61 A 1/2023–209

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové, ve věci žalobce: Calla – Sdružení pro záchranu prostředí, z. s., IČO 62536761 se sídlem Fráni Šrámka 1168/35, 370 01 České Budějovice zastoupený advokátem JUDr. Petrem Svobodou, Ph.D. se sídlem Aranžérská 166, 190 14 Praha 9 proti žalovanému: Městský úřad Vyšší Brod se sídlem Míru 250, 382 73 Vyšší Brod zastoupený advokátem JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D. se sídlem Na Perštýně 362/2, 110 00 Praha 1 za účasti: I) Povodí Vltavy, s. p., IČO 70889953 se sídlem Holečkova 3178/8, 150 00 Praha 5 II) LUČNÍ JEZ, a. s., IČO 26079208 se sídlem Ratajova 1113/8, 148 00 Praha 4 III) Ing. M. K., narozený X bytem X zastoupený advokátkou JUDr. Olgou Strakovou se sídlem Radniční 489/7, 370 01 České Budějovice IV) Obec Lipno nad Vltavou se sídlem Lipno nad Vltavou 83, 382 78 Lipno nad Vltavou V) Nemomax Lipno, s. r. o., IČO 08543640 se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 00 Praha 4 zastoupená advokátem Mgr. Martinem Řandou, LL.M. se sídlem Truhlářská 13, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 2. 2022, sp. zn. MEUVB 3444/2021–B, čj. MEUVB/1543/2022–ond, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím rozhodl o umístění stavby s názvem „VIVA Lipno –bytový komplex“. Proti tomuto rozhodnutí žádný z účastníků správního řízení nepodal odvolání.

II. Shrnutí žaloby

2. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 3. 1. 2023 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

3. Žalobce podal žalobu z pozice ekologického spolku, ačkoli nebyl účastníkem správního řízení. V této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu.

4. Žalobce namítl, že rozhodnutí žalovaného je v rozporu s § 68 odst. 3 ve spojení s § 50 odst. 3 správního řádu, neboť je žalovaný opřel o tři vzájemně rozporná souhrnná vyjádření Krajského úřadu Jihočeského kraje (ze dne 6. 1. 2021, ze dne 15. 7. 2021 a ze dne 9. 11. 2021 – dále jen jako souhrnná vyjádření I., II. a III.) týkající se otázky, zda záměr podléhá zjišťovacímu řízení či nikoli. Žalovaný uvedený rozpor neodstranil a postupoval ve výsledku jen podle souhrnného vyjádření III. (ze dne 9. 11. 2021), když o umístění stavby rozhodl bez předchozího zjišťovacího řízení. V důsledku toho stavební úřad v otázce rekreační povahy areálu vzal – bez jakéhokoli vysvětlení či vypořádání v odůvodnění – za základ napadeného rozhodnutí skutkový a právní stav, který je v rozporu s obsahem jednoho důležitého podkladového aktu. Rozhodnutí žalovaného proto trpí vadou ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

5. Souhrnné vyjádření III., podle kterého záměr nepodléhá zjišťovacímu řízení podle § 7 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), trpí nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost. Krajský úřad se v něm zcela odchýlil od svého předchozího vyjádření ze dne 15. 7. 2021, podle kterého záměr podléhá zjišťovacímu řízení, byť přitom v závazné části vycházel ze stejné verze dokumentace. V odůvodnění pak neurčitě odkázal na „provedené změny využití staveb v rámci upravené dokumentace“, aniž by ovšem uvedl zejména to, o jakou verzi „upravené dokumentace“ se vlastně opřel. V důsledku nesrozumitelnosti souhrnného vyjádření III. a též v důsledku toho, že napadené rozhodnutí odkazuje pouze na dokumentaci zpracovatele ACREA Atelier, s. r. o. (číslo zakázky 2011, datum 10/2020) bez jakékoli zmínky o „úpravě dokumentace“, se lze důvodně domnívat, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě jiné verze dokumentace, než která byla základem pro vyjádření krajského úřadu. To taktéž způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného pro nesrozumitelnost.

6. Souhrnné vyjádření III., podle kterého záměr nepodléhá zjišťovacímu řízení a ze kterého ve výsledku vyšel i stavební úřad v napadeném rozhodnutí, bylo vydáno v rozporu se zásadami objektivity a materiální pravdy ve smyslu § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu. Vyvolává totiž významné pochybnosti ohledně skutkové otázky, zda záměr není ve skutečnosti areálem, který má sloužit rekreaci, tj. „rekreačním areálem“ ve smyslu bodu 116 přílohy č. 1 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí. Uvedený pojem je třeba vykládat materiálně, tedy bez ohledu na jeho označení investorem. Je tomu tak mimo jiné proto, že tímto českým zákonným pojmem je prováděn obdobný evropský právní pojem podle přílohy II bodu 12 písm. c) směrnice 2011/92/EU, o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (dále jen „směrnice EIA“): „Rekreační osady a hotelové komplexy vně městských oblastí a přidružená zařízení“.

7. Žalobce poukázal též na skutečnost, že dominantní část záměru má být dle územního plánu obce Lipno nad Vltavou umístěna na funkční ploše určené pro rekreaci – „Plocha rekreace s nižším procentem zastavitelnosti do 20 %/návrh“, zatímco územní plán zná a rozlišuje i odlišný typ funkční plochy určené pro bydlení, respektive pro výstavbu „rodinných domů“ a „bytových domů“ – „Plochy bydlení“.

8. Podle dokumentace zpracované společností ACREA Atelier (číslo zakázky: 2011, datum: 10/2020), která byla podkladem pro vydání souhrnného vyjádření II. i napadeného rozhodnutí, má záměr povahu „rekreačního areálu“. Krajský úřad ve zmíněném vyjádření vzal výslovně v úvahu i skutečnost, že osoba zúčastněná na řízení V) (dále jen „žadatel“) některé dílčí objekty formálně prezentuje jako rodinné domy nebo bytové domy, respektive jako objekty formálně určené k bydlení. Následně dospěl k závěru, že komplex bude sloužit k individuální pobytové rekreaci. V souhrnném vyjádření III. pak chybí konkrétní úvahy, na jejichž základě krajský úřad svůj závěr vyhodnotil. Blíže nespecifikovaná „úprava“ dokumentace, kterou žadatel předložil krajskému úřadu někdy po vydání jeho vyjádření II. je dle žalobce účelová a směřovala jen k tomu, aby záměr byl nově a formálně prezentován jako komplex k (trvalému) bydlení. 9. „VIVA Lipno – bytový komplex“ dle žalobce svojí povahou a funkcí zjevně odpovídá všem znakům areálu určeného k rekreačním účelům. Jeho urbanistickou podstatu tvoří tzv. apartmánové byty v celkem 10 bytových domech. Ty jsou charakteristické nejen v Lipně nad Vltavou, ale i v řadě ostatních českých i moravských horských či podhorských středisek či lokalit tím, že nejsou jejich vlastníky využívány k bydlení, ale k rekreaci. Záměr je umístěn v zalesněné volné krajině, podél přírodního břehu vodní nádrže Lipno, bez jakékoli významnější urbanistické vazby na intravilán obce Lipno nad Vltavou, od něhož je vzdušnou čarou vzdálený 3 km. Nejbližším sídelním útvarem je podobně izolovaná rekreační osada Kobylnice vzdálená asi 1,5 km východním směrem. Záměr obsahuje typické funkční prvky pro rekreaci: recepci, wellness s bazénem, restauraci, multifunkční sál (v centrálním společenském objektu Klub), venkovní bazény, napojení na 3 hlavní mola pro kotvení lodí a člunů atd. Zároveň neobsahuje prakticky žádné prvky důležité pro trvalé bydlení. To dle žalobce odpovídá metodickému výkladu Ministerstva životního prostředí ze dne 1. 10. 2018, čj. MZP/2018/710/3250.

10. Žalobce dále předestřel argumentaci, o niž opírá svou aktivní procesní legitimaci. V důsledku shora uvedených pochybení byl žalobce zkrácen na svých právech dle § 3 písm. i) bod 2, § 6 odst. 6, § 7 odst. 6 a 9 a § 9c odst. 3 a 4 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.

11. Žalobce je v Jihočeském kraji zavedeným občanským sdružením s obecným právem „účasti“ na ochraně přírody a krajiny ve smyslu § 70 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a sdružuje občany žijící v Jihočeském kraji. Napadeným rozhodnutím pak byli – v důsledku porušení svých procesních práv – on sám i jeho členové zkráceni na svém základním hmotném právu na příznivé životní prostředí.

12. K tomu žalobce poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, a ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3572/14, a ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 22/17, č. 124/2021 Sb., a dále rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, čj. 7 As 30/2014–26, ze dne 25. 6. 2015, čj. 1 As 13/2015–295, a ze dne 15. 7. 2015, čj. 2 As 30/2015–38.

13. Žalobce uvedl, že záměr má být umístěn v zalesněné, civilizačně nedotčené a esteticky krásné volné krajině, na dosud přírodním břehu vodní nádrže Lipno. Záměr předpokládá mj. zásah do významného krajinného prvku lesa v rozsahu 0,8325 ha a jeho vykácení (odlesnění). Lokalita je biotopem řady ptáků. Z hlediska ochrany krajinného rázu podle § 12 odst. 1 a 2 zákona o ochraně přírody a krajiny povede záměr k narušení dosavadního malebného přírodního lemu jezerní hladiny umělými stavebními objekty.

14. Záměr se tak negativně dotýká zájmů ochrany přírody a krajiny, což je poslání i cíl žalobce jako ekologického spolku podle jeho stanov i podle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.

15. Napadené rozhodnutí zasahuje do hmotného práva žalobce a jeho členů na příznivé životní prostředí v přírodní krajině Jihočeského kraje. Příroda a krajina patří mezi složky životního prostředí, přičemž čl. 35 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) zaručuje každému právo na příznivé životní prostředí, kterého se lze domáhat v mezích příslušných zákonů (čl. 41 Listiny). Ustanovení § 70 odst. 1 a 2 zákona o ochraně přírody a krajiny pak zaručuje občanům obecné právo účastnit se ochrany přírody a krajiny prostřednictvím jejich občanských sdružení.

16. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

17. Žalovaný ve vyjádření k žalobě, resp. jeho doplnění ze dne 27. 2. 2023, nejprve vyjádřil přesvědčení, že žaloba je opožděná. Jelikož tuto otázku již závazně vyřešil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 10. 2023, čj. 1 As 64/2023–91 (viz níže), není účelné tuto argumentaci podrobněji rekapitulovat.

18. Žalovaný uvedl, že žadatel v reakci na výzvu žalovaného ze dne 9. 8. 2021 upravil projektovou dokumentaci záměru. Tuto upravenou dokumentaci předložil žalovanému dne 12. 11. 2021 spolu se souhrnným vyjádřením III. Není tedy pravdou, že by žalovaný vydal rozhodnutí na základě té verze dokumentace, která byla podkladem pro souhrnné vyjádření II. Žalovaný zdůraznil, že není příslušným orgánem k přezkoumání závěru krajského úřadu. Krajský úřad se jako dotčený orgán vyjádřil ke specializovaným otázkám, které si žalovaný nemůže sám posoudit, a je tudíž takovým vyjádřením vázán. Žalovaný si nemůže „vybírat“, které ze tří vyjádření krajského úřadu použije pro posouzení záměru, neboť všechna tato vyjádření byla vydávána k postupně upravované projektové dokumentaci. Žalovaný musel vycházet ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí.

19. Závěr, dle něhož záměr nepodléhá zjišťovacímu řízení, potvrdil krajský úřad také ve svém sdělení ze dne 9. 8. 2022, ve kterém se vyjádřil k žalobcovu podnětu na přezkum žalobou napadeného rozhodnutí s tím, že důvody k zahájení přezkumného řízení neshledal.

20. Žalobcovo tvrzení, že žalovaný vydal rozhodnutí na základě jiné verze projektové dokumentace než té, která byla podkladem pro souhrnné vyjádření III., není pravdivé a neodpovídá obsahu spisu. Uvedené vyjádření se vztahovalo k projektové dokumentaci záměru vypracované společností ACREA Atelier k datu 10/2020 pod číslem zakázky 2011, která však byla upravena žadatelem, což krajský úřad výslovně zmiňuje. Takto upravenou projektovou dokumentaci žadatel předložil i žalovanému v reakci na výzvu ze dne 9. 8. 2021. Na základě takto doplněné projektové dokumentace oznámil žalovaný dne 16. 12. 2021 zahájení územního řízení. Upravená a doplněná projektová dokumentace záměru však stále musí být označována stejným číslem a názvem, jakým byla označena v žádosti o vydání územního rozhodnutí. Stále jde o tutéž dokumentaci, která byla předložena se žádostí o územní rozhodnutí, jen v částech doplněnou nebo upravenou žadatelem, aby mohla být projednána v územním řízení.

21. Není pravda, že by měl být záměr posouzený jakožto „rekreační areál“ s ohledem na skutečnost, že se má nacházet na plochách vymezených územním plánem jako „plochy rekreace“. Takové tvrzení nevypovídá nic o skutečné povaze záměru a využití stavby. „Plochy rekreace“ dle textové části územního plánu obce Lipno nad Vltavou mají různé přípustné způsoby využití, a to mj. bydlení umožňující nerušený a bezkonfliktní pobyt. K záměru ostatně vydal souhlasné stanovisko i orgán územního plánování s tím, že není s územním plánem v rozporu.

22. Pokud jde o samotnou funkci záměru, tak ten se od počátku (dle projektové dokumentace) skládá z rodinných domů a bytových domů a jednoho centrálního objektu charakteru klubu pro obyvatele souvisejících obytných staveb. Jednotlivé stavební objekty jsou přitom samostatně přístupné (s vlastními vchody) a projektované pro bydlení. Tomu odpovídají i zvolené technické parametry jednotlivých stavebních objektů a použité technické normy [ČSN 73 4301 – na niž odkazuje průvodní zpráva projektové dokumentace a která stanoví zásady pro navrhování obytných budov nebo obytných částí budov (platné pro bytové domy a rodinné domy) a ČSN EN 15665 – na niž odkazuje souhrnná zpráva projektové dokumentace a která stanovuje výkonová kritéria pro větrací systémy obytných budov].

23. Žalobce v žalobě používá v souvislosti se záměrem pojem „apartmánové byty“, který ale české právo nedefinuje. V souvislosti s tímto pojmem pak žalobce uvádí, že takové byty jsou údajně charakteristické tím, že nejsou jejich vlastníky využívány k bydlení, ale k rekreaci. Dle žalovaného však nelze právní posouzení určitého stavebního záměru činit na základě odhadu, jak bude určitá stavba jejím vlastníkem v budoucnu používána, ale na základě zhodnocení objektivních kritérií vyplývajících z projektové dokumentace dané stavby.

24. Dle metodického výkladu Ministerstva životního prostředí, na který žalobce odkazuje, platí, že aby se mohl záměr posoudit jako „rekreační objekt”, jeho rekreační využití by muselo převažovat. Není přitom zřejmé, z čeho žalobce dovodil, že rekreační využití v tomto případě převažuje.

25. Žalovaný konstatoval, že i kdyby o záměru mělo proběhnout zjišťovací řízení, neznamenalo by to automaticky, že by se žalobce stal účastníkem územního řízení. Žalobce by se mohl stát účastníkem územního řízení dle § 9c odst. 3 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí pouze, pokud by šlo o „navazující řízení” [ve smyslu § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí], kterým je řízení vedené o záměru, které podléhá posouzení vlivů v rámci procesu EIA. Krajský úřad by musel nejen zahájit zjišťovací řízení, ale současně by musel ve zjišťovacím řízení rozhodnout, že záměr bude podléhat posouzení vlivů v rámci procesu EIA. Teprve na základě toho by se žalobce mohl stát účastníkem územního řízení před stavebním úřadem. Žalobce neuvedl jediný argument, pro který by záměr procesu EIA podléhal.

26. Žalobce nikde neuvádí ani to, v čem konkrétně má spočívat zásah do jeho hmotného práva na příznivé životní prostředí. Městský úřad Český Krumlov vydal souhlasné závazné stanovisko k zásahu dle § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny do významného krajinného prvku. Výslovně pak uvedl, že „navrhované výstavby nepřinesou do krajiny nové, do té doby zde neexistující, a proto cizí estetické hodnoty, nemůžou tedy ani znamenat ztrátu původního charakteru a identity krajiny.“ 27. Ve vztahu k biotopu ptáků krajský úřad v souhrnného vyjádření II. uvedl, že je nezbytné provést kácení dřevin mimo dobu hnízdění. Jinak zhodnotil, že záměr bude realizován mimo ptačí oblasti § 45e zákona o ochraně přírody a krajiny a nemůže mít na ně samostatně nebo ve spojení s jinými závěry významný vliv.

28. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu odmítl pro opožděnost, popřípadě aby ji jako nedůvodnou zamítl.

IV. Shrnutí vyjádření osoby zúčastnění na řízení III) a žadatele

29. Osoba zúčastněná na řízení III) ve svém vyjádření ze dne 17. 3. 2023 uvedla, že coby účastník správního řízení a vlastník dotčených pozemků se stavbou souhlasila, což stále platí. S ohledem na její znalost žalobcovy činnosti na Lipensku považuje za zcela vyloučené, že by se žalobce o žalobou napadeném rozhodnutí dozvěděl až dne 9. 11. 2022. Osoba zúčastněná na řízení III) označila postup žalobce za účelový s cílem ospravedlnit podání žaloby téměř rok po vydání rozhodnutí žalovaného.

30. Žadatel ve svém vyjádření k žalobě ze dne 15. 3. 2023 nejprve předestřel skutkový stav věci a argumentaci zpochybňující včasnost žaloby. Vyjádřil též přesvědčení, že se ze strany žalobce jedná o zneužití práva. S ohledem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2023, čj. 1 As 64/2023–91, není ani tuto část argumentace zapotřebí více popisovat.

31. Stavební záměr nepředstavuje rekreační areál ve smyslu bodu 116 přílohy č. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, což potvrdil i krajský úřad tím, že neshledal důvod k zahájení přezkumného řízení.

32. Aby se jednalo o rekreační areál, muselo by rekreační využití záměru převažovat. Primárním účelem záměru je vznik bytových a rodinných domů určených k bydlení, přičemž 1) každý bytový dům má samostatný přístup; 2) nejedná se o uzavřený areál; 3) areál není navržen tak, že by byl centrálně spravován či centrálně řízen; 4) prvky, u kterých lze uvažovat o tom, že mají rekreační účel (např. wellness), nepřevažují nad hlavní funkcí projektu (bydlení); 5) projektová dokumentace odkazuje na technické normy provedení stavebních objektů, které jsou používány pro objekty sloužící k bydlení (např. ČSN EN 12056–1–5 a ČSN EN 1775).

33. Žalobce se ve své žalobě blíže nevyjadřuje k tomu, zda byly (resp. zda by vůbec mohly být) naplněny podmínky jeho účastenství v řízení. To by dle § 9c odst. 3 písm. b) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí bylo možné tehdy, pokud by se jednalo o tzv. navazující řízení. I kdyby záměr měl být posuzován dle § 4 odst. 1 písm. c) posledně citovaného zákona, je to teprve předstupeň, který sám o sobě pro účastenství žalobce v navazujícím řízení nestačí. Krajský úřad by totiž nejprve musel dojít k závěru, že záměr může mít natolik významný vliv na životní prostředí, že musí být podroben procesu EIA.

34. Argumentace žalobce ohledně jeho účastenství v územním řízení je vnitřně rozporná. Jestliže žalobce tvrdí, že měl být účastníkem územního řízení jakožto řízení navazujícího, pak jinými slovy říká, že je opomenutým účastníkem územního řízení, v němž bylo vydáno územní rozhodnutí. V takovém případě by ale podmínkou pro podání správní žaloby ze strany žalobce bylo nejprve podání odvolání. Ani tuto argumentaci není nutné blíže rekapitulovat, neboť i tuto otázku závazně vyřešil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 10. 2023, čj. 1 As 64/2023–91.

35. Žalobce žádným způsobem nezdůvodňuje, proč by tyto tvrzené zásahy měly bránit vydání územního rozhodnutí, ani v čem konkrétně narušují jeho právo na příznivé životní prostředí. Tím spíše pak žalobce údajné zásahy do svého práva na příznivé životní prostředí nijak neprokazuje.

36. Ze žaloby vůbec neplyne, že by ptáci v dané lokalitě či v jejím okolí nemohli nadále žít i po realizaci záměru. I dle krajského úřadu záměr bude realizován mimo ptačí oblast, a tudíž na ně nebude mít žádný vliv.

37. Záměr nemá být realizován přímo na břehu přehrady, ale v prostoru mezi pozemní komunikací na jedné straně a cyklostezkou na druhé straně. Je poněkud paradoxní, že žalobce argumentuje údajným narušením „jezerní hladiny umělými stavebními objekty“ v situaci, když se ve skutečnosti jedná o vodní hladinu umělé vodní nádrže. Zásah do významného krajinného prvku lesa a narušení lemu břehu posoudil též příslušný dotčený orgán, který uvedl, že estetické působení objektů záměru v krajině bude malé v důsledku jejich barevného řešení, jež umožňuje splynutí s lesním porostem, a v důsledku současného umístění již realizovaných ostatních stavebních objektů na břehu vodní nádrže Lipno. Nepřípustný zásah neshledal ani krajský úřad ve svých souhrnných vyjádřeních a sdělení k podnětu na zahájení přezkumného řízení.

38. Předložená projektová dokumentace byla postupně upravována na základě požadavků dotčených orgánů a žalovaného, který za tím účelem řízení také přerušil. Na základě této výzvy byla dokumentace upravena a předložena krajskému úřadu k poslednímu souhrnnému vyjádření III., podle něhož zjišťovací řízení k záměru nemá proběhnout. Z této konečné verze dokumentace zjevně vycházel i žalovaný v územním rozhodnutí, neboť v jeho odůvodnění je výslovně zmíněno souhrnné vyjádření III. Žalovanému nenáleží hodnotit otázku nutnosti provedení zjišťovacího řízení. Musel vycházet z posledního vyjádření krajského úřadu, jelikož opačným postupem by překročil svou pravomoc.

39. Dokumentace označená číslem zakázky 2011 s datem 10/2020 byla přílohou žádosti o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby záměru a žadatel již nemohl v rámci územního řízení svévolně její označení měnit. Opačný postup by byl v rozporu s § 86 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).

40. Jednotlivá souhrnná vyjádření krajského úřadu představují z obsahového hlediska jeden celek. Souhrnné vyjádření I. obsahuje závěry krajského úřadu k jednotlivým složkovým předpisům na ochranu životního prostředí. Souhrnné vyjádření II. je komplexní aktualizací prvního vyjádření. Souhrnné vyjádření III. je pak pouze dílčí aktualizací v otázce nutnosti provádět zjišťovací řízení. K ostatním složkovým předpisům se již toto dílčí vyjádření nevyjadřovalo. V tomto ohledu se jeví jako naprosto logické, že žalovaný odkazuje ve svém rozhodnutí na všechna tato vyjádření krajského úřadu, a ne pouze na jedno z nich.

41. Všechna tato vyjádření jsou úkonem dle části čtvrté správního řádu. Dle § 154 správního řádu se na vyjádření nepoužije obdoba § 73 odst. 2 správního řádu, který stanoví vázanost správních orgánů vlastními rozhodnutími. Krajský úřad tedy mohl svá vyjádření ohledně zjišťovacího řízení aktualizovat. Možnost změny a aktualizace závěrů dotčeného orgánu z hlediska stavebních záměrů výslovně stanovuje § 4 odst. 4 stavebního zákona. Tím spíše lze citované ustanovení vztáhnout i na vyjádření krajského úřadu. Stejně jako u závazných stanovisek je vyjádření podkladem správního rozhodnutí, které je ale navíc vydáno ve formě úkonu dle části čtvrté správního řádu.

42. Žalovaný musel závěr krajského úřadu respektovat, neboť ten vystupuje v otázce posouzení nutnosti provedení zjišťovacího řízení jako dotčený orgán dle § 136 odst. 1 písm. b) správního řádu. K tomu žadatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2019, čj. 7 As 539/2018–23.

43. Žadatel navrhl, aby krajský soud žalobu odmítl pro opožděnost, popřípadě aby ji jako nedůvodnou zamítl.

44. Zbylé osoby zúčastněné na řízení se k věci nevyjádřily.

V. Shrnutí žalobcových replik

45. Žalobce se v rámci první repliky ze dne 17. 3. 2023 věnoval výhradně otázce včasnosti podané žaloby, a není tudíž zapotřebí tuto argumentaci blíže rekapitulovat.

46. Žalobce v rámci své druhé repliky ze dne 13. 3. 2024 předně polemizoval se závěrem Nejvyššího správního soudu obsaženým v rozsudku ze dne 11. 10. 2023, čj. 1 As 64/2023–91, dle něhož by krajský soud v případě shledání nezákonnosti rozhodnutí žalovaného měl hodnotit přiměřenost případného zrušení tohoto rozhodnutí vůči újmě způsobené osobám zúčastněným na řízení. Správní soudy dle názoru žalobce – stručně řečeno – nemají k takovému posuzování pravomoc.

47. Žalobce dále zpochybnil i případnou dobrou víru žadatele, a to s odkazem na to, že krajský úřad jako orgán státní správy lesů vydal původně nesouhlasné závazné stanovisko ze dne 19. 2. 2021, čj. KUJCK 16610/2021. K opakované žádosti žadatele po úpravě projektové dokumentace následně tento dotčený orgán závazné stanovisko nevydal, čímž nastoupila fikce souhlasného a nepodmíněného závazného stanoviska. V následně vydaném osvědčení ze dne 17. 6. 2021, čj. KUJCK 69059/2021, však dotčený orgán uvedl, že jeho výhrady přetrvávají. Dle žalobce zmíněná fikce nastoupila v rozporu se zákonem č. 289/1995 Sb. o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon).

48. Žalobce uvedl, že na základě takto „osvědčené“ nezákonné fikce nemohl žadatel získat dobrou víru, že fiktivní souhlasné a nepodmíněné závazné stanovisko orgánu státní správy lesů bylo vydáno v souladu s § 14 odst. 2 lesního zákona. A pokud toto nezákonné fiktivní souhlasné a nepodmíněné závazné stanovisko bylo následně podkladem pro vydání napadeného územního rozhodnutí, nemohl být v dobré víře ani o tom, že toto územní rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.

49. Dále žalobce popsal okolnosti, které dle jeho názoru svědčí o účelové změně projektové dokumentace. Pojem „rekreační areál“ ve smyslu bodu 116 přílohy č. 1 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí je pojmem unijního práva. Má proto jednak svůj vlastní význam a jednak musí být vykládán materiálně (tzn. podle toho, k jakému účelu bude areál skutečně sloužit), nikoli formálně (tzn. podle toho, k jakému účelu bude povolen či kolaudován stavebním úřadem). Může se tedy jednat „rekreační areál“, ačkoli některé jeho dílčí stavby podle dokumentace svými stavebně–technickými parametry vyhovují pojmu „stavba pro bydlení“ ve smyslu § 2 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území.

50. Žalobce uvedl, že areál je umístěn v typické rekreační oblasti, rekreační obci i rekreační lokalitě, což jsou skutečnosti zřejmé ze správního spisu a zčásti i skutečnosti obecně známé. Povaha záměru má všechny charakteristické rysy izolovaného luxusního rezortu určeného ve skutečnosti k rekreaci, a to k rekreaci individuální (privátní), nikoli veřejné. Urbanistickou podstatu tvoří apartmánové byty v celkem 10 architektonicky i stavebně velkoryse koncipovaných bytových domech, které jsou charakteristické tím, že nejsou jejich vlastníky využívány k bydlení, ale k rekreaci. Záměr obsahuje exkluzivní klub s restaurací, wellness a vnitřním bazénem. V areálu naopak zcela chybí občanské vybavení důležité pro trvalé bydlení, zejména obchod, v důsledku čehož je pro trvalé bydlení zcela nevhodný. Součástí areálu má být výhledově i velké kruhové molo, mající charakter promenády, a tři další, menší mola, všechna určená pro rekreační plavidla.

51. Žalobce dále konstatoval, že na území obce Lipno nad Vltavou prakticky všechny obdobné areály jsou po větší část roku neobydlené a slouží k rekreačním účelům, nikoli k (trvalému) bydlení. A je tomu tak i v případě domů, které byly formálně povoleny, popř. i kolaudovány jako „stavby k bydlení“, ať již jako „bytové domy“, nebo jako „rodinné domy“. Podle údajů Českého statistického úřadu převážná většina bytů v rodinných domech, bytových domech i ostatních budovách v obci Lipno nad Vltavou je evidována jako „neobydlená“ a je užívána k rekreačním účelům, nikoli k trvalému bydlení (oproti obcím jako například Horní Planá, Černá v Pošumaví nebo Loučovice).

52. Účelovému postupu žadatele nasvědčuje také bezprostřední časová a věcná vazba mezi souhrnným vyjádřením II., podle něhož jde o „rekreační areál“, blíže nespecifikovanou a nespecifikovatelnou „úpravou dokumentace“ a následně vydaným souhrnným vyjádřením III. Dle žalobce v důsledku toho, že ohledně předmětného záměru nakonec neproběhlo zjišťovací řízení, žadatel i krajský úřad nejenže znemožnili výkon procesních práv žalobce jako „dotčené veřejnosti“, ale zanedbali i povinnost aktuálních biologických průzkumů, následkem čehož jim unikly informace o výskytu zvláště chráněných druhů živočichů v dotčené lokalitě. Kvůli tomu je nyní dodatečně vedeno řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny správní řízení o povolení výjimky ve prospěch předmětného záměru, ačkoli povolení této výjimky je podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny a § 86 odst. 2 písm. b) stavebního zákona nutným podkladem již k žádosti o vydání územního rozhodnutí.

VI. Shrnutí dupliky žadatele

53. Žadatel v rámci dupliky ze dne 11. 4. 2024 (datovou schránkou odeslané soudu až dne 15. 4. 2024) předestřel svou polemiku se žalobcovou argumentací, dle které správní soudy v nynější věci nemají pravomoc posuzovat dobrou víru či přiměřenost. Žadatel vyjádřil přesvědčení, že by krajský soud měl žalobu odmítnout pro nepřípustnost s ohledem na dikci § 68 písm. f) s. ř. s., ve znění od 1. 1. 2024, tj. jako žalobu sledující zjevné zneužití práva. Dále žadatel zopakoval již dříve uplatněnou argumentaci.

54. Tvrzení žalobce, že fikce závazného stanoviska orgánu státní správy lesů dle § 14 odst. 2 lesního zákona nastoupila v rozporu s lesním zákonem, je manipulativní a nepravdivé. Dle žadatele neplatí, že závazné stanovisko je v rozporu s lesním zákonem, neboť dle § 4 odst. 10 stavebního zákona mělo povinnost Ministerstvo zemědělství, pokud nebyly splněny předpoklady pro vydání souhlasného závazného stanoviska bez podmínek, vydat nové závazné stanovisko, kterým se závazné stanovisko podle § 4 odst. 9 stavebního zákona ruší, a to do 6 měsíců od právní moci územního rozhodnutí. Jelikož k tomu nedošlo, žadatel byl v dobré víře. Ta dále plyne ze zásady presumpce správnosti správních aktů. Výhrady dotčeného orgánu se nadto žadateli podařilo v průběhu řízení vyvrátit (výpočty a parametry uvedené v projektové dokumentaci záměru byly v souladu s územním plánem obce Lipno nad Vltavou a skutečnosti vytýkané v osvědčení ze dne 17. 6. 2021 nebyly pravdivé, což potvrdil i orgán územního plánování).

55. Žadatel zopakoval, že stavební záměr nemá rekreační charakter, neboť jeho stavebně technické řešení nemá rekreační účel. Označení stavebního záměru jako „apartmánový dům“ je nepravdivé. Soukromé i veřejné stavební právo odlišuje od bytových jednotek také jednotky nebytové, přičemž příkladem takové jednotky je ubytovací jednotka sloužící k přechodnému ubytování. Na nebytové prostory lze přiměřeně aplikovat § 1159 občanského zákoníku. Žadatel odkázal též na § 2 písm. a) bod 1. a písm. c) vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území a § 3 písm. d) a g) vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby.

56. Žadateli není jasné, jak může statistika ohledně jiných v minulosti postavených projektů v obci Lipno nad Vltavou mít jakoukoliv relevanci pro posouzení účelu nynějšího stavebního záměru. V tomto ohledu jsou rozhodující jeho skutečné parametry a plánované využití. Relevantní není ani skutečnost, že se stavební záměr má nacházet v oblíbené rekreační oblasti.

57. Stavební záměr je vzdálen po silnici II/163 cca 3 km od okraje zastavěného území Lipna nad Vltavou, kde je umístěn supermarket COOP, což je cca 3 minuty jízdy autem.

58. Stavební záměr není umístěn na břehu vodní nádrže, ale je od něj oddělen existující frekventovanou cyklostezkou. Do břehu vodní nádrže Lipno nezasahuje. Z umístění určité stavby v blízkosti vodní plochy přitom nelze dovozovat její účel či způsob užívání.

59. Molo není součástí stavebního záměru a nebylo územním rozhodnutím povoleno, odkaz na něj tak postrádá právní relevanci. Žalobce se odkazuje na vizualizace vytvořené společností ACREA Atelier, s. r. o., v rámci přípravy urbanisticko–architektonické studie pro účely marketingu, nikoliv jako součást dokumentace pro územní řízení. Žadatel vybudování mola neplánuje.

60. Žalobce v podstatě uvádí, že stavební záměr tvoří izolovaný a nesoběstačný celek, přičemž jeho obyvatelé budou plně odkázáni na dojíždění do zastavěného území obce Lipno nad Vltavou, avšak současně brojí proti tomu, aby v rámci záměru byly umístěny objekty pro poskytování služeb, které právě „závislost“ obyvatel na dojíždění do zastavěného území obce Lipno nad Vltavou zmenšují.

61. Žalobce účelově zamlčuje, že původně vydaná stanoviska krajského úřadu, včetně souhrnného vyjádření I. potvrzovala, že stavební záměr slouží k trvalému bydlení. Závěr krajského úřadu uvedený v souhrnném vyjádření II. vznikl pouze v důsledku nesprávného pochopení dílčích změn dokumentace provedených na základě požadavků dotčených orgánů a žalovaného. Žadatel na základě této skutečnosti provedl další změny dokumentace tak, aby bylo jasné, že stavební záměr má sloužit k bydlení, a nikoliv k rekreaci.

62. Nepravdivé je též žalobcovo tvrzení, že v důsledku neprovedení zjišťovacího řízení nebyly provedeny biologické průzkumy, kvůli čemuž musí být nyní dodatečně vedeno řízení o povolení výjimky k zásahům do zvláště chráněných druhů. Krajský úřad v rozhodnutí o povolení výjimky dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. OZZL 107437/2023/jaha12 SO34, čj. KUJCK 27001/2024, potvrdil, že stavební záměr „dospěl k závěru, že u všech uvedených druhů, mimo druhů pouze přeletujících, dojde během výstavby k dočasnému či na části plochy i trvalému záboru biotopu a k rušení, které však neohrozí ani významně neomezí přežití jejich lokálních populací.” 63. Žadatel dodal, že totožné argumenty jako v žalobcově replice v řízení o udělení výjimky vznášel další ekologický spolek Lipensko pro život, z. s., který má navíc i stejné právní zastoupení jako žalobce. Z toho je zřejmá jasná propojenost těchto entit, kdy jejich cílem není obrana jejich práv, ale poškozování zájmů žadatele.

VII. První rozhodnutí krajského soudu a zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu

64. Krajský soud žalobu usnesením ze dne 19. 4. 2023, čj. 61 A 1/2023–104, odmítl. Dospěl totiž k závěru, že je opožděná, neboť se žalobce s rozhodnutím žalovaného materiálně seznámil dříve, a to nejpozději v době podání podnětu k zahájení přezkumného řízení dne 7. 3. 2022. Nikoli tedy až dne 9. 11. 2022, jak žalobce uvedl. Postup žalobce krajský soud vyhodnotil jako účelový. Zároveň dodal, že pokud by žalobce byl skutečně opomenutý účastník, jak uvádí, pak měl předně podat proti rozhodnutí žalovaného odvolání ve lhůtě stanovené v § 84 správního řádu (objektivní lhůta v délce jednoho roku byla zachována dokonce i ke dni podání žaloby) a neučinil–li tak, pak by krajský soud musel žalobu odmítnout pro nevyčerpání prostředků ochrany [§ 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 60 písm. a) s. ř. s.].

65. S uvedenými závěry se však neztotožnil Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, čj. 1 As 64/2023–91, usnesení krajského soudu zrušil. V podrobnostech krajský soud odkazuje na odůvodnění citovaného rozsudku. Nejvyšší správní soud uzavřel, že „ekologické spolky jsou znevýhodněny tím, že žalobou napadené rozhodnutí jim správní orgán neoznamuje, s jeho obsahem se mohou seznámit typicky pouze prostřednictvím žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Současně je však váží všechny procesní podmínky i další náležitosti žaloby, tedy vedle lhůty dvou měsíců také již zmiňovaná zásada koncentrace řízení o žalobě. Tyto skutečnosti musí mít krajský soud na vědomí, když v těchto případech posuzuje dodržení zákonné dvouměsíční lhůty k podání žaloby.“ Nejvyšší správní soud taktéž výslovně uvedl, že se v nynějším případě žalobce nedopustil zneužití práva na podání žaloby.

66. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že „že pokud krajský soud v rámci věcného posouzení žaloby dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je nezákonné, měl by s ohledem na právní jistotu a ochranu nabytých práv zvážit závažnost porušení práv stěžovatele ve srovnání s újmou, která by vznikla na právech osoby zúčastněné na řízení. Krajský soud je tedy povinen posoudit proporcionalitu zjištěného porušení práv stěžovatele s újmou, která by byla způsobena osobám zúčastněným na řízení zrušením daného rozhodnutí. Hodnocení přiměřenosti a vzájemné vážení těchto práv a principů nelze učinit v rámci posouzení včasnosti žaloby stěžovatele, jak to de facto učinil krajský soud, ale až v rámci věcného posouzení žaloby.“ VIII. Průběh jednání 67. Účastníci řízení i žadatel v průběhu jednání konaného dne 17. 4. 2024 setrvali na svých procesních stanoviscích i shora uvedené argumentaci, kterou ve svých přednesech shrnuli. Zbylé osoby zúčastněné na řízení se jednání nezúčastnily.

68. Žalobce v reakci na argumentaci obsaženou v duplice žadatele (nad rámec již shora uvedeného) uvedl, že nebytová jednotka nemůže sloužit k rekreaci, přičemž v případě bytových domů stavební právo účel rekreace nezná – bylo by tak nutné považovat je vždy za stavby k bydlení. Rozhodnutí stavebního úřadu by pak vždy mělo obsahovat nezaměnitelné označení stavební dokumentace.

69. Žalovaný při jednání předložil krátkou cestou svou dupliku k žalobcovým replikám, v níž však v podstatě pouze shrnul část shora popsané argumentace. Podobně jako žadatel vyjádřil žalovaný přesvědčení, že se žalobce podáním žaloby dopouští zneužití práva, a žaloba je tudíž nepřípustná.

70. Žadatel mimo to uvedl, že shora citovaný zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu vykazuje natolik závažné vady, že jím krajský soud nemůže být vázán. Za otevřenou proto nadále považoval i otázku včasnosti podání žaloby.

71. Krajský soud usnesením zamítl všechny návrhy na doplnění dokazování, neboť skutkový stav je v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci již zachycen ve správním spisu.

IX. Právní hodnocení krajského soudu

72. Krajský soud předně poznamenává, že otázku včasnosti podané žaloby již závazně vyřešil Nejvyšší správní soud. Žadatelem zmiňovaná možnost krajského soudu vymanit se z kasační závaznosti zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu je vyhrazena na případy, kdy dojde k podstatným změnám skutkovým či právním (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 59/2007–56, č. 1723/2008 Sb. NSS). V úvahu by pak mohly připadat i situace, kdy by závazný právní názor kasačního soudu nutil krajský soud postupovat protiústavně či v rozporu s právem Evropské unie. Nic z toho však v nyní posuzované věci nenastalo. Žaloba je tudíž včasná.

73. K žadatelem i žalovaným namítané nepřípustnosti žaloby krajský soud uvádí, že § 68 písm. f) s. ř. s., na který v daném ohledu poukázali, nelze v nynější věci vůbec aplikovat. Citované ustanovení totiž do soudního řádu správního vnesl zákon č. 284/2021 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím stavebního zákona, s účinností od 1. 1. 2024. Dle čl. LXIII odst. 2 citovaného zákona se přitom dříve zahájená řízení o žalobách dokončí podle dosavadních právních předpisů. Aniž by tak bylo zapotřebí zabývat se tím, zda žalobce skutečně sleduje zjevné zneužití práva, krajský soud uzavírá, že žaloba je přípustná. K tomu pouze dodává, že tento nově upravený důvod nepřípustnosti žaloby dopadá na zcela krajní případy, kdy je naplněn znak „zjevnosti“. Zamýšlené zneužití práva by tak mělo být zřejmé již „na první pohled“, a nikoli až na základě podrobného zkoumání okolností daného případu.

74. Krajský soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

75. Žaloba není důvodná.

76. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou údajného rozporu souhrnných vyjádření krajského úřadu, která tvoří základ žalobní argumentace. Žalobce je totiž přesvědčen, že krajský úřad odlišné posouzení otázky nezbytnosti provedení zjišťovacího řízení dostatečně nezdůvodnil, a jeho vyjádření jsou tudíž nepřezkoumatelná. Této námitce krajský soud nepřisvědčil.

77. V souhrnném vyjádření II. krajský úřad uvedl následující: „Z předložené dokumentace je zřejmé, že plánovaný komplex naplňuje dikci bodu 116 ‚Rekreační a sportovní areály vně sídelních oblastí na ploše od stanoveného limitu (1 ha) a ubytovací zařízení vně sídelních oblastí s kapacitou od stanoveného limitu (100 lůžek)‘, kategorie II přílohy č. 1 k zákonu. Komplex bude sloužit k individuální pobytové rekreaci, součástí záměru jsou kromě obytných objektů také prostory restaurace, recepce, wellness, bazény vnitřní i venkovní, multifunkční sál, pobytové vyhlídkové molo, aj. Rekreační využití komplexu je zřejmé i z hydrotechnických výpočtů uvedených v souhrnné zprávě (str. 34), kdy bilance roční spotřeby vody pro jednotlivé RD a bytové domy je uvažována pro rekreační objekty, přičemž odhad roční obsazenosti objektů byl stanoven na 70 %. Vzhledem k charakteru a využití areálu se ve smyslu zákona jedná o rekreační areál vně sídelní oblasti na ploše větší než 1 ha. Do celkové plochy areálu se pro účely zákona započítává celé území včetně ploch s doplňkovou funkcí (zeleň, parkoviště apod.). S ohledem na výše uvedené krajský úřad sděluje, že záměr podléhá zjišťovacímu řízení podle § 7 zákona“ (důraz doplněn).

78. Naproti tomu v souhrnném vyjádření III. krajský úřad konstatoval, že „Předložená projektová dokumentace, která řeší výstavbu bytového komplexu s rodinnými a bytovými domy na pobřeží vodní nádrže Lipno, byla již dříve na krajský úřad předložena s tím, že řešení jednotlivých objektů bylo svým objemem a dispozicí shodné, pouze se jednalo o objekty pro rekreační využití. S ohledem na provedené změny využití staveb v rámci upravené dokumentace je nově záměr předložen jako bytový komplex určený k trvalému bydlení s doplňkovými stavbami pro rekreaci majitelů bytových jednotek“ (důraz doplněn).

79. Na uvedeném závěru krajský soud nic nepřezkoumatelného neshledal. Je totiž zcela zřejmé, že krajský úřad v této souvislosti vycházel především z účelu plánovaných staveb dle upravené projektové dokumentace. Souhrnná vyjádření II. a III. jsou pak pouze aktualizací vyjádření předchozího. Nelze taktéž přehlédnout, že se jedná o „pouhé“ vyjádření, a nikoli správní rozhodnutí, které by bylo v zásadě nezměnitelné a jímž by byl krajský úřad vázán.

80. Z obsahu spisu přitom krajský soud zjistil, že v projektové dokumentaci skutečně došlo ke změnám spočívajícím odlišném využití navrhovaných staveb. Součástí projektové dokumentace jsou desky s označením „NEPLATNÉ / VYMĚNĚNÉ VÝKRESY“. Zde je založena mimo jiné průvodní zpráva a souhrnná technická zpráva, v nichž jsou zamýšlené rodinné domy určeny pro rekreaci, což zohledňovaly i příslušné hydrotechnické výpočty. Naopak nová průvodní zpráva a souhrnná technická zpráva zcela jednoznačně počítá s tím, že se bude jednat o objekty určené k trvalému bydlení. Například na straně 11 nové průvodní zprávy je uvedeno, že „[v] zájmové území je umístěno celkem 15 rodinných domů (2 objekty SO02.A1 a 13 objektů SO02.A2) a 10 bytových domů (1 objekt SO03.B1, 4 objekty SO04.B1, SO04.B2, SO04.B3 a SO04.B4), které všechny odpovídají 100% požadavkům na trvalé bydlení a jsou k tomu určeny. V areálu bytového komplexu jsou dále umístěny 2 bazény a jeden klub (SO05), které jsou určeny pro využívání jeho obyvatel.“ Zrušeno bylo taktéž i původně plánované autobusové stání.

81. Krajský soud neshledal, že by v posuzované věci vznikly pochybnosti o tom, z jaké projektové dokumentace krajský úřad vycházel. Předložená projektová dokumentace je pouze jedna (má tedy stále totéž označení) a prodělala v průběhu řízení pouze dílčí změny, na které krajský úřad prostřednictvím souhrnného vyjádření III. reagoval. Jelikož změna projektové dokumentace spočívala v odlišném způsobu využití staveb, na což krajský úřad výslovně poukázal, pak jeho závěry nejsou nikterak nesrozumitelné či nepřezkoumatelné. Z týchž důvodů považuje krajský soud za dostatečné i označení projektové dokumentace v samotném žalobou napadeném rozhodnutí.

82. Krajský soud se dále neztotožnil ani s tím, že by krajský úřad byl povinen provádět v této souvislosti podrobnější úvahy, které požaduje žalobce. Je zcela zřejmé, že má–li bytový komplex sloužit k trvalému bydlení, přičemž rekreační objekty mají pouze doplňkový charakter, pak nejenže takovýto závěr odpovídá upravené projektové dokumentaci, ale nevyvolává ani jiné pochybnosti o jeho přezkoumatelnosti či dokonce věcné správnosti. Krajský soud proto neshledal důvod, pro který by žalovaný nemohl ve svém rozhodnutí ze souhrnného vyjádření III. vycházet, a nelze mu tedy v daném ohledu vytýkat nepřezkoumatelnost (odůvodnění jeho rozhodnutí zcela odpovídá tomu, že v řízení nikdo nevznesl žádné připomínky a námitky).

83. Nedůvodná je též námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci v důsledku neprovedeného zjišťovacího řízení.

84. V tomto ohledu je zásadní způsob využití staveb uvedený v projektové dokumentaci. Nelze totiž přehlédnout, že smyslem územního řízení je mimo jiné i stanovení účelu umisťované stavby. Dle § 79 odst. 1 věty první stavebního zákona platí, že „[r]ozhodnutí o umístění stavby vymezuje stavební pozemek, umisťuje navrhovanou stavbu, stanoví její druh a účel, podmínky pro její umístění, pro zpracování projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení, pro ohlášení stavby a pro napojení na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu“ (důraz doplněn).

85. To se dále promítá do navazujícího stavebního řízení a užívání stavby. Dle § 119 odst. 1 tak dále platí, že „[s]tavbu lze užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí, v oznámení o užívání stavby nebo v kolaudačním souhlasu. Nevyžaduje–li stavba kolaudaci podle § 119 odst. 1, lze ji užívat jen k účelu vymezenému v povolení stavby“ (důraz doplněn).

86. Je evidentní, že pokud by projektová dokumentace neodpovídala deklarovanému účelu, pak by takovou stavbu nebylo možné v území umístit. Nutno podotknout, že žalobce v tomto směru neuvádí nic, co by užívání bytových a rodinných domů pro trvalé bydlení znemožňovalo. Opakovaně vyjadřuje pouze subjektivní přesvědčení, že pro takovýto účel nejsou vhodné, popřípadě že rekreační povahu záměru dokládá údajně plánovaná stavba mola, která ovšem není předmětem nynějšího řízení. Nadto s ohledem na stanovisko žadatele vyjádřené v jeho duplice pak ani není vůbec jisté, že takovýto konkrétní stavební záměr existuje, resp. že jej snad žadatel v budoucnu plánuje. Žadatel správně podotkl, že i kdyby tomu tak mělo být, pak by takovéto molo muselo projít samostatným schvalovacím procesem.

87. Krajský soud dále oproti žalobci nespatřuje nic nekalého na změně projektové dokumentace. Nahlíženo žalobcovou optikou by bylo možné za „účelovou“ označit v podstatě jakoukoli změnu projektové dokumentace, která má za cíl zvýšit šanci na schválení záměru v příslušných povolovacích procesech. Takový postup je však zcela legitimní. Vede nicméně k tomu, že v případě změny účelu stavby je nadále nezbytné tento účel respektovat nejen ze strany samotného žadatele, ale i případného budoucího vlastníka či vlastníků.

88. Kdyby pak vlastník zamýšlel změnit způsob užívání stavby, musí k tomu využít příslušných postupů (typicky změnu stavby před jejím dokončením dle § 118 nebo změnu v užívání stavby dle § 126 a § 127 stavebního zákona). V opačném případě by se mohl dopustit některého z přestupků dle § 178 a násl. stavebního zákona. Je přitom zcela lhostejné, zda právní řád umožňuje v případě bytových jednotek vymezit účel rekreace či nikoli, jak namítl žalobce. V nynější věci takovýto účel posuzovaný stavební záměr dle projektové dokumentace jednoduše nemá.

89. V této souvislosti je zcela pochopitelný závěr krajského úřadu, dle něhož stavby určené k rekreaci mají v kontextu posuzovaného záměru pouze doplňkový charakter. To totiž zcela odpovídá tomu, že objekt klubu a dvou bazénů má obsluhovat celkem 10 bytových a 15 rodinných domů (sic!), u nichž nelze rekreační funkci na základě projektové dokumentace dovozovat. Krajský soud proto žalobcův názor o jeho primárně rekreační funkci nesdílí. O tom nic nevypovídá ani poměrně luxusní charakter zamýšlených staveb nebo tvrzená absence občanského vybavení (obchodu), která s ohledem na značnou rozšířenost automobilové či veřejné hromadné dopravy v České republice není pro trvalé bydlení nezbytnou podmínkou. Ostatně lidé trvale bydlí i ve vesnických oblastech, které takovouto občanskou vybavenost taktéž částečně či dokonce zcela postrádají. Je skutečností obecně známou, že běžně tomu tak je například i v tzv. satelitních městech.

90. Posouzení věci, které krajský úřad učinil, odpovídá i žalobcem a žadatelem citovanému metodickému výkladu Ministerstva životního prostředí, dle kterého „[r]ekreačním areálem se pro účely ZPV rozumí plocha, jejíž součástí je zařízení sloužící k rekreačním účelům. Do plochy areálů se započítává celé území včetně ploch objektů s doplňkovou funkcí (ozeleněné plochy, sociální zařízení, restaurační zařízení, parkoviště apod.). Rekreační využití však musí převažovat nad funkcí doplňkovou“ (důraz doplněn). Krajský soud je toho názoru, že teprve při splnění tohoto kritéria lze dále posuzovat, zda se stavební záměr nachází vně sídelních oblastí apod. (a nikoli tedy, že takovéto umístění předurčuje rekreační charakter stavby), což jsou další okolnosti, na které žalobce poukázal. Uvedené závěry považuje krajský soud za aplikovatelné jak na rekreační a sportovní areály vně sídelních oblastí ve smyslu bodu 116 přílohy č. 1 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí, tak na rekreační osady a hotelové komplexy vně městských oblastí a přidružená zařízení dle přílohy II bodu 12 písm. c) směrnice EIA. Jelikož rekreační charakter stavebního záměru v nynějším případě nepřevažuje, je jeho umístění vně sídelních oblastí nerozhodné.

91. Nutno podotknout, že z citované metodiky neplyne, že by se tyto pojmy měly vůbec vztahovat na komplexy podobné nyní posuzovanému stavebnímu záměru, tj. komplexy bytových a rodinných domů. Jako příklad záměrů naplňujících pojem rekreačního areálu totiž uvádí „výstavbu golfového hřiště, hotelu, táborového zařízení s chatkami a různými sportovišti aj.“ Jedná se samozřejmě o výčet demonstrativní, nicméně tyto příklady aplikovatelnost uvedených pojmů v nynější věci ani nenaznačují, neboť se typově jedná o zařízení zcela jiného charakteru.

92. Není přitom možné automaticky vycházet z toho, že budoucí vlastníci bytových jednotek či rodinných domů budou tyto stavby užívat odlišně od povoleného způsobu, k čemuž v podstatě směřuje značná část žalobcovy argumentace. Jedná se o spekulativní tvrzení, které nemůže mít na rozhodnutí žalovaného žádný vliv. Předpokládá–li žalobce ve své argumentaci možné obcházení zákona, přičemž poukazuje – stručně řečeno – na to, že se jedná o rekreační lokalitu, kde se údajně takového obcházení fakticky dopouštějí jiní, pak nelze přehlédnout, že to je již otázka následného vymáhání plnění zákonných povinností a nikoli samotného povolovacího procesu.

93. V této souvislosti lze podpůrně poukázat na nedávné vyjádření veřejného ochránce práv obsaženého v tiskové zprávě ze dne 2. 4. 2024 (dostupné na https://www.ochrance.cz/aktualne/byty_zkolaudovane_k_trvalemu_bydleni_nelze_vyuzivat_pro_kratkodobe_ubytovaci_sluzby/), dle něhož „[j]e veřejným zájmem, aby byla stavba užívána k povolenému účelu. Nabízeni krátkodobých pronájmu ve stavbách určených pro trvale bydleni je v rozporu s kolaudačním rozhodnutím a považuji to za obcházení stavebního zákona. Majitele by měli takové byty nechat rekolaudovat“. Veřejný ochránce práv dále uvedl mimo jiné, že „[s]tavební úřad může posoudit, zda jsou byty zkolaudované k bydlení skutečně tak užívány, nebo slouží ke krátkodobému ubytování. Ve spolupráci s živnostenským úřadem může prověřit účel poskytovaných služeb i dělat neohlášené prohlídky.“ K tomu krajský soud dodává, že je–li prokazování skutečného způsobu využívání stavby náročné, pak je na zákonodárci, aby přijal takovou právní úpravu, která by obcházení zákona ztížila či znemožnila. Tuto jeho úlohu nemohou správní soudy suplovat.

94. Na vymezeném účelu stavby a následném způsobu jejího užívání přitom nic nemění ani žalobcův poukaz na funkční využití dotčených ploch v územním plánu obce Lipno nad Vltavou. Jakkoli se stavební záměr má nacházet na plochách rekreace, územní plán jako jejich přípustné využití stanovuje bydlení. Žalobce ostatně rozpor stavebního záměru s územním plánem ani nenamítá.

95. Za této situace žalovaný nepochybil, pokud vycházel z toho, že stavební záměr „VIVA Lipno – bytový komplex“ nevyžaduje provedení zjišťovacího řízení dle § 7 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Nedošlo tak ani k porušení žalobcových procesních práv ve smyslu § 3 písm. i) bod 2, § 6 odst. 6, § 7 odst. 6 a 9 citovaného zákona. Tím spíše pak nedošlo k porušení práv obsažených v § 9c odst. 3 a 4 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, neboť ta se vztahují až k případnému navazujícímu řízení (tj. řízení vedené k záměru nebo jeho změně, které podléhají posouzení vlivů na životní prostředí).

96. Z toho též vyplývá, že se žalobce v nynější věci nemůže účinně dovolávat porušení práva na příznivé životní prostředí dle čl. 35 Listiny, neboť toho se lze „domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí“ (čl. 41 Listiny). Vyjma shora uvedených procesních ustanovení však žalobce v žalobě konkrétněji nenamítl porušení žádné zákonné hmotněprávní normy.

97. Žalobce namítl zásah do významného krajinného prvku lesa podle § 3 odst. 1 písm. b) a § 4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a jeho vykácení (odlesnění) v rozsahu 0,8325 ha, a dále uvedl, že lokalita je biotopem řady ptáků a poukázal na § 12 odst. 1 a 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a bez podrobnější argumentace uzavřel, že „záměr k narušení dosavadního malebného přírodního lemu jezerní hladiny umělými stavebními objekty“. Žalobce však neuvedl, proč by v nynějším případě tento zásah měl být nezákonný, resp. proč by měl uvedená ustanovení porušovat. Citovaná právní úprava počítá s tím, že takovýto zásah je možný se souhlasem orgánu ochrany přírody; souhlasné závazné stanovisko ze dne 22. 2. 2021 je přitom součástí spisové dokumentace. Důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí nemohou být samotná subjektivní přesvědčení žalobce a ani to, že s realizací záměru nesouhlasí.

98. Stejně tak zákonná úprava předpokládá situaci, kdy dotčený orgán vydá závazné stanovisko tzv. fikcí, na což žalobce poukázal v případě závazného stanoviska orgánu státní správy lesů. Dle § 4 odst. 9 věty druhé stavebního zákona totiž „[j]estliže není závazné stanovisko dotčeného orgánu vydáno ve lhůtě pro jeho vydání, považuje se za souhlasné a bez podmínek.“ I kdyby snad později dotčený orgán vyjádřil vůči stavebnímu záměru určité výhrady, nelze k tomu již přihlížet. Tím méně pak takovéto následné vyjádření dotčeného orgánu lze klást k tíži žadatele nebo žalovaného. Z ničeho přitom neplyne, že by nadřízený dotčený orgán využil postupu dle § 4 odst. 10 stavebního zákona a uvedené „fiktivní“ závazné stanovisko zrušil.

99. Za pozornost ovšem stojí i to, že dotčený orgán v osvědčení ze dne 17. 6. 2021 uvedl samotný výčet údajných nesouladů těmito slovy: „Orgán státní správy lesů krajského úřadu, který je dle ust. § 48a odst. 2 písm. c) lesního zákona příslušný k vydání závazného stanoviska zároveň upozorňuje Městský úřad Vyšší Brod, Stavební úřad, ul. Míru 250, 382 73 Vyšší Brod na několik nesouladů, které nebyl z časových důvodů a nedostatku odborných znalostí v oblasti právních předpisů spadajících do působnosti odborů územního plánování případně stavebního úřadu schopen posoudit.“ Vytýkané nedostatky tak i dle samotného dotčeného orgánu vůbec nespadají do jeho působnosti. Tím spíše nemohly rozhodnutí žalovaného nikterak ovlivnit.

100. Ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí pak nemůže vést ani námitka, dle které žadatel i krajský úřad svým postupem zanedbali i povinnost aktuálních biologických průzkumů, kvůli čemuž bylo dodatečně vedeno řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny o povolení výjimky z ochrany zvláště chráněných druhů živočichů. Jedná se o jiné správní řízení, jehož výsledek není pro posouzení nynější věci rozhodující. Lze nicméně konstatovat, že již samotná skutečnost, že takové řízení bylo vedeno, dokládá, že právní úprava na ochranu přírody nerezignuje ani tehdy, kdy není nutné provádět zjišťovací řízení. Ani to totiž automaticky neznamená, že bude možné takový stavební záměr vždy bez dalšího uskutečnit.

101. Jelikož krajský soud neshledal nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, nebylo zapotřebí zabývat se otázkou přiměřenosti či ochrany dobré víry v případě jeho zrušení.

X. Závěr a náklady řízení

102. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

103. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

104. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. V případě procesně úspěšného žalovaného nevyšlo najevo, že by vynaložil náklady nad rámec své běžné činnosti, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal. Náklady žalovaného na právní zastoupení krajský soud nepovažuje za účelný výdaj, neboť součástí činnosti správních orgánů je též vystupování v řízeních před soudy ve věcech, které se jejich činnosti týkají (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, čj. 7 Afs 11/2014–47, č. 3228/2015 Sb. NSS). Osoby zúčastněné na řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo, neboť jim nevznikly žádné náklady spojené s plněním povinnosti, kterou jim uložil soud (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Shrnutí vyjádření osoby zúčastnění na řízení III) a žadatele V. Shrnutí žalobcových replik VI. Shrnutí dupliky žadatele VII. První rozhodnutí krajského soudu a zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu VIII. Průběh jednání IX. Právní hodnocení krajského soudu X. Závěr a náklady řízení