60 ICm 3914/2020

Rubrum

Pro podřízenost pohledávek dle § 172 odst. 2 druhé věty insolvenčního zákona ve znění účinném ode dne 1. 6. 2019 je právně významné, že insolvenční řízení bylo zahájeno a rozhodnutí o úpadku dlužníka bylo vydáno po dni 31. 5. 2019, nikoliv i okolnost, zda se jedná o pohledávku vzniklou též po uvedeném dni.

Výrok

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Markéty Hudečkové a JUDr. Aleše Šťastného v právní věci žalobce: DBS invest, s. r. o., IČO 28296389 sídlem Santražiny 575, 760 01 Zlín zastoupený advokátem Mgr. Petrem Poláchem sídlem Smetanova 2359/6, 678 01 Blansko adresa pro doručování: Štefánikova 61, 612 00 Brno proti žalovanému: Mgr. Viktor Švantner, IČO 72015900 sídlem Mikulášská třída 455/9, 326 00 Plzeň insolvenční správce dlužnice L. P. o určení pořadí pohledávky o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 60 ICm 3914/2020-13 ze dne 18. února 2021, takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 60 ICm 3914/2020-13 ze dne 18. února 2021 se v bodech II. a III. výroku potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení

1. V rámci insolvenčního řízení dlužnice L. P., narozené xx, bytem M.T., vedeného pod sp. zn. KSPA 60 INS 7534/2020, byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. KSPA 60 INS 7534/2020-A-6 ze dne 2. 4. 2020 zjištěn úpadek dlužnice a bylo povoleno jeho řešení oddlužením. Věřitel DBS invest, s. r. o. (dále jen věřitel č. 9) přihlásil pohledávku s příslušenstvím v celkové výši 711 065,31 Kč, evidovanou pod č. P11. Jednalo se o dvě dílčí pohledávky, které byly označené jako vykonatelné na základě notářského zápisu č. N 54/2015, NZ 51/2015 ze dne 3. 2. 2015.

2. Dílčí pohledávku č. 1 činila jistina 246 380,70 Kč, smluvní úrok 92 954,67 Kč, úrok z prodlení 117 839,94 Kč a poplatek za sepsání notářského zápisu 4 066 Kč. Jako důvod vzniku pohledávky byla označena smlouva o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 51-1024449667 ze dne 22. 6. 2012 uzavřená mezi původním věřitelem Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s., IČO 60197609. Původní věřitel poskytl dlužnici na základě uvedené smlouvy překlenovací úvěr 300 000 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 18. 11. 2014 byla pohledávka s příslušenstvím postoupena na věřitele č. 9.

3. Dílčí pohledávka č. 2 byla tvořena částkou 249 824 Kč z titulu smluvní pokuty vztahující se k uvedené smlouvě o úvěru ze dne 22. 6. 2012. V části třetí notářského zápisu bylo dohodnuto právo věřitele na smluvní pokutu ve výši 950 Kč denně za každý započatý den prodlení s úhradou celé zesplatněné dlužné pohledávky. Je požadována smluvní pokuta ve výši 900 Kč denně za období 16. 6. 2015 - 15. 12. 2015 (183 dní prodlení), ve výši 950 Kč denně za období 2. 6. 2016 - 30. 11. 2016 (182 dnů prodlení) a ve výši 0,1 % denně z nesplacené jistiny za období 1. 12. 2016 - 1. 4. 2020 (1 218 dnů prodlení). Věřitel č. 9 označil tuto smluvní pokutu za nepodřízenou pohledávku s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 14/2015 ze dne 30. 11. 2017.

4. Insolvenční správce Mgr. Viktor Švantner v seznamu přihlášených pohledávek ze dne 22. 8. 2020, který je součástí zprávy o přezkumu (č. d. B-7), popřel dílčí pohledávku č. 2 co do jejího pořadí do výše 160 618,61 Kč s odkazem na § 172 odst. 2 insolvenčního zákona. Při stanovení výše jistiny přihlášené pohledávky v okamžiku jejího vzniku vycházel insolvenční správce z částky 300 000 Kč jako částky poskytnuté původním věřitelem dlužnici. Součet nárokovaných úroků jistiny (92 954,67 Kč a 117 839,94 Kč - přihlášeno u dílčí pohledávky č. 1) a přihlášených smluvních pokut v celkové částce 249 824 Kč přesahoval původní jistinu o částku 160 618,61 Kč. Insolvenční správce proto považoval přihlášené smluvní pokuty ve výši 89 205,39 Kč za nepodřízené a za podřízené ve výši 160 618,61 Kč.

5. Dlužnice pohledávky nepopřela.

6. Usnesením ze dne 8. 12. 2020 na č. d. B-11 Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, schválil zprávu o přezkumu a též schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře a zpeněžením majetkové podstaty.

7. Věřitel č. 9 podal dne 11. 11. 2020 proti insolvenčnímu správci žalobu na určení, že jeho dílčí pohledávka č. 2 ve výši 249 824 Kč se pro účely insolvenčního řízení zjišťuje jako pohledávka nepodřízená. Žalobu odůvodnil tím, že ustanovení § 172 odst. 2 insolvenčního zákona, na základě kterého žalovaný považuje popřenou část pohledávky za podřízenou, bylo do insolvenčního zákona včleněno na základě zákona č. 31/2019 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2019. S ohledem na nepravou retroaktivitu se pohledávka vzniklá a sjednaná před účinností novely insolvenčního zákona, jakož i nároky z ní, mají až do dne účinnosti novely insolvenčního zákona řídit právní úpravou před účinností novely insolvenčního zákona. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 14/2015 ze dne 30. 11. 2017 publikované pod č. Rc 25/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že s ohledem na princip nepravé retroaktivity není možné po uplynutí propadné lhůty k přihlášení pohledávek, určené rozhodnutím o úpadku, úspěšně přihlásit dle § 173 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 8. 2013 vykonatelnou pohledávku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud zajištění majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka bylo provedeno podle trestního řádu v trestním řízení před dnem 1. 8. 2013. Nejvyšší soud konstatoval, že v opačném případě by byla aplikována pravá retroaktivita.

8. Žalovaný navrhl zamítnout žalobu. Žalobce nenamítl skutečnost, že by popřená část pohledávky nebyla správně určena jako pohledávka podřízená dle § 172 insolvenčního zákona, nýbrž jen zastává názor, že právní úpravu účinnou od 1. 6. 2019 vztahující se na podřízené pohledávky by se měla týkat jen pohledávek vzniklých před uvedeným datem 1. 6. 2019. Žalovaný nepovažuje tento právní názor za správný.

9. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“), rozsudkem č. j. 60 ICm 3914/2020-13 ze dne 18. 2. 2021 v bodu I. výroku odmítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka vůči dlužnici se ve výši 89 205,39 Kč (část dílčí pohledávky č. P11/2) zjišťuje jako pohledávka nepodřízená. V bodu II. výroku soud zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka vůči dlužnici se ve výši 160 618,61 Kč (část dílčí pohledávky č. P11/2) zjišťuje jako pohledávka nepodřízená. V bodu II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

10. V odůvodněníbodu I. výroku rozsudku soud uvedl, že ohledně částky 89 205,39 Kč nebyla dílčí pohledávka č. P11/2 co do pořadí (podřízenosti) popřena. V tomto rozsahu byla podána žaloba osobou, která k tomu nebyla oprávněna, soud ji proto odmítl podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona.

11. V odůvodněníbodu II. výroku rozsudku soud uvedl, že jistina přihlášené pohledávky v okamžiku jejího vzniku činila 300 000 Kč. Žalobce přihlásil v rámci dílčí pohledávky č. 1 smluvní úrok ve výši 92 954,67 Kč a úrok z prodlení ve výši 117 839,94 Kč. Jako dílčí pohledávku č. 2 žalobce přihlásil smluvní pokutu z důvodu prodlení ve výši 249 824 Kč. Součet úroků, úroku z prodlení a smluvní pokuty činí 460 618,31 Kč, v důsledku čeho tato částka převyšuje jistinu o 160 618,61 Kč. V tomto rozsahu insolvenční správce popřel dílčí pohledávku č. 2 co do pořadí.

12. Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 23. 3. 2020, úpadek dlužnice byl zjištěn a oddlužení dlužnice bylo povoleno dne 2. 4. 2020. Proto se na insolvenční řízení vztahuje novelizované znění § 172 odst. 2 insolvenčního zákona účinné ode dne 1. 6. 2019. V tomto směru soud nesdílel názor žalobce, že nelze na danou pohledávku aplikovat novelizované ustanovení § 172 odst. 2 insolvenčního zákona. Uvedená novela nabyla účinnosti ještě před zahájením insolvenčního řízení dlužnice, proto dopadá novelizované ustanovení na přezkoumání pohledávky přihlášené žalobcem. Tvrzení žalobce, že by § 172 odst. 2 insolvenčního zákona v novelizovaném znění neměl být aplikován na závazky dlužníků, které vznikly před nabytím účinnosti této novely, nevyplývá z přechodných ustanovení ani z jiných ustanovení novely. Odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 14/2015 neměl soud za přiléhavý, neboť se jednalo o skutkově odlišnou věc.

13. Soud dospěl k závěru, že popření pořadí ze strany žalovaného (insolvenčního správce) bylo důvodné, neboť souhrn úroků, úroků z prodlení a smluvních pokut z prodlení o popřenou částku 160 618,61 Kč převyšovalo výši původní jistiny 300 000 Kč, a proto podanou žalobu v části týkající se popřené částky 160 618,61 Kč zamítl v bodu II. výroku a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného odůvodnil ustanovením § 142 ve spojení s § 146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovanému žádné náklady nevznikly.

14. Žalobce podal proti rozsudku včas odvolání a navrhl bod II. výroku změnit a žalobě v tomto rozsahu vyhovět. Odvolání odůvodnil tím, že dílčí pohledávka č. 2 vznikla před novelizací § 172 odst. 2 insolvenčního zákona, a proto se uvedené ustanovení podle principu nepravé retroaktivity na tuto pohledávku nevztahuje. Novelizované znění § 172 odst. 2 insolvenčního zákona by se na dílčí pohledávku č. 2 mohlo vztahovat pouze na základě principu pravé retroaktivity, která je však v českém právním řádu obecně zakázána a její použití je vyloučeno. Pro posouzení aplikace novelizovaného znění § 172 odst. 2 insolvenčního zákona je určující nikoli zahájení insolvenčního řízení, ale okamžik vzniku pohledávky. Žalobce opětovně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 14/2015, podle kterého není použití pravé retroaktivity přípustné.

15. Žalovaný se k odvolání vyjádřil a navrhl potvrdit napadený rozsudek, přičemž zopakoval své argumenty uvedené v řízení u soudu prvního stupně.

16. V předmětné věci bylo odvolání žalobce podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud se proto v souladu s § 214 odst. 3 o. s. ř. dotázal obou účastníků, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít odvolací soud dle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se vyjádřil kladně, žalobce nereagoval. Odvolací soud proto rozhodl bez nařízení jednání.

17. Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon) přezkoumal napadenou část rozsudku (bod II. výroku) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

18. V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba byla podána včas - usnesení soudu prvního stupně na č. d. B-11 ze 25. 3. 2020, kterým byla schválena zpráva o přezkumu, nabylo právní moci dne 9. 12. 2020 a věřitel č. 9 byl povinen podat žalobu do 30 dnů od tohoto dne (§ 198 odst. 1 insolvenčního zákona), což učinil žalobou doručenou soudu dne 11. 11. 2020, tedy ještě před začátkem běhu této lhůty.

19. Podle § 172 odst. 1 insolvenčního zákona v nyní účinném znění a též ve znění účinném před dnem 1. 6. 2019 Po úplném uhrazení všech pohledávek, kterých se týká insolvenční řízení, s výjimkou pohledávek uvedených v § 170, lze v insolvenčním řízení uhradit rovněž podřízené pohledávky a pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu. Podle odst. 2 ve znění účinném do 31. 5. 2019 Podřízenou pohledávkou je pohledávka, která má být podle smlouvy uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky případně ostatních pohledávek dlužníka, zejména je-li vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka; za podřízenou pohledávku se považuje také pohledávka z podřízeného dluhopisu podle zvláštního právního předpisu.

20. Podle § 172 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném ode dne 1. 6. 2019 Podřízenou pohledávkou je pohledávka, která má být podle smlouvy uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky případně ostatních pohledávek dlužníka, zejména je-li vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka; za podřízenou pohledávku se považuje také pohledávka z podřízeného dluhopisu podle zvláštního právního předpisu. Je-li způsobem řešení úpadku oddlužení, za podřízené pohledávky se s výjimkou pohledávek uvedených v § 170 považují také úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů a smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky, není-li taková smluvní pokuta dluhem z podnikání, ve výši, ve které v souhrnu převyšují výši jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku.

21. Jak plyne z novelizovaného § 172 odst. 2 insolvenčního zákona, s účinností od 1. 6. 2019 byla za první nezměněnou větu přidána věta druhá, podle které je podřízenou pohledávkou součet úroků, úroků z prodlení, poplatku z prodlení a smluvní pokuty vůči spotřebiteli sjednané pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky, a to v rozsahu, ve kterém převyšuje výši jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku.

22. Podle Čl. II. Přechodného ustanovení zákona č. 31/2019 Sb. V insolvenčních řízeních, která byla zahájena a v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se postupuje podle zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

23. Mezi účastníky nejsou sporné skutkové okolnosti případu. Podstatou této odvolací věci je otázka, zda se ustanovení odst. 2 § 172 insolvenčního zákona účinné od 1. 6. 2019 (konkrétně druhá věta odst. 2 § 172) o podřízené pohledávce vztahuje na úroky, úroky z prodlení a smluvní pokutu sjednanou pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky 246 380,70 Kč vůči dlužnici - spotřebiteli (jistiny dílčí pohledávky č. 1), byť tato přihlášená pohledávka vznikla přede dnem 1. 6. 2019. Odvolací soud se z níže uvedených důvodů ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se v dané věci obecně nejedná o nepřípustnou retroaktivitu zákona, která by znemožňovala aplikaci právní úpravy účinné od 1. 6. 2019.

24. Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost (pravou retroaktivitu) se jedná tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a práv a povinností účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo práva a povinnosti z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a práva a povinnosti z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou.

25. Pravá zpětná účinnost (pravá retroaktivita) není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v článku 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví (včetně právní úpravy pracovněprávních vztahů) dovodit z článku 1 Ústavy České republiky.

26. Ústavní soud pravou retroaktivitu obecně (s omezenými výjimkami) považuje za protiústavní, nicméně princip nepřípustnosti retroaktivity neváže ke zpětnému působení právních norem, jež nepředstavují zásah do právní jistoty, resp. nabytých práv (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/2014 ze dne 31. 3. 2015 a sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997). Nepřípustnost pravé retroaktivity se zásadně dotýká hmotněprávní úpravy. Ve vztahu k procesním předpisům byla pravá retroaktivita Ústavním soudem shledána nepřípustnou zásadně jen za situace, kdy došlo ke změně procesních pravidel v průběhu již zahájeného řízení (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/2014 ze dne 31. 3. 2015 či nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. června 2016), a to za procesní situace, kdy nové znění procesního předpisu mělo ve srovnání s předchozí právní úpravou negativní dopad na účastníka (účastníky) řízení.

27. Tradičně (zpravidla) jsou insolvenční přechodná ustanovení budována na principu nepravé zpětné účinnosti nového (pozdějšího) právního předpisu. Z ustálené judikatury i komentářové literatury plyne, že z povahy procesního práva vyplývá, že nové procesní právo (jeho změna) má působit ode dne nabytí účinnosti zákona, ovšem i pro řízení, která byla zahájena před jeho účinností. Ty účinky, které dosavadní procesní úprava spojovala s určitými procesními úkony, zůstávají zachovány i nadále. Negativní vyjádření této zásady vyznívá v závěr, že jestliže s určitými úkony dosavadní procesní právo žádné účinky nespojovalo, pak zůstává i takový „účinek“ zachován; to znamená, že účinky, které určitému procesnímu úkonu přisuzuje až nová úprava, nastanou jen za předpokladu, že úkon byl učiněn za účinnosti úpravy nové. Nestanoví-li přechodná ustanovení nic jiného, případně pokud nestanoví vůbec nic, platí princip nepravé zpětné účinnosti. V tomto směru odvolací soud odkazuje např. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 512/05 ze dne 2. 2. 2006.

28. Jak plyne a contrario z Čl. II. Přechodného ustanovení zákona č. 31/2019 Sb. citovaného výše v odstavci 22., podle nové právní úpravy účinné ode dne 1. 6. 2019 se postupuje tehdy, bylo-li vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka po dni 31. 5. 2019. Tak tomu v tomto případě bylo (jak již odvolací soud uvedl, úpadek dlužnice byl zjištěn usnesením ze dne 2. 4. 2020). Žalobce své dvě dílčí pohledávky přihlásil v době, kdy již platilo novelizované ustanovení § 172 odst. 2 insolvenčního zákona, tedy mu byl znám postup při jejich uspokojování a jejich pořadí dané tímto ustanovením. Proto bylo povinností soudu aplikovat na pořadí pohledávky ustanovení § 172 odst. 2 insolvenčního zákona o podřízené pohledávce ve znění účinném ode dne 1. 6. 2019.

29. Uvedená novelizace § 172 odst. 2 insolvenčního zákona je změnou procesního předpisu, nikoliv změnou hmotného práva, která by cokoliv měnila na žalobcově hmotněprávním nároku uvedeném v přihlášce pohledávky č. P11. Podřízenost či nepodřízenost pohledávky ve smyslu § 172 insolvenčního zákona ničeho nemění na existenci této pohledávky, a i nadále bude mít věřitel č. 9 vymahatelnou pohledávku s příslušenstvím, nebude-li uspokojena v rámci oddlužení a zároveň nebude dlužnice osvobozena od placení této pohledávky s příslušenstvím dle § 414 insolvenčního zákona.

30. Odvolací soud zdůrazňuje, že insolvenční řízení bylo zahájeno návrhem dlužnice dne 21. 3. 2020. Už jen z tohoto důvodu je zřejmé, že nedošlo ke změně procesních pravidel v průběhu již zahájeného řízení, proto ani teoreticky nepřichází v úvahu nepřípustnost retroaktivity procesního předpisu dle nálezů Ústavního soudu citovaných výše v odstavci 26.

31. Odvolací soud se z níže uvedených důvodů ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že není přiléhavý odkaz žalobce na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 14/2015 ze dne 30. 11. 2017, publikované pod č. 25/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou Podle ustanovení § 173 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. srpna 2013 může věřitel přihlásit vykonatelnou pohledávku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku dlužníka jen tehdy, jestliže zajištění majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka provedené v trestním řízení vzniklo podle trestního řádu nejdříve v době od 1. srpna 2013; to platí bez zřetele k tomu, zda insolvenční řízení bylo zahájeno před nebo po uvedeném datu.

32. Nejvyšší soud v tomto usnesení řešil právní otázku, zda je aplikovatelné ustanovení § 173 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném ode dne 1. 8. 2013, které bylo do insolvenčního zákona vloženo zákonem č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů. Konkrétně po uplynutí lhůty stanovené pro přihlašování pohledávek věřitelů v rozhodnutí o úpadku přihlásil věřitel pohledávku z náhrady škody způsobené trestným činem zajištěnou na základě usnesení Policie ČR ze dne 28. 4. 2009, kterým bylo rozhodnuto o zajištění majetku dle § 79d zákona č. 141/1961 Sb. (trestního řádu), tj. zajištění majetku vzniklo před 1. 8. 2013, dnem účinnosti zákona č. 45/2013 Sb., přičemž novelizovaný § 173 odst. 1 věta třetí insolvenčního zákona prolamuje propadnou lhůtu k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení. Uvedený zákon č. 45/2013 Sb. neobsahoval ohledně novelizovaného § 173 odst. 1 (a § 167 odst. 2) insolvenčního zákona žádné přechodné ustanovení. Nejvyšší soud učinil závěr, že tím, že zákonodárce „nepřijal žádná přechodná ustanovení, ponechal výklad této problematiky (na půdorysu obecně platného principu nepravé zpětné účinnosti zákona) na soudech (při posuzování oprávněnosti přihlášky pohledávky věřitele).“ Nejvyšší soud uzavřel, že v případě absence přechodných ustanovení by se ve skutečnosti aplikovala pravá zpětná účinnost zákona, pokud by se v případě zajištění existujícího před dnem 1. 8. 2013 stal věřitel na základě pravidla účinného od 1. 8. 2013 zajištěným věřitelem s pořadím vzniku zajištění od roku 2009 (viz § 167 odst. 2 insolvenčního zákona).

33. Odvolací soud má za to, že právní závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení sp. zn. 29 NSČR 14/2015 je nepřenosný do této odvolací věci, neboť nejen že skutkové okolnosti věci řešené Nejvyšším soudem byly zcela odlišné, ale i právní okolnosti se významně lišily (zákon č. 45/2013 Sb. neobsahoval žádné přechodné ustanovení k novelizaci insolvenčního zákona, kdežto zákon č. 31/2019 přechodné ustanovení má a toto jednoznačně určuje - viz výše odstavec 22. - že jen v insolvenčních řízeních zahájených přede dnem 1. 6. 2019 a v nichž též před tímto dnem bylo vydáno rozhodnutí o úpadku, se postupuje podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 5. 2019.

34. Odvolací soud uzavírá - pro podřízenost pohledávek dle § 172 odst. 2 druhé věty insolvenčního zákona ve znění účinném ode dne 1. 6. 2019 je právně významné, že insolvenční řízení bylo zahájeno a rozhodnutí o úpadku dlužníka bylo vydáno po dni 31. 5. 2019, nikoliv i okolnost, zda se jedná o pohledávku vzniklou též po uvedeném dni.

35. Soud prvního stupně postupoval v souladu s právem, když shledal dle § 172 odst. 2 druhé věty insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 6. 2019 nepodřízenou pohledávku v rozsahu 160.618,61 Kč a v tomto rozsahu zamítl žalobu o určení pořadí dílčí pohledávky č. 2 věřitele č. 9 přihlášené pod č. P11. Uvedený soud též správně rozhodl o náhradě nákladů řízení ve prospěch úspěšného žalovaného dle § 163 insolvenčního zákona a § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému žádné náklady nevznikly. Odvolací soud proto napadenou část rozsudku (bod II. výroku) a odvoláním dotčené závislé rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v bodu III. výroku podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

36. Nebylo zjištěno, že by žalovanému vznikly náklady v odvolacím řízení, které by byl povinen hradit žalobce dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na § 163 insolvenčního zákona. Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů.