se domnívat, že by se stav zhoršené bezpečností situace rozšířil i do západní části země, kde žila žalobkyně před odjezdem. Tato oblast se nachází v dostatečné vzdálenosti od konfliktu a zde je podle ověřených informací bezpečnostní situace klidná. Pokud by se žalobkyně cítila v místě bydliště ohrožena, může využít i možnosti vnitřního přesídlení, která na základě informace Ministerstva zahraničních věcí z 1.8.2014 není nijak omezena úředně. Dále správní orgán poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 4 Az 5/2010 ze dne 24.2.2011, podle něhož pokud zamýšlí cizí státní příslušník realizovat svůj rodinný život v ČR, má možnosti využít standardních institutů zákona o pobytu a nikoliv se snažit o jejich obcházení. Pokud žalobkyně vlastní vinou přestala splňovat podmínky českého právního řádu pro pobyt cizinců na území, nelze v tomto spatřovat porušení mezinárodního závazku ze strany ČR. Správní orgán dále připomněl žalobkyni, že její děti jsou již zletilé a neuvedla, že by byly na její péči nebo přítomnosti v ČR závislé, i ona sama se nenachází v takové situaci, která by bránila jejímu vycestování, tudíž doplňková ochrana nebyla udělena. Soud konal ve věci jednání dne 17.10.2016, a to v nepřítomnosti žalobkyně i jejího zástupce. V den jednání došla soudu žádost o odročení jednání z důvodu náhlého onemocnění žalobkyně, která měla za to, že s ohledem na charakter projednávané věci je její osobní účast nutná. Soud tento závěr nesdílí, neboť výslech žalobkyně byl již proveden v rámci pohovoru před správním orgánem, žalobkyně se v průběhu správního řízení měla možnost vyjádřit i při podávání žádosti o mezinárodní ochranu a při seznámení s podklady rozhodnutí. Soud tudíž osobní účast žalobkyně při jednání před soudem nepovažoval za nutnou, nadto za situace, kdy žalobkyně byla pro řízení před soudem zastoupena advokátem. Tento zástupce se rovněž jednání neúčastnil, soudu se nijak neomluvil, tudíž dle názoru soudu bylo možné projednat věc v nepřítomnosti žalobkyně i jejího zástupce. Soud žalobu neshledal důvodnou. Soud se v daném případě zcela ztotožňuje s argumentací žalovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí, která je výše v tomto rozsudku shrnuta. To se týká jak tvrzení žalobkyně o ekonomických potížích na Ukrajině a lepší možnosti uplatnění v ČR, tak i snahy o legalizaci pobytu v ČR prostřednictvím žádosti o mezinárodní ochranu poté, co se zde žalobkyně ocitla nelegálně, a konečně i důvodů rodinných, tedy tvrzení žalobkyně o tom, že chce v ČR pobývat se svými již zletilými dětmi. Ani v jedné z těchto skutečností nelze spatřovat některý z důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, které jsou v předmětném ust. vyjmenovány taxativně, tedy žádný další důvod k nim nelze přiřadit. Pokud jde o tvrzení žalobkyně o jejích obavách z pronásledování z důvodu příslušnosti k církvi Svědci Jehovovi, soud zjistil, že žalobkyně toto náboženské vyznání uvedla v žádosti o azyl, nicméně tehdy, ani v průběhu celého správního řízení nezmínila jakékoli obavy z pronásledování z tohoto důvodu. Důvody žádosti byly v jejím případě zjevně jiné, výše vyjmenované. V žalobě pak žalobkyně svoji obavu z pronásledování z důvodu náboženství nijak nekonkretizovala, pouze obecně uvedla, že jsou na Ukrajině Svědci Jehovovi pronásledováni ze strany občanů a není jim poskytnuta ochrana ze strany státní moci, přestože jde o povolenou náboženskou společnost. Takto formulovanou obavu z pronásledování zhodnotil soud jako nedůvodnou, nenaplňující podmínky ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, a to z důvodu její nekonkrétnosti. Žalobkyně v této souvislosti nepotvrdila žádné konkrétní pronásledování či potíže, které by ve státě svého původu v této souvislosti měla. Odůvodněnost takových obav pak nevyplývá ani z opatřených informací o zemi původu. Soud neuznal ani námitku v žalobě, že je napadené rozhodnutí nepřiměřené z hlediska dopadu do rodinného života žalobkyně, a že dle žalobkyně jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné dle § 14 zákona o azylu. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný se zabýval otázkou možnosti udělení humanitárního azylu i z hlediska osobní, sociální a rodinné situace žalobkyně, a s jeho závěry se rovněž soud ztotožnil. Samotná okolnost, že v ČR legálně žijí děti žalobkyně, není důvodem zvláštního zřetele hodným, který by mohl odůvodňovat udělení humanitárního azylu. Soud souhlasí i se závěry a s odůvodněním žalovaného, který došel k závěru, že podmínka stanovená v § 14a azylového zákona není splněna, tedy že žalobkyni vážná újma nehrozí. Žalobkyně neuvedla a ani žalovaný nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žalobkyni hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma. Žalovaný se zabýval otázkou, zda žalobkyni hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, a nezjistil žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by žalobkyně byla vystavena na Ukrajině skutečně hrozícímu nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Jak již bylo shora uvedeno, z informací o zemi původu žalobce bylo zjištěno, že zhoršená bezpečnostní situace panuje ve 2 oblastech z celkového počtu 24, na něž je Ukrajina administrativně rozdělena. Konkrétně se jedná o Doněckou oblast a Luhanskou oblast. Ve zbytku země, vč. žalobkyní dříve obývané Zakarpatské oblasti, je bezpečnostní situace stabilní. Nelze tedy akceptovat tvrzení žalobkyně, že oblast, kde v zemi původu dříve pobývala, není z hlediska posouzení žádosti o mezinárodní ochranu relevantní. K důvodům pro udělení doplňkové ochrany podle § 14 odst. 2 písm. c) zákona o azylu, soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který dovodil, že situaci na Ukrajině nelze klasifikovat jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nadto se jedná se o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15.1.2015, č.j. 7 Azs 264/2014). Soud se proto ztotožňuje s žalovaným v tom, že v zemi původu žalobkyně neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobkyni za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu proto zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Poučení