60 Co 198/2025 - 149

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Rezka a soudců JUDr. Karla Šabaty, PhD., a JUDr. Petra Coufalíka, Ph.D., ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalovanému: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] o určení vydržení služebnosti cesty, in eventum o povolení nezbytné cesty o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v celém rozsahu potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v [Anonymizováno] rozsudkem ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], zamítl žalobou, kterou se žalobce domáhal určení, že vydržel právo cesty po pozemku žalovaného p. č. [Anonymizováno] v obci a katastrálním území [adresa] (Není-li dále uvedeno jinak, nacházejí se v odůvodnění uvedené pozemky vždy v obci a k. ú. [adresa].) služebnost cesty, opravňující žalobce jakožto vlastníka panujícího pozemku p. č. st. [Anonymizováno] o výměře 194 m, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa], a pozemku p. č. [Anonymizováno] o výměře 126 m, druh pozemku zahrada, obou zapsaných na LV [Anonymizováno] pro obec a k. ú. [adresa] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], Katastrálního pracoviště [adresa], stejně jako pro všechny jeho budoucí vlastníky, služebnost vjíždět na služebný pozemek vozidly po cestě vedoucí k pozemku ve vlastnictví žalobce, eventuálně aby byla žalobci zřízena na služebného pozemku žalovaného p. č. [Anonymizováno] služebnost cesty, opravňující žalobce jakožto vlastníka panujícího pozemku p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba [adresa], a pozemku p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], stejně jako pro všechny jeho budoucí vlastníky, služebnost vjíždět na služebný pozemek vozidly po cestě vedoucí k pozemku žalobce, a to na dobu neurčitou (výrok I.), a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce odvolání, které odůvodnil tím, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soud I. stupně rozhodl, aniž by měl žalobce možnost se tohoto jednání osobně zúčastnit a uplatnit svá procesní práva, přestože se dopředu e-mailem řádně omluvil a z tohoto e-mailu byla zřejmá žádost o odročení jednání, čehož si měl být soud I. stupně být vědom; žalobce původně zamýšlel navštívit zdravotnické zařízení až po jednání, avšak bolest volně dostupnými léky byla nesnesitelná, musel se dostavit do zdravotního zařízení hned ráno v den jednání. Dále namítl, že předvolání k jednání bylo vhozeno do domovní schránky žalobce až dne [datum], a nikoliv již dne [datum]; nesouhlasí ani s tím, že žalobci nemůže být doručováno do profesní datové schránky. V řízení nebyly dostatečně posouzeny předpoklady pro povolení nezbytné cesty dle § 1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žalobce užívá přístupovou cestu zcela mimořádně k zajištění nezbytného přístupu, kdy se intenzita v čase mění a cesta, tj. vyjeté koleje, nemusí být vždy patrná; žalovaný o užívání cesty žalobcem věděl a ničeho proti ní nenamítal. Není pravdou, že by na pozemku žalovaného stály od 50. let minulého století až do roku 2018 budovy znemožňující cestu k pozemku p. č. [Anonymizováno]. Dům žalobce byl na místě samém postaven v 30. letech minulého století, tj. před budovami na pozemku žalovaného, a přístup k pozemku p. č. [Anonymizováno] musel být umožňován, neboť před vybudováním kanalizace musel přes tyto pozemky být vyvážen minimálně septik. Budovy na pozemku p. č. [Anonymizováno] netvořily uzavřený celistvý areál, v čase se neustále měnily. Není pravdou, že by na hranici pozemku p. č. [Anonymizováno] byla postavena jakákoli stavba, neboť podle katastrální mapy mezi hranicí a touto budovou existoval určitý prostor; i stavební úřad ve stavebním povolení potvrdil, že na hranici se žádné rozhrady nenacházejí. Žalovaným zmíněná stavba na hranici musela být postavena tzv. načerno a dodatečně byla povolována. Žalobce popírá, že by protiprávně vybudoval vrata do stěny nacházející se na pozemku žalovaného, ostatně v roce 2019, kdy vrata měla být vybudována, vlastníkem pozemků ještě nebyl. Žalobce rovněž odmítá tvrzení, že přístup k pozemku žalobce má být řádně zajištěn přes jeho dům, neboť tento přístup je zajištěn pouze atypickými vstupními dveřmi a přístup nemůže být nahrazen, aniž by došlo k demolici domu. Jiné domy v ulici mají zajištěn příjezd přes své garáže. Přístup je podstatný i kvůli bezpečnosti a možným zásahům integrovaného záchranného systému (dále jen „IZS“), nepostačuje přitom právo IZS vjíždět v nutných případech na cizí pozemky bez souhlasu. Žalobce rovněž poukázal na nesprávně zjištěný skutkový stav a rozpory v rozhodnutí soudu I. stupně, kupř. v odst. 11 soud I. stupně uvádí, že mělo dojít k odstranění staveb a hospodářských budov dle rozhodnutí ze dne [datum], v odst. 12 pak uvádí, že byla ponechána souvislá část obvodové zdi, která vytváří mj. po celé délce hranice pozemku p. č[Anonymizováno] s pozemkem p. č. [Anonymizováno] bariéru. Není patrné, zda zmíněná zeď je rozhradou na hranicích pozemku či pozůstatkem stavby původní. Představitelé města ve veřejně dostupných prostředcích nesprávně uváděli, že žalobce obstruuje stavební řízení, přestože mu přístup k jeho pozemku zůstane zachován; aktuální stavební projekt z roku 2024 již s přístupovou cestou k pozemku p. č. [Anonymizováno] nepočítá a není zřejmý ani záměr přístupu IZS k tomuto pozemku. Závěr soudu I. stupně o zjevně bezúspěšném bránění práva vedenému nepoctivým záměrem neodpovídá provedeným důkazům a svědčí o zaujatosti rozhodujícího soudce a jeho ovlivnění představiteli žalovaného, kdy žalobce nikdy ničeho proti projektu vybudování domova pro seniory se zvláštním režimem nenamítal. Žalobce samostatným podáním výslovně namítl podjatost rozhodujícího soudce, který nerozhodoval nestranně a přistupoval k žalobci nestandardně, nesnažil se o smírné vyřešení věci; žalobce uvedené podrobněji rozebral, poukázal rovněž na okolnosti vyplývající z řízení vedených soudem I. stupně pod sp. zn. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] neposlední řadě žalobce namítl, že soud I. stupně se nepokusil o smírné vyřešení sporu, k čemuž by jinak mohlo dojít. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaný ve vyjádření neuznal argument, že byl žalobce zkrácen na svých ústavně zaručených právech; žalobce se z nařízeného jednání toliko omluvil, o odročení jednání nežádal. Žalobce uvádí informace a důkazy, které jsou mylné či zkreslující, případně které byly uplatněny v rozporu s koncentrací řízení. Žalobce manipuluje výroky soudu I. stupně a účelově je překrucuje ve svůj prospěch. Je pravdivé tvrzení, že od 50. let minulého století do roku 2018 stály na pozemku žalovaného budovy znemožňující cestu k pozemku, kdy nová vrata byla zbudována nejdříve v roce 2019, není pravdou, že by musel být dříve vyvážen septik, přístup k pozemku žalobce byl přitom vždy zajištěn z [adresa]. Je pravdou, že po provedené demolici budovy, která byla postavena před rokem 2010 a zbořena v roce 2018, byla na pozemku p. č. [Anonymizováno] ponechána jižní strana budovy jako zeď oddělující pozemky p. č. [Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno]. Není pravdou, že projekt domova se zvláštním režimem nepočítá s žádným přístupem k pozemku žalobce, naopak v důsledku protiprávně umístěných vrat bylo nutné počítat s meziprostorem mezi oplocením domova a zdí žalovaného. Žalovaný však nesouhlasí se zřízením služebnosti, protože pozemek p. č. [Anonymizováno] k účelu cesty pravidelně nikdo nevyužívá a využití meziprostoru by mělo sloužit jen ve výjimečných situacích. Bezpředmětný je odkaz na tvrzení zástupců či zaměstnanců žalovaného. Účelem samotné žaloby bylo jen zmaření projektu žalovaného, čehož žalobce dosáhl. Žaloba je tak ryze účelová, žalobce nehájil svá práva, ale naopak svou žalobou právo šikanózně zneužil. Žalovaný tak navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu potvrdil.

4. Krajský soud v Brně - pobočka ve [adresa], jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), žalobcem jako k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně a řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), kdy po ústním projednání věci dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro potvrzení napadeného rozsudku.

5. Ve vztahu k primárnímu nároku pochybil soud I. stupně tím, že se explicitně nezabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, že vydržel (blíže nespecifikovaného dne) služebnost cesty po pozemku p. č. [Anonymizováno], avšak z toho, že žalobce naléhavý právní zájem tvrdil a soud I. stupně jeho žalobní nárok následně posoudil věcně, musel soud I. stupně implicitně dospět k závěru, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán. Odvolací soud nicméně v rámci přípravy jednání dospěl k závěru, že je nezbytné se s otázkou naléhavého právního zájmu nově zabývat. Žalobce svůj určovací nárok opíral o to, že potřebuje deklarovat vydržení soudním rozhodnutím, neboť žalovaný začal činit na svém pozemku kroky, které znemožňují žalobci realizaci jím vydrženého práva cesty, nadto k podání takové žaloby byl žalobce vyzván rozhodnutím odvolacího stavebního úřadu. S existencí naléhavého právního zájmu na požadovaném určení se ovšem odvolací soud neztotožňuje. Odvolatel totiž svým žalobním návrhem nesměřuje k určení existence či neexistence právního vztahu nebo práva (služebnosti cesty) k aktuálnímu okamžiku, nýbrž svým návrhem se ve své podstatě domáhá určení, že určitá právní skutečnost (vydržení služebnosti) je dána, což podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nesplňuje předpoklady obecné určovací žaloby podle § 80 o. s. ř. Určení existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu přitom přichází v úvahu jedině tehdy, pokud to zákon připouští (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 494/2000, či ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 15/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 757/2004, či ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 2232/2005), což není posuzovaný případ. Uvedená judikatura má nepochybně racionální význam, neboť i kdyby žalobce služebnost cesty (blíže neuvedeného dne) v minulosti vydržel, neznamená to, že právo odpovídající služebnosti cesty existuje k současnému okamžiku. Odvolací soud v rámci předvídatelnosti svého rozhodnutí v průběhu jednání odvolacího soudu výslovně žalobce upozornil na skutečnost, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení není dán a dal tak žalobci možnost, aby na tuto skutečnost adekvátně reagoval například změnou žalobního petitu tak, aby se nově domáhal určení existence práva korespondujícího služebnosti cesty, čehož však žalobce nebyl schopen. Již z tohoto důvodu tak nemohl být primární žalobní nárok úspěšný.

6. I kdyby přitom odvolací soud pominul nesprávně koncipovaný žalobní nárok (případě i kdyby žalobce svůj žalobní petit upravil tak, aby byl dán tvrzený naléhavý právní zájem na požadovaném určení), je již jen z obsahu žalobních tvrzení doplněných v průběhu jednání odvolacího soudu a z toho, co vyšlo najevo z dokazování před soudem I. stupně (Dokazování bylo řádně provedeno na základě zásady volného hodnocení dokazování vyjádřené v § 132 o. s. ř., kdy bylo z odůvodnění bylo patrno, z jakých konkrétních provedených důkazů byl ten který skutkový závěr učiněn a jakými úvahami se soud I. stupně řídil při hodnocení důkazů, přičemž z těchto důkazů dovozené skutkové závěry neodporují obsahu provedených důkazů a mají logický základ, a proto lze na tyto skutkové závěry pro stručnost odkázat.) zjevné, že by žalobnímu návrhu nemohlo být vyhověno.

7. Předně odvolací soud učinil závěr o neunesení břemene tvrzení ze strany žalobce, neboť žalobce nebyl schopen přesně specifikovat, kdy se chopil držby práva služebnosti cesty, případně kdy tak měli učinit jeho právní předchůdci, takže odvolací soud nemohl ani řádně posoudit, kdy mělo dojít k vydržení práva služebnosti cesty, jehož se žalobce dovolával. Sdělení žalobce na výzvu soudu, že „věří, že cestu začal užívat některých z jeho právních předchůdců“, případně že cesta měla být užívána „od nepaměti“ je v tomto ohledu zjevně nepostačující, ostatně takové tvrzení je v rozporu s výsledky provedeného dokazování.

8. Příznivý závěr o vydržení by odvolací soud nemohl učinit, i kdyby pominul nedostatek skutkových tvrzení a vyšel ze sdělení žalobce uvedeného v průběhu jednání odvolacího soudu, že se chopil držby pozemků p. č. st. [Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno] někdy v průběhu let 2020 či 2021, tj. poté, co mu bylo usnesením soudu I. stupně ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], které nabylo právní moci dne [datum] (viz č. l. 131–134), potvrzeno nabytí dědictví po jeho strýci [právnická osoba], zemřelému dne [datum]. Pokud by se totiž žalobce chopil držby pozemků p. č. st. [Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno] až na začátku roku 2020 a současně s tím se i chopil držby služebnosti cesty přes pozemek p. č. [Anonymizováno], pak by žalobci zjevně nemohla uplynout ani desetiletá vydržecí doba vyžadovaná pro řádné vydržení (srov. § 1260 odst. 1 o. z. ve spojení s § 1091 odst. 2 o. z.), ani dvacetiletá vydržecí doba vyžadovaná pro mimořádné vydržení (srov. § 1260 odst. 1 o. z. ve spojení s § 1095 o. z.).

9. Žalobce se sice dovolával započtení držby svého právního předchůdce [právnická osoba], avšak odvolací soud má za to, že žalobce si jeho předchozí držbu nemůže započíst již z toho důvodu, že sám žalobce v průběhu jednání odvolacího soudu uvedl, že v mezidobí mezi úmrtím [právnická osoba] a chopením se držby žalobcem, tj. po dobu více jak 3 let, zůstaly pozemky p. č. st. [Anonymizováno] a p. č[Anonymizováno] ležet ladem, takže je pochybné hovořit v tomto případě o sukcesi držby. I kdyby odvolací soud vyšel z toho, že se nabývá dědictví ke dni smrti zůstavitele a již jen z tohoto důvodu je sukcese držby dána, pak by bylo třeba učinit závěr o tom, že došlo k přerušení držby ve smyslu § 1093 o. z., protože ve zmíněném mezidobí nebyla držba podle samotných žalobcových tvrzení vykonávána; v důsledku toho by si nemohl žalobce držbu svého nejbližšího právního předchůdce ve svůj prospěch započíst. Nadto žalobce sám v průběhu jednání odvolacího soudu uvedl, že jeho právní předchůdce [právnická osoba] se chopil držby v roce 2006, tudíž ani se započtením právního předchůdce by žalobce nedosáhl na požadovanou dobu 20 let pro mimořádné vydržení, řádné vydržení přitom nepřicházelo do úvahy, neboť žalobce nebyl schopen tvrdit žádný titul držby, který by měl svědčit nejen jemu, ale ani některému z jeho právních předchůdců, nadto mimořádná držba nemovité věci, kam se řadí i služebnost, byla až do [datum] vyloučena § 3066 o. z.

10. Nadto existenci držby práva cesty přes pozemek p. č. [Anonymizováno] po dobu alespoň 10 let potřebnou pro řádné vydržení či po dobu 20 let potřebnou pro mimořádné vydržení rovněž nepochybně vylučují skutečnosti vyplývající z dokazovaní provedeného již soudem I. stupně. Z dokazování vyplynulo, že na pozemku p. č. [Anonymizováno] stál od 50. let minulého století ucelený areál tvořený budovami, který minimálně podstatně ztěžoval umístění jakékoliv cesty. Nejpozději od roku 2009 se pak na pozemku p. č. [Anonymizováno] při hranici s pozemkem p. č. [Anonymizováno] nacházela budova, která fakticky bránila jakémukoli komunikačnímu účelu mezi pozemky p. č. [Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno] a držbě služebnosti cesty; je přitom lhostejno, zdali byla tato budova stavebně povolena, či nikoliv a zdali se nacházela přesně na hranici, či kousek od ní v pozemku p. č. [Anonymizováno], neboť je nepochybné, že přes tuto budovu se na pozemek p. č. [Anonymizováno] dostat nedalo. Skutečnost, že katastrální mapa (na č. l. 89) z roku 2008 tuto budovu nezachycuje, není podstatná, neboť pomine-li odvolací soud, že stav katastrální mapy na rozdíl od ortofotomap nemusí zachycovat věrnou podobu faktického stavu, je podstatné, že tato katastrální mapa není schopná zpochybnit, že v následujícím roce 2009 se při hranici mohla zmíněná budova již nacházet. Zmíněná budova přitom byla dle soudem I. stupně řádně zjištěného skutkového stavu odstraněna v roce 2018, kdy z ní zbyla toliko jedna vnější stěna, která tvořila přirozenou bariéru mezi pozemkem p. č. [Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno] bránící nadále fakticky nejen průjezdu, ale i průchodu mezi těmito pozemky, což dosvědčuje fotografie ze srpna 2019 (viz č. l. 22p.v.). Až na fotografii z roku 2023 (viz č. l. 22) je patrno, že byla vybudována vrata ve zdi nacházející se při hranici pozemku p. č. [Anonymizováno] s pozemkem p. č. [Anonymizováno] čehož lze dovodit, že vrata byla vybudována v období od srpna 2019 do roku 2023. Byť nebylo přímo prokázáno, že vrata vybudoval samotný žalobce, je zřejmé, že se tak stalo poté, co původní vlastník pan [právnická osoba] zemřel, přičemž uvádí-li samotný žalobce, že v mezidobí mezi smrtí pana [právnická osoba] a ujmutím se držby pozemku p. č. st. [Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno] žalobce na základě usnesení soudu I. stupně o dědictví ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], které nabylo právní moci dne [datum] (viz výpis z katastru nemovitostí na č. l. 128, usnesení o dědictví na č. l. 131–134) zůstaly pozemky p. č. [Anonymizováno] a p. č. st. [Anonymizováno] ležet ladem, pak je nevěrohodným tvrzení žalobce, že neví o tom, kdo tato vrata vybudoval, a že on sám to nebyl; ostatně nabývá-li se dědictví zpětně ke dni úmrtí zůstavitele (viz § 185 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů), pak jdou důsledky činnosti v uvedeném meziobdobí právě za žalobcem. Odvolací soud se blíže okolností vybudování vrat nezabýval, neboť je zjevné, že i kdyby žalobce vskutku tato vrata nevybudoval, na závěru o správnosti zamítnutí primárního nároku nemohla tato skutečnost ničeho změnit.

11. Odvolací soud podotýká, že proti závěru o vydržení služebnosti cesty svědčí rovněž tvrzení žalobce, že přístup na pozemek p. č. [Anonymizováno][Anonymizováno] musel být v minulosti zajištěn již minimálně kvůli vývozu septiku, neboť toto tvrzení by mohlo svědčit o výkonu nepojmenované služebnosti vývozu septiku, nikoliv o výkonu služebnosti cesty, která předpokládá pravidelné užívání. Ani listina „souhlas vlastníka pozemku“ ze dne [datum] (na č. l. 136) nesvědčí pro závěr o existenci služebnosti či souhlasu s jejím výkonem, nýbrž naopak je z této listiny zjevné, že právní předchůdce žalobce musel vědět o tom, že mu právo používat pozemek p. č. [Anonymizováno] coby cesty z titulu služebnosti nesvědčí a k užívání tohoto pozemku potřebuje souhlas vlastníka. E-mailová korespondence ze dne [datum] (na č. l. 137), vztahující se k projektu domova pro seniory se zvláštním režimem, opětovně neprokazuje, že by žalobci měla svědčit služebnost cesty přes pozemek p. č. [Anonymizováno].

12. Odvolací soud zamítl návrh na provedení dokazování novinovými články na č. l. 84–88, rozhodnutími na č. l. 90–108, případně též svědeckými výpověďmi pana [Anonymizováno], [Anonymizováno] či [Anonymizováno], protože tyto důkazy byly uplatněné v rozporu se zásadou neúplné apelace a v rozporu s koncentrací řízení, především pak byly pro náležité posouzení věci irelevantní, neboť ničeho nemohly změnit na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení a ani na závěru o nemožnosti vydržení služebnosti cesty, kdy tvrzené povědomí o údajné cestě přes pozemek p. č. [Anonymizováno] k pozemku p. č. [Anonymizováno] ze strany zástupců města by pro závěr o vydržení bylo nepostačující; nadto tvrzení o existenci cesty přes pozemek p. č. [Anonymizováno] k pozemku p. č. [Anonymizováno] údajně až od nepaměti je ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním, z něhož vyplynulo, že nic takového nemohlo být v rozmezí let 2009 až 2018 možné pro existenci budovy, která existenci jakékoliv komunikační spojnice bránila, přičemž jak již bylo uvedeno, i v předchozím období (od 50. minulého století) se na pozemku p. č. [Anonymizováno] nacházela podle dokazování výstavba, která by realizaci cesty jen obtížně umožňovala (viz letecké snímky na č. l. 26p.v.).

13. Jelikož soud I. stupně dospěl k věcně správnému závěru o nedůvodnosti primárního nároku, zabýval se správně nárokem na povolení nezbytné cesty podle § 1029 o. z., který důvodným rovněž neshledal, s čímž se odvolací soud rovněž ztotožňuje.

14. Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty (§ 1276 o. z.) jen za podmínek upravených v § 1029 odst. 1, 2 o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 649/2025). Povolení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla povolením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud musí zajistit, aby bylo možno pozemek žadatele řádně užívat, především však musí dbát, aby vlastník pozemku byl omezen co nejméně (mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 3903/2008). Nezbytnou cestu tak lze povolit pouze v případech, v nichž nelze zajistit přístup k nemovitosti jinak (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1814/2015). Služebnost nezbytné cesty nelze zřídit také tehdy, pokud by byl přístup pro žalobce pouze pohodlnější (resp. výhodnější) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 38/2005 (uveřejněný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. civilní)].

15. Žalobce namítl, že potřebuje povolit nezbytnou cestu k pozemku p. č. [Anonymizováno] důvodu, že na tomto pozemku nelze řádně hospodařit, s čímž se však soud I. stupně (po řádně provedeném dokazování i k tomuto žalobnímu nároku, kdy na skutkové závěry soudu I. stupně lze zcela odkázat) zcela správně neztotožnil. Je třeba zdůraznit, že zmíněný pozemek se nachází v lokalitě řadové zástavby v [adresa] v Kroměříži a slouží i dle sdělení žalobce jako zahrada k přilehlému pozemku p. č. st. [Anonymizováno], na němž se nachází rodinný dům [adresa]. Uvedl-li žalobce v průběhu jednání odvolacího soudu, že na pozemku p. č. [Anonymizováno] má rozestavěnou budovu, která by mohla sloužit jako garáž, nemohl k této skutečnosti odvolací soud přihlédnout ve prospěch žalobce, neboť sám žalobce současně uvedl, že tato budova není doposud stavebně povolená a žalobce se snaží dosáhnout získání dodatečného stavebního povolení, tedy se jedná ve své podstatě o nepovolenou (tzv. černou) stavbu.

16. Jak vyplývá z ortofotomap (viz č. l. 24–27), žalobcův soubor nemovitostí v zásadě nijak nevybočuje z podoby sousedních souborů nemovitostí, kdy i sousední pozemky přiléhají nejprve řadovým domem k [adresa] a za domem se pak vždy nachází pozemek, který slouží k obsluze řadového domu. Všechny pozemky jsou napojeny na [adresa], odkud mají zajištěn nejen přístup, ale případně i příjezd. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem I. stupně v tom, že právě již z [adresa] má žalobce dostatečně zajištěn přístup a příjezd ke svému souboru nemovitostí a není namístě, aby mu musel být povolen přístup či příjezd ještě zezadu přes pozemek p. č. [Anonymizováno], neboť takový přístup, po němž by žalobce mohl jezdit přímo na pozemek p. č. [Anonymizováno] by byl nepochybně přístupem jen z pohodlí, což je překážkou pro povolení nezbytné cesty dle § 1032 odst. 1 písm. c) o. z. V této souvislosti lze poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nezbytnou cestu nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup na základě obligačního práva nebo může-li k přístupu využít pozemky ve svém vlastnictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 38/2005).

17. Skutečnost, že žalobce na rozdíl od jiných sousedů nemá skrze svůj dům vybudovaný vjezd, přičemž vchod byl vybudován nevhodně (atypicky), nemůže jít na úkor žalovaného, který nadto na svém pozemku plánuje stavbu domova pro seniory se zvláštním určením, kterou by bylo možné označit jako veřejně prospěšnou, nýbrž na úkor žalobce, neboť právě žalobce, resp. jeho právní předchůdci, si svou nevhodně koncipovanou výstavbou případně sami způsobili nemožnost příjezdu na pozemek p. č. [Anonymizováno]. Uvádí-li žalobce, že nevhodná výstavba vyplývá z toho, že dům byl vybudován v roce 1929, kdy neexistovala žádná auta, pak je třeba zdůraznit, že takové tvrzení odporuje obecným poznatkům, protože první automobily byly vynalezeny ještě v 19. století a již v průběhu prvních desetiletí minulého století se auta postupně rozšiřovala po našem území, nadto ještě před automobily byla vcelku běžná doprava kupříkladu povozy. Podle odvolacího soudu je tak na věc zcela přiléhavá aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., která přichází do úvahy mj. v situacích, kdy vlastník nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1499/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 (uveřejněné pod č. 37/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. civilní)].

18. Proti povolení nezbytné cesty nicméně svědčí tvrzení žalobce, že nezbytnou cestu nepotřebuje pro pravidelný provoz, ale jen pro výjimečné zajištění odvozu septiku, za účelem stavebních úprav či za účelem zajištění přístupu vozidel IZS. Pomine-li odvolací soud nevěrohodnost zmíněného tvrzení s ohledem na existující nepovolenou stavbu garáže na pozemku p. č. [Anonymizováno], lze zdůraznit, že k zajištění odvozu septiku, k provedení stavebních úprav či k zajištění příjezdu IZS mohou složit nepochybně jiné právní instituty, které zasahují méně intenzivně do vlastnického práva žalovaného k pozemku p. č. [Anonymizováno].

19. Konkrétně judikatura Nejvyššího soudu jasně dovodila, že lze-li zajistit opravy domu či funkční využití septiku prostřednictvím § 1021 a § 1022 o. z., resp. podle § 141 stavebního zákona, nejsou dány podmínky pro povolení práva nezbytné cesty podle § 1029 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1814/2015). K povolení nezbytné cesty nepostačuje jen nutnost umožnit vjezd záchranné službě, hasičům a policii; složky IZS, kterými jsou [právnická osoba], jednotky požární ochrany zařazené do plošného pokrytí kraje jednotkami požární ochrany, [podezřelý výraz] záchranná služba a [právnická osoba], mají totiž v nezbytných případech zajištěn příjezd přes cizí pozemky na základě zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, či ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1995/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 2365/2017, či ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 714/2021).

20. Odvolací soud tedy uzavírá, že pokud žalobce vskutku potřebuje přístup na pozemek p. č. [Anonymizováno] vozidly, pak musí buďto přistoupit ke změně svého domu na pozemku p. č. st. [Anonymizováno] tak, aby se přes tento dům dalo na pozemek p. č. [Anonymizováno] dostat z [adresa] obdobně, jak mají příjezd zajištěný jeho sousedi, případně se může žalobce pokusit vyjednat s žalovaným zřízení práva nájmu či práva služebnosti, kdy bude záviset na žalovaném, zdali ke sjednání takového práva v rámci své autonomie vůle přistoupí, či nikoliv; podmínky pro povolení práva cesty podle § 1029 o. z., která by šla povolit i přes nesouhlas žalovaného, však v tomto případě splněny nejsou.

21. Co se týče dalších odvolacích námitek, odvolací soud se neztotožňuje s žalobcem v tom, že mu byla nesprávným postupem soudu I. stupně odňata možnost jednat před soudem. Předně je třeba zdůraznit, že pokud není účast účastníka řízení u jednání nezbytná, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, může být jednáno v nepřítomnosti účastníka či obou účastníků, ledaže účastník včas požádal z důležitého důvodu o odročení jednání (srov. § 101 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě zaslal žalobce dne [datum] v 2:15 e-mail na podatelnu soudu I. stupně, v němž uvádí, že se chce omluvit z nařízeného jednání, které se má konat [datum] v 9:00 z důvodu aktuálních [podezřelý výraz] problémů, současně uvedl, že potvrzení o své [podezřelý výraz] indispozici přinese na další nařízené jednání. Žalobce zcela správně poukázal, že procesní úkony je nezbytné posoudit podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), avšak při výkladu jednostranných procesních úkonů směřovaných vůči soudu (podání) se uplatňuje tzv. teorie projevu, tedy v případě střetu mezi vůlí skutečnou a vůlí projevenou je nezbytné upřednostnit vůli projevenou; skutečná vůle se tak nezkoumá [srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 295/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 29 Odo 649/2001, ze dne [datum], sp. zn. 32 Odo 750/2002, či ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 3657/2007, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], č. j. 7 As 424/2018-21, Coufalík, P. in Bejček, J, Fiala, J, Valdhans, J., Koukal, P., Šilhán, J. (eds.). Dny práva 2016. Část VIII – Právní jednání. 1. vydání. [adresa]: Masarykova univerzita, 2017, s. 39 a násl. Hora, V.: Československé civilní právo procesní, díl I., [adresa], str. 111.]. Z obsahu e-mailového podání žalobce, který navíc je nejen vystudovaným právníkem, ale i vykonává advokacii, takže lze u něj předpokládat profesionální znalost procesních předpisů, lze dovodit pouze omluvu z jednání nařízeného na [datum], nikoliv však též žádost o odročení nařízeného jednání, přičemž soud I. stupně nebyl takovou žádost oprávněn domýšlet např. z formulace „Potvrzení o mé [podezřelý výraz] indispozici přinesu na další nařízené jednání.“ Jestliže přitom žalobce byl schopen napsat e-mail a v něm zformulovat omluvu z jednání, nepochybně musel být schopen zformulovat i žádost o odročení z jednání. Projednal-li za dané situace soud I. stupně podanou žalobu a rozhodl o ní, jednal zcela v souladu s procesními předpisy a do práv žalobce na spravedlivý proces nijak nezasáhl.

22. Žalobce dále namítl, že mu doručení jednání bylo doručeno až [datum], tedy neměl zachovánu lhůtu k přípravě jednání; tato námitka je však zjevně nedůvodná, neboť z obsahu spisu, konkrétně z doručenky založené ve spise na č. l. 48p.v., která obsahuje veškeré zákonem stanovené předpoklady, vyplývá, že předvolání k jednání na den [datum] společně s vyjádřením žalované bylo žalobci doručeno v souladu s § 50 odst. 1 o. s. ř. vhozením do domovní nebo jiné uživatelem užívané schránky dne [datum] pro nezastižení adresáta. Z judikatury přitom vyplývá, že doručenka je veřejná listina, takže bylo na žalobci, aby prokázal opak toho, co doručenka dosvědčuje, tedy datum vhození písemnosti do domovní schránky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 29 Cdo 178/2000, či ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1199/99, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2616/07, ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3377/14, ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1671/15, či ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3478/15); žalobce přitom žádnou konkrétní skutečnost, z níž by bylo možné dovodit jiný závěr o datu doručení, nedoložil. Odvolací soud se přitom ztotožňuje se soudem I. stupně v tom, že žalobci nebylo možné doručovat předvolání k jednání ani jiné písemnosti do jeho oborové datové schránky advokáta, neboť lze žalobci doručovat jen od náležité datové schránky (srov. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne [datum], sp. zn. 27 Co 171/2023; na uvedeném nemůže ničeho změnit ani žádost žalobce již jen z toho důvodu, že byla učiněna až po jednání soudu I. stupně.

23. Namítá-li žalobce, že soud I. stupně pochybil, protože se nepokusil o smírné vyřešení věci, je třeba zdůraznit, že soudní řízení je primárně určeno k vyřešení existujícího sporu mezi účastníky. Smírné vyřešení věci je samozřejmě jedním z možných způsobů vyřešení takového sporu, které je i zákonodárcem v posledních letech stále více podporováno, avšak odpovědnost za skončení věci soudním smírem neleží na soudu, který má toliko účastníky řízení vést ke smírnému vyřešení, nýbrž na účastnících samotných. Byť účastníci řízení mohou po celý průběh nalézacího řízení usilovat o skončení věci uzavřením soudního smíru, odvolací soud nepochybuje, že těžiště možné motivace k uzavření soudního smíru ze strany soudu je zpravidla u jednání, během nějž může soud na účastníky působit například sdělením relevantní právní úpravy a judikatury; v daném případě se ovšem žalobce jednání soudu I. stupně nezúčastnil, a již jen proto nebylo možné smírného vyřešení věci dosáhnout. Odvolací soud se v průběhu svého jednání účastníků řízení doptal, zdali by měli o smírné vyřešení věci zájem, avšak žalovaný takovou možnost striktně odmítl s tím, že služebnost cesty neexistuje a není ani potřeba ji z pohledu žalovaného zřídit, a proto ke smírnému vyřešení pro zcela odlišná stanoviska stran sporu nemohlo dojít. Nadto představa žalobce o smírném vyřešení věci byla zjevně taková, že by soud měl přesvědčit žalovaného, aby s žalobcem uzavřel smír, o který žalovaný neměl zájem a na jehož základě by měl žalobce zajištěn přístup k pozemku p. č. [Anonymizováno] prostřednictvím služebnosti cesty, žalobce ovšem pomíjí, že úkolem soudu při smírném vyřešení věci není vnucení představy jedné strany sporu druhé straně sporu, nýbrž jen přiměřené působení na strany za účelem smírného vyřešení věci, jak předpokládá § 99 odst. 1 věta první o. s. ř.

24. Poukazuje-li žalobce na údajnou podjatost rozhodujícího soudce [tituly před jménem] [jméno FO], je třeba zdůraznit, že žalobce spojuje podjatost v postupu tohoto soudce v soudním řízení, případně v jiných soudních řízení, čímž však pomíjí, že podle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení. Z obsahu spisu ani z podání žalobce se přitom žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly nepodjatost soudce a svědčily by tak o poměru soudce k věci, k účastníkům nebo zástupcům, nepodávají, kdy z ničeho nevyplývá, že by se rozhodující soudce choval k účastníkům zaujatě, nebyl nestranný či jeho postup ve věci byl nestandardní, naopak z obsahu spisu vyplývá, že postupoval i ve vztahu k žalobci zcela profesionálně. Měl-li odvolací soud určité výhrady k postupu soudu I. stupně, jsou založeny čistě na posouzení ve věci samé a o pochybnosti o podjatosti soudce v žádném případě nevyvolávají. Pro úplnost lze dodat, že samotný soudce k námitce podjatosti uvedl, že není vyloučen z projednávání a rozhodnutí ve věci, kdy žalobce do prvního jednání ve věci osobně neznal a k účastníkům řízení nemá žádný osobní vztah, rovněž mu nejsou známy žádné skutečnosti, které by zavdávaly pochybnosti o jeho podjatosti ve vztahu k věci samé.

25. Důvodnou není ani námitka údajného porušení zásady dvouinstančnosti. Nejvyšší soud v usnesení ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 1309/2023, vyložil, že zásada dvouinstančnosti, formulovaná starší judikaturou [srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 139/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 1901/98 (uveřejněný pod č. 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. civilní)], byla vývojem legislativy (novelou občanského soudního řádu zákonem č. 59/2005 Sb.) i judikatury překonána. Dvouinstančnost tak není obecnou zásadou civilního soudního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, či ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 199/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 26 Cdo 1599/2013) ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2826/07). Namísto toho je kladen důraz na to, aby rozhodnutí odvolacího soudu nebyla pro účastníky nepředvídatelná a překvapivá. Odvolací soud v rámci předvídatelnosti svého rozhodnutí žalobce výslovně upozornil na to, že bude opětovně se zabývat otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, že žalobce vydržel právo služebnosti, a dal žalobci prostor k tomu, aby na uvedené adekvátním procesním způsobem reagoval, např. přesvědčil odvolací soud o tom, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, či aby v průběhu odvolacího řízení provedl změnu žaloby; žalobce nicméně v tomto ohledu neměl, co by k věci uvedl, odkázal na obsah žaloby, přičemž procesně na věc nijak nereagoval. Další otázky, které odvolací soud řešil, přitom již byly řešeny v řízení před soudem I. stupně.

26. Lze tak uzavřít, že napadený rozsudek je ve výroku I. věcně správný. Soud I. stupně rovněž ve výroku II. správně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. podle zásady úspěchu ve věci, která zcela svědčila žalovanému, současně v souladu s vyúčtováním žalovaného stanovil přiléhavě náhradu ve výši 600 Kč, a proto odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu jako věcně správný potvrdil (výrok I.).

27. Jelikož byl žalovaný v odvolacím řízení zcela procesně úspěšný, přísluší mu podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., plná náhrada účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč, které v souladu se zaslaným vyúčtováním tvoří dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč za úkon právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání a v účasti u jednání odvolacího soudu [§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1 a 3 písm. a) a c) a s § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb.]. Náklady řízení je žalobce povinen zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 částí věty před středníkem ve spojení s § 211 o. s. ř.), neboť ke stanovení jiné lhůty k plnění neshledal odvolací soud důvody (výrok II.).

Poučení