61 A 20/2023–81

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové, ve věci žalobců: a) Ing. M. K., bytem X b) Ing. J. V. bytem oba zastoupeni advokátem JUDr. Milošem Tuháčkem se sídlem Převrátilská 330/15, 390 01 Tábor proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti: I) CETIN, a. s., IČO 04084063 se sídlem Českomoravská 2510/19, 190 00 Praha 9 II) VLTAVAPARK, s. r. o., IČO 26024306 se sídlem Radniční 136/7, 370 01 České Budějovice zastoupena advokátkou JUDr. Olgou Strakovou se sídlem Radniční 489/7, 370 01 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2023, sp. zn. ODSH 67614/2022/matu1 SO, čj. KUJCK 33515/2023, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2023, sp. zn. ODSH 67614/2022/matu1 SO, čj. KUJCK 33515/2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců jednotlivě na náhradě nákladů řízení částku 9 728 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Magistrát města České Budějovice (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 16. 3. 2022, čj. SU/6450/2021–42, změnil k žádosti osoby zúčastněné na řízení II) (dále jen „žadatel“) ze dne 8. 10. 2021 dřívější územní rozhodnutí ze dne 10. 9. 2018, čj. SU/2442/2018–11, tak, že „umístění novostavby bytového domu ‚Bydlení Luční jez – objekt K, L, M, N‘ včetně napojení na inženýrské sítě (vodovod, oddílná kanalizace, teplovod, rozvody NN a optické vedení) a ve změně umístění komunikací a zpevněných ploch, U Lučního jezu, České Budějovice“.

2. Změna spočívala v úpravě tvarového a architektonického řešení objektu K, L, M, N. Důvodem bylo především zrušení 3. PP, změna struktury a řešení bytů včetně změny architektonického řešení objektu. Došlo ke změně dispozičního řešení, přičemž bytová plocha je přerozdělena na byty s menší plošnou výměrou, což vede ke zvýšení počtu bytů při zachování obdobného rozsahu celkových bytových ploch. Bylo zrušeno vyklonění části N směrem k řece Vltavě, celkový objem a zastavěná plocha objektu se mírně zmenšily.

3. Stavební úřad popisuje objekt tak, že se jedná „o víceúčelový dům určený primárně pro bydlení rozdělený do sekcí K, L, M, N. Je navržen se čtyřmi až pěti obytnými nadzemními podlažími v částech K, L, M a až osmi nadzemními podlažími v části N. V rámci změny bylo zrušeno 3. PP, objekt má nyní 2 podzemní podlaží pro parkování. První podzemní parkovací podlaží je polozapuštěné, další je zcela podzemní. V nadzemních podlažích se nacházejí byty (nově 159 bytů kategorie 2+kk – 4+kk oproti původním 127 bytům) a 1 nebytový prostor v objektu N, ve společném suterénu objektu jsou umístěny parkovací plochy – garáže a parkovací stání. Kapacita navržených podzemní podlažích umožňuje umístění 9 garáží a 155 parkovacích stání (tj. 164 odstavných stání). Pro objekt K, L, M, N dle požadavku bilance dopravy v klidu se uvažuje rovněž se 16 a 25 odstavnými stáními pro potřeby objektů na terénu v sousedství objektu“ (důraz doplněn).

4. Žalovaný odvolání žalobců zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 16. 3. 2022 potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

5. Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci dne 31. 5. 2023 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

6. Žalobce a) je spoluvlastníkem (v SJM) bytu X umístěného v 5. nadzemním podlaží domu č. p. X, č. or. X v ulici X v X, k. ú. X. Žalobce b) je spoluvlastníkem (v SJM) bytu X umístěného tamtéž. Žalobci vyjádřili přesvědčení, že rozhodnutími správních orgánů došlo k zásahu do jejich práva vlastnického, ale také do jejich práva na příznivé životní prostředí, na ochranu zdraví a na kvalitu prostředí.

7. Zásah spočívá v zásadní změně podoby bytových domů K, L, M, N, konkrétně zejména v úpravě tvarového a architektonického řešení, které má za následek další omezení výhledu z bytů žalobců na řeku Vltavu a její nábřeží způsobené navyšováním proluk mezi bloky budov ze tří na čtyři podlaží a jejich výrazné zúžení v důsledku změny členění bloku budov na K, L1, L2, M ze tří na čtyři vchody, v nárůstu počtu bytů a ve zrušení jednoho podzemního podlaží pro parkování osobních automobilů a z toho vyplývajících změn týkajících se parkování v okolí bytů žalobců, přehlcení křižovatky se silnicí I/3 (Litvínovská ulice) a v dalších negativních zásazích do kvality života žalobců.

8. Žalovaný se nevypořádal s odvolacími námitkami a argumenty obsaženými ve vyjádření žalobců.

9. Konkrétně namítali nezákonnost závazného stanoviska orgánu územního plánování spočívající v nezákonném neřešení dopravy v klidu, nesouladu s územně plánovací dokumentací, nedostatečném vyhodnocení a zohlednění odklonu od urbanistické studie, protiprávním neposouzení souladu záměru s § 18 a § 19 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a nezákonném nerespektování požadavků na parkovací místa.

10. Dále žalobci namítali neposouzení zásahu posuzovaného záměru do krajinného rázu a do aktivní zóny záplavového území a nedostatky závazného stanoviska silničního správního úřadu.

11. Žalobci v žalobě velmi podrobně popsali podobu svých námitek vznesených v průběhu odvolacího řízení a způsob, jakým na ně žalovaný (nedostatečně) reagoval.

12. Ve správním řízení dle žalobců chybně absentuje stanovisko orgánu ochrany životního prostředí ve smyslu § 12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Nebyly totiž naplněny podmínky odstavce 4 citovaného ustanovení, neboť stavba je umísťována v rozporu s platným územním plánem, a navíc nebyly prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuty s orgánem ochrany životního prostředí. K podpoře své argumentace žalobci poukázali na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, čj. 6 A 97/2001–39, č. 499/2005 Sb. NSS.

13. Žalobci vyjádřili přesvědčení, že s ohledem na estetické i přírodní hodnoty okolí stavby (řeka, louky, historické panorama města, zahrádkářská kolonie) jsou v dané lokalitě přítomny hodnoty krajinného rázu ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soud (konkrétně rozsudek ze dne 28. 12. 2006, čj. 6 A 83/2002–65, a další).

14. Stavba dle žalobců nenaplňuje požadavky architektonické a kvality prostředí, absentují dostatečné odstupové vzdálenosti, navyšuje se dopravní zátěž, snižují se tržní ceny jejich bytů atd. Stavební úřad měl tyto připomínky posoudit nikoliv jednotlivě, ale v jejich souhrnu (viz § 12 odst. 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, a stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj k „pohodě bydlení“, čj. 21280/99–32).

15. Bylo povinností správních orgánů obou stupňů zabývat se také otázkou kvality prostředí žalobců z toho pohledu, zda z hlediska veřejnoprávní normy podlimitní zátěž nepředstavuje zátěž nepřiměřenou. To se konkrétně týká např. namítaného zásahu do kvality prostředí žalobců v důsledku nedodržení odstupových vzdáleností.

16. Správní orgány v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu nezohlednily subjektivní hledisko žalobců (srov. například rozsudky ze dne 1. 11. 2012, čj. 8 As 27/2012–113, č. 2776/2013 Sb. NSS, a ze dne 13. 4. 2021, čj. 6 As 175/2019–49). Pojem „kvalita prostředí“ ve smyslu § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, který je zaměnitelný s dříve používaným pojmem „pohoda bydlení“, je neurčitým právním pojmem; jeho obsah byl vymezen judikaturou jako souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení.

17. Správní orgány se při interpretaci uvedeného neurčitého právního pojmu musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, čj. 5 Afs 151/2004–73, č. 701/2005 Sb. NSS). To však správní orgány obou stupňů neučinily.

18. Správní orgány nepochopily právní úpravu odstupových vzdáleností, které nejsou jen „technickou záležitostí, kterou lze exaktně odměřit.“ Ustanovení § 25 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území vyžaduje po stavebním úřadu také řešení urbanistických a architektonických aspektů a ukládá mu až dle správního uvážení (které musí provést) rozhodnout o tom, zda jsou, nebo nejsou odstupové vzdálenosti dodrženy. Naprosto pak není zřejmé, proč v přímém rozporu s citovaným ustanovením žalovaný tvrdí, že urbanistické a architektonické požadavky se uplatní jen a pouze ve „specifických lokalitách, např. uvnitř chráněných krajinných oblastí nebo v lokalitách chráněných podle zákona o památkové péči.“ Odstupové vzdálenosti se uplatní ve všech lokalitách na celém území České republiky.

19. Poukaz na údajný NIMBY komplex žalobců je zcela nepřípadný, neboť žalobci netvrdí, že by sedmipatrový obytný dům měl vzniknout jinde, než na „jejich dvorku“, čili jde i o argumentaci mimoběžnou.

20. Neobstojí též argument žalovaného již existujícím územním rozhodnutím, neboť nemůže odůvodnit další zhoršování kvality prostředí žalobců napadenými rozhodnutími.

21. Žalobci dále namítli, že umístění odstavného a parkovacího stání pro bydlení je v rozporu s § 20 odst. 5 a 6 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území. Žadatel se snaží odstavná a parkovací místa umístit ke kynologickému cvičišti u Litvínovické silnice, čímž však nesplňuje vyhláškou stanovenou docházkovou vzdálenost pro nejjižnější stavbu na pozemku (objekt N), kdy tato vzdálenost dosahuje až 350 m.

22. Správní orgány účelově považovaly objekt K, L, M, N za jednu stavbu spojenou v úrovni podzemních podlažích. Bez jakékoliv zákonné opory však i tak tvrdí, že „oněch až 50 metrů navíc není překážkou s odkazem na zjevnou benevolenci předmětného ustanovení vyhlášky č. 501/2006 Sb.“ Není zřejmé, z čeho žalovaný dovodil, že naplnění jasně vyhláškou stanovené vzdálenosti není technicky možné či že jde pouze o možnost, nikoliv povinnost. To je v rozporu s § 21 odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území.

23. Nerespektování této minimální vzdálenosti má přitom přímý vliv na práva žalobců, neboť překročení limitu 300 m bude s velkou pravděpodobností znamenat, že řidiči budou vozidla parkovat, zvláště při krátkodobém stáním, i mimo legální parkovací místa, čímž budou ohrožovat plynulost i bezpečnost dopravy, jakož i možnost žalobců zaparkovat.

24. Počet odstavných a parkovacích míst (180) je navíc nedostatečný. K tomu žalobci předestřeli vlastní výpočet potřebného počtu a poukázali též na vyjádření k dopravě v klidu na základě údajů poskytnutých žalobci zpracované Ing. R. J. autorizovaným inženýrem pro dopravní stavby, ze dne 21. 5. 2023 (tuto listinu označili též jako důkaz). Správní orgány však „salámovým“ způsobem odsunuly řešení dopravy v klidu na povolení objektu A/B, jež však nebylo předmětem řízení.

25. Pokud k realizaci objektů A/B žadatel z jakéhokoliv důvodu nepřistoupí, nebude v celé lokalitě zajištěn dostatek parkovacích míst, což je zcela nepřípustné. Navíc je stále platné stavební povolení z roku 2004 pro objekt A1/A2 v místech zamýšlené nové výstavby A/B. Toto stavební povolení neřeší současný deficit stání vzniklý změnou pozdější výstavby dalších objektů (hlavně C a D/E), pokud tedy bude realizovaná stavba A1/A2 dle jediného, v současné době platného stavebního povolení.

26. Obstarání odborných podkladů bylo v souladu se zásadou materiální pravdy především povinností správního orgánu. Přesto žalobci předložili do správního spisu dopravní posouzení, dle něhož „[p]ro splnění požadavku ČSN 736110 musí být navrženo nejméně 216 stání. V souladu s vyhláškou 398/2009 Sb. O bezbariérovém užívání staveb musí být z tohoto počtu nejméně 8 stání vyhrazených pro ZTP.“ S těmito argumenty se žalovaný nevypořádal.

27. Dle § 5 odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb., vyhlášky o technických požadavcích na stavby, se odstavná a parkovací stání řeší jako součást stavby, nebo jako provozně neoddělitelná část stavby, anebo na pozemku stavby, v souladu s normovými hodnotami, pokud tomu nebrání omezení vyplývající ze stanovených ochranných opatření. Při dělení stavby na etapy je však z logiky věci nutno dodržet příslušný počet stání odpovídající počtu zprovozněných účelových jednotek (v tomto případě bytových jednotek a jim odpovídajícímu počtu obyvatel) již při úvaze o umístění příslušné etapy.

28. Z vyjádření k dopravě v klidu na základě údajů zpracovaného Ing. J. je zřejmé, že přestože je v projektové dokumentaci záměru pro objekty K, L, M a N navrženo 180 stání pro osobní vozidla, je v této dokumentaci zároveň uvedena bilance parkovacích stání s požadovaným počtem 205 stání s odkazem na tabulku č. 34, která je součástí ČSN 736110. Tento počet by měl být správně navýšen o stání pro návštěvníky na 216 stání. Žadatel tuto jím částečně přiznanou disproporci v počtu parkovacích stání zdůvodňuje v části B.4 c) souhrnné technické zprávy tak, že deficit stání bude řešen na parkovací ploše u kynologického cvičiště, jež je ovšem vzdáleno 300–350 metrů od objektů K, L, M a N. Nadto již při předcházejících etapách výstavby bytových objektů v lokalitě Luční jez nebyly navržené parkovací plochy na povrchu realizovány v původně navrženém rozsahu, takže v předmětné lokalitě existuje již nyní definit 106 odstavných a parkovacích stání. Z dokumentace stavby navíc není zřejmé, zda se vůbec počítá s rozšířením parkovací plochy a případně v jakých parametrech.

29. Žalobci namítli, že způsob připojení staveb na přilehlou pozemní komunikaci (Litvínovickou silnici) je v rozporu s § 23 odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území. Již v prvoinstančních námitkách namítali, že cca 350 bytů na Lučním jezu by bylo napojeno na jedinou příjezdovou a výjezdovou komunikaci vedoucí na silnici Litvínovická, kde křižovatka neumožňuje bezpečné a plynulé odbočení zejména ve směru na Český Krumlov, a to samé platí při odbočení ze silnice Litvínovická z centra Českých Budějovic k Lučnímu jezu. Po dokončení všech etap se má jednat dokonce o cca 400–500 bytů. Luční jez leží v záplavové oblasti a jediná výjezdová pozemní komunikace k silnici Litvínovická by při evakuaci v případě záplav neumožnila rychlé opuštění pro takový počet bytů.

30. Stavební úřad tuto námitku žalobců vypořádal tak, že účastníci neoznačili důkazy na podporu svých tvrzení. Následně i proto žalobci do správního spisu předložili dopravní posouzení, z něhož je zřejmé, že stávající napojení místní komunikace III. třídy U Lučního jezu na silnici I/3 nebude postačující. Ani žalovaný argumenty žalobců nevypořádal, když opět pouze poukázal na podklady poskytnuté žadatelem. Připomínky žalobců k vyjádření společnosti Mott MacDonald CZ, s. r. o., pak žalovaný zcela ignoroval.

31. Žalobci proto trvají na uvedených námitkách a uplatňují je coby žalobní body. Křižovatka I/3 – Luční jez nesplňuje některá ustanovení ČSN 736102 a ČSN 736110 (odbočovací pruh, vzdálenost křižovatek) mající vliv na bezpečnost a plynulost dopravy. Navíc celý dotčený úsek silnice I/3 mezi Českými Budějovicemi a Planou je na hraně kapacity a jakékoli další navýšení dopravy povede k potenciálnímu navýšení rizika kolizí a přetížení celého úseku.

32. Správní orgány obou stupňů dle žalobců nepoměřily veřejné zájmy, o nichž bylo v řízení rozhodováno, ani řádně neporovnaly zájem na vlastnickém právu, právu na příznivé životní prostředí a na kvalitě prostředí žalobců na straně jedné, a zájem na podnikatelském zisku žadatele na straně druhé. Podle názoru žalobců navíc zásah do jejich práv není potřebný. Žadatel mohl svůj developerský záměr realizovat jiným způsobem, který by byl ohleduplný k sousedství, a byl by v souladu s územním plánem a obecně závaznou vyhláškou Statutárního města České Budějovice č. X ze dne 17. 5. 2000, o závazných částech územního plánu města České Budějovice.

33. Žalobci závěrem namítli též porušení § 50 správního řádu a zásady materiální pravdy. Jediným odborným podkladem, z něhož napadená rozhodnutí vyšla, je vyjádření společnosti Mott MacDonald CZ a příslušná závazná stanoviska dotčených orgánů státní správy. Nicméně za situace, kdy měly správní orgány k dispozici rozporné odborné podklady, tedy na jedné straně vyjádření společnosti Mott MacDonald CZ, a na druhé straně dopravní posouzení autorizované osoby předložené žalobci, měly si v souladu s § 50 správního řádu opatřit další podklady pro vydání rozhodnutí, např. znalecký posudek. Měly též povinnost pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2002, čj. 6 A 7/2002–55).

34. Žalobci navrhli, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i stavebního úřadu, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

35. Žalovaný ve vyjádření k námitce nepřezkoumatelnosti spočívající v nevypořádání námitek proti závaznému stanovisku orgánu územního plánování uvedl, že posuzování otázky dopravy v klidu náleží dle § 90 odst. 1 stavebního zákona ve spojení s vyhláškou o obecných požadavcích na využívání území stavebním úřadům a nikoli orgánu územního plánování. Ten se proto vymezením odstavných a parkovacích stání zabýval pouze do té míry, do jaké se týkalo platné územně plánovací dokumentace a urbanistické studie.

36. Podmínka stanovená ve vztahu k řešení dopravy v klidu není podle žalovaného neurčitá ani nevykonatelná. Zvolená formulace „odpovídající velikosti bytu“ jednoznačně směřuje k normě ČSN 736110 vyžadující pro byty do 100 m2 jedno parkovací stání a pro byty nad 100 m2 dvě parkovací stání. Neurčitá či nevykonatelná není ani formulace „v příslušné části projektových dokumentací pro další stupeň“. Z kontextu je zřejmé, že se jedná o dokumentaci pro stavební povolení. Uvedená podmínka musela být srozumitelná i žalobcům, kteří se dovolávají jejího splnění.

37. Stavební úřad rozšířením povinnosti vymáhání této podmínky nejen na okamžik povolení stavby, ale i na okamžik uvedení stavby v užívání zlepšil její vymahatelnost. Počítá totiž s eventualitou, kdy by žadatel uváděl do užívání jednotlivé části stavby (typicky jednotlivé bloky).

38. K namítanému nevypořádání odvolací námitky nesouladu závazného stanoviska orgánu územního plánování s územním plánem a vyhláškou o závazných částech územního plánu města České Budějovice žalovaný uvedl, že tato námitka je odrazem rozdílného pohledu žalobců na předmět nynějšího správního řízení. Stavební úřad přitom návrh na změnu územního rozhodnutí posuzuje pouze v rozsahu této změny. Předmětem posuzování naopak nejsou ostatní parametry stavebního záměru, které jsou předmětem pravomocného územního rozhodnutí. Obdobně žalovaný nazírá na zdůvodnění odklonu od urbanistické studie, která není závazným podkladem pro rozhodování v území. Na tom nic nemění ani poukaz žalobců na metodický pokyn Ministerstva pro místní rozvoj zrušený dne 13. 10. 2022 či judikaturu správních soudů, neboť ty nereflektují stav, kdy je předmětem řízení změna pravomocného územního rozhodnutí.

39. Neopodstatněné je přesvědčení žalobců, že orgán územního plánování nehodnotil záměr ve vztahu k žádným cílům územního plánování. Této otázce se totiž věnoval na straně 7 svého závazného stanoviska.

40. Dopravní posouzení ze dne 8. 4. 2022 zpracované Ing. J., které žalobci předložili až v průběhu odvolacího řízení, bylo procesně nepřípustné, neboť žalobcům nic nebránilo v jeho předložení již v průběhu řízení nalézacího. Nesprávnost výpočtu stanovení odstavných a parkovacích míst se v řízení neprokázala.

41. K nevypořádání námitky absence závazného stanoviska k zásahu záměru do krajinného rázu žalovaný uvedl, že takovéto posouzení probíhá ve dvou krocích. Nejprve orgán územního plánování posoudí, zda konkrétní stavba vyžaduje vydání závazného stanoviska, a teprve následně závazným stanoviskem stanoví podmínky pro umístění stavby nebo vydá nesouhlasné závazné stanovisko. Předmětem správního řízení však byla jen dílčí změna již umístěného bytového domu. Posuzování takovéto změny z hlediska zásahu do krajinného rázu je natolik absurdní, že se k ní orgán územního plánování výslovně ani nevyjadřoval. Z vyjádření orgánu ochrany životního prostředí ze dne 19. 12. 2022 je zřejmé, že ten posouzení záměru z uvedeného hlediska nikdy nepovažoval za nutné.

42. K namítanému nevypořádání námitky týkající se nesouhlasu se závazným stanoviskem silničního správního úřadu ze dne 23. 7. 2021 žalovaný uvedl, že žalobci poukazují výhradně na odůvodnění závazného stanoviska, přičemž dotčený orgán se ve výrokové části problematikou dopravy v klidu nezabýval. Podobně jako v případě rozhodnutí nelze úspěšně napadnout pouze odůvodnění závazného stanoviska. Žalovaný k tomu ve svém rozhodnutí konstatoval, že odůvodnění závazného stanoviska se částečně s jeho výrokovou částí míjí. Pasáž odůvodnění vztahující se ke stanoveným podmínkám je pak sice nepoměrně stručnější, avšak stále srozumitelná.

43. S argumenty obsaženými ve vyjádření žalobců se žalovaný vypořádal na straně 14 žalobou napadeného rozhodnutí.

44. Námitka nárůstu dopravy je dle žalovaného lichá. Předmětem kapacitního posouzení křižovatky bylo, zda v aktuálním uspořádání dokáže bezpečně převést předpokládanou intenzitu dopravy. Vyjádření žalobců překračovalo předmět řízení. Dovolávat se příslušných technických norem je bezpředmětné, neboť se jedná o již existující křižovatku. Předmětem návrhu není nová křižovatka ani její úprava. Ani normy ČSN nepůsobí retroaktivně.

45. Vyjádření společnosti Mott MacDonald CZ neobsahuje znaleckou doložku, neboť žalovanému není znám žádný soudní znalec, který by měl k dispozici software a data k pokročilému dopravnímu modelování. Byl tak požit model, který pro stavební úřad spravuje jmenovaná společnost. Jedná se o to nejlepší, co lze v oblasti predikce dopravy s ohledem na stav poznání a dostupnou výpočetní techniku provést. Posouzení autorizované osoby (Ing. O. Z.) je součástí spisu.

46. Žalovaný se v obecné rovině ztotožnil s potřebou zkoumání kumulativních a synergických vlivů, jakož i souvisejících subjektivních hledisek daných způsobem života osob, jichž se má stavební záměr dotýkat. Žalobci však kvalitu bydlení mylně spojují s domněnkou existence veřejného příslibu klidného bydlení v přírodě, do něhož investovali a na který si zvykli. Tvrzení o domnělé existenci příslibu žalobci neprokázali, a žalovaný se jím proto nezabýval. Veřejný příslib je definován občanským zákoníkem, přičemž takto vzniklý závazek je vymahatelný před soudy, a nikoliv správními orgány.

47. Domnělé zhoršení kvality prostředí žalobci odvozují od stavby jako celku, a nikoli od posuzovaných změn. Pravomocným územním rozhodnutím ze dne 10. 9. 2018 již došlo k umístění osmipodlažního objektu N. S tímto vědomím žalobci své byty kupovali.

48. Odstupové vzdálenosti mezi budovami musí být vždy vzdálenosti vypočitatelné a odměřitelné v délkových jednotkách. Hledání jiného parametru vzdálenosti, o které se žalobci pokoušejí, je nesmyslné a rozporné s § 25 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území.

49. Žalovaný na žádném místě svého rozhodnutí neuvedl, že urbanistické a architektonické požadavky se uplatní jen a pouze ve specifických lokalitách, například uvnitř chráněných krajinných oblastí nebo v lokalitách chráněných podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Žalobci příslušnou pasáž odůvodnění interpretují nepřesně. Odstupové vzdálenosti se uplatňují ve všech lokalitách v rámci České republiky, avšak vždy pouze v rozsahu uvedeném ve vyhlášce o obecných požadavcích na využívání území.

50. K namítanému rozporu s § 20 odst. 5 a 6 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území žalovaný uvedl, že navržený dům je v prvním podlaží volně průchozí, a tak lze pro výpočet docházkové vzdálenosti využít k tomu nejpříhodnější vchod, neboť takový postup právní předpisy nevylučují. V takovém případě je docházková vzdálenost k parkovacím stáním 230 m.

51. Žalovaný poukázal na to, že žalobci mohou coby vlastníci bytových jednotek v domě č. p. X uplatňovat námitky pouze v rozsahu, v jakém mohou být přímo dotčena jejich subjektivní práva. Spekulacemi o možném budoucím porušování předpisů ze strany řidičů v podobě parkování mimo vymezená parkovací místa je bezpředmětné se zabývat.

52. Nařčení ze „salámové“ metody se dle žalovaného nezakládá na pravdě. Splnění normových požadavků na parkovací stání je doloženo v projektové dokumentaci a je zajištěno též převzetím podmínky obsažené v závazném stanovisku orgánu územního plánování. Žalovaný setrval na svém závěru, že není technicky možné zajistit parkování přímo před domem pro každého. Na parkování před domem neexistuje právní nárok.

53. K námitce rozporu s § 23 odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území žalovaný znovu poukázal na procesní nepřípustnost předloženého dopravního posouzení ze dne 8. 4. 2022. Další vadou tohoto posouzení je pak to, že Ing. J. dle názvu tohoto dokumentu posuzoval doplnění objektů K, L, M a N, avšak v posuzované věci se jedná pouze o změnu parametrů těchto objektů. Z předloženého posouzení nevyplývá, že by vůbec bralo v potaz existenci pravomocného územního rozhodnutí.

54. Dle posouzení křižovatka ulic Na Dlouhé louce a U Lučního Jezu nesplňuje příslušné technické normy, což bylo i důvodem pro vyžádání kapacitního posouzení od společnosti Mott MacDonald CZ. Předmětem řízení ovšem nebyla jakákoli změna parametrů uvedené křižovatky, přičemž ani nesplnění technických norem nic nemění na tom, že se jedná o křižovatku existující. Není pravda, že by žalovaný ignoroval připomínky žalobců k vyjádření společnosti Mott MacDonald CZ. Žalovaný však vysvětlil, že žalobci se mylně pokoušejí aplikovat normy vztahující se na nově navrhované křižovatky. Dopravní posouzení ze dne 8. 4. 2022 nedává odpověď na otázku, zda stávající křižovatka přenese očekávanou dopravní zátěž. Naopak uvádí, že kapacita levého odbočení je formálně dostačující.

55. K namítané absenci testu proporcionality žalovaný konstatoval, že tyto úvahy se prolínají celým textem žalobou napadeného rozhodnutí. Žadatel má nepochybně právo rozhodnout o budoucím využití svých pozemků v souladu s územně plánovací dokumentací. Práva žalobců nebudou dotčena v takové míře, aby to odůvodňovalo zamítnutí žádosti. Žadatel nadto nadále disponuje pravomocným územním rozhodnutím v původních parametrech včetně osmipodlažního bytového domu.

56. Žalovaný nevycházel pouze z vyjádření společnosti Mott MacDonald CZ, jak tvrdí žalobci. Klíčovým odborným podkladem je samotná projektová dokumentace ověřená projektantem Ing. M. K.. Odborné posouzení kapacity křižovatky ulic Litvínovická a U Lučního Jezu pak provedl Ing. Z.. Žalovaný si byl vědom toho, že vyjádření společnosti Mott MacDonald CZ není opatřeno znaleckou doložkou, a proto jej hodnotil dle zásady volného hodnocení důkazů.

57. K nově předloženému vyjádření k dopravě v klidu ze dne 21. 5. 2023 zpracovanému Ing. J. žalovaný uvedl, že opakovaně předložený výpočet počtu stání je v rozporu s výpočtem uvedeným v projektové dokumentaci. O věcné správnosti výpočtu Ing. K. nemá žalovaný pochyb. Závěr, dle něhož je již nyní v místě deficit 106 parkovacích stání, je zcela nepřezkoumatelný. I kdyby se však zakládal na pravdě, nelze žadatele nutit k tomu, aby v rámci návrhu řešil stávající stav nad rámec toho, co mu ukládají právní předpisy.

58. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Shrnutí vyjádření žadatele

59. Žadatel, ve vyjádření k žalobě uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry správních orgánů, které se se shora uvedenou argumentací již vypořádaly. Předmětem nalézacího řízení nebylo umístění stavby jako takové, nýbrž projednání navržených změn. Předmětem odvolacího řízení proto nemůže být přezkum rozhodnutí v jiném rozsahu nežli v nalézacím řízení, jež mu předcházelo. Žadatel zdůraznil, že žalobci podepsali smlouvy o budoucích smlouvách kupních v únoru, resp. březnu 2020, tj. více než rok po nabytí právní moci územního rozhodnutí ze dne 10. 9. 2018, na které navazovalo stavební povolení, které nabylo právní moci dne 30. 1. 2019 a podle něhož žadatel zahájil dne 28. 1. 2021 samotnou výstavbu.

60. Žadatel poznamenal, že žalobci jsou vlastníky jednotek v domě č. p. X, přičemž dle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona je účastníkem řízení osoba, jejíž vlastnické nebo jiné věcné právo k jí vlastněným jednotkám může být vydaným rozhodnutím přímo dotčeno. S poukazem na dikci § 89 odst. 3 a 4 stavebního zákona žadatel poukázal na to, že žalobci v odvolání tuto omezenou procesní způsobilost být účastníkem řízení nereflektují. Žadatel je přesvědčen, že námitky žalobců v řadě případů jdou nad rámec jim zákonem aprobovaného postavení účastníka (to se týká například otázky řešení parkování, jelikož žalobci jsou vlastníky dvou garáží v domě č. 1865).

61. Žalovaný se dle žadatele ve druhostupňovém rozhodnutí zabýval všemi odvolacími body a argumenty, které žalobci uvedli ve svém odvolání.

62. Co se týká žalobci předloženého dopravního posouzení zpracovaného Ing. J., takový důkaz měli uplatnit v rámci koncentrace řízení, neboť nejde o nové skutečnosti a současně je nutno uvést, že dopravní posouzení nebere v úvahu, že se nejedná o umístění nových objektů, ale o změnu již umístěných. Současně sám žalovaný zadal zpracování posouzení dopravy.

63. V souvislosti s koncentrační zásadou žadatel poukázal na dikci § 82 odst. 4 správního řádu a § 89 odst. 1 stavebního zákona a související judikaturu správních soudů (zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2019, čj. 10 As 210/2018–33). Tato zásada se použije i na vyjádření účastníků řízení k podanému odvolání podle § 86 odst. 3 správního řádu.

64. Žalobci v odvolání napadli údajnou nezákonnost závazného stanoviska orgánu územního plánování, nezákonnost stanoviska odboru ochrany životního prostředí Magistrátu města České Budějovice a vyjádřili nesouhlas se závazným stanoviskem silničního správního úřadu a polemizují s obsahem těchto stanovisek, která v některých bodech označili za nesprávná. Závazné stanovisko orgánu územního plánování bylo vydáno dne 5. 10. 2021 a závazné stanovisko Magistrátu města České Budějovice, Odboru dopravy a silničního hospodářství, bylo vydáno dne 23. 7. 2021 a stanovisko odboru ochrany životního prostředí Magistrátu města České Budějovice, Odboru ochrany životního prostředí, bylo vydáno dne 16. 6. 2021.

65. Účastníci řízení byli v oznámení o zahájení řízení poučeni o tom, že mohou námitky, popřípadě důkazy, uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak k nim nebude přihlédnuto. Výše uvedená stanoviska byla jako podklad pro rozhodnutí před svolaným ústním jednáním k dispozici a účastníci řízení se s nimi mohli/měli seznámit a případné námitky proti nim vznést ve stanovené zákonné lhůtě.

66. K námitkám vůči neřešení dopravy v klidu žadatel odkázal na své vyjádření k odvolání a dále na odůvodnění druhostupňového rozhodnutí, včetně nového dopravního posouzení křižovatky s I/3.

67. K námitce nesouladu záměru s územním plánem a vyhláškou o závazných částech územního plánu města České Budějovice žadatel zdůraznil, že žalobci odkazují na článek 162 vyhlášky o závazných částech územního plánu města České Budějovice, který se týká celé čtvrti Litvínovické předměstí dále členěné na lokality, kdy lokalita 2.7.

2. U Litvínovické silnice zahrnuje i lokalitu projektu Lučního jezu. Žalobci dále opomíjejí, že lokality jsou dále členěny na bloky, kdy projekt Lučního jezu se nachází v bloku označeném „KOL–2“, využití tohoto bloku je pak popsáno čl. 21 jako: obvyklé a přípustné jsou činnosti, děje a zařízení obytných, obvykle v bytových (nájemních) domech. Dále je v čl. 190 odst. 3, písm. c) definována výška zástavby pro kolektivní bydlení, zde je pak řečeno, že obvyklá výška zástavby je 4–6 nadzemních podlaží, nejvýše však 8 nadzemních podlaží. Všechny tyto podmínky, byly splněny již ve vydaném územním rozhodnutí z roku 2018.

68. Pokud jde o urbanistickou studii, pak ta je nezávazným územně plánovacím podkladem pro územní rozhodování. Stavební úřad odklon od urbanistické studie řádně zdůvodnil.

69. K námitce žalobců, že došlo k porušení metodických pokynů Ministerstva pro místní rozvoj, žadatel odkázal na strany 7 a 8 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, kde žalovaný poukázal na to, že žalobci neuvádějí celý text takového pokynu. Pokud žalobci kupovali bytové jednotky, jichž jsou vlastníky, po roce 2018, bylo jejich zájmem seznámit se se stavem území a plánovanou, dokonce pravomocně povolenou, výstavbou.

70. Námitkou neposouzení souladu záměru s § 18 a 19 stavebního zákona se dostatečně zabýval žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí.

71. K námitce spočívající v nezákonném nerespektování požadavků na parkovací místa žadatel konstatoval, že sice došlo k vypuštění 3. PP, ale ve zbývajících podlažích byly individuální garáže nahrazeny parkovacími stáními, která jsou významně kapacitní, taktéž se žalobci nezabývají konečným počtem parkovacích míst umístěných zejména pod objektem, kdy každá bytová jednotka má minimálně jedno stání.

72. K námitce absence závazného stanoviska k zásahu stavby do krajinného rázu žadatel uvedl, že i tento žalobní důvod prolamuje koncentraci řízení, neboť nebyl uplatněn jako námitka v rámci stavebním úřadem stanovené lhůty a překračuje rozsah, v němž může být žalobcům přiznáno stavebním zákonem procesní postavení účastníků řízení. Po věcné stránce žadatel k této otázce uvedl, že žalobci odkazují na § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, nicméně nezmiňují navazující zákonná ustanovení. Žadatel konkrétně poukázal na § 12 odst. 4 téhož zákona, dle kterého se krajinný ráz neposuzuje v zastavěném území a v zastavitelných plochách, byl–li vyhodnocen v rámci územně plánovací dokumentace. Touto otázkou se žalovaný podrobně zabýval na stranách 8 a 9 svého rozhodnutí.

73. Taktéž námitky nesouhlasu se závazným stanoviskem silničního správního úřadu prolamují koncentraci řízení. Přesto k tomu žadatel uvedl, že věc posoudil Magistrát města České Budějovice, odbor dopravy a silničního hospodářství, který je silničním správním úřadem v souladu s § 40 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, na úseku silničního hospodářství v rozsahu územního obvodu Statutárního města České Budějovice a v rámci své působnosti není vázán stanovisky jiných účastníků řízení, rozhoduje samostatně v souladu s platnou legislativou. Následně vydal závazné stanovisko jako dotčený orgán pro řízení vedené stavebním úřadem, které též řádně odůvodnil. Žadatel uvedl, že z hlediska parkovacích stání byla dodržena vyhláška o obecných požadavcích na využívání území a norma ČSN 736110. Zopakoval, že došlo sice k vypuštění 3. PP, ale ve zbývajících podlažích byly individuální garáže nahrazeny parkovacími stáními.

74. Taktéž k namítané absenci závazného stanoviska orgánu ochrany životního prostředí k zásahu do krajinného rázu žadatel odkázal na odůvodnění druhostupňového rozhodnutí, přičemž i tento žalobní důvod prolamuje koncentraci řízení a překračuje rozsah, v němž je žalobcům přiznáno stavebním zákonem procesní postavení účastníků řízení.

75. K námitkám rozporu napadeného rozhodnutí s požadavky na kvalitu prostředí a odstupovými vzdálenostmi, neposouzení synergických a kumulativních vlivů stavby a snížení tržní ceny bytů žadatel opět odkázal na odůvodnění druhostupňového rozhodnutí a zdůraznil, že předmětem řízení nebylo umístění nové stavby, ale pouze její změna.

76. V rámci zpracované dokumentace pro změnu územního rozhodnutí je z výkresu „X“ patrno, že byly dodrženy podmínky stanovené v § 25 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území a dostatečné odstupové vzdálenosti. Součástí projektové dokumentace jsou i odborné studie posuzující proslunění a denní osvětlení, požární odstupy, ale i akustické parametry. Žalobci svou námitku zakládají pouze na pocitech.

77. Stran kvality prostředí žadatel souladně se správními orgány uvedl, že účastníci řízení ani jiné osoby, jejichž vlastnická práva mohou být rozhodnutím stavebního úřadu dotčena, nemají a ani mít nemohou subjektivní veřejné právo na to, aby poměry území, v němž se nachází jejich nemovitost, byly navždy konzervovány a nemohly se změnit. Žadatel má právo nakládat se svým návrhem v rozsahu, který připouští územní plán, což je v tomto případě dodrženo.

78. K namítanému rozporu napadených rozhodnutí s § 20 odst. 5 a 6 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území žadatel uvedl, že v rámci projektové dokumentace je 180 parkovacích míst (pro 159 bytů) navrženo přímo v suterénu objektu K, L, M a N a jeho nejbližším sousedství tzn. s docházkovou vzdáleností 0–50 m. Další místa jsou pak navržena v docházkové vzdálenosti 200–350 m, což je blízké doporučeným hodnotám pro krátkodobé a dlouhodobé parkování a pro odstavování vozidel jsou hodnoty docházkové vzdálenosti splněny s rezervou minimálně 150 m.

79. Výpočet dopravy v klidu zpracovaný dle normy ČSN 73 6110 je součástí projektové dokumentace „X. Vzniklý deficit je řešen na parkovacích plochách, které jsou součástí severní části řešeného území. Zde vzniklé plochy pro parkování byly umístěny územním rozhodnutím ze dne 11. 12. 2003. Je zcela irelevantní v rámci tohoto územního řízení týkajícího se objektu K, L, M a N dovolávat se řešení již před více jak 14 lety realizovaných objektů, které byly povolovány a realizovány v jiném legislativním prostředí.

80. Dopravní posouzení zpracované Ing. J, je dle žadatele procesně nepoužitelné, jak správně dovodil žalovaný. Žadatel k tomu doplnil, že návrh dopravy v klidu dle projektové dokumentace a konkrétně bilance parkovacích stání vypočítaná dle normy ČSN 736110 počítá s počtem 203 odstavných stání a 2 parkovacími stáními pro prostory definované jako kancelářská plocha. Okrsková stání jsou umístěna dle vydaného územního rozhodnutí ze dne 11. 12. 2003. Celkem je tedy zajištěno 219 stání, což o 3 stání převyšuje „Požadavky na dopravu v klidu pro nové bytové jednotky dle normy ČSN 736110, bytové jednotky K, L, M a N“ zpracované Ing. R. J..

81. K rozporu napadených rozhodnutí s § 23 odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území žadatel uvedl, že kapacitní posouzení křižovatky ulic Litvínovická a U Lučního jezu, zpracované společností Zenkl CB, spol. s r.o., v roce 2018 s aktualizací v květnu 2021, bylo zpracováno dle platných předpisů. S dopravním posouzením zpracovaným Ing. J. se žalovaný řádně vypořádal a současně zadal zpracování posouzení jinému nezávislému subjektu, jehož výsledek podpořil předloženou dokumentaci.

82. Pokud jde o námitky žalobců týkající se toho, že křižovatka nesplňuje některá ustanovení norem ČSN 736102 a ČSN 736110, odkázal žadatel na stranu 14 odůvodnění druhostupňového rozhodnutí.

83. K námitkám neprovedení testu proporcionality a porušení § 50 správního řádu žadatel pouze ocitoval část odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí s tím, že ani tyto žalobní důvody neobstojí.

84. Žadatel navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

V. Právní hodnocení krajského soudu

85. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání postupem podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

86. Žaloba je důvodná.

87. Krajský soud nejprve předesílá, že předmětem správního řízení byla pouze změna již pravomocně umístěné stavby. Taktéž krajský soud se proto může věcí zabývat pouze v rozsahu této změny a nikoli zákonností pravomocného územního rozhodnutí, které jí předcházelo, neboť tomu svědčí presumpce správnosti, což „obecně znamená, že veřejnoprávní akt je od okamžiku, kdy je vydán, pokládán za formálně i obsahově správný, tedy bezvadný, a to až do okamžiku, než je zákonem stanoveným způsobem rozhodnuto, že tomu tak není“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021, čj. 7 As 420/2019–31).

88. Pro posouzení věci je přitom podstatné, do jaké míry na uplatněné námitky dopadá zákonná koncentrace řízení. Ta má v nynější věci hned dvojí povahu.

89. Dle § 82 odst. 4 správního řádu platí, že „[k] novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde–li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá–li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním.“ 90. Dle § 89 odst. 1 věty první stavebního zákona pak „[z]ávazná stanoviska, která mohou dotčené orgány uplatňovat podle § 4 odst. 4, a námitky účastníků řízení a připomínky veřejnosti musí být uplatněny nejpozději při ústním jednání, případně při veřejném ústním jednání, při kterém musí být nejpozději uplatněny také připomínky veřejnosti; jinak se k nim nepřihlíží.“ O tom stavební úřad účastníky řízení poučil v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 22. 10. 2021.

91. K tomu lze poukázat například na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2021, čj. 30 A 15/2019–107, č. 4194/2021 Sb. NSS, resp. jeho právní větu I., dle které „[k]oncentrace řízení (zde podle § 112 odst. 2 a § 114 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, a podle § 82 odst. 4 správního řádu) se neuplatní, jestliže účastník řízení nemohl své námitky vznést dříve z objektivních důvodů nebo jestliže se jeho námitky týkají veřejného zájmu, jehož ochranu je správní orgán povinen zajistit z úřední povinnosti.“ 92. Žalobci podali v řízení před stavebním úřadem samostatně obsahově totožné námitky datované dnem 22. 11. 2021. V těchto námitkách žalobci namítali následující: a) rozpor umísťované stavby s § 25 odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území v otázce požadavků na denní osvětlení a oslunění, b) nesplnění architektonického požadavku dle § 25 odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území, neboť podél řeky Vltavy měly stát pouze čtyřpatrové viladomy, c) nedodržení odstupových vzdáleností dle § 25 odst. 4 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území, d) nedodržení poměru mezi zastavěnými plochami a plochami schopnými vsakovat dešťové vody dle § 21 odst. 3 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území, e) změna počítá oproti původní podobě pouze s jedním nebytovým prostorem, který navíc nebude mít samostatný vchod, což dokládá účelovost změny mající za cíl zvýšení počtu pater sloužících výhradně pro bytové potřeby na osm, f) překročení docházkové vzdálenosti k vymezeným parkovacím a odstavným stáním dle § 25 odst. 5 a 6 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území, g) připojení staveb na přilehlou ulici Litvínovická nemůže splňovat parametry bezpečného a plynulého provozu dle § 23 odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území, h) nedostatečné množství parkovacích míst dle § 20 odst. 5 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území a dle normy ČSN 736110, i) nedostatečnou kapacitu inženýrských sítí (kanalizace, voda, teplo), j) nedostatečnou náhradu stávající zeleně, k) znemožnění výhledu na řeku vlastníkům bytových jednotek v objektech D a E a l) snížení hodnoty bytových jednotek v objektech Da E a viladomu J.

93. Při ústním jednání žalobce a) pouze uvedl, že obec by měla hájit zájmy občanů a obyvatel, přičemž vyjádřil nesouhlas s kácením vzrostlých lip a jejich náhradou stromy, které nikdy nedosáhnou adekvátní velikosti. Žalobce b) při jednání žádné námitky neuplatnil.

94. Druhým podstatným hlediskem je i to, zda žalobci svými námitkami nevybočili do role obecného dohledu nad zákonností správních rozhodnutí, neboť to jim v zásadě nepřísluší.

95. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 10. 2022, čj. 10 As 522/2021–126, připomněl, že „již mnohokrát dovodil, že účastník v pozici nynějšího žalobce může v územním řízení a následně soudním řízení správním (úspěšně) uplatňovat jen námitky, které se týkají jeho subjektivních veřejných práv. Nemůže hájit práva třetích osob ani obecně dohlížet nad dodržováním zákonnosti, pokud zároveň nejsou dotčena jeho veřejná subjektivní práva (srov. rozsudky ze dne 11. 7. 2007, čj. 2 As 10/2007 83, či ze dne 20. 12. 2012, čj. 1 As 139/2012–40, bod 18, ze dne 27. 2. 2015, čj. 8 As 135/2014–42, bod 18, a ze dne 29. 9. 2016, čj. 9 As 238/2015–38, bod 37, nebo nověji ze dne 25. 2. 2022, čj. 5 As 234/2020–35, bod 37).“ 96. Například v rozsudku ze dne 25. 4. 2019, čj. 5 As 166/2018–67, v této souvislosti upřesnil, že „[p]římým dotčením na vlastnických právech lze nepochybně rozumět především dotčení stíněním, hlukem, prachem, pachem, zápachem, kouřem, vibracemi, světlem apod., tj. různé imise. Imisemi se obecně rozumí výkon vlastnického práva, kterým se zasahuje do cizího vlastnického nebo jiného práva nad míru přiměřenou poměrům; vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv; tedy nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy např. hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, stíněním. Přímým dotčením sousedních nemovitostí může být např. jejich dotčení zvýšenou intenzitou dopravy v místě stavby vzhledem k jejímu účelu. Naproti tomu nelze za přímé dotčení sousední nemovitosti považovat např. výrazné zhoršení nebo úplné odejmutí stávajícího výhledu nově umisťovanou stavbou. Takto lze otázku položit zjevně i v případě stěžovatelem tvrzeného dotčení v důsledku snížení tržní hodnoty nemovitosti nebo změny krajinného rázu (ve výhledu). Svým charakterem je takové ‚dotčení‘ nepochybně odlišné od předchozí řady případů shora uvedených, kdy jde nesporně vždy o přímé dotčení“ (důraz doplněn).

97. V nedávném rozsudku ze dne 26. 4. 2024, čj. 10 As 167/2023–99, Nejvyšší správní soud dále dovodil, že „přímé dotčení práv sousedů může být způsobeno rovněž hlukem, zápachem či zvýšenou dopravní zátěží. Vzhledem k tomu, že se tedy nemusí vždy jednat jen o fyzické dotčení společných částí domu, může být žalobce a) dotčen ‚nefyzickými‘ projevy a důsledky stavebního záměru. Společné části domu mohou být zasaženy zvýšenou dopravou, nedostatečným zajištěním parkovacích míst či zvýšeným počtem procházejících obyvatel.“ Zásah týkající se společných částí domu se pak z povahy věci týká i vlastníků jednotlivých bytů, kteří jsou zároveň spoluvlastníky těchto společných částí. V.A K námitkám nepřezkoumatelnosti 98. Krajský soud se tedy nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti ve vztahu k vytčeným žalobním bodům, neboť jejich důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí; tyto námitky jsou z části důvodné.

99. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

100. Jako námitky nepřezkoumatelnosti krajský soud vyhodnotil argumentaci obsaženou v bodě 1. žaloby (strany 4–14), kde žalobci vyjmenovávají a konkrétněji popisují jednotlivé námitky, které žalovaný dle jejich názoru nevypořádal. Jedná se o: a) odvolací námitky proti závaznému stanovisku orgánu územního plánování, b) odvolací námitku absence závazného stanoviska k zásahu do krajinného rázu a do aktivní zóny záplavového území, c) odvolací námitku týkající se nesouhlasu se závazným stanoviskem silničního správního úřadu, d) odvolací námitky týkající se nevypořádání jejich prvostupňových námitek a e) námitky obsažené ve vyjádření k podkladům rozhodnutí.

101. Dílčí námitky nepřezkoumatelnosti se dále objevují na straně 16 (neobjasnění neurčitého právního pojmu „kvalita prostředí“), 18 (nevypořádání argumentace týkající se počtu parkovacích a odstavných stání) a 20 (nevypořádání argumentace vůči vyjádření společnosti Mott MacDonald CZ). V.A.1 K namítanému nevypořádání námitek proti závaznému stanovisku orgánu územního plánování 102. Žalobci v odvolání uplatnili proti závaznému stanovisku orgánu územního plánování ze dne 5. 10. 2021 řadu dílčích námitek, a to: a) neřešení dopravy v klidu, b) nesoulad s územním plánem města České Budějovice a vyhláškou o závazných částech územního plánu města České Budějovice, c) nedostatečné vyhodnocení a zohlednění odklonu od urbanistické studie, d) neposouzení souladu záměru s § 18 a 19 stavebního zákona a e) nezákonné nerespektování požadavků na parkovací místa.

103. Uvedené námitky žalobci v odvolání blíže konkretizovali, a nejednalo se tak o pouhá obecná konstatování, která by bližší posouzení vůbec neumožňovala.

104. Žalovaný požádal dle § 149 odst. 7 správního řádu nadřízený dotčený orgán, kterým byl na základě pověření Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 16. 8. 2022 z důvodu tzv. systémové podjatosti Krajský úřad Středočeského kraje, o potvrzení či změnu závazného stanoviska ze dne 5. 10. 2021.

105. Nadřízený dotčený orgán pojal své závazné stanovisko ze dne 13. 10. 2022 poměrně stručně, a to v rozsahu tří stran. Samotné odůvodnění však čítá necelé dvě strany, neboť první strana obsahuje pouze záhlaví a výrok. Na straně 2 nadřízený dotčený orgán stručně shrnul obsah odvolacích námitek, popsal procesní vývoj věci a podobu navrhovaných změn stavby. Konkrétní posouzení věci je tak v rozsahu pouhých čtyř odstavců.

106. V prvním z nich nadřízený dotčený orgán nejprve konstatoval, že stavba se dle územního plánu nachází v ploše, jejíž využití je nutné prověřit urbanistickou studií, přičemž ta byla zpracována a vložena do evidence iLAS. Orgán územního plánování v přezkoumávaném závazném stanovisku ze dne 5. 10. 2021 vychází z územní studie, na jejímž základě je stanoven počet parkovacích míst, který projekt stavebního záměru dokonce převyšuje, což vede ke zlepšení kvality obytného prostředí. Zajištění splnění stanovených podmínek zaručil orgán územního plánování podmínkou, aby projektová dokumentace pro další stupeň řešení dopravy v klidu podrobněji popsala a stanovila řešení.

107. V dalším odstavci nadřízený dotčený orgán uvedl, že se stavba nachází v záplavovém území, přičemž navržené řešení je v souladu s koncepcí protipovodňové ochrany. Pro objekty bude zpracován protipovodňový plán. Návrh protipovodňové ochrany však není předmětem posouzení orgánu územního plánování.

108. Dále nadřízení dotčený orgán konstatoval soulad stavby s vyhláškou o závazných částech územního plánu města České Budějovice, neboť stavba se nachází v území označeném jako KOL–2, v němž je zpravidla přípustná výška budov 4–6 podlaží, nejvýše však 8 podlaží (podmíněně dokonce 12 podlaží). Posuzovaná stavba tyto podmínky splňuje.

109. V posledním odstavci nadřízený dotčený orgán pouze obecně konstatoval, že závazné stanovisko orgánu územního plánování je v souladu s veškerou územně plánovací dokumentací.

110. Z těchto závěrů pak vycházel i žalovaný na stranách 6 a 7 žalobou napadeného rozhodnutí.

111. Z uvedeného plyne, že se odůvodnění závazného stanoviska nadřízeného dotčeného orgánu skutečně s odvolacími námitkami žalobců v podstatě míjí, resp. na konkrétní argumentaci žalobců nereaguje.

112. Z rekapitulace námitek uplatněných v řízení před stavebním úřadem (viz shora odstavec 92.) je ovšem patrno, že nesoulad s územním plánem města České Budějovice a vyhláškou o závazných částech územního plánu města České Budějovice, nedostatečného vyhodnocení a zohlednění odklonu od urbanistické studie a neposouzení souladu záměru s § 18 a 19 stavebního zákona uplatnili žalobci zcela nově. Nic jim přitom nebránilo tyto námitky formulovat již v průběhu prvoinstančního řízení, neboť závazné stanovisko orgánu územního plánování ze dne 5. 10. 2021 bylo přílohou samotné žádosti o změnu územního rozhodnutí.

113. Krajský soud proto zvažoval, zda se tyto námitky dotýkají veřejného zájmu, který by umožňoval prolomit koncentraci řízení zakotvenou v § 89 odst. 1 věty první stavebního zákona. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak je, neboť v podstatě všechny souvisí se samotnými cíli územního plánování a naplněním konkrétních technických požadavků na výstavbu.

114. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 9. 3. 2005, čj. 3 As 33/2004–68, konstatoval, že „[v]eřejný zájem představuje těžko vymezitelnou a obtížně ohraničitelnou kategorii. Obsah pojmu veřejný zájem je však ve stavebním právu při povolování staveb, jakož i při jejich dodatečném povolování, zhmotněn právě prostřednictvím požadavků vyplývajících z územně plánovací dokumentace, cílů a záměrů územního plánování, obecných technických požadavků na výstavbu, technických požadavků na stavby a zájmů chráněných zvláštními předpisy. Právě stanovením uvedených požadavků je sledováno naplnění veřejného zájmu. Samotný mechanismus pořizování územně plánovací dokumentace je třeba považovat za způsob prosazování veřejného zájmu v dané oblasti, územně plánovací dokumentace jako výsledek takového mechanismu pak tento veřejný zájem odráží. Jestliže je tedy stavba posuzována z pohledu souladu s touto dokumentací, je poměřována i z hlediska veřejného zájmu.“ 115. Jakkoli se tehdejší věc týkala dodatečného povolení stavby a nadto stavebního zákona z roku 1976, jedná se o natolik zobecnitelné úvahy, že jsou zcela přenositelné i na nynější případ. Tomu ostatně nasvědčuje i pozdější rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019, čj. 4 As 207/2019–42, dle něhož „i stanovení technických požadavků na výstavbu sleduje primárně veřejné zájmy, a jejich dodržení je tudíž ve veřejném zájmu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2005, č. j. 3 As 33/2004–68). Totéž platí i pro požadavek na soulad stavby s charakterem a strukturou okolní zástavby (ochrana urbanistických a architektonických hodnot území je opět v prvé řadě veřejným zájmem).“ V této věci se již Nejvyšší správní soud zabýval společným rozhodnutím o umístění stavby a stavebním povolením podle stavebního zákona z roku 2006.

116. Námitky související s neřešením dopravy v klidu a nerespektováním požadavků na parkovací místa považuje krajský soud za včasné, neboť nesprávně stanovený počet parkovacích míst i nedodržení docházkové vzdálenosti od vymezených parkovacích a odstavných stání žalobci namítali již v řízení před stavebním úřadem.

117. Námitky žalobců uvedené v odstavci 102. tohoto rozsudku tudíž byly přípustné. Krajský soud nicméně shledal, že uvedené námitky zčásti směřují mimo sféru veřejných subjektivních práv žalobců.

118. Námitky nesouladu s územním plánem města České Budějovice a o závazných částech územního plánu města České Budějovice, nedostatečného vyhodnocení a zohlednění odklonu od urbanistické studie a neposouzení souladu záměru s § 18 a 19 stavebního zákona totiž žalobci v odvolání, ani podané žalobě (body 1.1.2 až 1.1.4) s konkrétním zásahem do jejich veřejných subjektivních práv nespojují a fakticky se v tomto ohledu domáhají pouze kvalitnějšího odůvodnění závazných stanovisek orgánu územního plánování a nadřízeného dotčeného orgánu, potažmo rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Krajský soud není oprávněn žalobní argumentaci jakkoli domýšlet. Z bodu III. žaloby, kde žalobci vymezují svá dotčená práva, by snad bylo možné dovodit spojitost nanejvýš s tvrzeným zhoršením výhledu na řeku Vltavu, což přímé dotčení práv žalobců nepředstavuje (srov. shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 166/2018–67). Z toho plyne, že nadřízený dotčený orgán ani žalovaný se uvedenými námitkami zabývat nemuseli. Ani v případě zjištěné nepřezkoumatelnosti by se tak nejednalo o důvod ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.

119. Přesto se žalovaný do určité míry s uvedenými námitkami vypořádal na straně 7 a 8 svého rozhodnutí.

120. K namítanému nesouladu s územním plánem města České Budějovice žalovaný uvedl, že nebyl prokázán a odkázal na závazné stanovisko orgánu územního plánování potvrzené závazným stanoviskem nadřízeného dotčeného orgánu s tím, že žalobci přehlížejí existenci pravomocného územního rozhodnutí. Takový postup je obecně vzato přípustný, neboť posouzení dané otázky nespadá do působnosti a odborné gesce žalovaného. K namítanému odklonu od urbanistické studie žalovaný uvedl, že o něm stavební úřad pravomocně rozhodl již v roce 2018.

121. Žalobci v souvislosti s oběma námitkami uvedenými v předchozím odstavci setrvávají v přesvědčení, že nezákonnost dřívější porušení právního předpisu v územním rozhodnutí nemůže odůvodnit další porušování téhož předpisu v řízení o změně územního rozhodnutí. K tomu krajský soud pouze opakuje, že předchozímu územnímu rozhodnutí svědčí presumpce správnosti a jeho zákonnost nelze v nynějším řízení přezkoumávat.

122. Konečně k namítanému neposouzení souladu záměru s cíli územního plánování dle § 18 a 19 stavebního zákona žalovaný s odkazem na metodiku Ministerstva pro místní rozvoj konstatoval, že není povinností dotčeného orgánu, aby se výslovně zabýval záměrem ve vztahu ke všem cílům územního plánování, nýbrž pouze těm, které jsou pro věc relevantní. Žalobci své výhrady v této souvislosti blíže nespecifikovali.

123. Nedostatečné zajištění parkovacích míst naopak představuje přímé dotčení vlastníků sousedních nemovitostí (srov. shora citovaný rozsudek čj. 10 As 167/2023–99). Žalovaný ovšem k těmto námitkám na straně 6 svého rozhodnutí přiléhavě uvedl, že žádný zákon povinnost zabývat se těmito otázkami orgánu územního plánování neukládá, přičemž tento dotčený orgán se danou problematikou zabýval do té míry, v jaké se dotýkala platné územně plánovací dokumentace. Posuzování souladu stavebního záměru s požadavky stavebního zákona a jeho prováděcích právních předpisů náleží dle § 90 odst. 1 stavebního zákona stavebním úřadům. Tato prostá úvaha je bezpochyby přezkoumatelná. Sami žalobci pro opačný závěr žádnou konkrétní argumentaci neuvedli. Žalovaný se na straně 7 svého rozhodnutí zabýval též namítanou nesrozumitelností a nevykonatelností podmínky stanovení v závazném stanovisko orgánu územního plánování, přičemž úvahy tam uvedené kritériím přezkoumatelnosti odpovídají. V.A.2 K namítanému nevypořádání námitky absence závazného stanoviska k zásahu do krajinného rázu a do aktivní zóny záplavového území 124. Pokud jde o námitku absence závazného stanoviska k zásahu do krajinného rázu a do aktivní zóny záplavového území, pak tu žalobci uplatnili poprvé až v podaném odvolání, avšak jelikož se vztahuje k veřejnému zájmu na ochraně přírody a krajiny, jedná se o námitku přípustnou.

125. Na druhé straně však tyto námitky žalobci nepropojují s konkrétním přímým dotčením na svých právech ve smyslu shora citované judikatury. Ostatně i Nejvyšší správní soud v právní větě I. k žalobci citovanému rozsudku ze dne 12. 9. 2008, čj. 2 As 49/2007–191, č. 2479/2012 Sb. NSS, shrnul, že „[p]okud při umístění stavby v území bude dotčeno právo vlastníka nemovitosti na příznivé životní prostředí, stane se tato třetí osoba účastníkem řízení podle § 34 stavebního zákona z roku 1976. Třetí osoba je tak v řízení o umístění stavby oprávněna namítat, že pro danou stavbu nebyl vydán souhlas orgánu ochrany přírody se zásahem do krajinného rázu, neboť změnou krajinného rázu může být dotčena na právu pokojně užívat svůj majetek, jehož součástí je i právo na to, aby poměry území, v němž se tento majetek nachází, byly změněny pouze v zákonných mezích a zákonným způsobem“ (důraz doplněn). Jinými slovy řečeno, i v kontextu někdejšího stavebního zákona z roku 1976 Nejvyšší správní soud odvíjel uplatnění shora uvedené námitky od konkrétního dotčení na právu na příznivé životní prostředí. Žalobci v tomto ohledu setrvali pouze u obecných tvrzení, přičemž se v obsahu uplatněných žalobních bodů opět nabízí pouze spojení s tvrzeným zhoršením výhledu, což Nejvyšší správní soud za přímé dotčení práv vlastníků nemovitosti nepovažuje.

126. Přesto žalovaný k této námitce na stranách 8 a 9 poukázal na vyjádření Magistrátu města České Budějovice, odboru ochrany životního prostředí, ze dne 19. 12. 2022, v němž jmenovaný orgán ochrany životního prostředí uvedl, že jelikož nevydával závazné stanovisko ani k samotnému umístění stavby, nepovažoval za nutné jej vydávat ani při změně územního rozhodnutí. Totéž se týká i vodoprávního úřadu, který neměl k původnímu územnímu rozhodnutí žádné připomínky. Změna záměru je pouze lokálního charakteru v rámci původně vymezeného řešeného území. Základní koncepce i funkční využití objektů zůstaly zachovány. Orgán ochrany životního prostředí v souhrnném stanovisku ze dne 16. 6. 2021 sice přímo nekonstatoval, že změnou územního rozhodnutí by nemohlo dojít ke změně přírodní, kulturní a historické charakteristiky, harmonického měřítka v antropogenně pozměněné krajině a ovlivnění krajinného prostoru, avšak to nepovažuje z výše uvedených důvodů za vadu souborného stanoviska. S těmito závěry se žalovaný zcela ztotožnil.

127. Krajský soud na uvedených úvahách nic nepřezkoumatelného nespatřuje, neboť je z nich zjevné, že orgán ochrany přírody nepovažoval změnu stavebního záměru za tak podstatnou, aby přehodnotil svůj dřívější postup.

128. Žalobci znovu poukazují na údajnou nezákonnost dřívějšího územního rozhodnutí spočívající v tom, že k němu orgán ochrany životního prostředí nevydal závazné stanovisko, což dle žalobců neznamená, že by jej neměl vydat k rozhodnutí o změně územního rozhodnutí. Krajský soud proto znovu upozorňuje, že předmětem nynějšího přezkumu je pouze rozhodnutí týkající se aktuální změny stavebního záměru. Krajský soud nemůže posuzovat údajná dřívější pochybení. Pokud pak orgán ochrany životního prostředí nepovažoval důvod se od svého dřívějšího postupu s ohledem na rozsah posuzovaných změn odchýlit, což náležitě zdůvodnil ve vyjádření ze dne 19. 12. 2022, nezákonnost jeho postupu to samo o sobě nezakládá.

129. Námitka, dle které orgán ochrany životního prostředí v souhrnném stanovisku ze dne 16. 6. 2021 „minimálně implicitně sděluje, že zásah do zákonem chráněného veřejného zájmu není vyloučen“, je pouhou spekulací. Orgán ochrany životního prostředí se v nynější věci mohl zabývat již pouze samotnými změnami stavebního záměru, což v souhrnném stanovisku ze dne 16. 6. 2021 a pozdějším vyjádření ze dne 19. 12. 2022 učinil. Ani žalobou napadené rozhodnutí proto v tomto ohledu nepřezkoumatelností netrpí. V.A.3 K namítanému nevypořádání námitky týkajících se nesouhlasu se závazným stanoviskem silničního správního úřadu 130. Žalobci jsou toho názoru, že závazné stanovisko Magistrátu města České Budějovice, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 23. 7. 2021 postrádá úvahy, kterými se silniční správní úřad řídil při hodnocení podkladů a při výkladu právních předpisů, na kterých je založen obsah závazné části. Taktéž žalovaný příslušnou námitku žalobců vypořádal nedostatečně. Tato námitka je důvodná.

131. K argumentaci žadatele krajský soud poznamenává, že nesouhlas s tím, jak věc posoudil dotčený orgán v závazném stanovisku ze dne 23. 7. 2021 není námitkou prolamující koncentraci řízení, neboť přestože nic takového žalobci v průběhu řízení před stavebním úřadem nenamítli, jedná se o námitku spojenou s veřejným zájmem na bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, tj. námitku v zásadě přípustnou. Zároveň se týká i veřejných subjektivních práv žalobců, jak plyne ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2024, čj. 10 As 167/2023–99.

132. Krajský soud taktéž nesouhlasí se závěrem, že žalobci opřeli svou argumentaci týkající se nedostatečného počtu parkovacích míst o procesně nepřípustný důkaz dopravním posouzením ze dne 8. 4. 2022 zpracovaný Ing. J.. Jedná se o důkazní prostředek směřující k prokázání skutečností, které jsou podstatné pro posouzení otázky ochrany veřejného zájmu na bezpečnosti a plynulosti provozu. Těchto otázek se obecně vzato koncentrace řízení netýká (srov. shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2021, čj. 30 A 15/2019–107, č. 4194/2021 Sb. NSS). Vedle toho žalobci vlastní výpočet potřebného počtu parkovacích míst – tedy konkrétní věcnou argumentaci – uvedli již v rámci námitek účinně uplatněných v řízení před stavebním úřadem.

133. Krajský soud žalovanému nepřisvědčil ani v tom, že by z dopravního posouzení ze dne 8. 4. 2022 plynulo jeho vadné zadání, jelikož hovoří o „doplnění objektů K, L, M a N“, přičemž z předloženého posouzení neplyne, že by autor vzal v potaz existenci pravomocného územního rozhodnutí. Nadpis dopravního posouzení ze dne 21. 5. 2023 je sice formulován poněkud nešikovně, avšak to nic nemění na tom, že počet parkovacích míst se odvíjí od počtu bytů, který změna územního rozhodnutí navyšuje. Je tedy pochopitelné, že autor hovoří o určitém rozšíření či doplnění, což lze chápat jak ve smyslu rozšíření staveb, tak i ve smyslu navýšení množství bytů a počtu budoucích obyvatel.

134. Dopravní posouzení ze dne 8. 4. 2022 obsahuje přehledný výpočet počtu požadovaných parkovacích stání – 216, který je odlišný od toho, který je uvedený v části B.4.c souhrnné technické zprávy – 205 (navržených stání je přitom pouze 180, přičemž zbylých 25 řeší projekt jejich umístěním k nedalekému kynologickému klubu). Tento rozpor je nutné odstranit.

135. Veřejný zájem na bezpečnosti a plynulosti provozu v územním řízení hájí především dotčený orgán na úseku pozemních komunikací, tj. silniční správní úřad. Byl to tedy právě on, kdo měl v závazném stanovisku ze dne 23. 7. 2021 předestřít výpočet potřebných míst ke stání silničních vozidel, což ostatně učinil, byť pouze tak, že bez dalšího převzal údaje z projektové dokumentace. Jelikož však žalobci tento výpočet zpochybnili, bylo na žalovaném, aby jejich námitky v daném ohledu řádně vypořádal. Na tom nic nemění skutečnost, že svůj výpočet v návaznosti na argumentaci žalobců ve svém rozhodnutí předestřel stavební úřad (strany 14 a 15), neboť ten nemůže činnost dotčeného orgánu nahrazovat.

136. Žalovaný na stranách 9 a 10 svého rozhodnutí vyložil, že odvolání směřuje proti důvodům závazného stanoviska a nikoli výrokové části. V té se přitom silniční správní úřad otázkou dopravy v klidu vůbec nezabýval. Žalovaný proto považuje část odůvodnění závazného stanoviska, která se právě dopravy v klidu týká, za nadbytečnou. Dále žalovaný zabýval údajným rozporem mezi podmínkami stanovenými orgánem územního plánování a silničního správního úřadu a vysvětlil, proč tento rozpor považuje pouze za domnělý. Odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí krajský soud považuje v této části za nedostatečné, a to z následujících důvodů.

137. Krajský soud předně poznamenává, že žalovaný byl v daném případě zároveň vůči Magistrátu města České Budějovice, odboru dopravy a silničního hospodářství, nadřízeným dotčeným orgánem příslušným k přezkumu závazného stanoviska ze dne 23. 7. 2021. Krajský soud proto nespatřuje jako vadu, že žalovaný zároveň nevydal samostatné potvrzení nebo změnu závazného stanoviska dle § 149 odst. 7 správního řádu a včlenil takovéto posouzení přímo do žalobou napadeného rozhodnutí.

138. Odůvodnění tohoto rozhodnutí však zatížil nepřezkoumatelností, neboť se nesprávně vyhnul posouzení otázky řešení dopravy v klidu s tím, že odůvodnění závazného stanoviska v tomto ohledu není navázáno na žádnou ze stanovených podmínek. Hlavní složkou výroku závazného stanoviska ze dne 23. 7. 2021 je totiž to, že dotčený orgán se změnou stavebního záměru souhlasí, tj. že změna záměru je možná. Stanovené podmínky mají vůči vyslovenému souhlasu pouze akcesorický charakter, neboť jsou na něj nerozlučně navázány.

139. Dle § 40 odst. 4 písm. d) zákona o pozemních komunikacích, ve znění do 31. 12. 2023, obecní úřad obce s rozšířenou působností „uplatňuje stanovisko k územním plánům a regulačním plánům a závazné stanovisko v územním řízení z hlediska řešení místních a účelových komunikací.“ Součástí místních a účelových komunikací, popřípadě samostatnými místními nebo účelovými komunikacemi jsou též veřejná parkoviště (§ 12 odst. 6 téhož zákona). Je proto zcela pochopitelné, že se dotčený orgán touto otázkou v závazném stanovisku ze dne 23. 7. 2021 zabýval a v návaznosti na to též stanovil podmínku týkající se dodržení příslušné technické normy ČSN 736110[*] upravující mimo jiné i doporučené základní ukazatele výhledového počtu odstavných a parkovacích stání (tabulka č. 34). Dle uvedené normy se přitom počet parkovacích stání k obytným domům odvíjí od počtu bytů, přičemž na jedno stání připadají dva byty o jedné místnosti, jeden byt do 100 m2 nebo 0,5 bytu nad 100 m2 (konkrétní vzorec pro výpočet počtu stání je obsažen v bodě 14.1.11 normy ČSN 736110). Významnou součástí změny stavebního záměru je přitom i větší počet plánovaných bytových jednotek, a nelze tak ani odkazovat na již existující a pravomocné územní rozhodnutí. Krajský soud proto nesouhlasí se závěrem žalovaného, že se jedná o pasáž nadbytečnou, a že i odvolací námitky jsou z tohoto důvodu bezpředmětné.

140. Žalovaný se proto těmito odvolacími námitkami měl věcně zabývat, a to z pozice nadřízeného dotčeného orgánu, který přezkoumával závazné stanovisko ze dne 23. 7. 2021. Sám žalovaný se se žalobci výslovně shodl v tom, že dotčený orgán v tomto ohledu pouze opisoval z projektové dokumentace. Za této situace měl tedy správnost jeho závěrů sám ověřit, což neučinil. Naopak námitky žalobců pouze označil za bezpředmětné. Na straně 12 odůvodnění svého rozhodnutí pak žalovaný k otázce počtu parkovacích míst uvedl – stručně řečeno – tolik, že výpočet obsažený v projektové dokumentaci považuje za věcně správný a provedený autorizovaným architektem, zatímco výpočet žalobců je pouze laický. Tím však odvolací námitku žalovaný fakticky nijak nevypořádal. Je–li výpočet žalobců věcně nesprávný (což krajský soud nikterak nepředjímá), pak by mělo být v silách nadřízeného dotčeného orgánu (tj. žalovaného) na konkrétní chyby výpočtu poukázat a argumentaci žalobců tak věcně, a nikoliv pouze formálně vyvrátit.

141. Krajský soud souhlasí se žalovaným v tom, že obecně vzato musí příslušné normy naplňovat každý stavební záměr sám o sobě bez ohledu na další (v nynějším řízení neposuzovanou) výstavbu. To znamená, že nelze spoléhat na to, že případné nedostatky stavebního záměru budou saturovány jinými budoucími stavbami, protože stavebník může od jejich realizace upustit. Z druhé strany však žalovaný musí vzít v potaz, zda stavební záměr v kontextu dalších (již povolených) stavebních záměrů obstojí. Žalovaný se tak musí zabývat i tím, zda řešení chybějících 25 parkovacích stání jejich umístěním k blízkému kynologickému klubu bude do budoucna udržitelné, resp. zda není v kolizi s již existujícími územními rozhodnutími (například pokud by bylo zřejmé, že předmětná parkovací místa mají zaniknout v důsledku již pravomocně umístěné stavby, pročež by byl výsledný reálný počet parkovacích stání nedostatečný; pak by bylo nezbytné k takové skutečnosti přihlédnout). Tyto úvahy v žalobou napadeném rozhodnutí chybí, což taktéž způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V.A.4 K namítané dvojí nepřezkoumatelnosti 142. Žalobci spatřují v rozhodnutí žalovaného dokonce dvojí nepřezkoumatelnost spočívající v tom, že se žalovaný údajně nevypořádal s námitkami nevypořádání jejich prvostupňových námitek. Tuto žalobní námitku však žalobci formulovali relativně obecně. Jedinou konkretizaci představuje seznam údajně nevypořádaných prvoinstančních námitek (zásah do kvality prostředí, nedostatečné odstupové vzdálenosti, dopravní zátěž a snížení tržní ceny bytů, nedodržení minimální docházkové vzdálenosti, nedostatek parkovacích míst a námitka týkající připojení stavby na přilehlou pozemní komunikaci Litvínovickou). Zcela obecně pak žalobci v této souvislosti namítli též porušení zásady volného hodnocení důkazů.

143. K tomu krajský soud ve stejné míře obecnosti uvádí, že namítaná pochybení žalovaného neshledal. Žalovaný se všemi námitkami nevypořádání prvostupňových námitek zabýval zejména na stranách 10 až 13 svého rozhodnutí. K tomu připojil vlastní právní hodnocení.

144. Pokud jde o zcela obecně postavenou námitku porušení zásady volného hodnocení důkazů, pak ze žalobní argumentace není zřejmé, co tím mají žalobci na mysli. V.A.5 K namítanému nevypořádání námitek obsažených ve vyjádření k podkladům rozhodnutí 145. Žalobci dále namítli, že se žalovaný nevypořádal s jejich argumentací uvedenou ve vyjádření k podkladům žalobou napadeného rozhodnutí, konkrétně vůči vyjádření společnosti Mott MacDonald CZ. Tato námitka je důvodná.

146. Žalobci zpochybňovali především nesprávně stanovené návrhové období, které má být dle jejich názoru 20 let, a dále namítli nesplnění požadavků normy ČSN 7361002. Na tuto námitku žalovaný reagoval na straně 14 svého rozhodnutí tak, že se jedná o zřejmé nedorozumění, neboť předmětem posouzení není návrh nové komunikace. Jelikož se jedná o již existující křižovatku, nemohou se žalobci dovolávat plnění normy ČSN 7361002, neboť ta nemůže působit retroaktivně. Účelem posouzení bylo to, zda stávající křižovatka kapacitně vyhoví předpokládanému navýšení provozu. Dle vyjádření společnosti Mott MacDonald CZ křižovatka vyhoví.

147. Tyto úvahy žalovaného krajský soud nepovažuje za dostatečné, neboť vycházejí z nesprávného předpokladu o nepřípustnosti dopravního posouzení ze dne 8. 4. 2022 zpracovaného Ing. J. Taktéž posouzení připojení posuzovaných nemovitostí na dopravní infrastrukturu je nepochybně otázkou bezpečnosti a plynulosti provozu, kterou musí stavební úřad i žalovaný posuzovat z úřední povinnosti, přičemž se nepochybně dotýká i vlastnického práva žalobců, kteří k výkonu tohoto práva potřebují křižovatku ulic Litvínovická a U Lučního Jezu nepochybně využívat. Krajský soud proto považuje jak uplatněné námitky, tak i předložený důkazní prostředek k otázce napojení na nadřazenou pozemní komunikaci za přípustné, a žalovaný se jimi tudíž měl věcně zabývat.

148. V této souvislosti lze dále poukázat na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2012, čj. 47 A 18/2012–98, č. 2775/2013 Sb. NSS, dle něhož „ať již příjezd existuje nebo má být teprve zřízen, je třeba také posoudit, zda umožní bezpečné užívání staveb a bezpečný a plynulý provoz na přilehlých pozemních komunikacích a dále (v rozsahu vyžadovaném pro rodinný dům) zda je dostačující pro dopravní obslužnost a parkování a pro příjezd a zásah požární techniky. Vyhláška totiž neomezuje působnost ustanovení § 23 odst. 1 pouze na nově budované příjezdy a je třeba jej tedy použít při každém územním rozhodnutí, jímž se umisťuje stavba.“ Krajský soud se s tímto závěrem ztotožňuje a považuje jej za zcela aplikovatelný i v nynějším případě. Neobstojí proto úvaha žalovaného, dle něhož nelze na stávající křižovatku aplikovat aktuální normy. Není udržitelné, aby stavební úřady při svém rozhodování ignorovaly stav stávající dopravní infrastruktury a povolovaly další stavební záměry i přesto, že takováto infrastruktura již nevyhovuje současným nárokům na bezpečnost a plynulost provozu, čímž se stávající nežádoucí stav bude pouze dále prohlubovat. Důsledkem toho samozřejmě nemůže být to, že by snad stávající křižovatka měla být pro nevyhovění novějším normám zrušena, avšak je třeba vzít takovou skutečnost v úvahu při umisťování staveb, které má křižovatka obsluhovat. Takovéto posouzení bude muset provést žalovaný v dalším řízení, přičemž uvedené samozřejmě nemůže mít vliv na stavební záměr v již pravomocně umístěné podobě. V.A.6 K ostatním námitkám nepřezkoumatelnosti 149. Žalobci dále spatřují nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů v tom, že nezohlednily jejich subjektivní hlediska, nevyložily obsah neurčitého právního pojmu „kvalita prostředí“ a nevzaly v potaz synergické vlivy. Žalobci v žalobě uvedli, že již v odvolání poukázali na to, „že investovali do bydlení v době, kdy bylo popisováno jako bydlení v přírodě a existoval veřejný příslib max. čtyřpodlažních nemovitostí v okolí a že si na toto klidné bydlení zcela legitimně zvykli a jeho pokračování očekávali“. Jako související námitku krajský soud vyhodnotil též namítané neprovedení testu proporcionality.

150. Pokud jde o namítané neposouzení synergických vlivů, pak nelze přehlédnout, že příslušnou odvolací námitku žalobci formulovali značně obecně, přičemž stavební úřad měl dle jejich názoru posuzovat „námitku nenaplnění požadavku architektonického, kvality prostředí, nedostatečných odstupových vzdáleností, dopravní zátěže, snížení tržní ceny bytů ad.“ souhrnně.

151. Žalovaný se touto námitkou zabýval na stranách 10 až 13 svého rozhodnutí. Předně poukázal na konkrétní části prvoinstančního rozhodnutí, kde se těmito otázkami zabýval stavební úřad [jedná se o části označení ad2) a ad12)]. Žalovaný uvedl, že stavební úřad vycházel z podkladů, které měl k dispozici, přičemž pokud s nimi žalobci nesouhlasili, měli předložit vlastní důkazní prostředky.

152. Žalovaný dále vyložil svůj náhled na dodržení odstupových vzdáleností (jedná se o exaktně měřitelné, přičemž stavební záměr příslušné normy splňuje), architektonickou kvalitu prostředí (žalovaný poukázal na subjektivní charakter tohoto kritéria a to, že v některých specifických lokalitách podléhá volnost architektonického zpracování jistým omezením, což není nynější případ), dopravní zátěží (v této souvislosti vycházel z vyjádření společnosti Mott MacDonald CZ) a snížení tržní ceny bytů (tuto otázku bylo nutné řešit již v procesu přijímání územně plánovací dokumentace).

153. Poměrně obsáhle se pak zabýval i námitkou souhrnného posouzení negativních vlivů, k čemuž uvedl – stručně řečeno – že sice nelze odhlížet od určitých subjektivních hledisek žalobců, avšak odmítl existenci jakéhosi veřejného příslibu, kterého se žalobci dovolávali. Zdůraznil naopak existenci již pravomocného územního rozhodnutí z roku 2018 (umisťujícího mimo jiné objekt N o 8 nadzemních podlažích) s tím, že žalobci přesto v roce 2020 podepsali kupní smlouvy na byty v dané lokalitě.

154. Takovéto posouzení, jakkoli si vždy lze představit odůvodnění delší a košatější, považuje krajský soud za dostatečné, a to s ohledem na skutečnost, že sami žalobci nijak nespecifikovali, jaký by onen synergický efekt, který by znemožňoval změnu stavebního záměru povolit, v jejich konkrétním případě měl vlastně být. Jedinou konkrétnější argumentaci představuje v tomto ohledu odkaz na jakýsi neurčitý veřejný příslib a skutečnost, že si na život v dané lokalitě ve stávající podobě již zvykli. Shora uvedené úvahy žalovaného však dávají dostatečnou na tyto námitky dostatečnou odpověď.

155. Krajský soud neshledal, že by bylo namístě provádět posuzování proporcionality (žalobci mají patrně namysli test proporcionality ve smyslu judikatury Ústavního soudu; srov. například nález ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 31/21, č. 221/2024 Sb.). Ze žalobní argumentace není zřejmé, z čeho tento svůj požadavek žalobci vlastně dovozují. Poměřování proti sobě stojících zájmů by jistě mohlo mít své místo v průběhu přijímání územně plánovací dokumentace, avšak v územním řízení je primárním úkolem stavebního úřadu posoudit, zda stavební záměr splňuje zákonné požadavky a zda je s příslušnou územně plánovací dokumentací v souladu. To stavební úřad i žalovaný také činili, byť v určitých ohledech nedostatečně. V.B K námitkám věcné povahy 156. Krajský soud se dále zabýval námitkami věcné povahy. V.B.1 Absence závazného stanoviska orgánu ochrany životního prostředí k zásahu stavby do krajinného rázu 157. Pokud jde o namítanou absenci závazného stanoviska orgánu ochrany životního prostředí k zásahu stavby do krajinného rázu, tak ani té krajský soud nepřisvědčil. Úvahy podstatné pro tento závěr přitom krajský soud již vyložil shora v souvislosti s vypořádáním námitky nepřezkoumatelnosti, proto na ně pro stručnost pouze odkazuje (viz shora oddíl V.A.2).

158. Žalobci námitku absence závazného stanoviska nepropojují se žádným konkrétním zásahem do jejich práva na příznivé životní prostředí. Pouhý poukaz na zhoršení výhledu na řeku Vltavu je v této souvislosti nedostatečný, neboť není přímým zásahem do vlastnického práva žalobců. Nadto žalobci jen velmi neurčitě vyjádřili svou domněnku, „že s ohledem na estetické i přírodní hodnoty okolí Stavby (řeka, louky, historické panorama města, zahrádkářská kolonie) jsou hodnoty krajinného rázu v dané lokalitě přítomny.“ Tuto svou domněnku nejenže nijak nerozvádí, ale ani nedokládají.

159. Krajský soud proto naopak považuje za dostatečné vyjádření Magistrátu města České Budějovice, odboru ochrany životního prostředí, ze dne 19. 12. 2022, který nutnost posuzování zásahu stavby do krajinného rázu neshledal. V.B.2 K námitkám rozporu napadeného rozhodnutí s požadavky kvality prostředí (spočívající v nedostatečných odstupových vzdálenostech) a snížení tržní ceny bytů ve vlastnictví žalobců 160. Nedůvodné jsou též námitky, dle nichž je rozhodnutí žalovaného v rozporu napadeného rozhodnutí s požadavky kvality prostředí (spočívající v nedostatečných odstupových vzdálenostech) a námitka snížení tržní ceny bytů ve vlastnictví žalobců.

161. Ze žalobních tvrzení vůbec neplyne, že by se změnou stavebního záměru mělo vůbec ke změně odstupových vzdáleností dojít, popřípadě v jakém rozsahu. Pokud otázka odstupových vzdáleností v nynější věci nebyla předmětem žádosti (a tedy ani následného posuzování), pak je samozřejmě nezbytné vycházet z již pravomocného rozhodnutí o umístění stavby.

162. Nad rámec nutného k tomu krajský soud poznamenává následující.

163. Dle § 25 odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území „[v]zájemné odstupy staveb musí splňovat požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, státní památkové péče, požární ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, prevence závažných havárií, požadavky na denní osvětlení a oslunění a na zachování kvality prostředí. Odstupy musí dále umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti, například technickou infrastrukturu.“ 164. Dále vyhláška stanoví minimální odstupové vzdálenosti pro různé druhy staveb. Podle § 25 odst. 4 uvedené vyhlášky tak „[j]sou–li v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných odstupů staveb rodinných domů podle odstavce 2. Uvedené odstupy mezi stavbami pro bydlení neplatí pro jednotlivé stavby umisťované v prolukách. Obdobně se určují odstupy od staveb nebytových.“ 165. Z toho je ovšem patrno, že stavební úřad skutečně může dojít k závěru, že v konkrétním případě mají být odstupové vzdálenosti s ohledem na specifické okolnosti věci větší než vyhláškou požadované minimální tak, aby naplňovaly obecně stanovená kritéria § 25 odst. 1 citované vyhlášky. Jinými slovy ve vyhlášce uvedené minimální odstupové vzdálenosti se uplatní za předpokladu, že všem požadavkům posledně citovaného ustanovení vyhovují. V opačném případě by § 25 odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území představoval pouhé deklaratorní ustanovení, které by nebylo možné v praxi jakkoli aplikovat.

166. Žalobci však neuvedli konkrétní důvody, pro které by minimální vyhláškou požadované odstupové vzdálenosti neměly postačovat. I z tohoto důvodu nemůže být takováto žalobní námitka důvodná.

167. Krajský soud pak nepřisvědčil ani námitce snížení tržní ceny bytů ve vlastnictví žalobců. Tato otázka by mohla být významná v rámci přijímání územně plánovací dokumentace, avšak v územním řízení již přímé dotčení na právech žalobců nepředstavuje (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, čj. 5 As 166/2018–67). Nadto žalobci ani neuvedli, jak by se do tržní ceny jejich bytů měla promítnout v nynějším řízení posuzovaná změna stavebního záměru oproti záměru předpokládanému v již pravomocném územním rozhodnutí. V.B.3 K námitce týkající se nedodržení docházkových vzdáleností k parkovacím stáním 168. Nedůvodná je též námitka týkající se nedodržení docházkových vzdáleností k parkovacím stáním.

169. Žalovaný v této souvislosti uvedl, že žalobci nemohou být dotčeni na svých právech vzdáleností parkovacích stání od objektu, k němuž nemají žádný vlastnický vztah. Toto výchozí stanovisko je však chybné, neboť obecně vzato žalobci mohou být dotčeni na svých právech nedostatkem parkovacích míst v dané lokalitě. Pokud tedy vymezení parkovacích míst pro nově budované objekty neodpovídá požadavkům právních předpisů, z povahy věci se to v jejich právní sféře může promítnout.

170. Žalobci však neuvedli žádný relevantní důvod, proč by se případné nedodržení docházkových vzdáleností k parkovacím stáním mělo ve výkonu jejich vlastnického práva v nynějším případě nějak projevit. Vychází totiž z ničím nepodloženého předpokladu, „že řidiči budou vozidla parkovat, zvláště při krátkodobém stáním, i mimo legální parkovací místa, čímž budou ohrožovat plynulost i bezpečnost dopravy, jakož i možnost žalobců zaparkovat.“ Dotčení na právech v důsledku realizace stavebního záměru nelze dovozovat z toho, že třetí osoby budou porušovat právní předpisy. K ochraně proti takovému jednání slouží zcela jiné právní prostředky. V.B.4 K námitce porušení § 50 správního řádu a zásady materiální pravdy 171. Námitka porušení § 50 správního řádu a zásady materiální pravdy je důvodná.

172. Žalobci v této souvislosti vychází z toho, že „[j]ediným odborným podkladem, z něhož napadená rozhodnutí vyšla, je Vyjádření Mott a samozřejmě příslušná závazná stanoviska dotčených orgánů státní správy“, přičemž proti těmto podkladům stálo dopravní posouzení ze dne 8. 4. 2022 zpracované Ing. J. předložené žalobci. Jak již krajský soud shora uvedl, tento důkazní prostředek měl žalovaný vzít v potaz. Jelikož tak žalovaný neučinil, vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. V.B.5 K ostatním námitkám 173. Námitkami nedostatečného množství parkovacích stání a nevyhovujícího napojení na nadřazenou pozemní komunikaci se krajský soud nemohl věcně zabývat, neboť rozhodnutí žalovaného je v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Z tohoto důvodu nebylo zapotřebí ani provádět navrhovaný důkaz vyjádřením k dopravě v klidu ze dne 21. 5. 2023 zpracovaným Ing. J. S ohledem na shora uvedené se však jedná o podklad využitelný v pokračujícím správním řízení.

VI. Závěr a náklady řízení

174. Pro konstatované vady krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

175. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

176. Pokud jde o procesně úspěšné žalobce, v jejich případě jsou náklady řízení pro každého jednotlivě představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2 × 3 100 Kč za dva úkony právní služby snížené o 20 % (převzetí a příprava věci a sepsání žaloby) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 2 × 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 5 560 Kč. Jelikož je zástupce žalobců, resp. advokátní kancelář, v níž působí, plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně na částku 6 728 Kč. Celkové náklady řízení každého z žalobců tedy činí 9 728 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit každému z žalobců jednotlivě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.

177. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá na náhradu nákladů řízení právo.

178. Osoby zúčastněné na řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo, neboť jim nevznikly žádné náklady spojené s plněním povinnosti, kterou jim uložil soud (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Shrnutí vyjádření žadatele V. Právní hodnocení krajského soudu V.A K námitkám nepřezkoumatelnosti V.A.1 K namítanému nevypořádání námitek proti závaznému stanovisku orgánu územního plánování V.A.2 K namítanému nevypořádání námitky absence závazného stanoviska k zásahu do krajinného rázu a do aktivní zóny záplavového území V.A.3 K namítanému nevypořádání námitky týkajících se nesouhlasu se závazným stanoviskem silničního správního úřadu V.A.4 K namítané dvojí nepřezkoumatelnosti V.A.5 K namítanému nevypořádání námitek obsažených ve vyjádření k podkladům rozhodnutí V.A.6 K ostatním námitkám nepřezkoumatelnosti V.B K námitkám věcné povahy V.B.1 Absence závazného stanoviska orgánu ochrany životního prostředí k zásahu stavby do krajinného rázu V.B.2 K námitkám rozporu napadeného rozhodnutí s požadavky kvality prostředí (spočívající v nedostatečných odstupových vzdálenostech) a snížení tržní ceny bytů ve vlastnictví žalobců V.B.3 K námitce týkající se nedodržení docházkových vzdáleností k parkovacím stáním V.B.4 K námitce porušení § 50 správního řádu a zásady materiální pravdy V.B.5 K ostatním námitkám VI. Závěr a náklady řízení