60 Az 7/2009 - 26

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Václavem Roučkou, v právní věci žalobce: V. A, státní příslušnost Běloruská republika, bytem P., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. října 2009, č.j. OAM-8124/VL-20-PA03-PD2-2001, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce podal u Krajského soudu v Plzni (dále jen soud) dne 12.11.2009 žalobu, kterou se domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta jeho žádost o prodloužení doplňkové ochrany a doplňková ochrana udělená podle § 14a zákona č. 325/1999Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky (dále jen zákon o azylu), nebyla prodloužena pro existenci důvodu podle § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Žalobce v žalobě uváděl, že dne 17.8.2001 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice a dne 1.8.2007 obdržel rozhodnutí žalovaného, jímž mu azyl podle §§ 12,13 a 14 zákona o azylu nebyl udělen a zároveň bylo vysloveno, že žalobci se uděluje doplňková ochrana ve smyslu § 14a zákona o azylu. Tato doplňková ochrana byla žalobci udělena na dobu 15 měsíců a vzhledem k tomu, že tato doba uplynula dne 15.10.2008, požádal žalobce o její prodloužení. Dne 30.10.2009 bylo žalobci doručeno žalobou napadené rozhodnutí, kterým jeho žádost o prodloužení doplňkové ochrany byla zamítnuta. Žalobce toto rozhodnutí napadl v rozsahu celého jeho výroku. Tvrdil, že žalovaný v řízení porušil ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu, neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou významné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. K tomu žalobce poukázal na tvrzení žalovaného, že mu při návratu do Běloruska nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Skutečné nebezpečí vážné újmy mučení a nelidské zacházení bylo hodnoceno žalovaným zejména ve vztahu k novému článku 369-1, který byl vnesen do Běloruského trestního zákona. Podle žalovaného není znám případ neúspěšného žadatele o azyl, který by byl trestán podle tohoto ustanovení. Přes tento závěr žalobce se domnívá, že skutečnost, že zastupitelský úřad nemá informace o tom, že by se uvedené ustanovení již v Bělorusku v praxi použilo proti bývalým žadatelům o azyl, dostatečně nevyvrací existenci možnosti mučení a nelidského zacházení. Samotná existence ustanovení článku 396-1 trestního zákona, která umožňuje trestat osoby jež žádaly o ochranu v jiné zemi z důvodů diskreditace Běloruska, představuje podle žalobce dostatečně reálné nebezpečí mučení v podobě uvěznění. Ještě v červenci 2006 ve správním rozhodnutí o azylu č.j. OAM-416/VL-07-KJ01-2006, žalovaný k novelizaci Běloruského trestního zákoníku konstatoval, že přestože uvedená opatření jsou zaměřena zejména vůči příslušníkům opozice, nelze u žadatele v případu návratu vyloučit vážné problémy s Běloruskými státními orgány jejíž dopad na život jmenovaného není správní orgán schopen předvídat. Žalobce vyslovil názor, že ani nové podklady žalovaného neumožňují správnímu orgánu zcela opačné rozhodnutí ve věci, neboť stále není možné vyloučit, že žalobce bude mít se státními orgány v Bělorusku závažné problémy. Žalobce dále tvrdil, že v řízení došlo k porušení ust. § 14a zákona o azylu. K tomu uváděl, že napadeným rozhodnutím mu nebyla prodloužena doba, na kterou došlo k udělení doplňkové ochrany. Podle žalovaného nové informace o Bělorusku jasně dokládají, že proti žalobci nemůže být užito ustanovení Běloruského trestního zákona o diskreditaci republiky a při návratu do Běloruska mu nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy a skutečnost, že žalobce byl v České republice žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, se správním orgánům nesděluje. Žalobce nesouhlasil s těmito závěry žalovaného a uváděl, že praktické ukázky použití trestního zákoníku na běžných občanech nebyly žalovanému známy ani dříve, kdy bylo vydáno prvé rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany. Skutečnosti, které ve správním řízení žalovaný zjistil ze shromážděných podkladů podle žalobce neumožňovaly vydat opačné rozhodnutí ve věci. Okolnosti v Bělorusku se podle žalobce nezměnily do té míry, že by již v jeho případě nebylo zapotřebí doplňkové ochrany. Žalobce není sice vedoucím opozičním aktivistou, nicméně v minulosti se angažoval a režim jeho osobě pozornost věnoval. Navíc žalobce je přesvědčen, že běloruským úřadům bude v případě jeho návratu zřejmé, že na území České republiky pobýval v rámci režimu mezinárodní ochrany. Skutečnost, že Česká republika výslovně nesděluje běloruským úřadům, že byl žadatelem o mezinárodní ochranu, je v praxi bohužel bez významu. Z dokladů žalobce bude patrné, že v České republice ani v jiném státě EU, kde mají Bělorusové vízovou povinnost, neměl žádné vízum či povolení k pobytu a skutečnost, že zde byl žadatelem o azyl je bohužel zjevná. Žalobce tvrdil, že v řízení došlo rovněž k porušení ust. § 2 odst. 2 správního řádu. Vydané rozhodnutí nemá oporu v zákoně. Žalobce podle § 53a zákona o azylu podal žádost o prodloužení doby, na kterou mu byla doplňková ochrana udělena. Toto ustanovení zákona o azylu říká, že trvají-li důvody pro něž byla doplňková ochrana udělena, nebo nenastanou-li důvody uvedené v § 17a zákona o azylu, tuto dobu ministerstvo na žádost osoby užívající doplňkové ochrany i opakovaně prodlouží. Situace, jak má správní orgán postupovat v případě, že doba doplňkové ochrany prodloužena nebude, řešena však není. Ust. § 53a zákona o azylu tak správní orgán nedává zmocnění k neprodloužení doplňkové ochrany. Pravomoc správního orgánu k vydání žalobou napadeného rozhodnutí nezakládá ani jiné ust. zákona o azylu. Zákona o azylu totiž umožňuje odnětí doplňkové ochrany za podmínek stanovených v § 17a zákona o azylu. O zamítnutí žádosti, o prodloužení doplňkové ochrany se v zákoně nikde nehovoří. Pro rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení doby, na kterou je doplňková ochrana udělena tak chybí zákonná úprava – zmocnění správního orgánu. Na základě všech takto tvrzených nezákonností s tím žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí podané žaloby. K jednotlivým tvrzením žalobce uváděl, že z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce, požívající v České republice doplňkové ochrany, podal žádost o její prodloužení a uváděl důvody pro další trvání této formy mezinárodní ochrany, neboť se obává trestního stíhání po návratu do vlasti, protože v minulosti se již angažoval a ač není opozičním aktivistou, režim mu věnoval pozornost. Pokud žalobce tvrdí, že při návratu do Běloruska mu hrozí skutečné nebezpečí závažné újmy zejména mučení a nelidské zacházení, ve vztahu k novému článku 369-1, vneseného do běloruského trestního zákona, pak žalovaný konstatuje, že jeho tvrzení na podporu tohoto názoru vůbec neprokazují nezákonnost výroku žalobou přezkoumávaného rozhodnutí. Žalovaný zdůraznil, že důvody pro něž byla doplňková ochrana žalobci udělena, již v době rozhodování nebyly shledány. K tomu žalovaný dospěl na základě posouzení aktuálních informacích o situaci v Bělorusku, které byly čerpány z různých objektivních informačních zdrojů. Rozhodnutí v tomto ohledu je řádně a podrobně odůvodněné, vychází z aktuálních a konkrétně citovaných informacích o zemi původu a žalobce byl s nimi seznámen, návrhy nebo doplnění v tomto směru neuváděl a neuváděl ani žádné jiné podstatné skutečnosti. Žalobní námitky týkající se obavy žalobce z možného trestního postihu nebo uvěznění, jsou vyvraceny obsahem shromážděných informací o zemi původu. K tvrzení žalobce, že v průběhu správního řízení došlo k porušení ust. § 2 a § 3 správního řádu žalovaný uváděl, že ani s tímto tvrzením nesouhlasí. V řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany řádné zjištění skutkového a stavu věci spočívá především v tom, že žalobci je dána možnost podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které jej vedly k opuštění vlasti. Žalobci byl poskytnut dostatečný prostor, aby uvedl vše, co považuje za důležité pro rozhodování o žádosti. K námitce žalobce, že žalovanému chybělo zmocnění rozhodnout o zamítnutí žádosti o prodloužení doby, na kterou je doplňková ochrana udělována žalovaný uváděl, že pokud § 17a zákona o azylu uvádí případy, kdy správní orgán odejme doplňkovou ochranu, zcela logicky se rozumí, že je správní orgán kompetentní i k jejímu neprodloužení. Podle žalovaného v případě žalobce byly naplněny podmínky stanovené v § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu, které brání žádosti žalobce o prodloužení doplňkové ochrany vyhovět. Z těchto důvodů žalovaný navrhoval, aby soud projednávanou žalobu zamítl. Z obsahu spisu správního orgánu soud zjistil, že žalovaný dne 10.7.2007 vydal rozhodnutí č.j. OAM-8124/VL-20-C09-R2-2001, kterým žalobci neudělil azyl podle § 12, § 13 § 14 zákona o azylu a podle § 14a téhož zákona udělil žalobci doplňkovou ochranu na dobu 15 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 1.8.2007. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný kromě jiného uváděl, že vzhledem k tomu, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu, jako vyšší formy mezinárodní ochrany, žalovaný posuzoval, zda žalobce nesplní důvody k udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu. Žalovaný přihlédl k tvrzení žalobce, že po návratu do vlasti se obává, že by mohl mít potíže kvůli dlouhodobému pobytu mimo svoji zemi původu. Žalovaný byl nucen konstatovat, že situace ohledně dodržování lidských práv v Bělorusku se od doby, kdy žalobce požádal o azyl, zhoršila (pozn.: žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána 17.8.2001). Dne 20.12.2005 Lukašenko narychlo podepsal zákon o Běloruské republice č. 71-3 ze dne 15.12.2005 „O vnesení doplnění a změn do některých zákonů Běloruské republiky z důvodu zpřísnění odpovědnosti za činy namířené proti člověku a společenské bezpečnosti“. Tento zákon přinesl změny též do trestního řádu a trestního zákoníku Běloruské republiky. Nové paragrafy zavedly trestní odpovědnost za diskreditaci republiky po vzoru sovětské legislativy sedmdesátých let. Každý občan, který poskytne cizí vládě nebo zahraniční organizaci vědomě lživé údaje o politické, ekonomické, vojenské nebo mezinárodní situaci v Bělorusku, může být odsouzen až ke 2 letům odnětí svobody. Trestně stíháni mohou být i občané, které vyzývají k činnosti „proti své zemi“, tj. proti jejich svrchovanosti, územní celistvosti, národní bezpečnosti a obranyschopnosti. Vězení nebo velké pokuty hrozí aktivistům zakázaných nebo neregistrovaných politických stran či hnutí. Stíháni mohou být i lidé, kteří připravují nebo financují akce narušující z pohledu režimu veřejný pořádek nebo kteří ostatní občany k takovým akcím vycvičují. Tyto zákony jsou hodnoceny jako likvidační nejen ve vztahu k politické opozici, ale i k dalším nevládním organizacím a občanským iniciativám zejména těm se zahraniční podporou. V označených problémech v uvedených souvislostech hovoří i další informační zdroje, např. zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu dodržování lidských práv v Bělorusku za rok 2006 ze dne 6.3.2007. Vzhledem k výše uvedenému, přestože uvedená opatření jsou zaměřena zejména vůči aktivním příslušníkům opozice, nelze u žadatele v případě návratu vyloučit závažné problémy s běloruskými státními orgány, jejíž dopad na život jmenovaného není správní orgán schopen předvídat. Žalovaný připustil, že žadatelovy možné potíže by mohly souviset konkrétně např. se samotnou délkou jeho pobytu v zahraničí. Na základě této skutečnosti žalovaný nehodnotil situaci v Bělorusku za natolik uspokojivou, aby umožňovala bezpečný návrat žalobce do jeho vlasti, shledal v případě žalobce skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst.1 a 2 zákona o azylu a doplňkovou ochranu žalobci udělil. K žádosti žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 24.9.2008 č.j. OAM-8124/VL-20- C09-TD1-2001 prodloužil doplňkovou ochranu udělenou žalobci podle § 14a zákona o azylu v souladu s § 53 a odst. 1 cit. zákona, o dobu 12 měsíců. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 15.10.2008. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný vycházel ze zjištění, že žalobce požádal o prodloužení doplňkové ochrany proto, že politická situace v zemi původu se nezměnila a že prezident je stále diktátor. Z aktuálních informací obsažených v databázi České tiskové kanceláře nevyplynulo podle žalovaného, že by v Bělorusku došlo k podstatné změně situace v souvislosti s potenciálním ohrožením žadatele. Žalovaný dospěl k závěru, že po porovnání zjištěných informací se skutečnostmi uvedenými žadatelem v předchozím řízení, je nutno konstatovat, že důvody pro které byla doplňková ochrana udělena trvají i nadále. Dne 29.9.2009 podal žalobce žádost o prodloužení doplňkové ochrany, která mu byla udělena podle § 14a zákona o azylu. V žádosti uváděl, že důvody pro které mu doplňková ochrana byla udělena trvají i nadále, v České republice se cítí člověkem, má zde práci, bydlení a chtěl by zde zůstat žít. V pohovoru, který byl proveden k žádosti o prodloužení doplňkové ochrany dne 21.10.2009 žalobce uváděl, že v České republice by chtěl zůstat, protože tu má práci, bydlení, zkrátka všechno. Jiný důvod nemá. Žalobci bylo zřejmé, že doplňková ochrana by byla udělena z politických důvodů, neboť doma se necítil jako člověk, neměl tam práci, vůbec nic, žádné sociální zázemí. Žalobce byl ve straně Puť moloďože a s tím měl velké problémy. Jednou byl na demonstraci, policie ho sebrala a měl s policií problémy. Asi třikrát nebo čtyřikrát žalobce navštívili. Žalobce byl proto přesvědčen, že jeho obavy jsou oprávněné a nadále trvají. K dotazu zda žalobce zná novelu běloruského trestního zákona č. 71-3 ze dne 15.12.2005 žalobce uváděl, že novelu zná, uváděl ji jako důvod jeho žádosti o poskytnutí doplňkové ochrany, ale čeho se novela týká si již nevzpomíná. Nepamatuje se ani proti komu je tento prostředek namířen. Pokud žalobce si myslí, že v případě jeho návratu mu v Bělorusku hrozí nebezpečí, vychází z toho, že se tam nic nezměnilo, je tam stále stejný prezident a vše zůstalo, jak bylo. Žalobce se cítí ohrožen, neboť byl třikrát nebo čtyřikrát navštíven policií a bylo mu vyhrožováno tím, že ho zavřou, když neřekne, kdo je členem strany. Návštěvy policie vypadaly tak, že přijeli domů, zaklepali, pak se vyptávali a zdrželi se u žalobce přibližně 1 hodinu. Také dostal několik předvolání, kam již nešel, trvalo to asi měsíc a pak žalobce zmizel. Žalobce dále vysvětloval, že ve straně Puť moloďože chodil na demonstrace, žádnou funkci neměl, byl obyčejný člen. Do strany vstoupil kvůli kamarádům, byli tam jeho kamarádi. Již si nevzpomíná, kdy do strany vstupoval. Strana chtěla dosáhnout svobody pro mládež, změnit hlavně to, že v zemi je všude korupce, je to policejní stát a proto všichni chtěli svobodu. Svobodu přitom pociťuje v České republice, kde se cítí svobodně, ale nikoliv v Bělorusku. Tam od všech chtějí peníze a je tam strašná korupce, i u lékaře. Strana přitom podporuje opozici, kterou podle žalobce představuje kandidát na prezidenta Juškevič proti Lukašenkovi. Žalobce uváděl v závěru pohovoru, že by chtěl, aby vše skončilo, aby v České republice mohl zůstat natrvalo, dostal zde trvalý pobyt a mohl tady normálně žít. Součástí správního spisu je Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2008 v Bělorusku vyhotovená Ministerstvem zahraničí Spojených států amerických 25.2.2009 a dále Výroční zpráva Human Rights Watch 2008 obsahující zprávu o situaci v Bělorusku. Žalovaný měl k dispozici rovněž zprávu společnosti Člověk v tísni – společnosti při ČT ze dne 10.7.2006 o politické situaci a situaci v oblasti lidských práv v období po prezidentských volbách v Bělorusku v březnu 2006. Součástí správního spisu je dále informace Ministerstva zahraničních věcí č.j. 113160/2008-LPTK s přílohou Zastupitelského úřadu České republiky v Minsku. Dne 26.10.2009 vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí, kterým zamítl žádost žalobce o prodloužení doplňkové ochrany s tím, že doplňková ochrana udělena dle § 14a zákona o azylu se neprodlužuje, pro existenci důvodu podle § 17a odst. 1 písm. a) cit. zákona o azylu. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný vycházel z důvodů žádosti žalobce o prodloužení poskytnuté doplňkové ochrany z 29.9.2009 a vycházel rovněž z údajů, které vypověděl žalobce v rámci pohovoru, který byl s ním veden k jeho žádosti o prodloužení doplňkové ochrany dne 21.10.2009. Žalovaný posuzoval důvody, pro které žalobci v rámci jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 17.8.2001 byla rozhodnutím ze dne 1.8.2007 pravomocně udělena doplňková ochrana na dobu 15 měsíců, z důvodu hrozícího skutečného nebezpečí vážné újmy v zemi, jejíž je státním občanem. Žalovaný hodnotil skutečnost, že při tomto rozhodování byl vzat v úvahu případný dopad zákona Běloruské republiky č. 71-3 z 15.12.2005, který Běloruský prezident Lukašenko podepsal dne 20.12.2005. Vzniklou situaci a okolnosti zjištěné ve správním řízení, žalovaný vyhodnotil tak, že nelze vyloučit, že by žalobce jako žadatel nebyl po svém návratu do vlasti vystaven nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu. Žalovaný rovněž vzal v úvahu, že dne 15.10.2008 byla žalobci doplňková ochrana prodloužena o dobu 12 měsíců, když žalovaný shledal, že důvody pro něž byla tato doplňková ochrana udělena trvají i na dále. Na podkladě těchto skutečností žalovaný správní orgán posuzoval opětovnou žádost žalobce o prodloužení doplňkové ochrany z 29.9.20009 a přihlížel k informacím, které shromáždil v průběhu správního řízení. Vyhodnocením těchto skutečností žalovaný dospěl k závěru, že důvody pro které žalobci byla doplňková ochrana udělena již nejsou nadále shledány. K tomuto závěru dospěl srovnáním informací o zemi původu a informací, které sdělil sám žadatel. Materiály Ministerstva zahraničních věcí České republiky i materiály společnosti Člověk v tísni uvádí, že není znám žádný pokus o pronásledování neúspěšných žadatelů o azyl, a to ani v těch případech, kdy jména byla zmíněna ve sdělovacích prostředcích. Ministerstvo zahraničních věcí potvrdilo, že zastupitelskému úřadu nejsou známy ani případy represí neúspěšných žadatelů o azyl a ani o takových případech není informován ze strany jiného zastupitelského úřadu demokratické země v Minsku. Na rozdíl od doby vydání rozhodnutí, kdy byla doplňková ochrana žalobci udělena a následně prodloužena, vzhledem k dostatečnému časovému odstupu žalovaný již vylučuje možnost, že by žadateli hrozilo nebezpečí vážné újmy v případě návratu do vlasti, tedy jeho případné uvěznění a s tím související možné mučení nebo nelidské či ponižující zacházení a to v souvislosti s jeho pobytem a žádostí o Mezinárodní ochranu v zahraničí. Podle žalovaného v případě žalobce byly naplněny podmínky stanovené v § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu, které brání vyhovět jeho žádosti o prodloužení doplňkové ochrany. Doručením žaloby proti rozhodnutí žalovaného Krajskému soudu v Plzni mělo za následek zahájení řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.). Při přezkoumání rozhodnutí žalovaného soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), napadené výroky rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). O věci samé rozhodl soud bez nařízení jednání na základě souhlasu žalovaného a na základě fikce souhlasu žalobce ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s. Předmětem řízení před žalovaným správním orgánem byla věc doplňkové ochrany, konkrétně prodloužení doplňkové ochrany udělené žalobci podle § 14a zákona o azylu. V rámci tohoto řízení žalovaný správní orgán byl povinen aplikovat zvláštní procesní ustanovení zákona o azylu a pokud jich nebylo, pak správní řád (§ 9 zákona o azylu). Podle § 53a odst. 1 zákona o azylu ministerstvo udělí osobě požívající doplňkové ochrany oprávnění k pobytu na území na dobu, po kterou jí hrozí vážná újma podle § 14a, nejméně však na 1 rok a na tuto dobu jí vydá průkaz oprávněného pobytu, jehož náležitosti stanoví § 60a. Trvají-li důvody, pro něž byla doplňková ochrana udělena nebo nenastanou-li důvody uvedené v § 17a tuto dobu ministerstvo na žádost osoby požívající doplňkové ochrany, podanou nejpozději 30 dnů před uplynutí doby na níž je doplňková ochrana udělena, i opakovaně prodlouží vždy nejméně o jeden rok; současně se prodlouží doba platnosti průkazu oprávněné osoby požívající doplňkové ochrany. Nerozhodne-li ministerstvo o žádosti v době platnosti oprávnění k pobytu na území, prodlužuje se udělené oprávnění k pobytu na území do dne nabytí právní moci rozhodnutím ministerstva o žádosti. Pokud k podání žádosti ve stanovené lhůtě zabrání důvody na vůli cizince nezávislé, je oprávněn tuto žádost podat do 3 pracovních dnů po odpadnutí těchto důvodů. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žalobce v rámci své žaloby tvrdil, že správní orgán porušil ust. § 2 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu, neboť neměl dostatek pravomoci vydat napadené rozhodnutí. Při posuzování této žalobní výtky vycházel soud s ust. § 2 odst. 2 správního řádu, ze kterého vyplývá, že správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nímž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena a v rozsahu v jakém mu byla svěřena. V přezkoumávaném případě z ust. § 8 písm. a) zákona o azylu vyplývá, že Ministerstvo vnitra je příslušné k řízení o udělení mezinárodní ochrany a k řízení o odnětí azylu nebo doplňkové ochrany. V rámci takto vymezené působnosti je založena pravomoc Ministerstva vnitra rozhodovat o prodloužení udělené doplňkové ochrany na podkladě § 53a odst. 1 věta druhá, zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení trvají-li důvody pro něž byla doplňková ochrana udělena nebo nenastanou-li důvody uvedeny v § 17a, tuto dobu ministerstvo na žádost osoby požívající doplňkové ochrany podanou nejpozději 30 dnů před uplynutím doby na niž jí je doplňková ochrana udělena, i opakovaně prodlouží, vždy nejméně o jeden rok. Toto zákonné ustanovení zakládá pravomoc žalovaného správního orgánu rozhodovat ve věci prodloužení udělené doplňkové ochrany žadatele. Takto vymezená pravomoc v sobě zahrnuje pravomoc rozhodnout o žádosti osoby požívající doplňkové ochrany kladně, kdy doplňkovou ochranu prodlouží, ale i negativně, nastanou-li důvody uvedené v § 17a zákona o azylu, kdy žádost o udělení doplňkové ochrany zamítne. Pravomoc žalovaného správního orgánu rozhodovat jak kladně tak i negativně o uplatněné žádosti osoby požívající doplňkové ochrany, je proto ust. § 53a odst. 1, věta druhá zákona o azylu, plně založena. Žalobní výtka je v tomto rozsahu soudem hodnocena jako nedůvodná. Žalobce dále v žalobě tvrdil k druhé žalobní výtce, že správní orgán porušil ust. § 3 správního řádu, neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou významné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Při posuzování této konkrétní výtky soud vycházel z obsahu žádosti žalobce z 29.9.2009 o prodloužení udělené doplňkové ochrany, ve které pouze uváděl, že v České republice se cítí člověkem, má zde práci, bydlení a chtěl by zde zůstat žít s tím, že důvody pro které mu byla udělena doplňková ochrana nadále trvají. Ve vztahu k úplnosti zjištěného skutkového stavu pro potřebu rozhodnutí o žádosti žalobce je nutno vzít v úvahu, že žalobce sám neuváděl žádné vlastní skutečnosti, které by prodloužení doplňkové ochrany odporovaly. Naopak skutečnosti v této žádosti uváděné, podporují obsah informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky z 28.4.2008 obsažené v přílohovém stanovisku zastupitelského úřadu v Minsku o tom, že novela trestního zákona Běloruské republiky č. 71-3 z 15.12.2005, jakkoli je skutečně uplatňována v praxi proti demokratickým aktivistům, současně se stává i záminkou pro žádosti o azyl u osob, u kterých je domnělá prezentace možných represí zástěrkou k cestě za materiálně lepším životem. Žalobce ve své žádosti o prodloužení doplňkové ochrany neuvedl žádné skutečnosti, které by doložily, že udělení doplňkové ochrany žalobci je stále zapotřebí a že okolnosti, které vedly k udělení doplňkové ochrany trvají a nezměnily se oproti době, kdy naposledy bylo o udělení a prodloužení doplňkové ochrany žalobci rozhodováno. Žalovaný správní orgán při rozhodování o žádosti žalobce o prodloužení doplňkové ochrany vycházel z ust. § 53a odst. 1 věta druhá zákona o azylu, shromáždil dostatek listinných podkladů k posouzení, zda nastaly důvody pro které se doplňková ochrana udělena podle § 14a cit. zákona odejme ve smyslu § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu,. V tomto rozsahu soud dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán z vlastní iniciativy obstaral potřebné množství podkladů k rozhodnutí ve věci samé a v souladu s § 3 správního řádu zjistil úplným způsobem stav věci v rozsahu nezbytném pro konkrétní posuzovaný případ. Tato žalobní výtka žalobce byla soudem shledána rovněž za nedůvodnou. Ve třetí žalobní výtce žalobce tvrdil, že žalovaný správní orgán porušil ust. § 14a zákona o azylu, když dospěl k závěru, že okolnosti v Bělorusku se nezměnily do té míry, že již není zapotřebí žalobci poskytnout doplňkovou ochranu. Při posuzování této žalobní výtky soud vycházel z důvodů, které vedly žalovaného k udělení doplňkové ochrany žalobci, a které byly prezentovány v rozhodnutí žalovaného ze dne 10.7.2007 č.j. OAM-8124/VL-20-C09- R2-2001. Tyto důvody pro udělení doplňkové ochrany trvaly podle žalovaného i v roce 2008, což vyplynulo z posledního rozhodnutí žalovaného o prodloužení doby poskytované doplňkové ochrany žalobci v rozhodnutí z 24.9.2008 č.j. OAM 8124/VL-20C09-PD1-2001. Důvodem pro poskytnutí doplňkové ochrany byla obava žalobce, že po návratu by mohl mít potíže kvůli dlouhodobému pobytu mimo jeho zemi původu a vlastní situace v Bělorusku, která se zhoršila v prosinci 2005 kdy prezident Lukašenko podepsal zákon Běloruské republiky č. 71-3 z 15.12.2005, když nová ustanovení tohoto zákona založila trestní odpovědnost za diskreditaci republiky, který umožňoval trestní stíhání občanů vyzývající k činnosti proti vlastní zemi, její svrchovanosti a územní celistvosti, národní bezpečnosti a obranyschopnosti a kdy postih formou vysokých pokut hrozil aktivistům zakázaných nebo neregistrovaných politických stran nebo hnutí, a který umožňoval stíhání osob připravujících nebo financujících akce narušujících z pohledu režimu veřejný pořádek. Žalovaný při posuzování podmínek k udělení doplňkové ochrany přihlížel k této nové situaci v zemi původu žalobce, a přestože uvedená opatření a změny z konce roku 2005 byly zaměřeny zejména vůči aktivním příslušníkům opozice, žalovaný ani u žalobce nemohl vyloučit závažné problémy s běloruskými státními orgány, jejichž dopad na život jmenovaného nebyl tento správní orgán schopen předvídat. Situace v Bělorusku byla žalovaným vyhodnocena jako neuspokojivá a neumožňující návrat žalobce do jeho vlasti. V době rozhodování o opakované žádosti žalobce o prodloužení doby udělené doplňkové ochrany z 29.9.2009 žalovaný vycházel nejen z důvodů, které žalobce ve své žádosti uváděl, ale vycházel též z informací o situaci v Bělorusku ve vztahu k roku 2008 a 2009. Získané informace pocházející z materiálů Ministerstva zahraničních věcí České republiky a z materiálů společnosti Člověk v tísni dokládaly, že by aplikace zákona č. 71-3 z 15.12.2005 v Bělorusku byla směřována vůči představitelům politické opozice, ale nikoliv již vůči běžným občanům. Podle informace Ministerstva zahraničních věcí získané prostřednictvím zastupitelského úřadu v Minsku bylo doloženo, že nejsou známy žádné případy represí neúspěšných žadatelů o azyl. V době kdy žalovaný rozhodoval o udělení a následně prodloužení doplňkové ochrany žalobci, existovaly vzhledem k radikalizaci situace v Bělorusku v prosinci 2005 pochybnosti o osudu běžných neúspěšných žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, avšak v následujících letech, a to zejména v letech 2008 a 2009, v rámci řízení o žádosti žalobce o prodloužení doplňkové ochrany, již nebyl žalobcem předložen a žalovaným obstaraný žádný důkaz, že by návrat neúspěšného žadatele o udělení mezinárodní ochrany mohl mít pro žalobce negativní důsledky v rámci aplikace běloruského trestního zákoníku. Z vlastních údajů žalobce vyplývá, ani on sám se neřadí k představitelům politické opozice nebo představitelům mládežnických organizacích nebo k jiným demokratickým aktivistům. Pokud žalovaný za této situace dospěl k závěru, že ve smyslu § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu okolnosti, které vedly k původnímu udělení doplňkové ochrany se změnily do té míry, že doplňkové ochrany již není zapotřebí, pak soud tento závěr považuje za logický, vyplývající z podkladů pro rozhodnutí a plně se s ním ztotožňuje. Soud proto shledal, že žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí ust. § 14a zákona o azylu neporušil. Soud v přezkumném řízení neshledal žalobcem tvrzenou nezákonnost napadeného rozhodnutí a žalobu jako nedůvodnou zamítl postupem podle § 78 odst. 7 s.ř.s. Žalovaný, který v řízení dosáhl plného procesního úspěchu má podle § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, který ve věci úspěchu nedosáhl. Žalovaný se svého práva na náhradu nákladů řízení vzdal, a proto soud rozhodl, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

Poučení