60 Az 67/2019 - 32

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Hockou ve věci v řízení o žalobě ze dne 31.10.2019 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.10.2019 č.j. OAM-1392/DS-PR-P09-2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Včasnou žalobou ze dne 31.10.2019 soudu doručenou téhož dne prostřednictvím datové schránky se žalobce domáhal přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 14.10.2019 č.j. OAM-1392/DS-PR-P09-2019, které mu bylo doručeno dne 16.10.2019, neboť tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv žalobce: F.S., narozený …, státní příslušnost Nigerijská federativní republika, naposledy pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Balková 1, 331 65 Tis u Blatna, t.č. neznámého pobytu, zastoupený: Mgr. Tomáš Císař, advokát se sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti.

2. V žalobě žalobce primárně namítal nedostatečnou konkrétnost a určitost výrokové části napadeného rozhodnutí. Na řízení ve věcech mezinárodní ochrany se použije správní řád a tedy i rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany musí splňovat požadavky na formu rozhodnutí dle správního řádu. Žalobce měl za to, že napadené rozhodnutí nesplňuje požadavky § 68 odst. 2 správního řádu (tj. zákon č. 500/2004 Sb.) a předně nebyl náležitě definován dle § 18 odst. 2 správního řádu. Ve vztahu k procesnímu pochybení žalovaného žalobce poukázal na porušení § 36 odst. 3 správního řádu. Judikaturou správních soudů bylo dovozeno, že se nejedná toliko o právo účastníka řízení se s podklady pro vydání rozhodnutí seznámit a k nim se vyjádřit, ale tomuto oprávnění odpovídá rovněž povinnost správního orgánu náležitě reagovat na vyjádření účastníka řízení a s jeho případnými námitkami se vypořádat v odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) č.j. 4 Ads 17/2007-66). Dále žalobce namítal, že žalovaný při zjišťování stavu věci porušil zejména § 3 správního řádu a současně nezákonně nepřezkoumal jeho žádost v souladu se zákonem a řízení následně zastavil jako nepřípustné, čím se zbavil povinnosti jej meritorně přezkoumat a žalobce tak připravil o možnost se bránit proti meritornímu rozhodnutí o věci, jakožto i o možnost vyčkat na rozhodnutí soudu o této žalobě, aniž by musel žádat o odkladný účinek. Žalobce také poukázal na porušení § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu. Následně žalobce měl za to, že žalovaný porušil čl. 17 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013 (dále jen Nařízení), resp. se tímto článkem vůbec nezabýval, čímž zatížil rozhodnutí nepřezkoumatelností. Správní orgán měl v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvést minimálně úvahu, kterou by odůvodnil, proč nevyužil diskreční pravomoc čl. 17 Nařízení, kdy právě v případě zásad humanity, tuto využít měl, případně měl odůvodnit, proč ji nevyužil. Žalobce také namítal, že do dnešního dne chybí ve spise jakýkoliv řádně získaný důkaz o probíhajícím řízení ve Finské republice (dále jen Finsko). Správní orgán uvedl, že obdržel informaci o tom, že Finsko uznalo svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobce konstatoval, že tato žádost není nijak ověřena, nebyla mu nijak deklarována, a tedy neměl možnost jakkoliv reagovat na toto zjištění. Stejně tak mu není zřejmé, z jakého zdroje tato informace pochází, co je důkazem o této skutečnosti. Žalobce tak má za to, že s ohledem na chybějící důkazy a nedostatečnému odůvodnění tohoto závěru je tak nutno považovat napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. S ohledem na shora uvedené se domníval, že mu nemělo být odepřeno meritorní rozhodnutí o jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný měl navíc před zastavením řízení o udělení mezinárodní ochrany alespoň obecně posoudit jeho osobní situaci na základě pravidla non-refoulement, nejen z hlediska obecného mezinárodního práva a Úmluvy o postavení uprchlíků, nýbrž také z hlediska Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a judikatury Evropského soudu pro lidská práva toto pravidlo dotvářející. Žalobce byl rovněž přesvědčen o tom, že je zcela nedostatečné posouzení správního orgánu, pokud se týká samotné možnosti jeho přesunu do Finska a vedení azylového řízení zde, když správní orgán toliko konstatoval obecně, že není příslušný k vedení azylového řízení. V tomto ohledu odkázal na závěry Krajského soudu v Praze v rozsudku č.j. 49 Az 90/2015 s tím, že v souvislosti s rozsudkem Krajského soudu v Praze je napadené rozhodnutí nejen v rozporu se zásadou materiální pravdy, ale je i zmatečné, neboť správní orgán nesměl postupovat tak, že vydá formalistické procesní rozhodnutí, v podstatě pouze s odkazem na již jednou podanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by zjišťoval závažné překážky aplikace čl. 3 Nařízení, aniž by řádně posoudil a důvodně vyloučil diskreční pravomoc čl. 17 Nařízení, tj. zřekl se zásad humanity. V napadeném rozhodnutí nepřezkoumatelně zcela absentuje řádné a vyčerpávající odůvodnění tak závažného rozhodnutí, jako je zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobce. Pro všechny shora uvedené vady je předmětné rozhodnutí postiženo i vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů a jakékoliv přemístění žalobce tak ze stejných důvodů bude nezákonné. Závěrem žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, současně požadoval přiznání náhrady nákladů řízení. (K žalobě byla připojena kopie napadeného rozhodnutí).

3. Žalobce společně s žalobou také požádal o přiznání odkladného účinku žalobě; jeho návrh byl zamítnut pravomocným usnesením zdejšího soudu ze dne 29.11.2019 č.j. 60Az 67/2019-20.

4. Napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 14.10.2019 č.j. OAM-1392/DS-PR-P09-2019 bylo rozhodnuto ve věci žalobce tak, že státem příslušným k přijetí žalobce zpět podle čl. 18 odst. 1 písm. b) Nařízení je Finsko. Toto rozhodnutí je v souladu § 11 odst. 2 větu druhé zákona o azylu rozhodnutím podle § 25 psím. i) zákona o azylu z důvodu uvedeného v § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen zákon o azylu). Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že dne 19.9.2019 byl žalobce zadržen při nelegálním pobytu v České republice (dále jen ČR) a rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 20.9.2019 č.j. KRPA- 330624-19/ČJ-2019-000022-ZZC zajištěn podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen zákon o pobytu cizinců) a umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Balková (dále jen ZZC). V souladu s čl. 17 odst. 1 Nařízení byly žalobci sejmuty otisky prstů a poslány do systému EURODAC. Ze záznamu o výsledku porovnávání otisků prstů v systému EURODAC jednoznačně vyplynulo, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu ve Finsku dne 29.4.2017. Současně správní orgán dne 21.9.2019 obdržel informaci od Policie ČR o zajištění žalobce z důvodu neoprávněného pobytu na území ČR dle zákona o pobytu cizinců. Dne 21.9.2019 podal žalobce v ZZC žádost o mezinárodní ochranu. Tato žádost nebyla přijata na základě § 3a odst. 1 písm. a) bod 4 zákona o azylu, jelikož se jedná o cizince zajištěného za účelem jeho předání nebo průvozu podle mezinárodní smlouvy sjednané s jinými členskými státy Evropské unie (dále jen EU) přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného předpisu EU. Dne 26.9.2019 byl s žalobcem proveden pohovor, během kterého mimo jiné uvedl, že z Nigérie odcestoval do Nigeru a následně do Libye, kde neměl žádná práva a bylo to tam pro něj těžké, proto odjel lodí do Itálie. O mezinárodní ochranu požádal v roce 2008 v Itálii, jeho žádost byla v roce 2017 zamítnuta. Z Itálie se přesunul do Finska, kde byl zadržen policií a pobýval dva měsíce v záchytném zařízení. Poté se dostal do Německa, ze kterého v roce 2019 odjel do ČR, kam přijel za účelem požádat o azyl. Na území ČR ani EU nemá žádné rodinné příslušníky. Do Finska se vrátit nechce, protože ho nepřijmou a chce požádat o azyl v ČR. Dále doložil svou žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu ve Finsku jako v prvním ze států, který je vázán Nařízením, je Finsko příslušné k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a je rovněž povinno přijmout žalobce zpět na své území v souladu s postupem dle čl. 18 Nařízení. Současně správní orgán dospěl k závěru, že v případě Finska neexistují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. V daném případě tedy byly naplněny podmínky pro postup podle přímo použitelného předpisu EU, kdy Finsko jako příslušný členský stát je povinno přijmout žalobce zpět, správní orgán rozhodl dle § 11 odst. 2 zákona o azylu a v souladu s čl. 26 odst. 1 Nařízení.

5. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě dne 18.11.2019 popřel, že by v průběhu správního řízení porušil zmiňovaná ustanovení správního řádu či mezinárodní závazky ČR. Dle jeho názoru je žalobce ve výrokové části rozhodnutí identifikován dostatečným způsobem v souladu se zákonem, obdobně jako desetitisíce žadatelů před ním, kdy krajské soudy i NSS v dané identifikaci v průběhu své přezkumné činnosti neshledaly na straně žalovaného žádné nedostatky, tudíž nedošlo ze strany žalovaného k porušení ustanovení § 18 odst. 2 a ust. § 68 odst. 2 správního řádu. Ve výroku rozhodnutí jsou uvedeny rovněž konkrétní právní ustanovení, na jejichž základě bylo rozhodováno. Žalovaný neporušil ani v žalobě zmiňovaný § 36 odst. 3 správního řádu, neboť žalobce měl dne 8.10.2019 možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, přičemž žádné doplnění nenavrhoval. Dále podle článku 3 odst. 2 Nařízení, pokud nemůže být na základě výše uvedených kritérií určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Na základě provedené lustrace v databázi EURODAC je zřejmé, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu ve Finsku jako v prvním ze států, který je vázán Nařízením. Finsko je tedy příslušné k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a je rovněž povinno přijmout žalobce zpět na své území v souladu s postupem dle čl. 18 Nařízení. S ohledem na výše uvedené tedy byly splněny podmínky pro postup podle čl. 24 odst. 1 Nařízení, který stanovuje, že pokud se členský stát, na jehož území se osoba podle čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d) zdržuje bez povolení k pobytu a v němž nebyla podána žádná nová žádost o mezinárodní ochranu, domnívá, že je příslušný členský stát v souladu s. čl. 20 odst. 5 a čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d), může tento jiný členský stát požádat o přijetí této osoby zpět. S námitkou právního zástupce žalobce, že správní orgán nesprávně vypořádal otázku aplikovatelnosti čl. 17 Nařízení, žalovaný nesouhlasil. K dané námitce na doplnění žalovaný uvedl, že při posouzení této záležitosti vycházel z toho, že diskreční oprávnění podle čl. 17 Nařízení dává možnost členskému státu, který rozhoduje o přemístění žadatele, dle jeho vlastního uvážení ponechat žadatele ve své jurisdikci. Samo toto rozhodnutí posoudit žádost o mezinárodní ochranu však představuje pouze oprávnění členského státu, nikoliv povinnost, a proto není užití institutu diskrečního oprávnění vynutitelné, a to ani soudní cestou. Konkrétní důsledky v podobě určitých povinností stanovených přímo Nařízením tomuto členskému státu plynou až v návaznosti na jeho rozhodnutí o využití diskrečního oprávnění. V situaci, kdy členský stát tohoto oprávnění nevyužije (jako v případě žalobce), není povinností správního orgánu, který ve věci rozhoduje, tuto okolnost ve svém rozhodnutí výslovně odůvodňovat (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24.2.2015 č.j. 49 Az 7/2015-55). Závěrem žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

6. Ze zaslaného správního spisu vedeného žalovaným v této věci vyplývá, že skutečnosti uvedené v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 14.10.2019 i ve vyjádření žalovaného k žalobě dne 18.11.2019 odpovídají obsahu spisu. Podle protokolu o předání rozhodnutí bylo napadené rozhodnutí ze dne 14.10.2019 žalobci předáno dne 16.10.2019.

7. Dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.) soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen správní orgán). Dle § 78 odst. 7 s.ř.s. soud zamítne žalobu, není-li důvodná. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí je soud povinen přezkoumat napadený výrok v mezích žalobních bodů uvedených v žalobě (§ 75 odst. 2 věta první s.ř.s.). Dle § 31 odst. 2, 3 s.ř.s. ve věcech mezinárodní ochrany rozhoduje specializovaný samosoudce, který má práva a povinnosti předsedy senátu Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., jelikož žalobce ani žalovaný nařízení jednání nepožadovali.

8. Podanou žalobou se žalobce domáhal z důvodů shora uvedených zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 14.10.2019, ale soud z níže uvedených důvodů shledal, že žaloba není důvodná.

9. Dle čl. 3 odst. 2 věty první a druhé Nařízení pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.

10. Podle čl. 17 Nařízení (o)dchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. Členský stát, který se rozhodl, že posoudí žádost o mezinárodní ochranu podle tohoto odstavce, se stává příslušným členským státem a přebírá povinnosti s tím spojené. V případě potřeby uvědomí prostřednictvím elektronické komunikační sítě "DubliNet", zřízené podle článku 18 nařízení (ES) č. 1560/2003, původně příslušný členský stát, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, nebo členský stát, kterému byla podána žádost o převzetí nebo přijetí zpět. Členský stát, který se stal příslušným podle tohoto odstavce, uvede v systému Eurodac v souladu s nařízením (EU) č. 603/2013 datum, kdy se rozhodl, že posoudí žádost o mezinárodní ochranu.

11. Dle čl. 18 odst. 1 písm. b) Nařízení je členský stát příslušný podle tohoto nařízení povinen přijmout zpět za podmínek stanovených v článcích 23, 24, 25 a 29 žadatele, jehož žádost se posuzuje a který učinil žádost v jiném členském státě nebo který se nachází na území jiného členského státu bez povolení k pobytu.

12. Podle § 11 odst. 2 věty druhé zákona o azylu ministerstvo rozhodne o předání do příslušného státu podle § 25 písm. i) z důvodu uvedeného v § 10 odst. 1 písm. b).

13. Dle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie.

14. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

15. Žalobce předně namítal nedostatečnou konkrétnost a určitost výrokové části napadeného rozhodnutí. K tomu zdejší soud odkazuje na rozsudek NSS ze dne 26.3.2008 č.j. 9 Afs 14/2007- 53, který uvádí následující: ,,Obsahové náležitosti rozhodnutí jsou uvedeny v § 68 správního řádu, dle kterého správní rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků. Formální náležitosti písemného vyhotovení správního rozhodnutí obsahuje ustanovení § 69 správního řádu. Výroková část může obsahovat jeden nebo více výroků, přičemž výrok v sobě nese autoritativní úpravu práv a povinností, která představuje vlastní materializaci správního aktu jako hmotné vyjádření rozhodnutí o jedné věci. Ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, označení účastníků, lhůta ke splnění ukládané povinnosti, případně jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění, a výrok o vyloučení odkladného účinku.“ Žalobce byl tedy ve výrokové části napadeného rozhodnutí (která, jak je soudu známo z úřední činnosti, nijak nevybočuje z řady ostatních rozhodnutí žalovaného) zcela dostatečně identifikován. V rozhodnutí bylo uvedené jeho celé jméno, datum narození a státní příslušnost, na základě těchto informací lze zcela na jisto žalobce identifikovat. Výroková část současně obsahovala i jednoznačné uvedení toho, jak bylo ve věci rozhodnuto, včetně relevantních ustanovení zákona o azylu a Nařízení. Ze strany žalovaného tedy nedošlo k porušení ustanovení § 18 odst. 2 a § 68 odst. 2 správního řádu a soud tedy neshledal tuto námitku důvodnou.

16. Dále žalobce namítal, že žalovaný jeho žádost meritorně nepřezkoumal, čímž jej připravil o možnost se bránit proti meritornímu rozhodnutí o věci, jakožto i o možnost vyčkat na rozhodnutí soudu o této žalobě, aniž by musel žádat o odkladný účinek. K tomu soud uvádí, že smyslem dublinského systému je to, aby žádost o mezinárodní ochranu byla meritorně posouzena pouze jednou. V projednávané věci dospěl žalovaný k závěru, že na základě kritérii příslušnosti dle Nařízení je příslušným státem Finsko. V takovém případě postupoval zcela v souladu s tímto Nařízením, pokud žádost žalobce sám meritorně neposuzoval a pouze zastavil řízení a vyslovil příslušnost Finska. Tato námitka tedy není důvodná.

17. K námitce, že žalovaný porušil § 36 odst. 3 správního řádu, když žalobci neumožnil seznámit se s poklady pro vydání rozhodnutí, soud uvádí, že ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce byl dne 8.10.2019 za přítomnosti tlumočníka do jazyka anglického seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí, a to dle § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobce se nechtěl s předloženými materiály seznámit a současně nenavrhl žádné doplnění, pouze uvedl, že nechápe, proč má být poslán zpět do Finka, když ho z Finka poslali pryč a dostal zákaz pobytu na dva roky. Žalovaný tedy v projednávané věci umožnil žalobci vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, proto soud neshledal ani tuto námitku důvodnou.

18. Žalobce také namítal, že ve spisovém materiálu chybí jakýkoliv řádně získaný důkaz o probíhajícím řízení ve Finsku a důkaz, který by prokazoval pravdivost toho, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu v této zemi. Soud má za to, že tyto skutečnosti dostatečně vyplývají z evropské databáze otisků prstů EURODAC, zřízené nařízením Rady č. 2725/2000 a nyní upravené Nařízením (č. 603/2013) s cílem identifikovat žadatele o azyl, kdy všem žadatelům starším čtrnácti let jsou odebírány otisky prstů jako součást běžného azylového řízení. Soud má tedy za to, že žalovaný si k vydání rozhodnutí shromáždil dostatečně relevantní podklady. Veškeré informace, ze kterých správní orgán vycházel, a díky nimž dospěl k vydání napadeného rozhodnutí, jsou součástí spisového materiálu. Žalovaný se tedy v odůvodnění napadeného rozhodnutí důsledně s touto otázkou vypořádal, když podrobně uvedl, že vyhodnocením otisků prstů žalobce v systému EURODAC vyplynulo, že žalobce podal žádosti o mezinárodní ochranu ve Finsku jako v prvním ze států, který je vázán Nařízením. Žalovaný požádal dne 26.9.2019 o přijetí žalobce zpět na své území a dne 3.10.2019 obdržel informaci o tom, že Finsko uznalo svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce. Soud tedy neshledal ani tuto námitku důvodnou.

19. Soud neshledal důvodnou ani námitku týkající se nedostatečného posouzení možnosti přesunu žalobce do Finska, jelikož žalovaný dostatečně posoudil i podmínku uvedenou v článku čl. 3 odst. 2 Nařízení, když na základě skutečnosti, že Finsko je státem EU považováno za bezpečnou zemi původu, dodržuje lidská práva a ani uprchlíci nemají obavy z tamního azylového systému, dospěl k závěru, že žalobci ve Finsku nehrozí nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu.

20. Následně žalobce namítal, že žalovaný porušil čl. 17 Nařízení, resp. že tímto článkem se nezákonně vůbec nezabýval, čímž zatížil rozhodnutí nepřezkoumatelností. Soud k této námitce nejprve uvádí, že hlavním smyslem existence Nařízení je rychlé určení členského státu příslušného k vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu, neboť je žádoucí, aby řízení vedl jediný stát, a aby řízení proběhlo co nejrychleji v zájmu žadatele, který po dobu řízení setrvává v právní nejistotě. Není tedy možné a ani žádoucí, aby se orgán vedoucí řízení podle Nařízení zabýval veškerými skutečnostmi daného případu, nýbrž je povinen se zabývat toliko skutečnostmi relevantními k posouzení příslušnosti členského státu. Tedy na aplikaci čl. 17 není nárok, jde pouze o oprávnění členského státu a nikoli o jeho povinnost. Užití tohoto institutu tudíž není vynutitelné. Nařízení ani nijak neklade povinnost odůvodňovat nevyužití tohoto diskrečního oprávnění. Jde o tzv. doložku svrchovanosti, která zachovává členskému státu pravomoc k výkonu práva poskytnout azyl nezávisle na členském státu příslušném k posouzení žádosti na základě kritérií stanovených Nařízením. Členskému státu, který rozhoduje o přemístění žadatele, je tedy dána možnost si dle svého vlastního uvážení ponechat žadatele ve své vlastní jurisdikci. Samo toto rozhodnutí posoudit žádost o mezinárodní ochranu však představuje pouze oprávnění členského státu, nikoli povinnost, a proto není užití institutu diskrečního oprávnění vynutitelné, a to ani soudní cestou. Ostatně i v rozsudku NSS ze dne 28.3.2017 č.j. 6 Azs 16/2017-61 soud uvedl, že obecně není správní orgán povinen odůvodňovat, proč nepřistoupil k použití diskrečního ustanovení čl. 17 Nařízení. Soud tedy neshledal ani tuto námitku důvodnou.

21. Závěrem zdejší soud uvádí, že v skutkový stav lze mít za dostatečně zjištěný a odpovídající okolnostem daného případu ve smyslu ust. § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, žalovaný při svém rozhodování neopomněl zhodnotit veškeré zjištěné skutečnosti, všechny důkazy samostatně i ve vzájemných souvislostech a měl na zřeteli základní zásady správního práva, a to při současném respektování obecných zásad a záruk stanovených v Nařízení a své rozhodnutí v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu řádně zdůvodnil a napadené rozhodnutí lze tak označit za plně přezkoumatelné, proto soud v plném rozsahu souhlasí s odůvodněním žalovaného.

22. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem soudu nezbylo, než žalobu zamítnout jako nedůvodnou ve smyslu § 78 odst. 7 s.ř.s., dle něhož soud zamítne žalobu, není-li důvodná (výrok I. rozsudku).

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána (výrok II. rozsudku).

Poučení