60 Co 11/2025 - 124

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Rezka a soudců JUDr. Karla Šabaty, PhD., a JUDr. Petra Coufalíka, Ph.D., ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] [Jméno zmočněnkyně] bytem [Adresa zmočněnkyně] proti žalované: [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] za kterou jedná [Jméno žalované B], [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované B] adresa pro doručování: [Adresa žalované B] o určení vlastnictví k nemovitosti o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 11. 2024, č. j. 35 C 165/2024-89 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v celém rozsahu potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci 100 % nákladů odvolacího řízení, tedy částku 600 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 11. 11. 2024, č. j. 35 C 165/2024-89, ve výroku I. určil, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], zapsaného na LV č. [Anonymizováno] [právnická osoba] (dále jen „předmětný pozemek“), a ve výroku II. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalovaná odvolání. Namítla, že soud I. stupně dospěl k nesprávnému závěru, že se žalobce ujal držby předmětného pozemku již v roce [Anonymizováno] na základě postupní smlouvy ze dne [datum] (dále jen „Postupní smlouva“), kdy účastnická výpověď ani fotografie předložené žalobcem takový závěr nepodporují, naopak závěr je v rozporu s dalšími důkazy a skutečnostmi. Rodiče žalobce jako starousedlíci museli mít povědomí o existenci předmětného pozemku. Předmětný pozemek měl být veřejnou komunikací, takže jej mohli užívat žalobce a jeho rodina. Těžiště Postupní smlouvy bylo ve stavebních pozemcích [Anonymizováno], domě [Anonymizováno] a zahradě, která se nacházela na části pozemku [Anonymizováno], zbývající pozemky byly v užívání socialistické organizace, včetně pozemku [Anonymizováno], který předmětný pozemek protíná. Nebylo zohledněno, že mezi předmětným pozemkem a pozemkem [Anonymizováno] byl postaven plot, jehož průběh víceméně kopíroval tvar sporného pozemku. Vše nasvědčuje tomu, že žalobce začal předmětný pozemek užívat až ve chvíli, kdy na vedlejším pozemku [Anonymizováno] započal s plánováním stavby, tj. zhruba po roce [Anonymizováno]. V této době už mu muselo být zřejmé, že mu předmětný pozemek nepatří. Před stavbou si totiž nechal žalobce vypracovat situační plán zobrazující pozemky v okolí budoucího domu a vyplývá z něj i existence předmětného pozemku, který přitom v Postupní smlouvě nebyl uveden; to mu muselo narušit jakoukoli dobrou víru, pokud by vůbec v daném okamžiku existovala. Pokud žalobce v danou dobu započal užívat rovněž předmětný pozemek, nemohlo být jeho jednání souladné s principem poctivosti. Skutečnost, že mezi pozemky žalobce se nachází předmětný pozemek, vyplynul i z geometrického plánu [Anonymizováno], který je součástí kolaudačního rozhodnutí [Anonymizováno], na jehož základě požádal žalobce o zápis stavby do katastru nemovitostí; vše je přitom třeba dát do souvislosti s existujícím plotem tvarově odpovídajícímu hranici pozemku a s neexistencí držby před zahájením stavby domu. Soud I. stupně tak dospěl k nesprávnému závěru, že žalobce byl v omluvitelném omylu, že je vlastníkem předmětného pozemku a výkonem své držby jednal v poctivém úmyslu i poté, co se seznámil se situačním plánem zobrazujícím existenci sporného pozemku. Nesprávně uzavřel, že tyto skutečnosti nebyly způsobilé vyloučit dobrou víru žalobce, že je vlastníkem předmětného pozemku. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3773/2020 je přitom pro odlišné skutkové okolnosti nepřiléhavý. Soud I. stupně dospěl k nesprávnému závěru, že by žalovaná schvalovala držbu žalobce, žalovaná totiž o takové držbě neměla vědomost, takže z její nečinnosti nelze dovozovat její vůli považovat držbu za oprávněnou. Předmětný pozemek je účelově určen jako jiná plocha, fakticky mělo jít o polní cestu či pěšinu. Žalovaná tak přenechala předmětný pozemek do obecného užívání neurčitého počtu subjektů, což limitovalo jeho jakékoliv jiné hospodářské využití. S ohledem na tento účel se dalo předpokládat, že nebylo potřeba se o daný pozemek jinak starat, ledaže by ovlivňoval určitým způsobem sousední pozemky, např. že by cesta vyšla z užívání či zarostla, což se vzhledem k tomu, že předmětný pozemek byl obhospodařován žalobcem, nikdy nestalo. Žalovaná proto neměla potřebu se o předmětný pozemek aktivně zajímat. Užívání předmětného pozemku žalobcem nebylo nikterak intenzivní, jestliže jej žalobce nenechal oplotit a nevyloučil z jeho užívání další osoby, které by tak mohly cestu bez jakékoliv překážky užívat. Skutečnost, že má žalovaná povinnost péče řádného hospodáře, nemá vliv na subjekt, který tvrdí, že majetek měl v držbě a považoval se za jeho vlastníka, neboť tato péče se vztahuje ke zcela jiným subjektům; nemůže rozhodně utvrzovat třetí osobu v tom, že je vlastníkem předmětného pozemku. Žalovaná považuje napadený rozsudek překvapivým, neboť soud I. stupně žalované neposkytl poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. v tom ohledu, že neunáší důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, zejména ohledně tvrzení, že žalobce nebyl v dobré víře, že je vlastníkem předmětného pozemku, a proto nemůže být žalovaná ve věci úspěšná. Soud I. stupně před vyhlášením rozsudku nevyjevil svůj předběžný názor na věc, jeho rozhodnutí je v rozporu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a přizná ji náhradu nákladů řízení.

3. Žalobce ve vyjádření zdůraznil, že odvolání je polemikou se skutkovými a právními závěry soudu I. stupně. Z provedených důkazů je vidět, že žalobce a jeho předchůdci na předmětném pozemku kosili trávu pro dobytek, měli zde složeno dřevo na zimu, desky a kamení, bylo zde i pískoviště pro děti; i kdyby byl předmětný pozemek málo užívaný, stále byl užíván žalobcem v přesvědčení, že se jedná o jeho vlastní pozemek. I kdyby se hypoteticky vycházelo z premisy, že intenzivnější užívání bylo až od roku [Anonymizováno], pak by k vydržení došlo v roce [Anonymizováno]. Soud I. stupně správně dovodil, že žalobce ani po zhlédnutí situačního a geometrického plánu neměl důvod pochybovat o svém vlastnictví k předmětnému pozemku, neboť ten byl označen jen parcelním číslem, není v něm uvedeno vlastnictví jiné osoby než žalobce, takže měl za to, že mu patří. Oba plány nebyly zhotoveny pro účely stanovení hranic předmětného pozemku či dispozice s ním, ale pouze za účelem umístění stavby na vedlejším pozemku žalobce, takže žalobce neměl důvod ověřovat, zda nedrží i jiný než vlastní pozemek. Účelem plotu bylo oddělit zahradu domu od okolních pozemků od ostatních pozemků, které byly v užívání socialistické organizace, z nichž rodiče žalobce mohli užívat jen záhumenek; plot tak dobrou víru žalobce nemohl zpochybnit. Pro dobrou víru svědčí to, že ostatní pozemky tvoří s předmětným pozemkem jeden funkční celek, žalobce jej získal od rodičů bezúplatným převodem na základě Postupní smlouvy ke dni [datum]; tato smlouva je tak domnělým putativním titulem postačujícím ke vzniku vlastnického práva. Všechny převáděné pozemky začínaly číslicemi „13“ jako předmětný pozemek, v Postupní smlouvě nebyly uvedeny výměry pozemků, přílohou nebyla katastrální mapa ani jiný dokument, z něhož by bylo možno ověřit, jaké pozemky jsou převáděny, v terénu nebyla znatelná žádná hranice mezi pozemky, se všemi pozemky nakládal žalobce jako s vlastními, předmětný pozemek užívali již jeho rodiče. Výměra předmětného pozemku oproti přilehlým nabytým pozemkům činí jen 4,76 %. Poukazuje-li žalovaná, že o držbě nevěděla a že se o předmětný pozemek nemusela starat, nijak ji to neomlouvá. Držba trvá více jak 30 let, během níž žalovaná se vůči držbě žalobcem nevymezila. Jelikož soud I., stupně rozhodl na základě prokázaného skutkového stavu, nebylo namístě žalovanou poučovat o neunesení jejího břemene tvrzení či důkazního. Žalovaná navíc ani netvrdí, jaké skutkové okolnosti nemohla kvůli absenci poučení učinit a z čeho měla absence dobré víry plynout. Se skutečnostmi, které žalovaná tvrdila, se soud I. stupně neztotožnil. Rozhodnutí není ani překvapivé, protože se v něm řešily jen známé a předvídatelné otázky. Závěrem uvedl, že jestliže by nebyly naplněny podmínky pro vydržení dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pak by byly nepochybně naplněny podmínky pro mimořádné vydržení dle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), což žalovaná nijak nezpochybňuje. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř), žalovanou jako k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně a řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), kdy po ústním projednání věci dospěl k následujícím závěrům.

5. Z hlediska skutkového stavu se rozhodl odvolací soud postupem podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zčásti doplnit dokazování o nově navržené důkazy, zčásti též provedené dokazování zopakovat za účelem upřesnění některých podstatných okolností případu, přesto však odvolací soud avizuje, že se soudem I. stupně zjištěný skutkový stav nijak podstatně nezměnil. Odvolací soud dospěl k následujícím skutkovým závěrům (v závorce je uvedeno, z čeho jednotlivý dílčí závěr byl zjištěn):

6. Předmětný pozemek je ke dni vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu evidován v katastru nemovitostí ve vlastnictví žalované, kdy nabývacím titulem je „Ohlášení příslušnosti hospodařit s majet. státu (§ 4 zákona č. 503/2012 Sb.)“ (Pozn. historické vlastnictví státu k předmětnému pozemku ze strany žalobce zpochybňováno nebylo.). Předmětný pozemek má výměru 218 m2, evidovaný druh pozemku: ostatní plocha, způsob využití: jiná plocha (viz výpis z KN na č. l. 116). Umístění předmětného pozemku je patrno z katastrální mapy (viz č. l. 4 či 46–47), kdy se jedná o relativně úzký pás, sousedící na severu až severovýchodě s pozemkem [Anonymizováno] (na němž se nachází dům [Anonymizováno], na východě s pozemkem [Anonymizováno], na jihu s pozemkem [Anonymizováno] (historicky pozemek [Anonymizováno], do něhož je vklíněn pozemek [Anonymizováno], na němž se nachází dům [Anonymizováno], a na západě se napojuje na pozemek [Anonymizováno][adresa] Předmětný pozemek je takříkajíc vklíněn mezi pozemky, které patří žalobci a dříve před uzavřením Postupní smlouvy patřily jeho rodičům [Anonymizováno]. Mezi stranami nebylo sporu o to, že předmětný pozemek společně s pozemkem [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] tvořil historicky polní cestu vedoucí kolem domu [Anonymizováno] k silnici na pozemku [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]. Tento stav trval ještě v 50. letech minulého století, jak je patrno z leteckého snímku z roku [Anonymizováno] (viz letecký snímek na č. l. 117); o uvedeném se žalobce dozvěděl až po roce [Anonymizováno], kdy začal řešit převod pozemků na své děti a po zjištění jiného vlastnictví se zajímal o důvod, proč je předmětný pozemek evidován na jinou osobu, neboť v raném dětství došlo v rámci kolektivizace zemědělství k rozorání původní polní cesty; po rozorání původní cesty předmětný pozemek již nikdo jako cestu neužíval, o existenci veřejné cesty žalobci jeho rodiče nic neříkali (viz účastnická výpověď žalobce). Rodiče žalobce měli drobné zemědělství, kdy jim po kolektivizaci zůstaly vedle pozemku p. č. st. [Anonymizováno] ještě záhumenky, a to jednak na pozemku p. č. [Anonymizováno], kdy začínal diagonálně od rohu domu č. p. [Anonymizováno] směrem k pozemku p. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno], a to jednak na pozemku p. č. [Anonymizováno], současně s tím užívali jako záhumenek i předmětný pozemek, kdy však zde nebyla kvalitní půda, tak po prvních nepříliš úspěšných letech pěstování brambor tyto pozemky zalučnili a trávu využívali pro krmení krávy (viz účastnická výpověď žalobce). Mezi pozemkem p. č. st. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] a předmětným pozemkem se nacházel původně dřevěný plot, který se rozpadl, a proto byl nahrazen drátěným plotem v letech [Anonymizováno] či [Anonymizováno], drátěný plot byl posunut přibližně o 1,2 m směrem do předmětného pozemku (viz účastnická výpověď žalobce včetně výpovědi před soudem I. stupně podpořená fotografiemi v přílohové obálce); žalobce se však domníval, že tento plot měl za úkol vymezit jen dvůr a neměl za úkol ohraničit tento pozemek od jiných pozemků, jestliže za plotem byl záhumenek na pozemku p. č. [Anonymizováno] (viz účastnická výpověď žalobce). O tom, že byl předmětný pozemek užíván žalobcem, resp. jeho právními předchůdci jako vlastní, svědčí i fotodokumentace v přílohové obálce (viz popis jednotlivých fotografií v protokole na č. l. 71–72). Užívání spočívalo nejen v sečení trávy, ale i ve skladování dřeva či jiného materiálu, zejména pak v období výstavby rodinného domu č. p. [Anonymizováno] (viz účastnická výpověď žalobce).

7. Dne [datum] si rodiče žalobce a žalobce ujednali Postupní smlouvu, na jejímž základě postoupili rodiče žalobci mj. pozemky p. č. st. [Anonymizováno] a [Anonymizováno], dům č. p. [Anonymizováno], pozemek p. č. [Anonymizováno], pozemky v užívání soc. org. [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], vše v k. ú. [adresa] (viz postupní smlouva na č. l. 7–8). V roce [Anonymizováno] se žalobce rozhodl, že si se svou manželkou postaví nový rodinný dům na pozemku p. č. [Anonymizováno] kdy si nechal vypracoval plány od pana [Anonymizováno], který mj. vypracoval situační výkres, z něhož jsou patrny katastrální hranice jednotlivých pozemků v lokalitě, ze situačního výkresu je patrná též existence předmětného pozemku, nevyplývá z něj však to, že by předmětný pozemek měl být ve vlastnictví odlišné osoby (viz situační výkres na č. l. 60). Po provedené výstavbě si žalobce nechal rovněž geometricky vytyčit stavbu, na základě čehož byl vyhotovený geometrický plán [Anonymizováno], z něhož je patrná opětovně existence předmětného pozemku, není však z něj patrno, že by jeho vlastníkem měla být osoba od žalobce odlišná (viz geometrický plán na č. l. 64). S oběma listinami byl tedy žalobce seznámen (viz účastnická výpověď), současně žalobce před soudem I. stupně potvrdil, že podpisy na těchto listinách jsou jeho (viz protokol na č. l. 72).

8. Žalobce užívá předmětný pozemek až doposud za účelem rozšíření zahrady, kdy zde má sklad dřeva, seče zde trávu apod. (viz fotodokumentace na č. l. 18–21), pozemek je současně užíván v celém svém rozsahu (viz účastnická výpověď korespondující leteckým snímkům na č. l. 14– 17, které dokonce svědčí o mírně větším rozsahu užívání, tedy včetně části pozemku p. č. [Anonymizováno]); užívání předmětného pozemku až do současnosti ostatně potvrdila sama žalovaná ve svém odvolání, která současně potvrdila, že se o faktický stav předmětného pozemku nijak nezajímala, a to až do okamžiku, kdy se na ni žalobce obrátil se svou žádostí o souhlasné prohlášení, resp. následně podal žalobu na určení vlastnického práva.

9. Odvolací soud je si vědom, že podstatná část skutkového stavu je opřena o účastnickou výpověď žalobce, což však neznamená, že by skutkový stav nemohl být náležitě zjištěn, nýbrž naopak žalobce měl z povahy skutkového děje k celé situaci nejblíže. Odvolací soud za účelem ověření věrohodnosti tuto výpověď zopakoval, doptal se na některé detaily a v rámci volného hodnocení dokazování dle § 132 o. s. ř. tuto účastnickou výpověď pečlivě posuzoval, přičemž dospěl k závěru, že žalobcem uváděné skutečnosti se jeví jako logické, konzistentní s ostatními provedenými důkazy, rovněž žalobce vypovídal po celé řízení konstantně, neodporoval si, byl schopen za účelem upřesnění výpovědi ukázat před soudem situaci též v katastrální mapě. Odvolací soud nenabyl přesvědčení, že by žalobce lhal či zkresloval sdělované skutečnosti, odvolací soud neměl ani pochybnosti o schopnosti žalobce reprodukovat věrohodně minulé události. Žalované byla dána možnost klást žalobci otázky, čehož využila, a současně se i k účastnické výpovědi vyjádřit, případně navrhnout další důkazy k prokázání pro věc rozhodných skutečností či pro zpochybnění dosavadních důkazů, avšak s výjimkou listiny na č. l. 117 žádný další důkaz nenavrhla, přičemž ani z její argumentace nevyplynula žádná skutečnost, která by měla vést k závěru o nevěrohodnosti některých provedených důkazů, zejména pak účastnické výpovědi žalobce. Jelikož odvolací soud neměl důvodu žalobci nevěřit, svědeckou výpověď posoudil jako pravdivou a vzal ji za základ pro své skutkové závěry.

10. Odvolací soud pro nadbytečnost zamítl návrh na provedení dokazování čestnými prohlášeními, kdy skutečnosti z nich vyplývající vyplynuly již z účastnické výpovědi. Rovněž nadbytečnými by byly svědecké výpovědi, které by měly potvrdit skutečnosti vyplývající z těchto prohlášení; odvolací soud nepřehlédl, že žalobce v této souvislosti neupřesnil konkrétní údaje jednotlivých svědků, kteří by měli být vyslechnuti, ale v rámci procesní ekonomie tyto údaje ani nepožadoval a žalobce k tomu nevyzýval.

11. Z hlediska právního posouzení se zabýval odvolací soud prvořadě otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, což je předpokladem pro věcné projednání žaloby na určení vlastnického práva podle § 80 o. s. ř. V judikatuře Nejvyššího soudu je konstantně judikováno, že obecná určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1332/2002). V případě návrhu na určení vlastnického práva k nemovitosti opřeného o rozpor mezi stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným (právním) je naléhavý právní zájem dán v zásadě vždy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, či ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3877/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1848/2000), neboť přes nesouhlas osoby evidované v katastru nemovitostí lze dosáhnout opravy v katastru nemovitostí toliko prostřednictvím určovací žaloby. Žalobce v řízení nezpochybňuje, že by v minulosti nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku derivativně (darováním, koupí apod.), tvrdí však, že v minulosti vlastnické právo k němu nabyl originárně na základě vydržení. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení vlastnického práva k předmětnému pozemku na základě argumentace, že jej vydržel, čemuž nekoresponduje aktuální stav evidence v katastru nemovitostí, shledal soud I. stupně zcela přiléhavě, že naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení je dán.

12. S ohledem na okamžik tvrzeného uchopení se držby přicházelo v daném případě do úvahy v období od [datum] do [datum] vydržení dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „obč. zák.“), a v období od [datum] mimořádné vydržení dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a to s ohledem na přechodné ustanovení v § 3066 o. z. Vydržení podle obč. zák. (tj. v období od [datum] do [datum])

13. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

14. Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní – držební vůle (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis). Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora) – (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000).

15. Dobrou vírou se rozumí psychický stav držitele, kdy se takový držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Dobrá víra, že držiteli věc nebo právo náleží, se hodnotí objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je tak třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99).

16. Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001).

17. Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96). Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005).

18. Dobrá víra musí být dána po celou vydržecí dobu. Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel (případně jeho zástupce) od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, nebo ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005).

19. Jen na základě úzkého příbuzenského vztahu nelze bez dalšího usuzovat, že jeden z příbuzných byl seznámen se skutečnostmi, o nichž bezpečně věděli další příbuzní. K úzkému příbuzenskému vztahu by tudíž musela přistoupit nějaká další okolnost, která by bez důvodných pochybností odůvodňovala závěr, že by příbuznému byly známy skutečnosti zpochybňující jeho dobrou víru. I když dovolací soud připouští, že v rámci hodnocení rozhodných skutečností může hrát roli i příbuzenský vztah, z jeho samotné existence však nelze presumovat bez dalšího vědomost o konkrétních skutečnostech (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 77/2013). Obdobně ani společné vedení domácnosti vícero osob, z nichž některá věděla o skutečnostech zpochybňujících dobrou víru, nemusí bez dalšího znamenat, že i ostatní osoby vedoucí společnou domácnost byly o těchto skutečnostech informovány (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013).

20. Judikatura Nejvyššího soudu připouští vydržení pozemku, jehož držby se držitel chopil v objektivní dobré víře, že jej nabyl na základě smlouvy, byť tento pozemek předmětem nabývacího titulu nebyl. Vydržení v tomto případě však přichází do úvahy toliko výjimečně, neboť absence pozemku v nabývacím titulu zpravidla vylučuje, aby byl držitel v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem; v poměrech okolnostní konkrétního případu však Nejvyšší soud nevyloučil, aby i v takovém případě byla založena dobrá víra držitele z objektivního hlediska. Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě především okolnosti týkající se uzavření smlouvy, tedy zejména otázka skutečné vůle smluvních stran, otázka, proč pozemek, který se měl stát předmětem smlouvy, se jím nakonec nestal, kolik pozemkových parcel se mělo stát předmětem převodu, dále dostupné podklady při sepisu smlouvy, otázka, kdo smlouvu sepisoval, otázka, jak si počínaly smluvní strany (zejména nabyvatel); za zcela zásadní lze pak považovat okolnost, zdali došlo na základě smlouvy k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Indikátorem dobré víry může být rovněž i placení daně z nemovitostí, jakož i okolnosti, zda se žalobkyně domáhala zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí či nikoliv, a z jakého důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014). V tomto typovém případě na druhou stranu není v zásadě podstatný poměr výměry ze smlouvy nabytého pozemku a pozemku drženého, neboť držitel staví svou dobrou víru nikoliv na omylu ve vedení vlastnické hranice pozemku, který skutečně nabyl, nýbrž na skutečnosti, že se domníval, že nabyl pozemek na základě smlouvy, i když v ní nebyl uveden.

21. Dále judikatura Nejvyššího soudu připouští vydržení vlastnického práva k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě opět okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu, zdali sousední pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004), existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015), jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009). Naopak v tomto případě je nerozhodné, že držitel neplatil daň z části jím drženého sousedního pozemku, pokud současně platil daň alespoň z jím skutečně nabytého pozemku.

22. V posuzovaném případě nemohlo jít o první z uvedených variant již z toho důvodu, že žalobce nikdy nebyl zapsán jako vlastník předmětného pozemku v katastru nemovitostí. Pokud jde o druhou skutkovou podstatu, tedy chopení se držby ve větším rozsahu, než žalobce ve skutečnosti nabyl od svých rodičů na základě Postupní smlouvy, ta se jeví pro poměry zde projednávané věci již přiléhavou.

23. Soud I. stupně uzavřel, že žalobce nabyl své pozemky na základě Postupní smlouvy a chopil se současně i držby předmětného pozemku. Tento závěr je dle odvolacího soudu přiléhavý provedenému dokazování. Je sice pravdou, že žalobcem předložené fotografie, které potvrzují faktické užívání předmětného pozemku, nejsou přímo z období uzavření Postupní smlouvy, byly však předloženy fotografie z období předchozího i z období následujícího, přičemž užívání podporuje i provedená účastnická výpověď žalobce, kterou provedl jak soud I. stupně, tak i ji zopakoval odvolací soud. Skutečnost, že v té době probíhalo užívání předmětného pozemku zejména prostřednictvím údržby (zejm. sečení), na závěru o existenci držby ničeho nemění, protože současně na tomto pozemku umísťoval žalobce, resp. jeho předchůdci své věci, přičemž způsob užívání pozemku se může přirozeně v čase měnit. To bylo zvýrazněno především po výstavbě domu č. p. [Anonymizováno], kdy byl užíván jako bezprostřední zahrada kolem tohoto domu. Odvolací soud tak nemá pochyb o tom, že se žalobce chopil držby předmětného pozemku, kdy jej užíval jako vlastní v celém jeho rozsahu, o čemž svědčí nejen účastnická výpověď žalobce, ale i fotodokumentace a rovněž i letecké snímky, na nichž je patrný shodný způsob užívání předmětného pozemku jako u pozemku p. č. [Anonymizováno] (na rozdíl od okolních pozemků). Držba pozemku se přitom zakládala na putativním titulu, a sice Postupní smlouvě, na jejímž základě nabyl žalobce další pozemky, které předmětný pozemek obklopovaly.

24. Odvolací soud neshledal, že by držba předmětného pozemku zakládající se na putativním titulu (Postupní smlouvě), byla od počátku v nikoliv v dobré víře (objektivně posuzované). Zohlední-li odvolací soud výše uvedená judikatorní kritéria, omyl žalobce se v tomto ohledu zakládal na skutkovém omylu ohledně hranic pozemků, výměra předmětného pozemku oproti jiným skutečně nabytým pozemkům je jen v řádu jednotky procent; ostatně výměra jednotlivých nabývaných pozemků nebyla v Postupní smlouvě uvedena, takže jen stěží mohl žalobce výměry porovnávat, nadto nabýval pozemky od svých rodičů, tedy osob blízkých, jímž neměl přirozeně potřebu nevěřit. Žalobce nabýval existující parcely, takže přirozeně k Postupní smlouvě nebyly připojeny geometrický plán či katastrální mapa, přičemž žalobce neměl při nabytí povinnost se seznámit se stavem evidence nemovitostí. Odvolací soud nepřehlédl existenci plotu, avšak z dokazování vyplynulo, že žalobce mohl být oprávněně přesvědčen o tom, že tento plot neměl historicky sloužit k oddělení sousedních parcel, nýbrž k oddělení dvora, o čemž svědčí především skutečnost, že za plotem měli rodiče žalobce záhumenek a že se po rozbití původního dřevěného plotu stavěl nový drátěný plot. Co se týče námitky žalované, že předmětný pozemek, tvořil účelovou komunikaci, je třeba zdůraznit, že evidence pozemku jako komunikace či jeho historické věnování k veřejnému účelu držbu pozemku nevylučuje, jestliže držitel o uvedeném objektivně nemohl vědět; v daném případě byla sice v katastru nemovitostí komunikace zakreslena, avšak podstatné je, že v útlém věku žalobce proběhla kolektivizace okolních pozemků, která následně vedla k rozorání původní cesty, čímž fakticky předmětný pozemek již komunikačnímu účelu sloužit nemohl, protože by vedl odnikud nikam. Dobrou víru žalobce bez dalšího nenarušuje případné zjištění, že by jeho rodiče věděli či museli vědět o existenci cesty na předmětném pozemku, kdy nevyplynuly žádné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že toto vědomí by se mělo přičítat též žalobci. Lze tedy uzavřít, že závěr soudu I. stupně o tom, že se žalobce chopil na základě Postupní smlouvy uzavřené dne [datum] a registrované téhož dne oprávněné držby předmětného pozemku, je správný.

25. Odvolací soud se však neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně o tom, že žalobce nepozbyl po celou vydržecí dobu, tj. do [datum], objektivně posuzovanou dobrou víru. Z dokazování vyplynulo, že žalobce společně se svou ženou v průběhu vydržecí doby plánovali na původním pozemku p. č. [Anonymizováno] výstavbu nového rodinného domu a za tímto účelem byl vypracován situační plán zobrazující pozemky v okolí budoucího domu a vyplývá z něj i existence předmětného pozemku; tato skutečnost vyplynula rovněž z geometrického plánu č. [Anonymizováno] vyhotoveného dne [datum] (zaměření proběhlo již dne [datum]), který je následně součástí kolaudačního rozhodnutí. Byť ani na jednom z výkresů nebyl uveden vlastník předmětného pozemku, byl žalobce konfrontován oběma výkresy s tím, že se u jeho nemovitosti nachází pozemek p. č. [Anonymizováno], přičemž žalobce měl a mohl vědět, že tento pozemek na základě Postupní smlouvy nenabyl. A i kdyby si v dané době nebyl vědom, měl být obezřetný a nahlédnout do Postupní smlouvy a přesvědčit se, zdali se jedná o jeho pozemek, či nikoliv. Jestliže tak neučinil a žil v domnění, že se jedná o jeho pozemek, protože začíná číslicemi „13“ jako ostatní pozemky, které nabyl, pak lze uvést, že tento omyl by rozhodně nešlo z objektivně posuzovaného hlediska nadále považovat za omluvitelný. Žalobce Postupní smlouvou nabyl dům č. p. [Anonymizováno], pozemky p. č. st. [Anonymizováno] a st. [Anonymizováno], jakož i další pozemky, které opravdu začínají číslicemi „13“, konkrétně [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] a [Anonymizováno], avšak zjevně nenabyl veškeré pozemky v dané lokalitě s výjimkou předmětného pozemku, které začínaly číslicemi „13“, a předmětný pozemek na žalobce nebyl ani evidován. Zcela konkrétně žalobce nenabyl vedle předmětného pozemku rovněž pozemek p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], na němž se nachází další veřejná cesta, který byl rovněž uveden jak na situačním výkresu, tak i na geometrickém plánu. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že zatímco skutečně nabyté pozemky byly v rozpětí parcelního čísla [Anonymizováno], předmětný pozemek má parcelní č. [Anonymizováno]. Lze tak uzavřít, že žalobce nejpozději v okamžiku, kdy měl možnost se seznámit se situačním výkresem, což bylo zjevně v průběhu vydržecí doby, přišel o svou objektivně posuzovanou dobrou víru, což vylučovalo vydržení vlastnického práva dle obč. zák. Mimořádné vydržení podle o. z. (tj. po 31. 12. 2013)

26. Jelikož odvolací soud shledal, že po 31. 12. 2013 až doposud vykonává žalobce nadále držbu vlastnického práva k předmětnému pozemku (Vzhledem k tomu, že předpoklady držby jsou v případě obou předpisů obdobné, lze pro stručnost odkázat z hlediska existence držby na předchozí výklad), zabýval se otázkou, zdali nemohl žalobce vydržet vlastnické právo podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

27. Jak již bylo uvedeno výše, držba vlastnického práva žalobce k předmětnému pozemku po celou dobu byla opřena o putativní titul – Postupní smlouvu, kdy se žalobce mýlil ohledně běhu vlastnické hranice svých pozemků, tedy jinak řečeno se držba nezakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva. Současně z objektivně posuzovaného hlediska (k tomu viz výše) nebyl po celou vydržecí dobu v dobré víře, že mu předmětný pozemek patří, tedy jinak řečeno nebyl poctivým držitelem předmětného pozemku. Lze tak uzavřít, že žalobce nemohl nabýt předmětný pozemek na základě řádného vydržení podle § 1089 a násl. o. z.

28. Pokud jde o mimořádné vydržení dle § 1095 o. z., z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba dle § 992 odst. 1 o. z. (dříve oprávněná držba ve smyslu § 134 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98). Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněný pod č. 15/2023 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

29. Nepoctivý úmysl držitele je třeba zkoumat při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022). V zásadě tedy platí, že ujal-li se někdo držby nikoliv v nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitosti evidován jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl dotčen; na rozdíl od poctivé držby (§ 992 odst. 1 o. z.) nemá taková vědomost za následek zánik držby nikoliv v nepoctivém úmyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022).

30. K vydržení nemůže dojít, jestliže držitel před uplynutím vydržecí doby ztratí držbu (§ 1009 odst. 1 o. z.). Vlastník věci, resp. – subjekt vlastnického práva, proto zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi; přitom ani nemusí dojít ke změně ve fyzickém ovládání věci, viz tzv. constitutum possessorium, kdy držitel předává držbu jinému, a zůstává jeho detentorem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022). Ovšem pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1040 o. z.), nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 o. s. ř.). Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022, či ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2097/2024, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněný pod č. 15/2023 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. V tomto ohledu se podle odvolacího soudu přibližuje institut vydržení institutu promlčení, které je postaveno na tom, že věřitel si má dbát svého práva a v případě dobrovolného nesplnění povinnosti ze strany dlužníka se má domáhat svého práva soudní cestou s rizikem promlčení, přičemž právě podání žaloby vede ke stavení promlčecí lhůty. Zde je mírný rozdíl v tom, že pro stavení promlčení postačuje již samotné podání žaloby, kdežto u vydržení je rozhodující okamžik doručení žaloby žalovanému, což je zjevně inspirováno prvorepublikovou právní úpravou. Vlastník nicméně může již při podání žaloby žalovanou stranu o žalobě zpravit (tzv. litisdenunciace), díky čemuž by bylo možno okamžik přetržení vydržecí doby vtáhnout na dřívější okamžik.

31. V daném případě bylo shledáno, že se žalobce na základě Postupní smlouvy v roce [Anonymizováno] chopil též držby předmětného pozemku, přičemž – jak bylo vysvětleno výše – se jednalo o chopení se držby předmětného pozemku (resp. vlastnického práva k němu) v objektivně posuzované dobré víře. Byť v roce [Anonymizováno] přišel žalobce o objektivně posuzovanou dobrou víru, neboť se seznámil se situačním výkresem (a později též s geometrickým plánem), který u něj mohl a měl vyvolat objektivní pochybnost o oprávněnosti (poctivosti) držby předmětného pozemku, má odvolací soud za to, že bylo možné dobrou víru žalobce i nadále posuzovat za poctivou v nejobecnějším slova smyslu; tedy jinak řečeno ani seznámení se se zmíněnými listinami (byť by se i teprve následně žalobce chopil držby předmětných pozemků), možnost mimořádného vydržení nevylučovalo. Ostatně judikatura Nejvyššího soudu vyžaduje, aby dobrá víra potřebná pro vydržení byla dána v okamžiku nabytí držby, což v této věci nepochybně naplněno bylo, a aby na případnou držbu svého pozemku jinou osobou vlastník reagoval, tedy domáhal se adekvátní ochrany svého vlastnického práva, což se doposud nestalo. Žalovaná totiž zůstala k držbě předmětného pozemku ze strany žalovaného nejen v době uchopení se držby v roce [Anonymizováno], ale i následně po celou vydržecí dobu zcela pasivní, o předmětný pozemek se vůbec nijak nezajímala, nechala ho svému osudu, a proto se nemůže nyní divit, že o tento pozemek v důsledku vydržení přišla. Žalovaná ostatně doposud neuplatnila žádný soudní nárok na ochranu svého vlastnického práva, po celou dobu se bránila toliko tím, že v tomto řízení vznesla námitky vůči vydržení a že zaslala žalobci návrh pachtovní smlouvy, čímž ostatně sama připustila, že předmětný pozemek již neslouží komunikační potřebě.

32. Lze uzavřít, že jestliže bylo v řízení prokázáno, že žalobce předmětný pozemek drží od roku [Anonymizováno] až doposud, kdy se o něj staral, bral si jeho plody, umístil si na něj přístřešek na dříví, umísťoval si zde své věci, aniž by mu po celou dobu v držbě kdokoliv bránil a sám se držby nevzdal, lze uzavřít, že byly naplněny veškeré předpoklady pro mimořádné vydržení podle § 1095 o. z. ve spojení s § 3066 o. z. a uplynutím dne 1. 1. 2019 se stal žalobce vlastníkem předmětného pozemku.

33. Námitce žalované, že rozhodnutí soudu I. stupně je překvapivé a že se jí nedostalo poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. odvolací soud nepřisvědčil. Předně je třeba uvést, že soud I. stupně nerozhodl na základě uplatnění pravidel o dělení důkazního břemene, a proto v dané věci nepřicházelo ani do úvahy poskytnutí poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Povinností soudu přitom není účastníky řízení poučovat o tom, jaký skutkový stav má za zjištěný, stejně jako není jeho obecnou povinností účastníky řízení poučovat o hmotném právu. Dále je třeba uvést, že celé řízení se točilo kolem otázky, zdali se žalobce chopil držby předmětného pozemku v dobré víře, zdali o svou dobrou víru přišel a zdali byly naplněny další podmínky vydržení vlastnického práva dle obč. zák., případně dle o. z., takže výsledné rozhodnutí soudu I. stupně nemohlo být pro žalovanou v žádném případě objektivně překvapivé. Odvolací soud v rámci předvídatelnosti svého rozhodnutí přitom obě strany opakovaně upozornil na skutečnost, že bude nárok posuzovat podle úpravy vydržení v obou zmíněných právních předpisech.

34. Lze tak uzavřít, že napadený rozsudek je ve výroku I. věcně správný. Soud I. stupně rovněž správně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. podle úspěchu ve věci, současně stanovil přiléhavě částku ve výši 6 500 Kč, a proto odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu jako věcně správný potvrdil (výrok I.).

35. Jelikož byl žalobce zcela procesně úspěšný v odvolacím řízení, přísluší mu podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., plná náhrada účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč, které tvoří dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč za úkon právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání a v účasti u jednání odvolacího soudu [§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1 a 3 písm. a) a c) a s § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb.]. Náklady řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 částí věty před středníkem ve spojení s § 211 o. s. ř.), neboť ke stanovení jiné lhůty k plnění neshledal odvolací soud důvody (výrok II.).

Poučení