61 A 13/2016 - 62

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Venclovou, Ph.D., ve věci žalobce: E.L. nar. dne „X“, bytem „X“, zastoupená Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2 Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.2.2016, č.j. KrÚ 11189/2016/ODSH/12 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění

Vymezení věci: Krajský úřad Pardubického kraje (dále jen „žalovaný“) v záhlaví uvedeným rozhodnutím v souladu s ust. § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s.ř.“) změnil na základě odvolání E.L. (dále jen „žalobkyně“) část rozhodnutí Magistrátu města Pardubic (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3.11.2015, č.j. OSA/P-269/15- D/73 a ve zbytku odvolání podle ust. § 90 odst. 5 s.ř. zamítl a dané rozhodnutí potvrdil. Tímto rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále „zákon o silničním provozu“). Přestupku se měla žalobkyně z nedbalosti dopustit tím, že dne 23.2.2015 kolem 0:18 hodin na ulici Pražská u čp. 22 v Pardubicích jako řidička vozidla Mercedes, SPZ YX, na výzvu policisty nepředložila policistovi ke kontrole doklady podle § 6 odst. 8 zákona o silničním provozu, čímž porušila ust. § 6 odst. 12 zákona o silničním provozu. Za uvedený přestupek byla žalobkyni uložena v souladu s ust. § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu a ust. § 11 a §12 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) peněžitá pokuta ve výši 1.500 Kč. Na základě ust. § 79 odst. 1 zákona o přestupcích byla žalobkyni rovněž uložena povinnost uhradit paušální náhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobou napadené rozhodnutí odůvodnil žalovaný tím, že správní orgán I. stupně spolehlivě zjistil skutkový stav věci, když má zejména z výpovědí svědků - zasahujících policistů - a z příslušných záznamů za prokázané, že se žalobkyně daného přestupku dopustila, když zasahujícímu policistovi při silniční kontrole na výzvu nepředložila řidičský průkaz. V tomto směru tak pouze svým rozhodnutím změnil, resp. upřesnil výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kdy jej doplnil v otázce porušení povinnosti o ust. § 6 odst. 8 písm. a) zákona o silničním provozu, když žalobkyně nepředložila ze všech nutných dokladů pouze řidičský průkaz (nikoli tedy doklady dle ust. § 6 odst. 8 zákona o silničním provozu, jak bylo uvedeno ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně). O tomto upřesnění pak byla žalobkyně prostřednictvím svého zástupce včas vyrozuměna, nikterak se k tomu nevyjádřila, přičemž právní kvalifikace skutku zůstala nezměněna, tedy žalobkyně nebyla touto změnou nikterak zkrácena na svých právech. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně v zákonem stanovené lhůtě dle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) žalobu ke zdejšímu krajskému soudu, jíž se domáhala zrušení napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalobní body: Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné. V prvé řadě žalobkyně namítá, že při silniční kontrole nebyla řádně vyzvána k předložení řidičského průkazu a nemohla tak porušit povinnost dle ust. § 6 odst. 12 zákona o silničním provozu, resp. spáchat daný přestupek. Zasahující policista ji totiž vyzval k předložení příslušných dokladů pouze slovy „předložte doklady potřebné k řízení a provozu motorového vozidla“, čemuž však žalobkyně neporozuměla a předložila tak pouze cestovní pas a ORV, i přesto, že měla řidičský průkaz u sebe. Daná výzva tak byla pro žalobkyni nesrozumitelnou. Zasahující policista se jí dále pouze zeptal, zda má příslušný průkaz u sebe, na což žalobkyně uvedla, že jej má, nebyla však upozorněna, že by ho měla rovněž předložit. Ze strany zasahujících policistů tak došlo k porušení základní zásady správní činnosti, a to zásady poučovací dle ust. § 4 odst. 2 s.ř. Mezi stranami není dle žalobkyně sporné, že žalobkyně u sebe řidičský průkaz měla, ani to, že na danou otázku ohledně řidičského průkazu uvedla, že jej u sebe má, vzhledem k daným okolnostem ze situace vyplynulo, že si není povinnosti předložit řidičský průkaz vědoma. Zasahující policisté však namísto řádného poučení ohledně předložení řidičského průkazu pouze sepsali oznámení o přestupku, kdy uvedli, že žalobkyně řidičský průkaz nepředložila. Zasahující policisté tak postupovali ultra vires, když uplatňovali veřejnou moc v rozporu s veřejným právem (§ 2 odst. 2 s.ř.). Dále žalobkyně namítá, že řízení před správním orgánem bylo stiženo podstatnou procesní vadou, když po změně skutku, pro který byla stíhána, listinou č.j. OSA/P-269/15- D/71, rozhodl správní orgán I. stupně, aniž by ve věci znovu nařídil ústní jednání. Došlo tak k porušení ust. § 74 zákona o přestupcích, když má žalobkyně za to, že se jednalo o změnu natolik podstatnou, že nebyla zachována totožnost skutku – v prvním rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které bylo následně na základě odvolání zrušeno, jí totiž bylo kladeno za vinu, že neměla řidičský průkaz u sebe, což bylo ve druhém rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve věci překvalifikováno tak, že jej na výzvu nepředložila. Rozhodnutí žalovaného je tak nezákonné pro rozpor s ust. § 89 odst. 2 s.ř. Dále žalobkyně uplatnila tvrzení, že z její strany nedošlo k naplnění materiální stránky předmětného přestupku, když je povinnost předložení příslušných dokladů na výzvu policisty pouze pořádkovou povinností, jejímž porušením nemůže dojít k porušení nebo ohrožení jakéhokoli zájmu společnosti. Obzvlášť za situace, kdy si mohou, resp. musí zasahující policisté řidiče prolustrovat a ověřit, zda žalobkyně má příslušné řidičské oprávnění. Správní orgány se otázkou naplnění materiální stránky přestupku ve svém rozhodnutí ani nikterak nezaobíraly, resp. nelze z těchto rozhodnutí dovodit, na základě jakých důkazů a jakým způsobem dospěly k danému závěru o nebezpečnosti činu, když vycházely primárně pouze z naplnění formálních znaků předmětného přestupku. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) č.j. 5 As 104/2008-45. Konečně žalobkyně namítá, že i přes výslovnou žádost jí žalovaný před vydáním rozhodnutí nesdělil informace o oprávněných úředních osobách, čímž porušil ust. § 15 odst. 4 s.ř. Tato procesní vada má za následek nezákonnost vydaného rozhodnutí, jelikož žalobkyně nemohla před vydáním daného rozhodnutí uvážit, zda není namístě uplatnit námitku podjatosti. Díky tomu byla zkrácena na svém právu řádně se vyjádřit v odvolacím řízení, protože nechtěla své stanovisko sdělit osobě, o níž by měla obavy, že doplnění odvolání zamlčí, popř. ztratí. Rozhodnutí ve věci tak bylo pro žalobkyni rozhodnutím překvapivým, protože očekávala před jeho vydáním vyrozumění o tom, kdo je oprávněnou úřední osobou. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla zrušení žalovaného rozhodnutí, resp. rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Vyjádření žalovaného: Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svém rozhodnutí. Žalobkyni byla dle spisového materiálu zejména dle výpovědi zasahujících policistů řádně vyzvána k předložení řidičského průkazu, na což žalobkyně uvedla, že jej u sebe nemá. Měla rovněž možnost se vyjádřit k sepsanému oznámení o přestupku, což však neučinila a oznámení odmítla podepsat. Vzhledem k tomu, že je žalobkyně držitelem řidičského oprávnění je povinna znát předpisy, jež se týkají provozu na pozemních komunikacích, tedy i zákon o silničním provozu a má si být vědoma, jaké doklady musí mít dle zákona u sebe. V dané věci přitom nebylo možné považovat za nepochybně prokázané, zda u sebe žalobkyně řidičský průkaz měla, či neměla, ale pouze to, že jej nepředložila. Dále žalovaný uvedl, že skutečnost, že žalovaný neposkytl žalobkyni informace o oprávněné úřední osobě, nemá dle jeho názoru vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Zástupci žalobkyně je z jeho činnosti známo složení oddělení dopravy Krajského úřadu Pardubického kraje v přestupkových řízeních, které se nemění, a v každém rozhodnutí byla navíc konkrétní osoba řádně uvedena, takže žalobkyně měla možnost námitku podjatosti uplatnit, ale neučinila tak. Z úřední činnosti je také žalovanému známo, že tuto procesní strategii volí zástupce žalobkyně v každém blanketním odvolání za účelem dosáhnutí uplynutí prekluzivní lhůty. Rovněž se nemůže jednat ani o překvapivé rozhodnutí ve věci, jelikož lze z úpravy lhůt s.ř. dovodit, kdy pravděpodobně dojde k jeho vydání. Co se týče námitky ohledně neprovedení ústního jednání po provedené změně, je žalovaný toho názoru, že se v daném případě nejednalo o nový skutek, ale pouze o změnu konkrétního ustanovení příslušného zákona, k jehož porušení mělo dojít. Bylo tak zcela postačující, když správní orgán I. stupně o této skutečnosti žalobkyni vyrozuměl a poučil ji dle ust. § 36 odst. 3 s.ř. Žalovaný se neztotožňuje ani s námitkou týkající se nenaplnění materiální stránky daného přestupku, když se správní orgány touto otázkou podrobně zabývaly a v daném případě došlo k naplnění formálních i materiálních znaků příslušného přestupku. Skutkové podstaty přestupku jsou totiž formulovány tak, aby byly postihovány pouze společensky škodlivé skutky. V daném případě přitom není ničeho, co by snižovalo společenskou škodlivost jednání žalobkyně, aby bylo možné uzavřít, že se o přestupek nejedná. Míru společenské škodlivosti přitom správní orgány zohlednily při stanovení výše sankce. Námitky žalobkyně proto žalovaný považoval za nedůvodné a navrhl zamítnutí žaloby. Posouzení věci krajským soudem: Krajský soud po zjištění, že žaloba byla proti pravomocnému rozhodnutí žalovaného podána oprávněnou osobou (§ 65 s.ř.s.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 1 s.ř.s.) a po zjištění, že je žaloba přípustná (§ 68 s.ř.s.), přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů (§71 odst. 1 písm. d/ a § 75 odst. 2 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při přezkoumávání rozhodnutí přitom zdejší soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s., přičemž o věci rozhodl ve smyslu ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení jednání. Z obsahu správního spisu zjistil krajský soud následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti: Z listiny označené jako Oznámení přestupku ze dne 23.2.2015 vyplývá, že se žalobkyně jako řidička osobního vozidla Mercedes Benz, SPZ YX, dne 23.2.2015 v 0:18 hodin na ulici Pražská u čp. 22 v Pardubicích měla dopustit přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kdy porušila ust. § 6 odst. 8 písm. a) téhož zákona, neboť zasahující policejní hlídce při silniční kontrole nepředložila řidičský průkaz. Toto oznámení je podloženo úředním záznamem sepsaným nstržm. A.V.. V něm je mimo jiné uvedeno, že bylo žalobkyni sděleno, jakého přestupku se svým jednáním dopustila, žalobkyně však nesouhlasila s jeho projednáním v blokovém řízení, pročež bylo sepsáno oznámení o postoupení. To však žalobkyně odmítla podepsat a nevyjádřila se k němu s tím, že jí to poradil právník. K ústnímu jednání nařízenému na den 16.4.2015 se žalobkyně nedostavila, ačkoli byla řádně předvolána, proto byl přestupek v souladu s ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích projednán v její nepřítomnosti, avšak v přítomnosti jejího zmocněnce Ing. J. Svědek M. B., zasahující policista, po řádném zákonném poučení, u ústního jednání konaného dne 11.5.2015 vypověděl, že daného dne vykonávali s kolegy na ulici Pražská v Pardubicích noční hlídku, když u čp. 22 dojeli vozidlo Mercedes SPZ XY, které zastavili rozsvícenými majáky. Následně řidičku vozidla, která byla ztotožněna jako žalobkyně, svědek vyzval k předložení dokladů potřebných k řízení motorového vozidla slovy „ … předložte doklady potřebné k řízení a provozu motorového vozidla.“ Žalobkyně však předložila pouze cestovní pas a osvědčení od vozidla. Na výslovný dotaz svědka, zda má u sebe řidičský průkaz, odpověděla, že nikoli. Lustrací bylo poté zjištěno, že žalobkyně je držitelkou řidičského oprávnění. Zasahující policisté proto seznámili žalobkyni s dalším postupem, žalobkyně nesouhlasila s vyřešením v blokovém řízení a odmítla se ve věci vyjádřit a podepsat oznámení o přestupku, se kterým nesouhlasila. Uvedená výpověď je podpořena výpovědí svědka A.V., zasahujícího policisty, který po řádném zákonném poučení, u ústního jednání konaného dne 11.5.2015 ve své výpovědi mimo jiné uvedl, že žalobkyně byla při silniční kontrole kontrolována svědkem B., který ji vyzval k předložení příslušných dokladů. Žalobkyně však předložila pouze cestovní pas a osvědčení vozidla. Na výslovný dotaz svědka B, zda má žalobkyně u sebe řidičský průkaz, odpověděla, že nikoli. Oznámení o přestupku sepisoval svědek Vyčítal, žalobkyně jej však odmítla podepsat a odmítla se ve věci vyjádřit. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 2.6.2015, č.j. OSA/P-269/15-D/36, byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, když porušila ust. § 6 odst. 8 písm. a) téhož zákona tím, že u sebe dne 23.2.2015 kolem 0:18 hodin na ulici Pražská u čp. 22 v Pardubicích jako řidička vozidla Mercedes SPZ YX při kontrole hlídkou ČR neměla řidičský průkaz. Za spáchaný přestupek jí byla uložena pokuta ve výši 1.500 Kč v souladu s ust. §11, §12 zákona o přestupcích a § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu a rovněž povinnost uhradit paušální náhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč dle ust. § 79 odst. 1 zákona o přestupcích. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 22.6.2015 blanketní odvolání, které po výzvě dle ust. § 37 odst. 3 a ust. § 82 odst. 2 s.ř. Na základě tohoto odvolání bylo předmětné rozhodnutí rozhodnutím žalovaného ze dne 21.9.2015, č.j. KrÚ 61104/2015/ODSH/12, zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu I. stupně zpět k novému projednání a rozhodnutí s odůvodněním, že není ve věci dostatečně prokázáno, že žalobkyně u sebe řidičský průkaz neměla s tím, že by měla být žalobkyně obviněna z porušení ust. § 6 odst. 12 zákona o silničním provozu, tedy za přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu (nepředložení řidičského průkazu zasahujícímu policistovi po jeho výzvě). Na základě zrušujícího rozhodnutí žalovaného vyrozuměl správní orgán I. stupně žalobkyni přípisem ze dne 16.10.2015 o změně kvalifikace z ust. § 6 odst. 8 písm. a) na ust. § 6 odst. 12 zákona o silničním provozu. Zároveň ji poučil dle ust. § 36 odst. 3 s.ř. o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Dne 3.11.2015 správní orgán I. stupně ve věci vydal rozhodnutí č.j. OSA/P-269/15- D/73, jež odůvodnil tím, že má ze spisového materiálu, zejména z výpovědí zasahujících policistů za prokázané, že žalobkyně ani po výzvě nepředložila zasahujícímu policistovi řidičský průkaz s odůvodněním, že jej u sebe nemá. K otázce naplnění materiální stránky daného přestupku poté uvedl, že nebezpečnost tohoto jednání vyplývá jednak z toho, že je přímo kvalifikováno jako skutková podstata přestupku v daném zákoně a z toho, že jím došlo k porušení pravidel silničního provozu. Zákon o silničním provozu má přitom zásadní význam v zajištění bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích a zdraví, života a majetku všech jeho účastníků. Rovněž proti tomu rozhodnutí podala žalobkyně dne 30.11.2015 blanketní odvolání, které však ani po výzvě dle ust. § 37 odst. 3 a ust. § 82 odst. 2 s.ř. nedoplnila. Opětovně v něm požádala o sdělení údaje o oprávněné úřední osobě, aby mohla případně namítat její podjatost. Krajský soud se po přezkoumání napadeného rozhodnutí zcela ztotožňuje s právním názorem žalovaného vysloveným v jeho rozhodnutí. Smyslem soudního přezkumu přitom není podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody s názorem soudu a odůvodněním napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění, jak již setrvale rozhoduje NSS (viz např. rozsudek NSS ze dne 27.7.2007, č.j. 8 Afs 75/2005- 130). K jednotlivým žalobním námitkám žalobkyně dále krajský soud uvádí následující argumentaci. Dle ust. §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II. tohoto zákona. K naplnění této skutkové podstaty přestupku je nutné, aby byly ze strany žalobkyně naplněny všechny její obligatorní znaky, tj. objekt, objektivní stránka, subjekt i subjektivní stránka přestupku. Žalobkyně přitom svou žalobou brojí proti naplnění jeho objektivní stránky, tedy že vůbec neporušila povinnost, kterou jí ukládá hlava II. zákona o silničním provozu. Ust. § 6 odst. 8 zákona o silničním provozu uvádí, že řidič motorového vozidla musí mít při řízení u sebe a) řidičský průkaz, b) osvědčení o registraci vozidla podle zvláštního právního předpisu, c) doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle zvláštního právního předpisu a d) doklad o zdravotní způsobilosti, pokud jde o řidiče podle § 87 odst. 3 tohoto zákona. Řidičský průkaz je přitom veřejná listina, která osvědčuje řidičské oprávnění držitele a jeho rozsah, a kterou držitel prokazuje své jméno, příjmení a podobu, jakož i další údaje v ní zapsané podle tohoto zákona (§ 103 odst. 1 téhož zákona). Dle ust. § 6 odst. 12 zákona o silničním provozu je poté řidič motorového vozidla na výzvu policisty nebo vojenského policisty povinen předložit doklady podle odstavců 8 a 9 téhož ustanovení policistovi ke kontrole. Aby byly naplněny všechny znaky této skutkové podstaty, musí se tedy zaprvé daná fyzická osoba účastnit provozu na pozemní komunikaci jako řidič motorového vozidla a zadruhé po řádně provedené výzvě policisty nepředložit policistovi stanovené doklady. V dané věci je bez důvodných pochybností prokázáno, že se žalobkyně účastnila předmětného dne provozu na pozemních komunikacích jako řidič osobního vozidla Mercedes, SPZ YX, toto konečně žalobkyně ani nezpochybňuje, zpochybňuje však řádnost učiněné výzvy. Výzva musí splňovat několik podmínek, aby se jednalo o výzvu řádnou, tedy takovou, jíž je povinna se daná osoba podřídit. První podmínkou je, že ji musí učinit osoba, jež je k tomu oprávněna. V projednávaném případě byl zasahující osobou policista Policie ČR, který je k této činnosti oprávněn na základě výše uvedeného ustanovení. Další podmínkou je kvalifikovaná forma výzvy, tj. podmínka, že zasahující osoba musí kontrolovanou osobu srozumitelně vyzvat k předložení příslušných dokladů a musí ji řádně poučit o jejích právech a povinnostech i následcích nesplnění této výzvy. Žalobkyně ve své žalobě uvedla, že se tomu tak v daném případě nestalo, když ji policisté vyzvali toliko slovy „… předložte doklady potřebné k řízení a provozu motorového vozidla.“ Z výpovědí zasahujících policistů vyplývá, že žalobkyně byla skutečně tímto způsobem vyzvána k předložení předmětných dokladů. Žalobkyně je ale držitelkou řidičského oprávnění a má tedy povinnost znát veškeré předpisy týkající se provozu na pozemních komunikacích, kdy neznalost příslušného zákona neomlouvá. Ust. § 82 odst. 1 zákona o silničním provozu totiž uvádí, že lze řidičské oprávnění udělit pouze osobě, která a) dosáhla věku stanoveného tímto zákonem, b) je zdravotně způsobilá k řízení motorových vozidel, c) je odborně způsobilá k řízení motorových vozidel, d) má na území České republiky obvyklé bydliště nebo zde alespoň 6 měsíců studuje, e) splnila další podmínky stanovené tímto zákonem, f) není ve výkonu sankce nebo trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, není povinným v exekuci pozastavením řidičského oprávnění, osobě, které nebylo uloženo v trestním řízení přiměřené omezení spočívající ve zdržení se řízení motorových vozidel, nebo osobě, která nemá v registru řidičů zaznamenáno 12 bodů, g) není držitelem platného řidičského oprávnění uděleného jiným členským státem a h) není ve zkušební době podmíněného odložení podání návrhu na potrestání nebo podmíněného zastavení trestního stíhání, pokud se zavázala zdržet se řízení motorových vozidel během této zkušební doby. Dle ust. § 90 odst. 1 téhož zákona poté může být řidičské oprávnění uděleno pouze osobě, která získala odbornou způsobilost k řízení motorových vozidel podle zvláštního právního předpisu. Tímto zvláštním předpisem je zákon č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, jenž v ust. § 39 uvádí, že se žadatel o řidičské oprávnění musí podrobit zkoušce z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, která se skládá ze zkoušky a) z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy, b) ze znalostí ovládání a údržby vozidla, jde-li o žadatele o řidičské oprávnění pro skupinu C1, C1+E, C, C+E, D1, D1+E, D nebo D+E a c) z praktické jízdy s výcvikovým vozidlem. Z výše uvedeného plyne, že je základní podmínkou získání řidičského oprávnění zkouška ze znalostí příslušných právních předpisů. Podmínky uvedené v ust. § 82 odstavci 1 písm. b), c) a e) přitom musí splňovat držitel řidičského oprávnění po celou dobu držení řidičského oprávnění (§ 83 odst. 3 téhož zákona). Osoba, která má řidičské oprávnění je tedy povinna znát všechny příslušné právní předpisy po celou dobu. Žalobkyně/řidička tedy měla vědět, že je povinna mít u sebe během jízdy výše uvedené doklady včetně řidičského průkazu a tyto na výzvu policisty při silniční kontrole předložit. Zasahující policisté tudíž nemají povinnost vyzývat řidiče výslovně ohledně jednotlivých dokladů. Dále je nutné uvést, že dle názoru krajského soudu byla výzva ze strany policistů srozumitelná každé svéprávné osobě, tj. osobě s rozumem průměrného člověka (srovnej ust. § 4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Se žalobkyní bylo následně sepsáno oznámení o přestupku a byla poučena o následcích svého jednání, muselo jí tak být z nastalé situace zřejmé, co je jí kladeno za vinu – měla tedy možnost řidičský průkaz předložit dodatečně, popř. se k věci vyjádřit a své jednání zdůvodnit, což však neučinila. Nadto z výpovědí zasahujících policistů vyplývá, že tito se žalobkyně výslovně dotázali na řidičský průkaz, z čehož jí muselo být zřejmé, že jej má předložit rovněž ke kontrole. Krajský soud přitom nemá důvodu pochybovat o věrohodnosti těchto svědků. V průběhu správního řízení bylo v odůvodnění usnesení správního orgánu I. stupně ze dne 19.5.2015, č.j. OSA/P-269/15-D/33, které nabylo právní moci dne 23.6.2015 a jímž nebyla oprávněná úřední osoba správního orgánu I. stupně shledána vyloučenou z důvodu podjatosti k projednání a rozhodování věci, dostatečně objasněno, z jakých důvodů se předvolaní policisté nacházeli před zahájením jednání v kanceláři oprávněné úřední osoby správního orgánu prvního stupně, když s nimi byl totiž v obecné rovině v čase cca 1 minuta a 21 vteřin projednáván postup pro právní postih jiných typových případů (řešení tzv. trojkové rychlosti). Žádné jiné konkrétní a odůvodněné námitky vůči osobám policistů, resp. jejich nestrannosti žalobkyně neuvedla, přičemž tito byli řádně poučeni dle § 55 s.ř. o jejich povinnosti mluvit pravdu a nic nezamlčovat (srovnej: rozhodnutí NSS ze dne 27.9.2007, č.j. 4 As 19/2007-114, dostupný na www.nssoud.cz) Zasahující policisté tak zcela dostáli svým povinnostem, a to včetně poučovací povinnosti plynoucí jim z ust. § 4 odst. 2 s.ř. Dále žalobkyně namítala, že svým jednáním nenaplnila materiální znak daného přestupku. K tomu krajský soud uvádí, že přestupek má formální a materiální znaky. Formální znaky se dělí na znaky obecné a na znaky typové. Typovými znaky jsou znaky skutkové podstaty uvedené výše (objekt, objektivní stránka, subjektivní, subjektivní stránka), obecnými pak věk, příčetnost a protiprávnost. Materiálním znakem přestupku je pak jeho společenská škodlivost, která spočívá v ohrožení nebo porušení zájmů a hodnot chráněných zákonem. „Pokud se týče materiálního znaku, je třeba připomenout, že skutkové podstaty přestupků jsou formulovány tak, aby byly naplňovány v zásadě pouze skutky (činy), které jsou společensky škodlivé. V této souvislosti lze hovořit o typové nebezpečnosti (škodlivosti), která je vyjádřena formálními znaky přestupků a příslušnou sankcí a resp. její sazbou (rozpětím). Jinými slovy, jednáním, kterém naplňuje formální znaky určité skutkové podstaty, je zásadně naplněn znak materiální“(srov. rozsudek NSS ze dne 6.1.2012, sp.zn. 5As 106/2011). „Jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, tedy naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti“ (srov. rozhodnutí NSS ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008-45). Dále je třeba si uvědomit, že jen zákon může stanovit, které jednání je trestným činem (přestupkem) a jaký trest (sankci), jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (čl. 39 Listiny základních práv a svobod). Je to tedy pouze zákonodárce, kdo rozhoduje o tom, jaké jednání (typově) je nutno postihovat prostředky trestního či správního práva trestního, nikoliv správní orgán nebo soud. Proto je nutno s materiálním korektivem zacházet velmi obezřetně, aby správní orgány a soudy, které jsou vázány zákonem, nenarušovaly svým postupem princip dělby moci ve státě. Správní orgány tedy postupovaly zcela správně, když vycházely v hodnocení naplnění tohoto znaku přestupku i z naplnění jeho formálních znaků, přičemž se s touto otázkou vypořádaly zákonem stanoveným způsobem i postupem. Na základě výše uvedeného se tedy krajský soud nemohl s touto námitkou žalobkyně ztotožnit. Naplnění materiálního znaku přestupku je totiž nutné hodnotit vždy individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. Žalobkyně přitom v žalobě odkázala na rozsudek NSS sp.zn. 5 As 108/2008, toto rozhodnutí však nelze na daný případ aplikovat, protože v něm byla řešena z hlediska skutkového stavu diametrálně odlišná přestupková věc, překročení rychlosti v obci o 2 km/ hod., tedy věc, která musela být hodnocena se zvýšenou pozorností a se zvláštním zaměřením na okolnosti vylučující trestnost takového přestupku. Zde však taková okolnost zcela absentuje, jelikož je pro rozhodnutí věci, resp. pro trestnost daného jednání podstatné, že žalobkyně nepředložila na výzvu policisty řidičský průkaz, což má krajský sod na základě provedených výslechů zasahujících policistů za prokázané. Již tímto jednáním je tedy naplněna materiální stránka daného přestupku. Společenskou škodlivost přitom zdejší soud shledává shodně jako žalovaný v porušování pravidel provozu na pozemních komunikacích, jejichž účelem je zabezpečit bezpečnost a plynulost provozu. V dané otázce je tedy zcela irelevantní, zda mají policisté možnost prolustrovat si daného řidiče a zjistit, zda je skutečně držitelem příslušného oprávnění. Nadto žalobkyně sama účelově opomíjí, že v jí citovaném rozhodnutí NSS je uveden zcela shodný závěr. Krajský soud má tedy za to, že byly naplněny ze strany žalobkyně všechny výše uvedené znaky příslušného přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Další námitka žalobkyně se týkala neprovedení ústního jednání po překvalifikování skutku. Jak je uvedeno výše, bylo žalobkyni nejprve kladeno za vinu, že u sebe při jízdě neměla řidičský průkaz, po zrušení prvního rozhodnutí správního orgánu I. stupně však došlo ke změně v tom smyslu, že jí nadále bylo kladeno za vinu pouze to, že řidičský průkaz nepředložila po výzvě policisty policistovi ke kontrole. Žalobkyně je tedy toho názoru, že nebyla zachována totožnost skutku a mělo tak být opětovně konáno ústní jednání. I tuto námitku soud považuje za nedůvodnou, jelikož se dle jeho názoru nejedná o nový skutek, o němž by bylo nutno vést další ústní jednání v souladu s ust. § 74 zákona o přestupcích. Rozhodnutí ÚS ze dne 17.7.2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, dostupné na nalus.usoud.cz, uvádí, že „skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky trestného činu či trestných činů (přestupků) anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu (přestupku). Podstatu skutku tedy tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního (správního) práva. Skutkem v řízení je souhrn skutkových okolností popsaných v aktech, nikoliv jejich právní posouzení, skutkem se tedy rozumí trestný čin (přestupek) a změna právního posouzení se totožnosti skutku netýká. Totožnost skutku v trestním (správním) řízení je poté zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu (přestupku) v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku (rozhodnutí NS ze dne 16.2.1995, sp. zn. Tzn 12/94, dostupné na www.nsoud.cz). Postačí tedy shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Jak již bylo shora uvedeno, podstatu skutku tvoří jednání pachatele, kterým se rozumí projevy vůle pachatele ve vnějším světě, pokud jsou zahrnuty zaviněním, a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní (správní) právo, který spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot chráněných zákonem. Dle současných závěrů teorie i praxe totožnost skutku…bude zachována - samozřejmě vedle naprosté shody jednání i následku - také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Nebude-li tedy shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku a naopak. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení (při jednání), které charakterizují jednání, jsou alespoň částečně totožné s popisem jednání v návrhu, to znamená i tehdy, jestliže některé části jednání obžalovaného odpadnou či se změní.“ Z výše uvedených rozhodnutí vyplývá, že je totožnost skutku zachována v případě, kdy je zachováno alespoň částečně shodné jednání, popř. jeho následek. V dané věci je zachována částečně totožnost jednání a i totožnost následku. Skutkově bylo v dané věci před uvedenou změnou žalobkyni kladeno za vinu, že po té, co byla zastavena v daném místě i čase silniční kontrolou a byla zasahujícím policistou řádně poučena o povinnosti předložit předepsané doklady, zasahujícímu policistovi nepředložila potřebné doklady, jelikož je u sebe neměla. Bylo jí tedy kladeno za vinu, že porušila povinnost mít u sebe během jízdy stanovené doklady, čímž naplnila znaky přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákon o silničním provozu. Po uvedené změně je žalobkyni kladeno za vinu, že po té, co byla zastavena v daném místě i čase silniční kontrolou, a byla zasahujícím policistou řádně poučena o povinnosti předložit předepsané doklady, zasahujícímu policistovi tyto, konkrétně řidičský průkaz, nepředložila. Je jí tedy kladeno za vinu, že porušila povinnost na výzvu zasahujícího policisty předložit stanovené doklady (řidičský průkaz), čímž naplnila znaky přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákon o silničním provozu. V konečném důsledku tedy došlo k zúžení skutku, který jí byl kladen za vinu, nikoliv k jeho rozšíření, což považuje krajský soud za podstatné z hlediska ochrany procesních práv žalobkyně. Rozhodné skutkové okolnosti, které charakterizují jednání žalobkyně, jsou přitom v převážné části shodné (vyjma právě povinnosti mít u sebe stanovené doklady), následek z hlediska právní kvalifikace (porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích, jejichž účelem je zabezpečit bezpečnost a plynulost provozu), je pak totožný zcela. V dané věci se tak jednalo o překvalifikování konkrétního ustanovení zákona, k jehož porušení došlo. Nejednalo se tedy o zcela nový skutek, který byl ve věci projednáván ani o rozšíření skutku, zcela proto postačoval postup správního orgánu I. stupně, který o této změně žalobkyni vyrozuměl a poučil ji dle ust. § 36 odst. 3 s.ř.. Provedení dalšího ústního jednání ve věci tak nebylo z hlediska ochrany procesních práv žalobkyně nutné, a pokud je správní orgán neopakoval, pak takový postup byl v souladu se zásadou procesní ekonomie a se zásadou racionality provádění důkazů. Poslední námitkou žalobkyně bylo tvrzení, že jí žalovaný před vydáním rozhodnutí nesdělil informace o oprávněných úředních osobách, kvůli čemuž je dle žalobkyně správní řízení stiženo závažnou procesní vadou, jež má za následek nezákonnost vydaného rozhodnutí. Ust. § 15 odst. 4 s.ř. uvádí, že o tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, se provede záznam do spisu a správní orgán o tom účastníka řízení na požádání informuje. Oprávněná úřední osoba na požádání účastníka řízení sdělí své jméno, příjmení, služební nebo obdobné označení a dále, ve kterém organizačním útvaru správního orgánu je zařazena. Žalobkyně žalovaného výslovně požádala o sdělení, kdo je oprávněnou úřední osobou ve věci, což žalovaný neučinil, čímž porušil ust. § 15 odst. 4 s.ř.. Dle názoru krajského soudu se však jedná o procesní vadu, která nemohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci a není tedy na místě jeho zrušení dle ust. § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. Žalobkyně ve své žalobě totiž uvádí, že kvůli této skutečnosti nemohla řádně a včas uplatnit námitku podjatosti, ani se blíže vyjádřit k odvolání. K tomu je však nutno uvést, že žalobkyně po celou dobu správního řízení, ani v samotné žalobě nenamítá podjatost žádné úřední osoby, a to i přesto, že jí musí být jejich identita přinejmenším z daných rozhodnutí známa. Rovněž jí tato skutečnost nebránila k doplnění odvolání, kdy mají správní orgány povinnost postupovat dle zásady materiální pravdy a kdy by případně v rámci obavy o „zmizení svého podání“ mohla žalobkyně prokázat, že své podání doplnila. Nelze mít tedy důvodně za to, že by tato procesní vada mohla mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popř. na jeho správnost. Nemohlo se přitom jednat ani o překvapivé rozhodnutí ve věci, neboť žalobkyně byla řádně vyzvána k doplnění blanketního odvolání ve lhůtě jí k tomu poskytnuté (výzva k odstranění vad podání byla doručena zmocněnci žalobkyně Ing. J.), blanketní odvolání však nebylo doplněno. Žalobkyni, resp. jejímu zmocněnci nadto nic nebránilo v tom, aby se u správního orgánu na jméno oprávněné úřední osoby, případně na další postup ve věci po té, co svoje odvolání nedoplnila, informovala. Závěr a náklady řízení: Krajský soud se zcela ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením věci, jak jej provedl žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí, resp. i správní orgán I. stupně; dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení krajský soud rozhodl podle zásady úspěchu ve věci v souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, a úspěšnému žalovanému, podle obsahu soudního spisu nevznikly takové náklady, které by přesahovaly rozsah jeho obvyklé úřední činnosti, proto mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení