61 A 2/2016 - 59

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Venclovou, Ph.D., v právní věci žalobce: R.B., nar. „X“, bytem „X“, právně zastoupen: Mgr. Jaroslavem Topole m, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 18.11.2015, č.j. KrÚ 74057/2015/ODSH/14, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci: Rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku bylo podle § 90 odst. 5 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce podané proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubic (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 2.9.2015, č.j. OSAP- 781/15-D/30, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), pro porušení ustanovení § 18 odst. 3 téhož zákona, čehož se měl dopustit tím, že dne 26.4.2015 v 17:21 h., na pozemní komunikaci, silnici I/37, u km 42 mimo obec ve směru na Pardubice řídil osobní vozidlo tov. zn. BMW, reg. zn. vozidla XY, přičemž překročil v tomto místě nejvyšší dovolenou rychlost vyplývající z obecné úpravy (90 km/h) o 31 km/h, když policejní hlídkou byla naměřena rychlost vozidla 121 km/h (po odečtu povolené odchylky měření). Za uvedený přestupek byla žalobci podle § 125c odst. 4 písm. e) zákona o provozu na pozemních komunikacích, v souladu s § 11, § 12 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), uložena pokuta ve výši 3.000,- Kč a dále podle § 79 odst. 1 zákona o přestupcích, paušální náhrada nákladů řízení ve výši 1.000,- Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu o přezkum zákonnosti žalovaného rozhodnutí podle § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen „s.ř.s.“). Žalobní body: Žalobce namítal pochybnosti o měření rychlosti, když konkrétně uvedl, že vylučuje, že by jel naměřenou rychlostí a dále, že má pochybnosti o provedení měření v souladu s návodem k obsluze měřícího zařízení. Konkrétně namítal, že kalibrace měřidla byla provedena dne 9.6.2014, avšak měření bylo provedeno dne 26. 4. 2015, přičemž dle žalobce dojde k „rozkalibrování“ měřidla, jak již namítal v průběhu správního řízení o přestupku v podání ze dne 14. 8. 2015 a navrhoval proto doplnit správní spis o zprávu o technickém stavu vozidla a dále o provedení výslechu zasahujících policistů, neboť měl za to, že měření rychlosti vozidla bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze. To žalobce dovozuje z toho, že ověřovací list rychloměru vyžaduje, aby bylo pracováno v souladu s návodem, teprve pak se v případě chyby neobjeví výsledek měření, jak uvedeno v návodu (chybový stav rychloměru) a jak tvrdí správní orgán prvního stupně. Dle žalobce přitom rychloměr sám není schopen detekovat chybu v měření způsobenou „rozkalibrováním“ v důsledku změny obvodu pneumatik, který je podstatný pro měření rychlosti vlastního měřícího vozidla. Žalobce dovozuje, že platnost kalibrace zanikla v důsledku výměny pneumatik, což považuje za změnu nebo úpravu měřidla podle § 7 odst. 2 písm. b) vyhl. č. 262/2000 Sb., kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měřidel a měření. Dále žalobce namítal, že správní orgán prvního stupně měl zmocněnci žalobce, který mylně při ústním jednání vycházel z provedení měření měřícím zařízením Polcam PC 2006 (měřeno bylo měřičem RAMER 7CCD) pomoci s odstraněním vady podání podle § 37 správního řádu. Žalobce přitom tvrdí, že měřič PolCam a RAMER fungují téměř identicky, proto důkazní návrhy, které vznesl, byť ve vztahu k chybně označenému rychloměru, považuje za opomenuté, když správní orgán prvního stupně se s nimi vypořádal talk, že je s ohledem na použití jiného typu rychloměru, než uváděl zmocněnec žalobce, považoval za liché. S ohledem na potvrzující rozhodnutí žalovaného ve vztahu k rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, považuje žalobce rovněž žalované rozhodnutí za nezákonné. Žalobce tvrdí, že správní orgány měly povinnost provést výslech policistů, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 15.9.2010, č.j. 6 As 54/2009-90, podle kterého je správní orgán povinen shromáždit důkazy k vyvrácení pochybností a k tomu, aby byly okolnosti spáchání domnělého přestupku postaveny najisto. Dále žalobce uplatnil námitky do odůvodnění výše uložené pokuty. Žalobce ji považuje za nezákonnou, neboť správní orgán prvního stupně hodnotil záznam v evidenční kartě řidiče o překročení dovolené rychlosti z roku 2013, avšak v mezidobí došlo k zahlazení přestupku (odkaz na rozsudek NSS ze dne 28.2.2011, č.j. 8 As 82/2010-55, podle kterého je správní orgán povinen při výši uložené sankce zhodnotit, zda nedošlo k zahlazení předchozího přestupku). Dle žalobce není výše uložené pokuty řádně zdůvodněna. Dále žalobce namítá, že na fotografii pořízené při měření rychlosti vozidla zřetelně došlo k reflexi od kovových svodidel, což mohlo mít za následek zkreslení výsledku měření, jak dle žalobce vyplývá z návodu k měření. Dle žalobce tak měření nebylo provedeno v souladu s návodem k obsluze. Žalobce dále uplatnil námitku neposkytnutí informací o oprávněné úřední osobě v rozporu s ustanovením § 15 odst. 4 správního řádu. Jestliže žalovaný vydal rozhodnutí ve věci, aniž by žalobce k jeho žádosti o oprávněné úřední osobě vyrozuměl, naopak takovou žádost zamítl, toliko poučil žalobce o možnosti zjistit tuto okolnost nahlédnutím do správního spisu, pak dle žalobce zatížil svoje rozhodnutí vadou, pro níž mu bylo znemožněno vznést případnou námitku podjatosti podle § 14 odst. 2 správního řádu. Žalobce přitom tvrdí, že v důsledku porušení tohoto jeho legitimního očekávání nečinil procesní úkony, zejména měl obavu uvádět okolnosti, které by mohly být podjatou úřední osobou zneužity. Konečně žalobce vznesl rovněž námitku nestandardního výstupu z rychloměru, když obsahuje ručně dopisovaný text namísto běžné softwarem generované tabulky. Za účelem srovnání navrhl žalobce provedení důkazu jinými výstupy z měřícího zařízení v jiných věcech měření rychlosti vozidel. Dle žalobce to svědčí o manipulaci či o použití jiného typu rychloměru. Žalobce rovněž poznamenal, že byl poškozen na svém právu na společné řízení deliktu ze dne 6. 7. 2015, o němž je vedeno samostatné správní řízení. Žalobce navrhl zrušení žalovaného rozhodnutí včetně předcházejícího rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného: Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné, přičemž setrval na skutkovém a právním zhodnocení věci, jak uvedeno v žalovaném rozhodnutí a v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Posouzení věci krajským soudem: Krajský soud po zjištění, že žaloba byla proti pravomocnému rozhodnutí žalovaného podána oprávněnou osobou (§ 65 s.ř.s.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 1 s.ř.s.) a po zjištění, že je žaloba přípustná (§ 68 s.ř.s.), přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 71 odst. 1 písm. d/ a § 75 odst. 2 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při přezkoumávání rozhodnutí přitom zdejší soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), přičemž o žalobě rozhodl po veřejném projednání věci. Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné okolnosti. Z úředního záznamu ze dne 26.4.2015 sepsaného nstržm. J. B. vplývá, že měření rychlosti vozidla bylo povedeno měřícím zařízením RAMER 7CCD, přičemž jako řidič vozidla byl zjištěn žalobce, záměna řidiče nebo vozidla byla vyloučena, řidič se ve vozidle nacházel sám, byla změřena rychlost vozidla 125 km/h, řidič vozidla s přestupkem nesouhlasil, přál si být projednán ve správním řízení „protože aktivně využívá službu ŘEŠENÍ POKUT.“ Podle oznámení přestupku Policie České republiky, sepsaného dne 26. 4. 2015 nstržm. B., překročil žalobce jako řidič osobního motorového vozidla nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou obecnou úpravou na 90km/h, když mu byla naměřena rychlost vozidla 125 km/h (po odečtu přípustné odchylky 121 km/h). Podle přiložených fotografií (výstup z měřícího zařízení) je zřetelně zachyceno uvedené vozidlo a změřená rychlost (125 km/h), přičemž vozidlo se nachází na fotografii samotné, v pozadí jsou svodidla. Pod fotografií je uveden text obsahující rovněž naměřenou rychlost vozidla a uvedeno jméno nstržm. J. B. jako policisty, který prováděl měření. Ve správním spisu je založen ověřovací list měřícího zařízení RAMER 7CCD s platností ověření rychloměru do 8. 6. 2015 a dále potvrzení o proškolení policisty nstržm. J. B. k obsluze měřiče rychlosti RAMER 7CCD s fotozáznamem. Žalobci bylo sděleno zahájení řízení ve věci přestupku; toto mu bylo doručeno dne 27. 7. 2015. Žalobce byl v průběhu správního řízení o přestupku zastoupen zmocněncem Ing. M. J. Dne 18.8.2015 se v nepřítomnosti řádně předvolaného žalobce, avšak v přítomnosti jeho zmocněnce, konalo ústní jednání ve věci přestupku, při němž zmocněnec žalobce navrhl provedení výslechu zasahujících policistů za účelem ověření správnosti měření laserovým rychloměrem „PolCam PC 2006,“ když takový návrh odůvodnil tvrzením, že změřená rychlost mohla být zkreslena v důsledku změny pneumatik na vozidle, v němž je přístroj zabudován. Toto tvrzení již žalobce uplatnil písemně v podání ze dne 14.8.2015. Provedení důkazu bylo pro nadbytečnost a neúčelnost zamítnuto. Naproti tomu byly provedeny listinné důkazy a čteny ostatní listinné podklady (úřední záznam), včetně části návodu k obsluze použitého měřícího zařízení RAMER 7CCD – „Možné závady, jejich zjištění a odstranění“ (str. 15-17 správního spisu). Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 2.9.2015, č.j. OSA/P- 781/15- D/30 byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku pro překročení nejvyšší dovolené rychlosti mimo obec o 30 km/h a více podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, jak již uvedeno shora. Správní orgán prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že návrh zmocněnce žalobce na provedení dokazování byl bezpředmětný, neboť se vztahoval k jinému než ve věci použitému měřícímu zařízení, přičemž objasnil princip fungování použitého měřícího zařízení (str. 3 rozhodnutí). Z odůvodnění dále vyplývá, že správní orgán prvního stupně vzal přestupkové jednání žalobce za prokázané výsledkem měření, které bylo provedeno platně kalibrovaným rychloměrem a k tomu způsobilou osobou, což koresponduje s úředním záznamem sepsaným ve věci policistou nstržm. J. B.. Správní orgán prvního stupně se vypořádal rovněž s otázkou objektu, subjektu, objektivní a subjektivní stránky přestupku, přičemž ve vztahu k výši ukládané sankce uvedl, že obviněný má záznam o překročení dovolené rychlosti z roku 2013, tedy že lze konstatovat, že se nejedná o jediné vybočení a porušení zákona o provozu na pozemních komunikacích (str. 6 rozhodnutí). Sankci uložil v dolní polovině zákonné sazby, když zdůraznil její preventivní roli. K blanketnímu odvolání žalobce, jehož součástí byla žádost o sdělení oprávněné osoby, která bude ve věci odvolání rozhodovat, a které nebylo přes řádnou výzvu podle § 37 správního řádu doplněno, přezkoumal žalovaný jako odvolací správní orgán naříkané rozhodnutí a jak již uvedeno, podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. V závěru odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný doplnil, že není povinností správního orgánu sdělovat účastníkovi řízení jméno oprávněné úřední osoby, toto si může zjistit nahlédnutím do správního spisu, v němž se provádí a oprávněné úřední osobě záznam, či může správní orgán kontaktovat telefonicky. Krajský soud se po přezkoumání napadeného rozhodnutí v zásadě ztotožňuje s právním názorem žalovaného vysloveným v jeho rozhodnutí. Smyslem soudního přezkumu přitom není podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody s názorem soudu a odůvodněním napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění, jak již setrvale judikuje NSS (viz např. rozsudek NSS ze dne 27.7.2007, č.j. 8 Afs 75/2005-130). Na nezbytný rozsah zjišťování skutkového stavu správním orgánem je přitom třeba aplikovat v tomto ohledu klíčové ustanovení § 3 správního řádu, podle kterého nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 (zásady zákonnosti). Při jednání soudu dne 12.10.2016 byl proveden důkaz částí návodu k obsluze měřícího zařízení RAMER 7 CCD, z nějž vyplynulo, že v případě chyb v měření by nedošlo k zobrazení výsledku měření (bod 2.3 návodu: Řídící jednotka. „Pokud signál odražený od vozidla splňuje kritéria pro měření během průjezdu měřeného vozidla úsekem stanovené délky je potvrzen výsledek. V opačném případě je měření anulováno.“) Naproti tomu z důvodu nadbytečnosti nebyl proveden důkaz návodem k obsluze měřícího zařízení RAMER 10, jak navrhoval právní zástupce žalobce, neboť toto měřící zařízení ve věci nebylo použito. Dále žalobce vznesl námitku nedostatečného vymezení místa skutku ve výroku rozhodnutí, jakož i v průběhu správního řízení. Právní zástupce žalobce byl upozorněn, že taková námitka nebyla v žalobě řádně uplatněna. Právní zástupce ji podřadil pod žalobní bod sporující postup, kdy nebyli vyslechnuti ve věci přestupku zasahující policisté. Dle ust. § 3 správního řádu, nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Dle ust. § 52 správního řádu jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. K jednotlivým žalobním námitkám uvádí krajský osud následující. Rychlost vozidla žalobce byla řádně zjištěna provedeným měřením, když měřeno bylo platně kalibrovaným měřidlem RAMER 7CCD, přičemž měření prováděl řádně proškolený policista nstržm. J. B.. Žalobce přitom nesporoval, že byl změřen, sporoval použitelnost výsledku měření jako důkazního prostředku, a to poukazem na „rozkalibrování“ v důsledku údajné změny pneumatik, o níž se domníval, že k ní došlo. Jestliže měl žalobce pochybnosti o kalibraci použitého měřícího zařízení, mohl v průběhu správního řízení rozporovat jeho přesnost podle § 11a zák. č. 505/1990 Sb., o metrologii. To však žalobce neučinil. K otázce případného „rozkalibrování“ v důsledku výměny pneumatik, která v tomto konkrétním případě ani nebyla prokázána, NSS v rozsudku ze dne 27.9.2016, č.j. 1 As 101/2016 -77, kdy stěžovatel namítal možné „rozkalibrování“ měřidla rovněž v důsledku výměny pneumatiky u měřícího zařízení PolCalm PC2006, když žalobce sám tvrdí obdobu významu obvodu pneumatik, vyslovil tento právní názor (bod 26): „K samotnému přezkumu návodu k obsluze měřícího zařízení PolCam PC2006 zdejší soud nepřistoupil. Měřící zařízení bylo ověřeno metrologickým ústavem v souladu se zákonem o metrologii. Proto platí, že měřící zařízení bylo schopné správně změřit rychlost vozidla. Ověřovací list je přitom veřejnou listinou, u níž se presumuje správnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2.5.2013, čj. 3 As 9/2013 - 35). Nadto lze uvést, že by bylo proti smyslu a účelu úpravy, kdyby metrologický ústav vydával ověření s platností na 1 rok i přesto, že na služebních vozech Policie ČR jsou pneumatiky pravidelně měněny v závislosti na ročním období. Jak již bylo uvedeno výše (rozsudky ze dne 24. 4. 2008, čj. 7 As 39/2007 - 66, ze dne 21.9.2015, čj. 1As 79/2015-56), je k prokázání viny z přestupku potřeba především ověřovací list vydaný metrologickým ústavem, osvědčení zasahujících policistů pro užívání systému PolCam PC2 006 a záznam průběhu měření na datovém nosiči. Vzhledem k tomu, že správní spis všechny tyto dokumenty obsahuje, nebylo nutné provádět další dokazování.“ Obdobný závěr ohledně kalibrace ve vztahu k výměně pneumatik byl vysloven v rozhodnutí NSS ze dne 2.5.2013, čj. 3As 9/2013 - 35: „stěžovatel upozorňuje na nutnost shodných provozních podmínek (stejné pneumatiky) v době kalibrace měřícího zařízení a v době samotného měření. Ani tyto námitky nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodné. Městský soud správně dovodil, že právě pro případy, kdy by mohlo být podobnými vlivy měření zkresleno, počítá se s odchylkou měřícího zařízení 3 %, která je na výsledek měření aplikována.“ (Obdobný závěr je vyjádřen v rozsudku NSS ze dne 26.1.2015, čj. 8 As 109/2014 - 71). Krajský soud ve shodě s uvedenými právními názory NSS činí ten dílčí závěr, že v důsledku případné změny pneumatik služebního vozidla, v němž byl rychloměr zabudován, nemohlo dojít k chybnému výsledku měření, neboť případný vliv změny pneumatik je kryt přípustnou odchylkou ± 3 km/h. Tedy uvedená žalobní námitka o nepoužitelnosti výsledku měření v důsledku pravděpodobné změny pneumatik není důvodná. Obdobně pokud žalobce tvrdil, že mohlo dojít ke zkreslení výsledku měření v důsledku reflexe způsobené svodidlem v pozadí, má krajský soud jednak za to, že s ohledem na centrální umístění vozidla na fotografii z měření k takové reflexi nedošlo, neboť vysílaný svazek paprsků byl soustředěn právě na vozidlo jako na největší předmět, a jednak, i pokud by k nějakému zkreslení mělo dojít, pak se s ohledem na provedený důkaz při jednání soudu částí návodu k obsluze použitého měřícího zařízení RAMER 7CCD jednalo o přípustnou odchylku do ± 3 km/h, neboť v opačném případě by, jak prokázáno návodem k obsluze (bod 2.3 návodu: Řídící jednotka), došlo k anulaci výsledku měření. Námitku žalobce o nepoužitelnosti výstupu z měření pro dopsaný text pod fotografií považuje soud za nepřípadnou, neboť dopisován byl text upřesňující okolnosti měření (zjevně ručně dopsáno označení osoby, která měření prováděla), avšak změřená rychlost je automaticky zobrazena v poli samotného snímku. Nebyl proto žádný důvod provádět důkaz porovnáním s výstupy z měření v jiných věcech, přičemž právní zástupce žalobce ani při jednání soudu na takovém důkazním návrhu netrval. Z uvedených důvodů vyhodnotil krajský soud námitky žalobce vznesené do průkaznosti výsledku měření jako nedůvodné, naopak pořízený výsledek měření považuje za důkaz dostatečně prokazující rychlost změřeného vozidla žalobce v místě spáchání přestupku, tedy případné provádění výslechu zasahujících policistů v dané věci, čehož se v žalobě domáhal žalobce, hodnotí jako nadbytečné. Ve vztahu ke zjištění hodnoty dosažené rychlosti vozidla lze uzavřít, že pokud správní orgány v dané věci vycházely z výstupu měřícího zařízení, pak takto zjištěný skutkový stav věci je dostatečný v souladu s ustanovením § 3 správního řádu. Ve vztahu k námitce žalobce o tom, že měl být zmocněnec žalobce poučen podle § 37 správního řádu o vadě podání, pokud namítal ovlivnění výsledku měření v důsledku výměny pneumatik, a to jiného měřícího zařízení, než které bylo použito, je třeba uvést, že se nejednalo o vadu podání ve smyslu § 37 správního řádu (bylo zjevné, které věci se týká, kdo je činí a co navrhuje), nýbrž o omyl zmocněnce, který však nemohl mít vliv na zkrácení procesních práv žalobce, neboť jak vyplynulo z žaloby, jádrem jeho obhajoby je tvrzení o „rozkalibrování“ použitého rychloměru v důsledku změny pneumatik, přičemž důvodnost takového tvrzení byla vyvrácena, jak uvedeno shora, právě i ve vztahu k rychloměru RAMER 7CCD, který byl v dané věci při měření rychlosti vozidla žalobce použit. Pokud šlo o námitku nesdělení jména oprávněné úřední osoby, k tomu krajský soud uvádí, že takový postup, byť nebyl v souladu se zákonem (§ 15 odst. 4 správního řádu), nemohl žalobce poškodit na jeho procesních právech, když žalobce ani v žalobě neuvedl žádné okolnosti proti v době sepsání již jemu známé oprávněné úřední osobě, jak ostatně dovodil rovněž NSS v rozsudku ze dne 6.10.2016, č.j. 2 As 161/2016-52: „Nejvyšší správní soud nepřistoupil ani na stěžovatelovu argumentaci, že mu bylo znemožněno účinně se bránit tím, že mu nebyla sdělena oprávněná úřední osoba. Stěžovatel podal blanketní odvolání, v němž zároveň požádal o toto sdělení. Správní orgán mu však následně zaslal výzvu k odstranění vad odvolání ve lhůtě 5 dnů s tím, že jej poučil, že za situace, nedoplní-li odvolání, bude toto postoupeno odvolacímu orgánu i bez doplněných náležitostí. Stěžovatel tak nemohl zůstat překvapen rozhodnutím žalovaného, nedoplnil-li sám odvolání, k čemuž byl řádně vyzván. Skutečnost, že mu správní orgán nesdělil oprávněnou úřední osobu, je sice pochybením, nemohlo však v stěžovateli vyvolat očekávání, že o odvolání nebude rozhodnuto. Tvrzení, že by případně podjatá úřední osoba mohla zneužít skutečnosti uvedené v doplnění odvolání, je nepodložená a neopodstatněná. Stěžovatel neuvádí, jakým způsobem by tato osoba mohla jeho tvrzení zneužít, a jeho tvrzení tak zůstává v poloze pouhé spekulace. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že rozhodnutí žalovaného nebylo překvapivé, a tato námitka proto není důvodná.“ Rovněž pokud jde o námitku nezákonného odůvodnění výše uložené sankce, když žalovaný zohlednil při posuzování osoby žalobce jako přestupce předchozí spáchaný přestupek, tuto shledal krajský soud nedůvodnou, neboť k takové okolnosti, byť by se jednalo o přestupek, na nějž by mělo být analogicky dle trestního práva pohlíženo jako na zahlazený, je správní orgán oprávněn přihlédnout jako k okolnosti svědčící o vztahu osoby přestupce k povinnostem stanoveným pravidly silničního provozu, jak vyplývá rovněž z právního názoru NSS zakotveného v již uvedeném rozsudku ze dne 6.10.2016, č.j. 2 As 161/2016-52: „Nejvyšší správní soud předně uvádí, že pochybení správních orgánů nebylo zjištěno v stěžovatelem namítané skutečnosti, že bylo při hodnocení jeho osobnosti přihlédnuto též k dřívějším přestupkům. Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 3. května 2013, č. j. 60A 1/2013 - 49, publ. pod č. 2912/2013 Sb. NSS sice platí, že „institut zahlazení odsouzení dle trestního zákoníku z roku 2009, resp. zákonnou fikci, že se na dotyčného hledí jako by nebyl odsouzen, je nutno analogicky aplikovat ve prospěch obviněného i při ukládání sankcí v přestupkovém řízení (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), neboť opačný postup by vedl k přísnějšímu přístupu k obviněnému v rámci přestupkového řízení než k obviněnému v řízení trestním. Pokud byla žalobci za obdobný přestupek uložena pokuta a žalobce vedl po dobu 1 roku po výkonu této sankce řádný život a zároveň mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, jenž byl vykonán, pak je třeba na žalobce při aplikaci zásad pro zahlazení odsouzení [analogicky dle § 74 odst. 1 a § 1 05 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku z roku 2009] hledět jako by nebyl „odsouzen“, tj. pravomocně shledán za předchozí přestupek vinným a potrestán, a spáchání přestupků nelze hodnotit jako přitěžující okolnost ve smyslu „recidivy“. Správním orgánům však nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za něž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně jakým způsobem (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích).“ Správní orgán tak při posouzení osoby pachatele mohl ze spáchaných přestupků dovodit, že stěžovatel opakovaně překračuje nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci.“ Pokud jde o námitku žalobce, že měl právo na spojení věci s jiným svým protiprávním jednáním na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, pak zvolený procesní postup žalovaného sám o sobě nevedl k vydání nezákonného rozhodnutí. Pokud jde o námitku nedostatečného vymezení místa spáchaného skutku, vznesenou až při jednání soudu, avšak bez bližší konkretizace, pak předně je nutno uvést, že námitka nebyla uplatněna řádně v žalobě. Nicméně ani taková řádně uplatněná námitka by nemohla být úspěšná, neboť bylo prokázáno dostatečné místní vymezení skutku (výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně – uveden již shora), které s jeho časovým určením a popisem způsobu spáchání zajišťuje nezaměnitelnost skutku, což je klíčové z důvodu zachování zásady ne bis in idem. Nejedná se tedy o takový nedostatek výroku rozhodnutí, k němuž by soud musel přihlížet ex officio podle § 76 odst. 1,2, s.ř.s. Lze ještě jako obiter dictum připomenout, že žalobce v průběhu správního řízení nedoplnil svoje blanketní odvolání, ač k tomu byl jeho zmocněnec Ing. M. J. řádně vyzván, tedy námitky, které mohl uplatnit již v odvolání, si ponechal až do řízení před správním soudem. K takové procesní strategii se přitom NSS již opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že ji lze považovat s ohledem na povahu věci za účelovou (viz např. rozsudek NSS ze dne 27.4.2016, č.j. 7 As 10/20169-47.) Závěr: Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích řádně uplatněných žalobních bodů, přičemž dospěl k závěru, že žalobní námitky nebyly důvodné, a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Náklady řízení: Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce nebyl ve věci úspěšný a úspěšnému žalovanému nevznikly dle obsahu soudního spisu takové náklady řízení, které by významně přesahovaly rozsah jeho obvyklé úřední činnosti.

Poučení