61 A 25/2016 - 33

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Venclovou, Ph.D., v právní věci žalobce: T. R., nar. „X“, stát. přísl. Ukrajina, t.č. bytem „X“, proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie Praha, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20.10.2016, čj. CPR-10395-5/ČJ-2016-930310-V238, takto:

Výrok

I . Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění

Rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku bylo podle § 90 odst. 5 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu (díle jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, Pardubice, č.j. KRPE-16428- 11/ČJ-2016-170022-Sv ze dne 16.3.2016, jímž bylo žalobci podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 citovaného zákona uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku, neboť cizinec pobýval na území České republiky v období od 28.11.2015 do 12.1.2016 bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn a dále byl na území České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání vydaného Úřadem práce České republiky, ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, když dne 27.1.2016 vykonával na staveništi v bývalém zemědělském objektu v obci Ostřešany pracovní aktivitu spočívající ve vyzdívání příček v systému Ytong. Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven podle ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, od okamžiku, kdy účastník řízení pozbyde oprávnění k pobytu na území České republiky, přičemž podle ust. § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, byla stanovena doba vycestování z území České republiky do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Dále bylo stanoveno, že podle § 120a zákona o pobytu cizinců, se na cizince nevztahují důvody znemožňující vycestování. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou podanou podle části třetí, hlavy II. dílu 1. (§ 65 a násl.), zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“). Žalobní body: Žalobce uvedl, že do České republiky přicestoval na základě dlouhodobého víza Polské republiky platného od 3.6.2015 s dobou platnosti do 16.4.2016, přičemž již dne 10.9.2015 podal žádost o vízum v České republice za účelem strpění z důvodu špatné bezpečnostní situace na Ukrajině. Žalobce tvrdí, že se od právníka z migrační služby dozvěděl, že na základě této žádosti může v České republice legálně pobývat. Dále tvrdí, že příslušný orgán, ke kterému podával žádost o vízum za účelem strpění pobytu, ho neinformoval, že uvedená žádost nemůže jeho pobyt legalizovat. O neoprávněném pobývání na území České republiky se žalobce údajně dozvěděl až 12. 1. 2016, kdy s ním bylo zahájeno první správní řízení o vyhoštění. Žalobce tvrdí, že rozhodnutím žalovaného je přímo zkrácen na svém právu, když má za to, že vydaná rozhodnutí, zejména tedy rozhodnutí žalovaného, je v rozporu s § 2 a § 3 správního řádu, neboť se jedná o nepřiměřené rozhodnutí; v rozporu s ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 1,2 zákona o pobytu cizinců; s ust. § 174a zákona o pobytu cizinců; s ust. § 119a odst. 1 ve spojení s ust. § 179 zákona o pobytu cizinců, neboť se na žalobce vztahují překážky vycestování. V konkrétní rovině pak žalobce uvádí: Žalobce tvrdí nepřiměřenost rozhodnutí, když namítá rozpor s ust. § 4 odst. 2 správního řádu, neboť při absenci řádného poučení nebyla chráněna jeho dobrá víra v legální pobyt na území České republiky a tím byla narušena přiměřenost správního rozhodnutí, když, jak již uvedeno, údajně nevěděl o tom, že jeho pobyt je nelegální, jestliže si podal žádost o vydání víza za účelem strpění. K tomu ještě žalobce doplnil, že právní úprava pobytových oprávnění v České republice je velmi složitá. Odkázal přitom na ust. § 2 odst. 4 správního řádu, kdy má správní orgán postupovat tak, aby přijaté řešení bylo přiměřené okolnostem případu a směřovalo k zákonem stanovenému cíli. Žalobce tvrdí, že se správními orgány celou dobu správního řízení o vyhoštění spolupracuje a spolu s otcem, o němž je vedeno samostatné řízení (sp.zn. 61A 26/2016 nadepsaného krajského soudu), se snažil zajistit legálnost jeho pobytu na území České republiky. Dále žalobce namítá nesprávné posouzení věci ve smyslu ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, když sporuje, že by měl být zaměstnán bez příslušného oprávnění. Žalobce tvrdí, že jeho činnost v areálu společnosti Agrospol Hostovice a.s. nebyla závislou pracovní činností, nýbrž se jednalo o jednorázovou jednodenní výpomoc člověku, u kterého měl žalobce s otcem předchozí dluh, což dle něj vyplývá z výslechu pana J.D., pro něhož žalobce spolu s otcem činnost vykonávali. Žalobce tedy tvrdí, že se jednalo pouze o jednorázovou činnost a pouze v daný den. Žalobce poukazuje na autonomii vůle, kdy lze dle jeho názoru uhradit pohledávku i tímto zvoleným způsobem. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.4.2012, č.j. 4Ads 177/2011-120 (rozsudky NSS jsou dostupné na www.nssoud.cz), podle kterého se za nelegální práci podle § 5 písm. e) bodu 2 zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), považuje taková práce: „Kterou cizinec, jenž nedisponuje příslušným povolením, vykonává soustavně, podle pokynů a za mzdu, plat nebo odměnu.“ Tedy žalobce trvá na tom, že se nejednalo o soustavné vykonávání práce, tudíž se nejednalo ani o nelegální práci. Žalobce namítá, že závazné stanovisko, podle kterého může žalobce vycestovat na Ukrajinu, neboť údajně nebude vážně ohrožen jeho život nebo lidská důstojnost z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu /§ 179 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců/ nemůže obstát, přičemž žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 15.4.2014, č.j. 4As 18/2016-43, podle kterého je třeba posuzovat nebezpečí individuálně podle konkrétní situace cizince ve vztahu k jeho osobním charakteristikám. Žalobce uváděl, že nebylo reflektováno na jeho obsáhlou argumentaci a doložená fakta o špatné situaci v Doněcké oblasti Ukrajiny, když jeho situace byla správními orgány vyřešena odkazem na možnost vnitřního přesídlení do bezpečnějších oblastí Ukrajiny. Žalobce však namítá, že i pokud by bylo možné vyřešit přesídlením v rámci Ukrajiny, vyřízení by si vyžádalo to, aby v Doněcké oblasti přečkal potřebnou dobu pro vyřízení formalit pro přesídlení. Žalobce rovněž namítl, že v České republice se kromě něho nachází rovněž otec, matka a sestra. Z uvedených důvodů, kdy žalobce zejména zdůraznil nevědomé porušení zákona, kdy se domníval, že jeho pobyt je legální, navrhl zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Vyjádření žalovaného: Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na skutkovém zhodnocení a právním názoru, který předestřel v žalobou napadeném rozhodnutí, přičemž zdůraznil, že si v průběhu odvolacího řízení vyžádal závazné stanovisko Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR ze dne 29.8.2016, kterým bylo potvrzeno závazné stanovisko ze dne 25.2.2016, na jehož základě rozhodoval správní orgán I. stupně, tedy z obou těchto stanovisek vyplynulo, že vycestování žalobce je možné, když žalovaný zdůraznil, že žalobce svým pobytem na území České republiky zásadním způsobem nezpřetrhal vazby k domovskému státu, kde žije jeho rodina. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost. Rozhodné okolnosti ze správního spisu: Podle úředního záznamu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 12.1.2016 byl hlídkou cizinecké policie dne 12.1.2016 v 13,50 hodin zkontrolován cizinec, v němž byl ztotožněn žalobce na základě cestovního pasu. Bylo při tom zjištěno, že žalobce disponuje polským vízem s platností od 3.6.2015 do 16.4.2016, v počtu dní 319, když žalobce na území Polska vstoupil dne 19.6.2015. Dále bylo zjištěno, že se žalobcem je vedeno správní řízení o jeho žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění, když vstoupil na území České republiky dne 28.8.2015 a žádost za tímto účelem podal dne 10.9.2015, přičemž do 12.1.2016 pobývá na území České republiky nepřetržitě a přičemž tato žádost ho do doby rozhodnutí neopravňuje k pobytu na území České republiky. Žalobce byl z důvodu neoprávněného pobývání na území České republiky dne 12.1.2016, ve 14,15 hodin zajištěn a eskortován hlídkou cizinecké policie. Podle protokolu o výslechu žalobce ve věci správního řízení o žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění ze dne 12.1.2016 žalobce uvedl, že od podání žádosti území České republiky neopustil. K dotazu, jaké dopady by mělo jeho případné nevydání víza, uvedl, že by se musel vrátit na Ukrajinu, což považuje za nebezpečné, neboť by musel do války. K dotazu, kdo se s žalobcem zdržoval v době jeho odjezdu na adrese „X“, kde aktuálně žalobce bydlel, uvedl, že matka, otec a sestra a dále že ve vedlejší vesnici žijí jeho prarodiče. Dále žalobce uvedl, že matka se sestrou na Ukrajině stále bydlí, otec a žalobce jsou v České republice. Ve správním spise je rovněž založen úřední záznam o zajištění cizince ze dne 12.1.2016, ve 14:15 hodin, neboť je důvod domnívat se, že cizinec neoprávněně vstoupil na území České republiky nebo zde neoprávněně pobývá. Téhož dne 12.1.2016 bylo zahájeno s žalobcem správní řízení ve věci prvního správního vyhoštění z území členských států Evropské unie na základě skutečnosti, že žalobce pobývá na území České republiky bez víza, ač k tomu není oprávněn, bez platného oprávnění k pobytu, tedy v rozporu se zákonem o pobytu cizinců. Podle protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 12.1.2016 žalobce uvedl, že je zdráv, s ničím se neléčí, není ovlivněn žádnou návykovou látkou ani stresem, strachem nebo zmatečností. Dále uvedl, že je ubytován v Chrudimi. Za ubytování platí 3 000 Kč na měsíc/osobu. V České republice nepracuje a čeká na vízum. Rovněž uvedl, že má na území České republiky uzavřeno zdravotní pojištění pro Evropskou unii, které si sjednal na Ukrajině. Doklad byl předložen správnímu orgánu. K dotazu správního orgánu uvedl, že by chtěl získat v České republice vízum na stavební práce, aby zde mohl pracovat na stavbách. Dále potvrdil, že do České republiky s ním přijel i jeho otec V. T., nar. „X“. Dále uvedl, že v České republice nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek a dále, že má peníze na cestu na Ukrajinu a přibližně na dva měsíce pobytu v České republice. Rovněž uvedl, že v Evropské unii nemá žádného příbuzného. K případnému dopadu na soukromý a rodinný život v případě návratu na Ukrajinu uvedl, že by se musel nastoupit do armády a byl by povolán do války s tím, že Mariupol je občas ostřelován. Dále uvedl, že se učí český jazyk, pokoušel se číst české knížky, sleduje českou televizi. K dotazu, zda si v České republice vybudoval kulturní či sociální vazby, které by považoval za zásadní, uvedl, že nikoliv, že zde má kamarády a že by zde chtěl zůstat. Dále žalobce k dotazu, zda mu je znám nějaký politický, náboženský, diskriminační či jiný důvod, proč by se nemohl vrátit na Ukrajinu, opět uvedl nebezpečí a ostřelování města s tím, že jeho rodina je napůl ruská a napůl ukrajinská. Rovněž uvedl, že pro matku a sestru nelze získat vízum, aby se mohly odstěhovat z Ukrajiny. Ze sdělení Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR ze dne 19.1.2016 „Žádost o poskytnutí informace“ vyplývá, že dne 15.1.2016 byl vydán záznam o neudělení dlouhodobého víza, kterým žalobci nebylo uděleno vízum k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu na území, a to z toho důvodu, že nebyla vyhodnocena na základě předložených dokladů existence překážky na vůli žadatele nezávislé, která by bránila žalobci ve vycestování z území České republiky, když žalobce tvrdil, že ve městě Mariupol na Ukrajině probíhá válečný konflikt. Dne 27.1.2016 bylo s žalobcem zahájeno druhé správní řízení o vyhoštění z území členských států Evropské unie podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, z důvodu zaměstnání bez povolení k zaměstnání na území České republiky, neboť žalobce byl dne 27.1.2016 kontrolován hlídkou cizinecké policie v zemědělském areálu firmy Agrospol Hostovice a.s. - středisko Ostřešany, kde v 8,40 hodin byl vyzván k prokázání totožnosti, přičemž byl zastižen v pracovním oděvu a při výkonu pracovní činnosti, a to zednické práce spočívající ve výstavbě příček Ytong, uvnitř budovy v objektu uvedeného areálu. Podle uvedeného úředního záznamu žalobce nemá povolení k zaměstnání vydané Úřadem práce České republiky, ani zaměstnaneckou kartu, ani žádný dokument prokazující existenci pracovněprávního nebo obchodního vztahu. Podle úředního záznamu o zajištění cizince ze dne 27.1.2016 byl žalobce zajištěn a eskortován k provedení dalších úkonů. Podle protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 27.1.2016 žalobce uvedl, že je zdráv, není ovlivněn alkoholem ani jinou návykovou látkou či léky, ani není pod vlivem stresu, strachu či zmatečnosti, výslovně uvedl: „Dnes jsem byl kontrolován v areálu zemědělského družstva v Ostřešanech, kde jsem vyzdíval příčky. Pracuji pro firmu DND (správně mělo být zaprotokolováno patrně D&D - pozn. soudu), je to firma pana D.. Pro něho pracuji asi už 3 měsíce, práce je nepravidelná, někdy pracuji celý týden, někdy máme zase týden volno. Vychází mi to asi na 80 pracovních hodin za měsíc. S panem D. nemám sepsanou žádnou pracovní smlouvu, jelikož on ví, že teď nemám vízum pro Českou republiku a nemohu pracovat. Říkal jsem mu, že mám pouze polské vízum a zařizuji si vízum za účelem strpění. Pracuji během těch 3 měsíců na dvou různých stavbách podle potřeby. Někdy pracuji v tomto zemědělském družstvu, kde jste mne dnes chytli, je to družstvo pana D. a někdy jezdíme do Chrudimi na fotbalový stadion. Na fotbalovém stadionu je hodně práce, provádím zde úklidové práce, štukatérské i zednické, stadion je kompletně rekonstruován. Po celou dobu se mnou na těchto dvou stavbách pracuje i můj otec T. V., který byl dnes zajištěn se mnou na stavbě v Ostřešanech.“ Dále k dotazu správního orgánu žalobce výslovně uvedl: „Bohužel jsem začal již před 3 měsíci, jelikož jsem já ani otec už neměli peníze na další pobyt zde. Proto zde pracuji, i když vím, že pracovat nemůžu.“ K další otázce uvedl: „Ale také vím, že zde pracuji neoprávněně na toto vízum, ale potřebuji peníze.“ Dále žalobce k dotazu, jakou pracovní činnost vykonával dnes při kontrole, uvedl: „Dnes jsem konkrétně vyzdíval příčky z Ytongu. Začal jsem pracovat od 7:00 hodin.“ K další otázce, od kdy zde pracuje a pro jako firmu, opětovně uvedl: „Pracuji pro firmu DND. Patří panu D. a pracujeme zde různě asi 3 měsíce. Jak jsem uvedl výše, někdy pracujeme, jsme na fotbalovém stadionu v Chrudimi a někdy zde v areálu zemědělského družstva v Ostřešanech, dle potřeby.“ K dalšímu dotazu ohledně odměny uvedl výslovně: „Ano. Pan D. mně vyplácí 100 – 110 Kč za odpracovanou hodinu. Za měsíc odpracuji kolem 80 hodin, jelikož není každý den práce. Zatím jsem od pana D. dostal vyplacené peníze za dva měsíce, vyplácí mně peníze vždy po měsíci.“ Dále žalobce uvedl, že byl proškolen o bezpečnosti práce, a dokonce podepsal nějaké listiny o proškolení. Pokud jde o docházku, uvedl, že si ji evidoval sám. Pokud jde o nářadí, uvedl, že používá zednickou lžíci a další potřebné nářadí firmy DND. Materiál nakupoval pan D., práci mu zadával pan D., který ji vždy i kontroloval. Dále žalobce uvedl, že mu nikdy nebylo vydáno Úřadem práce České republiky povolení k zaměstnání nebo zaměstnanecká karta a dále, že pokud by kontrola neproběhla, pracoval by na stavbě dál pro pana D. i po další dny, jelikož došly peníze a musí se uživit a rovněž posílat peníze na Ukrajinu svojí matce a sestře. Dále uvedl, že v České republice nemá žádné příbuzné, vyjma otce, který s ním přicestoval z Polska. Pouze na návštěvu za ním přijela matka a sestra, které získaly polské vízum a budou pracovat v Polsku. K dotazu, zda je vlastníkem nějakého movitého nebo nemovitého majetku v České republice či Polsku, žalobce sdělil, že nikoliv a potvrdil, že má peníze pro cestu na Ukrajinu. Na Ukrajině zůstali jeho prarodiče, kteří bydlí ve vesnici vedle města Mariupol. Dále žalobce sdělil, že na území Evropské unie nemá trvale žijící rodinné příslušníky či příbuzné, v Chrudimi má kamarády, není příbuzným občana Evropské unie. Ohledně potenciálního dopadu na soukromý a rodinný život v případě vyhoštění, vyslovil žalobce obavy, že by se na Ukrajině neuživil, protože tam není dostatek práce a dále že ve městě Mariupol je nebezpečno, neboť je město často ostřelováno. K dotazu, zda si žalobce vybudoval kulturní nebo sociální vazby, uvedl, že nikoliv, že má pouze kamarády a chtěl by v České republice zůstat. Rovněž zopakoval, že jeho návratu na Ukrajinu brání válečný konflikt na Ukrajině. K uvedenému je třeba ještě poznamenat, že ze správního spisu vyplynulo, že v obou protokolech je uveden jak podpis žalobce, tak přítomnost tlumočníka. Správní orgán I. stupně požádal u Úřadu práce České republiky, Krajské pobočky v Pardubicích, o sdělení informace ohledně pracovního povolení pro žalobce, přičemž z odpovědi ze dne 8.2.2016 jednoznačně vyplynulo, že žalobci nikdy nebylo vydáno žádné povolení. Svědek J.D., který byl řádně poučen podle § 55 správního řádu, dne 16. 2. 2016 vypověděl, že žalobce zná jako Ukrajince jménem R., identifikoval ho podle fotografie a dále uvedl, že zná i jeho otce V.. Podle svědka měl žalobce spolu s jeho otcem dne 27.1.2016, kdy došlo ke kontrole cizineckou policií, vyzdívat příčky, neboť měl svědkovi splatit dluh ve výši 2 000 Kč, když byli domluveni, že za jednu hodinu práce obdrží 100 Kč, takže by každý z nich odpracoval 10 hodin. S ohledem na to, že byli oba cizinci odvezeni cizineckou policií, dluh nebyl dosud vyrovnán. V současnosti žalobce pro svědka již nepracuje. Svědek trval na tom, že se jednalo o práci nikoliv pro firmu, ale pro něho jako fyzickou osobu. Pokud jde o druh práce, jednalo se o vyzdívání příčky, kdy jmenovaní cizinci používali nářadí ve vlastnictví společnosti D&D PROFI, s.r.o., jejímž jediným majitelem je svědek. Domluva o výkonu práce byla pouze ústní. K dotazu správního orgánu, že žalobce byl kontrolován v den kontroly na stavbě ve vozidle, jehož vlastníkem je svědek, tento odpověděl, že vozidlo zapůjčil P.T.. Svědek popřel, že by pro něj žalobce v minulosti vykonával nějakou jinou práci. Záznamem o usnesení ze dne 25.2.2016 byla obě řízení o správním vyhoštění vedená s žalobcem spojena ke společnému řízení podle § 145 odst. 1 správního řádu. Podle závazného stanoviska k existenci důvodů znemožňujících vycestování žalobce ve věci správního vyhoštění, podaného Odborem azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR ze dne 25.2.2016, je vycestování žalobce možné. Podle odůvodnění stanoviska hodnotil správní orgán situaci ve východní části Ukrajiny, která se průběžně mění. Vycházel přitom z informací Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze září 2015, dále z informací MZV ČR ze dne 21.5.2015, č.j. 98848/2015-LPTP, z informací MZV ČR, č.j. 115145/LPTP ze dne 9.10.2015, z informací ze ZU Kyjev č.j. 437/2014-KIEV, ze dne 26.5.2014, z Dekretu Prezidenta Ukrajiny č. 447/2014 „O opatřeních ke zlepšení obranyschopnosti státu“ z května 2014, ze Zákona Ukrajiny č. 1240/VII o schválení Dekretu Prezidenta Ukrajiny „O částečné mobilizaci“ ze dne 6.5.2014, ze Zákona Ukrajiny o vojenské povinnosti a vojenské službě č. 2233-12 ze dne 25.3.1992, z výroční zprávy Human Rights Watch 2015 – Ukrajina, ze dne 29.1.2015 a z informací databáze ČTK „Země světa – Ukrajina“ o aktuální situaci na Ukrajině a z informací z veřejně dostupných zdrojů. V tomto stanovisku bylo zdůrazněno, že matka a sestra jsou v České republice pouze na návštěvě, nesdílí se žalobcem společnou domácnost, stejně tak žalobce nesdílí společnou domácnost s občanem Evropské unie a bylo zdůrazněno, že k návratu na Ukrajinu mu brání jeho obava z probíhajícího konfliktu na Ukrajině a z možných ekonomických potíží, zejména reálná obava, že bude povolán k výkonu vojenské služby. K tomu ovšem správní orgán konstatoval, že žádné z těchto důvodů nelze podřadit pod ust. § 179 zákona o pobytu cizinců. Námitka případné povinnosti vykonávat vojenskou službu byla vyhodnocena jako irelevantní z hlediska ust. § 179 zákona o pobytu cizinců, neboť branná povinnost patří k základním občanským povinnostem a povolání k výkonu vojenské služby není možné považovat za pronásledování nebo perzekuci, byť by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích v ozbrojeném konfliktu. Povolání k výkonu vojenské služby je platné pro všechny schopné muže na Ukrajině a je svrchovaným právem státních orgánů vyžadujících tuto službu vůči vlasti v situacích přímého ohrožení suverenity a celistvosti státu. Rovněž tak možné potrestání za nenastoupení či vyhýbání se vojenské službě není možné považovat za důvodné, neboť branná povinnost se týká všech branců schopných vykonávat vojenskou službu a postihy takových osob jsou upraveny zákonem, který v současné době platí na celém území Ukrajiny. Dále bylo zdůrazněno, že konkrétně v Doněcké oblasti lze bezpečnostní situaci považovat za uspokojivou a umožňující návrat žalobce. Bylo poukázáno na možné vnitřní přesídlení v rámci bezpečnějších částí Ukrajiny a na to, že ze strany státních orgánů jsou těmto přesídlencům poskytovány v rámci možností prostředky, aby mohli najít bezpečné místo. Pokud jde přímo o Doněckou oblast, správní orgán uvedl, že v oblasti Mariupol se situace do značné míry uklidnila a vyskytují se zde pouze ojedinělé incidenty, přičemž Mariupol se nachází v těsné blízkosti s místy zasaženými konfliktem, avšak Mariupol není přímo zasažen ozbrojenými srážkami. Proto bylo uzavřeno, že zde neexistují překážky vycestování do země původu a vycestování žalobce je proto podle § 120a zákona o pobytu cizinců, možné. Dne 9.3.2016 bylo žalobci do vlastních rukou na adresu „X“, doručeno vyrozumění o skončení dokazování ze dne 4.3.2016, v němž byl žalobce poučen o tom, že má možnost seznámit se s podklady a vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí, a to do 10 dnů ode dne doručení vyrozumění. Podle protokolu ze dne 16.3.2016, kdy byla přítomna rovněž tlumočnice, se žalobce se dostavil k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a výslovně přitom uvedl, že nebude ničeho doplňovat a dále, že k podkladům nemá námitek, uvedl pouze, že lituje vzniklé situace. Následně pak bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně dne 16.3.2016 (rozhodnutí č.j. KRPE-164328-11/ČJ-2016-170022-SV), jímž, jak již uvedeno shora, bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců a podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 2 téhož zákona uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku, neboť cizinec pobýval na území České republiky v období od 28.11.2015 do 12.1.2016 bez víza či jiného platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn a je na území České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou k zaměstnání, když dne 27.1.2016 vykonával na staveništi rekonstrukce kanceláří v bývalém zemědělském objektu v obci Ostřešany pracovní aktivitu spočívající ve vyzdívání příček ze systému Ytong bez potřebného povolení k zaměstnání vydaného Úřadem práce České republiky. V odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo zdůrazněno, že podáním žádosti o vízum na 90 dnů za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, ze dne 10.9.2015 nevznikla fikce pobytu podle § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, neboť zde nebyla shledána překážka nezávislá na vůli žalobce, konkrétně v žalobcem uplatněné okolnosti, že pochází z města Mariupol, kde probíhá ozbrojený konflikt a dále správní orgán I. stupně vycházel z toho, že dne 15.1.2016, jak již uvedeno shora, byl vydán záznam o neudělení dlouhodobého víza právě z důvodu § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tedy nebylo možno považovat žalobce za cizince, který pobývá oprávněně na území České republiky na základě žádosti o vízum nad 90 dnů za účelem strpění pobytu. Zejména totiž žalobce jako cizinec nepodal žádost v době platnosti oprávnění k pobytu, tedy nebyly splněny podmínky pro to, aby se jeho další pobyt na území považoval za pobyt na toto vízum až do rozhodnutí o žádosti. Samotné podání žádosti o vízum nad 90 dnů za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, nezakládá až do doby rozhodnutí oprávnění k pobytu na území České republiky (nebyly splněny podmínky § 60 odst. 7, § 69 zákona o pobytu cizinců). Dále správní orgán I. stupně odkázal na Nařízení Rady (ES) č. 539/2001 ze dne 15.3.2001, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni, v platném znění, podle kterého jsou státní příslušníci Ukrajiny povinni mít při překračování vnějších hranic členských států Evropské unie vízum. Podle § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, je přitom povinností cizince pobývat na území České republiky prokázat se platným cestovním dokladem a vízem, pokud zákon o pobytu cizinců nestanoví jinak. Podle § 18 písm. d) bodu 5 zákona o pobytu cizinců, přitom může cizinec pobývat na území České republiky bez víza, je-li držitelem dokladu o povolení k pobytu na území jiného členského státu a doba pobytu na území České republiky nepřekročí 3 měsíce. Obdobně podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15.3.2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravující přeshraniční pohyb osob, jsou státní příslušníci třetích zemí mající platné povolení k pobytu vydané jiným členským státem Evropské unie oprávněni k pobytu v jiném členském státě schengenského prostoru po dobu, která nepřesáhne 90 dní, během jakéhokoliv období 180 dnů, kterým se rozumí období 180 dnů bezprostředně předcházející každému dni pobytu. Podle správního orgánu I. stupně byl žalobce oprávněn k pobytu na území České republiky na základě dlouhodobého víza Polské republiky do 27.11.2015, přičemž kontrolován byl dne 12.1.2016, když soustavně na území České republiky pobýval od 30.8.2015 do 12.1.2016. Dále správní orgán I. stupně zdůraznil protokol ze dne 27.1.2016, kdy žalobce uvedl výkon pracovní aktivity pro společnost pana D. a dále, že zde pracuje již tři měsíce. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že žalobce vykonával práci na stavbě v závislosti na úkolování a kontrole J.D., který mu nepřímo ukládal úkoly, řídil je a kontroloval. Správní orgán I. stupně dovodil, že žalobce vykonával práci minimálně dne 27.1.2016 od 7:00 hodin. Vzhledem k uvedenému a s ohledem na to, že žalobce pobýval na území České republiky od 28.11.2015 do 12.1.2016 bez víza, které by ho opravňovalo k pobytu na území České republiky, naplnil znaky skutkové podstaty § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, neboť porušil povinnost podle § 103 písm. n) téhož zákona a tím, že vykonával práci bez pracovního povolení, naplnil skutkovou podstatu § 119 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, neboť porušil povinnost plynoucí mu z ust. § 178b téhož zákona. Správní orgán I. stupně se zabýval případným dopadem vyhoštění do soukromého a rodinného života účastníci řízení, když zejména vycházel z uvedeného závazného stanoviska. Správní orgán I. stupně se zabýval rovněž posouzením proporcionality mezi veřejným zájmem na správním vyhoštění žalobce a ochranou jeho základních práv a svobod na straně druhé, když dospěl k závěru, že žalobce nerespektuje právní normy České republiky, tudíž považoval za přiměřené správní vyhoštění v rozsahu jednoho roku. Správní orgán I. stupně přitom zdůraznil, že se jednalo o dvě skutkové podstaty zakládající správní vyhoštění, přičemž v jednom případě bylo možné stanovit vyhoštění až na tři a v druhém případě na pět roků. Stanovení doby vyhoštění proto bylo zvoleno na spodní hranici, aby žalobce nebyl zatížen nad rámec nezbytně nutné doby tímto správním vyhoštěním, když byly zohledněny dopady do soukromého a rodinného života, aby mohl vstoupit na území České republiky nebo jiného evropského státu Evropské unie v dohledné době, a to v souladu se zákonnými normami. Správní orgán I. stupně zdůraznil, že Ústavní soud v nálezu č.j. IV ÚS 462/03 ze dne 21.11.2003 konstatoval, že je svrchovaným právem každého suverénního státu rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizích státních příslušníků na jeho území, právo pobývat na území cizího státu v žádném případě není možno kvalifikovat jako základní lidské právo každého člověka - nepatří tedy do kategorie základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Žalobce napadl rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvoláním, když namítal nepřiměřenost rozhodnutí a nenáležitě zjištěný skutkový stav věci, dále existenci překážky vycestování, poukazoval na situaci na Ukrajině v Doněcké oblasti a trval na tom, že město Mariupol je ostřelováno a dále namítal nepřezkoumatelnost závazného stanoviska, z něhož správní orgán I. stupně vycházel. Žalovaný podle § 90 odst. 5 správního řádu, žalobou napadeným rozhodnutím odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Podle odůvodnění žalovaného rozhodnutí žalovaný vycházel ze závazného stanoviska Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR ze dne 29.8.2016, vydaného pro potřeby odvolacího řízení, kterým bylo potvrzeno stanovisko, které bylo již podáno v řízení před správním orgánem I. stupně, tedy závěr, že vycestování žalobce je možné. Žalobce byl s tímto stanoviskem, jakož i s podklady pro vydání rozhodnutí seznámen, avšak k tomu se již nevyjádřil. Ve vztahu k ust. § 2 odst. 4 správního řádu, kdy žalobce namítal, že správní orgány jsou povinny přijímat taková řešení, která jsou v souladu s veřejným zájmem, odpovídají okolnostem daného případu, žalovaný zdůraznil, že je v obecném zájmu, aby platné právní předpisy České republiky byly dodržovány a aby se na jejím území zdržovaly pouze cizinci, kteří tyto normy dodržují. Posouzení věci krajským soudem: Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle skutkového a právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1, 2 s.ř.s.) bez nařízení jednání (§ 51 odst.1 s.ř.s. ). Žaloba není důvodná. K tvrzení žalobce o jeho dobré víře, že pobývá na území České republiky legálně, uvádí krajský soud následující. Žalobce tvrdí, že byl chybně poučen blíže nespecifikovanou úřední osobou při podání žádosti o vízum za účelem strpění, avšak ke svému tvrzení nenabídl žádné důkazy. Nadto je třeba zdůraznit, byť lze souhlasit s žalobcem, že právní úprava pobytu cizinců na území České republiky není přehledná, že žalobce si měl svůj právní výklad, resp. to, jak údajnému ústnímu poučení porozuměl, ověřit, zejména když plynně neovládá český jazyk, jak vyplynulo z průběhu správního řízení (podání vysvětlení žalobce, ustanovení tlumočníka), neboť to bylo v jeho zájmu, aby měl právní jistotu, že na území České republiky pobývá legálně. I ve vztahu k žalobci jako cizinci totiž platí právní zásada „Ignorantia iuris non excusat.“ („Neznalost zákona neomlouvá“). Avšak s ohledem na skutkový děj věci a s ohledem na zjevný rozpor mezi žalobním tvrzením a okolnostmi, které žalobce uvedl do protokolu ve správním řízení o vyhoštění ve vztahu k výkonu práce, lze mít spíše důvodné pochybnosti o věrohodnosti jeho tvrzení o dobré víře k jeho pobytu na území České republiky. Tedy tvrzení žalobce o jeho dobré víře nemůže mít na posouzení legálnosti jeho pobytu na území České republiky vliv, neboť žalobce porušil ust. § 103n ve spojení s ust. § 18 písm. d) bod 5 zákona o pobytu cizinců, které umožňuje pobývat cizinci na území České republiky na základě povolení k pobytu jiného členského státu po dobu nejvýše tří měsíců. Podle § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, totiž platí, že pokud o žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území, cizinec podal žádost v době platnosti oprávnění k pobytu a byl podle § 69 oprávněn podat na území žádost o vydání povolení k trvalému pobytu, považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti; v této době není cizinec oprávněn podat na území žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo další žádost o vydání povolení k trvalému pobytu. Žalobce byl oprávněn k pobytu na území České republiky na základě víza Polské republiky do 27.11.2015, neboť na území České republiky vstoupil dne 30.8.2015 a následně zde pobýval bez přerušení, což nesporuje, přičemž žádost o vízum k pobytu nad 90 dní za účelem strpění podal dne 10.9.2015. Tedy v době podání žádosti o vízum na území České republiky zde žalobce skutečně pobýval v souladu se zákonem o pobytu cizinců na základě polského víza. Dne 15.1.2016 bylo o žádosti rozhodnuto, přičemž jí nebylo vyhověno (nabytí právní moci dne 18.2.2016). Tedy v dané věci bylo prokázáno, že žalobce pobýval od 28.11.2015 na území České republiky nelegálně, neboť již nebyl oprávněn k pobytu podle zákona o pobytu cizinců, když nesplňoval podmínky § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, jak uvedl žalovaný. Tedy krajský soud souhlasí s žalovaným, že žalobce se dopustil skutkové podstaty neoprávněného pobývání na území České republiky podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona o pobytu cizinců, neboť pobýval na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu, za což policie podle téhož zákonného ustanovení udělí správní vyhoštění až na 3 roky. Krajský soud přitom připomíná, že žalobce nesporuje skutková zjištění žalovaného, nýbrž namítal, že měla být zohledněna jeho údajná dobrá víra v legalitu pobytu. Důvodnost žalobcovy dobré víry v legalitu pobytu však byla ohraničena vypršením tří měsíců doby pobytu od vstupu žalobce na území České republiky, k čemuž ho opravňovalo polské dlouhodobé vízum. Tedy uvedená žalobní námitka není důvodná. Nejenže bylo s žalobcem vedeno správní řízení o vyhoštění z důvodu nelegálního pobytu na území České republiky, nýbrž žalobce zde i nelegálně vykonával závislou činnost, když byl zkontrolován příslušnou hlídkou cizinecké policie dne 26. 1. 2016. Dle žalobního tvrzení přitom žalobce uvádí, že se jednalo o jednorázovou činnost, jíž měl být J. D. splacen peněžitý dluh. Ovšem toto žalobní tvrzení je v příkrém rozporu s výpovědí žalobce podanou v průběhu správního řízení o vyhoštění, jak uvedeno podrobně shora, kdy žalobce uvedl spontánně, jednak že pracuje pro firmu pana D. nikoliv tedy pro fyzickou osobu pana D. a to již po dobu tří měsíců, dále se vyjádřil k druhu prováděné práce a k místu výkonu práce, jakož i k odměně a rovněž uvedl, že práci vykonává i jeho otec, jakož i tu podstatnou skutečnost, že by v práci pokračoval, nebýt kontroly cizineckou policií a dále, že si je svého nezákonného jednání vědom. Tedy žalobce v průběhu správního řízení, bezprostředně po provedení kontroly uvedl tyto skutečnosti jednoznačně svědčící o jeho výkonu závislé práce pro společnost pana D. přičemž až teprve v žalobě, nikoliv v odvolání, kde brojil proti podanému závaznému stanovisku a namítal překážku vycestování, uplatnil svoje tvrzení o jednodenní výpomoci z důvodu úhrady dluhu panu D., když ani krajskému soudu nenabídl vysvětlení, proč tuto verzi neuvedl v průběhu kontroly cizineckou policií ani v průběhu správního řízení o vyhoštění a zároveň v žalobě uvedl, že po celou dobu správního řízení se správními orgány spolupracuje, což vše svědčí o pravdivosti žalobcem uplatněné výpovědi v průběhu správního řízení, nikoliv o pravdivosti jeho tvrzení uplatněného až v žalobě. Je sice pravdou, že verzi o dluhu uvedl ve svědecké výpovědi svědek J.D., avšak dle názoru krajského soudu správní orgány správně tvrzený důvod dluhu nepovažovaly za relevantní. Ze skutkových okolností totiž jednoznačně vyplynulo, že žalobce přinejmenším dne 26.1.2016, tedy v den kontroly prováděné cizineckou policií, pracoval v pracovním oděvu, vyzdíval příčky, jak sám žalobce uvedl, a to pro firmu svědka, dle jeho pokynů a za předem sjednanou odměnu, když byl proškolen z bezpečnosti práce, přičemž v případě, že by nedošlo ke kontrole cizineckou policií, by v práci pokračoval i v následující dny a současně si byl vědom, že vykonává nelegální činnost. Tedy, i pokud by bylo možno připustit neprokázanou existenci dluhu, jednalo se o výkon závislé práce, jejíž charakteristika odpovídá kritériím uvedeným níže na základě zákonné úpravy a na základě judikatury Nevyššího správního soudu (dále též „NSS“), tedy žalobci byla za takový výkon závislé práce přislíbena odměna, která by mu však nebyla vyplacena, neboť by si ji svědek ponechal z důvodu údajné pohledávky za žalobcem. Tato okolnost však nemá vliv na posouzení výkonu práce jako práce závislé podle pokynů a v areálu společnosti s ručením omezeným, jíž je svědek jediným společníkem. Pokud jde o soustavnost či dlouhodobost, žalobce sám uvedl, že by v práci pokračoval, nebýt kontroly cizineckou policií, tedy ukončení práce bylo faktickým důsledkem provedení kontroly cizineckou policií, tedy rovněž prvek dlouhodobosti a soustavnosti je u projednávané věci zcela zjevný. Nadto žalobce při podání vysvětlení uvedl, že práci vykonával po dobu již tří měsíců, když v žalobě neobjasnil, proč takto původně vypovídal. Tedy jednoznačně bylo prokázáno, že se jednalo o výkon práce ve stavu podřízenosti za přislíbenou finanční odměnu a to v úmyslu soustavného, dlouhodobého výkonu práce, kdy k přerušení výkonu práce došlo pouze v důsledku provedení kontroly, a současně se v důsledku absence platného povolení k výkonu zaměstnání na území České republiky jednalo o nelegální práci ve smyslu § 5 písm. e), bod 2 zákona o zaměstnanosti, který nelegální práci definuje následovně: Nelegální prací se rozumí, pokud fyzická osoba-cizinec vykonává práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li podle tohoto zákona vyžadováno, nebo v rozporu se zaměstnaneckou kartou vydanou podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky nebo v rozporu s modrou kartou; to neplatí v případě převedení na jinou práci podle § 41 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Při právní kvalifikaci je přitom třeba zohlednit, jak znaky nelegální práce vymezil NSS. Podle rozsudku NSS čj. 4 Ads 177/2011-120 ze dne 27. 4. 2012: „Za nelegální práci ve smyslu § 5 písm. e) bodu 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, se považuje pouze taková práce, kterou cizinec, jenž nedisponuje příslušným povolením, vykonává soustavně, podle pokynů a za mzdu, plat nebo odměnu.“ Podle rozsudku NSS č.j. 6 Ads 46/2013 – 35 ze dne 13.2.2014 jsou dále podrobně stanoveny znaky nelegální práce:

21. Otázka výkladu pojmu závislá práce je zjevně více než živá. Musíme se tudíž vrátit na začátek a ptát se, jaký je vlastně účel legální definice závislé práce (a z ní vycházející definice nelegální práce). Smyslem uvedené úpravy je nepochybně odlišit závislou práci od jiných aktivit, přičemž tento cíl vystupuje na povrch zejména tehdy, když správní orgán zkoumá, zda zaměstnavatel neporušil svou zákonnou povinnost tím, že neumožnil zaměstnanci vykonávat závislou práci v pracovněprávním vztahu, který je k tomu určen. Pojem závislé práce tak musí být vykládán tak, aby obsáhl veškeré formy zastřených pracovních vztahů, stejně jako práci vykonávanou bez náležité protihodnoty, např. práci „na zkoušku“ nebo práci vykonávanou pod hrozbou násilí či jiné újmy. Zároveň však nesmí tento pojem zcela ztratit obrysy, aby správní orgány nezaměňovaly závislou práci s ryze obchodními vztahy, s nefalšovaným samostatným podnikáním nebo s upřímnou mezilidskou výpomocí, ať již v podobě úsluhy blízkému člověku či nezištné laskavosti.

22. Těmto požadavkům ovšem „nová“ definice závislé práce vyhoví docela dobře. Stačí pouze spojit jednotlivé znaky uvedené v § 2 odst. 1 zákoníku práce společným prvkem osobní či hospodářské závislosti zaměstnance na zaměstnavateli – jenž ostatně vyplývá již ze samotného pojmu „závislá práce“ – a naplnit je v duchu této optiky konkrétním obsahem. Za (samostatný)znak je ovšem nutno považovat již první část definice, která hovoří o tom, že práce „je vykonávána“. Nejen z tohoto gramatického vyjádření (vid nedokonavý), ale zejména z účelu definice a postihu nelegální práce je zřejmé, že mohou zůstat v platnosti dřívější judikaturní závěry o soustavnosti jako znaku závislé práce, neboť při jednorázové či příležitostné spolupráci se jen těžko může mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem vytvořit jakýkoliv vztah, natožpak vztah závislosti.

23. Samozřejmě je třeba tento první znak v konkrétních případech aplikovat uvážlivě. Inspekční kontrola zpravidla odhalí jen činnost prováděnou v době kontroly samotné; na její soustavnější charakter je možno usuzovat až z dalších skutečností zjištěných, například z výpovědi obviněného, z výslechu svědků či ze situace na místě (charakter činnosti, množství již provedené práce apod.). Na závadu nemusí být ani to, že se činnost dosud soustavnou stát nestihla (jedná se například teprve o první den práce „na zkoušku“), jestliže se takovou podle vůle stran následně stát měla (srov. k tomu Stádník, J., Kontrolní činnost inspekce práce v oblasti agenturního zaměstnávání a nelegální práce, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Pracovní právo 2012 na téma Závislá práce a její podoby, Brno: Masarykova univerzita, 2012, 254 s.).

29. Nejvyšší správní soud uzavírá, že společným rysem a jakýmsi leitmotivem všech znaků závislé práce vymezených (nově) v § 2 odst. 1 zákoníku práce, je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit (zejména samostatného podnikání), ale také od aktivit jiného charakteru (zejména mezilidské výpomoci). Proto musí správní orgány při postihování nelegální práce v řízení obviněnému prokázat naplnění všech těchto znaků – zaměstnanec osobně a soustavně vykonává práci jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, přičemž se vůči zaměstnavateli nachází v podřízeném vztahu. Odměna tedy sice přísně vzato nepředstavuje samostatný definiční znak závislé práce (jde o povinnost, která zaměstnavateli na základě výkonu práce vzniká), avšak pokud jedna osoba poskytne nebo přislíbí druhé za její činnost odměnu, jde o významnou skutečnost pro posouzení, zda mezi nimi existuje vztah nadřízenosti a podřízenosti vyplývající z hospodářské závislosti zaměstnance na zaměstnavateli. Tedy, jak rovněž vyplynulo z uvedené judikatury NSS, okolnost, že práce byla přerušena v důsledku kontroly cizineckou policií, byť by v ní žalobce pokračoval, jak uvedl, v další dny, nemůže prolomit znak soustavnosti závislé práce, přičemž podstatná je prokázaná závislost žalobce na pokynech J.D., jediného společníka společnosti, pro niž byla práce žalobcem za předem sjednanou odměnu vykonávána, tedy nejednalo se drobnou mezilidskou výpomoc, což ostatně žalobce ani nenamítal. Při posouzení skutkového stavu věci přitom není rozhodné, že mezi žalobcem a tím, pro koho práci vykonával, nebyla uzavřena pracovní smlouva, k čemuž krajský soud odkazuje na rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2013, čj. 8 As 93/2012-41, podle kterého není k závěru o závislé práci třeba existence uzavření písemné pracovní smlouvy: „Hypotézu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, „je-li cizinec na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání“ je třeba vykládat tak, že zahrnuje jakoukoliv formu závislé práce, pro kterou je zákonem vyžadováno povolení k zaměstnání, bez ohledu na to, zda byla formálně uzavřena pracovní smlouva mezi zaměstnavatelem a dotčeným cizincem.“ Dospěl-li tedy v dané věci žalovaný k tomu, že žalobce neměl řádné platné povolení k výkonu konkrétního zaměstnání, což bylo prokázáno a žalobce toto ani nesporoval, pak postupoval v souladu s ust. § 3 správního řádu, když uzavřel, že žalobce naplnil skutkovou podstatu ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců: Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Pokud jde o tvrzenou námitku nepřiměřenosti uloženého opatření, a to správního vyhoštění s dobou zákazu vstupu na území členských států Evropské unie na dobu 1 roku, má krajský soud v souladu s názorem žalovaného za to, že již správní orgán I. stupně se s touto otázkou řádně vypořádal, když se přiměřenosti opatření věnoval v rozhodnutí, zejména zdůraznil, že doba zákazu vstupu byla uložena při spodní hranici zákonného vymezení, ač se žalobce dopustil naplnění dvou skutkových podstat, za něž je cizinec postihován správním vyhoštěním (na dobu až 3 a na dobu až 5 roků), přičemž správní orgány jsou povinny chránit zájmy státu a je ve veřejném zájmu, aby na území České republiky pobývali pouze cizinci, kteří plně respektují zákony České republiky. Tedy ani námitka o rozporu žalovaného rozhodnutí s ust. § 2 odst. 4 správního řádu, kdy má správní orgán postupovat tak, aby přijaté řešení bylo přiměřené okolnostem případu a směřovalo k zákonem stanovenému cíli, není důvodná. Správní orgány zjišťovaly podmínky ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Ohledně kritérií přiměřenosti aplikovaly ustanovení o přiměřenosti podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců: Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Krajský soud má za to, že napadené rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím správního orgánu I. stupně dostatečně přesvědčivě odůvodňuje přiměřenost zásahu uloženého správního vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce, když zejména byly zdůrazněny ekonomické motivy žalobcova pobytu na území České republiky a to, že matka a sestra nepobývají na území České republiky na základě oprávnění k pobytu, nýbrž jsou zde pouze na návštěvě, přičemž na Ukrajině v blízkosti města Mariupol žijí žalobcovi prarodiče, otec žalobce pobývá neoprávněně na území České republiky a žalobci nic nebrání v jeho návratu na Ukrajinu. Případná povinnost bránit vlast je legitimním a nediskriminujícím požadavkem svrchovaného státu ve vztahu k jeho občanům. Žalovaný se přitom opřel o řádně odůvodněné a na základě četných podkladů pro účely odvolacího řízení zpracované závazné stanovisko Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, jak uvedeno shora. Žalovaný zohlednil rovněž to, že žalobce si na území České republiky nevytvořil žádné významné sociální či kulturní vazby, nevlastní zde žádné nemovitosti, ani jiný majetek, který by pro jeho povahu nemohl v zemi původu využívat, není závislý na odborné lékařské péči. Tyto okolnosti přitom žalobce v žalobě nesporoval. Jednoznačným motivem žalobcova pobytu na území České republiky jsou důvody ekonomické a snaha vyhnout se případné povinnosti bránit vlast. Tedy nelze souhlasit s právním názorem žalobce, že závazné stanovisko, na němž bylo v tomto ohledu rozhodnutí žalovaného postaveno, je nepřezkoumatelné. Naopak dle krajského soudu poskytuje dostatek argumentace pro soudní přezkum, přičemž krajský soud se plně ztotožňuje se závěrem žalovaného co do nepřekročení zásahu do soukromého a rodinného života žalobce a do zjištění absence překážky vycestování na straně žalobce podle § 179 zákona o pobytu cizinců, jakož i se závěrem o přiměřenosti doby uloženého správního vyhoštění, když zákonodárce uložení správního vyhoštění jednoznačně předpokládá, nikoliv pouze umožňuje. Na tomto místě je vhodné upozornit na relevantní soudní judikaturu ohledně rozsahu odůvodnění soudního přezkumu. Podstatné je, aby se správní soud vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (např. rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13). Rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou–li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení / např. rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13/ případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72) tzn., že na určitou námitku lze reagovat i např. tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „…není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky NSS ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Úkolem krajského soudu je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (rozsudek NSS ze dne 3.4.2014, č.j. 7 As 126/2013-19). Krajský soud se po provedeném soudním přezkumu zákonnosti žalovaného rozhodnutí plně ztotožnil s právním názorem žalovaného, dospěl k jednoznačnému závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Náklady řízení: O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci podle § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce nebyl ve věci úspěšný a úspěšnému žalovanému podle obsahu soudního spisu nevznikly takové náklady soudního řízení, které by přesahovaly rozsah jeho obvyklé úřední činnosti.