61 A 2/2024– 85

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové, ve věci žalobkyně: OZM Research, s. r. o. se sídlem Blížňovice 32, 538 62 Hrochův Týnec zastoupena advokátkou Mgr. Danou Libochowitzovou se sídlem 17. listopadu 342/0, 530 02 Pardubice proti žalovanému: Generální ředitelství cel se sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 46618–11/2022–520000–12, čj. 44114–2/2023–900000–314, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 46618–11/2022–520000–12, čj. 44114–2/2023–900000–314, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 16 600 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Krajský soud se v nynější věci zabýval přestupkem spočívajícím v tom, že žalobkyně dle celních orgánů nepřiložila k elektronickým celním prohlášením povolení Ministerstva průmyslu a obchodu k vývozu vojenského materiálu. Krajský soud dospěl k závěru, že celní orgány nedostatečně prokázaly, že se v případě níže popsaného zboží vůbec o vojenský materiál jednalo.

2. Dne 1. 4. 2022 předložila žalobkyně Celnímu úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen „celní úřad“) vývozní elektronická celní prohlášení č. 22CZ5200002JN27YP3 a 22CZ52000022W3PEP5. Těmito prohlášeními navrhla propuštění zboží do režimu vývozu. Jednalo se o zkušební zařízení označená jako BAM FRICTION APPARATUS – FSA12 měřící citlivost chemické látky ke tření, BAM FALL HAMMER – BFH12 měřící citlivost chemické látky k nárazu pádového kladiva a ADVANCED SMALL–SCALE ELECTROSTATIC SPARK SENSITIVITY APPARATUS – X SPARK 10 měřící citlivost vzorku k elektrické jiskře.

3. Celní úřad ověřoval, zda se jedná o zboží dvojího užití či vojenský materiál, a výzvou ze dne 6. 4. 2022 vyzval žalobkyni k předložení vývozního povolení Licenční správy Ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen „Licenční správa MPO“), popřípadě stanoviska licenční správy, že takovéto povolení není potřeba. Celní úřad též požádal specializované oddělení žalovaného o poskytnutí stanoviska, zda je posuzované zboží vojenským materiálem dle nařízení Rady č. 428/2009, kterým se zavádí režim Společenství pro kontrolu vývozu, přepravy, zprostředkování a tranzitu zboží dvojího užití či zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem.

4. Licenční správa MPO ve stanovisku ze dne 7. 6. 2022, konstatovala, že posuzované zboží je vojenským materiálem dle § 5 zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, neboť je schopno testovat citlivosti rovněž i vojenských trhavin a raketových pohonných hmot a dále je schopno demilitarizace munice. Tento závěr převzalo i specializované oddělení žalovaného v odpovědi na dotaz celního úřadu ze dne 13. 6. 2022. Celní úřad – s ohledem na stanovisko Licenční správy MPO, které potvrdilo, že se jedná o vojenský materiál – vydal dne 14. 6. 2022 výzvu k odstranění vad přijatých vývozních celních prohlášení, tj. k předložení originálu vývozního povolení Licenční správy MPO pro vývoz vojenského materiálu.

5. Rozhodnutím ze dne 11. 08. 2023, sp. zn. 46618–11/2022–520000–12, čj. 22548–13/2023–520000–12, uznal celní úřad žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle ustanovení § 47 odst. 2 písm. a) bod 2. zákona č. 242/2016 Sb., celního zákona, tím, že nesplnila některou z povinností podle přímo použitelného předpisu Evropské unie pro propuštění zboží do navrhovaného celního režimu vývozu. Konkrétně žalobkyně postupovala v rozporu s čl. 15 odst. 2 písm. a) a c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, neboť dne 1. 4. 2022 jako osoba odpovědná za správnost a úplnost informací uvedených v celním prohlášení a za dodržení všech povinností v souvislostí s propuštěním zboží do daného celního režimu podala výše uvedená elektronická celní prohlášení s návrhem k propuštění zboží do režimu vývozu, ve kterých vystupuje jako vývozce a deklarant, bez nutného povolení Ministerstva průmyslu a obchodu k vývozu vojenského materiálu podle zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem ve znění k 1. 4. 2022. Za tento přestupek celní úřad uložil žalobkyni pokutu 5 000 Kč a dále povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Pro úplnost krajský soud poznamenává, že celní úřad ve věci původně rozhodl příkazem ze dne 3. 3. 2023, proti němuž však žalobkyně podala odpor.

6. Žalobkynino odvolání žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí celního úřadu potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

7. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 30. 1. 2024 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

8. Žalobkyně popsala průběh správního řízení s tím, že pro účely uložení sankce je povinností celního úřadu posoudit právní povahu zboží (tedy zda se jedná o vojenský materiál) jako předběžnou otázku, neboť bez jejího vyřešení nebylo možné posoudit odpovědnost žalobkyně za přestupek. Tuto otázku celní úřad sám nezkoumal a nehodnotil, přičemž žalovaný jeho postup aproboval, byť připustil dílčí nedostatky prvoinstančního rozhodnutí. Námitkám nepřezkoumatelnosti však nepřisvědčil.

9. Meritum věci spočívá v posouzení, zda je zboží vojenským materiálem ve smyslu § 5 zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem či nikoliv.

10. Celní úřad své rozhodnutí založil na stanovisku Licenční správy MPO, že posuzovaná zařízení představují vojenský materiál dle § 5 odst. 1 uvedeného zákona a položky SVMe 18 přílohy č. 1 vyhlášky č. 210/2012 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem (dále jen „vyhláška č. 210/2012 Sb.“).

11. Stanovisko Licenční správy MPO nelze považovat za dostatečný právní podklad pro závěr, že zboží představuje vojenský materiál, neboť chybí naplnění zákonné definice dle § 5 odst. 1 zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem. Licenční správa MPO vychází pouze ze skutečnosti, že zboží odpovídá položce SVMe 18 přílohy č. 1 vyhlášky č. 210/2012 Sb., avšak podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, čj. 10 A 45/2011–126, pouhé uvedení výrobku v seznamu podle vyhlášky ještě nezakládá jeho právní kvalifikaci jako vojenského materiálu bez toho, aby byl zároveň splněn zákonný znak podle § 5 odst. 1 uvedeného zákona.

12. Závěr Licenční správy MPO, že zboží je schopno testovat citlivost vojenských trhavin či pohonných hmot a demilitarizovat munici, nepostačuje k jeho právní klasifikaci jako vojenského materiálu. Tato argumentace je dle žalobkyně nesprávná i z důvodu, že by při jejím důsledném použití muselo být za vojenský materiál považováno běžné laboratorní vybavení, které splňuje technické požadavky vojenských norem, aniž by bylo speciálně konstruováno k vojenskému použití. Uvedené lze ilustrovat na příkladu vojenské normy STANAG 4284 pro vysoce výbušnou látku HMX, jejíž požadavky splňují i běžné přístroje jako chromatografy, spektrofotometry, mikroskopy nebo skleněné laboratorní pomůcky, aniž by tyto výrobky byly speciálně uzpůsobeny k vojenským účelům. Pouhý odkaz na podzákonný předpis bez adekvátního posouzení povahy zboží činí právní názor Licenční správy MPO nepřezkoumatelným.

13. Licence k exportu zboží vydaná na žádost žalobkyně ze strany Licenční správy MPO není rozhodnutím o určení právní povahy zboží, nýbrž v souladu s § 14 a násl. zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem toliko základem, který stanoví rozsah a podmínky obchodu s konkrétním vojenským materiálem.

14. Dále žalobkyně namítá, že celní úřad porušil § 57 odst. 1 správního řádu, neboť otázku právní povahy zboží neřešil jako předběžnou otázku, ačkoliv na jejím posouzení rozhodnutí záviselo. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 5 Tdo 328/2015, určení, zda se jedná o vojenský materiál, přísluší vnitrostátním soudům, nikoliv správním orgánům či ministerstvům bez náležitého zákonného rámce.

15. Žalobkyně navíc předložila vyjádření Licenční správy MPO ze dne 2. 9. 2022, odkazující na odborné posouzení zboží Univerzitou obrany, podle něhož zařízení nelze považovat za vojenský materiál, neboť nebyla speciálně určena či upravena k vojenským účelům. Poukazuje přitom na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 7. 6. 2012, C–615/10, Insinööritoimisto InsTiimi, dle něhož nepostačuje, že kupujícím je vojenský subjekt (v nynější věci společnost zřízená ministerstvem obrany Velké Británie) – výrobek musí být objektivně i subjektivně určen výlučně pro vojenské účely.

16. Skutečnost, že žalobkyně později požádala o licenci ze dne 24. 10. 2022, č. B223020831, nelze vykládat jako uznání, že zboží je vojenským materiálem. Podle jejího tvrzení k tomu byla donucena tlakem ze strany Licenční správy MPO a celní správy, aby předešla závažným obchodním následkům. Podle žalobkyně tak celní úřad bez vlastního právního posouzení převzal závěr Licenční správy MPO, čímž došlo k porušení zákona a zásahu do jejích práv. Tuto argumentaci žalobkyně podpořila i rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2013, čj. 7 As 28/2013–35, podle kterého zařazení zboží do seznamu vojenského materiálu podle vyhlášky samo o sobě nestačí, pokud výrobek nenaplňuje zákonnou definici uvedenou v § 5 odst. 1 nebo 2 zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem.

17. Žalobkyně uvedla, že celní úřad provedl dne 5. 4. 2023 dokazování mimo ústní jednání, o čemž pořídil protokol o provedení důkazu listinou. Z něj vyplývá, že dokazování trvalo 105 minut, během nichž mělo být přečteno a zhodnoceno 152 stran spisového materiálu formátu A4. Žalobkyně namítá, že průměrný čas 1,45 minuty na jednu stranu, včetně sepsání protokolu, neumožňuje řádné a věcné zhodnocení jednotlivých listin.

18. Dle jejího názoru navíc protokol neobsahuje žádné věcné shrnutí obsahu důkazů, nýbrž toliko jejich výčet, čímž naplňuje charakter „telefonního seznamu“. To podle ní odporuje požadavkům § 18 odst. 2 správního řádu, který stanoví povinnost popsat průběh úkonu, a tedy i obsah prováděného důkazu. Žalobkyně konkrétně uvádí bod č. 31 protokolu, v němž není uvedeno, co ze žalobkynina vyjádření ze dne 3. 4. 2023 celní úřad pro řízení vyvodil, ani jaké námitky obsahovalo.

19. Tento formální přístup celní úřad zopakoval i v samotném rozhodnutí, kde na několika místech opět pouze vyjmenoval jednotlivé listiny, aniž by se jakkoli vypořádal s jejich obsahem a důkazní hodnotou. Takový postup je dle žalobkyně v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu, podle nějž má být z odůvodnění zřejmé, jaké podklady byly použity, jak byly hodnoceny, a jakými úvahami se správní orgán řídil.

20. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2010, čj. 2 As 28/2010–103, který potvrzuje, že důkazy je nutné hodnotit – nikoli pouze uvádět jejich existenci. Zmíněné rozhodnutí přitom výslovně odmítá praxi, kdy by celé odůvodnění správního rozhodnutí spočívalo jen v odkazu na jinou listinu, což se podle žalobkyně v jejím případě stalo.

21. Výsledkem je podle jejího názoru nepřezkoumatelnost rozhodnutí celního úřadu pro nedostatek důvodů, neboť bez řádného zhodnocení důkazů nelze zjistit, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto. Celní úřad tak podle žalobkyně porušil základní zásady dokazování i požadavky na přezkoumatelnost rozhodnutí.

22. Žalobkyně v odvolání namítla, že celní úřad porušil její procesní práva tím, že neprovedl navržený důkaz – odborné posouzení zboží zpracované Univerzitou obrany. Podle žalobkyně tím rezignoval na povinnost stanovenou v § 50 odst. 3 správního, tj. na povinnost zjišťovat všechny rozhodné skutečnosti, a to i ve prospěch účastníka řízení. Místo toho vycházel výlučně z důkazů, které měly svědčit v její neprospěch.

23. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2011, čj. 2 As 78/2010–49, je řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, ovládáno zásadou vyšetřovací a objektivního přístupu. Správní orgán proto nese odpovědnost za řádné zjištění skutkového stavu, a pokud odmítne provést navržený důkaz, musí tento postup odůvodnit. V daném případě celní úřad uvedl pouze obecné a nekonkrétní tvrzení, že navržený důkaz nemůže přispět k objasnění věci, a označil jej za nadbytečný a bezpředmětný. Žalobkyně poukazuje na to, že takové odůvodnění neodpovídá požadavkům stanoveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2009, čj. 5 As 29/2009–48, podle kterého není na libovůli správního orgánu, jak naloží s důkazními návrhy účastníků. Pokud některé důkazy neprovede, musí svůj postup výslovně a srozumitelně zdůvodnit. Žalobkyně v této souvislosti poukázala dále na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. III. ÚS 58/2000, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2014, čj. 3 As 107/2013–30; ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 As 100/2014–25; ze dne 28.0 2. 2013, čj. 5 As 64/2011–66, nebo ze dne 19. 2. 2014, čj. 3 As 89/2013–33.

24. Podle žalobkyně byl přitom odborný posudek Univerzity obrany způsobilý prokázat, že zboží není vojenským materiálem, a tedy že se nedopustila přestupku tím, že jej vyvezla bez příslušné licence. Výrok celního úřadu je totiž závislý právě na správném posouzení právní povahy zboží. Skutečnost, že se jedná o odborné posouzení zpracované institucí se specializací na oblast vojenského materiálu, navíc podle žalobkyně zajišťuje jeho vysokou relevanci a odbornou úroveň.

25. Žalobkyně dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2021, čj. 5 Afs 310/2019–49, podle něhož lze neprovést důkaz pouze tehdy, pokud a) nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, b) není způsobilý ověřit tvrzenou skutečnost, nebo c) se jedná o nadbytečný důkaz. Ani jedna z těchto podmínek však v tomto případě naplněna nebyla.

26. Podle žalobkyně celní úřad navíc zcela opomněl její stěžejní námitku, že zboží nenaplňuje zákonnou definici vojenského materiálu podle § 5 zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem. Rozhodnutí se s touto otázkou nevypořádalo, ani neobsahuje vlastní právní posouzení věci, ale pouze převzalo stanovisko Licenční správy MPO, které bylo žalobkyní konkrétně a věcně zpochybněno. Takový postup žalobkyně považuje za nepřípustný, nezákonný a způsobující nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

27. Žalobkyně má za to, že byla zkrácena na svých právech i rozhodnutím žalovaného.

28. V prvé řadě žalovaný konstatoval, že žalobkyně neprokázala, že zboží není schopno testovat vojenské výbušniny nebo že k takovému testování není určeno či vhodné. Podle žalobkyně je však schopnost testovat vojenské trhaviny sama o sobě nedostatečná k závěru, že se jedná o vojenský materiál dle § 5 zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem. Zboží má univerzální laboratorní charakter, není určeno pro použití v ozbrojených silách a nebylo nijak upraveno k vojenským účelům. Žalobkyně tento charakter doložila mimo jiné deklarací výrobce ze dne 11. 4. 2022, v níž je uvedeno, že speciální vojenská modifikace zařízení XSPARK10 nebyla předmětem vývozu.

29. Dále žalovaný poukázal na to, že žalobkyni byla udělena licence č. B223020831 k vývozu zboží jako vojenského materiálu. Tato skutečnost má podle něj nasvědčovat tomu, že žalobkyně sama uznala vojenskou povahu zboží. Žalobkyně však namítá, že k podání žádosti o licenci byla donucena praktickými důvody, zejména hrozícími sankcemi za nesplnění smluvních termínů. Licence byla podle ní vydána pouze z důvodu nutnosti dokončení obchodní transakce a nezakládá právní závěr o povaze zboží. Tento argument žalovaný nijak nevypořádal a naopak spekulativně uvedl, že žalobkyně se mohla dopustit přestupku i tehdy, pokud by zboží nebylo vojenským materiálem, a to dle § 25 odst. 4 zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem. Takové tvrzení žalobkyně označila za alibistické, neboť to byl právě žalovaný, kdo ve spojení s Licenční správou MPO nesprávně vyhodnotil charakter zboží a přiměl ji k podání žádosti o licenci. Správní orgány přitom odmítly zajistit odborné posouzení, ačkoli samy nebyly schopny provést vlastní výklad § 5 zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem ve světle příslušné judikatury.

30. Pokud žalovaný označil navržený důkaz – odborné posouzení Univerzity obrany – za irelevantní z důvodu absence garance konečného uživatele, žalobkyně namítá, že tento požadavek nemá zákonnou oporu a vyplývá pouze z dodatečných požadavků Licenční správy MPO. Podle žalobkyně tím došlo k nepřípustnému rozšíření zákonné definice vojenského materiálu. Zároveň považuje závěr o nadbytečnosti důkazu za nesprávný, protože správní orgány se omezily pouze na důkazy svědčící v její neprospěch, přičemž odmítly zajistit důkaz, který mohl prokázat opak.

31. Žalovaný dále uvedl, že i kdyby zboží nebylo vojenským materiálem, mohlo by jít o zboží dvojího užití podle zákona č. 594/2004 Sb., a tedy by žalobkyně byla stejně shledána vinnou. Žalobkyně však upozorňuje, že podle deklarace výrobce zboží nesplňuje podmínky pro zařazení do položky 1B115 seznamu zboží dvojího užití. I kdyby šlo o zboží dvojího užití, skutková věta rozhodnutí celního úřadu je formulována výhradně ve vztahu k vojenskému materiálu. Pokud by tedy šlo o jiný druh zboží, muselo by být rozhodnutí odpovídajícím způsobem změněno.

32. Konečně žalobkyně namítá, že protokol o provedení důkazu listinou neobsahoval konkrétní vyhodnocení jednotlivých listin a v rozhodnutí celního úřadu se tyto listiny objevují pouze ve formě seznamu. Tento nedostatek žalovaný ve svém rozhodnutí sice částečně zhojil, avšak podle žalobkyně nedostatečně, neboť se stále nevypořádal s tím, jaký význam jednotlivé listiny měly pro skutkový a právní závěr věci.

33. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

34. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě především odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť žalobní námitky jsou dle jeho názoru v zásadě shodné s námitkami uplatněnými v odvolacím řízení. Doplnil však, že právní povahu zboží neposuzoval pouze na základě stanoviska Licenční správy MPO, ale na základě celkového hodnocení všech důkazů ve spise, včetně judikatury a důvodové zprávy k zákonu o zahraničním obchodu s vojenským materiálem. Uvedl, že závěr o tom, že se jedná o vojenský materiál podle § 5 odst. 1 uvedeného zákona, vyplývá z jeho vlastní správní úvahy, nikoli z pouhého přijetí názoru správního orgánu prvního stupně nebo Licenční správy MPO.

35. K námitce žalobkyně, že její výrobky mají univerzální laboratorní charakter, žalovaný oponoval, že posuzované zboží se svou funkcí zásadně liší od běžného laboratorního vybavení, neboť je určeno k výrobě, vývoji a zkoušení poměrně úzkého spektra výrobků, které zcela běžně vojenským materiálem definovaným v § 5 odst. 1 písm. a) zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem nepochybně jsou, což potvrzuje i vyjádření Licenční správy MPO ze dne 7. 6. 2022 (zboží je schopno testovat citlivosti rovněž i vojenských trhavin a raketových pohonných hmot a dále je schopno demilitarizace munice).

36. K posouzení Univerzity obrany, které žalobkyně navrhovala jako důkaz, žalovaný odkázal na odstavec [7] napadeného rozhodnutí, kde zdůvodnil, proč je možné už na základě informace ve vyjádření Licenční správy MPO ze dne 2. 9. 2022 tento navržený důkaz označit za nadbytečný, tj. proč není způsobilý změnit závěr o povaze předmětného zboží, neboť naopak závěr žalovaného o povaze předmětného zboží podporuje. Žalobkyní naznačovaný opačný závěr je zcela nepodložený.

37. Dále žalovaný odmítl, že by citací určitých pasáží z odůvodnění relativizoval svůj vlastní závěr o vojenské povaze zboží – uvedené části rozhodnutí označil za obiter dictum. Z hodnocení informací o posouzení předmětného zboží Univerzitou obrany vyplývá další důkaz, že předmětné zboží je i dle názoru Univerzity obrany za daných okolností vojenským materiálem.

38. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Shrnutí žalobkyniny repliky a doplnění důkazů

39. Žalobkyně doplnila svou žalobu o čtyři dokumenty (v německém originále a českém překladu), které se týkají komunikace jejího obchodního partnera ATL Anlagentechnik Luhden GmbH s německým Spolkovým úřadem pro hospodářství a vývozní kontrolu. Ten představuje funkční obdobu Licenční správy MPO a Generálního ředitelství cel.

40. Z komunikace, konkrétně ze „sdělení správního orgánu“ ze dne 23. 1. 2023, vyplývá, že zařízení BAM Fallhammer a BAM Reibungsapparat nebyla německým úřadem považována ani za zboží dvojího užití podle nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2021/821, kterým se zavádí režim Unie pro kontrolu vývozu, zprostředkování, technické pomoci, tranzitu a přepravy zboží dvojího užití (dále jen „nařízení č. 2021/821“), ani za vojenský materiál podle § 8 německého nařízení o zahraničním hospodářství (dále jen „nařízení AWV“).

41. Tato právní kvalifikace ze strany německého orgánu je podle žalobkyně významná s ohledem na harmonizaci právní úpravy vojenského materiálu v rámci Evropské unie, jejímž cílem bylo prostřednictvím směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/43/ES, o zjednodušení podmínek transferů produktů pro obranné účely uvnitř Společenství (dále jen „směrnice č. 2009/43/ES“), vytvořit jednotný režim pro nakládání s produkty obranného průmyslu. Žalobkyně tímto podporuje svůj názor, že dané zboží nemělo být v České republice posouzeno jako vojenský materiál.

42. Směrnice Evropské unie nemá přímý účinek a musí být implementována do právního řádu členského státu prostřednictvím transpozice. Členské státy mohou od směrnice odchýlit, ale musí dodržet minimální míru harmonizace. Nařízení má přímý účinek a není třeba jej promítat do vnitrostátního právního řádu.

43. Směrnice č. 2009/43/ES obsahuje seznam vojenského materiálu, který byl do českého právního řádu transponován prostřednictvím zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, a prováděcím předpisem k tomuto zákonu. Kategorie SVMe 18 přílohy k vyhlášce č. 210/2012 Sb. odpovídá kategorii ML18 přílohy ke směrnici, což naznačuje, že zákonodárce při transpozici nepřijal přísnější právní úpravu.

44. Směrnice Evropské unie musí být implementována do právního řádu členských států prostřednictvím transpozice, což znamená, že seznam vojenského materiálu dle směrnice by mohl být pouze rozšířen, nikoliv zúžen. Český právní řád (vyhláška) doslovně přejímá seznam vojenského materiálu ze směrnice, což naznačuje, že právní povaha zboží žalobkyně by měla být totožná v obou členských státech (České republice i Německu).

45. Žalovaný tvrdí, že zboží žalobkyně je vojenským materiálem nebo zbožím dvojího užití. Německý spolkový úřad však zastává názor, že zboží žalobkyně není ani vojenským materiálem, ani zbožím dvojího užití, protože neodpovídá žádné kategorii v příloze k nařízení AWV ani v příloze k nařízení č. 2021/821. Tento případ ukazuje na výkladové rozpory v právních předpisech Evropské unie.

46. Žalobkyně dále uvádí, že definice vojenského materiálu je obsažena v § 5 odst. 1 a 2 zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a aby bylo možné konkrétní zboží označit za vojenský materiál, musí naplňovat tuto definici. Odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, čj. 10 A 45/2011–126, který potvrzuje, že uvedení výrobku v příloze č. 1 prováděcí vyhlášky nečiní z výrobku vojenský materiál, pokud neodpovídá zákonné definici.

47. S ohledem na rozporuplný výklad právních předpisů Evropské unie žalobkyně navrhuje obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou stran výkladu směrnice a nařízení č. 2021/821. Pokud soud neshledá důvody pro zahájení řízení o předběžné otázce, žalobkyně zdůrazňuje potřebu podrobně se zabývat povahou jejího zboží, což žalovaný správní orgán opomenul.

48. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že stanovisko Licenční správy MPO nebylo jediným podkladem pro určení povahy zboží a že byly hodnoceny všechny relevantní skutečnosti. Žalovaný je přesvědčen, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí srozumitelně popsal, jakým způsobem hodnotil veškeré námitky a návrhy důkazních prostředků.

49. Žalobkyně namítá, že hodnocení osoby příjemce zboží je irelevantní pro určení, zda se jedná o vojenský materiál. Evropský soudní dvůr ve svém ve věci Insinööritoimisto InsTiimiuvedl, že určení zboží coby vojenského materiálu nelze vyvodit pouze ze skutečnosti, že kupujícím jsou ozbrojené síly.

50. Žalobkyně opakovaně navrhovala, aby žalovaný provedl jako důkaz odborné posouzení zboží Univerzitou obrany, což však neučinil. Žalovaný pouze převzal zmínky o odborném posouzení, aniž by znal jeho obsah.

51. Žalobkyně uvádí, že požádala o vydání licence k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem kvůli postoji Licenční správy MPO a celní správy. Žalovaný však při hodnocení povahy zboží vycházel z vydané licence, což podle žalobkyně bylo chybné.

52. Žalobkyně odkazuje na písemné vyhotovení žaloby, kde jasně uvádí jednotlivá pochybení žalovaného při hodnocení vznesených námitek a důkazních návrhů.

53. V rámci pozdějšího doplnění důkazů žalobkyně uvedla, že obdržela odborné vyjádření Univerzity obrany, které bylo vyhotoveno z podnětu Licenční správy MPO. Vyjádření se týká shora uvedeného zboží. Univerzita obrany byla oslovena k technicko–právnímu posouzení zboží formou odborného vyjádření.

54. Posouzení Univerzity obrany se zaměřuje na technické vlastnosti uvedeného zboží. Zkoumá, zda bylo zboží zkonstruováno nebo přizpůsobeno pro použití v ozbrojených silách nebo bezpečnostních sborech, a zda naplňuje definici vojenského materiálu podle § 5 zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem. Posouzení uvádí, že uvedená zkušební zařízení jsou používána ve zkušebních laboratořích pro testování fyzikálních vlastností chemických látek, včetně energetických materiálů, které mohou být klasifikovány jako vojenský materiál. Přístroje však nejsou upravovány či přizpůsobovány pro testování vojenského materiálu.

55. Na str. 4 posouzení se uvádí, že zkušební zařízení nejsou speciálně určená nebo upravená výrobní zařízení sloužící k výrobě výrobků zahrnutých v seznamu vojenského materiálu. Odkazy výrobce na vojenské normy poukazují na skutečnost, že tato zařízení lze použít při provádění zkoušek dle norem vojenských bez potřeby jejich dalšího přizpůsobení. Závěr posouzení rekapituluje, že zkušební přístroje a zařízení nelze považovat za vojenský materiál ve smyslu § 5 zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a přílohy č. 1 vyhlášky č. 210/2012 Sb.

56. Odborné technické posouzení potvrzuje tvrzení žalobkyně, že zboží je univerzální zkušební zařízení určené primárně pro civilní laboratoře a nemá technické vlastnosti odpovídající vojenskému materiálu podle § 5 zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem. Zboží není zkonstruované pro použití v ozbrojených silách nebo bezpečnostních sborech a není v těchto složkách hromadně užíváno. Žalobkyně trvá na tom, že zboží není vojenským materiálem, což podporuje odborné posouzení a další důkazy. Napadené rozhodnutí, které vychází z předpokladu, že zboží je vojenským materiálem, je proto nesprávné a nezákonné.

V. Právní hodnocení krajského soudu

57. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

58. Žaloba je důvodná.

59. Krajský soud předesílá, že ve věci nepovažoval za nutné provádět jakékoli dokazování žalobkyní označenými listinami, které jsou součástí správního spisu, neboť jím se zpravidla dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Zbylé důkazy krajský soud neprovedl z toho důvodu, že by v nynější věci v podstatě nahrazoval činnost správního orgánu. V.A K námitkám nepřezkoumatelnosti 60. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti, jejichž důvodnost by sama o sobě postačovala ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Těmto námitkám nepřisvědčil.

61. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

62. Žalobkyně spatřuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného v tom, že celní orgány neprovedly vlastní posouzení otázky, zda shora uvedené zboží naplňuje zákonnou definici vojenského materiálu podle § 5 zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem.

63. Touto otázkou se celní úřad zabýval na straně 14 svého rozhodnutí a žalovaný na stranách 6 a 7 žalobou napadeného rozhodnutí. Lze shrnout, že celní orgány považují za klíčový závěr, že předmětné zboží je schopno testovat citlivost rovněž i vojenských trhavin a raketových pohonných hmot a dále je schopno demilitarizace munice, z čehož vyplývá, že předmětné zboží je bez jakéhokoliv konstrukčního zásahu možno použít i k těmto účelům. Zboží je tak přímo určeno k výrobě, vývoji a zkoušení poměrně úzkého spektra výrobků, které nepochybně jsou zcela běžně vojenským materiálem definovaným v § 5 odst. 1 písm. a) zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem. Celní orgány přitom vycházely ze stanoviska Licenční správy MPO ze dne 7. 6. 2022. Jakkoli se jedná o posouzení v jádru stručné (celní orgány věnovaly značnou část svých rozhodnutí především rekapitulaci celního a přestupkového řízení a podkladů založených ve spisu), žalobou napadené rozhodnutí kritériím přezkoumatelnosti odpovídá.

64. Žalobkyně dále spatřuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného v tom, že údajně nereagoval na námitku, dle které byla k podání žádosti o licenci donucena praktickými důvody, zejména hrozícími sankcemi za nesplnění smluvních termínů, a že licence nezakládá právní závěr o povaze zboží. Žalovaný se otázkou udělení vývozní licence zabýval na stranách 7 a 8 svého rozhodnutí, kde mimo jiné uvedl, že „[b]yla–li odvolateli vydána výše uvedená licence na vývoz předmětného zboží jakožto vojenského materiálu, je zřejmé, že tak bylo učiněno na základě žádosti odvolatele, ve které předmětné zboží popsal a uvedl jako vojenský materiál podle seznamu vojenského materiálu. Licenci ve věci vývozu vojenského materiálu logicky nelze udělit zboží, které vojenským materiálem není, přičemž nelze rozumně předpokládat, že by až čtyři správní orgány, které žádost o udělení licence dle § 16 odst. 1 zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem posuzují, nezjistily, že se v daném případě o vojenský materiál nejedná. Nelze rovněž bez dalšího dovozovat, že odvolatel dosáhl získání licence tím, že uvedl v žádosti o udělení licence nesprávný nebo neúplný údaj, který je nezbytný pro udělení licence, nebo doložil podklady podle § 15 odst. 4 neoprávněně pozměněné nebo padělané, čímž by se dopustil přestupku dle § 25 odst. 4 zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem. Z těchto důvodů i s ohledem na presumpci správnosti rozhodnutí správních orgánů proto GŘC konstatuje, že výše specifikovaná licence na vývoz předmětného zboží jakožto vojenského materiálu rovněž svědčí závěru, že předmětné zboží je vojenským materiálem.“ Jakkoli žalovaný výslovně nereagoval na argumentaci týkající se okolností podání žádosti, z uvedeného je jednoznačně patrné, jakým způsobem věc posoudil, tj. že upřednostnil samotnou skutečnost, že žalobkyně žádost o vydání licence podala a Licenční správa MPO žalobkyni licenci udělila. Žalovaný přiznal rozhodnutí o udělení licence presumpci správnosti. V.B K námitce neprovedení navrhovaného důkazu 65. Krajský soud naopak přisvědčil námitce, dle které celní orgány nesprávně odmítly provést navrhovaný důkaz odborným posouzením Univerzity obrany.

66. Dle § 5 odst. 1 zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem „[v]ojenským materiálem pro účely tohoto zákona jsou a) výrobky, jejich součásti a náhradní díly, které jsou vzhledem ke svým charakteristickým technicko–konstrukčním vlastnostem posuzovány jako zkonstruované nebo přizpůsobené pro použití v ozbrojených silách nebo bezpečnostních sborech, nebo jsou hromadně v těchto složkách užívány k zabezpečení úkolů obrany a bezpečnosti státu, b) stroje, zařízení, investiční celky, technologie, programové vybavení, technická dokumentace nebo návody vyrobené, upravené, vybavené, zkonstruované nebo přizpůsobené pro vojenské použití, zejména pro vývoj, výrobu, kontrolu a zkoušení dalších výrobků, jejich součástí a náhradních dílů uvedených v písmenu a).“ 67. Důvodová zpráva k citovanému ustanovení uvádí, že „[p]ro stanovení charakteru zboží jako vojenského materiálu je rozhodující jeho zvláštní konstrukce, jíž je předurčeno k použití pro účely obrany a bezpečnosti státu, tj. že příslušný materiál byl pro účely obrany a bezpečnosti státu speciálně vyvíjen a vyráběn. Je–li tento znak nedostačující pro stanovení charakteru vojenského materiálu, užije se následného určovacího znaku, jímž je skutečné hromadné použití pro ozbrojené složky k zabezpečení úkolů obrany a bezpečnosti státu. Ve smyslu uvedené definice se za vojenský materiál nepovažují vojenské zbraně určené k maloobchodnímu prodeji a dále výrobky, které sice slouží i pro ozbrojené složky, ale mají zcela jednoznačně civilní charakter (např. proviant, běžné komunikační prostředky apod.). Vymezení pojmu vojenský materiál je základním východiskem pro vydání a případné následné novelizace seznamu vojenského materiálu v prováděcích předpisech, a to na základě vymezení základních druhů vojenského materiálu přímo v zákoně“ (sněmovní tisk 756/0, volební období 1992–1996; důraz doplněn). Jakkoli se důvodová zpráva týká původního znění § 5 zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, z ničeho neplyne, že by snad zpřesňující novela č. 220/2009 Sb. na těchto východiscích cokoli měnila.

68. Uvedenému pak odpovídá i znění části SVMe 18 přílohy č. 1 k vyhlášce č. 210/2012 Sb., dle které mezi výrobní zařízení, zařízení pro testování vlivů okolního prostředí a součásti patří mimo jiné „[s]peciálně určené nebo upravené ‚výrobní‘ zařízení sloužící k ‚výrobě‘ výrobků zahrnutých v seznamu a pro ně speciálně určené součásti“.

69. Právě toto ustanovení cituje Licenční správa MPO ve svém vyjádření ze dne 7. 6. 2022, které je základem odůvodnění rozhodnutí celního úřadu i žalovaného. Vedle odkazu na citovaný podzákonný předpis však Licenční správa MPO v tomto vyjádření k zařazení zboží jakožto vojenského materiálu pouze uvedla, „že předmětné zboží je schopno testovat citlivosti rovněž i vojenských trhavin a raketových pohonných hmot a dále je schopno demilitarizace munice.“ Z toho ovšem neplyne, že by posuzované zboží bylo speciálně vyvíjeno a vyráběno pro účely obrany a bezpečnosti státu, což je základní otázka, na kterou je nezbytné nalézt odpověď.

70. Skutečnost, že posuzované zboží je schopno také (sic!) využít k činnostem, které popsala Licenční správa MPO, proto sama o sobě neznamená, že se jedná o vojenský materiál. V podstatě nic bližšího k tomu Licenční správa MPO neuvedla ani ve vyjádření ze dne 2. 9. 2022, v němž se pouze dovolává odborného posouzení Univerzitou obrany.

71. Za této situace správní spis neobsahuje dostatečný podklad pro skutková zjištění celních orgánů. Krajský soud se proto neztotožnil s jejich názorem, že žalobkyní navrhovaný důkaz odborným posouzením Univerzity obrany je nadbytečný. Sám tímto odborným posouzením důkaz neprováděl, neboť s ohledem na povahu námitky (tedy, že pochybení se neprovedením tohoto důkazu dopustily již celní orgány) by již fakticky nahrazoval činnost celních orgánů. Svědčí–li však toto odborné posouzení o tom, že zboží není vojenským materiálem, pak takový závěr bude muset žalovaný nepochybně vzít v úvahu a náležitě se s ním vypořádat.

72. Pro posouzení věci pak mohou být důležité i další okolnosti, resp. důkazy, o nichž se žalovaný dozví, popřípadě je žalobkyně navrhne. Nelze proto bez dalšího odmítnout například žalobkynin poukaz na správní praxi v Německu, jedná–li se o oblast upravenou předpisy unijního práva. Žalovaný se taktéž nemůže zbavit povinnosti posoudit podstatu věci poukazem na skutečnost, že žalobkyně následně získala vývozní licenci, neboť tím by žalobkyni zcela připravil o možnost předkládat důkazy o její nevině. V tomto ohledu skutečně může být významný i kontext, v jakém žalobkyně žádost i licenci podávala (například pod hrozbou smluvních sankcí ze strany odběratele apod.).

73. Krajský soud považuje za nutné dále zdůraznit, že je v tuto chvíli nerozhodné, zda by zboží mohlo případně být zbožím dvojího užití, neboť to není předmětem nynější věci. Celní úřad žalobkyni shledal vinnou z přestupku vymezeného mimo jiné tak, že žalobkyně podala elektronická celní prohlášení „bez nutného povolení Ministerstva průmyslu a obchodu ČR k vývozu vojenského materiálu podle zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem“ (důraz doplněn). Právě o takto vymezeném přestupkovém jednání pak rozhodoval i žalovaný. V.C K ostatním námitkám 74. Krajský soud považuje za vhodné vyjádřit se též k námitce, dle které se celní úřad dopustil pochybení při dokazování listinami mimo ústní jednání. Tato námitka není důvodná.

75. Celní úřad o tomto postupu dle § 51 odst. 2 správního řádu žalobkyni řádně vyrozuměl přípisem ze dne 21. 3. 2023 a následně o této skutečnosti vyhotovil protokol dle § 18 správního řádu. Z ničeho neplyne, že by již v protokolu muselo být zachyceno hodnocení důkazních prostředků. Takovéto hodnocení musí správní orgány obecně vzato samozřejmě provést, avšak především v odůvodnění svých rozhodnutí. Klíčové je, aby účastník řízení mohl z protokolu seznat, jaké důkazy správní orgán opatřil a mohl se s nimi následně seznámit a případně se k nim i vyjádřit. Tak tomu v nynější věci bylo. Žalobkyně konkrétně namítá nedostatky v bodě 31 protokolu, kde ovšem celní úřad zmiňuje listiny zaslané samotnou žalobkyní. S jejich obsahem tak byla nepochybně seznámena.

76. V protokolu zaznamenaná délka 105 minut nic nevypovídá o kvalitě hodnocení důkazních prostředků. Jak ve svém rozhodnutí správně poznamenal žalovaný, lze předpokládat, že celní úřad s těmito listinami byl obeznámen již předtím, což do práv žalobkyně nikterak nezasahuje.

77. Zbylými dílčími námitkami se krajský soud pro nadbytečnost již nezabýval.

VI. Závěr a náklady řízení

78. Pro konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

79. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

80. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokátky za zastupování v řízení o žalobě ve výši 4 × 3 100 Kč za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava věci, sepsání žaloby a sepsání dalších dvou podání ve věci samé) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 4 × 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 13 600 Kč. Celkové žalobkyniny náklady řízení tedy činí 16 600 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně.

81. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Shrnutí žalobkyniny repliky a doplnění důkazů V. Právní hodnocení krajského soudu V.A K námitkám nepřezkoumatelnosti V.B K námitce neprovedení navrhovaného důkazu V.C K ostatním námitkám VI. Závěr a náklady řízení