61 A 20/2016 - 66

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Venclovou, Ph.D., ve věci žalobce: L.M., nar. „X“, bytem „X“, zastoupeného V.Ř., nar. „X“, obecnou zmocněnkyní, trvale bytem „X“, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.10.2015, č.j. KrÚ 63605/2015/ODSH/13, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci: Rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 15.6.2015, č.j. OSA/P-177/15-D/32, jímž byl žalobce uznán vinným z naplnění skutkové podstaty přestupku podle ust. § 46 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), neboť porušil jinou povinnost stanovenou zvláštním právním předpisem, konkrétně stanovenou ust. § 94a odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), čehož se měl dopustit tím, že do 5 pracovních dnů od nabytí právní moci rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, č.j. OD 30/14-19/67.1/14006/Rg, (právní moc rozhodnutí dne 2.1.2015), tedy do 9.1.2015, neodevzdal věcně a místně příslušnému správnímu orgánu svůj řidičský průkaz, když tímto rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Jablonce nad Nisou (č.j. 90364/2013), kterým byla žalobci mj. uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců. Za uvedený přestupek byla žalobci podle ust. § 46 odst. 3 zákona o přestupcích, v souladu s ust. § 11 a § 12 zákona o přestupcích, uložena pokuta ve výši 10 000 Kč a dále mu byla na základě ust. § 79 odst. 1 zákona o přestupcích, v souladu s vyhláškou MV č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, uložena povinnost uhradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podle ust. § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), o přezkum zákonnosti rozhodnutí správního orgánu. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s.ř.s.). Žalobní body: Žalobce předně namítá nezákonnost žalovaného rozhodnutí, když v konkrétní rovině tvrdí, že prostřednictvím své zmocněnkyně zaslal správnímu orgánu I. stupně vyjádření, k němuž nebylo přihlédnuto s tím, že plná moc, kterou se zmocněnkyně žalobce prokazovala, byla imperfektní. Žalobce přitom tvrdí, že pokud měl správní orgán pochybnosti o řádnosti zmocnění, měl žalobce vyzvat k odstranění vad podání plné moci a poskytnout mu k tomu přiměřenou lhůtu. Vzhledem k tomu, že se správní orgány nevypořádaly s argumenty předloženými ve vyjádření, je rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně zatíženo nepřezkoumatelností rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Dále žalobce namítá, že nebyl vyzván k odstranění vad podaného blanketního odvolání, přičemž měl právo očekávat, že k tomuto kroku bude vyzván. Žalobce rovněž tvrdí, že nebyl povinen odevzdat řidičský průkaz, neboť bylo vydáno usnesení o odkladu výkonu rozhodnutí o přestupku, jímž mu byla uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel. Žalobce totiž tvrdí, že odevzdání řidičského průkazu na dobu několika dnů by bylo pouze formalistické. Dále žalobce namítá, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně je neurčitý, neboť není zřejmé, za jaké období byl žalobce trestán a zda není trestán opakovaně. Dále žalobce namítá neodůvodněnost výše sankce, kdy mu bylo pouze kladeno k tíži, že se již jednou identického skutku dopustil a byl za něj pokutován. Takové rozhodnutí však nabylo právní moci dne 2.2.2015, tedy později než žalobci vznikla povinnost řidičský průkaz odevzdat, ta totiž vznikla dne 9.1.2015. Žalobce tedy tvrdí, že mu nemůže být kladena k tíži recidiva, když prvé rozhodnutí nabylo právní moci později, než započalo údajné protiprávní jednání. Žalobce tvrdí, že jeho přestupek spočívající v neodevzdání řidičského průkazu neohrozil zákonem chráněný zájem, neboť policisté vždy lustrují řidiče, zda je držitelem řidičského oprávnění. Konečně žalobce namítá, že nebylo řádně doručováno, neboť plná moc udělená zmocněnkyni byla udělena na veškeré úkony správního řízení s výjimkou doručování písemností. Žalobce proto navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, přičemž uplatnil náklady řízení. Vyjádření žalovaného: Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na obsah obou rozhodnutí, přičemž zejména zdůraznil, že v obdobné věci téhož žalobce již bylo rozhodováno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích č.j. 52A 37/2015-51 ze dne 20.1.2016, který byl potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č.j. 7As 21/2016-29 ze dne 3.3.2016. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů, přičemž rozhodl podle skutkového a právního stavu v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1, 2 s.ř.s.). Okolnosti rozhodné pro posouzení věci: Dne 27.3.2015 bylo žalobci do vlastních rukou prostřednictvím držitele poštovní licence doručeno sdělení o zahájení správního řízení a předvolání obviněného k ústnímu jednání ze dne 16.3.2015, přičemž ústní jednání bylo nařízeno na den 8.4.2015. Tohoto ústního jednání se žalobce bez řádné omluvy neúčastnil a téhož dne po skončení ústního jednání byla správnímu orgánu I. stupně elektronicky doručena plná moc udělená žalobcem zmocněnkyni M. V., když na plné moci chyběl podpis zmocnitele, tedy žalobce. Spolu s plnou mocí bylo předloženo vyjádření obsahující námitku odkladu výkonu rozhodnutí o přestupku, jímž byla žalobci udělena sankce zákazu řízení všech motorových vozidel, a dále námitku litispendence bez bližší specifikace. S ohledem na to, že plná moc neobsahovala veškeré náležitosti, vydal správní orgán I. stupně podle § 37 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), výzvu k odstranění uvedené vady podání ve lhůtě do 5 dnů s poučením, že do doby splnění uvedené podmínky nebude možné M. V. považovat za zmocněnkyni žalobce. Jelikož tato výzva byla doručována na elektronickou adresu, avšak její přijetí nebylo řádně potvrzeno, byla výzva doručena prostřednictvím držitele poštovní licence na adresu trvalého bydliště M.V., tedy na adresu trvalého bydliště podatele podání. Vzhledem k tomu, že plná moc nebyla řádně doplněna, nebylo s M. V. jednáno do vydání rozhodnutí správním orgánem I. stupně jako se zmocněnkyní žalobce. Následně bylo proto přímo žalobci zasláno poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu, o tom, že má možnost před vydáním rozhodnutí vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a dále, že má právo nahlížet do spisu, navrhovat důkazy a činit návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí. Žalobce byl poučen rovněž o tom, že po uplynutí lhůty 5 dnů ode dne doručení tohoto poučení bude ve věci vydáno rozhodnutí. Uvedené poučení bylo žalobci doručeno do jeho vlastních rukou prostřednictvím držitele poštovní licence dne 29.5.2015. Po marném uplynutí lhůty bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Jak uvedl správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí a jak vyplývá z obsahu správního spisu, správní orgán I. stupně měl k dispozici následující podklady: rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou, č.j. 90364/2013 ze dne 19.11.2013, jímž byla žalobci uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 8 měsíců, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 31.1.2014, rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 15.12.2014, č.j. OD30/14- 19/67.1/14006/Rg, které nabylo právní moci dne 2.1.2015, jímž bylo rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou výše uvedené potvrzeno. Z oznámení přestupku Magistrátu města Pardubice, odboru dopravy, ze dne 5.2.2015, vzal správní orgán I. stupně za prokázané, že žalobce neodevzdal ve stanovené lhůtě do 9.1.2015 řidičský průkaz, evidenční číslo XY, což žalobce ani nesporuje. Dále byla žalobci dne 19.1.2015 do vlastních rukou prostřednictvím držitele poštovní licence doručena výzva k odevzdání řidičského průkazu, vyhotovená Magistrátem města Pardubic, odborem dopravy. Z výpisu karty řidiče bylo prokázáno, že žalobce má blokaci řidičského oprávnění z důvodu pozbytí řidičského oprávnění ke dni 2.1.2015. Ve správním spise je dále založeno usnesení Magistrátu města Jablonec nad Nisou, ze dne 27.2.2014, č.j. 17295/2014 (právní moc dne 19.3.2014), jímž byl podle ust. § 83 odst. 1 zákona o přestupcích, k žádosti žalobce odložen výkon pravomocného rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou, č.j. 90364/2013 ze dne 19.11.2013, a to z důvodu podání žaloby podle § 65 s.ř.s. Podle odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně se žalobce dopustil přestupku podle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť porušil povinnost stanovenou zvláštním předpisem, a to § 94a odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, když do 5 dnů, tj. do 9.1.2015 od nabytí právní moci rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje, jak uvedeno shora, které nabylo právní moci dne 2.1.2015, neodevzdal řidičský průkaz příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Správní orgán I. stupně zdůraznil, že postačující formou zavinění je zavinění z nedbalosti (§ 3 zákona o přestupcích), když pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl (§ 4 odst. 2 zákona o přestupcích), tedy zdůraznil, že má nadevší pochybnost za prokázané, že došlo k zaviněnému jednání žalobce. Pokud jde o stanovení druhu a výše sankce, uvedl správní orgán I. stupně, že přihlédl k okolnostem případu a zejména k tomu, že jednání obviněného bylo motivováno snahou zjevně zneužít řidičský průkaz při případných silničních kontrolách a zamezit zjištění, že žalobce nesmí řídit, což správní orgán považuje za vysoce společensky nebezpečné. Dále bylo přihlédnuto k osobě obviněného, která ta se vyznačuje nulovým respektem k povinnostem vyplývajícím ze zákona o provozu na pozemních komunikacích, když správní orgán I. stupně výslovně uvedl, že shodné jednání žalobce již bylo projednáváno správním orgánem I. stupně pod č.j. OSA/P-367/14-D, když rozhodnutí ze dne 18.8.2014 nabylo právní moci dne 2.2.2015. Přesto bylo zdůrazněno preventivní a výchovné působení sankce, když pokuta byla uložena na spodní hranici zákonné sazby, tj. ve výši 10 000 Kč, kdy lze uložit pokutu až do výše 30 000 Kč. Toto rozhodnutí bylo doručeno žalobci do vlastních rukou prostřednictvím držitele poštovní licence. Dne 30.6.2015 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno odvolání žalobce podané zmocněnkyní žalobce M. V., která doložila elektronicky plnou moc, na níž je uveden podpis zmocnitele. Jednalo se o blanketní odvolání. Dne 27.7.2015 bylo vydáno opravné rozhodnutí, které bylo doručeno prostřednictvím držitele poštovní licence do vlastních rukou žalobci a dále bylo doručeno na adresu trvalého pobytu zmocněnkyně žalobce M. V. V tomto opravném rozhodnutí byla doplněna povinnost žalobce uhradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč na základě ust. § 79 odst. 1 zákona o přestupcích a podle vyhlášky MV č. 231/1996 Sb. Dne 8.7.2015 byla správnímu orgánu I. stupně doručena prostřednictvím držitele poštovní licence plná moc udělená žalobcem M. V., která obsahovala podpis žalobce jako zmocnitele. Tato plná moc byla udělena pro zastupování ve správním řízení v plném rozsahu včetně řízení odvolacího, mimo doručování písemností. Žalobce byl výzvou k odstranění vad podání podle § 37 odst. 3 a § 82 odst. 2 správního řádu, ze dne 1.7.2015 vyzván k doplnění podání (odvolání) o náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 a § 82 odst. 2 správního řádu, a to ve lhůtě do 5 dnů ode dne doručení této výzvy, když ta byla s ohledem na předchozí nepotvrzení doručeného podání na elektronickou adresu M. V., ta přitom ani nepožádala o doručování na elektronickou adresu, doručena zmocněnkyni žalobce prostřednictvím držitele poštovní licence na adresu jejího trvalého pobytu. Tato výzva byla uložena po zanechání poučení dne 3.7.2015 a dne 15.7.2015 byla vložena do schránky adresáta, tedy zmocněnkyně žalobce. S ohledem na to, že odvolání nebylo žádným způsobem doplněno, rozhodl žalovaný jako odvolací správní orgán ve věci žalovaným rozhodnutím ze dne 5.10.2015, jak již uvedeno shora, přičemž toto rozhodnutí bylo z důvodu opatrnosti, jak uvedeno v textu žalovaného rozhodnutí, doručováno jak na adresu zmocněnkyně žalobce, tak na adresu žalobce prostřednictvím držitele poštovní licence. Žalovaný se ztotožnil se skutkovými závěry a právním posouzením věci správním orgánem I. stupně. Posouzení věci krajským soudem: V dané věci bylo obsahem správního spisu prokázáno a rovněž je mezi účastníky řízení nesporné, že ve věci bylo vydáno rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou, č.j. 90364/2013 ze dne 19.11.2013, které bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 15.12.2014, č.j. OD30/14-19/67.1/14006/Rg, které nabylo právní moci dne 2.1.2015, přičemž uvedenými rozhodnutími byla žalobci uložena povinnost, resp. sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 8 měsíců. Dále žalobce nesporoval, že do 5 pracovních dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, tj. od 2.1.2015 do 9.1.2015 neodevzdal řidičský průkaz příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Naproti tomu žalobce sporoval, že by tuto povinnost měl, resp. že na něj dopadala, a to právě z důvodu, že byla odložena vykonatelnost rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou, č.j. 90364/2013 ze dne 19.11.2013, a to usnesením Magistrátu města Jablonec nad Nisou, č.j. 17295/2014 ze dne 27.2.2014, které nabylo právní moci dne 19.3.2014. Je zřejmé, že usnesení o odkladu vykonatelnosti se vztahovalo k potvrzujícímu rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 31.1.2014, č.j. OD30/14- 367.1/14006/Rg, když důvodem odkladu vykonatelnosti bylo podání správní žaloby právě proti uvedenému rozhodnutí. Tedy usnesení o odkladu vykonatelnosti bylo vyčerpáno dne 11.9.2014, tedy právní mocí rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.8.2014, č.j. 60A 3/2014-62, kterým bylo rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, neboť odpadl důvod odkladu vykonatelnosti. Následně rozhodl Krajský úřad Libereckého kraje opětovně proti odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou ze dne 19.11.2013, č.j. 90364/2013 rozhodnutím ze dne 15.12.2014, č.j. OD 30/14-19/67.1/14006/Rg (právní moc dne 2.1.2015). Teprve poté byla dne 15.1.2015 vydána výzva k odevzdání řidičského průkazu po uplynutí lhůty 5 pracovních dnů od 2.1.2015, která byla doručena žalobci dne 19.1.2015. Krajský soud zdůrazňuje, že odložení výkonu rozhodnutí nemůže mít na zákonnou povinnost odevzdat řidičský průkaz podle § 94a odst. 2 zákona na provozu na pozemních komunikacích, vliv ani v případě, že by důvodem odložení výkonu rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou ze dne 19.11.2013, č.j. 90364/2013 byl soudní přezkumu aktuálního rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně (tj. v daném případě rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 15.12.2014), kterým byla povinnost odevzdat řidičský průkaz stanovena. Pokud jde o časové vymezení přestupku ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, žalobce byl postižen za přestupek neodevzdání řidičského průkazu, který je časově vymezen uplynutím doby, v níž byl žalobce povinen řidičský průkaz odevzdat, tj. od nabytí právní moci rozhodnutí, tedy 2.1.2015, do 5 pracovních dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, tj. do 9.1.2015. Tedy krajský soud ohledně námitky časového vymezení přestupku žalobce uzavírá, že přestupek je časově ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které bylo potvrzeno rozhodnutím žalovaného, dostatečně časově ukotven, o jeho časovém vymezení tak nejsou z hlediska případné zaměnitelnosti skutku dány žádné důvodné pochybnosti. Podle § 94a odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, platí, že držitel řidičského oprávnění pozbývá řidičské oprávnění dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým mu byl soudem uložen trest nebo příslušným správním úřadem uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, kterým bylo uloženo v trestním řízení přiměřené omezení spočívající ve zdržení se řízení motorových vozidel nebo kterým bylo rozhodnuto o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nebo o podmíněném zastavení trestního stíhání, v průběhu jehož zkušební doby se držitel řidičského oprávnění zavázal zdržet se řízení motorových vozidel. Podle § 94a odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, řidičský průkaz je povinen odevzdat držitel řidičského průkazu příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do 5 pracovních dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí podle odst.

1. Z uvedeného ust. § 94a odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, je zjevné, že držitel řidičského oprávnění pozbývá řidičského oprávnění dnem nabytí právní moci dotčeného rozhodnutí, kterým mu byl uložen správním orgánem zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel přímo ze zákona, jedná se tedy o zákonný důsledek rozhodnutí. Proto se žalobce nemůže důvodně domáhat odložení vykonatelnosti rozhodnutí, kterým byl postižen za přestupek, ač byl mimo to vyčerpán právní mocí rozhodnutí krajského soudu, jak uvedeno shora. Krajský soud přitom podotýká, že ve věci žalobce přitom již proti obdobně vzneseným námitkám rozhodoval jak Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jak již uvedeno shora, pod sp.zn. 52A 37/2015, tak zejména právní názor k povaze usnesení o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o přestupku vyjádřil dne 3.3.2016 NSS, a to v rozsudku č.j. 7As 21/2016-29, když výslovně uvedl: „Usnesení Magistrátu města Jablonce nad Nisou o odkladu ze dne 27.2.2014 nejen pro svůj termín vydání, ale především pro svou povahu, nemohlo zpětně ničeho změnit na tom, že stěžovatel porušil svou zákonnou povinnost stanovenou mu v ust. § 94a odst. 2 zákona o silničním provozu, pokud do dne 7.2.2014 neodevzdal svůj řidičský průkaz, a že tak naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích. Aby se stěžovatel tohoto přestupku nedopustil, měl správně ke dni 7.2.2014 vrátit svůj řidičský průkaz a posléze měl v návaznosti na usnesení o odkladu možnost případně požádat o jeho zpětné vydání.“ Tedy z citovaného rozsudku NSS je zcela jednoznačné, že povinnost odevzdat řidičský průkaz je povinností, která nastává za daných okolností ze zákona a odklad výkonu rozhodnutí o přestupku, jímž byla uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel, nemůže mít na tuto zákonnou povinnost vliv. Tedy tato žalobní námitka není důvodná. Pokud jde o další námitku žalobce, a to o námitku, že nebylo jednáno se zmocněnkyní žalobce M. V. z důvodu imperfektní plné moci, pak krajský soud s postupem žalovaného, resp. s postupem správního orgánu I. stupně souhlasí, neboť uvedená osoba jako podatel podání byla zcela v souladu s ust. § 37 odst. 3 správního řádu, vyzvána k odstranění vady podání a byla jí k tomu poskytnuta přiměřená lhůta. K doplnění plné moci o podpis zmocnitele však do dne vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně nedošlo, tedy správní orgán I. stupně v souladu se správním řádem jednal pouze s žalobcem, když mu podle § 36 odst. 3 správního řádu, umožnil zasláním řádného poučení vyjádřit se ve stanovené lhůtě k podkladům rozhodnutí, nahlížet do spisu a činit ve věci návrhy. Toho však žalobce nevyužil. Tedy postup správního orgánu I. stupně dle názoru krajského soudu netrpí žádnými procesními vadami, které by mohly mít vliv na zákonnost žalovaného rozhodnutí. Ve věci pak bylo podáno blanketní odvolání, a to prostřednictvím zmocněnkyně M. V. v době, kdy již správní orgán I. stupně měl k dispozici doplněnou plnou moc včetně podpisu zmocnitele, přičemž tato plná moc byla udělena v plném rozsahu ke správnímu řízení jak ve fázi řízení před správním orgánem I. stupně, tak ve fázi odvolacího řízení s výjimkou doručování. Jestliže správní orgán I. stupně vyzval zmocněnkyni M. V. k doplnění vady odvolání, které bylo pouze blanketní, a to podle § 37 odst. 3 a podle § 82 odst. 2 správního řádu, pak obsahově vydal výzvu, která byla z pohledu správního řádu výzvou náležitou. Podle ust. § 4 odst. 2 správního řádu, správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze a úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Dle názoru krajského soudu přitom s ohledem na okolnosti známé z úřední činnosti jak soudu, tak správnímu orgánu I stupně i žalovanému, kdy M. V. opakovaně zastupovala jako obecná zmocněnkyně obviněné ve věcech dopravních přestupků (např. usnesení nadepsaného krajského soudu ze dne 16. 7. 2015, čj. 52 A 53/2015- 28, rozsudek nadepsaného krajského soudu ze dne 8.4.2015, č.j. 52A 57/2014-57) bylo zaslání této výzvy, která obsahově vyhovuje náležitostem podle § 37 odst. 7 a § 82 odst. 2 správního řádu, zcela nadbytečné, a to právě proto, že se jedná o zmocněnkyni, která v obdobných případech zastupuje opakovaně, tedy bylo jí dobře známo, že odvolání má obsahovat důvody, pro něž je rozhodnutí správního orgánu I. stupně napadáno. Tedy jestliže správní orgán I. stupně zaslal zmocněnkyni žalobce výzvu k odstranění vady podání, a to přesto, že plná moc byla formulována na celé správní řízení „mimo doručování,“ pak dle názoru krajského soudu nedošlo k procesní vadě řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost žalovaného rozhodnutí. Právě skutkové okolnosti dané věci, tedy osobní poměry zmocněnkyně žalobce odlišují danou věc od procesních situací, které byly popsány v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, č.j. 54Ca 1/2008-30 ze dne 14.2.2008 a rozsudku NSS ze dne 4.1.2010, č.j. 2As 99/2010-67, na něž žalobce v žalobě odkazoval. Krajský soud přitom považuje za nutné dodat, že pokud jde o posouzení omezení plné moci, které vylučovalo doručování, pak podle ust. § 34 odst. 2 správního řádu, s výjimkou případů, kdy má zastoupený v řízení něco osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak. Z uvedeného ustanovení je tedy zřejmé, je-li udělena plná moc, pak nastupuje veřejnoprávní, tedy kogentní ustanovení § 34 odst. 2 správního řádu, podle kterého je správní orgán nikoliv oprávněn, ale povinen doručovat písemnosti zástupci, má-li mít doručení právní následky. Naopak pokud by správní orgán doručoval přímo žalobci jako účastníkovi řízení, mohl by se tento domáhat ust. § 34 odst. 2 věty druhé správního řádu, že toto doručení nemělo účinky pro běh lhůt pro doplnění blanketního odvolání. Krajský soud si je vědom toho, že plná moc může být udělena podle § 33 odst. 2 správního řádu, i pouze k určitému úkonu či ke skupině úkonů nebo pro určitou část řízení, nicméně má za to, že nelze opomíjet právě kogentní ustanovení § 34 odst. 2 správního řádu, jak již shora uvedeno, přičemž i z logiky zastoupení, kdy zastoupením je sledováno řádné hájení práv účastníka řízení a zrychlení řízení, včetně zrychlení komunikace, že by takový způsob komunikace, který by směřoval ke všem výkonům a vylučoval by právě doručování (a to ještě pouze od správního orgánu směrem k obviněnému, ač to z plné moci výslovně nevyplývá, avšak zmocněnkyně žalobce sama správnímu orgánu I. stupně doručovala), rozhodně ke zrychlení a přehlednosti vedení správního řízení nepřispěl. S ohledem na uvedené ust. § 34 odst. 2 správního řádu, tak lze mít za to, že k ustanovení plné moci, které vylučuje doručování zmocněnci, nebylo možné přihlížet, tedy že správní orgán I. stupně postupoval zcela v souladu s ust. § 34 odst. 2 správního řádu, když výzvu k odstranění vady blanketního odvolání doručil zmocněnkyni, přičemž zmocněnkyni ji doručoval na adresu trvalého pobytu, když ta o doručování na elektronickou adresu nepožádala. Jak vyplývá ze setrvalé judikatury NSS, ale i z nálezu Ústavního soudu, rozsah poučovací povinnosti správního orgánu podle § 4 odst. 2 správního řádu, nelze vykládat tak, že správní orgán je povinen poučovat účastníka řízení v každém případě a komplexně o jeho právech a povinnostech, nýbrž tato povinnost správního orgánu je limitována právě osobními poměry účastníka nebo zmocněnce účastníka správního řízení. K tomu krajský soud odkazuje obdobně na rozsudek NSS ze dne 14.4.2005, č.j. 6Ads 13/2004-20, kdy rozsah poučovací povinnosti soudu je dán újmou, která by mohla postihnout účastníka řízení v případě, že mu náležité poučení nebude poskytnuto. V dané věci je přitom zřejmé, že jestliže zastupovala zmocněnkyně opakovaně jiné přestupce ve správním řízení a opakovaně tedy podávala odvolání, pak si byla vědoma toho, že odvolací orgán bez doplnění odvolacích důvodů není oprávněn za žalobce domýšlet možné odvolací důvody. Obdobně lze poukázat na rozsudek NSS ze dne 14.10.2010, č.j. 5As 1/2010-76, podle kterého je poučovací povinnost podle § 4 odst. 2 správního řádu, obecnou poučovací povinností o procesních právech a povinnostech, nepatří sem návod, co by účastník řízení měl nebo mohl učinit, aby dosáhl žádaného výsledku. Obdobně podle nálezu Ústavního soudu ze dne 7.7.1999, sp.zn. I ÚS 138/98: „Hranice poučovací povinnosti obecných soudů jsou ústavně dány článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a též zásadou rovnosti účastníků řízení, a to bez ohledu na to, o jaké řízení jde či jaká věc má být projednávána. Podle § 5 o.s.ř. mají být přiměřené situaci a brát v úvahu všechny okolnosti případu.“ Tedy dle uvedené judikatury a i dle znění § 4 odst. 2 správního řádu, je zřejmé, že poučovací povinnost správního orgánu je v konkrétním případě vždy formována právě osobními poměry účastníka případně zmocněnce účastníka řízení. Postup správního orgánu I. stupně, kdy výzva byla doručena zmocněnkyni žalobce jako podateli blanketního odvolání a nebyla doručena přímo žalobci, nelze hodnotit jako vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost žalovaného rozhodnutí, a to právě z toho důvodu, že se výzva dostala do sféry zmocněnkyně žalobce, která podala za žalobce odvolání, tedy byla ve věci činná, tedy mohla očekávat komunikaci ze strany správního orgánu a zejména si musela být dobře vědoma právě pro svoji zkušenost v jednání se správním orgánem, že blanketní odvolání není odvoláním, z něj by bylo možné seznat důvody, které žalobce vedly k napadení rozhodnutí, a že takové odvolání je nutno třeba doplnit, má-li žalobce zájem na tom, aby jeho odvolací důvody byly v rozhodnutí žalovaného vypořádány. Tedy ani námitka ohledně údajné absence výzvy k doplnění blanketního odvolání není důvodná. Pokud jde o údajný nedostatek důvodů rozhodnutí správního orgánu I. stupně a potažmo i žalovaného, s touto žalobní námitkou se krajský soud neztotožňuje, a to zejména proto, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je řádně odůvodněno, byly v něm uvedeny podklady, na základě nichž bylo rozhodnuto, ty žalobce nesporoval, dále bylo uvedeno z jakého důvodu se na žalobce vztahovala zákonná povinnost odevzdat řidičský průkaz, přičemž závěr správního orgánu I. stupně, že se žalobce dopustil přestupku porušením povinnosti podle § 94a odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, byl v souladu se zákonem, zejména bylo v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, že se jedná o zavinění přinejmenším nedbalostní, které je podle zákona o přestupcích, a to podle § 3 zákona o přestupcích dostatečným zaviněním, přičemž správní orgán I. stupně dovodil zavinění z nedbalosti podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích. Žalobce v žalobě v této souvislosti namítal, že se správní orgán I. stupně nevypořádal s jeho argumenty, které uplatnil ve vyjádření, protože k tomuto nepřihlížel, neboť bylo podáno M. V., která v té době neprokázala řádnou plnou moc, přičemž v tomto vyjádření byla namítána jednak již shora vypořádaná námitka odkladu výkonu rozhodnutí a dále námitka litispendence, totiž že za totožný skutek, jak je uveden ve sdělení obvinění, byl žalobce již uznán vinným pravomocně zdejším správním orgánem. K tomu krajský soud uvádí, že pokud jde o první námitku, s ní se správní orgán I. stupně vypořádal ve svém rozhodnutí, když výslovně na str. 5 svého rozhodnutí, že se zabýval usnesením o odkladu výkonu rozhodnutí s tím, že nemělo na povinnost žalobce podle § 94a odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, vliv. Pokud se jedná o tvrzenou námitku litispendence, lze uvést, že se nemohlo jednat o překážku litispendence, tedy věci zahájené, případně ani překážku res iudicate, tedy věci rozsouzené, a to právě z toho důvodu, že, jak již uvedeno shora, časové vymezení trvajícího přestupku bylo řádně vymezeno ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a to právní mocí rozhodnutí, která nastala dne 2.1.2015 a datem 9.1.2015, do kdy měl být odevzdán řidičský průkaz, přičemž spáchání tohoto přestupku je třeba považovat za jeden trvající skutek až do sdělení o zahájení správního řízení. To bylo žalobci doručeno dne 27.3.2015. Zatímco v předchozím rozhodnutí, jímž byl žalobce pravomocně uznán vinným, se jednalo o jiný skutek, kdy neodevzdal řidičský průkaz, byť se jednalo o zákonnou povinnost v důsledku sankce zákazu řízení motorových vozidel uložené týmž rozhodnutím, a to rozhodnutím Magistrátu města Jablonce nad Nisou, č.j. 90364/2013 ze dne 19.11.2013, neboť v předchozím správním řízení byl skutek vymezen odlišnou a jednoznačnou datací (povinnost odevzdat řidičský průkaz do 7.2.2014), přičemž skutek trval do sdělení obvinění v tomto předchozím řízení. Tedy nemohlo se jednat o postih za tentýž skutek. Uvedený výklad odpovídá ust. § 12 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „trestní řád“), podle kterého pokračoval-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. V dané věci totiž zákon o přestupcích nezakotvuje autonomní úpravu, proto je třeba analogicky použít právě ustanovení trestního řádu. Obdobný závěr zaujal i NSS v rozsudku č.j. 1As 49/2012-33 ze dne 15.8.2012, bod 21: „Zákon o přestupcích výslovně neupravuje moment, kdy je ukončen skutek při pokračujícím přestupku. Proto je nutno při posuzování dané otázky vyjít z analogické aplikace § 12 odst. 11 trestního řádu, podle něhož „pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek“. Trestní řád zajisté není bez dalšího použitelný na každý jednotlivý dílčí problém, který procesní normy zákona o přestupcích neřeší. Na druhou stranu v elementárních věcech přestupkovým právem neřešených musí nutně nastupovat postulát jednoty právního řádu. Jak přitom upozorňuje trestněprávní nauka, „hranice, kdy je pokračující trestný čin přetržen, existovat musí“ (Kučera, P. „Pokračující trestný čin v trestním řádu“ In: Trestní právo, č. 10/2007, s. 7). Stejný závěr musí platit též ve vztahu k pokračujícím přestupkům.“ Tedy ani námitka litispendence či res iudicata nemůže obstát. Nicméně krajský soud opětovně zdůrazňuje, že správní orgán I. stupně ani neměl povinnost se vyjádřením podaným M. V. zabývat, neboť bylo podáno osobou, která neprokázala řádnou plnou moc. Ještě pokud jde o časové vymezení přestupku ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tak výrok vymezení je jednoznačně právě tím, že byla vymezena doba, v níž byl žalobce povinen odevzdat řidičské oprávnění, přičemž přestupku se dopustil, jestliže toto řidičské oprávnění neodevzdal. Je přitom zjevné, že až do doby sdělení obvinění takový trvající přestupek trval. Ohledně tohoto posouzení lze přitom odkázat na obdobnou věc právě ve věci žalobce, rozsudek NSS, jak již zmíněno shora, č.j. 7As 21/2016-29 ze dne 3.3.2016, kdy byla uplatněna obdobná kasační námitka, když NSS dospěl k závěru: „Skutkové i právní vymezení stěžovatelem spáchaného skutku je dostačující a odpovídá i předestřené judikatuře (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 - 39, dostupný na www.nssoud.cz). Smyslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí je především to, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním. Ze shora uvedeného zcela nepochybně vyplývá, že stěžovatel byl postižen jen za to, že nesplnil svou zákonnou povinnost nejpozději dne 7. 2. 2014, tedy ve lhůtě stanovené zákonem (§ 94a odst. 2 zákona o silničním provozu). Takto formulovaný výrok rozhodnutí správního orgánu je dostatečně konkrétní a plně vyhovuje všem požadavkům na něho kladeným.“ Tedy v obou případech bylo použito obdobné časové vymezení skutku ve výroku správního orgánu I. stupně, kdy byla časově vymezena doba, v níž měl žalobce povinnost odevzdat řidičský průkaz, přičemž jednoznačná odlišná datace vázaná na právní moc odlišných rozhodnutí dostatečně prokazuje právě to, že žalobce není postižen za týž skutek. Proto ani tato žalobní námitka nemůže být důvodná. Dále nelze přisvědčit žalobci, že neodevzdání řidičského průkazu nenaplňuje škodlivost jednání pro společnost. Je na zákonodárci, aby stanovil skutkové podstaty přestupků a na adresátech právních norem, aby tyto respektovaly, neboť jimi je prostřednictvím zákonodárce vyjádřen společenský konsensus na kriminalizaci určitého nežádoucího jednání. Zpravidla již naplnění formálních znaků skutkové podstaty přestupku přitom již v sobě zahrnuje naplnění materiálního znaku, neboť narušuje nebo ohrožuje zájem společnosti (obdobně např. rozsudek NSS ze dne 14.12.2009, 5As 104/2008-45), jak je tomu i v tomto případě, když odevzdání řidičského průkazu má usnadnit provedení silniční kontroly, tedy zabránit tomu, aby se řidič prokazoval řidičským průkazem, ač mu řízení bylo na určitou dobu zakázáno. Pokud jde o odůvodnění výše sankce, krajský soud odůvodnění učiněné správním orgánem I. stupně, s nímž se ztotožnil žalovaný, považuje za dostatečné. Správní orgán se zabýval osobou žalobce, když dovodil jeho nulový respekt k uloženým právním povinnostem v oblasti silničního provozu. To, že žalobce neodevzdal řidičský průkaz, přitom bylo jednoznačné, žalobce to ani nesporoval, ještě před nabytím právní moci předchozího rozhodnutí, které žalobce postihovalo za předchozí nesplnění této jeho trvající zákonné povinnosti. Tedy správní orgán I. stupně přihlédl k prokázané a nezpochybněné okolnosti, že žalobce neodevzdal řidičský průkaz, přičemž tento protiprávní stav s ním již byl ve správním řízení řešen. Taková okolnost přitom jistě o přístupu žalobce k zákonným povinnostem vypovídá, tudíž k ní správní orgán I. stupně při stanovení výše sankce mohl přihlédnout. I přesto byla sankce stanovena v dolní třetině zákonné sazby (uložena ve výši 10 000 Kč z možných až 30 000 Kč) a byl zdůrazněn preventivní a výchovný účel. Uložení sankce je tak dostatečně a srozumitelně odůvodněno. Pro úplnost krajský soud doplňuje, že žalobce neuplatnil návrh na snížení zjevně nepřiměřené sankce, čímž by se krajský soud byl povinen k návrhu žalobce zabývat podle ust. § 78 odst. 2 s.ř.s. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl krajský soud k závěru, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť porušil povinnost stanovenou mu § 94a odst. 1, 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, bylo vydáno v souladu se zákonem, přičemž žalovaný nedůvodné odvolání žalobce v souladu s ust. § 90 odst. 5 správního řádu, zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Vzhledem k tomu, že žaloba není důvodná, musel ji krajský soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnout. Náklady řízení: O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci zakotvené v § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce nebyl ve věci úspěšný a úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení při jednání krajského soudu vzdal.

Poučení