61 A 27/2021–94

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Marie Trnkové, ve věci žalobce: M. M., narozený bytem zastoupený advokátem Mgr. et Bc. Pavlem Kozelkou se sídlem Velké náměstí 7/12, 397 01 Písek proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti: I) C. Š., narozený II) L. Š., narozená oba bytem III) J. K., narozený IV) R. K., narozená oba bytem o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. X, čj. KUJCK 49185/2021, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada náklad řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Osoby zúčastněné na řízení podaly dne 26. 9. 2019 u Městského úřadu Písek (dále jen „správní orgán prvního stupně“) žádost o prodloužení termínu dokončení stavby označené jako „Výstavba komunikace, inženýrských sítí a dvou rodinných domů v lokalitě Na Jihru Písek, a to: stavební objekt SO 02 – Komunikace“, do 28. 7. 2021. Rozhodnutím ze dne 27. 11. 2019, čj. MUPI/2019/39236/St.–ROZ.–ZMST–prod.dok., správní orgán prvního stupně této žádosti vyhověl a termín dokončení stavby stanovil na 28. 7. 2021.

2. Žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím změnil co do označení jedné z parcel, na nichž se má stavební záměr nacházet. Ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 30. 6. 2021 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce předně označil rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádává s jeho odvolacími námitkami. K tomu žalobce na stranách 4 až 7 žaloby obsáhle citoval zákonnou úpravu (§ 67 a § 68 správního řádu) a dále judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu.

5. Žalobce dále namítl nicotnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Za zásadní v této souvislosti označil pochybení správního orgánu prvního stupně, který vydal rozhodnutí, přestože ve věci nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, tj. chyběl a dosud chybí souhlas žalobce, kterému současně nebylo řádně doručováno, ale též souhlas města Písek. Na stranách 7 až 9 pak žalobce opět obsáhle citoval § 110 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), § 1240 odst. 1, § 1242 a § 1243 odst. 1 občanského zákoníku a dále komentářovou literaturu k těmto ustanovením.

6. Správní orgán prvního stupně jistě nepřehlédl, že smlouva o uskutečnění stavby uzavřená mezi žalobcem jako povinným a stavebníky jako oprávněnými neobsahuje přílohu, která měla obsahovat umístění stavby. Tato smlouva pak nemůže nabývat žádných účinků, neboť není vložena do katastru nemovitostí. To se týká též smlouvy uzavřené mezi městem Písek jako povinným a stavebníky jako oprávněnými.

7. Platnost smluv měl správní orgán prvního stupně zkoumat nejen při vydávání stavebního povolení, ale i při rozhodování o jeho změně (prodloužení jeho platnosti). To však neučinil. Žalovaný na tuto skutečnost reagoval tak, že zástupce žalobce se v řízení o prvním prodloužení termínu pro dokončení stavby seznámil se spisem. Mohl tudíž tuto námitku uplatnit již v prvoinstančním řízení (k tomu žalovaný odkázal na § 82 odst. 4 správního řádu).

8. Dle žalobce však není možné přenášet odpovědnost správního orgánu za řádný výkon veřejné moci na účastníky řízení. Žalobce zpochybnil postup správního orgánu prvního stupně, který odděloval části spisu a při nahlížení znepřístupňoval žalobci, čímž mu znemožnil řádné uplatňování námitek v řízení.

9. Manipulace se spisem jsou zřejmé mj. z poznámek úřední osoby, které byly dodatečně zřejmě nechtěně učiněny součástí spisu. Tyto poznámky osvědčují, že postup správního orgánu prvního stupně představuje záměrné vedení řízení s rozporem s právní úpravou, jejím smyslem a účelem, pročež je zapotřebí zabývat se intenzitou vad tohoto záměrného porušování. S odkazem na § 77 odst. 1 větu druhou správního řádu a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, čj. 8 Afs 78/2006–74, č. 8/2008 Sb. NSS, žalobce dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů musí krajský soud prohlásit za nicotné.

10. Argument žalovaného, dle něhož „nelze tvrdit, že se jedná o úřední záznam pořízený správním orgánem jako součást jím vedeného spisu“, označil žalobce za absurdní, neboť bylo povinností žalovaného zabývat se tím, kdo je autorem předmětného úředního záznamu, což by dle žalobce neměl být problém. Současně bylo povinností žalovaného vypořádat se s tím, jak je možné, že správní orgán prvního stupně vede „dvojí spis“ a v řízení pomíjí skutečnosti, které mu byly objektivně známy. Žalobce uvedl, že intenzita porušení povinností úřední osoby naplňuje skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku. Důsledek takového jednání nemůže být chráněn presumpcí správnosti rozhodnutí správního orgánu, ale naopak musí být chráněn zájem poškozených osob, mezi které patří žalobce.

11. K otázce zániku stavebního povolení žalobce znovu na stranách 11 až 14 žaloby obsáhle citoval právní úpravu (115 odst. 1 a 4, § 152 odst. 3, § 157 odst. 1 a 2 stavebního zákona, § 6 vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Na stranách 14 až 19 pak žalobce znovu citoval z komentářové literatury.

12. Stavebníci neprokázali, že by se stavbou započali ve lhůtě dvou let od právní moci stavebního povolení a ani před uplynutím této lhůty nepožádali stavební úřad o její prodloužení. Z úředního záznamu správního orgánu prvního stupně z roku 2017 plyne, že stavba zahájena nebyla, neboť nic z dokumentace pro stavební povolení (DSP) nebylo provedeno. Správní orgán prvního stupně, ani žalovaný se touto otázkou ve svých rozhodnutích nezabývali. Pomíjí přitom žalobcovu argumentaci poukazující na rozdílný postup těchto správních orgánů ve věci stavebního povolení pro stavbu „Kestřany – stavební obvod RD – komunikace“ na pozemcích pozemková parcela X v k. ú. XA.

13. Žalobce je toho názoru, že bylo povinností žalovaného se touto argumentací zabývat a vysvětlit rozdíly v jeho rozhodovací činnosti a v rozhodovací činnosti správního orgánu prvního stupně. Žalovaný tuto námitku bagatelizoval s tím, že ji nemůže odvolací orgán řádně posoudit, neboť mu nejsou známy konkrétní okolnosti věci. Tím porušil zásadu totožného rozhodování ve skutkově a právně totožných věcech. Nadto v obou případech v prvém stupni rozhodovala totožná úřední osoba. Závěr žalovaného je navíc v této souvislosti nepřezkoumatelný.

14. Žalobce navrhl, aby si krajský soud vyžádal za účelem posouzení rozdílného rozhodování žalovaným a správního orgánu prvního stupně rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 23. 3. 2009, čj. MUPI/2009/05398–3/Hrn/Stri/StPo, sdělení správního orgánu prvního stupně ze dne 5. 10. 2018, čj. MUPI/2018/36864/Hrn/KONTR/Sděl, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 25. 6. 2019, čj. UPI/2018/50368/Hrn–RozhUPV, a rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2020, čj. KUJCK 82972/2020.

15. Jelikož původní stavební povolení zaniklo uplynutím dvou let od jeho právní moci, navazující rozhodnutí správních orgánů nemohou mít schopnost obnovit jeho platnost, a proto jsou nicotná. Je tudíž zapotřebí vyslovit jejich nicotnost, případně tato rozhodnutí zrušit pro jejich nezákonnost.

16. Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 14. 3. 2019 prodloužil platnost stavebního povolení do 28. 7. 2019. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. 4. 2019. Žádost o prodloužení platnosti stavebního povolení doručily osoby zúčastněné na řízení správnímu orgánu prvního stupně dne 26. 9. 2019. S odkazy na § 115 odst. 4 větu druhou stavebního zákona a dále § 603, § 605 odst. 1 a 2 občanského zákoníku a § 40 odst. 2 písm. d) správního řádu žalobce dovozuje, že tuto žádost podaly opožděně; takové žádosti nebylo možné vyhovět. Tuto skutečnost správní orgány záměrně pomíjejí. Žalovaný si jí přitom byl dle odůvodnění jeho rozhodnutí vědom.

17. Rozhodnutí žalovaného je proto nejen nesrozumitelné, jelikož nejsou konkrétně vyloženy důvody odůvodnění výroku, ale i nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Žalovaný zcela popírá zásady demokratického právního státu a porušuje žalobcova práva chráněná Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.).

18. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

19. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně uvedl, že se s uplatněnými námitkami dostatečně vypořádal.

20. Existence neparafované poznámky ve spise není důkazem manipulace se spisem či zatajování některých skutečností. Listina s názvem VÚK NA JIHRU, jejíž kopii žalobce v odvolacím řízení předložil, nebyla obsažena ve správním spisu, a nelze ji ani považovat za úřední záznam. Nelze taktéž tvrdit, že vznikla v roce 2017.

21. Žalovaný neprodlužoval dobu platnosti stavebního povolení, nýbrž pouze lhůtu pro dokončení části stavby, což žalobce zaměňuje. Platnost stavebního povolení je dána zákonem, zatímco termín pro dokončení stavby si určuje stavebník. Zahájením stavebních prací došlo k fixování platnosti stavebního povolení.

22. Žalovaný se neztotožnil ani s námitkou, dle níž nezákonně chránil protiprávní jednání úředních osob správního orgánu prvního stupně; v jeho postupu nic protizákonného neshledal.

23. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žaloby zamítl.

IV. Shrnutí repliky žalobce

24. V replice k vyjádření žalovaného se žalobce zaměřil na otázku vedení spisu. K tomu na stranách 2 až 7 obsáhle citoval právní úpravu (konkrétně § 2, § 3, § 15 a § 17 správního řádu) a komentářovou literaturu.

25. Žalobce uvedl, že vedení dvojího spisu správním orgánem prvního stupně, kdy správní orgán vede odděleně záznamy o skutečnostech a jednáních s účastníky, kterým zjevně přes nesplnění zákonných podmínek hodlá vyhovět, je za hranicí běžné chyby a naznačuje úmyslné korupční jednání příslušných úředních osob. Ospravedlňování takového postupu naznačuje, že smyslem a účelem správního řízení není řádný výkon veřejné správy, ale jednání, které může naplňovat skutkovou podstatu některého z trestných činů úředních osob.

26. Není pochyb o tom, že oprávněnou úřední osobou byl v nynější věci Ing. J. H.. Nejjednodušší cesta k rozuzlení celé situace je tedy výslech této úřední osoby. Pokud by Ing. J. H. popřel autorství předmětných zápisů, pak je namístě provést písmoznalecké zkoumání (okruhem osob, jejichž autorství se bude zjišťovat, budou pracovníci příslušného oddělení Městského úřadu).

27. Bez ohledu na autorství příslušných poznámek je najisto postaveno, že ačkoliv tyto skutečnosti byly správnímu orgánu prvního stupně známy, ten je úmyslně nezohlednil a účastníkům řízení znemožnil se k nim vyjádřit a uplatňovat tak svá práva. O nicotnosti rozhodnutí správních orgánů proto nemůže být sporu.

V. Shrnutí vyjádření osob zúčastněných na řízení

28. Osoby zúčastněné na řízení uvedly, že žalobu považují za nedůvodnou a obstrukční s cílem přivodit jim potíže.

29. Žalobce netvrdí žádný z důvodů nicotnosti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 77 správního řádu, a ani v této souvislosti nic neprokazuje. Žalobní námitky mohly být v případě jejich opodstatněnosti pouze důvodem nesprávnosti či nezákonnosti rozhodnutí správních orgánů.

30. Dle § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona ve znění účinném k 3. 10. 2014 nebylo doložení existence práva stavby a jeho zápis do katastru nemovitostí podmínkou povolení stavby. Smlouva uzavřená mezi osobami zúčastněnými na řízení a městem Písek dne 28. 7. 2014 byla v tomto ohledu dostatečná. Smluvní strany disponují touto smlouvou včetně příslušné přílohy a mohou ji předložit, pokud není založena ve správním spisu.

31. Zahájení stavebních prací ve dvouleté lhůtě od povolení stavby osoby zúčastněné na řízení doložily listinami přiloženými k vyjádření k žalobcovu odvolání (mj. i výpisem ze stavebního deníku).

32. Žalobce nerozlišuje mezi dobou platnosti stavebního povolení a dobou dokončení stavby, která musí být ve stavebním povolení vždy uvedena a může být též prodloužena, a to i po jejím uplynutí. Naproti tomu při uplynutí doby platnosti stavebního povolení (nepožádá–li stavebník předtím o její prodloužení) již tuto platnost prodloužit nelze.

33. K rukou psanému záznamu ve spisu osoby zúčastněné na řízení uvedly, že s touto námitkou se žalovaný správně vypořádal na straně 5 svého rozhodnutí.

VI. Průběh jednání

34. Žalovaný se z účasti na jednání konaného dne 16. 11. 2022 omluvil s tím, že souhlasil s projednáním věci bez své přítomnosti. Osoby zúčastněné na řízení se k jednání nedostavily. Krajský soud nejprve poučil přítomného žalobce o změně ve složení senátu s ohledem na změnu rozvrhu práce účinnou od 1. 9. 2022. Žalobce při jednání setrval na shora popsané argumentaci i procesním stanovisku. K dotazu soudu uvedl, že trvá na provedení důkazů uvedených na straně 20 žaloby a straně 8 repliky (viz shora odstavce 14 a 26). Krajský soud usnesením tyto důkazní návrhy zamítl.

35. Důkazní návrhy k otázce údajného porušení zásady rozhodování v obdobných věcech obdobně považuje krajský soud za nadbytečné, neboť v žalobcem odkazované věci se jedná o skutkově odlišný případ v otázce (ne)zahájení stavby. K tomu lze totiž dodat, že z žaloby, ale především již z žalobcova odvolání je patrno, že správní orgán prvního stupně v řízení, na které žalobce poukázal, dospěl dle žalobce k závěru, že „stavba pozemní komunikace nebyla vůbec zahájena, ani zde stavba ani jiné náznaky nevznikly, a proto stavební povolení pro stavbu ‚Kestřany – stavební obvod RD – komunikace‘ dnes 17. 04. 20111 podle ustanovení § 115 odst. 4 stavebního zákona zaniklo“ (důraz doplněn). V nynějším případě však k zahájení stavby jednoznačně došlo, neboť na staveništi byly již vykonány přípravné práce pro zbudování komunikace (srovnání vozovky, navážení a rozprostření kameniva a hutnění celé plochy), na což přiléhavě poukázal i žalovaný (podrobněji viz část VII.C tohoto rozsudku). Zároveň platí, že i kdyby správní úřad prvního stupně v jiném případě rozhodl ve skutkové (skutečně) obdobné věci rozdílně, nelze z toho dovozovat, že by v nynějším případě mohl rozhodnout v rozporu se zákonem, neboť skutkové okolnosti nyní projednávané věci zániku platnosti stavebního povolení nikterak nenasvědčují.

36. Důkazní návrhy směřující k prokázání totožnosti autora poznámek založených ve spisové dokumentaci vyhodnotil krajský soud jako irelevantní. Rukou psané poznámky, na které žalobce poukázal, nejsou z pohledu soudu pro posouzení věci vůbec podstatné, a nejsou ani formální součástí spisu (viz blíže část VII.G tohoto rozsudku).

37. Krajský soud se po zamítnutí důkazních návrhů dotázal žalobce, zda nemá jiné návrhy na doplnění dokazování, a to především za účelem ujištění, zda soud či případně sám žalobce některé návrhy neopomněl. Žalobce žádné další důkazní návrhy nevznesl, avšak reagoval na dotaz soudu požadavkem, aby mu krajský soud s ohledem na předvídatelnost svého postupu vyjevil svůj náhled na posouzení věci. Tento požadavek krajský soud vyhodnotil tak, že se žalobce de facto domáhá aplikace § 118a o. s. ř., který slouží právě k tomu, aby (civilní) soud v zájmu předvídatelnosti poučil účastníka řízení o tom, jaké skutečnosti považuje za rozhodné, a vyzve účastníka řízení, aby svá tvrzení, a případně též důkazní návrhy v daném směru doplnil. V soudním řízení správním se však citované ustanovení (a tedy ani postup v něm upravený) obecně vzato neuplatní, neboť se jedná o řízení ovládané odlišnými principy (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2016, čj. 5 As 140/2015–41, a ze dne 15. 2. 2021, čj. 6 Ads 345/2020–18). Krajský soud proto žalobcovu požadavku nevyhověl.

38. K tomu je zapotřebí dodat, že i kdyby bylo možné § 118a o. s. ř. na věc aplikovat, krajský soud ani neshledal, že by žalobce některé skutečnosti nedostatečným či neúplným způsobem tvrdil či prokazoval (právě na tyto situace přitom poučovací povinnost dle citovaného ustanovení cílí). Krajský soud se s žalobcovou argumentací pouze neztotožnil (ať již v rovině důvodnosti námitek či jejich relevance), což pochopitelně vedlo k zamítnutí žaloby.

VII. Právní hodnocení krajského soudu

39. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

40. Žaloba není důvodná.

41. Obecně k formě podané žaloby a repliky žalobce krajský soud nejprve uvádí, že jakkoli jde o podání poměrně rozsáhlá (23 stran žaloby a 8 stran repliky), významnou část jejich rozsahu tvoří vykopírované pasáže komentářů k právním předpisům a jiných odborných publikací. Není přitom zcela zřejmé, které z těchto částí mají skutečně sloužit k podpoře žalobcovy argumentace. Jedná se tak v podstatě o jakýsi „výběr literatury“ bez konkrétní vazby k nyní posuzované věci namísto řádného formulování žalobních námitek spočívající v konkretizaci důvodů nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobní argumentace je pak také z velké části prostou kopií odvolacích námitek proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ačkoli předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného. Žalobce v podstatě ignoruje vypořádání odvolacích námitek v žalobou napadeném rozhodnutí a se závěry žalovaného z větší části ani nepolemizuje.

42. S ohledem na tyto skutečnosti považuje krajský soud v úvodu svého právního hodnocení za potřebné uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jeho úkolem je totiž vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, čj. 7 As 126/2013–19). Tento závazek přitom nemůže být chápán tak, „že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka (srovnej např. rozsudek ve věci Van de Hurk v. The Netherlands, ze dne 19. 4. 1994, Series No. A 288). To by mohlo vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním a kontraproduktivním důsledkům jsoucím v rozporu se zásadou efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se městský soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení tak, aby žádná z nich nezůstala bez náležité odpovědi. Odpověď na základní námitky však v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009, čj. 9 Afs 70/2008–130). Ostatně i Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, a obdobně též například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, čj. 8 Afs 41/2012–50, ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 Afs 44/2013–30, a ze dne 3. 7. 2013, čj. 1 As 17/2013–50). Ve světle výše uvedeného přistoupil následně krajský soud k posouzení námitek žalobce. VII.A K námitce nicotnosti rozhodnutí správních orgánů 43. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nicotnosti; žalobní argumentaci v této souvislosti nepřisvědčil.

44. Podle § 77 odst. 1 správního řádu „[n]icotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.“ 45. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již v rozsudku ze dne 30. 10. 2003, čj. 6 A 76/2001–96, č. 793/2006 Sb., uvedl, „že k nicotnosti je soud povinen hledět z úřední povinnosti. Vady, které způsobují nicotnost, jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu (nikoliv však pouhý nedostatek funkční příslušnosti), zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje (co není osobou v právním slova smyslu), nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (např. uložení povinnosti podle již zrušeného předpisu).“ 46. Z uvedeného je patrno, že nicotnost mohou založit pouze ty skutečně nejzávažnější vady, pro které akt veřejné správy vůbec není možné považovat za rozhodnutí. Takovými vadami nejsou ani případné nesplnění zákonných podmínek pro vydání rozhodnutí (těmito podmínkami byly dle žaloby chybějící souhlas žalobce a města Písek), ani případná pochybení při vedení spisu. Tyto vady by mohly založit pouze nezákonnost rozhodnutí správních orgánů.

47. Z namítaných vad by nicotnost mohlo hypoteticky založit pouze to, pokud by správní orgán prvního stupně vydal své rozhodnutí i přesto, že by již zanikla platnost stavebního povolení. Již z podstaty věci by totiž nebylo možné měnit parametry (včetně termínu dokončení) takto povolené stavby. Tato námitka však není důvodná (viz podrobněji níže). VII.B K námitkám nepřezkoumatelnosti 48. Krajský soud se dále zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti, jejichž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení žalobou rozhodnutí správních orgánů. Těmto námitkám nepřisvědčil.

49. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

50. Pokud jde o otázku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nesrozumitelnost, lze poukázat na rozsudek ze dne 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013–25, v němž Nejvyšší správní soud dovodil, „že rozsudek by byl nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, pokud by z něj nebylo lze jednoznačně dovodit, jakým právním názorem je správní orgán po zrušení svého rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 80/2009–132 ze dne 22. září 2010), nebo pokud by z něj nevyplývalo, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 28/2008–76 ze dne 21. srpna 2008), pokud by jeho odůvodnění bylo vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 94/2007–107 ze dne 31. ledna 2008), či pokud by jeho výrok byl vnitřně rozporný nebo by z něj nebylo možno zjistit, jak vlastně soud rozhodl (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 58/2003 ze dne 4. prosince 2003, 133/2004 Sb. NSS) a v některých jiných speciálních případech. Nicméně, s tímto kasačním důvodem je nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení (v případě nositelů veřejných subjektivních práv je ve hře též jejich základní právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a koneckonců ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy, nemluvě o nákladech, jež jsou se soudním přezkumem spojeny.“ Jakkoli uvedené závěry Nejvyšší správní soud vyslovil v souvislosti s rozsudkem soudu, lze je nepochybně vztáhnout též vůči rozhodnutí správního orgánu.

51. Krajský soud neshledal, že by rozhodnutí správních orgánů trpěla v této souvislosti jakýmikoli nedostatky.

52. Žalobce předně na straně 3 žaloby ve zcela obecné rovině namítl, že se žalovaný údajně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Tuto námitku však žalobce nikterak nekonkretizoval. Není tedy zřejmé, s kterými konkrétními námitkami se žalovaný údajně nevypořádal.

53. Žalovaný na straně 2 a 3 svého rozhodnutí ocitoval veškerou věcnou argumentaci obsaženou v odvolání (tj. bez obsáhlých citací komentářové literatury, judikatury a právních předpisů, o nichž platí totéž, co již krajský soud uvedl shora k formulaci žalobních bodů). Tyto námitky pak jednu po druhé žalovaný relativně podrobně vypořádal na stranách 3 až 6. Úvahy žalovaného tam uvedené jsou nejen zcela dostatečné z pohledu jejich přezkoumatelnosti, ale nadto i věcně správné (viz v podrobnostech dále).

54. Žalobce konkrétněji pouze na straně 20 žaloby namítl, že se žalovaný údajně nedostatečně vypořádal s žalobcovým odkazem na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a žalovaného v řízení ve věci existence stavby „Kestřany – stavební obvod RD – komunikace“. Ani tato námitka není důvodná. Nelze přehlédnout, že tato námitka vychází z toho, že v odkazovaném případě vůbec nemělo dojít k zahájení stavby, a proto stavební povolení v tehdejší věci uplynutím lhůty zaniklo. Žalovaný v této souvislosti přiléhavě poukázal na to, že každý případ je nutno posoudit s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti, přičemž již při vypořádání jiné námitky dříve ve svém rozhodnutí zcela přezkoumatelným způsobem vysvětlil, že stavba v nynějším případě byla fakticky zahájena včas, a to v souvislosti se stavbou vodovodu a kanalizace. Žalobcův nesouhlas s takovýmto věcným posouzením nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného nezakládá.

55. Není taktéž pravda, že by se žalovaný nezabýval otázkou včasnosti podání žádosti, neboť se k ní výslovně vyjádřil na straně 6 svého rozhodnutí. VII.C K námitce zániku platnosti stavebního povolení 56. Nedůvodná je též námitka, dle níž došlo k zániku platnosti stavebního povolení k posuzované stavbě.

57. Krajský soud k tomu předně poznamenává, že žalobce skutečně směšuje institut pozbytí platnosti stavebního povolení z důvodu nezahájení stavby v dvouleté lhůtě (§ 115 odst. 4 stavebního zákona) s institutem změny stavby před jejím dokončením (§ 118 stavebního zákona). Takovouto změnou může být právě i prodloužení termínu pro dokončení stavby. V rozsudku ze dne 3. 10. 2013, čj. 7 As 50/2013–51, k tomu Nejvyšší správní soud uvedl, že je „nutno rozlišovat mezi platností stavebního povolení a podmínkou zhotovit stavbu do určitého data. Prodloužením platnosti stavebního povolení automaticky nedochází ke změně uvedené podmínky. To je možné pouze povolením změny stavby před jejím dokončením (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2006, č. j. 15 Ca 220/2004 – 45, publikováno pod č. 1156/2007 Sb.NSS).“ Srov. dále například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2009, čj. 1 As 89/2009–73.

58. Žalobci lze nicméně přisvědčit potud, že platnost stavebního povolení je podmínkou toho, aby stavební úřad mohl k povolení změny stavby před jejím dokončením přistoupit. Z obsahu spisu však neplyne, že by původní stavební povolení platnosti pozbylo. K tomu by došlo pouze tehdy, pokud by stavebník ve lhůtě dvou let od právní moci stavebního povolení stavbu vůbec nezahájil.

59. Nejvyšší správní soud k tomu například již v rozsudku ze dne 7. 5. 2010, čj. 5 As 40/2009–77, uvedl, že pojem zahájení stavby „není ve stavebním zákoně definován, byť tento pojem užívá např. v ustanoveních § 67, § 75 odst. 1, § 88 odst. 2 a § 100 odst.

2. Tímto pojmem se však zabývala judikatura správních soudů (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2004, č. j. 10 Ca 171/2003 – 96, publikovaný pod č. 1101/2007 Sb. NSS, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2008, č. j. 3 As 17/2008 – 68, dostupný na www.nssoud.cz), která ho vymezila tak, že zahájením stavby se rozumí okamžik započetí prací, které směřují jednoznačně k provedení stavby (uskutečnění stavebního díla). Novodobá judikatura v tomto ohledu navazuje již na rozhodovací praxi předválečného Nejvyššího správního soudu, podle níž se pojmem zahájení stavby ‚rozumějí všechny ony práce, jichž k zřízení nové budovy je zapotřebí a jež projevují se fysicky nějakou změnou na staveništi samém‘ (srov. rozhodnutí Boh. A 4115/24). Z uvedeného vyplývá, že okamžik zahájení stavby nelze zaměňovat s okamžikem vzniku stavby jako samostatné věci ve významu občanskoprávním. Při posouzení otázky, kdy dochází k zahájení stavby, je třeba vycházet z konkrétních okolností případu a z charakteru stavby.“ Jakkoli Nejvyšší správní soud uvedené vyslovil ve vztahu k dřívějšímu stavebnímu zákonu z roku 1976, lze tyto závěry bezezbytku aplikovat i vůči platnému stavebnímu zákonu z roku 2006.

60. Stavební povolení ze dne 3. 10. 2014 na stavbu „Výstavba komunikace, inženýrských sítí a dvou rodinných domů v lokalitě Na Jihru Písek, a to: stavební objekt SO 02 – Komunikace“ nabylo právní moci dne 24. 9. 2015 spolu s právní mocí rozhodnutí o odvolání proti němu. Dvouletá lhůta pro zahájení stavby tedy skončila 24. 9. 2017. Pouze na okraj krajský soud poznamenává, že dle původního stavebního povolení měla být stavba dokončena do 30. 11. 2015, avšak správní orgán prvního stupně tuto lhůtu formou změny stavby před jejím dokončením opakovaně prodloužil.

61. Osoby zúčastněné na řízení spolu s vyjádřením k žalobcovu odvolání předložily část stavebního deníku ke stavbě označené jako „Výstavba kanalizace a vodovodu v lokalitě Na Jihru Písek“ a dále fakturu ze dne 20. 12. 2016 na uvedenou stavbu. Z těchto podkladů je patrno, že již v listopadu roku 2016 proběhly práce, které svým charakterem zjevně směřují k realizaci stavby v nyní posuzované věci. Součástí těchto prací totiž dle stavebního deníku bylo srovnání vozovky, navážení a rozprostření kameniva a hutnění celé plochy. Poslední zápis ve stavebním deníků zní „PROVEDENA PŘÍPRAVA PODKLADU POD KOMUNIKACÍ“. Jakkoli formálně vzato tyto práce proběhly v souvislosti s jinou stavbou (výstavba vodovodu a kanalizace), nelze přehlédnout její faktickou návaznost na stavbu, která je předmětem nynějšího řízení. Všechny uvedené práce totiž jednoznačně směřují k realizaci stavby komunikace.

62. Žalovaný v této souvislosti ve svém rozhodnutí přiléhavě uvedl, že „[j]e třeba upozornit na skutečnost, že realizaci stavby kanalizace a vodovodu nelze zcela oddělit od výstavby jednotlivých vrstev komunikace a vozovky. I u této stavby byly spodní konstrukční vrstvy včetně hutnění v převážné míře realizovány již při zakrývání výkopů po pokládce kanalizace a vodovodu, jako základ pro další vrstvy komunikace (tento postup provádění stavby SO 02 Komunikace je předvídán i v DSP). Že se jedná o spodní vrstvu komunikace je patrné i ze zápisů ze stavebního deníku (ve dnech 10. 11. – 14. 11. 2006 [pozn.: správně 2016]), tedy konkrétně že došlo ke srovnání celé pláně vozovky navezeným kamenivem.“ Žalobce tuto argumentaci žalovaného zcela ignoroval a v žalobě v podstatě pouze opakuje tutéž námitku, kterou již uplatnil v odvolání.

63. Žalobce tak svůj názor o nezahájení stavby opírá pouze o ručně psané poznámky obsažené na nedatovaném listu papíru nadepsaném „VÚK NA JIHRU“, který je založen ve správním spisu. Za klíčový pak považuje následující text: „Je otázka, zda lze stav považovat za zahájenou stavbu, když nic z DSP provedeno není“. Předně není zřejmé, jak autor poznámky k takovému závěru dospěl, neboť to zcela odporuje výše uvedenému. Nadto celou listinu nelze ani jakkoli datovat. Takováto listina, ať je jejím autorem kdokoli, jen stěží může zpochybnit záznamy ve stavebním deníku, včetně faktury za provedené práce. Jelikož měl žalovaný v průběhu odvolacího řízení tyto podklady k dispozici, přičemž skutkový stav věci osvědčují zcela dostatečně, nebylo již zapotřebí jakkoli pátrat po autorství či původu uvedených poznámek. Ani krajský soud proto v této souvislosti nepovažuje za potřebné provádět jakékoli dokazování. VII.D K námitkám nesplnění podmínek pro vydání prvoinstančního rozhodnutí 64. Žalobce dále namítl, že pro vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebyly splněny zákonné podmínky, a to souhlas žalobce a města Písek. Smlouva o uskutečnění stavby pak dle žalobce neobsahuje potřebnou přílohu (umístění stavby) a nebyla vložena do katastru nemovitostí; totéž platí i o smlouvě uzavřené s městem Písek. Ani těmto námitkám krajský soud nepřisvědčil.

65. Dle § 118 odst. 3 stavebního zákona pak platí, že „[s]tavební úřad může na žádost stavebníka nebo jeho právního nástupce povolit změnu stavby před jejím dokončením. Žádost obsahuje kromě obecných náležitostí popis změn a jejich porovnání s povolením stavby a s ověřenou projektovou dokumentací. K žádosti připojí projektovou dokumentaci změn stavby, popřípadě kopii ověřené projektové dokumentace, do které projektant vyznačí navrhované změny. Žádost o změnu stavby před dokončením stavební úřad projedná s účastníky stavebního řízení a dotčenými orgány v rozsahu, v jakém se změna přímo dotýká práv účastníků stavebního řízení, jakož i zájmů chráněných zvláštními právními předpisy. Na řízení a povolení změny stavby před dokončením se vztahují přiměřeně ustanovení o stavebním řízení.“ 66. V případě, že požadovaná změna stavby spočívá pouze v prodloužení termínu pro její dokončení, není z povahy věci nezbytné předkládat spolu s žádostí projektovou dokumentaci změn stavby (fyzická podoba stavby zůstává stejná). Pokud však stavebník není zároveň vlastníkem pozemku, na němž má stavba stát, pak musí za přiměřené aplikace § 110 odst. 2 stavebního zákona k žádosti doložit, že nadále trvá jeho oprávnění stavbu na pozemku provést. V opačném případě by posuzování takové žádosti o změnu stavby bylo pouze formální a není zřejmé, co by vlastně stavební úřad jinak zkoumal.

67. V době vydání stavebního povolení ze dne 3. 10. 2014 musel stavebník dle § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, v tehdejším znění, přiložit k žádosti „doklady prokazující jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření anebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě, pokud nelze tato práva ověřit v katastru nemovitostí dálkovým přístupem, a je–li stavebníkem společenství vlastníků jednotek, také smlouvu o výstavbě nebo rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek přijaté podle zvláštního právního předpisu (dále jen ‚doklad o právu‘)“.

68. Stavební zákon pojem „právo založené smlouvou provést stavbu“ blíže nedefinoval, a tak z ničeho neplyne, že by takový doklad o právu musel nezbytně spočívat ve smlouvě o zřízení práva stavby ve smyslu § 1240 občanského zákoníku. Mohlo se tedy jednat i o nepojmenovaný smluvní typ dle § 1746 odst. 2 téhož zákona.

69. Právě o takovou smlouvu se přitom jedná v případě smlouvy o uskutečnění stavby ze dne 28. 7. 2014 uzavřené mezi žalobcem a osobami zúčastněnými na řízení, která je přílohou žádosti o vydání stavebního povolení. Z textu smlouvy se totiž nepodává, že by úmyslem smluvních stran bylo zřízení práva stavby coby věcného práva, neboť žalobce v ní pouze souhlasí s uskutečněním stavby s názvem „Písek – Na Jihru, výstavba komunikace“ na pozemku č. X v k. ú. XB ve smyslu ustanovení § 110 stavebního zákona a dále dává „souhlas s vydáním příslušného správního povolení na stavbu“. Účinky takovéto smlouvy přitom nejsou podmíněny vkladem do katastru nemovitostí, neboť se na ni režim práva stavby nevztahuje. Smlouva o uskutečnění stavby založená ve spisu skutečně postrádá avizovanou přílohu, která má být její nedílnou součástí (situační snímek plánované komunikace), avšak text smlouvy ve spojení s dalšími přílohami žádosti o stavební povolení nevzbuzuje pochybnost, že se vztahuje právě na stavbu posuzované komunikace (ostatně sám žalobce poukazuje pouze na formální pochybení v podobě absence přílohy, nikoli na to, že by se snad smlouva měla vztahovat na něco jiného). Jedná se zároveň o smlouvu uzavřenou bez časového omezení, kterou měl správní orgán prvního stupně k dispozici již v průběhu stavebního řízení, a tak není potřeba dokládat prodloužení její platnosti.

70. Z hlediska dikce § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, ve znění účinném k 3. 10. 2014, je pak dostatečná i smlouva o zřízení práva stavby ze dne 28. 7. 2014 ve znění dodatků č. 1 a 2 uzavřená mezi městem Písek a osobami zúčastněnými na řízení. Jednoznačně z ní totiž plyne souhlas vlastníka pozemku s uskutečněním posuzované stavby. Žalobci lze přisvědčit potud, že právo stavby založené touto smlouvou skutečně není vloženo do katastru nemovitostí, což krajský soud ověřil z veřejně dostupných zdrojů (https://nahlizenidokn.cuzk.cz/); ostatně to žalovaný, ani osoby zúčastněné na řízení nezpochybňují. Tato skutečnost má nepochybně svůj význam z pohledu soukromého práva a vzniku práva stavby coby nemovité věci. Pro účely prokázání souhlasu vlastníka pozemku s provedením stavby však rozhodná není. Stavební zákon totiž v této souvislosti nevyžadoval vznik práva stavby jako takového, nýbrž smluvní vyjádření souhlasu s jejím provedením, což uvedená smlouva jednoznačně splňuje. Dle této smlouvy měly osoby zúčastněné na řízení provést stavbu do pěti let od jejího podpisu. Na tuto dobu smluvní strany zřídily i samotné právo stavby. Spolu s žádostí o změnu stavby před jejím dokončením předložily dodatek uvedené smlouvy ze dne 23. 9. 2019, jímž smluvní strany tuto dobu prodloužily na sedm let.

71. Z uvedeného tedy plyne, že správnímu orgánu prvního stupně nic nebránilo v tom, aby termín pro dokončení stavby prodloužil do 28. 7. 2021.

72. K tomu lze dodat, že jelikož správní orgán prvního stupně v nynější věci rozhodoval za účinnosti § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona ve znění od 1. 1. 2018, mohly osoby zúčastněné na řízení doložit souhlas vlastníků pozemků k provedení stavebního záměru i méně formálně postupem podle § 184a stavebního zákona (opět za přiměřené aplikace citovaných ustanovení). Tím spíše lze shora uvedené smluvní souhlasy považovat za dostatečné.

73. K obecně uplatněné námitce, dle které žalobci nebylo řádně doručováno, krajský soud pouze poznamenává, že správní orgán prvního stupně doručoval účastníkům řízení veřejnou vyhláškou podle § 144 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 115 odst. 5 stavebního zákona. Na tomto postupu krajský soud neshledal nic nezákonného, přičemž ani žalobce neuvádí, v čem konkrétně by měla případná nezákonnost spočívat.

74. Žalovaný taktéž zcela správně v této souvislosti poukázal na dikci § 82 odst. 4 správního řádu. Žalobci totiž skutečně nic nebránilo v tom, aby shora uvedené námitky uplatnil již v řízení před správním orgánem prvního stupně. Přesto však žalovaný žalobcovy námitky věcně vypořádal. Krajský soud nemá žalovanému v daném ohledu co vytknout. VII.E K námitce opožděného podání žádosti o změnu stavby před jejím dokončením 75. Nedůvodná je též námitka, dle níž osoby zúčastněné na řízení podaly žádost o změnu stavby před jejím dokončením opožděně.

76. Žalobce v této souvislosti opět nesprávně zaměňuje mezi platností stavebního povolení a termínem pro dokončení stavby. Jak již krajský soud shora uvedl, platnost stavebního povolení v posuzovaném případě nezanikla.

77. Žalobce pak také uvádí, že žádost o změnu stavby před jejím dokončením byla opožděná, jelikož stavba měla být dokončena do 28. 7. 2019 (pozn.: dle rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 14. 3. 2019), přičemž osoby zúčastněné na řízení podaly žádost 29. 6. 2019 (sic!); patrně má však na mysli 29. 9. 2019. Tato skutečnost však důvodem k zamítnutí žádosti není.

78. Podání žádosti o změnu stavby před jejím dokončením spočívající v prodloužení termínu dokončení stavby poté, co již původní termín marně uplynul, jistě není žádoucí. Nedodržení původně stanoveného termínu totiž může hypoteticky vést dokonce i k naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 178 odst. 2 písm. g) stavebního zákona (provedení stavby v rozporu se stavebním povolením). To však neznamená, že by takový protiprávní stav nebylo již možné odstranit.

79. Žalovaný v této souvislosti přiléhavě poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2006, čj. 15 Ca 99/2005–34, č. 1298/2007 Sb. NSS, dle něhož „i když stavební úřad v uvedeném režimu lhůtu k dokončení stavby neprodlouží, nebrání to stavebníkovi v pokračování stavebních prací, neboť stavební povolení pozbývá platnosti toliko při nezahájení stavby do dvou let ode dne jeho právní moci, případně v delší lhůtě stanovené stavebním úřadem“. Jakkoli soud v tehdejší věci svůj závěr vyslovil k dřívějšímu stavebnímu zákonu z roku 1976, je použitelný i vůči platnému stavebnímu zákonu z roku 2006. Pokud tedy může stavebník pokračovat ve faktické realizaci stavby i po uplynutí termínu k jejímu dokončení, tím spíše je nutné dospět k závěru, že lze takový stav dodatečně při splnění zákonných podmínek i právně zhojit. Nejedná se totiž o situaci, kdy stavebník provede bez příslušného povolení faktickou změnu stavby (v takovém případě již následně postup dle § 118 stavebního zákona využít nelze; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010, čj. 7 As 17/2010–101, č. 2107/2010 Sb. NSS). Pouhý běh času totiž na povaze prováděné stavby (na rozdíl od zásahů do její vnější podoby, vnitřního uspořádání apod.) nic nemění. VII.F K námitce porušení zásady rozhodování v obdobných věcech obdobně 80. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce porušení zásady rozhodování v obdobných věcech obdobně.

81. Uvedenou zásadu zakotvuje § 2 odst. 4 správního řádu, dle něhož „[s]právní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“ K uplatnění této zásady je tedy zapotřebí, aby skutkový stav porovnávaných věcí byla alespoň podobný.

82. Žalobce ve svém odvolání poukázal na řízení ve věci stavby „Kestřany – stavební obvod RD – komunikace“, v níž měl správní orgán prvního stupně dle žalobce dospět k závěru, že stavební povolení pro tuto stavbu zaniklo, neboť stavba nebyla v době platnosti stavebního povolení zahájena. Jak již však krajský soud shora uvedl, v nynějším případě ke včasnému zahájení stavby došlo. Je tedy zcela opodstatněné, pokud správní orgán prvního stupně i žalovaný posoudili tuto věc odlišně. Krajský soud proto nepovažoval za nutné provádět v daném ohledu dokazování žalobcem označenými listinami.

83. Krajský soud opětovně připomíná, že i kdyby správní orgán prvního stupně skutečně rozhodl v obdobné věci jinak, neznamená to, že by v nynějším případě mohl rozhodovat v rozporu se zákonem. VII.G K námitce údajné manipulace se spisem 84. Nedůvodná je taktéž námitka údajné manipulace se spisem.

85. Takovou manipulaci, resp. jakési vedení dvojího spisu má dle žalobce dokládat shora uvedená nedatovaná listina nadepsaná jako „VÚK NA JIHRU“. S tímto závěrem se krajský soud neztotožnil.

86. Forma této listiny nikterak nenasvědčuje tomu, že by se snad mělo jednat o úřední záznam, neboť není ani datována, ani opatřena podpisem úřední osoby. Naopak tato listina představuje dle svého obsahu pouze určitý poznámkový aparát, který zřejmě součástí spisu být ani neměl. Není nic neobvyklého či podezřelého na tom, pokud si například úřední osoba pro účely práce se spisem poznamenává mimo spis určité skutečnosti či informace, které mohou být nějakým způsobem pro její další činnost užitečné. Neznamená to automaticky, že takové poznámky se stávají jakýmsi „paralelním spisem“, s jehož obsahem by bylo nutné seznamovat účastníky řízení. Pro výsledek řízení jsou významné pouze takové podklady, které jsou standardní součástí správního spisu.

87. S ohledem na uvedené krajský soud nepovažuje za nutné zjišťovat totožnost autora těchto poznámek a provádět v tomto směru dokazování. Jak již krajský soud shora uvedl, tyto poznámky nejsou ani způsobilé vyvrátit správnost a pravdivost údajů ve stavebním deníku a faktuře předložených osobami zúčastněnými na řízení, a tedy ani ovlivnit výsledné posouzení nyní projednávané věci.

88. Žalobní argumentace, dle níž by se snad úřední osoba měla v této souvislosti dopustit trestného činu, proto není v nynějším případě relevantní. Ostatně krajský soud v tomto řízení není takovou otázku oprávněn posuzovat.

VIII. Závěr a náklady řízení

89. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

90. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. V případě procesně úspěšného žalovaného nevyšlo najevo, že by vynaložil náklady nad rámec své běžné činnosti, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal. Osoby zúčastněné na řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo, neboť jim nevznikly žádné náklady spojené s plněním povinnosti, kterou jim uložil soud (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Shrnutí repliky žalobce V. Shrnutí vyjádření osob zúčastněných na řízení VI. Průběh jednání VII. Právní hodnocení krajského soudu VII.A K námitce nicotnosti rozhodnutí správních orgánů VII.B K námitkám nepřezkoumatelnosti VII.C K námitce zániku platnosti stavebního povolení VII.D K námitkám nesplnění podmínek pro vydání prvoinstančního rozhodnutí VII.E K námitce opožděného podání žádosti o změnu stavby před jejím dokončením VII.F K námitce porušení zásady rozhodování v obdobných věcech obdobně VII.G K námitce údajné manipulace se spisem VIII. Závěr a náklady řízení