60 Az 9/2018 - 39

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: C. V. T., nar………., bytem Č. K., zastoupeného: Mgr. Petr Václavek, advokát, sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČ 00007064, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.1.2017 č.j. MV-9698-2/OAM-2018, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zastaveno řízení o u dělení mezinárodní ochrany žalobci podle § 11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalobce v žalobě tvrdil, že v rozhodnutí o předchozí žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 23.2.2017 žalovaný označil tvrzení žalobce o hrozbě trestu smrti za účelové. Tehdy správní orgán rozporoval věrohodnost tvrzení žalobce s tím, že je žalobce uvedl pouze s cílem legalizovat pobyt v ČR, přičemž správní orgán nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by žalobci mohla v případě návratu do vlasti hrozit vážná újma. Žalobce uvedl v žalobě, že po ukončení řízení o druhé žádosti se mu dostaly do rukou důkazy vyvracející tyto závěry žalovaného, neboť osvědčují, že vietnamské státní orgány považují žalobce za pachatele trestné činnosti, za kterou lze udělit trest smrti, a že jeho spolupachatelům již byl udělen a na některých i vykonán. Žalobce si na základě toho podal novou žádost. K argumentaci žalovaného, že žalobce v pohovoru o předchozí žádosti uváděl, že trestnou činnost páchal pouze jeho společník, žalobce uvedl, že aktuální zprávy o stavu lidských práv ve Vietnamu osvědčují, že vietnamské soudnictví je plně pod kontrolou výkonné moci ovládané komunistickou stranou a jsou hlášeny četné případy mučení a nelidského zacházení s osobami podezřelými z trestného činu. Vzhledem k zdravotnímu stavu žalobce je podle něho také možné, že by nepřežil podmínky vazby. Za této situace není jeho vyjádření o nevině rozhodnou skutečností, neboť existuje důvodná obava, že vietnamské orgány nebudou respektovat zásadu presumpce neviny. Z předloženého rozsudku vyplývá, že zapojení žalobce do obchodu s drogami v rámci stíhané skupiny osob má tento soud za prokázané. Dále žalobce namítal, že s ním v průběhu třetí žádosti o mezinárodní ochranu nebyl proveden pohovor, nebyla mu tedy dána možnost objasnit jeho roli v obchodu s drogami. To, že v předchozím řízení tvrdil svou nevinu, mohly způsobit obavy, že se o jeho doznání dozví vietnamské orgány. Pro české právo platí zásada zákazu sebeobviňování vyjádřená např. v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských a práv a v čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jelikož jde o ústavněprávní zásadu, má přednost podle žalobce před formalistickým uplatněním ust. § 49a odst. 1 zákona o azylu, podle něhož je žadatel povinen uvádět pravdivé a úplné informace nezbytné pro zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Okolnost, zda se žalobce subjektivně cítí vinen či nevinen, není pro posouzení hrozby vážné újmy rozhodující. Nové a přesné informace o tom, z čeho vietnamské orgány žalobce podezírají a jak bylo naloženo s jeho spolupachateli, jsou podle žalobce podstatnou změnou okolností, která brání zastavení řízení dle § 11a odst. 3 zákona o azylu a odůvodňuje meritorní rozhodnutí. Podle žalobce mělo být postupováno dle § 11a odst. 2 nebo 4 zákona o azylu, a jelikož tak správní orgán nepostupoval, porušil dle žalobce ust. § 2 odst. 1 správního řádu. Žalobce poukázal na rozsudek NSS ze dne 3.10.2017 č.j. 9 Azs 185/2017-38, podle něhož odůvodnění rozhodnutí podle § 11a odst. 3 zákona o azylu musí obsahovat zdůvodněný závěr, že 1/ cizinec v opakované žádosti neuvádí nové skutečnosti relevantní z hlediska azylu či doplňkové ochrany, které nemohl uplatňovat v předchozích žádostech, 2/ nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti. Předmětné rozhodnutí podle žalobce v rozporu s tímto postrádá jakékoli posouzení změny situace v zemi původu žalobce. Podle žalobce správní orgán popřel své předchozí závěry o nevěrohodnosti tvrzení žalobce tím, že uvedl, že tvrzení žalobce v řízení o druhé žádosti byla věrohodná, ale žalobci vážná újma v zemi původu nehrozí. Na základě nových skutečností má žalobce za to, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, neboť má prokazatelně důvodné obavy z uložení a vykonání trestu smrti. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s tím, že povinnost zjistit skutečný stav věci dle § 3 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel uvedl. Žalobce mohl v žádosti uvést veškeré relevantní důvody vedoucí k opuštění vlasti. Současná žádost je již třetí. Poprvé žalobce žádal o mezinárodní ochranu 23.6.2004 a tato byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Žalobce tehdy uváděl, že si v zemi původu při podnikání nadělal dluhy a obával se soukromých osob, jimž dlužil peníze. Podruhé žalobce podal žádost dne 1.12.2015 a rozhodnutím žalovaného ze dne 23.2.2017 mu nebyla udělena mezinárodní ochrana, neboť důvodem této žádosti byla snaha o legalizaci pobytu v ČR, když vypověděl, že je nemocen, má zde manželku a děti a v zemi původu je proti němu vedeno trestní stíhání za obchodování s drogami. Podle žalobce jeho společník ve Vietnamu pašoval drogy a žalobce se obává, že by svou situaci nedokázal správním orgánům své země vysvětlit a hrozil by mu trest smrti. O svém stíhání se dozvěděl telefonicky od rodiny v roce 2005 a jeho společník S. V. T. byl v dubnu 2005 popraven. V třetí žádosti podle žalovaného žalobce neuváděl žádné nové skutečnosti, na základě nichž by bylo možné usuzovat, že by byl vystaven hrozbě pronásledování či vážné újmy. Důvody nyní uváděné jsou podle žalovaného téměř identické důvodům uvedeným v předchozích řízeních. Z informací obecně známých také vyplývá, že ve Vietnamu nedošlo k takové změně situace, která by si žádala jiné posouzení žádosti žalobce. Žalovaný poukázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2.3.2017 čj. 45 Az 13/2016- 31, podle něhož „ve vztahu k situaci v zemi původu je na žalovaném, aby do rozhodování promítl skutečnosti, s nimiž ve své úřední činnosti přichází do styku, a aby zvážil, zda se tato situace nezměnila tak zásadně, že již odůvodňuje věcné projednání žádosti. Jestliže je žalobce v tomto směru pasivní, musí počítat i s obecnějším přístupem správního orgánu. Pokud žalovaný uvedl, že žalobce nepoukázal na žádnou podstatnou změnu okolností jeho případu a ani správní orgán neshledal takové skutečnosti, na základě nichž by bylo možné usoudit, že by žalobce mohl být vystaven pronásledování či hrozbě vážné újmy, nelze než uzavřít, že se žalovaný v obecnosti situací v zemi původu zabýval.“ V daném případě podle žalovaného by bylo konání pohovoru zbytečné s ohledem na žalobcem uvedené shodné důvody. Neprovedení pohovoru umožňuje ust. § 23 odst. 2 zákona o azylu, neboť pohovor není nezbytný ke zjištění stavu věci, o němž nepanují žádné pochybnosti. Jinak by postrádalo smyslu tzv. zrychlené řízení dle ust. § 11a odst. 3 zákona o azylu, kde lze vydat rozhodnutí do 10 dnů od podání žádosti Součástí správního spisu je rozhodnutí žalovaného ze dne 16.7.2014 č.j. OAM- 2223/VL-19-0502004, které je prvním rozhodnutím o žádosti o azyl žalobce, kdy byla žádost zamítnuta jako bezdůvodná podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, přičemž je zřejmé, že v této žádosti žalobce uváděl především ekonomické dluhy ve vlasti. Další listinou je rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), vydané 23.7.2017 pod č.j. OAM -1027/ZA-ZA02-HA08-2015, k žádosti, která byla podána 1.12.2015. V této žádosti a v následném pohovoru žalobce uvedl, že přicestoval do České republiky (dále jen „ČR“) v roce 2004. Od samého začátku zde pobýval nelegálně. O mezinárodní ochranu nyní žádá, protože je ve vlasti stíhán. V ČR má ženu a děti, má zdravotní problémy. Manželka má v ČR povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání a děti jsou sloučeny s matkou. Na dotaz, z jakého důvodu je stíhán, uváděl, že jeho společník pašoval v roce 2003 drogy. O této činnosti společníka se žalobce dozvěděl v dubnu 2003. Měli společné peníze, podnikali s dřevem. Společník místo, aby nakoupil dřevo, obstaral drogy. Žalobce doplnil, že s trestnou činností společníka neměl nic společného, ale obává se, že by to nevysvětlil. Jeho společník pak byl podle tvrzení žalobce v roce 2005 popraven, jmenoval se T. V. S. O tom, že je žalobce také stíhán, ho informovala rodina v roce 2005. Sám v roce 2004 opustil Vietnam, protože jeho společník byl zadržen policií. V první žádosti v roce 2004 uváděl, že vlast opustil pro dluhy vůči soukromým osobám. Správní orgán ho požádal o vysvětlení rozdílů důvodů v žádosti, k čemuž žalobce uváděl, že ztratil paměť, a neví, proč to uváděl. Z vlasti do ČR přicestoval letecky do Ruska, odtud vlakem, automobilem a pak pěšky. Správní orgán jej opětovně konfrontoval s jeho dřívější výpovědí z roku 2004, kdy uváděl, že přijel vlakem do Číny, následně kamionem a pěšky do ČR. Rovněž žalobce k tomu uvedl, že si nic nepamatuje. O tom, že je trestně stíhán, se přesvědčil z trestního rejstříku příslušné provincie. Potíže při vydávání nového pasu v roce 2011 s ambasádou neměl. Jelikož se správní orgán dotazoval žalobce, proč se rozhodl opakovaně zahájit řízení o žádosti o mezinárodní ochranu v roce 2015, když o popravě svého společníka věděl již před podáním první žádosti, k tomu žalobce uváděl, že 26.11.2015 mu skončila platnost výjezdního příkazu. Dříve o udělení mezinárodní ochrany nežádal, neboť jeho manželka a děti nebyly ještě v ČR. Žalobce dále uváděl, že podnikat začal ve vlasti v roce 2003. Jeho společník investoval společné peníze do pašování drog. Následně společníka začala stíhat policie. Na to žalobce opustil zemi původu v červnu 2004 s tím, že příprava jeho odjezdu trvala dlouho a v červnu právě v tomto období se dozvěděl, že kdosi zařizuje práci a pobyt v ČR, z toho však nezískal ani jedno. Návrat do vlasti spojuje s obavou z trestního stíhání. Z těchto vyjádření žalobce činil správní orgán závěr, že důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je snaha žalobce získat v ČR legální pobyt. Správní orgán konstatoval, že manželka a synové žalobce mají povolení k trvalému pobytu v ČR, nicméně žalobcova snaha o setrvání v ČR a legalizace pobytu zde nezakládá důvod relevantní pro udělení azylu, k čemuž žalovaný poukázal na příslušnou judikaturu. Pokud jde o trestní stíhání, správní orgán konstatoval, že žalobce poskytl správnímu orgánu rozporuplné informace. V prvním řízení uváděl, že zkrachoval v podnikání a dostal se do dluhů, navíc měl obavy z jednání soukromých osob, jimž nevrátil peníze. Dále uváděl, že do azylového řízení vstoupil za účelem legalizace pobytu, že je vietnamské národnosti a je svobodný, má základní vzdělání, v minulosti bez trestního stíhání. V žádosti ze dne 1.12.2015 naproti tomu uváděl, že je národnosti K., proti jeho osobě není vedeno žádné trestní stíhání. Uváděl, že podnikal se společníkem ve výrobě nábytku. Jeho kamarád nakupoval dřevo, žadatel toto dřevo zpracovával a vyráběli nábytek. V roce 2003 jeho společník nekoupil dřevo a peníze investoval do pašování drog. Při návratu byl zadržen policií a žalobce měl obavu, že si policie bude myslet, že spolupracují v drogové činnosti. Toho se žalobce zalekl a utekl z vlasti. V pohovoru ze dne 1.12.2015 uváděl, že jeho společník pašoval drogy a že se o této činnosti dozvěděl zhruba v roce 2003. Jeho společník byl v dubnu 2005 podle tvrzení žalobce popraven. O tom, že je žalobce také trestně stíhán, byl žalobce informován telefonicky rodinou v roce 2005. Podle správního orgánu bylo logické, že kdyby žalobce projevil obavu ze svého uvěznění, bylo by logické, pokud by projevil obavu ze svého uvěznění již v první žádosti o mezinárodní ochranu, kterou podal v červnu 2006. Zde o trestním stíhání nic neuváděl. Dokonce to neuváděl ani v žádosti z 1.12.2015. O potrestání společníka mohl informovat správní orgán již v průběhu prvního správního řízení o mezinárodní ochranu, pokud by to pro něj bylo tak významné, jak nyní uvádí. Ve světle zjištěných okolností měl správní orgán za to, že trestní stíhání nastínil žalobce nyní, až když mu reálně hrozilo vyhoštění z ČR, a je proto účelové. Toto tvrzení správního orgánu je podloženo výpovědí žalobce, který na dotaz, proč žádá o azyl z tohoto důvodu až nyní, když se o popravě společníka dozvěděl již v roce 2005, odpověděl, že tak činí proto, že mu skončila platnost výjezdního příkazu 26.11.2015. Je tedy zřejmé, že žalobce si k legalizaci zvolil institut mezinárodní ochrany, k čemuž určen není. Obavy uváděné žalobcem jsou pouze výrazem jeho snahy uvést jiné, z pohledu azylového zákona přijatelnější okolnosti, než kterým byl konkrétně při návratu do vlasti vystaven. Také v prvním řízení o udělení mezinárodní ochrany žadatel vystupoval jako svobodný, přičemž nyní má na území ČR manželku a dva syny, kteří zde žijí na základě povolení k pobytu. Ačkoliv nedoložil oddací list a rodné listy synů, tito jsou narozeni v letech 1999 a 2002, je tedy reálný předpoklad, že pokud vlast opustil v červnu 2004, byl již ženatý a nikoliv svobodný, jak tehdy uváděl. Správní orgán odkázal na rozsudek NSS sp.zn. 2 Azs 137/2005 ze dne 9.2.2006, podle kterého „O azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoliv není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti o azyl následovalo skutečně neprodleně po příchodu do ČR, nebrání-li tomu závažné okolnosti.“. Dále bylo poukázáno na rozsudek NSS ze dne 13.1.2005 sp.zn. 3Azs 119/2004, podle kterého „Jestliže státní příslušník o azyl požádá až po poměrně dlouhé době strávené v ČR za situace, kdy jiné možnosti úpravy a obnovy legálnosti pobytu jsou vyčerpány, jedná se přinejmenším o nepřímý důkaz toho, že situaci ve své zemi, pokud jde o důvody, pro něž lze azyl udělit, ve skutečnosti nepociťoval natolik palčivě.“. Ve vztahu k neudělení doplňkové ochrany správní orgán poukazoval na Výroční zprávu Amnesty International z let 2015-2016, kde se konstatuje, že stále je ukládán trest smrti za zločiny související s drogami. Podle rozsudku NSS ze dne 12.4.2012 č.j. 7Azs 9/2012-46, zahájené trestní stíhání může být samo o sobě azylově relevantní, pokud osobě, jež je jím ohrožena, v souvislosti s tím skutečně hrozí zásadní fyzické či psychické útrapy či dokonce smrt již jen z toho důvodu, že v zemi původu takové následky trestního stíhání pravidelně nastávají, tedy jsou přiměřeně pravděpodobné ve významné části případu. Dále to může být v případě, kdy z konkrétních okolností víme, že u žadatele se okolnosti jeho stíhání v nežádoucím směru významně vymykají obvyklým standardům země původu, např. že je vedeno účelově z politických důvodů. Azylově relevantním důvodem nebudou většinou excesy při vyšetřování, ani dějí-li se opakovaně, nejsou-li vedeny zlovolným záměrem. Žalovaný dále uvedl, že ze zjištěných okolností případu vyplynulo, že žalobce přišel o svůj majetek v důsledku neúspěšného podnikání za přispění společníka, který jejich finanční prostředky zpronevěřil drogovou činností, s níž neměl žalobce nic společného. Pokud by státní orgány Vietnamu žalobce pouze podezíraly z drogové činnosti, tak by jej zatkly již dávno před odjezdem z vlasti, neboť jeho přítel byl zatčen v roce 2003 a sám žalobce vycestoval až v červnu v roce 2004, přičemž do doby svého odjezdu z vlasti neměl naprosto žádné potíže se státními orgány. V předmětném správním řízení v žádosti ze dne 16.1.2018 žalobce uváděl, že splnil podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a, neboť po návratu do země původu by téměř jistě došlo k uložení i vykonání trestu smrti. K tomu byl přiložen úmrtní list pana T. V. S., kde bylo potvrzeno vykonání trestu smrti 27.5.2006, dále úmrtní list pana T. V. H. s datem vykonání trestu smrti 21.7.2009 a zatýkací příkaz na žalobce vydaný úřady drogového policejního vyšetřování příslušné provincie pro podezření z obchodování s omamnými a psychotropními látkami. Je zde i rozsudek Vietnamské republiky ze dne 11.4.2006, který nelegálního nákupu a prodeje drog. V závěru rozsudku jsou uvedeny výše trestů. Prvnímu obžalovanému, panu T. V. H., byl udělen trest smrti, dalším obžalovaným peněžitý trest a trest odnětí svobody, zabavení majetku. Jméno žalobce je zmíněno pouze v odůvodnění rozsudku v části označené jako pátý obchod, transport 64 balení Heroinu. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný vycházel z nového tvrzení žalobce, že situace v daném případě byla pro žalobce o to tíživější, že v rozsudku figuruje žalobce jako organizátor celé skupiny, což vypověděli i ostatní obvinění. Tedy je podezříván z trestné činnosti, které se měl dopustit obviněný, přičemž tyto osoby byly již k trestu smrti odsouzeny a trest byl vykonán. Správní orgán posoudil danou věc následujícím způsobem. Při své první žádosti v roce 2004 žalobce vystavil azylový příběh tak, že je obchodníkem se dřevem, který dluží peníze lidem a bojí se jejich jednání vůči své osobě. Také o své osobě hovořil jako o nelegálním podnikateli a zmínil i těžkou ekonomickou situaci ve Vietnamu a snahu žít legálně v ČR. Při druhé žádosti v roce 2015 bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti je snaha žalobce získat zde legální pobyt, neboť vypověděl, že je nemocen, má manželku a děti v ČR a návrat do vlasti odmítá proto, že je proti němu vedeno trestní stíhání v souvislosti s překupnictvím drog. V rámci žádosti hovořil dotyčný o tom, že společník pašoval ve Vietnamu drogy, a on s touto činností nemá nic společného a nyní se obává, že by nedokázal správním orgánům Vietnamu tuto situaci plně objasnit a hrozil by mu trest smrti. O tom, že je stíhán se dozvěděl v roce 2005 telefonicky od rodiny, a dále byla popravena související osoba pan T. v roce 2005 za překupnictví drog. Správní orgán k tomu sdělil, že o obavě z možného uložení trestu smrti ve Vietnamu v souvislosti s drogovou kriminalitou a o popravě výše uvedených osob žalobce hovořil při druhém řízení, kdy uváděl trest smrti společníka v roce 2005. Jedná se tedy o okolnosti, které byly správnímu orgánu známy již v druhém řízení ze slov dotyčného, a rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany učinil správní orgán s jejich vědomím, přičemž své rozhodnutí zdůvodnil. Stejné okolnosti se týkají i zatýkacího příkazu s datem 24.9.2005, který žalobce nyní přikládá. Jméno C. V. T. se objevuje v částech odůvodnění rozsudku s tím, že je popisován pod pasáží č. 5 pátý obchod, činnost žalobce v souvislosti s distribucí drog. Ze samotného rozsudku nelze vyčíst, že by měl žalobce vystupovat přímo jako organizátor skupiny, jak se dovolává ve svém novém vyjádření. Dále je zmíněno, že je na útěku s dalšími osobami, jejichž soudní proces bude pokračovat až po jejich zadržení. Správní orgán po prostudování materiálů shrnuje, že veškeré informace byly žalobcem sděleny již ve druhém řízení, a to, co nyní dokládá je jenom formální doložení jeho slov, které správní orgán nijak dříve nerozporoval, co do jejich věrohodnosti. Trestní stíhání pro obchod s narkotiky nebo případná možnost uložení trestu smrti, zdravotní a rodinná situace, z toho nevyplývá žádná změna okolnosti (vyjma popravy další osoby doložením úmrtního listu), ze kterých by správní orgán nevycházel již ve druhém řízení a nepracoval s nimi již v předešlém rozhodnutí. Správní orgán pak setrvává na své předešlé pozici, že dotyčný nebude na území Vietnamu vystaven aktu pronásledování a nehrozí mu žádná újma ve smyslu azylového zákona. K uložení trestu smrti za obchod s narkotiky ve Vietnamu správní orgán dodal, že žalobce sám vypověděl v protokolu o pohovoru dne 1.12.2015, že s tímto obchodem nikdy neměl nic společného, pouze jeho společník a žalobce se obává, že by tyto okolnosti nebyl schopen ve vlasti vysvětlit. Trestní řízení dosud nebylo vedeno s žalobcem a podle správního orgánu dostane prostor k tomu, aby plně objasnil svou roli v celé věci stejným způsobem, jako to činil správnímu orgánu v ČR. Neexistují žádné důvody se domnívat, že by žalobce neměl dostat prostor plně se před vietnamským soudním orgánem hájit. Nelze předjímat výsledek rozhodnutí justičních orgánů ve Vietnamu. Udělení trestu smrti je hypotetickou možností danou vietnamskými zákony, čemuž musí předcházet soudní proces a v daném ohledu se správní orgán rozchází s tvrzením žalobce, že návrat do vlasti rovná se odsouzení k trestu smrti. Žalobce jen předjímá budoucnost fabulací toliko v rozsudku vietnamského soudu a ještě v krajní podobě. I vietnamský soudní systém umožňuje opravné prostředky. Jedná se o šetření v trestní věci bez jakéhokoliv politického zabarvení či tendenčnosti. Dále u zmíněných deseti osob na rozsudku nedošlo k uložení trestu smrti deseti osobám, ale míra trestu kolísá dle prokázané viny odnětí svobody na 10-15 let, peněžité tresty atd. Správní orgán shrnul, že žalobce ve třetí žádosti nepřišel s okolností, která by poukazovala na posunutí merita případu takového rozměru, aby mohlo dojít k novému meritornímu posuzování celé kauzy, neboť všechny podstatné okolnosti případu byly posuzovány v druhé žádosti. Za stávající situace došlo jen ke zopakování argumentace z druhého rozhodnutí, protože případ zůstává ve stejné rovině a dotyčný přichází jen s formálním potvrzením svých slov, která byla diskutována v předešlém rozhodnutí. Žalobu soud neshledal důvodnou. Dle § 11a odst. 3 zákona o azylu platí: Podal-li cizinec další opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany a nelze-li se s ohledem na předchozí řízení nebo podstatnou změnu okolností vztahujících se k možnému pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo k hrozbě vážné újmy podle § 14a důvodně domnívat, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování nebo že mu hrozí vážná újma, ministerstvo řízení usnesením zastaví. Soud má v dané věci za to, že z výše shrnutého obsahu napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že se žalovaný dostatečně podrobně zabýval žalobcem předloženými důkazy. Každý důkaz zhodnotil jednotlivě i v souvislosti s předchozími vyjádřeními žalobce. Porovnal a zhodnotil je zejména ve vztahu k předchozímu řízení o udělení mezinárodní ochrany na základě žádosti žalobce a pohovoru s ním ze dne 1.12.2015. Soud se ztotožnil s právním náhledem žalovaného, podle nějž podaná opakovaná žádost splňovala podmínky zastavení řízení dle cit. ust. § 11a odst. 3 zákona o azylu. Prvý okruh důvodů žádosti, spočívající v obavách z trestního stíhání a event. i z uložení trestu smrti v zemi původu v souvislosti s žalobcovou účastí na obchodu s drogami odsouzení pro nenastoupení vojenské služby, nebyl novou skutečností. Žalobce již totožným způsobem odůvodňoval svoji předchozí azylovou žádost a žalovaný správní orgán jeho tvrzení posoudil ve správním řízení o této první žádosti. Nebyla tedy splněna podmínka pro meritorní posouzení opakované žádosti - novost tvrzení ve vztahu k předchozímu řízení. Ohledně žalobcem nově předloženého rozsudku, kterým byl mimo jiné odsouzen pan T. V. H. k smrti, se sice jednalo o důkaz nově předložený, avšak dle sdělení samotného žalobce mu skutečnosti v něm uvedené byly známy již v době podání předchozí žádosti (při pohovoru dne 1.12.2015 hovořil žalobce o tom, že jeho společník byl popraven za překupnictví drog, i o své obavě z toho, že orgány jeho vlasti mohou mít za to, že se na obchodu s drogami také podílel). V předchozím řízení o udělení mezinárodní ochrany tak skutečnost, že žalobce se skutečně na obchodu s drogami podílel, nebyla žalovaným posouzena pouze proto, že o ní správní orgán zkrátka neměl povědomí, neboť žalobce o ní nehovořil. V nynějším řízení nijak hodnověrně nezdůvodnil, proč tak případně nemohl učinit. Z výše uvedeného je zjevné, že nebyl dán zákonný důvod pro meritorní posouzení opakované žádosti a správní orgán v souladu se zákonem zastavil řízení o třetí žalobcově žádosti na základě ustanovení § 11a odst. 3 zákona o azylu, neboť ve smyslu tohoto ust. nebylo ani zjištěno (a žalobce v tomto směru nic konkrétního netvrdil), že by nastala taková podstatná změna okolností vztahující se k ust. § 12 zákona o azylu či k § 14a téhož zákona, ne základě které by bylo možné se domnívat, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování nebo mu hrozí vážná újma. Soud v detailech odkazuje na napadené rozhodnutí, příp. vyjádření k žalobě uvedené shora. Soud, stejně jako žalovaný, posuzoval, zda v období mezi druhou a třetí žádostí došlo k podstatné změně okolností. Rozhodující je v tomto směru konkrétní situace žalobce. Popis konkrétní situace je především na žalobci samém. V rámci správního řízení o žádosti z roku 2015 již žalobce uváděl, že se obává trestního stíhání pro účast na obchodování s drogami, a tudíž toto bylo důvodem již pro závěry správního orgánu v meritorním rozhodnutí v roce 2016, vč. úsudku, že mu trest smrti ve vlasti nehrozí. Předložené nové důkazy v projednávané věci předchozí závěry žalovaného nezpochybňují a nenastiňují podstatnou změnu okolností ve smyslu § 11a odst. 3 zákona o azylu, protože ani z nich nevyplývá, že by žalobce byl ohrožen trestem smrti, který byl dle předloženého rozsudku udělen jen jediné osobě, jež se na trestné činnosti podílela ze všech nejvíc. Pokud jde o druhý žalobcem dokládaný případ vykonání trestu smrti, jeho souvislost s případem žalobce nebyla nijak objasněna, protože v žalobcem předkládaném rozsudku jméno této druhé popravené osoby nikde nefiguruje, a ani žalobce se o tomto případu konkrétně nezmiňoval. Soud neshledal, že by žalovaný kladl žalobci jakékoli překážky v uplatnění důvodů žádosti, o všech svých procesních právech byl žalobce řádně poučen. Poučovací povinnost správních orgánů a jejich nápomoc nelze ztotožňovat s poskytováním právních rad, k němuž jsou povoláni kupříkladu advokáti. Taktéž stav věci byl žalovaným zjištěn v souladu s požadavky § 3 správního řádu, když si opatřil materiály vztahující se k předchozí podané žádosti a aktuální informace o situaci v zemi původu žalobce a umožnil žalobci sdělit vše, co považuje za podstatné, v samotné žádosti, při poskytnutí údajů k žádosti, při pohovoru a po seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí. Napadené rozhodnutí bylo přesvědčivě odůvodněno a bylo z něj patrno, z čeho správní orgán vycházel, jak svá zjištění hodnotil i k čemu jej tyto úvahy vedly. Vzhledem k tomu, že žádost byla shledána nepřípustnou, žalovaný správně a v souladu se zákonem o azylu neposuzoval žádost meritorně, tudíž ani nehodnotil existenci případného pronásledování žalobce ve smyslu § 12 zákona o azylu. Žalovaný zhodnotil nově předložené důkazy, a zabýval se i tím, jestli tyto důkazy znamenají podstatnou změnu okolností, a dospěl k závěru, že nikoliv. Soud se s tímto závěrem ztotožňuje, neboť žalovaný již v řízení o žádosti z roku 2015 posoudil tvrzení žalobce jako zásadně se měnící, plná rozporů (vč. např. způsobu přicestování do ČR), a tudíž nevěrohodná. Tento závěr není v rozporu s posledně vydaným rozhodnutím ve věci azylu. Naopak je tento závěr dále podpořen tím, že žalobce nyní opět popřel své předchozí tvrzení, tentokrát o neúčasti na nelegálním obchodu s drogami. Závěr žalovaného v rozhodnutí o žádosti z roku 2015, že jediným skutečným důvodem žádosti o udělení azylu je snaha o legalizaci pobytu, tedy ani v současném řízení nebyl zpochybněn. Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu proto zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Poučení