61 A 2/2023–83

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci navrhovatele: J. N., narozený dne X bytem X zastoupen advokátem JUDr. Vojtěchem Dolinou se sídlem Lešetín IV 777/0, 760 01 Zlín proti odpůrkyni: Obec Kájov se sídlem Kájovská 100, 382 21 Kájov zastoupena advokátem Mgr. Janem Aulickým se sídlem Za Tiskárnou 327, 381 01 Český Krumlov o návrhu na zrušení opatření obecné povahy – územního plánu obce Kájov schváleného usnesením zastupitelstva obce Kájov ze dne 8. 10. 2002, čj. OZ 4/2002, v části týkající se vymezení nepřípustného využití ploch „NEZASTAVITELNÉ ÚZEMÍ ZEMĚDĚLSKÉHO PŮDNIHO FONDU“ spočívajícího v zákazu „zřizovat a provozovat na těchto územích jakákoliv zařízení (zejména stavby), která nejsou uvedena jako přípustná nebo podmíněně přípustná“ takto:

Výrok

I. Návrh se zamítá.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit odpůrkyni na náhradě nákladů řízení částku 13 067 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Český Krumlov rozhodnutím ze dne ze dne 18. 2. 2020, čj. MUCK 09639/2020/OŽPZ/In, zamítl žádost navrhovatele (a dvou dalších osob) o vydání společného povolení na stavbu vrtané studny na pozemku parc. č. 1769 v k. ú. Novosedly u Kájova a zamítl žádost o vydání povolení k nakládání s podzemními vodami (jejich odběru).

2. Krajský úřad Jihočeského kraje napadeným rozhodnutím rozhodl o odvolání navrhovatele (a dvou dalších osob) podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu tak, že rozhodnutí vodoprávního úřadu částečně změnil co do formulace výroku a ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil.

3. Žalobou ze dne 8. 7. 2020 se navrhovatel spolu s dalšími účastníky domáhal zrušení napadeného rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje. Jejich žalobu zdejší soud zamítl rozsudkem ze dne 3. 3. 2021, čj. 63 A 12/2020–59.

4. Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, čj. 3 As 79/2021–49, zrušil rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 3. 2021, čj. 63 A 12/2020–59 [ve vztahu k žalobci a) – nyní navrhovateli, který jediný podal kasační stížnost], a věc vrátil k dalšímu řízení.

5. Nejvyšší správní soud (ex offo) shledal, že zdejší soud při svém rozhodování pochybil tím, že nevyzval navrhovatele podle § 37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad žaloby spočívajících v nejasnosti, zda zamýšlí podat žalobu proti rozhodnutí žalovaného společně s návrhem na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části dle § 101a odst. 1 věty druhé s. ř. s.

6. Krajský soud proto usnesením ze dne 8. 11. 2022, čj. 63 A 12/2020–85, navrhovatele vyzval k upřesnění žaloby, resp. návrhu. K této výzvě navrhovatel podáním ze dne 12. 12. 2022 výslovně potvrdil, že podává taktéž návrh na zrušení opatření obecné povahy, a to konkrétně územního plánu obce Kájov v části týkající se vymezení nepřípustného využití ploch „NEZASTAVITELNÉ ÚZEMÍ ZEMĚDĚLSKÉHO PŮDNIHO FONDU“ spočívajícího v zákazu „zřizovat a provozovat na těchto územích jakákoliv zařízení (zejména stavby), která nejsou uvedena jako přípustná nebo podmíněně přípustná“.

7. Krajský soud následně usnesením ze dne 23. 12. 2022, čj. 63 A 12/2020–104, vyloučil návrh na zrušení části opatření obecné povahy k samostatnému projednání.

II. Shrnutí návrhu a jejího doplnění

8. Již v rámci původní žaloby proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje navrhovatel namítal, že dle jeho názoru je nyní napadená regulace obsažená v územním plánu odpůrkyně v kontextu § 18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nepřiměřená. Umisťování staveb vodního hospodářství je územním plánem možné vyloučit pouze v případě, odůvodňuje–li to veřejný zájem. Takové zdůvodnění územní plán odpůrkyně neobsahuje. Navrhovatel má za to, že umístění studny v rozporu s veřejným zájmem (ve formě zachování volné a nezastavěné krajiny) není. K tomu navrhovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2018, čj. 8 As 46/2018–45. Nadto § 18 odst. 5 stavebního zákona požaduje výslovné vyloučení uvedených staveb, což územní plán odpůrkyně nečiní.

9. V doplnění návrhu ze dne 22. 11. 2022 navrhovatel připomněl algoritmus přezkumu opatření obecné povahy, jak jej ve své judikatuře vymezil Nejvyšší správní soud. Dle navrhovatele pak územní plán odpůrkyně neobstojí z hlediska čtvrtého a pátého kroku tohoto algoritmu, tj. z pohledu souladu s hmotným právem a požadavku přiměřenosti. K podpoře své argumentace navrhovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, čj. 6 Ao 3/2009–76, č. 2201/2011 Sb. NSS a usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, čj. 1 Ao 1/2009–120, č. 1910/2009 Sb. NSS.

10. Dle navrhovatele je napadená část opatření obecné povahy v rozporu s § 18 odst. 5 stavebního zákona. Záměry uvedené v citovaném ustanovení, včetně stavby studny, lze v nezastavěném území umisťovat v případech, pokud je územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu výslovně nevylučuje. Pokud by citovanou část považoval krajský soud za ono „výslovné vyloučení“ všech záměrů dle § 18 odst. 5 stavebního zákona (s výjimkou těch, které jsou uvedeny v rámci přípustného využití či podmíněně přípustného využití), neodpovídá takové vyloučení požadavku na zdůvodnění veřejného zájmu na takovém vyloučení. Veřejný zájem na takovém vyloučení dle navrhovatele nevyplývá z územního plánu odpůrkyně ani implicitně. Bezpochyby nemohlo být úmyslem pořizovatele územního plánu vyloučit z předmětných ploch realizaci tak významných staveb jako jsou vodovody či právě studny, bez nichž takřka nelze obhospodařovat nemovitosti.

11. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, čj. 4 As 234/2017–38, č. 3710/2018 Sb. NSS, je umísťování záměrů uvedených v § 18 odst. 5 stavebního zákona bez toho, aby byly posouzeny a prověřeny v procesu pořizování a vydávání územně plánovací dokumentace, určitou výjimkou z jinak přísných předpisů chránících nezastavěné území před zastavěním. Dle navrhovatele právě pro povahu uvedených záměrů majících mnohdy zcela nezbytnou funkci, jako např. právě v případě studny či vodovodu, je nelze paušálně vylučovat.

12. Napadená regulace je zároveň také zcela nepřiměřená, jelikož až na výjimky vylučuje takřka všechny záměry dle § 18 odst. 5 stavebního zákona vč. těch zcela strategických a nezbytných, plnících nezastupitelnou funkci.

13. Navrhovatel konstatoval, že dům č. p. 30, jemuž by měla zamýšlená stavba studny sloužit, se v místě nachází již desítky let, přičemž aktuální zdroj vody je nekvalitní a může kdykoli vyschnout. Dům č. p. 30 představuje velkou historickou budovu, která svým charakterem odpovídá historickým objektům, které v minulosti sloužily nejen k bydlení, ale plnily i určitou hospodářkou roli (patrně bývalý mlýn). Jedná se o kus historického a krajinného rázu tamní lokality, o jehož zachování je třeba pečovat. Stavba studny je pak zařízením bezprostředně souvisejícím s využitím území a umožní bezodkladné navrácení hospodářskému využití (tj. napájení zvířat a zálivku na pozemku). Takováto stavba taktéž nezpůsobuje změnu charakteru území a krajinného rázu. Zabezpečovat vodu jinou cestou je velmi neekonomické a současně i neekologické.

14. Navrhovatel závěrem navrhl, aby krajský soud zrušil napadené opatření obecné povahy v části týkající se vymezení nepřípustného využití ploch „NEZASTAVITELNÉ ÚZEMÍ ZEMĚDĚLSKÉHO PŮDNIHO FONDU“ spočívajícího v zákazu „zřizovat a provozovat na těchto územích jakákoliv zařízení (zejména stavby), která nejsou uvedena jako přípustná nebo podmíněně přípustná“, a to ke dni 12. 5. 2020.

III. Shrnutí vyjádření odpůrkyně

15. Odpůrkyně ve svém vyjádření uvedla, že primární záměr navrhovatele spočívající v možnosti umístění studny shledává pochopitelným, nicméně územní plán považuje za platný a zákonný. Napadená regulace je součástí územního plánu odpůrkyně od přijetí územního plánu (vyhláška č. 1/2002, o závazných částech územního plánu obce Kájov), a to v souladu s tehdy platným zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) – dále jen „stavební zákon z roku 1976“. Následné změny územního plánu se této regulace nedotkly.

16. Územní plán splňuje veškerá kritéria, tedy byl vydán a schválen příslušným orgánem, nebyly překročeny meze vymezené působnosti, byl vydán zákonem stanoveným způsobem, není v rozporu se zákonem a je vydán v souladu s principem proporcionality.

17. Navrhovatel nevznesl při projednávání návrhu územního plánu námitky, jež by rozporovaly nyní namítané skutečnosti. Nelze je tedy v nynějším řízení před soudem přezkoumávat.

18. Napadený územní plán není v rozporu s hmotným právem, je přiměřený a není důvod jej rušit. Uvedená část územního plánu fakticky reguluje poměrně rozsáhlou lokalitu, tedy nikoliv jen konkrétní lokalitu s konkrétními záměry určitého subjektu, které v konkrétním případě mohou mít své opodstatnění. Zrušením napadené části územního plánu by byly nepochybně dotčeny i jiné části území odpůrkyně, které by absence tohoto regulativu mohla poškodit.

19. Nelze přisvědčit argumentaci navrhovatele, že je územní plán v rozporu s § 18 odst. 5 stavebního zákona, neboť ten v době pořizování a schvalování územního plánu ještě neplatil. Stejně tak neplatila možnost soudního přezkumu dle soudního řádu správního.

20. Přesto k tomu odpůrkyně uvedla, že napadená část územního plánu s posledně citovaným ustanovením v rozporu není. Jasně totiž stanovuje, co je přípustným a co je nepřípustným využitím, což lze chápat jako konkrétní výčet připuštěných a nepřipuštěných staveb a z formulace uvedené v namítané části jako nepřípustné využití jsou vyloučeny jakékoliv stavby, které nejsou uvedeny jako přípustné nebo podmíněně přípustné. Současně jako podmíněně přípustné jsou uvedeny stavby, které umožní způsob využití území a jeho bezodkladné navrácení k hospodářskému využití, nedochází–li ke změně charakteru krajinného rázu.

21. Nelze ani přisvědčit tomu, že by územní plán odpůrkyně byl ve vztahu ke konkrétní osobě zjevně nepřiměřený, diskriminační. Smyslem napadeného regulativu bylo a je nepřipouštět v nezastavitelném území zemědělského půdního fondu jakoukoliv činnost, která je v rozporu s vymezenými záměry a způsobem využití zemědělského půdního fondu, což je legitimní požadavek. V žádném případě se ani nejedná o individuální opatření vůči navrhovateli či jeho majetku.

22. Právní úprava, od níž navrhovatel odvíjí nezákonnost územního plánu odpůrkyně, byla do stavebního zákona zařazena teprve s účinností od roku 2013. Přezkoumání takovýchto návrhových bodů považuje odpůrkyně za nesprávné a nemožné.

23. Územní plán odpůrkyně byl přijat dle § 29 odst. 2 stavebního zákona z roku 1976 v podobě obecně závazné vyhlášky, kterou dle názoru odpůrkyně nelze v rovině správního soudnictví přezkoumávat.

24. Odpůrkyně navrhla, aby krajský soud návrh zamítl.

IV. Průběh jednání

25. Navrhovatel i jeho zástupce se z účasti na jednání konaném dne 19. 4. 2023 omluvili s tím, že souhlasili s projednáním věci v jejich nepřítomnosti. Přítomná odpůrkyně setrvala na svém procesním stanovisku.

26. Krajský soud při jednání provedl důkaz usnesením zastupitelstva odpůrkyně o schválení územního plánu ze dne 8. 10. 2002, čj. OZ 4/2002, obecně závaznou vyhláškou odpůrkyně o závazných částech územního plánu č. 1/2002 a výpisem z katastru nemovitostí ze dne 30. 1. 2023 k listu vlastnictví č. 331 v katastrálním území Novosedly u Kájova. Relevantní skutková zjištění z nich učiněná jsou popsána níže v odůvodnění tohoto rozsudku. Odpůrkyně k dotazu soudu žádné důkazní návrhy nevznesla. V. Právní hodnocení krajského soudu I.A K rozsahu přezkumu napadeného opatření obecné povahy I.A.1 Možnost přezkumu územního plánu přijatého v podobě obecně závazné vyhlášky 27. K samotné přezkoumatelnosti napadeného územního plánu, resp. jeho části, krajský soud předně uvádí, že ačkoli byl územní plán odpůrkyně původně přijat v podobě obecně závazné vyhlášky, v době, kdy vodoprávní úřad rozhodoval o žádosti navrhovatele o společné povolení na stavbu vrtané studny, se již zcela nepochybně jednalo o opatření obecné povahy, které přezkumu ve správním soudnictví obecně vzato podléhá (viz § 188 odst. 4 stavebního zákona). Právě o toto opatření obecné povahy přitom vodoprávní úřad ve věci žádosti navrhovatele opřel své rozhodnutí, což otevřelo cestu k tzv. incidenčnímu přezkumu ve smyslu § 101a odst. 1 věty druhé s. ř. s. V těchto případech se přitom neuplatní roční lhůta pro podání návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2019, čj. 8 As 63/2019–40, č. 3950/2020 Sb. NSS). I.A.2 Možnost uplatnění námitek (ne)proporcionality územního plánu 28. V souvislosti s rozsahem námitek, které může navrhovatel v nynější věci důvodně uplatňovat, lze poukázat usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, čj. 1 Ao 2/2010–116, č. 2215/2011 Sb. NSS, v němž konstatoval, že procesní pasivita navrhovatele ve fázi přípravy územního plánu sice nemůže vést k odepření aktivní procesní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy, avšak „okolnosti související s podáním nebo nepodáním námitek či připomínek soud posuzovat může (ba musí) ve fázi samotného věcného projednání návrhu, tedy při posuzování otázky legitimace věcné (důvodnosti návrhu).“ 29. Rozšířený senát v citovaném usnesení dále uvedl, že „soud ve správním soudnictví nalézá vždy o právnosti nebo protiprávnosti správního aktu či postupu; to znamená, že soud zkoumá přijaté opatření pohledem zákona a dalších právních předpisů. Návrh soudu podle § 101a s. ř. s. ale zásadně není nástrojem dodatečného prosazování pouhých zájmů (a contr. práv) interesentů, kteří nebyli úspěšní ve fází přípravy opatření. Návrh podaný soudu prosazující věcně jiné, subjektivně ‚správnější‘ řešení nemá sloužit ani jako náhražka opomenutí, liknavosti nebo procesní taktiky navrhovatele. Jinak řečeno, řízení před soudem je prostředkem ochrany práv. Není nástrojem rozhodování věcných sporů o využití území; tyto spory zásadně mají být vypořádány v řízení před správními orgány a s využitím příslušného instrumentária správního procesu. Soud proto při návrhu mířícímu proti ‚nesprávnosti‘ přijatého řešení koriguje principiálně toliko ta pochybení, která znemožnila účastníkům procesu takových instrumentů využít.“ 30. Konečně v této souvislosti rozšířený senát uzavřel, „že pokud účastník, brojící proti procesním vadám při přijímání opatření obecné povahy, proti věcné správnosti přijatého řešení, anebo proti neproporčním důsledkům, které plynou z opatření obecné povahy (třetí až pátý problémový okruh algoritmu), mohl při přiměřené péči o svá práva podat věcné námitky či připomínky proti správnosti připravovaného řešení a bez objektivních důvodů tak neučinil, nemůže Nejvyšší správní soud bez závažných důvodů porušit právní jistotu dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu přípravy územního plánu a nyní tento územní plán respektují. Mohlo by tím docházet k situacím, že by účastníci v průběhu přípravy neaktivní měli výhodnější postavení a jejich práva by byla chráněna ve větší míře než práva účastníků, kteří svá práva zákonem předpokládaným způsobem hájili (vigilantibus iura).“ 31. Na uvedené navázal Nejvyšší správní soud například rozsudkem ze dne 13. 5. 2014, čj. 6 Aos 3/2013–29, v němž shrnul, že rozšířený senát ve shora citovaném usnesení sice „otevřel prostřednictvím procesní legitimace branku k soudnímu přezkumu i pro navrhovatele, kteří proti územnímu plánu během jeho přípravy nebrojili, avšak na jejich legitimaci věcnou (tedy důvodnost jejich návrhu) musí mít tato skutečnost zpravidla fatální dopad, nepřesvědčí–li soud, že svá práva ve správním procesu z objektivních důvodů uplatnit nemohli.“ 32. V rozsudku ze dne 7. 10. 2011, čj. 6 Ao 5/2011–43, k tomu Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „není možné po soudu požadovat, aby provedl odbornou úvahu ve směru vážení důležitých veřejných zájmů či veřejného zájmu a ochrany vlastnictví navrhovatelů, aniž by tuto úvahu před ním provedl příslušný správní orgán. Nejvyšší správní soud by takovýto postup považoval za rozporný s ústavní zásadou dělby mocí, s právem na samosprávu i s ochranou právní jistoty dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu přípravy územně plánovací dokumentace a nyní tuto územně plánovací dokumentaci respektují.“ Nejvyšší soud zároveň dodal, že „[n]epodáním připomínek k otázce přiměřenosti zásahu do práv navrhovatelů napadeným opatřením obecné povahy (tedy k otázce proporcionality) bez objektivních důvodů se účastníci sami zbavili možnosti, aby jejich připomínky byly náležitě vypořádány správním orgánem a aby poté o zákonnosti takovéhoto vypořádání rozhodl soud“ (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2013, čj. 8 Aos 2/2012–59).

33. Ke zrušení opatření obecné povahy však může krajský soud dle závěru rozšířeného senátu obsaženého ve shora citovaném usnesení čj. 1 Ao 2/2010–116 přikročit i přes procesní pasivitu navrhovatele tehdy, pokud převáží důvody pro zrušení nad právní jistotou osob jednajících v důvěře v přijaté změny (rozšířený senát měl podle všeho ve výše citovaném usnesení na mysli ochranu dobré víry všech osob, jichž se územní plán dotýká a jež se procesu jeho přijímání účastnily, nikoliv např. jen sousedů pozemku, jehož využití určené územním plánem navrhovatel zpochybňuje; srov. citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 Aos 3/2013–29). Závažné důvody pro zrušení územního plánu pak představuje porušení kogentních procesních a hmotněprávních norem chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání a obsah opatření obecné povahy (srov. rozsudek ze dne 18. 1. 2011, čj. 1 Ao 2/2010–185, č. 2397/2011 Sb. NSS).

34. V rozsudku ze dne 6. 11. 2014, čj. 7 As 186/2014–49, Nejvyšší správní soud dále dodal, že „nabytí nemovitosti nemůže automaticky znamenat akceptaci napadeného opatření obecné povahy a nemožnost jej podrobit soudnímu přezkumu. Stěžovatelé však dobrovolně vstoupili do práv a povinností předchozího vlastníka a nemohli nabýt více práv, než měl předchozí vlastník. Pokud ten svou procesní pasivitou omezil rozsah možného následného soudního přezkumu opatření obecné povahy, k němuž by byl legitimován z titulu svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, pak převodem vlastnického práva přechází toto omezení i na nabyvatele těchto nemovitostí.“ Právě závěry obsažené v tomto citovaném rozhodnutí jsou pro nynější věc zcela zásadní.

35. Navrhovatel k výzvě krajského soudu uvedl, že námitky proti napadené regulaci uplatnit nemohl, neboť se vlastníkem pozemku parc. č. 1769 v k. ú. Novosedly u Kájova stal na základě rozhodnutí pozemkového úřadu o výměně vlastnických práv v pozemkové úpravě ze dne 2. 12. 2009. To doložil výpisem z katastru nemovitostí, který soud provedl jako důkaz. Jedná se samozřejmě o objektivní skutečnost, která navrhovateli v podání námitek bránila.

36. Jak ovšem plyne z usnesení zastupitelstva odpůrkyně ze dne 8. 10. 2002, čj. OZ 4/2002, jímž odpůrkyně přijala napadený územní plán, žádné námitky vzneseny nebyly ani v průběhu jeho přijímání, ačkoli to i tehdy platná právní úprava umožňovala (srov. § 21 odst. 4 stavebního zákona z roku 1976) a návrhem napadená regulace byla v územním plánu obsažena od jeho přijetí (viz obecně závazná vyhláška odpůrkyně č. 1/2002) Tím ovšem již předchozí vlastník pozemku navrhovatele omezil rozsah možného soudního přezkumu i pro své právní nástupce – tedy i navrhovatele.

37. Krajský soud nepovažuje za nutné zjišťovat, z jakých důvodů předchozí vlastník námitky neuplatnil. Z ničeho neplyne, že by tak bylo v důsledku porušení kogentních zákonných norem, jak požaduje judikatura Nejvyššího správního soudu. Nicméně i kdyby tomu tak bylo, pak to měl být právě předchozí vlastník, kdo měl na takovouto případnou protizákonnost poukázat[*]. Nelze připustit, aby (hypotetické) pochybení v průběhu přijímání územního plánu představovalo jakýsi „bianco šek“ pro všechny budoucí vlastníky dotčených pozemků, kteří by tak mohli rozporovat přiměřenost přijatého řešení i desítky let po jeho schválení. Územní plán nemůže rozumně naplňovat zákonem stanovené cíle (§ 18 odst. 1 až 4 stavebního zákona) bez toho, aniž by byla zajištěna dostatečná míra jeho stability. I to je jedním z důvodů, proč otázka proporcionality musí být zkoumána primárně v průběhu jeho pořizování.

38. Krajský soud taktéž neshledal, že by v nynější věci navrhovatelem namítaná neproporcionalita mohla převážit na zájmem na ochranu právní jistoty všech dalších subjektů, které se napadenou regulací v podstatě již po dvě desetiletí řídily. Za takto dlouhou dobu jsou již uvedený zájem a s ním spojená legitimní očekávání natolik silné, že by k jejich prolomení musely být dány skutečně zcela výjimečné důvody. Tak tomu ovšem v nynější věci není.

39. Pro shora uvedené se krajský soud námitkami neproporcionality dále nezabýval. I.B Vlastní právní posouzení 40. Krajský soud proto přezkoumal napadené opatření obecné povahy v mezích zbylých návrhových bodů (§ 101d odst. 1 s. ř. s.). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného opatření obecné povahy (§ 101b odst. 3 s. ř. s.).

41. Návrh není důvodný.

42. Jediným projednatelným žalobním bodem zůstává otázka namítaného porušení § 18 odst. 5 stavebního zákona. Této argumentaci krajský soud nepřisvědčil.

43. Dle aktuálního znění citovaného ustanovení platí, že „[v] nezastavěném území lze v souladu s jeho charakterem umisťovat stavby, zařízení, a jiná opatření pouze pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, přípojky a účelové komunikace, pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a dále taková technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu, například cyklistické stezky, hygienická zařízení, ekologická a informační centra; doplňková funkce bydlení či pobytové rekreace není u uvedených staveb přípustná. Uvedené stavby, zařízení a jiná opatření včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí včetně oplocení, lze v nezastavěném území umisťovat v případech, pokud je územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu výslovně nevylučuje.“ 44. Krajský soud se souladem napadené části územního plánu odpůrkyně s § 18 odst. 5 stavebního zákona již v nynější věci zabýval ve svém dřívějším rozsudku čj. 63 A 12/2020–59. Ani nyní přitom neshledal důvod se od závěrů tam uvedených odchýlit.

45. Předně je třeba poukázat na to, že veřejný zájem, kterého se navrhovatel dovolává (resp. jeho absence v odůvodnění územního plánu), byl do § 18 odst. 5 stavebního zákona začleněn až s účinností od 1. 1. 2018 novelou stavebního zákona č. 225/2017 Sb.

46. Krajský soud ověřil z územně plánovací dokumentace, že územní plán odpůrkyně obsahoval uvedenou formulaci v nezměněné podobě od svého přijetí v roce 2002. V době přijetí této regulace tedy zákon požadavek na vyjádření veřejného zájmu v souvislosti s výslovným vyloučením některých staveb z možnosti je umisťovat v nezastavěném území nestanovil, a tudíž pořizovatel územně plánovací dokumentace nemohl požadavek veřejného zájmu ani hodnotit.

47. Nicméně i kdyby skutečně nová úprava dopadala na nynější kauzu, nic by to na posouzení věci nezměnilo. K otázce naplnění veřejného zájmu na vyloučení stavby studny lze uvést, že podle § 18 odst. 5 stavebního zákona platí, že předpokladem změn v nezastavěném území je zachování jeho charakteru a umisťování staveb, zařízení a jiných opatření je možné pouze v souladu s charakterem území. Cílem územního plánování je vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí; územní plánování zajišťuje předpoklady pro udržitelný rozvoj území soustavným a komplexním řešením účelného využití a prostorového uspořádání území s cílem dosažení obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území. Orgány územního plánování proto koordinují veřejné i soukromé záměry změn v území, výstavbu a jiné činnosti ovlivňující rozvoj území. S ohledem na to určují podmínky pro hospodárné využívání zastavěného území a zajišťují ochranu nezastavěného území a nezastavitelných pozemků (srov. § 18 odst. 1 až 4 stavebního zákona).

48. Rozhodování o rozvoji spravovaného území je pak základním právem obce ve smyslu výkonu práva na územní samosprávu zaručeného Ústavou České republiky. Ústavní soud například v nálezu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 709/19, konstatoval, že „[p]odle čl. 101 odst. 1 Ústavy je obec samostatně spravována zastupitelstvem, a právě jemu proto náleží rozhodování o otázkách spadajících do samostatné působnosti obce, a to i v procesu územního plánování. Z výše uvedeného vyplývá, že do samostatné působnosti obce na základě zvláštních zákonů patří mimo jiné rozhodování o pořízení územního plánu a regulačního plánu, včetně vydání územního plánu obce, který se vydává formou opatření obecné povahy. […] Ve schváleném územním plánu se projevuje zájem obce na rozvoji území, který v sobě nutně zahrnuje i sumu soukromých zájmů obyvatel obce, kupř. na zachování prostředí, v němž žijí (a tím i uchování hodnoty nemovitostí v jejich vlastnictví), v relaci k zalidněnosti, zastavitelnosti obce, krajinnému rázu, životnímu prostředí atd., a to vyjádřených skrze jimi volené zastupitele.“ 49. Stanovit funkční využití území a jeho rozvoj při splnění všech cílů a zásad územního plánování je součástí legitimního rozhodnutí zastupitelstva obce, které plně spadá do samostatné působnosti obce, do níž správní soudy mohou zasahovat pouze minimálně (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 2833/19, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 709/19).

50. Podle § 18 odst. 4 stavebního zákona platí, že územní plánování ve veřejném zájmu chrání a rozvíjí přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví. Přitom chrání krajinu jako podstatnou složku prostředí života obyvatel a základ jejich totožnosti. S ohledem na to určuje podmínky pro hospodárné využívání zastavěného území a zajišťuje ochranu nezastavěného území a nezastavitelných pozemků. Zastavitelné plochy se vymezují s ohledem na potenciál rozvoje území a míru využití zastavěného území.

51. Citované ustanovení definuje veřejné zájmy chráněné územním plánováním. Ochrana veřejného zájmu na úseku územního plánování se zásadním způsobem promítá do nalézání optimálního řešení uspořádání území a změn v území. Požadavky na ochranu nezastavěného území jako jednoho z cílů územního plánování se promítají do všech nástrojů územního plánování. Územní plány musí být v souladu s požadavky na ochranu nezastavěného území [§ 53 odst. 4 písm. b) stavebního zákona]. Krajský soud je toho názoru, že veřejný zájem na vymezení nepřípustného využití nezastavěného území v územním plánu odpůrkyně (a tedy na znemožnění umisťování jiných staveb než těch, které jsou vymezeny v přípustném a podmíněně přípustném využití) je možné shledat právě v zájmu na ochraně nezastavěného území, na zachování charakteru daného území, na ochraně krajinného rázu, významných krajinných prvků (viz zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) apod. Z územního plánu vyplývá zvýšená ochrana nezastavěného území v režimu zemědělského půdního fondu, neboť je výslovně uvedeno, že tyto pozemky jsou určené zejména pro hospodaření se zemědělskou půdou, nebo pro činnosti, které s hospodařením na zemědělské půdě souvisí. Nedochází–li daným vymezením podmínek pro ochranu nezastavěného území ke zjevným excesům, které ostatně navrhovatel ani netvrdí, je věcí územní samosprávy, jak tyto podmínky vymezí.

VI. Závěr a náklady řízení

52. Na základě shora uvedeného krajský soud dospěl k závěru, že návrh na zrušení opatření obecné povahy není důvodný, a proto jej podle § 101d odst. 2 s. ř. s. zamítl.

53. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s.

54. Navrhovatel neměl v řízení úspěch, a nemá proto na náhradu nákladů řízení právo.

55. Pokud jde o procesně úspěšnou odpůrkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány odměnou advokáta za zastupování v řízení o návrhu ve výši 3 × 3 100 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání vyjádření k návrhu a účast při jednání) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), paušální náhradou hotových výdajů 3 × 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), náhradou cestovních výdajů ve výši 399 Kč (§ 13 odst. 5 advokátního tarifu) a náhradou za promeškaný čas 2 × 100 Kč (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy částkou 10 799 Kč. Jelikož je advokát plátcem DPH, je nutné uvedenou částku navýšit o sazbu této daně na výsledných 13 067 Kč. Tuto částku je navrhovatel povinen zaplatit odpůrkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. Krajský soud shledal, že s ohledem na velikost obce, jakou je odpůrkyně, lze považovat náklady jejího zastoupení advokátem za účelně vynaložený výdaj.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí návrhu a jejího doplnění III. Shrnutí vyjádření odpůrkyně IV. Průběh jednání V. Právní hodnocení krajského soudu I.A K rozsahu přezkumu napadeného opatření obecné povahy I.A.1 Možnost přezkumu územního plánu přijatého v podobě obecně závazné vyhlášky I.A.2 Možnost uplatnění námitek (ne)proporcionality územního plánu I.B Vlastní právní posouzení VI. Závěr a náklady řízení