60 Co 47/2022-121

Rubrum

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Rezka a soudců JUDr. Ladislava Pavlíčka a JUDr. Karla Šabaty, PhD., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 200.003,17 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. 1. 2022, č. j. 5 C 217/2021-94 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. 1. 2022, č. j. 5 C 217/2021-94, bylo rozhodnuto, tak, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení 200.003,17 Kč, se zamítá (výrok I.), žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud I. stupně v podstatných částech tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena darovací smlouva podle § 628 odst. 1 obč. zák. Žalobkyně přenechala žalovanému v průběhu let 2002 až 2013 částku 665.000 Kč, kterou vložila na vkladní knížku na jméno žalovaného. Žalovaný peněžní prostředky přijal, přičemž měl právo si finanční prostředky z vkladní knížky vybrat. Žalovaný zřídil ve prospěch žalobkyně dispoziční oprávnění k vkladní knížce, přičemž také žalobkyně byla oprávněna peněžní prostředky vybrat pro svou potřebu. Tím, že žalobkyně darovala žalovanému finanční prostředky, současně věděla, že žalovaný s nimi může podle své vůle disponovat. Bylo věcí žalobkyně, že přestala spořit na svou vkladní knížku, což činila do roku 2002 a peníze vložila na vkladní knížku na jméno žalovaného a dále na ni spořila, čímž darovala finanční prostředky žalovanému. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný porušil dobré mravy tím, že zrušil žalobkyni dispoziční oprávnění k vkladní knížce a nechal ji bydlet v nevyhovujících podmínkách, přičemž z tohoto důvodu žalobkyně dopisem z [datum] odvolala dar. Soud I. stupně zjistil, že žalovaný zrušil dispoziční oprávnění žalobkyně k vkladní knížce z důvodu, že žalobkyně z vkladní knížky žalovaného vybrala 450.000 Kč a vkladní knížku mu nevrátila, kdy takto vybrané peněžní prostředky použila v rozporu s jejich ústní dohodou na opravy svého domu, ale předala je synovi [jméno] [příjmení], kdy větší část z uvedené částky byla použita na zakoupení automobilu zn. Audi A8 a jeho opravy. Proto ve zrušení dispozičního oprávnění žalobkyně nelze spatřovat jednání v rozporu s dobrými mravy. Dům žalobkyně je ve špatném stavu dlouhou dobu. S ohledem na chování žalobkyně, která vybrala z vkladní knížky žalovaného částku 450.000 Kč za účelem oprav svého domu, nepoužila je však na opravy domu (ani na své nutné potřeby), nýbrž je přenechala synovi [jméno], nelze považovat za hrubě v rozporu s dobrými mravy, pokud žalovaný odmítal následně žalobkyni obnovit dispoziční oprávnění, nebo zaplatit částku 200.003,17 Kč. Byla to žalobkyně, kdo změnil své chování vůči žalovanému. Žalobkyně se postupně přestala stýkat se žalovaným a celou jeho rodinou. Následně požadovala po žalovaném vkladní knížku s odůvodněním, že si vybere peníze na opravy domu, přičemž s vybranou částkou naložila úplně jinak, a vkladní knížku žalobci ani nevrátila. V roce 2020 navíc podala na žalovaného trestní oznámení, čímž došlo zcela jistě ke zhoršení vztahů mezi žalobkyní a žalovaným. Pokud tedy v těchto souvislostech žalovaný odmítl poskytnout žalobkyni finanční prostředky, nelze v takovém jednání žalovaného spatřovat hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák. To, že žalovaný nezaslal žalobkyni požadovanou částku či neobnovil dispoziční oprávnění, nelze považovat za neposkytnutí potřebné pomoci. Žalovaný jako majitel vkladní knížky byl oprávněn zrušit dispoziční oprávnění žalobkyně, navíc v situaci, kdy žalobkyně vybrané peněžní prostředky použila ve prospěch syna [jméno] [příjmení]. Žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval.

3. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. V podstatných částech svého odvolání uvedla, že napadá výrok I. rozsudku soudu. Soud I. stupně neprovedl navrhovaný výslech žalovaného. Neztotožňuje se s tím, že jde o nadbytečný důkaz. Nelze hodnotit důkaz, který soud neprovedl. Z dopisu žalobkyně z č. l. 6 vyplývá, že žalobkyně si peníze šetřila na vkladní knížku s tím, že si je vybere, až je bude potřebovat. Svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] nejsou v souladu s listinnými důkazy. Odkazuje na písemné vyjádření žalovaného, na svědeckou výpověď [jméno] [příjmení] a poukazuje, že žalobkyně byla oprávněna si peníze pro sebe vybrat. Žalovaný o nutnosti oprav domu žalobkyně věděl. Přestože žalobkyně šla na operaci očí, žalovaný jí nepomohl. Svědek [jméno] [příjmení] nevypověděl o žádné nabídce pomoci ze strany žalovaného žalobkyni, jak o tom vypovídala svědkyně [jméno] [příjmení]. Odvolatelka má za nepodložený závěr soudu I. stupně, že žalobkyně nechtěla peníze pro sebe, ale pro syna [jméno] [příjmení] a že žalovaný žalobkyni nabídl pomoc, aby zaplatil opravy domu či její zdravotní výdaje. Žalovaný porušil dohodu, když odmítl vydání peněžních prostředků. Z vybraných peněžních prostředků pořídila žalobkyně prostřednictvím syna [jméno] [příjmení] osobní automobil. Není pravdou, že automobil žalobkyně nepotřebuje. Nákup automobilu byl v souladu s dohodou mezi ní a žalovaným. Ke zhoršení vztahů žalobkyně s rodinou žalovaného došlo až poté, co žalobkyně podala na žalovaného trestní oznámení v říjnu 2020. Poukazuje na svědeckou výpověď [jméno] [příjmení], že pak přerušili vztahy s žalobkyní. Písemné vyjádření žalovaného a svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jsou podle názoru odvolatelky zpochybněny svědeckou výpovědí [jméno] [příjmení]. Odvolatelka poukazuje na svědeckou výpověď svědka [jméno] [příjmení], že se matka snaží žalovanému telefonovat, nebo psát SMS zprávy, na což žalovaný nereaguje. Žalobkyně opakovaně žádala žalovaného o pomoc, žalovaný s ní nekomunikuje. To je v rozporu s dobrými mravy. Poukazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 249/97, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002, na rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, usnesení Nejvyššího soudu z 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, ze kterých cituje. Žalobkyně se domnívá, že chování žalovaného vůči její osobě je hrubé porušování dobrých mravů. Žalobkyně žádala žalovaného o pomoc a žalovaný ji pomoc odmítl poskytnout. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně a rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 200.003,17 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

4. K podanému odvolání se písemně vyjádřil žalovaný. Souhlasí se závěry soudu I. stupně. V řízení byl zjištěn skutečný stav věci a soud není povinen provádět všechny důkazy. Žalovaný uvedl vše podstatné ve svém písemném vyjádření. Žalobkyně si do května 2002 šetřila na svou vlastní vkladní knížku. V květnu 2002 své prostředky vložila na vkladní knížku na jméno žalovaného, s čímž žalovaný souhlasil. Jednalo se o dar. Takto jednala svobodně a dobrovolně. Není pravdou, že si žalobkyně šetřila na vkladní knížku na jméno žalovaného. Již v září 2018 jej žalobkyně požádala o předání vkladní knížky k vybrání peněz za účelem oprav domu a na zdravotní výdaje. V tom ji žalovaný vyhověl. Žalobkyně si vybrala 450.000 Kč Tyto peníze nepoužila na opravy domu ani na zdravotní výdaje, ale v převážné většině na nákup a opravy vozu zn. Audi A8 a zbytek peněz byl utracen na běžné výdaje. Přitom žalobkyně nevlastní řidičské oprávnění, jezdí na kole a chodí pěšky, k praktickému lékaři může jít pěšky. V místě bydliště má i základní obchody. Za tímto účelem osobní vozidlo nepotřebovala. Peníze chtěla vybrat pro svého mladšího syna [jméno] [příjmení]. Ke zhoršení vztahů mezi žalobkyní a žalovaným došlo až poté, co na žalovaného podala trestní oznámení a pak se vztahy mezi nimi přerušily. Žalobkyně například nereagovala na narození druhého pravnuka, kterého ani neviděla a nenavštívila ani svou vnučku [jméno] [příjmení]. Odkazuje na svědeckou výpověď [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení]. Pokud jde o SMS zprávy, na tyto se nedalo slušně odpovědět, neboť nebyly psány žalobkyní. Tyto zprávy jsou součástí spisu. Dopisy žalovaný přebíral. Peníze, které po něm žalobkyně požaduje, chce pro [jméno] [příjmení], který je nevlastním bratrem žalovaného a k sobě mají špatné vztahy, přičemž jmenovaný [obec] [anonymizováno] nepracuje a nechává se živit žalobkyní, navíc je osobou s trestní minulostí. Navrhl, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně.

5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k následujícím závěrům.

6. Ze skutkových zjištění soudu I. stupně vyplynulo následující: 1) Žalobkyně je matkou žalovaného. 2) Žalobkyně od roku 2002 do konce roku 2013 postupně vložila na vkladní knížku na jméno žalovaného, číslo vkladového účtu [číslo] vedeného u [právnická osoba], peněžní prostředky v celkové částce 665.000 Kč, přičemž ke dni [datum] byla na vkladovém účtu na jméno žalovaného naspořena částka 665.021,10 Kč. Takto jednala s vědomím a se souhlasem žalovaného. 3) Podle dohody žalobkyně s žalovaným byla žalobkyně oprávněna vybrat finanční prostředky z vkladového účtu pro svoji potřebu. 4) Žalovaný v roce 2002 zřídil dispoziční oprávnění k vkladovému účtu ve prospěch žalobkyně. 5) V první polovině roku 2018 žalobkyně přerušila s žalovaným a rodinou žalovaného pravidelné styky a tento stav trvá do současné doby. 6) V září 2018 požádala žalobkyně žalovaného o předání vkladní knížky k výběru finančních prostředků z vkladového účtu na opravu domu. 7) Žalovaný předal žalobkyni vkladní knížku, aby mohla provést výběr finančních prostředků. 8) Dne [datum] vybrala žalobkyně z vkladového účtu 450.000 Kč. 9) Žalobkyně finanční částku 450.000 Kč nepoužila na opravu domu, ale přenechala ji mladšímu synovi [jméno] [příjmení], který s ní žije ve společné domácnosti. [obec] [anonymizováno] je nevlastním bratrem žalovaného. Vztahy mezi [jméno] [příjmení] a žalovaným jsou špatné. [obec] [anonymizováno] za větší část z těchto peněz pořídil osobní automobil zn. Audi A8 a opravy tohoto automobilu, přičemž žalobkyně nevlastní řidičské oprávnění. 10) Žalobkyně nevrátila žalovanému vkladní knížku k vkladovému účtu na jméno žalovaného. 11) V říjnu 2018 zrušil žalovaný dispoziční oprávnění žalobkyně k předmětnému vkladovému účtu. 12) Žalobkyně od července 2020 opakovaně vyzývala žalovaného k obnovení dispozičního oprávnění k vkladovému účtu nebo k zaplacení částky 200.003,17 Kč, což odůvodňovala potřebou oprav domu. Žalobkyně mimo jiné dopisy z [datum], [datum], [datum], [datum] požádala žalovaného o zaslání zbylých peněz z vkladní knížky za účelem opravy bydlení. 13) V říjnu 2020 oznámila žalobkyně jednání žalovaného spočívající v tom, že jí zrušil dispoziční oprávnění k vkladovému účtu Policii ČR. Věc byla policejním orgánem Obvodním oddělením Policie ČR v [obec] odložena podle § 159a odst. 1 trestního řádu, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. 14) Žalovaný odmítl obnovit dispoziční oprávnění žalobkyně k vkladní knížce a odmítl žalobkyni zaplatit jí požadovanou finanční částku. 15) Manželka žalovaného nabízela žalobkyni výměnu oken a dřezu v domě žalobkyně. Toto žalobkyně odmítla. Manžel dcery žalovaného nabízel žalobkyni opravy. Toto žalobkyně odmítla. 16) Žalobkyně dopisem z [datum] odvolala svůj dar a vyzvala žalovaného k vrácení finančních prostředků ve výši 200.003,17 Kč. Toto odůvodnila tím, že mezi ní a žalovaným byla uzavřena darovací smlouva k finančním prostředkům uloženým na vkladní knížce. Tím, že žalovaný zrušil její dispoziční oprávnění, porušil podmínky darovací smlouvy. Tím, že porušil smluvní ujednání, porušil dobré mravy a rovněž tím, že ponechává žalobkyni žít v nevyhovujících podmínkách. 17) Žalobkyně dopisem z [datum] odstoupila od smlouvy, na podkladě níž vložila na vkladní knížku, číslo vkladového účtu [číslo], na jméno žalovaného, částku 650.000 Kč z důvodu, že žalovaný zrušil [datum] dispoziční právo žalobkyně k uvedenému účtu, ponechává žalobkyni žít v nevyhovujících podmínkách.

7. Podle § 3028 odst. 3, věty první občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy.

8. Ohledně použití rozhodné právní úpravy soud I. stupně přiléhavě uvedl právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019. Na situaci, kdy darovací smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do [datum] (obč. zák.), a k jednání obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru, došlo až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), je třeba aplikovat třetí odstavec § 3028 o. z. a poměřovat zjištěný skutkový stav věci ustanovením § 630 obč. zák.

9. Podle § 628 odst. 1 obč. zák. darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá.

10. Podle § 628 odst. 2 obč. zák. darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování.

11. Podle § 630 obč. zák. dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy 12. V rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5837/2017 dospěl Nejvyšší soud k právnímu názoru, že pokud byla darována peněžitá finanční částka tak, že obdarovaný souhlasil s jejím poukázáním na bankovní účet, lze takový skutkový děj považovat za odevzdání a převzetí předmětu daru (ve smyslu ust. § 628 odst. 2 obč. zák.) i bez toho, že došlo k jeho fyzickému předání tzv.„ z ruky do ruky“.

13. Irelevantní je skutečnost, kdo měl k bankovnímu účtu dispoziční oprávnění. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku dodal, že postup, který účastníci předmětné darovací smlouvy zvolili, je v souladu se současnou tendencí preferovat bezhotovostní formu platebního styku a je možno klást ho na roveň mechanismu předání peněz, který odpovídal ustanovení § 628 odst. 2 obč. zák. tj. mechanismu, kdy dárce finanční - peněžitou částku vybere ze svého bankovního účtu, předá ji v hotovosti obdarovanému a ten ji následně poukáže na jím zvolený bankovní účet. Obdarovaný a dárkyně zvolili nejjednodušší způsob předání finančních prostředků, z něhož nelze dovozovat, že finanční – peněžitý dar dárkyně obdarovanému neodevzdala, resp. on ho nepřevzal. Požadavek písemné formy darovací smlouvy by byl při zjištěných okolnostech případu přehnaným formalismem.

14. Za situace, kdy byla nepochybně prokázána vůle dárkyně obdarovanému finanční částku darovat i vůle obdarovaného tento dar přijmout, přičemž darovaná finanční částka byla poukázána na platební místo dohodnuté oběma, byla darovací smlouva platně uzavřena, neboť došlo k odevzdání a převzetí předmětu darovací smlouvy – finanční částky.

15. Za těchto okolností je zapotřebí souhlasit s názorem soudu I. stupně, že byla platně uzavřena darovací smlouva mezi žalobkyní jako dárkyní a žalovaným jako obdarovaným podle ustanovení § 628 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.

16. Podstatou žaloby žalobkyně jsou nároky z tvrzeného vrácení daru, případně z odstoupení od uzavřené darovací smlouvy, na podkladě níž vložila žalobkyně na vkladový účet žalovaného finanční prostředky.

17. Úvahy o aplikovatelnosti ustanovení § 630 obč. zák. se odvíjejí vždy od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v tom kterém konkrétním případě, lze jen obtížně zobecnit.

18. Z právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012, vyplynulo, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. V konkrétní věci řešené Nejvyšším soudem zaujal dále dovolací soud právní názor, že je-li vlastník v mezích zákona oprávněn s předmětem svého vlastnictví nakládat (§ 123 obč. zák.), není prodej části nemovitosti jednáním, kterým by obdarovaný, poté co nemovitosti darováním nabyl, hrubě porušil dobré mravy.

19. Z uvedeného v obecné rovině vyplývá, že pokud žalovaný jakožto obdarovaný nakládá se svým vlastnictvím, tímto hrubě neporušil dobré mravy. Okolnost, že si žalovaný jako obdarovaný ponechal část darovaných peněžních prostředků, sama neznamená hrubé porušení dobrých mravů.

20. V této konkrétní věci byly peníze vloženy žalobkyní na vkladový účet na jméno žalovaného, k němuž byla vystavena vkladní knížka.

21. Vkladní knížka na jméno žalovaného a vkladový účet žalovaného u peněžního ústavu byly zřízeny před [datum]. Řídí se dosavadními právními předpisy. K povaze vkladového vztahu a vkladní knížky je zapotřebí uvést následující.

22. Závazkový právní vztah mezi vkladatelem a peněžním ústavem (tzv. vkladový vztah) vznikal na základě (reálné) smlouvy o vkladu (§ 778 odst. 1 obč. zák.). Vkladem se rozumí svěřené peněžní prostředky, které představují závazek peněžního ústavu vůči vkladateli na jejich výplatu při splnění zákonných podmínek; jinak řečeno, vklad je pohledávka vkladatele vůči peněžnímu ústavu. Složením vkladatelem a převzetím peněžním ústavem opouštějí finanční prostředky majetkovou sféru vkladatele a stávají se majetkem peněžního ústavu. Převzetím vkladu podle § 781 odst. 1 obč. zák. vzniká vkladateli pohledávka za peněžním ústavem a peněžnímu ústavu závazek ve výši vloženého vkladu. V takto definovaném závazkovém vztahu slouží vkladní knížka jen jako potvrzení peněžního ústavu o existenci a výši vkladu; není cenným papírem, i když bez jejího předložení nelze s vkladem nakládat (srov. § 782, 783 obč. zák.). Základním právem vkladatele je nakládání s vkladem, tj. se složenými peněžními prostředky a peněžními prostředky, na něž vkladateli vznikl nárok na základě úroků nebo jiných majetkových výhod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 29 Cdo 479/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2598/2004).

23. Spisový materiál obsahuje skutkové poznatky, že došlo k založení vkladní knížky na jméno žalovaného. Vznikl tak vkladový vztah žalovaným a peněžním ústavem. Na povaze tohoto vkladového vztahu nic nemění ani skutečnost, že na tuto vkladní knížku vložila peněžní prostředky žalobkyně. Nemůže být sporu, že žalobkyně nebyla a ani nemohla být oprávněným z vkladového vztahu k vkladní knížce na jméno žalovaného (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 884/2013).

24. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001 uveřejněném pod [číslo] 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud uvedl, že peněžní ústav je povinen přijmout na účet peněžité vklady učiněné majitelem účtu nebo platby uskutečněné v jeho prospěch.

25. V rozsudku ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že za majitele účtu je třeba považovat osobu, pro kterou peněžní ústav zřídil na základě smlouvy účet. Oprávnění majitele účtu, aby mu nebo jím určeným osobám byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu nebo zůstatek účtu, představuje pohledávku z účtu u peněžního ústavu.

26. Vkladní knížka není cenným papírem (i když vkladem nelze nakládat bez jejího předložení), když má především povahu potvrzení o výši vkladu přijatého peněžním ústavem a o změnách vkladu (jeho zvýšení předáním dalších peněžních prostředků či snížení jejich částečným vybráním). Převzetím vkladu vznikla žalovanému pohledávka za peněžním ústavem a peněžnímu ústavu závazek ve výši vkladu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 29 Cdo 479/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2598/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] ročník 2011)

27. Soud I. stupně se zabýval konkrétními skutečnostmi, v nichž žalobkyně spatřuje hrubé porušení dobrých mravů, tj. obsahem dopisů žalobkyně z [datum] (č. l. 8 p. v.) a [datum] (č. l. 9 p. v.), které jsou jednak odvoláním daru a výzvou k vrácení daru a jednak odstoupením od darovací smlouvy, přičemž odvolání daru a výzva k vrácení daru je obsahem podáním z [datum] (č. l. 8 p. v.) a následné podání z [datum] (č. l. 9 p. v.) je odstoupením od darovací smlouvy. Skutkově vymezené důvody odvolání daru vymezené v těchto podáním samotnou žalobkyní se staly předmětem dokazování v dosavadním průběhu řízení.

28. Soud I. stupně vzal správně v úvahu právní názor vyslovený Nejvyšším soudem ČR v rozsudku z 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, že k platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Pro úvahu o naplnění důvodů pro vrácení daru musí být jednotlivá dílčí jednání (skutkově popsána) již ve výzvě k vrácení daru, následně obsažena jako tvrzení v žalobě a být předmětem dokazování.

29. Soud I. stupně považoval samotný právní úkon směřující k vrácení daru za sice platný právní úkon, z hlediska náležitostí požadovaných občanským zákoníkem pro právní úkony obecně (§ 34 a násl. obč. zák.), i z hlediska náležitostí projevu vůle ve smyslu jeho určitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.), avšak dospěl k závěru, že zde nedošlo k zániku darovacího vztahu.

30. Ve svém rozsudku soud I. stupně správně zohlednil, že odborná literatura i soudní praxe jsou zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnictví dárce k věci, dojde až na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 936/2006).

31. Soud I. stupně vyložil, že v této konkrétní věci jednání skutkově popsaná žalobkyní v odvolání daru a ve výzvě k vrácení daru neznamenají hrubé porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny.

32. V této části odkazuje odvolací soud na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, s nímž se odvolací soud ztotožňuje.

33. Soud I. stupně důvodně uzavřel, že jednání skutkově popsaná žalobkyní v odvolání daru a ve výzvě k vrácení daru neznamenají hrubé porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny. Proto nebyly splněny zákonné předpoklady podle § 630 obč. zák., a nenastaly zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárkyně, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jejího vlastnictví.

34. Konkrétně soud I. stupně zdůraznil, že jde-li o individuální a specifické skutkové okolnosti této jedinečné věci, vzal v úvahu, že dům žalobkyně je ve špatném stavu dlouhou dobu, přičemž žalobkyně tvrdila žalovanému již v roce 2018, že peníze z vkladní knížky potřebuje na opravy domu, přičemž žalovaný jí byl ochoten peněžní prostředky poskytnout pro tyto účely a předal ji vkladní knížku, z níž žalobkyně vybrala 450.000 Kč, které náležely žalovanému, jemuž byly darovány, přičemž však tyto peníze nevyužila za účelem realizace oprav, ale přenechala je synovi [jméno] [příjmení], který je z větší části použil na zakoupení a opravu luxusního automobilu. Se soudem I. stupně je třeba souhlasit, že s ohledem na jednání žalobkyně, která vybrala z vkladní knížky žalovaného částku 450.000 Kč za účelem oprav svého domu, avšak nepoužila je na opravy domu (ani na své nutné potřeby), nýbrž je přenechala synovi [jméno], nelze považovat za hrubě v rozporu s dobrými mravy, pokud žalovaný odmítal následně žalobkyni obnovit dispoziční oprávnění, popřípadě zaplatit částku 200.003,17 Kč. Na podkladě výsledků provedeného dokazování, při respektování zásad m. j. ústnosti a bezprostřednosti a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, pak důvodně soud I. stupně učinil závěr, že to byla žalobkyně, kdo změnil své chování k žalovanému a postupně se přestala stýkat se žalovaným a jeho rodinou, vybrala peníze a použila je zcela jinak, nevrátila vkladní knížku žalovanému, podala trestní oznámení na žalovaného, čímž došlo ke zhoršení vztahů mezi žalobkyní a žalovaným. Je třeba přisvědčit soudu I. stupně, že pokud v těchto souvislostech žalovaný odmítl poskytnout žalobkyni finanční prostředky, neboť neměl jistotu, že by finanční prostředky byly skutečně použity na opravu domu žalované (či pro její potřeby), nelze v takovém jednání žalovaného spatřovat hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák. Soud I. stupně také přiléhavě zmínil, že sama žalobkyně (např. v dopise ze dne [datum]) připustila, že chtěla tyto peníze poskytnout synovi [jméno] [příjmení]. Ze všech těchto důvodů soud I. stupně uzavřel, že žalovaný nenechal žalobkyni bez pomoci, neboť ji poskytl 450.000 Kč na nutné potřeby, které nechala žalobkyně využít nikoliv na nutné potřeby, ale převážně na nákup a opravy luxusního automobilu. To, že žalovaný nezaslal žalobkyni částku uvedenou v podaném návrhu, není neposkytnutím potřebné pomoci. Proto odvolání daru z [datum] nebylo důvodné.

35. Vrácení daru představuje zvláštní způsob zániku závazkového právního vztahu z darovací smlouvy. Kromě tohoto zvláštního způsobu zániku závazkového právního vztahu upravuje zákon také obecné důvody zániku závazkového právního vztahu.

36. Vrácení daru představuje ve svých důsledcích zvláštní případ odstoupení od darovací smlouvy. Podle § 48 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., od smlouvy může účastník odstoupit jen, jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Ze skutkových zjištění soudu I. stupně v tomto konkrétním případě vyplývá, že mezi účastníky nebyla dohodnuta možnost odstoupení od smlouvy.

37. Odstoupení od darovací smlouvy obsažené v dopise z [datum] (č. l. 9 p. v.) je odůvodněno totožnými důvody jako odvolání daru a výzva k vrácení daru obsažené v dopise z [datum] (č. l. 8 p. v.). Nadpis či označení právního úkonu není podstatné, podstatný je výklad obsahu právního úkonu.

38. Na právní závěry učiněné soudem I. stupně proto nemá žádný vliv ani dopis žalobkyně z [datum].

39. Se soudem I. stupně je proto zapotřebí souhlasit v jeho závěru, že k účinkům odstoupení od smlouvy nedošlo.

40. Žalovaný byl jako obdarovaný oprávněn nakládat s předmětem svého vlastnictví. Pokud si v konečném důsledku ponechal část darovaných peněžních prostředků, nepředstavuje toto jeho jednání ve skutkových poměrech této konkrétní věci hrubé porušení dobrých mravů.

41. Ze všech shora uvedených důvodů nebyly zjištěny důvody pro vyhovění podané žalobě, a to ani na podkladě plnění ze smlouvy, nejsou zde podmínky odpovědnosti za škodu a nejsou dány ani předpoklady pro přiznání plnění z titulu bezdůvodného obohacení.

42. V konkrétním případě žalovaný jako obdarovaný a jako osoba, která má uzavřenu s peněžním ústavem smlouvu o vkladovém účtu, byl oprávněn ke zrušení dispozičních oprávnění k vkladovému účtu, jakož i k výběru finančních prostředků vložených na účtu a následně k nakládání s takto vybranými peněžními prostředky.

43. K odvolacím námitkám žalobkyně je zapotřebí uvést následující.

44. K neprovedení účastnické výpovědi žalovaného je zapotřebí především uvést, že podle ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.

45. Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z nich, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány (rozhodná skutečnost již v dosavadním řízení byla bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena) jinými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. 33 Cdo 1898/2018).

46. Své rozhodnutí odůvodnil soud I. stupně jednoznačně zjištěným skutkovým stavem a z toho vyvozenými jednoznačnými skutkovými a právními závěry. Své rozhodnutí nezaložil soud I. stupně na neunesení břemene tvrdit či důkazního břemene.

47. Důvodem neakceptování důkazního návrhu je m. j. nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností s praktickou jistotou ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 733/01, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sen. zn. 29 NSCR 90/2015).

48. K odvolací námitce směřující proti hodnocení důkazů soudem I. stupně, kdy žalobkyně činí jiné skutkové závěry ze svědeckých výpovědi [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a poukazuje na rozpory mezi těmito výpověďmi, a kdy zdůrazňuje svědeckou výpověď svědka [jméno] [příjmení], je zapotřebí uvést následující.

49. Žalobkyni jako účastnici řízení byla dána možnost tvrdit rozhodné skutečnosti a označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění a prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné.

50. Soud I. stupně také dostál své povinnosti o uplatněných návrzích rozhodnout.

51. Při svém postupu se soud řídil zásadou volného hodnocení důkazů, jak je formulována v ustanovení § 132 o. s. ř. Pravidla vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů pak soud I. stupně nepřekročil. Soud I. stupně pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co tvrdila žalobkyně.

52. Pečlivě uvedl a odůvodnil, proč tomu kterému důkazu uvěřil či nikoliv. Za těchto okolností nebylo namístě korigovat hodnocení důkazů soudem I. stupně.

53. Soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci provedl celou řadu důkazů (především výslechů svědků a listinných důkazů).

54. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že soud I. stupně vzhledem ke skutkovým zjištěním vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, resp. hodnocení důkazů neodporuje § 133 až § 135 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).

55. K odvolací námitce, kdy žalobkyně činí jiný právní závěr ohledně hodnocení jednání žalovaného vůči žalobkyni, je zapotřebí uvést, že právní závěry přijaté soudem I. stupně na podkladě provedeného dokazování jsou přiléhavé. Za odvolání daru pokládala žalobkyně ve shodě se závěrem soudu I. stupně dopis žalobkyně z [datum] (č. l. 8 p. v.). Z obsahu tohoto dopisu vyplynulo, že důvody vrácení daru spatřuje žalobkyně v tom, že potřebuje peněžní prostředky na nezbytné opravy domu, přičemž žalovaný ji neobnovil dispoziční právo k vkladní knížce, z čehož žalobkyně dovozuje, že ji žalovaný nechává žít v nevyhovujících podmínkách.

56. Soud I. stupně posoudil všechny důvody uvedené v odvolání daru a se všemi se vypořádal, všechny tyto důvody hodnotil. K právním závěrům soudu I. stupně nemá odvolací soud ve skutkových podmínkách této specifické konkrétní věci výhrad ani připomínek.

57. V tomto konkrétním případě nebyl jednostranný adresovaný úkon dárce, kterým odvolal dar učiněn v podané žalobě, ale v samostatném dopise, na který žalobkyně v žalobě pouze odkazovala.

58. Proto je třeba odkázat na odůvodnění provedené soudem I. stupně, který se s důvody uplatněnými žalobkyní v odvolání daru, jednotlivě vypořádal.

59. Pokud si žalovaný ponechal jemu darovanou věc, pak takové jednání nepředstavuje porušení právních povinností z darovací smlouvy, neboť to vyplývá z vlastní podstaty darovací smlouvy.

60. Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno jako ve výroku věcně správné (§ 219 o. s. ř.).

61. Žalovaný byl v odvolacím řízení plně procesně úspěšný. Náleží mu náhrada nákladů řízení podle ů 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 214 o. s. ř. Žalovaný se vzdal práva na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení