60 CO 164/2022 - 789

Rubrum

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Rezka a soudců JUDr. Ladislava Pavlíčka a JUDr. Karla Šabaty, PhD., ve věci žalobců: a) [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] sídlem [adresa], [anonymizováno] [země] b) [příjmení] [jméno] [jméno], narozený dne [datum] bytem [adresa], [anonymizováno] [země] oba zastoupeni advokátem [titul]. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným:

1. ČR-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, [IČO] sídlem [adresa]

2. Lesy České republiky, s. p., [IČO] sídlem [adresa] žaloba na vyklizení, o zaplacení peněžité náhrady 10.000 Kč, na určení vlastnictví k nemovitým věcem o odvolání žalobců a), b) proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. 5. 2022 č. j. 7 C 321/2018-728 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I., II., III. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích IV. a V. mění takto: Žalobce a) je povinen nahradit žalovanému [číslo] náklady řízení ve výši 1.837,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobce b) je povinen nahradit žalovanému [číslo] náklady řízení ve výši 1.837,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobce a) je povinen nahradit žalovanému [číslo] náklady řízení ve výši 16.950 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobce b) je povinen nahradit žalovanému [číslo] náklady řízení ve výši 16.950 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce a) je povinen nahradit žalovanému [číslo] náklady odvolacího řízení v částce 656 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobce b) je povinen nahradit žalovanému [číslo] náklady odvolacího řízení v částce 656 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalobce a) je povinen nahradit žalovanému [číslo] náklady odvolacího řízení v částce 150 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

VI. Žalobce b) je povinen nahradit žalovanému [číslo] náklady odvolacího řízení v částce 150 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. 5. 2022, č. j. 7 C 321/2018-728, bylo rozhodnuto, že: - žaloba, podle které se žalobce a) a žalobce b) domáhali, aby 2. žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a předat žalobcům nemovité věci: pozemek [parcelní číslo] v k. ú. Jestřabice v rozsahu odpovídajícímu původnímu pozemku PK [číslo] v původním k. ú. [obec], pozemek [parcelní číslo] v k. ú. Jestřabice v rozsahu odpovídajícímu původnímu pozemku PK [číslo] v původním k. ú. [obec] u [obec], pozemek [parcelní číslo] v k. ú. Jestřabice v rozsahu odpovídajícímu původnímu pozemku PK [číslo] v původním k. ú. [obec] u [obec], všechny nemovité věci zapsané na [list vlastnictví] pro obec Koryčany, k. ú. Jestřabice, u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Kroměříž a zaplatit žalobcům částku ve výši 10.000 Kč, se zamítá (výrok I.), - žaloba, podle které se žalobce a) a žalobce b) domáhali, aby 2. žalovaný zaplatil žalobcům peněžitou náhradu ve výši 10.000 Kč, se zamítá (výrok II.), - žaloba, podle které se žalobce a) a žalobce b) domáhali určení, že žalobce a) je vlastníkem nemovitých věcí: pozemku [parcelní číslo] v k. ú. Jestřabice v rozsahu odpovídajícímu původnímu pozemku PK [číslo] v původním k. ú. [obec], pozemku [parcelní číslo] v k. ú. Jestřabice v rozsahu odpovídajícímu původnímu pozemku PK [číslo] v původním k. ú. [obec] u [obec], pozemku [parcelní číslo] v k. ú. Jestřabice v rozsahu odpovídajícímu původnímu pozemku PK [číslo] v původním k. ú. [obec] u [obec], všechny pozemky zapsané na [list vlastnictví] pro obec Koryčany, k. ú. Jestřabice, u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Kroměříž, se zamítá (výrok III.), - žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit 1. žalovanému náklady tohoto řízení ve výši 3.674,57 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí (výrok IV.), - žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit 2. žalovanému náklady tohoto řízení ve výši 33.900 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí (výrok V.).

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud I. stupně v podstatných částech tím, že žalobci a), b) se domáhali mj. vyklizení předmětných pozemků, které byly před jejich konfiskací ve vlastnictví knížete [jméno] [jméno] [příjmení]. Liechtensteina, jakožto fyzické osoby a náhrady škody za dobu, kdy žalobci nemohli pozemky užívat. Jelikož předmětné pozemky před jejich konfiskací nebyly ve vlastnictví žalobce a), ani ve vlastnictví žalobce b), není dána aktivní legitimace žalobců a), b), kteří nejsou vlastníky předmětných nemovitých věcí. Předmětné pozemky jsou zemědělskými pozemky ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření žalovaného [číslo]. Není dána pasivní věcná legitimace žalovaného [číslo] ale toliko pasivní věcná legitimace žalovaného [číslo]. Vlastnictví k předmětným pozemkům pozbyl [jméno] [jméno] [příjmení]. Liechtenstein na základě dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. K přechodu vlastnického práva ke konfiskovanému majetku přitom došlo již nabytím účinnosti dekretu prezidenta republiky, tj. dnem [datum]. Rozhodnutí příslušných správních orgánů podle ustanovení dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. měla pouze deklaratorní charakter. Rozhodnutí Okresního národního výboru v [obec], které [jméno] [jméno] [příjmení]. Liechtensteina označilo za osobu německé národnosti, nevykazuje vady a nejde o nicotný správní akt. Soudy nejsou oprávněny se zabývat otázkou přechodu vlastnického práva na stát konfiskací podle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb., a to ani jako předběžnou otázkou. Pokud pozbyl [jméno] [jméno] [příjmení]. Liechtenstein vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem dekretem prezidenta republiky [číslo] Sb., nemohlo vlastnické právo přejít ani darem, ani děděním na žalobce a), ani pokud by byly tyto nemovité věci předmětem projednání před pozůstalostním soudem v [anonymizováno]. Proto se žalobce a) nemůže důvodně domáhat ani vyklizení předmětných nemovitostí, ani jejich vydání. Z chybějícího vlastnického práva žalobce a) nemůže odvozovat své užívací právo ani žalobce b). S odkazem na § 6 zákona č. 97/1963 Sb., není rozhodující právní úprava [anonymizováno] práva pro úsudek o věcném právu žalobce b) ke sporným nemovitostem. Z důvodu, že vlastnické právo přešlo z [jméno] [jméno] [příjmení]. Liechtensteina na stát dnem účinnosti dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb., tedy ke dni [datum], není důvodný ani nárok žalobců na zaplacení náhrady za užívání předmětných nemovitých věcí 2. žalovaným za dobu od jejich převzetí do jejich vydání, neboť k užívání předmětných nemovitých věcí došlo na základě existujícího právního důvodu. Konfiskace podle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. nebyla podmíněna žádnou náhradou a nevznikl rovněž nárok na náhradu původním vlastníkům, proto také nárok uvedený v eventuálním petitu na zaplacení částky 10.000 Kč, jakožto náhrady za nevydaný majetek nevznikl. Žalobci se v eventuálním petitu domáhali rovněž určení, že žalobce a) je vlastníkem sporných nemovitých věcí. Soud I. stupně také tento nárok zamítl s odůvodněním, že Československý stát se sporných nemovitostí chopil v roce 1945 na základě zjištění, že [jméno] [jméno] [příjmení]. z [anonymizováno] spadá jako osoba německé národnosti do osobní působnosti dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. Žalobci nejsou v postavení oprávněné osoby (restituenta) podle restitučních předpisů. Žalobou na určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství a nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před datem [datum] a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Rozhodnutí vydaná správním orgánem v souvislosti s konfiskací majetku podle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. měla deklaratorní povahu, neboť k přechodu vlastnického práva ke konfiskovanému majetku došlo již nabytím účinnosti dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. V případě správních rozhodnutí platí presumpce věcné správnosti, jež soudům mimo rámec správního soudnictví nepřísluší přezkoumávat. Okresní národní výbor v [obec] nebyl neexistujícím orgánem. Soud I. stupně také nárok na určení vlastnického práva ke sporným nemovitým věcem zamítl. Žalobce a) nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví žalobce a). Soud I. stupně přiznal procesně úspěšným žalovaným náhradu nákladů řízení.

3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobci a), b). V podstatných částech svého odvolání namítli, že se soud I. stupně nezabýval věcnou správností konfiskačního aktu - vyhlášky„ Okresního národního výboru v [obec]“ č. j. 470/pres. ze dne [datum] – a nevypořádal se se všemi tvrzeními žalobců v tomto směru. Soud I. stupně neaplikoval normy mezinárodního práva. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně ohledně nedostatku aktivní legitimace na straně žalobců. Argumentuje, že žalobce a) je univerzálním právním nástupcem po zůstaviteli a že veškeré vlastnictví k nemovitostem přešlo na žalobce a) v dědickém řízení vedeném u Knížecího zemského soudu ve [anonymizováno] pod sp. zn. A5/90, ve kterém byl žalobce a) potvrzen jako univerzální dědic zůstavitele, a to na základě [anonymizováno] soudem potvrzené závěti zůstavitele. [obec] soudy jsou povinny převzít dané rozhodnutí jako rozhodnutí soudu cizího státu a musí jej plně akceptovat. Žalobce a) jako univerzální dědic a žalobce b) jako jediný poživatel plodů a užitků mají aktivní legitimaci v dané věci. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že není dána pasivní legitimace žalovaného [číslo]. Předmětem žaloby je totiž mj. popření vlastnického práva státu a rovněž tak i eventuální vyplacení náhrady za zabrané nemovitosti státem, kde je stát pasivně legitimován a zastupován právě prostřednictvím žalovaného 1. Součástí právního řádu ČR je čl. 38 odst. 1 Statutu Mezinárodního soudního dvora. Ten uznává za pramen práva i mezinárodní zvyklost a obecné zásady práva uznané civilizovanými národy. Soud I. stupně nesprávně nepřihlížel k mezinárodnímu právu. Zavedením národní správy nedošlo k převzetí moci nad nemovitostmi. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že se s otázkou vlastnických práv [anonymizováno] občanů jednou provždy vypořádal Ústavní soud České republiky, aniž by byly hodnoceny individuální okolnosti posuzovaného případu. Nebyly respektovány zásady o závaznosti nalézací činnosti Ústavního soudu. Poukazuje na stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl - st . ÚS 42/15. Soud I. stupně opomenul, že užívání nemovitostí státem je protiprávní. Na knížete [jméno] [jméno] [příjmení] se vztahovala jak jurisdikční, tak exekuční imunita. Soud I. stupně se touto imunitou nezabýval. I pokud by tedy bylo rozhodnutí o konfiskaci právoplatně vydáno, nemohlo by být vykonáno. Soud I. stupně se dostatečně nezabýval způsobem, jakým stát zabral nemovitosti a zda je užívá po právu, či nikoliv. Z listů vlastnictví nevyplývá právní titul k nabytí či užívání nemovitostí. V mezinárodním obyčejovém právu neexistuje žádná výjimka z obecného pravidla pro absolutní pojetí imunity hlavy státu. Je bezpředmětné, zda se jednalo o majetek soukromý nebo veřejný. Obě kategorie majetku jsou totiž chráněny imunitou hlavy státu. Podle obecného mezinárodněprávního pravidla se imunita vztahuje i na soukromý majetek hlavy státu. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že není oprávněn k přezkumu toho, zda vlastnické právo k nemovitostem přešlo z knížete na žalované. Soud I. stupně nezkoumal, zda došlo k zániku vlastnického práva právního předchůdce žalobce. Žalobci tvrdí, že předmětné nemovitosti jsou kontinuálně ve vlastnictví žalobce a). Soud I. stupně neprovedl důkazy k prokázání zlé víry státu, přičemž stát sám provedl nezákonné zabrání nemovitostí, i přes opakované námitky žalobců. Nesouhlasí s právní argumentací soudu I. stupně, která vede k získání prospěchu státem z jeho vlastního nezákonného jednání. V důsledku aplikace stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 21/05, soudem I. stupně dochází k zániku práva na ochranu proti zásahu do vlastnického práva a k zániku možnosti uplatnit ochranu práv a k procesnímu omezení ochrany vlastnických práv žalobců. Účinky Stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 21/05, zasahují do práva žalobců na projednání merita věci před soudem s plnou pravomocí zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zbavení majetku nebylo přiměřené a nebylo dosaženo rovnováhy mezi veřejným zájmem a porušením práv žalobce. Aplikace stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 21/05 je diskriminační, jelikož vede k odlišnému zacházení s osobami, jejichž žaloby soudy projednávaly až po přijetí stanoviska. Nerovnost nemůže vycházet z libovůle, ale musí být založena jen na rozumných a objektivních rozlišovacích znacích, které musí být vždy individuálně posouzeny, přičemž soud I. stupně takto nepostupoval. [příjmení] ani žalobce b) jakožto hlavy nezávislého státu, nemohly české občanství nabýt. Žalobce a) je nadací spravující majetek hlavy státu, která tedy již z titulu své [anonymizováno] ústavou udělené funkce do České republiky přesídlit nikdy nemohla. Aplikací podmínky občanství na daný případ se vytváří nerovnost žalobců oproti jiným osobám před zákonem, neboť žalobci se nemohou bránit neoprávněnému užívání nemovitostí státem. Podle žalobců není dán veřejný zájem, aby nemovitosti i nadále užíval stát. Žalobci se kontinuálně snaží získat užívání nemovitostí. Soud I. stupně uvedl, že žalobci nemohou postupovat mimo rámec restitučního zákonodárství (tj. cestou obecné žaloby). Plynutí času nemůže přivodit zánik vlastnických práv žalobců či knížete. Nárok na vydání nemovitostí se nepromlčuje. Neexistuje veřejný zájem, aby nemovitosti užíval stát. Žalobci namítají, že zákonodárce omezil okruh oprávněných osob v tzv. restitučním řízení. Stát tak má volnost ohledně navrácení majetku, k němuž nabyl vlastnictví. V daném případě ovšem nebylo posuzováno, zda stát vůbec vlastnictví nabyl a kdy. Žalobci se v důsledku argumentace soudu I. stupně nemohou dovolat svých práv. Není veřejný zájem na tom, aby soud aplikoval na žalobce podmínku občanství a restituční předpisy. Zákonným podkladem pro posouzení nároku žalobců na vyklizení předmětných nemovitostí i určení vlastnictví je ustanovení § 1040 o. z. Z ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. vyplývá povinnost soudu zabývat se správním rozhodnutím a jeho významem pro věc. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v [obec] nevykazuje vady, pro které by je bylo možné považovat za nicotný akt a se závěrem soudu I. stupně, že ani v případě nicotnosti by neexistovala možnost přezkumu. Odvolatelé tvrdí, že vady daného rozhodnutí způsobující nicotnost jsou zřejmé. Soud I. stupně ignoroval absolutní imunitu hlavy státu právního předchůdce žalobců a jeho exekuční imunitu. Soud I. stupně nepřipustil důkazy opaku. Bez ohledu na § 135 odst. 2 o. s. ř. soud I. stupně mechanicky převzal rozhodnutí Okresního národního výboru v [obec] bez toho, aby se jím podrobněji zabýval. Závěry, podle kterých obecné soudy nemají pravomoc přezkoumávat správní rozhodnutí, jsou nesprávné. Právní předchůdce žalobců byl národnosti [anonymizováno]. To dokládá potvrzení Místního národního výboru ve [obec] a potvrzení Švýcarské ambasády. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že nemovitosti přešly na stát na základě Dekretu prezidenta republiky, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro takový přechod podle Dekretu. Soud I. stupně nahradil svůj úsudek o věci pouhým převzetím úsudku správního orgánu. Vyčítá, že soud I. stupně dostatečně nevysvětlil zamítnutí provedení důkazů navržených žalobci. Žalobci uplatnili primárně nárok na vyklizení nemovitostí a určovací nárok uplatnili jako subsidiární. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 21/05 není na daný případ přiléhavé, neboť v něm šlo o určovací žalobu. Stanovisko chrání dobrou víru třetích osob, nikoliv dobrou víru státu. Nedostatek dobré víry státu, který se chopil držby nelze zhojit tím, že je věc předána do správy jinému státnímu orgánu. Není dána dobrá víra státu, neboť vláda [anonymizována dvě slova] kontinuálně stát upozorňovala na to, že nemovitosti zadržuje neoprávněně v rozporu s vnitrostátním i mezinárodním právem. Držba státu není pravá, poctivá ani řádná. Stát se nemůže dovolávat vlastnického práva vůči sobě samému, pokud dotčený majetek získal pouze za cenu porušení mezinárodně akceptovaných standardů ochrany základních práv a svobod i svých vlastních zákonů. K zániku vlastnictví plynutím času nemůže dojít. Je dána nepromlčitelnost nároku na vydání věci. Nebyly provedeny důkazy, že nemovitosti byly skutečně zkonfiskovány, tj. že se jednalo o vlastnictví knížete, že šlo o zemědělský majetek a že tyto konkrétní nemovitosti byly zkonfiskovány individuálním správním aktem splňujícím podmínky stanovené Dekretem a souvisejícími právními předpisy. Tím, že soud I. stupně neprovedl důkazy navržené žalobci, stranil žalovaným. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva. Soud I. stupně pominul, že ani přijetím restitučních předpisů stát nenabyl k některým nemovitostem vlastnické právo, přičemž vznikl stav, že stát není vlastníkem, ale původním vlastníkům není umožněno podat žaloby na určení vlastnictví nad rámec restitučních předpisů. Soud I. stupně opomenul důležitý zájem žalobců, aby nedošlo k mimořádnému vydržení k nemovitostem ze strany státu. Nárok na vyklizení odůvodnil soud I. stupně tím, že žalobci nejsou vlastníky nemovitostí. Soud I. stupně však fakticky zkoumal naléhavý právní zájem na vyklizení, což není podmínka vyhovění vyklizení. Žalobci předložili výpisy z katastru nemovitostí, které dokládají, že ke konci druhé světové války nemovitosti vlastnil kníže, a dále listiny a rozhodnutí, která potvrzují, že veškerý majetek přešel děděním na žalobce a). Žalobci dále uváděli, že kníže byl hlavou státu, a proto se na něj vztahovala jak jurisdikční, tak exekuční imunita, a jakékoliv rozhodnutí v jeho neprospěch, jakož i jakýkoliv faktický zásah do nemovitostí tak byly podle mezinárodního práva nepřípustné. Rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v [obec] je nicotné. Okresní národní výbor v [obec] neexistoval. Text nebyl označen podle § 68 zákona č. 8/1928 Sb. Československý orgán neměl pravomoc rozhodovat o hlavě cizího státu z důvodu vyloučení pravomoci jurisdikční a exekuční imunity hlavy státu. Pravomoc rozhodovat o nemovitostech neměly národní výbory, ale ministerstvo zemědělství v součinnosti s ministerstvem vnitra a zahraničních věcí. Nicotnost není zhojena ani rozhodnutím nadřízeného správního orgánu. Národní výbory byly opětovně zřízeny dekretem presidenta republiky [číslo] Sb. Okresní úřady byly zřízeny zákonem č. 125/1927 Sb. Z vládního nařízení č. 174/1928 Sb., vyplývá, že sídla a obvody okresních úřadu se shodují se sídly a obvody okresních politických správ. Tato sídla a obvody byly stanoveny nařízením ministerstva vnitra [číslo] ř. z., vydaným na základě zákona [číslo] ř. z., přičemž tyto právní předpisy se na základě zákona č. 11/1918 Sb. (recepční zákon) staly součástí právního řádu Československa. Podle tabulky h) řádku 6 tohoto nařízení, která uváděla seznam politických okresů na Moravě, byl jediným politickým okresem, který v názvu obsahoval slovo„ [obec]“, okres [okres]. Vzhledem k uvedenému byl jediným okresním výborem, který měl v názvu [obec], právě Okresní národní výbor [obec]. Proto neexistoval Okresní národní výbor v [obec] a z tohoto důvodu je rozhodnutí Okresního národního výboru v [obec] vydáno neexistujícím orgánem veřejné moci a tudíž nicotné. Nemovitosti knížete se nacházely nejen na území více správních okresů, a na území Země moravskoslezské, Země české a Země slovenské. Správní řízení o konfiskaci podle Dekretu se mělo řídit československým správním právem. Případy, které se týkaly území více národních výborů, se řídily obecnými normami správního práva, konkrétně zákonem č. 125/1927 Sb., o organizaci politické správy, přičemž ustanovení čl. 9 zákona stanoví, že úřední jednání, které přesahuje obvod jednoho okresního úřadu, provádí příslušný zemský úřad, a úřední jednání, které přesahuje obvod jednoho zemského úřadu, příslušné ministerstvo. Vzhledem k tomu, že nemovitosti knížete se nacházely na území třech zemí, záležitost jednoznačně přesahovala území jedné země, a mělo se jí tak zabývat příslušné ministerstvo namísto národního výboru. Proto národní výbory nebyly nadány pravomocí rozhodnout o projednání věci. Ustanovení § 31 zákona č. 79/1896 ř. z., o řízení exekučním a zajišťovacím (exekuční řád) v tehdejším znění upravovalo exekuční imunitu cizího státu ve smyslu mezinárodního práva veřejného a zakazovalo jakékoli zásahy do majetku cizích států v rozporu s mezinárodním právem veřejným. Text označuje knížete za osobu německé národnosti, deklaratorně určuje, že nemovitosti v tam uvedených okresech jsou konfiskovány podle Dekretu. Veřejný orgán neměl pravomoc k vydání konfiskační vyhlášky. Okresní národní výbor neměl pravomoc přiřknout národnost jakékoliv osobě. Označení osoby je v rozporu se zněním § 2 odst. 1 Dekretu. Správní orgán byl oprávněn provést dokazování a uvést, zda podmínky pro konfiskaci byly splněny či nikoliv. Nebyl oprávněn nahradit dokazování v tom směru. Označení osoby ve výroku rozhodnutí neobstojí, neboť okresní národní výbor je v těchto případech povinen otázku národnosti osoby řešit nikoliv jako výrokovou část, ale jako otázku prejudiciální pouze na základě dostupných důkazů. Důkaz, který by prokazoval, že se kníže subjektivně přihlásil k německé národnosti, neexistuje a nikdy neexistoval. Prejudiciální posouzení otázky národnosti Knížete správním soudem tedy bylo založeno na irelevantním dokumentu se zavádějícím obsahem. Nesprávné je rovněž právní posouzení nároku na náhradu škody, které je založeno na nesprávných závěrech soudu I. stupně, že žalobcům nepřísluší právo k nemovitostem. Neexistuje pravomocné rozhodnutí, na základě kterého by došlo k zániku vlastnického práva žalobců k nemovitostem uvedeným ve výroku odvoláním napadeného rozsudku s ohledem na nicotnost rozhodnutí Okresního národního výboru v [obec] Ani podle Dekretu nebylo možné odejmout cizincům majetek bez náhrady. Mezinárodní obyčejové právo v roce 1945 zakazovalo zabírání majetku cizozemců bez náhrady. Žalovaní neprokázali, že by v relevantní době existovalo jakékoliv pravidlo mezinárodního obyčejového práva týkající se sebezáchovy nebo krajní nouze, které by ospravedlňovalo zabrání nemovitostí. Žalobci mají nárok na náhradu v souladu s mezinárodním obyčejovým právem, neboť nelze odejmout majetek cizince bez náhrady. Žalobci shrnují, že mají na základě mezinárodního obyčejového práva nárok na vrácení nemovitostí nebo poskytnutí náhrady, která jim vznikla odebráním jejich majetku. Toto je žalovaným známo, jelikož v minulosti uznali existenci povinnosti poskytnout náhradu cizincům, kterým byl odňat jejich majetek. Odmítnutí učinit totéž vůči [anonymizováno] občanům je protiprávní, diskriminační a porušuje obecné povinnosti vyplývající z mezinárodního práva. Soud I. stupně jednal v rozporu se shora uvedenými právními povinnostmi. [ulice] nemovitostí založilo povinnost státu poskytnout plnou náhradu za vzniklou majetkovou a nemajetkovou újmu. Náhrada by měla mít podobu restituce. Vynaložené náklady na zastoupení advokátem u žalovaného 2. nelze považovat za účelně vynaložené. [jméno], kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta). Vždy je samozřejmě třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, včetně předmětu sporu, jeho obtížnosti, souvislosti s běžnou agendou daného účastníka atd. Žalovaný 2. je organizací s rozsáhlým personálním zázemím. K výkonu právních agend žalovaný 2. disponuje celou řadou odborných pracovníků s vysokoškolským právnickým vzděláním. Skutková i právní argumentace žalovaných vychází zpravidla z vyjádření žalovaného 1. Odvolatel navrhl, aby soud I. stupně zrušil rozsudek soudu I. stupně a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení, nebo aby změnil napadený rozsudek a v plném rozsahu žalobě vyhověl.

4. K podanému odvolání se vyjádřil písemně žalovaný [číslo] tak, že považuje rozsudek soudu I. stupně za věcně i procesně správný a navrhl, aby byl potvrzen a aby byla žalovanému [číslo] přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

5. K podanému odvolání se vyjádřil žalovaný [číslo] tak, že považuje rozsudek soudu I. stupně za správný. Žalobci podali desítky žalob proti žalovanému [číslo], týkající se nemovitého majetku v hodnotě miliard Kč. Protože jde o případ specifický, složitý a významný, považoval žalovaný [číslo] za účelné, aby byla zastoupena advokátem. Žalovaný [číslo] navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen a aby byla žalovanému [číslo] přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Brně, pobočka ve [obec], jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnými osobami (§ 201 o. s. ř.), a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), obsahuje způsobilé odvolací důvody, přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející (§ 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.

7. Ze skutkových zjištění soudu I. stupně vyplynulo, že Československý stát se v roce 1945 chopil držby sporných nemovitých věcí na základě dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. Právní předchůdce žalobců [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] byl podle tohoto dekretu vyhláškou bývalého Okresního národního výboru v [obec] ze dne 3. 7. 1945, č. j. 470/pres označen za osobu německé národnosti. Konfiskaci svého majetku se přitom tehdy dostupnými právními prostředky neúspěšně bránil.

8. S ohledem na výše uvedené předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu dnem účinnosti dekretu, a tímto dnem také zaniklo vlastnické právo právního předchůdce žalobců.

9. Podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. s okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví: a) všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost, b) zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivších toto nepřátelství zejména za krize a války v letech 1938 až 1945, c) akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.

10. Podle § 1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek podle odstavce 1 nekonfiskuje.

11. Podle § 1 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb., o tom, lze-li připustiti výjimku podle odstavce 2, rozhodne na návrh příslušné rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Pochybné případy předloží okresní národní výbor zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postoupí ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministrem vnitra.

12. Podle § 2 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., za osoby národnosti německé nebo maďarské jest považovati osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti.

13. Z dekretu presidenta republiky [číslo] 1945 Sb., ze dne [datum], o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů a zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, vyplývá, že vlastnictví majetku konfiskovaného podle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. přešlo na stát dnem účinnosti tohoto dekretu, tj. dnem [datum].

14. Po právní stránce je zřejmé, že žalobci se nemohou úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva za použití obecných občanskoprávních institutů - žaloby na vyklizení a vydání věci, žaloby na určení vlastnického práva. Důvodný není ani nárok na zaplacení peněžité náhrady. K tomu odvolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 493/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1703/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016. Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 815/2021, obnova vlastnického práva k majetku zabavenému podle dekretu je i nadále vyloučena.

15. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými, tak i právními závěry soudu prvního stupně.

16. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu postačujícím pro posouzení věci, své závěry řádně odůvodnil.

17. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle § 6 odst. 1, § 69 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, je dána pravomoc soudů České republiky a je rozhodným právem právním řád České republiky, přičemž mezi Českou republikou a [anonymizováno] [země] není uzavřena žádná mezinárodní smlouva, která by upravovala otázku pravomoci soudů a rozhodného práva pro předmětný spor.

18. Podáním žaloby u českého soudu sami žalobci projevili vůli se pravomoci českého soudu podrobit, a to žalobce b) jako [anonymizováno] hlava státu. Projednáním a rozhodnutím této věci tak české soudy nepřípustně nezasahují do suverenity [anonymizována dvě slova].

19. Odvolatelé namítají, že své nároky neopírají o restituční předpisy, ale o existenci vlastnického práva. Popírají důvody, které vedly ke konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. Tvrdí, že [jméno] [jméno] [příjmení]. Liechtenstein nebyl německé národnosti, dekret se na něj jako na hlavu státu nemohl vztahovat.

20. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na právní názory zaujaté v nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne [datum], Pl. ÚS – st. [číslo], jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016.

21. Podle právního názoru pléna Ústavního soudu ČR ze dne [datum], Pl. ÚS – st. [číslo]„ nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před [datum] a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“.

22. Ústavní soud ČR sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy, s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 – 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných. Vyjádřil-li totiž zákonodárce svůj zřejmý úmysl omezit odčinění křivd nejen stanovením zákonných podmínek na straně osob oprávněných i osob povinných a z hlediska věcného, ale především časovou hranicí [datum], tedy datem převzetí státní moci komunistickým režimem, datem, od nějž se odvíjí právní i společenské změny směřující k nastolení nedemokratického režimu, lze při takto jasně vyjádřené vůli přiznat mu právo úsudku, že tak zásadní zásah do vlastnických vztahů nastalých před tímto datem by nebylo společensky žádoucí a z hlediska vyjádřených cílů restitučního zákonodárství jej není třeba, a pokud tato potřeba v dalším z hlediska palčivosti řešené problematiky vyvstala (např. ohledně židovského majetku), tak již cestou zákona v jím vymezených případech průlom za danou časovou hranici učinil (zákon č. 243/1992 Sb., okrajově zákon č. 212/2000 Sb.).

23. Na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě kterých k takovému zániku došlo, a tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů (tedy žaloby na určení práva, jakož i žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci), odpověděl Ústavní soud záporně.

24. V dané věci je třeba zdůraznit, že v případě nemovitých věcí, o které v této konkrétní věci jde, je o věci připadlé státu před [datum]. Takové křivdy se však neodčiňují.

25. Nejvyšší soud k tomu v usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, uvedl, že obecnou správnost uvedeného stanoviska judikatura nikdy nezpochybnila, pokud jde o věci připadlé státu před [datum]. Proto nelze zpochybňovat uvedenou časovou hranici.

26. Ze stanoviska Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS - st. [číslo] vyplynulo, že skutečnosti nastalé před datem [datum] a jejich právní následky, pokud nebyly dotčeny v rámci aplikace právní úpravy zvláštního zákona v taxativně stanovených případech, jsou skutečnostmi, kdy případná křivda nemůže být reparována dnešními právními prostředky. Konfiskace podle dekretu [číslo] 1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska případných vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno (zejména v předpisech restituční povahy).

27. Na tyto závěry Ústavního soudu ČR pak navázala judikatura Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1755/2008, a ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2029/2008.

28. Ústavní soud ČR ve svých rozhodnutích (např. v rozhodnutí z [datum], sp. zn. III. ÚS 107/04) zdůraznil, že si je vědom, že v některých případech docházelo v konfiskační a znárodňovací praxi československých úřadů a soudu v období od května 1945 do [datum] k pochybením a k excesům, které nebyly napraveny. Po roce 1989 však zákonodárce respektoval časový faktor s tím, že po tak dlouhé době není náprava všech pochybení uskutečnitelná. V restitučních zákonech vydávaných po roce 1989 zákonodárce vyjádřil vůli k nápravě těch křivd, k nimž docházelo v letech 1948 až 1989, tedy v době nesvobody ve smyslu zákona č. 480/1991 Sb. a nikoliv křivd jiných.

29. Odvolatelé se ve svých odvolacích námitkách domáhají přezkumu opodstatněnosti konfiskace podle dekretu [číslo] 1945 Sb. Odvolatelé namítají, že soud I. stupně neprovedl důkazy navržené žalobci ohledně existence podmínek pro konfiskaci a nepřezkoumal zákonnost výměrů o konfiskaci.

30. Ze stanoviska Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS - st. [číslo] vyplynulo, že skutečnosti nastalé před [datum] a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi. Konfiskace podle dekretu byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno, a že odmítnutí ochrany tvrzenému právu nemůže být v takových případech v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Opakovaně přitom ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že důvodem konfiskace byl samotný dekret, nikoliv až následná správní rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 155/03).

31. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení není samo o sobě s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem převodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret sám.

32. Navíc soud I. stupně ani odvolací soud neshledal, že by správní akty byly nulitní.

33. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, vyjádřil právní názor, že soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost konfiskačních vyhlášek a provedené konfiskace vůbec. Věcnou správnost správních rozhodnutí, ani věcnou správnost konfiskace soudy totiž nemohou hodnotit.

34. Jak vyplynulo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem je nicotný.

35. Námitkou nicotnosti rozhodnutí o konfiskaci se odvolací soud proto zabývá dále níže v odůvodnění v souvislosti s dalšími odvolacími námitkami a na tuto svou následnou argumentaci odvolací soud ohledně posuzování nicotnosti odkazuje.

36. K vymezeným odvolacím námitkám je zapotřebí doplnit, že soud I. stupně důvodně také neprovedl navržené důkazy směřující ke zkoumání podmínek pro konfiskaci a ke zkoumání zákonnosti výměrů o konfiskaci, neboť věcnou správnost konfiskačních vyhlášek a konfiskace není soud oprávněn přezkoumat.

37. Soud I. stupně nepochybil, pokud dovodil, že zákonnost výměrů o konfiskaci jsou soudy oprávněny přezkoumávat jen v rámci řízení o restitučních nárocích, kdy restituční předpisy mají povahu„ lex specialis“ ve vztahu k předpisům obecným.

38. Podle dekretu [číslo] 1945 Sb. přecházel konfiskovaný majetek na stát dnem účinnosti dekretu, to je dnem [datum] a konfiskace majetku byla dovršena správním aktem. Ústavní soud ČR ve svém usnesení ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 89/94 dovodil, že pokud k vydání správního aktu došlo podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., pak i tam, kde rozhodnutí ve vztahu k určité části majetku nebylo vydáno nebo nebylo zapsáno v pozemkové knize, byl i v takových případech dán průchod účinkům přechodu konfiskovaného majetku na stát ex lege.

39. Odvolatelé namítají, že rozhodnutí o konfiskaci je nicotné a okresní národní výbor, který o věci rozhodoval, byl zjevně nepříslušným orgánem.

40. Jak již bylo uvedeno výše z právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, se podává, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. Správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem je nicotný.

41. Nejvyšší soud dovodil, že mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní). Soud je povinen zkoumat, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v rámci pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Správní akt vydaný absolutně věcně nepříslušným správním orgánem je nicotný.

42. Uvedenou otázkou se zabýval rovněž Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], sp. zn. [číslo], z něhož vyplývá, že„ nelze o tom pochybovati, že vydávání deklaratorních rozhodnutí o tom, jsou-li splněny zákonné předpoklady konfiskace podle dekretu [číslo] 1945 Sb., náleží do působnosti národních výborů – okresního, resp. zemského – jakožto orgánů veřejné správy politické“. V rozhodnutí ze dne 31. 12. 1946, č. j. 337/45, pak stejný soud konstatoval:„ K vydání deklaratorního rozhodnutí o tom, že osoba, které se zemědělský majetek konfiskuje podle § 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. je národnosti německé nebo maďarské, je příslušný okresní národní výbor. Z jeho rozhodnutí je přípustno odvolání k zemskému národnímu výboru“.

43. Podle čl. 9 zákona č. 125/1927 Sb., o organizaci politické správy platilo:„ Pokud není jinak stanoveno, provádí úřední jednání, které přesahuje obvod jednoho okresního úřadu, příslušný zemský úřad, a úřední jednání, které přesahuje obvod jednoho zemského úřadu, příslušné ministerstvo; zemský úřad a ministerstvo mohou však pověřiti jeho provedením některý ze zúčastněných podřízených úřadů“.

44. Správní soud v Bratislavě, který konfiskační akty rovněž přezkoumával, se zabýval i uvedenou námitkou a – zjevně v souladu se starší judikaturou uvedenou výše - odkázal na § 7 vládního nařízení č. 8/1928 Sb., správního řádu, podle něhož platilo:„ Není-li správními předpisy stanoveno, který úřad jest místně příslušný, řídí se místní příslušnost ve věcech týkajících se nemovitostí, jakož i práv a povinností s vlastnictvím nebo držbou jejich spojených, k nim požadovaných nebo na ně ukládaných polohou nemovitosti…. Když by podle předchozích ustanovení byla založena místní příslušnost několika úřadů, jest příslušným úřad, který nejdříve ve věci zahájil řízení; jinak určí společný vyšší věcně příslušný úřad, který úřad jest místně příslušný“. Odvolatelé mají sice toto rozhodnutí za politicky motivované, neboť bylo vydáno v roce 1951, nicméně uvedený právní výklad není zjevně nepřiměřený (nesprávný). Dále je možno poukázat na to, že zemský národní výbor přezkoumával prvostupňové rozhodnutí již v roce 1946 a uvedenou námitku neshledal důvodnou; konečně toto rozhodnutí odpovídá citované judikatuře z tehdejší doby.

45. Pokud jde o námitku, že konfiskační rozhodnutí vydal Okresní národní výbor v [obec], ačkoliv to nebylo přesné označení okresního národního výboru, pak je zapotřebí uvést, že Nejvyšší soud řešil ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, případ, kdy konfiskační rozhodnutí vydal taktéž orgán označený jako Okresní národní výbor v [obec], přičemž dovolací soud se zabýval dovolací námitku nicotnosti takového konfiskačního rozhodnutí rovněž ve vztahu k [jméno] [jméno] [příjmení]. Liechtenstein, kdy v dovolací otázce bylo rovněž namítáno, že okresní národní výbor, který o věci rozhodoval, byl zjevně nepříslušným orgánem. Dovolací soud však dospěl k závěru, že tyto dovolací námitky nejsou důvodné. V této souvislosti je zapotřebí odkázat rovněž na princip legitimního očekávání zakotvený v ustanovení § 13 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

46. I pokud by označení okresního národního výboru, který vyhlášku vydal, nebylo zcela odpovídající, šlo by pouze o nepřesnost v označení správního orgánu, nikoliv o rozhodnutí orgánu neexistujícího.

47. V daném případě rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o konfiskaci majetku žalobce, byla vydána příslušnými státními orgány v rámci jejich legální pravomoci a tudíž je nelze považovat za nicotné akty či paakty. Soud je tak jimi vázán a proto není oprávněn přezkoumávat jejich věcnou správnost, tedy ani zda předpoklady konfiskace byly či nebyly dány. Zda byly splněny podmínky pro konfiskaci majetku žalobce podle dekretu [číslo] 1945 Sb., by soud mohl posuzovat sám jen tehdy, pokud by správní rozhodnutí – konfiskační výměry byly vydány až po [datum], a to v rámci restitučního řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1945/97).

48. Odvolatelé namítají, že došlo k odepření ochrany cizinci a že došlo k odepření práva na ochranu vlastnictví a diskriminaci žalobců.

49. Z právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 815/2021 vyplynulo, že skutečnost, že právní předchůdce byl ve smyslu mezinárodního práva hlavou neutrálního státu, a tudíž na něj mohla dopadat jurisdikční imunita, nemůže vést k přezkumu a ochraně jeho vlastnického práva k majetku, který pozbyl před únorem 1948 na základě dekretu. Je tomu tak zejména z důvodu historických a právních okolností, za nichž dekret v roce 1945 vznikl. Skutečnost, že vydání dekretu bylo i z hlediska mezinárodního práva legálním a legitimním aktem, respektuje i Evropský soud pro lidská práva. K možnému průlomu za danou časovou hranici by mohlo dojít již jen cestou zákona, a to pouze v případě, že by vyvstala nutnost řešit určitou problematiku. Tou ale není tvrzená jurisdikční imunita hlavy státu.

50. Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, vyslovil právní názor, že dekret prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. dopadal na tam uvedené osoby bez ohledu na státní příslušnost; zásada, že lze poskytnout ochranu jen skutečnému vlastníkovi též platí bez ohledu na státní příslušnost. [příjmení], ať již skutečné nebo domnělé, učiněné před [datum] se neodčiňují, nestanoví-li to zvláštní zákon; to platí jak pro občany České republiky, tak i pro občany jiných států.

51. Žalobcům soud neodepřel právo na ochranu vlastnictví podle obecných předpisů, realizace tohoto práva – tak, jako v případě jakéhokoliv jiného účastníka - však předpokládá, že bude v řízení prokázáno vlastnictví žalobců (resp. skutečnosti jej zakládající), což se nestalo; naopak v řízení bylo zjištěno, že vlastnictví nabyl stát, že došlo ke konfiskaci na základě dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb.

52. Námitky ohledně diskriminace žalobců jsou neodůvodněné. Z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech [příjmení] proti České republice, 2000, [anonymizováno] a [příjmení] proti České republice, 2002 a dalších vyplývá, že Evropský soud pro lidská práva dal prostřednictvím svých rozhodnutí při výkladu čl. 1, Protokolu [číslo] k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, najevo, a to i ve vztahu k České republice, že Úmluvou, resp. Protokolem k ní je chráněn majetek existující, nikoliv očekávání, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které je již dlouho nemožné účinně vykonávat.

53. Odvolatelé namítají, že dědictví po [jméno] [jméno] [příjmení]. Liechtenstein projednal soud v [anonymizováno], který ustanovil žalobce a) univerzálním dědice po zůstaviteli.

54. Bylo zjištěno, že [jméno] [jméno] [příjmení]. Liechtenstein pozbyl vlastnictví k předmětným nemovitým věcem podle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. Již z tohoto důvodu je vyloučeno, aby vlastnictví k těmto nemovitým věcem přešlo později na žalobce a) ať už darem nebo dědictvím.

55. Ke dni smrti zůstavitele, tj. ke dni [datum], byl navíc platným a účinným zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, z jehož ustanovení § 45 odst. 1 písm. c) vyplývá, že pravomoc ve věcech dědických je dána u československého soudu, který projedná dědictví po cizinci, které je v Československé socialistické republice vždy také, jde-li o nemovitosti ležící na území Československé socialistické republiky.

56. V daném případě dědictví po zůstaviteli nebylo projednáno u československého soudu.

57. Rozhodnutí o dědictví je závazné toliko pro účastníky řízení, nikoli pro třetí osoby. Rozhodnutí o dědictví není nezvratným důkazem vlastnického práva, to vlastník nepozbývá, je-li rozhodnutí v rozporu se skutečnými hmotněprávními poměry.

58. Odvolatelé namítali, že rozsudek soudu I. stupně je nepřezkoumatelný.

59. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v odvolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uplatnit odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu I. stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu odvolání, na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011). Žalobci byli schopni řádně a úplně formulovat odvolací důvody podaného odvolání a odvolacímu soudu odůvodnění rozsudku soudu I. stupně neznemožnilo řádný přezkum napadeného rozhodnutí, včetně přezkumu skutkového a právního závěru, ze kterého soud prvního stupně vycházel. Rozsudek soudu I. stupně nelze označit za nepřezkoumatelný. Rozsudek soudu I. stupně odpovídá požadavkům odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku, neboť soud prvního stupně jasně a srozumitelně vyložil, na základě jakých skutkových a právních závěrů své rozhodnutí založil a zabýval se všemi uplatněnými nároky a vypořádal se se vznesenými námitkami.

60. Odvolatelé namítali, že nebyly akceptovány jejich důkazní návrhy soudem I. stupně.

61. Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 546/2007 vyložil, že účastník řízení zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat důkazní prostředky nemá v procesním slova smyslu právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Jen soud rozhoduje o tom, které z navrhovaných důkazů provede. Provádí přitom pouze ty důkazy, které jsou s ohledem na předmět řízení a aplikované hmotněprávní normy relevantní. Ústavní soud ČR v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 118/09 uvedl, že procesnímu právu účastníka navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu rozhodnout o vznesených důkazních návrzích a pokud jim nevyhoví – v odůvodnění vyložit – proč, z jakých důvodů tak činí, tj. proč navržené důkazy neprovedl. Neakceptování důkazních návrhů účastníka lze založit v zásadě na třech důvodech – že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření či vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení – že navržený důkaz není s to ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost a – nadbytečnost důkazu, že určité tvrzení bylo bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno.

62. Soud I. stupně se naznačenými zásadami a pravidly řídil a respektoval je. Navržené důkazy neprovedl pro nadbytečnost. Pro posouzení věci bylo podstatné, zda otec žalobce b) pozbyl vlastnické právo ke sporným nemovitostem, a pokud ano, na základě jakého právního důvodu a zda tyto nemovitosti nabyl stát. Ve vztahu k těmto právně relevantním skutečnostem byl skutkový stav dostatečně zjištěn.

63. Odvolatelé dále namítali, že došlo k porušení norem mezinárodního práva.

64. K uvedenému je zapotřebí uvést, že žalobci v řízení vystupují jako soukromá osoba a soukromá nadace a předmětem žaloby je ochrana soukromého majetku, což odpovídá skutkovému vymezení uplatněných nároků na peněžité plnění. Případné plnění vyplývající z tvrzeného porušení norem mezinárodního práva veřejného se tak vymyká předmětu tohoto konkrétního vedeného řízení.

65. Odvolatelé namítali, že právní předchůdce žalobců byl hlavou neutrálního státu.

66. Okolnost, že právní předchůdce žalobců byl hlavou neutrálního státu, nemůže vést k přezkumu a ochraně jeho vlastnického práva k majetku, který stát fakticky ovládl na základě dekretu [číslo] 1945 Sb., před únorem 1948 a jeho faktické panství trvá více než 70 let.

67. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne [datum], sp. zn. R II [číslo] vyplývá, že zřízením československého státu panujícímu knížeti z [anonymizováno] nepřísluší nic více než prosté soukromé vlastnictví pozemkové, jež je podrobeno obecnému zákonodárství. Na tom nic nemění, že vlastník je suverén, osobou mezinárodního postavení.

68. Ze všech těchto důvodů bylo zapotřebí přisvědčit právnímu závěru soudu I. stupně, že vlastnictví k předmětným nemovitým věcem pozbyl [jméno] [jméno] [příjmení]. Liechtenstein na základě dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb., přičemž k přechodu vlastnického práva ke konfiskovanému majetku došlo již nabytím účinnosti dekretu prezidenta republiky, tj. dnem [datum]. Rozhodnutí příslušných správních orgánů podle ustanovení dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. měla pouze deklaratorní účinky, přičemž se nejedná o nicotné správní akty. Vlastnictví k předmětným nemovitostem tak nemohlo přejít na žalobce.

69. Za těchto výše uvedených důvodů nárok žalobců na vyklizení a předání předmětných nemovitých věcí není důvodný. Žalobcům vlastnické právo ke spornému majetku nesvědčí a nemohou se s úspěchem domáhat jeho vyklizení ani na jeho předání. Žalobcům nesvědčí ani užívací a požívací právo k předmětnému majetku.

70. Pokud jde o aplikaci ustanovení § 1040 o. z. - realizace vlastnického práva žalobců - tak, jako v případě jakéhokoliv jiného účastníka - předpokládá, že v řízení bude prokázáno jejich vlastnictví (resp. skutečnosti je zakládající). To se však v nyní posuzované věci nestalo. Sporné nemovitosti přešly do vlastnictví Československého státu dnem účinností dekretu ([datum]), a tímto dnem také zaniklo vlastnické právo právního předchůdce žalobců. Z tohoto důvodu pak nemohly být v dědickém řízení po právním předchůdci žalobců projednány nemovitosti, které mu již z důvodu konfiskace majetku nepatřily a jejich vlastníkem se nemohl stát ani ten, komu mělo být podle tvrzení odvolatelů v dědickém řízení potvrzeno jejich nabytí.

71. Není dán ani nárok na zaplacení peněžité náhrady, neboť žalovaný [číslo] užívá předmětné nemovitosti na základě právního důvodu. Žalobcům vlastnické právo ani užívací či požívací právo ke spornému majetku nesvědčí.

72. K námitce, že právní předchůdce žalobců byl v rozporu s mezinárodním právem zbaven vlastnického práva, aniž by mu byla přisouzena náhrada, Ústavní soud ČR již v usnesení ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2130/17, vysvětlil, že absence náhrady je inherentním znakem konfiskace, pro kterou z podstaty věci nemusí být splněny dnešní podmínky vyvlastnění podle čl. 11 odst. 4 Listiny.

73. V nyní posuzované věci byl tím titulem ke konfiskaci majetku právního předchůdce žalobců bezpochyby dekret prezidenta republiky. Nejedná se tedy o případ, kdy majetek přešel na stát bez právního důvodu.

74. Nedůvodný je také nárok na určení, že žalobce a) je vlastníkem předmětných nemovitých věcí. Jedná se o majetek, který přešel na stát. Stran absence naléhavého právního zájmu je zapotřebí odkázat na Stanovisko pléna Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl ÚS - st. [číslo], podle kterého tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 občanského soudního řádu a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Závěr soudu I. stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu je proto závěrem přiléhavým.

75. Přitom ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. se určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

76. Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno jako ve výrocích I., II., III. věcně správné.

77. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně za použití § 142 odst. 1 o. s. ř.

78. Pokud jde o námitku neúčelnosti právního zastoupení žalovaného [číslo]. advokátem, této námitce odvolací soud nepřisvědčil. Volba advokáta nebyla v podmínkách této konkrétní věci neúčelná, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a k předmětu sporu. Jedná se o spor obtížný skutkově i právně, který nesouvisí s výkonem běžné agendy žalovaného [číslo]. Ve sporu vyvolaném žalobci je probírána obtížná a velmi specializovaná problematika přechodu majetku na stát na základě dekretů prezidenta republiky, navíc i s mezinárodním prvkem, přičemž se posuzuje otázka, zda správní akty vydané před více než půl stoletím lze označit za nicotné. Je třeba zohledňovat judikatorní rozhodnutí dovolacího soudu i Ústavního soudu ČR a žalobci argumentují normami veřejného práva, mezinárodním obyčejovým právem. V takovém případě je volba advokáta namístě a taková volba neznamená umělé ani neúměrné navyšování nákladů na předmětný spor. Okolnost, že žalobce subjektivně vnímá, že žalovaný [číslo] podal stěžejní základ argumentace žalovaných je v tomto ohledu nerozhodná, neboť právo kvalifikovaně argumentovat a vyjádřit se k relevantním skutečnostem musí být zachováno také žalovanému [číslo].

79. Z obsahu spisového materiálu se nepodávají skutečnosti, na podkladě nichž by bylo možno činit závěr, že žalobci a), b) jsou nerozlučnými společníky.

80. Za těchto okolností měl soud I. stupně rozhodnout o samostatné povinnosti každého z žalobců nahradit každému ze žalovaných náklady řízení.

81. Pokud jde o určení výše účelně vynaložených nákladů žalovaného [číslo] a určení celkové výše účelně vynaložených nákladů žalovaného [číslo], v tomto směru odkazuje odvolací soud na odůvodnění provedené soudem I. stupně, s nímž se ztotožňuje.

82. Povaha žaloby v daném případě svědčí tomu, že bylo uplatněno více nároků žalobci v jednom řízení.

83. Za těchto okolností při určení výše tarifní hodnoty postupoval soud I. stupně důvodně ze součtu tarifních hodnot uplatněných věcí.

84. Tarifní hodnou ohledně nároku na vyklizení je v poměrech této věci tarifní hodnota 10.000 Kč podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2651/2013). Tarifní hodnou u nároku na náhradu škody je částka 10.000 Kč, což je požadovaná výše náhrady škody. Tarifní hodnotou u nároku na určení vlastnictví je částka 50.000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.) Celkem je součet tarifních hodnot 70.000 Kč.

85. Odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích IV. a V. tak, že uložil povinnost žalobce a) a žalobce b) k náhradě nákladů řízení každému ze žalovaných.

86. Proto ve výrocích IV. a V. provedl podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnu napadeného rozsudku, jak bylo shora naznačeno.

87. Odvolací soud v ostatním odkazuje pro stručnost na odůvodnění provedené soudem I. stupně, s nímž se ztotožňuje.

88. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že jejich náhradu přiznal v odvolacím řízení plně procesně úspěšnému žalovanému [číslo] a plně procesně úspěšnému žalovanému [číslo].

89. K účelně vynaloženým nákladům žalovaného [číslo] v odvolacím řízení náleží náhrada hotových výdajů za přípravu na jednání před odvolacím soudem, za účast u jednání před odvolacím soudem a za písemné podání, tj. ve výši třikrát po 300 Kč, tj. 900 Kč podle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. a dále náhrada cestovného za cestu osobním vozidlem zn. Hyundai, [registrační značka], ujeto 70 km, základní sazba náhrady a cena za pohonné hmoty ve smyslu § 1 písm. b/, § 4 písm. a/ vyhlášky č. 511/2021 Sb. Celková výše cestovného, kterou žalovaný [číslo] požadoval, činí 412 Kč. Proto odvolací soud uložil žalobci a), aby nahradil žalovanému [číslo] náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 656 Kč a uložil žalobci b), aby nahradil žalovanému [číslo] náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 656 Kč, a to vždy ve lhůtě určené podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když nebyly zjištěny důvody pro její prodloužení.

90. K účelně vynaloženým nákladům žalovaného [číslo] v odvolacím řízení náleží náhrada hotových výdajů za účast u jednání před odvolacím soudem, tj. ve výši 300 Kč, jak žalovaný [číslo] výslovně požadoval podle § 1 odst. 3 písm. c), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Proto odvolací soud uložil žalobci a), aby nahradil žalovanému [číslo] náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 150 Kč a uložil žalobci b), aby nahradil žalovanému [číslo] náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 150 Kč, a to vždy ve lhůtě určené podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když nebyly zjištěny důvody pro její prodloužení.

Poučení