60 Az 43/2018 - 65

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Hockou v právní věci žalobce: S.O., narozený …, státní příslušnost Republika Kazachstán, t.č. ZZC Bálková, 331 65 Tis u Blatna, zastoupeného: Organizace pro pomoc uprchlíkům, z.s., se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7, v řízení o žalobě ze dne 23.4.2018 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.4.2018 č.j. MV-40116-3/OAM-2018, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovený zástupce Organizace pro pomoc uprchlíkům, z.s., se sídlem Kovářská 939/4, 190 00 Praha 9, nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Včasnou žalobou ze dne 23.4.2018 k výzvě soudu doplněnou dne 22.5.2018 se žalobce domáhal přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 9.4.2018 č.j. MV-40116- 3/OAM-2018, jehož kopie byla připojena, a kterým bylo rozhodnuto ve věci jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 5.4.2018 tak, že správní řízení se dle § 11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen zákon o azylu), zastavuje. Žalobce namítl porušení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen správní řád či s.ř.), neboť správní orgán porušil zásadu legality (§ 2 odst. 1 s.ř.), dále nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 s.ř.), nezajistil si dostatek podkladů, nezjistil všechny okolnosti svědčící v jeho prospěch a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci (§ 50 odst. 3 s.ř.), nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo (§ 50 odst. 4 s.ř.), neprovedl důkazy pro zjištění stavu věci (§ 52 s.ř.), odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo nedostatečné (§ 68 odst. 3 s.ř.). Dle něho žalovaný porušil i ustanovení zákona o azylu, když zejména nebyly naplněny důvody k zastavení řízení (§ 11a zákona o azylu), byly splněny zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany (§ 12 a násl. zákona o azylu) a žalobci hrozí v případě návrtu vážná újma (§ 14 zákona o azylu). Nakonec žalobce zmínil i porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spolu v souvislosti § 2 odst. 1 s.ř., jelikož správní orgán nepostupoval v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, dále čl. 15 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen Procedurální směrnice) a čl. 4 směrnice 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen Kvalifikační směrnice). Namítal, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení, protože jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice (dále jen ČR) neměla být žalovaným posouzena jako nepřípustná, neboť lze nepřípustnost žádosti u opakovaných žádostí konstatovat pouze tehdy, pokud nebyly předloženy nové skutečnosti, což vyplývá ze zásady, že je třeba prověřit uvedené azylově-relevantní důvody vždy alespoň jednou meritorně. Žalobce nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že nesdělil žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, když nově sdělil, že jej kvůli jeho sexuální orientaci pronásledovala policie, následkem čehož se žalovaný ani nevypořádal s jeho tvrzením o obavách z útoků ze strany muslimů pro jeho homosexuální orientaci, tedy s existencí eventuálního nebezpečí vážné újmy, čímž dle jeho názoru zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek odůvodnění. Odmítnutí nového důvodu pro udělení mezinárodní ochrany správní orgán založil na tom, že žalobce o tomto důvodu věděl a mohl jej uvést již dříve v průběhu řízení o první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, což je však v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU (např. rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 2.12.2014 ve věci A, B a C, spojené věci C-148/13 až C-150/1). Dále žalobce zdůraznil, že není pouze povinností žadatele detailně doložit nové skutečnosti, ale v souladu s principem „sdíleného důkazního břemene“ náleží tato povinnost i žalovanému správnímu orgánu, což se odráží i v judikatuře Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS), ze které vyplývá, že pokud žadatel uvede v průběhu správního řízení skutková tvrzení relevantní pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 až § 14a zákona o azylu, má správní orgán povinnost se s nimi řádně vypořádat bez ohledu na to, zda je žadatel formálně označí jako důvody, pro něž žádá o udělení mezinárodní ochrany (viz rozsudek NSS 5 Azs 6/2011-49 ze dne 18. května 2011). Žalovaný neměl přičítat k tíži žalobci, že svou homosexuální orientaci neuvedl dříve, ale naopak se měl s novými skutečnostmi obsahově vypořádat minimálně tak, že by žalobcovu možnou újmu porovnal s aktuálními informacemi o jeho zemi původu ve vztahu k LGBT menšině v Republice Kazachstán (dále jen Kazachstán). Navíc bylo žalobcovo odůvodnění, proč předtím neuvedl tuto skutečnost, legitimní a v souladu s tím, co uvedené zprávy o jeho zemi původu tvrdí, tj. že LGBT komunita v Kazachstánu svou orientaci skrývá ve vztahu ke společnosti a též k úřadům samotným, a to z důvodu jejich obav z diskriminace a možných trestných činů z nenávisti. Podobně jako v případě, kterým se zabývá rozsudek NSS ze dne 14.5.2015 7 Azs 101/2015-22, i v případě žalobce se správní orgán vůbec nezabýval skutečností, že jako důvody opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany uváděl pronásledování v důsledku jeho sexuální orientace (ve výše uvedené věci se jednalo o náboženské vyznání žadatele), ale tyto důvody se navíc snažil účelově bagatelizovat. Správní orgán tím, že tyto azylově-relevantní důvody ani jednou meritorně neposoudil, mu jednak neumožnil splnit jeho povinnost žádost řádně doložit, a nesplnil ani svou povinnost ji řádně posoudit. Žalovaný se ani hlouběji nezabýval současnou situací v Kazachstánu a tím, zda nedošlo ke zhoršení bezpečnostní situace v zemi původu žalobce od doby jeho podání poslední žádosti o mezinárodní ochranu, když v napadeném rozhodnutí pouze obecně odkázal na informace známé z jeho úřední činnosti a obecně známé skutečnosti, nijak se však nezabýval aktuálními informacemi o zemi původu žalobce ve vztahu k LGBT menšině a nevypořádal se s tvrzenými obavami z vážné újmy hrozící z důvodu příslušnosti k této sociální skupině, což ovšem měla být jeho povinnost, jak vyplývá z judikatury NSS (rozsudek 3 Azs 6/2011-96 ze dne 6.3.2012, 7 Azs 101/2015-22 ze dne 14.5.2015). I z tohoto důvodu považoval žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. I při zastavení řízení v případě nepřípustné žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona o azylu, kdy neúspěšný žadatel je vystaven hrozbě návratu do země původu, byl správní orgán povinen se v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vypořádat s otázkou možného udělení doplňkové ochrany. Nepostačí pouhé odůvodnění naplnění podmínek pro vyhodnocení žádosti jako nepřípustné, ale musí být odůvodněno ve smyslu § 14a zákona o azylu, proč nedošlo k udělení doplňkové ochrany. Žalovaný se však v napadeném rozhodnutí v rozporu s judikaturou NSS možným udělením doplňkové ochrany vůbec nezabýval (viz 4 Azs 16/2010-47 ze dne 23.6.2010, 7 Azs 101/2015-22 ze dne 14.5.2015, 9 Azs 23/2007-64 ze dne 14.6.2007). Závěrem žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce součástí žaloby učinil i žádost o ustanovení zástupce, čemuž bylo vyhověno a pravomocným usnesením zdejšího soudu ze dne 4.5.2018 č.j. 60Az 43/2018-11 byla žalobci ustanovena zástupcem Organizace pro pomoc uprchlíkům, z.s., se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9. Dále žalobce součástí žaloby učinil i žádost o odkladný účinek žaloby, který byl zamítnut usnesením ze dne 19.6.2018 čj. 60 Az 43/2018-29. Napadeným rozhodnutím ze dne 9.4.2018č.j. MV-40116-3/OAM-2018 bylo rozhodnuto ve věci žádosti žalobce tak, že správní řízení se dle § 11a odst. 3 zákona o azylu zastavuje. Z odůvodnění rozhodnutí vyplynulo, že dne 5.4.2017 podal žalobce opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR s doplněním, že o azyl žádá z důvodu pronásledování a šikanováni ze strany státní organizace a policie v Kazachstánu kvůli jeho odlišné sexuální orientaci, neboť je gay. Jednalo se v pořadí o třetí žádost žalobce, kdy poprvé žádal o mezinárodní ochranu v ČR dne 14.1.2013, řízení o jeho žádosti bylo vedeno pod č.j. OAM- 328/ZA-ZA08-2013 a mezinárodní ochrana nebyla udělena. Podruhé žádal o azyl v ČR dne 24.5.2017, kdy řízení o jeho žádosti bylo vedeno pod čj. OAM-85/LE-LE05-2017 a bylo zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu z důvodu nepřípustnosti žádosti ve smyslu § 10a písm. e) zákona o azylu, přičemž pravomocně bylo ukončeno dne 31.1.2018, kdy nabylo právní moci usneseni NSS čj. 9 Azs 362/2017, o kasační stížnosti jmenovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě čj. 62 Az 15/2017 ze dne 17.10.2017, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí správního organu. V rámci azylových řízení předcházejících třetí žádosti o mezinárodní ochranu žalobce uváděl jako důvody odchodu z vlasti a podání žádosti o azyl nejprve problémy s policií a obavu ze zabití kvůli své aktivní podpoře opozičních politických stran v Kazachstánu, později i to, že je gay a má v Kazachstánu problémy s muslimy, protože muslimové nesnášejí gaye. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce neuvedl ve své další opakované žádosti o mezinárodní ochranu žádné nové skutečnosti, nepoukázal na žádnou podstatnou změnu okolností jeho případu a ani správní orgán neshledal takové nové skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné se důvodně domnívat, že by byl vystaven pronásledování nebo hrozbě vážné újmy Žalobce pouze zopakoval důvody uváděné již v předchozích žádostech. Co se týče zcela nového tvrzení žalobce, že jej kvůli jeho sexuální orientaci pronásledovala policie, dle názoru žalovaného se v žádném případě nemůže jednat o tvrzení svědčící o podstatné změně okolností vzhledem k tomu, že je zcela zjevné, že tato skutečnost, pokud by byla pravdivá, musela být žalobci známa již před jeho odjezdem z Kazachstánu a tedy i před tím, než poprvé požádal v ČR o mezinárodní ochranu. Ani v jednom ze svých předchozích azylových řízení ji však neuvedl. Třebaže ji tedy nyní tvrdil zcela nově, nejednalo se o nově nastalou či nově zjištěnou skutečnost, tedy o změnu okolností jeho žádosti. Žalovaný na základě informací známých mu z jeho úřední činnosti i obecné známých skutečností také konstatoval, že v Kazachstánu nedošlo od doby, kdy byla posuzována předchozí žádost žalobce, tedy od roku 2017, k žádné změně, která by mohla mít vliv na posouzení jeho nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany, když ani sám žalobce ve své další opakované žádosti nic takového netvrdil. Správní orgán proto dospěl k závěru, že v případě žalobce byly naplněny podmínky podle § 11a odst. 3 zákona o azylu, a proto řízení o jeho další opakované žádosti zastavil. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě dne 6.6.2018 popřel oprávněnost námitek uvedených žalobcem a současně s nimi nesouhlasil, neboť neprokazují, že by žalovaný porušil některá ustanovení s.ř. či zákona o azylu. Žalovaný odkázal na vlastní žádost o udělení mezinárodní ochrany a na vydané rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, jako správního orgánu, který postupoval v souladu se zákonem o azylu a jednotlivými ustanoveními správního řádu, a proto na rozdíl od žalobce nepovažoval napadené rozhodnutí za vadné, nesprávné či nezákonné, neboť správní orgán zjistil skutečný stav věci, případ posuzoval ve všech souvislostech, zabýval se všemi skutečnostmi, které žalobce v průběhu správního řízení uvedl, opatřil si potřebné podklady a objektivní informace pro rozhodnutí. Po jejich posouzení však žalovaný dospěl k závěru, že žádost o udělení mezinárodní ochranu byla zastavena dle § 11a odst. 3 zákona o azylu. Správní orgán má dle § 3 s.ř. povinnost zjistit skutečný stav věci pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Žalobce měl možnost do žádosti uvést veškeré relevantní důvody, jež jej vedly k opuštění vlasti a popsat všechny potíže, které ve vlasti měl, přičemž jeho aktuální žádost o udělení mezinárodní ochrany byla již třetí v pořadí. Správní orgán posoudil důvody další žalobcovi opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany a provedl srovnání s tvrzeními, která učinil v rámci předchozích správních řízení ve věci mezinárodní ochrany, čímž zjistil, že žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti, nepoukázal na podstatnou změnu okolností jeho případu a nebyly shledány nové skutečnosti či okolnosti, na jejichž základě by bylo možné se důvodně domnívat, že by jmenovaný byl vystaven pronásledování nebo hrozbě vážné újmy. V nepříliš vzdálené minulosti (v letech 2013-2017) se správní orgán meritorně zabýval tvrzeními žalobce, avšak je neshledal relevantními ve vztahu k zákonu o azylu. Důvody uvedené ve třetí žádosti žalobce jsou téměř identické důvodům uvedeným v řízení předchozím, proto správní orgán aktuální žádost žalobce mohl a také posoudil dle § 11a odst. 3 zákona o azylu a řízení o této žádosti zastavil. Žalobce konstatoval, že uvedl během správního řízení novou skutečnost, že je pronásledován policií kvůli jeho sexuální orientaci, avšak správní orgán k tomuto dodal, že již v předchozím správním řízení žalobce uvedl, že je gay a má ve své zemi původu problémy, tudíž mu musela být tato skutečnost známá již v průběhu předchozího správního řízení, tuto skutečnost ale během předchozích dvou řízeních neuvedl, nejednalo se tak o nově nastalou či nově zjištěnou skutečnost, tedy o změnu okolností jeho žádosti. Žalovaný se odkázal na konstatování Krajského soudu v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 30.9.2016 č.j. 78 Az 32/2016 - 18, že: „§ 11a odst. 3 zákona o azylu představuje určitou formu zjednodušeného správního řízení, v němž již není třeba opakovaně podrobně rozebírat důvodnost jednotlivých azylových důvodů jako v řízení o původní žádosti, ale toliko posoudit, zda v daném případě nedošlo k podstatné změně okolností, jež by odůvodňovala možnost opakovaného řízení o udělení mezinárodní ochrany.“ Správní orgán provedl srovnání důvodů uplatňovaných žalobcem v průběhu všech tří postupně podávaných žádostí, přičemž je shledal prakticky shodnými, což odůvodnilo závěr správního orgánu o postupu dle § 11a odst. 3 zákona o azylu. Z informací obecně známých vyplynulo, že v Kazachstánu nedošlo k takové změně situace, která by si žádala jiné posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Správní orgán zdůraznil, že žalobce při podání další opakované žádosti i nadále stíhalo tzv. břemeno tvrzení, kdy primární zdrojem informací je samotný žadatel, z obsahu jehož žádosti se pak v následujících fázích vychází, jeho žádost je tak posuzována z hlediska skutečností, které označí za důvody podání své žádosti o mezinárodní ochranu, proto je jeho odpovědností sdělit podstatné změny okolností ve vztahu k pronásledování či hrozbě vážné újmy, pokud tak žalobce neučinil a de facto zopakoval důvody svých předchozích žádostí, nelze pak správnímu orgánu vyčítat, že i jeho odůvodnění v rozhodnutí o další opakované žádosti bylo stručného a obecného charakteru. Ve vztahu k bezpečnostní situaci v zemi původu žalobce došlo ze strany správního orgánu k obecnému posouzení, zda v daném případě nedošlo k podstatným změnám okolností, přičemž sám žalobce ve své další opakované žádosti nové skutečnosti týkající se bezpečnostní situace neuvedl, navíc za situace, kdy byly všechny žádosti podány v rychlém časovém sledu po sobě a v zemi se situace nezměnila v tom směru, že by vyžadovala jiné hodnocení žalobcových důvodů (žalovaný v tomto směru odkázal na argumentaci v rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 2.3.2017 č.j. 45 Az 13/2016-31). Ustanovení § 11a a násl. zákona o azylu po provedené novele zohledňuje nově situaci, kdy je žádost podávána žadatelem opakovaně, přičemž však jmenovaný neuvádí žádné skutečnosti či zjištění a současně ani z úřední činnosti příslušného správního orgánu nejsou známy nové skutečnosti, které žadatel nemohl bez svého zavinění uvést již v předchozím řízení, a jež by svědčily o jeho možném pronásledování podle definice uvedené v tomto zákoně nebo hrozbě nebezpečí vážné újmy, kdy není žádoucí, aby cizinci podávali stále dokola žádosti o udělení mezinárodní ochrany s cílem buď zabránit návratu do země původu nebo profitovat z materiálních benefitů poskytovaných žadatelům o udělení mezinárodní ochrany, přičemž tento postup se uplatní s přihlédnutím ke všem předchozím řízením, tedy, že všechny skutečnosti tvrzené cizincem už byly posouzeny jednak ministerstvem, ale i odvolacím soudním orgánem (podal-li cizinec opravný prostředek); případné nové skutečnosti tvrzené žadatelem o mezinárodní ochranu, které by vyloučily aplikaci citovaného ustanovení § 11a odst. 3 zákona o azylu, musí být vždy takového charakteru, že jde o podstatnou změnu okolností se vztahem k pronásledování nebo hrozbě vážné újmy a žadatel je musí uvést ve svém podání. V případě řízení o další opakované žádosti se jedná o zkrácené správní řízení, kdy správní orgán posoudí, že žadatel do žádosti o mezinárodní ochranu neuvedl skutečnosti, které by měly charakter podstatných změn okolností ve vztahu k pronásledování či hrozbě vážné újmy, a řízení zastaví dle § 11a odst. 3 zákona o azylu. V daném případě by konání pohovoru bylo s ohledem na žalobcem uvedené shodné důvody zbytečné, což umožňuje § 23 odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Správní orgán dále upozornil, že dle § 11a odst. 3 zákona o azylu lze vydat usnesení o zastavení řízení do 10 dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný konstatoval, že skutkový stav věci byl zjištěn v dostatečném rozsahu, netrpí nedostatkem odůvodnění a umožňoval přijetí rozhodnutí o žádosti žalobce. Napadené usnesení nepostrádalo atributy správního rozhodnutí, jednalo se o naprosto standardní správní rozhodnutí, které obsahuje veškeré podstatné náležitosti. Závěrem žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl, pokud ji neodmítne jako opožděně podanou. Ze zaslaného správního spisu vedeného žalovaným v této věci vyplynulo, že skutečnosti uvedené v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 9.4.2018 i ve vyjádření žalovaného ze dne 6.6.2018 odpovídají obsahu spisu. Podle doručenky k předání rozhodnutí, bylo napadené rozhodnutí ze dne 9.4.2018 žalobci předáno dne 9.4.2018. Žalobce dne 2.5.2018 zaslal repliku k vyjádření žalovaného, kdy se v první řadě vyjádřil k návrhu zamítnout žalobu pro opožděnost, s čímž žalobce nesouhlasil, jelikož žaloba byla podána dne 24.4.2018, tedy v zákonné 15ti denní lhůtě, zatímco žalovaný nesprávně uvedl datum 26.4., tedy den, kdy byla žaloba doručena soudu. Konstatování žalovaného, že fakta o jeho pronásledování z důvodu jeho sexuální orientace musel být žalobci známa již v průběhu předchozího správního řízení, tuto skutečnost ale během předchozích dvou řízeních neuvedl, považoval žalobce za zcela irelevantní vzhledem k tomu, že tuto skutečnost během své druhé žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, ale nebyla nikdy meritorně projednána. Odmítnutí nového důvodu pro udělení mezinárodní ochrany nelze dle žalobce postavit jen na tom, že žadatel o něm už věděl a měl ho uvést dříve. Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora EU uvedeného v samotné žalobě, tento problém je v kontextu sexuální orientace častý. Žalobce se neztotožnil ani s prohlášením žalovaného, že primárně nese břemeno tvrzení, které je hlavním zdrojem informací, ze kterých poté správní orgán dále vychází, protože podle kvalifikační směrnice je povinností členského státu posoudit významné náležitosti žádosti ve spolupráci se žadatelem, na což reaguje i judikatura NSS, např.: „Pokud žadatel uvede v průběhu správního řízení skutková tvrzení relevantní pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 až §14a zákona o azylu, má správní orgán povinnost se s nimi řádně vypořádat bez ohledu na to, zda je žadatel formálně označí jako důvody, pro něž žádá o udělení mezinárodní ochrany.“ (NSS 5 Azs 6/2011-49). Nepřípustnost dalších opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu je možné konstatovat jen tehdy, pokud nebyly předloženy nové skutečnosti, což vyplývá z čl. 33 odst. 2 procedurální směrnice. Pokud tedy byly nové skutečnosti předloženy, žalovaný je měl obecně posoudit. Žalobce závěrem zdůraznil, že nebylo pravdou, že by jeho tři azylové žádosti byly prakticky shodné, jak uvádí žalovaný. Dle procedurální směrnice má každý žadatel o mezinárodní ochranu právo na to, aby jeho azylové důvody byly posouzeny alespoň jednou meritorně, k čemuž v případě žalobce nedošlo, a proto odmítá argumenty obsažené ve vyjádření žalovaného, námitku zástupce žalovaného o opožděnosti jeho žaloby a trvá na jejím projednání. Ústního jednání konaného dne 12.7.2018 u zdejšího soudu se zúčastnil žalobce, zástupce žalobce i zástupce žalovaného. Zástupce žalobce setrval na podané žalobě i jejích doplněních, stejně jako zástupce žalovaného setrval na jejich stanovisku ve vyjádření k žalobě. Také bylo konstatováno na základě obálky založené ve spisu, že žaloba byla předána k poštovní přepravě 24.4.2018 a soudu byla doručena 26.4.2018, žaloba tudíž nebyla opožděná, jak se domníval žalovaný. Závěrem zástupce žalobce setrval na podané žalobě a zdůraznil, že tvrzení o jeho homosexuální orientaci podle jeho názoru nebylo dosud v žádném azylovém řízení meritorně zkoumáno a navrhl soudu, aby napadené rozhodnutí zrušil a vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Zástupce žalovaného naopak trval na tom, že žalobce nepředložil žádná nová relevantní tvrzení, která by již žalovaný nějakým způsobem neposuzoval a nevypořádal se s nimi, proto navrhl zamítnutí žaloby. Na toto tvrzení reagoval zástupce žalobce a zdůraznil svůj názor, že tvrzení ohledně sexuální orientace žalobce bylo řešeno správní orgánem pouze procesně a nedošlo k meritornímu posouzení, čemuž zástupce žalovaného oponoval tím, že žalobce desinterpretuje tvrzení žalovaného, který uvedl, že v rámci druhé žádosti bylo z části meritorně a z části procesně o této otázce jednáno, a to meritorně zejména ve smyslu, zda řešení této otázky bylo s ohledem i na možnost azylově relevantního důvodu v daném řízení přípustné, přičemž to žalovaný řádně odůvodnil s odkazem na usnesení NSS ze dne 31.1.2018 č.j. 9Azs 362/2017-52, kdy potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 62Az 15/2007-47 ze dne 17.10.2017. S ohledem na závěrečné návrhy účastníků soud považoval za vhodné sdělit podstatný obsah zmíněného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.10.2017 č.j. 62Az 15/2017- 47 (mimo jiné až dne 26.5.2017 žalobce uvedl před správním orgánem jako novou skutečnost, že je gay; řízení o druhé žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu, když žádost byla vyhodnocena jako nepřípustná dle § 10a) písm. e) téhož zákona) i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31.1.2018 č.j. 9Azs 362/2017- 52 (kasační stížnost žalobce proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě byla odmítnuta pro nepřijatelnost). Uvedená rozhodnutí si zdejší soud opatřil v průběhu soudního řízení z databáze judikatury a založil je do soudního spisu s ohledem na průběh jednání. Dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.), soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen správní orgán). Dle § 31 odst. 2, 3 s.ř.s. ve věcech mezinárodní ochrany rozhoduje specializovaný samosoudce, který má práva a povinnosti předsedy senátu. Podle § 78 odst. 7 s.ř.s. soud zamítne žalobu, není-li důvodná. Dle § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Podle § 11a zákona o azylu: 1) Podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a. 2) Není-li opakovaná žádost nepřípustná, ministerstvo rozhodne o udělení nebo neudělení mezinárodní ochrany, pokud není odůvodněn jiný postup. 3) Podal-li cizinec další opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany a nelze-li se s ohledem na předchozí řízení nebo podstatnou změnu okolností vztahujících se k možnému pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo k hrozbě vážné újmy podle § 14a důvodně domnívat, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování nebo že mu hrozí vážná újma, ministerstvo řízení usnesením zastaví. Usnesení o zastavení řízení lze vydat do 10 dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Ministerstvo usnesení o zastavení řízení doručí cizinci na místě nebo na adresu místa pobytu na území, byla-li cizincem při podání další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedena; jinak se usnesení o zastavení řízení uloží po dobu 10 dnů v azylovém zařízení, kde byl cizinec naposledy hlášen k pobytu, a oznámení o uložení písemnosti se vyvěsí na úřední desce v tomto azylovém zařízení. Podání žaloby proti usnesení o zastavení řízení nemá odkladný účinek. 4) Ministerstvo může z důvodů hodných zvláštního zřetele posoudit podanou opakovanou a další opakovanou žádost jako přípustnou. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu „Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ Dle § 14a odst. 2 zákona o azylu „Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“ Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení napadeného rozhodnutí z důvodů v ní uvedených. Zdejší soud po přezkoumání obsahu rozhodnutí žalovaného a správního spisu dospěl k závěru, že žalobní námitky nejsou důvodné, jak je zřejmé z níže uvedeného. Aplikací § 10a písm. e) zákona o azylu se opakovaně zabýval i NSS, například v rozsudku ze dne 11.6.2009, sp. zn. 9 Azs 5/2009, vyslovil, že institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele, a které nemohl uplatnit ne vlastní vinou během předchozího řízení. Aby bylo možno opakovanou žádost projednat, je nutno splnit současně dvě podmínky: 1) je nutno uvést nové skutečnosti nebo zjištění, přičemž za nové skutečnosti nebo zjištění je ve smyslu procedurální směrnice nutno považovat pouze takové, které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele a 2) musí se přitom jednat o takové skutečnosti či zjištění, jež nebyly bez vlastního zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení. S odkazem na výše uvedené, aby opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany byla přípustná, musí být splněny kumulativně obě podmínky, tj. podmínka uvedená v § 11a odst. 1 písm. a) a současně i podmínka uvedená v § 12 nebo § 14a zákona č. 325/1999 Sb. V daném případě z připojeného správního spisu nebyly zjištěny žádné skutečnosti na straně žalobce, které by naplňovaly § 11a odst. 1 písm. a). Je nesporné, že v souzené věci se jedná o žalobcovu třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany. V prvé žádosti jako důvod udělení mezinárodní ochrany uvedl toliko obavu z orgánů státní správy, neboť pro svou politickou angažovanost spočívající v účasti na mítincích opozičních stran a vyslovení nesouhlasu s postupem státních orgánů vůči stávkujícím naftařům, byl třikrát policií vyslýchán. Ve druhé žádosti jednak opakovaně uvedl, že podporoval stranu Alga a protestoval proti vládě a jednak jako nový důvod uvedl svou sexuální orientaci, když musel skrývat, že je gay. Ve třetí žádosti opět zopakoval důvody uvedené v žádosti druhé, nad rámec pouze doplnil, že jeho sexuální orientace mu nezpůsobovala problémy jen ve vztahu k muslimům, ale i k policejním orgánům, které ho za ni pronásledovaly. Pro hodnocení dopadu na řízení, bylo nejprve nutno toto "nové tvrzení" předběžně posoudit, zda se jedná o nové skutečnosti, které žalobce nemohl v předchozím řízení bez vlastního zavinění uvést a současně, zda se jedná o takové skutečnosti, které jsou podřaditelné pod důvody uvedené v § 12 nebo alespoň § 14a zákona o azylu, přičemž lze konstatovat, že sexuální orientace žalobce je takovou skutečností, kterou žalobce mohl uvést již v prvé žádosti, neboť nenastala až po ukončení řízení o první žádosti, když vypověděl, že ji musel v Kazachstánu skrývat. Jak vyplývá z obsahu správního spisu, žalobce byl opakovaně dotazován na další skutečnosti, o které by chtěl svou žádost opřít, což žalobce neučinil a setrval jen na tvrzení obavy ze státních orgánů v souvislosti s jeho politickou angažovaností, čímž naplnil podmínky § 10a písm. e) zákona o azylu. Pro úplnost soud dodává, že společenská intenzita nerespektování příslušnosti k určité sociální skupině, v souzené věci dané sexuální orientaci, by mohla založit naplnění podmínek § 12 zákona o azylu, avšak za předpokladu, že by tuto obavu žalobce vznášel i v řízení o první žádosti. Naopak žalobcův postup vzbuzuje zcela oprávněně pochybnosti o pravdivosti nyní uváděného důvodu pro udělení mezinárodní ochrany. Soud přisvědčil zcela žalovanému správnímu orgánu v posouzení této otázky, přičemž se opírá i o rozhodnutí NSS, které bylo vydáno ve vztahu k druhé žádosti žalobce. Pokud jde o zmínku rozsudku velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 2.12.2014 ve věci A, B a C, spojené věci C-148/13 až C-150/1, je třeba upozornit, že zmiňované zmírnění přísnosti požadavku, aby žadatel o azyl uvedl všechny relevantní skutečnosti co nejdříve, je limitováno konkrétním postavením a individuální situací každého žadatele a zejm. jeho tzv. zranitelností, přičemž zpravidla zdravý dospělý muž do této kategorie nespadá. Soud v dané věci dospěl k závěru, že žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti, než které uvedl ve své druhé žádosti, proto jeho nová žádost v pořadí třetí byla nepřípustná ve smyslu § 10a písm. e) zákona o azylu a správní orgán postupoval v souladu se zákonem o azylu. Žalovaný proto nemohl jinak, než řízení zastavit dle § 25 písm. i) zákona o azylu. Dále soud považuje za vhodné připomenout ve vztahu k námitce žalobce vztahující se k čl. 15 odst. 3 Procedurální směrnice a k čl. 4 Kvalifikační směrnice o fungování práva Evropské unie, že zatímco nařízení Evropské unie má obecnou působnost, je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech, směrnice je závazná pro každý členský stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Směrnice slouží k tzv. harmonizace práva v rámci členských států Evropské unie a není přímo aplikovatelná, tudíž se jednotlivec nemůže dovolávat jejího porušení, musí se dovolávat toliko porušení právních předpisů vzešlých na jejím základě. Pokud jde o princip tzv. „sdíleného důkazního břemene“, je třeba si uvědomit, že v celém azylovém řízení se v první řadě počítá s aktivním přístupem žadatele, v jehož vlastním zájmu je sdělit pokud možnosti všechny relevantní skutečnosti a co nejpodrobněji je popsat; žadatel tedy nese břemeno tvrzení. Na základě uvedených okolností poté může správní orgán dále postupovat a plnit své vlastní povinnosti plynoucí právě ze sdíleného břemeno důkazního, k čemuž se NSS vyjádřil např. v rozsudku ze dne 26.2.2016 čj. 5 Azs 168/2015-36. Důkazní břemeno je rozloženo mezi žadatele a správní orgán, ovšem soud neshledal, že by žalovaný svou část neunesl, když vycházel z předcházejících řízení a ze své úřední činnosti, neboť účelem tohoto řízení bylo posoudit, zda vůbec byla sdělena nějaká nová skutečnost, která by mohla vyvolat nové podrobné meritorní rozhodování. Vzhledem k účelu soud považuje postup žalovaného za zcela dostatečný jak ve vztahu k posouzení tvrzení žalobce, tak ve vztahu k posouzení aktuální situace v Kazachstánu a možnosti udělit doplňkovou ochranu podle § 14a zákona o azylu. V žalobě byly obsaženy námitky spočívající v porušení § 2 odst. 1 (ve vztahu k čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 52 a § 68 odst. 3 s.ř. a dále § 11a, § 12 a následující a § 14 zákona o azylu. Soud neshledal namítaná porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. Námitka vztahující se k čl. 15 odst. 3 Procedurální směrnice a k čl. 4 Kvalifikační směrnice byla zcela irelevantní. Lze tedy shrnout, že žalovaný v řízení postupoval v souladu se správním řádem i zákonem o azylu a na podkladě shromážděných informací zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v nezbytném rozsahu ve vztahu k odůvodnění žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem soudu nezbylo, než žalobu zamítnout jako nedůvodnou ve smyslu § 78 odst. 7 s.ř.s., dle něhož soud zamítne žalobu, není-li důvodná (výrok I. rozsudku). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nenárokoval, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána (výrok II. rozsudku). Žalobci byla pro řízení o žalobě ustanovena zástupcem Organizace pro pomoc uprchlíkům, z.s., se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 8 s.ř.s.). Pokud je zástupcem ustanovena právnická osoba, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí v souvislosti se zastupováním vznikly, právo na odměnu za zastupování nemá (např. rozsudek NSS ze dne 15.9.2008, sp. zn. 4 Azs 51/2008). Zástupce žalobce účelně vynaložené náklady nevyčíslil, ani je nedoložil, proto bylo soudem rozhodnuto, že právo na náhradu nákladů řízení nemá (výrok III. rozsudku).

Poučení