61 A 11/2022– 50

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Miroslava Jurmana ve věci žalobkyně: X, narozená dne X bytem X zastoupené advokátem Mgr. Jiřím Maříkem se sídlem Gregorova 2585, 397 01 Písek proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti: EG.D, a. s., IČO 28085400 se sídlem Lidická 1873/36, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 2. 2022, sp. zn. OREG/110948/2021/stko, čj. KUJCK 24146/2022 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žádostí ze dne 16. 11. 2020 požadovala společnost E.ON Distribuce, a. s. (právní předchůdkyně osoby zúčastněné na řízení – tj. vyvlastnitele), zahájení vyvlastňovacího řízení ve vztahu k pozemku parc. č. XA (ovocný sad) v k. ú. X ve vlastnictví žalobkyně a O. K. (každý s podílem 1/2). Důvodem byla plánovaná výstavba části distribuční soustavy (podpěrný bod vysokého napětí a venkovní vedení vysokého napětí včetně všech součástí a příslušenství).

2. Městský úřad Písek (dále též „vyvlastňovací úřad“) výrokem I. rozhodnutí ze dne 9. 8. 2021, sp. zn. výst/568642654/0/2020/Ja, čj. MUPI/2021/28581, omezil ve prospěch vyvlastnitele vlastnické právo vyvlastňovaných v rozsahu geometrického plánu č. X za účelem vybudování stavby s názvem „X – p. S., 10 RD – VN, TS, NN“ umístěné rozhodnutím Městského úřadu Písek ze dne 30. 5. 2017, čj. X Rozh. Výrokem II. vyvlastňovací úřad stanovil lhůtu pro zahájení účelu vyvlastnění v délce dvou let a výrokem III. stanovil náhradu za vyvlastnění ve výši 5 540 Kč.

3. Odvolání žalobkyně žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 21. 4. 2022 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

5. Žalobkyně namítla, že ve vyvlastňovacím řízení nebylo prokázáno naplnění účelu vyvlastnění podle zvláštního právního předpisu. Veřejný zájem na vedení sítě energetické infrastruktury a zřízení věcného břemene v trase, ve které byla (bez konzultace s vyvlastňovanou) na žádost vyvlastnitele umístěna stavba „X– p. S., 10 RD –VN, TS, NN“, v žádném případě nepřevažuje nad zachováním vlastnického práva žalobkyně.

6. Jediným argumentem vyvlastňovacího úřadu pro existenci veřejného zájmu je odkaz na ustanovení § 25 odst. 10 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), přičemž odvolací správní orgán pak tento závěr odůvodňuje obdobně, neboť dle něj je v případě stavby v režimu energetického zákona veřejný zájem přítomen vždy.

7. Dle žalobkyně je naprosto nepřípustné a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, aby byl veřejný zájem prokázán pouze na základě existence právního předpisu. Pokud správní orgány konstatovaly existenci veřejného zájmu na základě pouhé existence právního předpisu, nenaplnily tím požadavek nutnosti aplikace správního uvážení na konkrétní jednotlivý případ. K tomu žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04 (populárně známý jako věc Jezy na Labi). Citovala též z literatury zabývající se pojmem obecný zájem (F. A. Hayek, Právo, zákonodárství a svoboda. Praha: ACADEMIA, 1991; Svatava Havelková, Veřejný zájem. Ochrana přírody 3/2008. Dostupné na: http://www.casopis.ochranaprirody.cz/pravo–v–ochrane–prirody/verejny–zajem/).

8. Existence veřejného zájmu musí být prokázána na základě správního uvážení. Správní orgán musí popsat, z jakého důvodu je veřejný zájem přítomen, na základě jakých skutkových okolností je u konkrétní jednotlivé stavby veřejný zájem posuzován. To však v nynější věci správní orgány nesplnily. Jejich rozhodnutí jsou proto nezákonná a nepřezkoumatelná.

9. Stavba projednávaná ve vyvlastňovacím řízení není v žádném případě stavbou ve veřejném zájmu. Má být totiž realizována na základě žádosti soukromé osoby – pana J.S.. Ten měl zájem vybudovat distribuční soustavu elektrické energie pro 10 rodinných domů, které jsou v územním plánu obce Dobev zahrnuty v zastavitelném území obce, a to na pozemku parc. č. XA v k. ú. X (aktuálně ve vlastnictví Bc. J. M.). Jedná se o projekt jediného investora, který se pokouší své pozemky zhodnotit a zpeněžit. To však nemůže jít k tíži jiného soukromého vlastníka a znehodnocení jeho pozemků, a to navíc bez proporcionálního správního uvážení nad kolizí zájmu žalobkyně a vyvlastnitele.

10. Existenci veřejného zájmu neodůvodňuje ani to, že umístění stavby bylo projednáno v rámci územního řízení. To by znamenalo, že v případě, kdy již bylo vydáno územní rozhodnutí, je vždy odůvodněn účel vyvlastnění a je dán veřejný zájem. Vyvlastňovací řízení by pak bylo pouze formální povahy.

11. Na podporu své argumentace žalobkyně obsáhle citovala z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, čj. 6 As 171/2020–66, č. 4118/2021 Sb. NSS.

12. Žalobkyně v územním i vyvlastňovacím řízení upozorňovala na to, že stavbu je možné vést jiným a vhodnějším způsobem. Takto navržené řešení nezasahuje do práv vlastníků pozemků, které jsou územním plánem obce Dobev určené k zastavění (přímo s nimi nesousedí), a zasahuje do pozemků, které jsou územním plánem obce situovány v nezastavitelném území obce. K závěru vyvlastňovacího úřadu, že takto navržená stavba energetické infrastruktury rozděluje dotčené pozemky v jejich polovině, což by dotčené vlastníky nepřiměřeně zatížilo, žalobkyně uvedla, že se jednalo o plán (zákres do katastrální mapy) a návrh řešení. Žalobkyně není projektant distribučních soustavy, ani si nečiní takové ambice. To však nelze klást k její tíži.

13. Žalobkyně dále uvedla, že nepovažuje za aplikovatelné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2021, čj. 10 As 365/2021–94. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že žalobkyně stran alternativní trasy vedení uplatnila pouze laické tvrzení. Žalobkyně uvedla zcela jasný návrh alternativního vedení této trasy, který řádně odůvodnila. Nyní projednávaná věc je skutkově obdobná jako věci, které Nejvyšší správní soud řešil ve shora citovaném rozsudku čj. 6 As 171/2020–66 a rozsudku ze dne 17. 6. 2021, čj. 7 As 70/2021–29.

14. Správní orgány se žádným způsobem navrženou trasou nezabývaly, nehodnotily jí, neuvedly, z jakého důvodu tato trasa není možná či vhodná, což je v rozporu s požadavkem přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a v rozporu s citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 70/2021–29.

15. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného i vyvlastňovacího úřadu zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

16. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že setrvává na důvodech uvedených v žalobou napadeném rozhodnutí s tím, že žalobní námitky jsou v podstatě totožné s námitkami odvolacími.

17. K otázkám účelu vyvlastnění a existence veřejného zájmu se žalovaný vyjádřil na stranách 5 a 6 svého rozhodnutí, které proto není nepřezkoumatelné. Žalobkyně se pouze neztotožňuje se způsobem, jakým žalovaný tyto otázky posoudil. Žalobkyně se mylně domnívá, že ve vyvlastňovacím řízení byl posuzován veřejný zájem na „developerském projektu“.

18. Otázkou žalobkyní navrhované alternativní trasy distribuční sítě se žalovaný zabýval na stranách 7 a 8 svého rozhodnutí. Pouhý laický návrh žalobkyně v této souvislosti není dostatečný.

19. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Shrnutí vyjádření osoby zúčastněné na řízení

20. Osoba zúčastněná na řízení (dále též jen „vyvlastnitel“) ve svém vyjádření uvedla, že žalobkyně nesprávně vykládá pojem veřejný zájem. Ten není naplněn jen tehdy, kdy z distribuční soustavy čerpají elektřinu všichni nebo podstatná část odběratelů, nýbrž se vztahuje i na jednotlivé části distribuční soustavy (přípojky a další zařízení distribuční soustavy). Dle § 2 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), je totiž nutné distribuční soustavu vnímat jako celek.

21. K výkladu pojmu veřejný pořádek vyvlastnitel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 34/97, č. 152/1998 Sb., a ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03, judikaturu prvorepublikového Nejvyššího správního soudu a komentářovou literaturu (Vedral, J. Správní řád: komentář. 2. vydání. Praha: Ivana Hexnerová – Bova Polygon, 2012, s. 100).

22. Veřejný zájem na zřizování staveb přenosové a distribuční soustavy, tedy veřejný zájem na dosažení účelu vyvlastnění, je dán na základě § 3 odst. 2 energetického zákona. Pro zřízení a provozování tam uvedených staveb lze odejmout nebo omezit vlastnické právo k pozemku nebo ke stavbě podle jiného právního předpisu, tj. zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění).

23. Tento obecně energetickým zákonem definovaný veřejný zájem je spatřován zejména v povinnostech vyvlastnitele jako provozovatele distribuční soustavy plnit své závazky vyplývající z energetického zákona a zajistit bezpečnost, spolehlivost a kvalitu dodávky elektrické energie. Elektrická energie má povahu veřejného statku (byť zpoplatněného), který je s ohledem na běžné standardy vyžadován pro uvedení většiny staveb do užívání. Je zcela irelevantní, kolika konkrétním odběratelům má daná předmětná stavba sloužit. Zájem vlastníka na zachování jeho vlastnictví není absolutní.

24. Při rozhodování o zajištění dodávek elektřiny je provozovatel povinen posoudit dostatečné zajištění a vhodnost zajištění dodávek elektřiny v dané oblasti a na základě svých vyhodnocení pak jen on je oprávněn rozhodnout o rozšíření distribuční sítě v dané lokalitě. Musí přitom hodnotit řadu hledisek, zejména ekonomických, technologických i právních. Takové rozhodnutí proto nemůže učinit nikdo jiný a jediným kritériem nejsou a nemohou být námitky na uložení staveb mimo již zastavěné území.

25. Pokud žalobkyně směřuje své námitky proti umístění stavby na svém pozemku, měla své námitky primárně uplatňovat v územním řízení. Vyvlastňovací řízení by nemělo být vedeno k určení trasy stavby, v řízení by se mělo zkoumat pouze splnění předpokladů pro vyvlastnění. Žalobkyně sama v žalobě připouští, že není projektant distribučních sítí a o dané oblasti nemá žádné znalosti. Přesto se domnívá, že k jinému (zamítavému rozhodnutí o vyvlastnění) měl postačit náčrtek v mapě, který jako přílohu vyvlastnění poskytla.

26. Znalost konkrétní trasy vedení je předpokladem pro vymezení rozsahu vyvlastnění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2017, čj. 8 As 187/2016–51), což je logické, protože následné zpochybňování rozhodnutí o trase stavby v územním řízení by pak postrádalo jakýkoli smysl a stalo by se nekonečným.

27. Shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 171/2020–66 sice nevylučuje posouzení alternativy nebo varianty řešení, tyto alternativy však musí být vhodnější. Musí tedy postihovat méně subjektů a při stejných nákladech a musí být technicky proveditelné. Nemůže se tedy jednat o jakékoli řešení. Žalobkyní uváděný návrh neobsahoval žádné zdůvodnění – ani odborné ani laické. Požadavek žalobkyně na posouzení a vyhodnocení alternativní trasy vedení bez jakékoli specifikace přesahuje hranice vyvlastňovacího řízení (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 10 As 365/2021–94).

28. Vyvlastnitel považuje žalobu za nedůvodnou. Krajský soud by ji proto měl zamítnout.

V. Průběh jednání

29. Účastníci řízení při jednání konaném dne 7. 6. 2023 setrvali na svých procesních stanoviscích. K dotazu soudu shodně uvedli, že žádné důkazní návrhy nevznáší.

VI. Právní hodnocení krajského soudu

30. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

31. Žaloba není důvodná. VI.A K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů 32. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů, jejíž důvodnost by sama o sobě postačovala k jejich zrušení. Této námitce nepřisvědčil.

33. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

34. Žalobkyně předně spatřovala nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů v otázce existence veřejného zájmu na stavbě části distribuční soustavy. Jak vyvlastňovací úřad, tak i žalovaný se však touto otázkou ve svých rozhodnutích zabývali. Zejména žalovaný se s existencí veřejného zájmu v nynější věci podrobně vypořádal na stranách 5 a 6 svého rozhodnutí. Vycházel přitom primárně ze zákonné úpravy. Skutečnost, že se žalobkyně s tam uvedenými závěry neztotožňuje, nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů nezakládá.

35. Totéž platí i v případě namítané nepřezkoumatelnosti stran posuzování možné alternativní trasy stavebního záměru. Vyvlastňovací úřad i žalovaný v tomto ohledu uzavřeli, že možné alternativní umístění stavby mělo být (a ostatně i bylo) řešeno v územním řízení. Vyvlastňovací úřad se však na straně 9 taktéž vyjádřil i k (ne)vhodnosti žalobkyní navrhované trasy. VI.B K námitce neexistence veřejného zájmu 36. Nedůvodná je též námitka neexistence veřejného zájmu.

37. K tomu krajský soud předně poznamenává, že posuzování existence veřejného zájmu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění se neodehrává v rovině správního uvážení, jak se žalobkyně mylně domnívá, nýbrž skrze výklad a následnou aplikaci neurčitého právního pojmu. Lze ve stručnosti uvést, že správní uvážení představuje diskreční pravomoc správního orgánu, který v případě, že mu právní norma umožňuje přijmout vícero různých řešení, může zvolit některé z nich. Svou volbu přitom musí odůvodnit – tedy musí uvést svou správní úvahu. V nynější věci se však správní uvážení neuplatní, neboť zákon o vyvlastnění vyvlastňovacímu úřadu ani žalovanému žádnou takovou volbu různých variant řešení neposkytuje. Žalovaný byl povinen pouze posoudit splnění zákonných podmínek ve smyslu § 3 až § 5 zákona o vyvlastnění a aplikovat neurčitý právní pojem, jehož výklad je na rozdíl od správního uvážení plně přezkoumatelný správními soudy (k tomuto odlišení srov. například usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, čj. 8 As 37/2011–154, č. 3073/2014 Sb. NSS).

38. Dále je zapotřebí uvést, že ve vyvlastňovacím řízení je třeba posoudit, zda veřejný zájem na dosažení vyvlastnění stanoveném zvláštním zákonem převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Účelem vyvlastnění je přitom v nynější věci stavba distribuční soustavy (podpěrný bod vysokého napětí a venkovní vedení vysokého napětí včetně všech součástí a příslušenství) a nikoliv – jak se žalobkyně pokouší správní orgány i soud přesvědčit – stavba rodinných domů, které je zapotřebí k distribuční síti připojit.

39. Dle § 2 odst. 2 písm. a) bod 1 části věty za středníkem energetického zákona platí, že „distribuční soustava je zřizována a provozována ve veřejném zájmu“.

40. Dle § 3 odst. 2 energetického zákona pak mimo jiné i přenos elektřiny a její distribuce „uskutečňují ve veřejném zájmu. Stavby sloužící pro činnosti podle věty první a stavby s nimi související jsou zřizovány a provozovány ve veřejném zájmu. Pro zřízení a provozování stavby přenosové soustavy, přepravní soustavy, distribuční soustavy, výrobny elektřiny o celkovém instalovaném elektrickém výkonu 100 MW a více s možností poskytovat podpůrné služby k zajištění provozu elektrizační soustavy, zásobníku plynu, těžebního plynovodu, rozvodného tepelného zařízení nebo zdroje tepelné energie připojeného k rozvodnému tepelnému zařízení anebo pro zřízení a provozování stavby související lze odejmout nebo omezit vlastnické právo k pozemku nebo ke stavbě podle jiného právního předpisu.“ 41. V nynějším řízení je spor primárně o tom, zda na pouze základě citované právní úpravy lze dovodit veřejný zájem na stavbě části distribuční soustavy na pozemku žalobkyně.

42. Obdobnou otázkou se již zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2017, čj. 8 As 187/2016–51, v němž uvedl, že „[p]rvořadou podmínkou tohoto vyvlastnění, což také není sporné, je právě veřejný zájem na vyvlastnění. Jak správně dovodily správní orgány i krajský soud, ten v projednávané věci vyplývá přímo z energetického zákona, a to konkrétně z jeho § 3 odst. 2, který stanoví, že ‚[p]řeprava plynu, distribuce elektřiny a distribuce plynu, uskladňování plynu, (…) se uskutečňují ve veřejném zájmu.‘ Obdobně z § 2 odst. 2 písm. b) energetického zákon, který definuje distribuční soustavu v plynárenství, plyne, že ‚(…); distribuční soustava je zřizována a provozována ve veřejném zájmu.‘ V rámci vyvlastňovacího řízení v projednávané věci tedy byl veřejný zájem zjištěn (viz obdobně rozsudek citovaný v odst. [7]), nebyl však předmětem dalšího dokazování právě proto, že je explicitně vyjádřen zákonem.“ 43. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „jakkoliv mají stěžovatelé obecně pravdu v tom, že veřejný zájem musí být ve vyvlastňovacím řízení prokázán (§ 4 odst. 2 zákona o vyvlastnění), toto obecné pravidlo se v případě, vyplývá–li určitý veřejný zájem přímo ze zákona, jak je tomu mimo jiné i u staveb plynárenských zařízení podle energetického zákona, neuplatní, neboť § 3 odst. 2 energetického zákona má povahu speciální právní normy k § 4 odst. 2 zákona o vyvlastnění. To však na druhou stranu neznamená, že ve vyvlastňovacím řízení není třeba vážit převahu tohoto veřejného zájmu na dosažení požadovaného účelu nad zachováním práv vyvlastňovaného, jak plyne z § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění.“ Srov. též například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2021, čj. 2 As 317/2020–41, odstavec [22].

44. Uvedené závěry jsou plně aplikovatelné i v nynější věci. Krajský soud proto o existenci veřejného zájmu na stavbě distribuční soustavy představující účel vyvlastnění nemá pochyb.

45. Žalobkyní uvedený odkaz na nález Ústavního soudu ve věci Jezy na Labi není přiléhavý. Ostatně sám Ústavní soud v pozdějším nálezu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2763/21, uvedl, že „[o]dkaz stěžovatele na nález sp. zn. Pl. ÚS 24/04, tzv. Jezy na Labi, je při aplikaci § 3 odst. 2 energetického zákona irelevantní, protože charakter § 3 odst. 2 energetického zákona (stejně tak § 58 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a § 33 odst. 1 lázeňského zákona) je jiný, než posuzoval Ústavní soud v případě tzv. Jezů na Labi, protože v nyní posuzované věci jde o obecné určení zákonodárce, jaké záměry (obecně) budou, podle energetického zákona, zákona o ochraně přírody a krajiny a lázeňského zákona, z hlediska jejich významu ve veřejném zájmu (v této souvislosti srov. publikovanou právní větu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/18 a dále body 153 a násl. jeho odůvodnění). Nejde tedy o neústavní prohlášení jedné konkrétní stavby za stavbu ve veřejném zájmu.“ 46. Námitku, dle níž v posuzované věci nemůže veřejný zájem převážit nad zájmem žalobkyně, formulovala žalobkyně pouze velmi obecně v úvodu části II. žaloby, což krajskému soudu neumožňuje se k ní konkrétněji vyjádřit. Žalobkyně totiž v této souvislosti svou argumentaci cílí výhradně na údajnou neexistenci veřejného zájmu jako takového (tato argumentace je však nedůvodná), popřípadě uvádí, že nad jejím zájmem nemůže převážit zájem jiného soukromého subjektu (o takový případ se ovšem nejedná).

47. Správní orgány naproti tomu přiléhavě poukázaly na dikci § 25 odst. 10 energetického zákona, dle něhož je povinností vyvlastnitele coby provozovatele distribuční soustavy stanovit podmínky a termín připojení a umožnit distribuci elektřiny každému, kdo o to požádá. Výjimku tvoří pouze případy prokazatelného nedostatku kapacity zařízení pro distribuci nebo při ohrožení spolehlivého a bezpečného provozu distribuční soustavy nebo přenosové soustavy. Je tedy zákonnou povinností vyvlastnitele umožnit žadateli připojení k distribuční soustavě, čemuž odpovídá i jeho oprávnění „zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech zařízení distribuční soustavy, přetínat tyto nemovitosti vodiči a umísťovat v nich vedení“ [§ 25 odst. 3 písm. e) energetického zákona]. Za tímto účelem je pak též povinností vyvlastnitele zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti (§ 25 odst. 4 téhož zákona).

48. Jelikož žalobkyně svůj zájem nikterak nekonkretizovala, je takovéto odůvodnění zcela dostatečné a krajský soud s ním souhlasí. Žalovaný v této souvislosti správně vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3138/2010, dle něhož „v řízení o vyvlastnění nemůže chybět úvaha o převaze veřejného zájmu nad zájmem vlastníka, předpokladem takové úvahy ovšem zpravidla je, že vlastník svůj zájem specifikuje. […] Zájem vlastnit pozemek sám o sobě, aniž by byl nějak kvalifikován, však nemůže být tím, co by bránilo vyvlastnění ve prospěch stavby silnice první třídy. Kdyby tomu tak mělo být, nepřicházelo by vyvlastnění pro účely takové stavby vůbec v úvahu.“ S tímto závěrem se krajský soud ztotožňuje a považuje jej v nynějším případě za plně aplikovatelný. VI.C K námitce existence alternativní trasy stavby distribuční soustavy 49. Nedůvodná je též námitka, dle níž správní orgány měly zohlednit žalobkyní navrženou alternativní trasu stavby distribuční soustavy.

50. Obdobnými námitkami se již správní soudy opakovaně zabývaly. Například v rozsudku ze dne 16. 7. 2015, čj. 7 As 105/2015–47, Nejvyšší správní soud konstatoval, že ve vyvlastňovacím řízení je „rozhodováno o otázkách vlastnických, nikoliv o otázkách vlastností staveb, které mají být na pozemku umístěny. Stejně tak nemohou být v řízení o vyvlastnění řešeny dopady, které nastanou v důsledku realizace předmětných staveb do práv majitelů okolních nemovitostí. Tyto otázky jsou v souladu s ust. § 84 a násl. stavebního zákona předmětem územního řízení. […] Nesouhlas účastníka řízení s charakterem stavby nemůže být důvodem pro zamítnutí žádosti vyvlastnitele nebo zrušení rozhodnutí o vyvlastnění. Tyto námitky nemají ve vyvlastňovacím řízení místo.“ 51. Nejvyšší správní soud dále například v rozsudku ze dne 11. 10. 2017, čj. 1 As 361/2016–75, dovodil, že i případné alternativní varianty liniové stavby jsou předmětem příslušného územního řízení (srov. zejména odstavec [34] citovaného rozsudku), přičemž znovu zdůraznil „[p]ředmětem přezkoumání rozhodnutí o omezení vlastnického práva stěžovatele k dotčeným pozemkům zřízením věcného břemene však nemůže být přezkoumání naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí, kterým bylo povoleno umístění stavby.“ 52. S tímto se pak ztotožňuje též komentářová literatura, dle níž „[i]relevantní jsou proto běžné námitky vyvlastňovaných, že účel vyvlastnění lze provést jiným způsobem (např. místo vodní nádrže postavit suchý poldr) nebo na jiném místě“ (Hanák, J., Židek, D. a Černocký, R. Zákon o vyvlastnění. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2020, citováno dle ASPI).

53. Judikatura Nejvyššího správního soudu i komentářová literatura tedy původně územní a vyvlastňovací řízení, resp. otázky v nich řešené, striktně oddělovaly.

54. Shora uvedené však Nejvyšší správní soud částečně modifikoval v žalobkyní citovaném rozsudku čj. 6 As 171/2020–66, k němuž formuloval tuto právní větu: „[ú]zemní rozhodnutí je pouze jedním ze zákonných předpokladů vyvlastnění (§ 3 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě); jeho existence sama o sobě neznamená, že je naplněna podmínka subsidiarity podle § 4 odst. 1 téhož zákona. Vyvlastňovací úřad je povinen se při posouzení nezbytnosti vyvlastnění vypořádat mimo jiné s tím, zda nelze místo vyvlastnění využít jiné variantní řešení, které by při srovnatelném naplnění veřejného zájmu méně zasáhlo do práv dotčených subjektů.“ V rozsudku čj. 7 As 70/2021–29 pak tento výklad aplikoval v případě výstavby přeložky plynovodu.

55. Mezi žalobkyní a žalovaným (potažmo vyvlastnitelem) je pak spor především o to, jak s těmito závěry naložit ve světle pozdějšího rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 10 As 365/2021–94. Pro posouzení věci je podstatná především tam obsažená úvaha, dle níž z rozsudku čj. 6 As 171/2020–66 „plyne, že ani existence pravomocného územního rozhodnutí předem nevylučuje, že by liniová stavba mohla vést i jinudy, a méně tak zasahovat do vlastnického práva vyvlastňovaných.“ Naopak ovšem z „[z] rozsudku NSS v žádném případě neplyne, že pozemky žalobců nemohou být vyvlastněny v navrhovaném rozsahu jen proto, že tu existuje variantní projektová dokumentace. NSS však nesouhlasil s tím, že se krajský úřad s těmito kvalifikovanými argumenty žalobců nijak nevypořádal a nevysvětlil jim (pokud by na svých závěrech hodlal setrvat), proč ani existence variantní dokumentace neoslabuje nezbytnost vyvlastnit právě jejich pozemky a právě v požadovaném rozsahu.“ Jinými slovy správní orgány musí případnou nevhodnost alternativní trasy stavby vysvětlit.

56. Tomuto požadavku přitom vyvlastňovací úřad dostál, byť on i žalovaný patrně považovali za podstatnější, že stavbu do území již pravomocně umístil stavební úřad.

57. V reakci na žalobkyní předložený požadavek v podobě ručně zanesené alternativní trasy stavby do mapového podkladu ovšem vyvlastňovací úřad na straně 8 svého rozhodnutí uvedl, že „posuzoval, i když mu to nepřísluší, zda trasa vedení VN byla umístěna v krajině tak, aby minimálně zatěžovala a omezovala vlastníky příslušných pozemků, přes které je vedena. Bylo prokázáno, že trasa VN je umístěna v koridoru podél potoka na parcele 1680/4, v jeho ochranném pásmu a podél vlastnické hranice dotčeného pozemku a pozemků okolních. V žádném případě není vedeno prostředkem pozemků, čímž by ochranné pásmo pozemek rozdělovalo na dvě části, nýbrž je vedeno podél pozemkové hranice a ochranné pásmo rovnoměrně zatěžuje oba pozemky, nejen pozemek vyvlastňovaných“. Na straně 9 svého rozhodnutí dále dodal, že návrh „je veden uprostřed omezovaných pozemků, nevyužívá přírodních koridorů, jako je tomu ve vydaným rozhodnutí č.j.: výst/336634264/0/2016/Bi – 16/ÚŘUS/Rozh ze dne 30.5.2017. Navrhované řešení trasy VN je sice výhodnější pro vyvlastňované, nýbrž zcela nevyhovující pro vlastníky pozemků, přes něž, prostředkem, je navrhovaná trasa vedena“. Jakkoli se jedná o hodnocení stručné, s ohledem na „podrobnost“ argumentace žalobkyně je zcela dostatečné. Ani po věcné stránce nemá krajský soud tomuto posouzení co vytknout a zcela se s ním ztotožňuje.

VII. Závěr a náklady řízení

58. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

59. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. V případě procesně úspěšného žalovaného nevyšlo najevo, že by vynaložil náklady nad rámec své běžné činnosti, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení nevznikly žádné náklady v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí uložil soud, ani ona nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Shrnutí vyjádření osoby zúčastněné na řízení V. Průběh jednání VI. Právní hodnocení krajského soudu VI.A K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů VI.B K námitce neexistence veřejného zájmu VI.C K námitce existence alternativní trasy stavby distribuční soustavy VII. Závěr a náklady řízení