61 A 29/2021–52

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové, ve věci žalobkyně: T. T. P., narozená dne státní příslušnost ubytování zajištěno na adrese zastoupena advokátem Mgr. Markem Sedlákem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí se sídlem Loretánské náměstí 5, 118 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2021, čj. 116571–3/2021–OPL, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“) obdrželo dne 25. 3. 2021 žádost žalobkyně o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti dle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), spolu se žádostí o dlouhodobé vízum za účelem společného soužití rodiny.

2. Usnesením ze dne 22. 4. 2021, čj. 1468–2/2021–HANOKO (dále též „usnesení“), zastupitelský úřad zamítl žádost žalobkyně o upuštění od povinnosti osobního podání v návaznosti na v dané době účinné ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 3. 4. 2021, č. 20599/2020–69/MIN/KAN (dále jen „ochranné opatření“), dle něhož nebylo možné na zastupitelských úřadech přijímat žádosti o dlouhodobá víza za účelem rodinným, nejde–li o manžele a nezletilé děti cizinců s povoleným dlouhodobým nebo trvalým pobytem na území České republiky. V důsledku toho zastupitelský úřad řízení o žádosti o vydání dlouhodobého víza zastavil.

3. Žalovaný odvolání napadeným rozhodnutím zamítl a usnesení zastupitelského úřadu potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně podala dne 15. 7. 2021 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

5. Žalobkyně nejprve popsala svou osobní situaci, uvedla, že je starší 60 let a žije sama ve V. Jejím nejbližším příbuzným je její jediný syn (N. T. H., nar. X) žijící v České republice na základě povolení k trvalému pobytu. Žalobkyně s ohledem na přetrvávající situaci ohledně pandemie koronaviru usiluje o sloučení rodiny se svým synem z obavy, aby o ní měl kdo pečovat v případě, že by onemocněla.

6. V registraci a v osobním podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem rodinným v době podání žádosti žalobkyni bránil čl. I. odst. 10 ochranného opatření. Tuto část opatření žalobkyně považuje za protiústavní a diskriminační, proto podala spolu se žádostí samotnou také žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Zastupitelský úřad svoje usnesení odůvodnil právě zákazem přijímání žádostí o taková víza s ohledem na ochranné opatření.

7. Žalobkyně považuje usnesení zastupitelského úřadu, napadené rozhodnutí, jakož i ochranného opatření za protiústavní, diskriminační, a tudíž nezákonná. K tomu odkazuje stejně jako v odvolání na nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 106/20.

8. Žalobkyně namítá, že čl. I. odstavec 10 obou ochranných opatření (ze dne 15. 3. 2021 a 3. 4. 2021) ministerstva zdravotnictví zakazuje přijímat žádosti o víza, přechodné a trvalé pobyty na zastupitelských úřadech s celou řadou výjimek, které nejsou nijak odůvodněny. Žalobkyně si je vědoma, že účel její žádosti o dlouhodobé vízum za účelem rodinným na rozdíl od jiných mezi těmito výjimkami uveden není, což ovšem považuje za protiústavní a diskriminační.

9. Neobstojí proto argumentace žalovaného, že byl povinen rozhodnout v souladu s účinným ochranným opatřením. Z napadeného rozhodnutí přezkoumatelným způsobem neplyne, které obecně závazné právní předpisy by byly podle žalovaného porušeny, pokud by zastupitelský úřad vyhověl žádosti žalobkyně o upuštění od osobního podání žádosti. Žádný takový obecně závazný předpis není, přičemž za něj nelze považovat ani ochranné opatření.

10. K odvolací námitce žalobkyně vytýkající ochrannému opatření, že výjimky ze zákazu přijímání žádostí obsažené v něm nejsou nijak odůvodněny, žalovaný na str. 3 napadeného rozhodnutí pouze uvedl, že ochranné opatření je obsáhle odůvodněno na 16 stránkách. Takové vypořádání se s odvolací námitkou považuje žalobkyně za nepřezkoumatelné.

11. Nepřezkoumatelnost žalobkyně namítá rovněž ve vztahu k odůvodnění, jímž žalovaný na str. 3 vypořádal její námitku porušení základních lidských práv, když konstatoval, že ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví (a tedy i rozhodnutí zastupitelského úřadu a žalovaného) vycházejí ze sdělení Evropské komise ze dne 28. 10. 2020, č. COM (2020) 686 final, a z doporučení Rady Evropské unie ze dne 30. 6. 2020, č. 2020/912. Dle žalobkyně se žalovaný její námitkou vůbec nezabýval. Ze žádného doporučení ani sdělení Komise nebo Rady dle žalobkyně nevyplývá, že by členské státy nebyly povinny dodržovat svoje závazky týkající se základních lidských práv a svobod.

12. Žalobkyně je přesvědčena, že vzhledem k současné situaci, osobním poměrům a jejímu věku se rovněž na posuzovanou věc vztahuje ochrana rodinného života podle čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“).

13. Nepřezkoumatelná je též úvaha zastupitelského úřadu, dle níž důvodem pro zvýhodnění např. profesionálních sportovců či umělců při přijímání víz je skutečnost, že tito mohou představovat ekonomický přínos. Žalovaný k této odvolací námitce uvedl, že není oprávněn zpochybňovat obsah obecně závazných právních předpisů.

14. Žalobkyně se dále vymezuje proti odůvodnění usnesení, kde zastupitelský úřad uvádí, že „příjezd ostatních cizinců, jejichž pobyt na území není nezbytně nutný, může v současné době ohrozit ochranu zdraví obyvatelstva na území České republiky ať již zavlečením nové mutace viru či dalším zatížením kapacit již tak zkoušeného zdravotního systému ČR“. Argumentaci zastupitelského úřadu „nezbytnou nutností pobytu“ považuje žalobkyně za nepřezkoumatelnou, neboť taková podmínka z ochranných opatření nevyplývá. Ani pobyt sportovců, umělců nebo studentů na území České republiky není nezbytně nutný. Žalobkyně by při vstupu na území České republiky musela disponovat potvrzením negativního výsledku RT–PCR testu a dalšímu takovému testu by se musela podrobit na území České republiky. Není tedy zřejmé, jak by mohla ohrozit zdraví obyvatelstva na území České republiky podáním žádosti o vízum. Žalovaný k této námitce v napadeném rozhodnutí opět odkázal toliko na sdělení Komise a doporučení Rady. Žalovaným citovaná pasáž sdělení Komise zdůrazňuje sociální aspekty, které mohou mít státní příslušníci třetích zemí při cestování do Evropské unie. Důvody podání žádosti mají dle žalobkyně výrazně sociální aspekt, protože je starší osobou, která se chce v době pandemie sloučit s jediným dítětem žijícím v České republice.

15. Žalobkyně poukázala na rozsudek ze dne 8. 4. 2021, čj. 1 Azs 4/2021–28, v němž Nejvyšší správní soud výslovně připustil možnost upuštění od povinnosti osobního podání a možnost přijetí žádosti i v případech, kdy to ochranné opatření ministerstva zdravotnictví neumožňuje.

16. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i zastupitelského úřadu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

17. Do vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že ochranné opatření je opatřením obecné povahy, je tedy závazné a správní orgány jsou povinny se jím řídit, což vylučuje žalobkyní namítanou nepřezkoumatelnost. Přijetí žádosti žalobkyně bylo ex lege vyloučeno, stejně tak i navazující možnost upuštění od povinnosti osobního podání žádosti.

18. K nepřezkoumatelnosti ve vztahu k nedostatečnému vypořádání odvolacích námitek vytýkajících žalovanému, že výjimky nejsou v ochranném opatření nijak odůvodněny, žalovaný uvedl, že tyto námitky směřují proti samotnému ochrannému opatření, resp. nad rámec napadeného rozhodnutí a celého řízení o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, v jehož rámci nelze přezkoumávat samotné ochranné opatření.

19. Zmínku o sociálním aspektu žádosti žalobkyně ve vztahu k článku III. sdělení Komise považuje žalovaný za irelevantní, neboť tato námitka se rovněž týká ochranného opatření, nikoli napadeného rozhodnutí.

20. Z odkazu žalobkyně na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 8. 4. 2021, čj. 1 Azs 4/2021–28) nelze dle žalovaného dovodit nadřazenost zákona nad ochranným opatřením, resp. tento rozsudek nedopadá na posuzovanou věc. Ochranné opatření není v rozporu se zákonem o pobytu cizinců; dlouhodobé vízum je nenárokovým titulem a žalobkyně není nositelkou subjektivního práva na vstup na území České republiky. Nepřijetí žádosti žalobkyně o dlouhodobé vízum za účelem sloučení s jejím zletilým synem na základě účinného ochranného opatření, jehož účelem bylo zamezit rozšiřování vysoce nakažlivého onemocnění omezením přeshraničního pohybu osob, nemůže být nezákonné. To svědčí rovněž o nedůvodnosti žádosti žalobkyně o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti.

21. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl. IV.Procesní postup soudu 22. V souvislosti s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu (srov. ze dne 6. 10. 2022, čj. 3 As 79/2021–49) krajský soud usnesením ze dne 7. 11. 2022, čj. 61 A 29/2021–34, žalobkyni vyzval, aby objasnila, zda spolu s žalobou podává též návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části dle § 101a odst. 1 věty druhé s. ř. s. Žalobkyně v podání ze dne 11. 11. 2022 soudu sdělila, že takovýto návrh nepodává, neboť ochranné opatření již není účinné. Nejednalo se tedy o návrh, o kterém by krajský soud musel samostatným výrokem rozhodovat. V.Průběh jednání 23. Žalobkyně, ani její zástupce se jednání konaného dne 11. 1. 2023 nezúčastnili s tím, že zástupce žalobkyně v podání ze dne 13. 12. 2022 uvedl, že souhlasí s projednáním věci v jeho nepřítomnosti (již dříve informoval soud, že žalobkyně se nachází ve V., a jednání se tak nezúčastní).

24. Krajský soud nejprve poučil přítomného žalovaného o změně obsazení soudu v důsledku změny rozvrhu práce účinné od 1. 9. 2022, kdy Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka nahradila coby členka senátu JUDr. Tereza Kučerová. O její možné účasti na rozhodování z pozice první náhradnice byli účastníci řízení již dříve informováni. Krajský soud jim proto informaci o změně obsazení senátu již nezasílal.

25. Krajský soud shrnul žalobní argumentaci, přičemž žalovaný nadále setrval na svém procesním stanovisku.

26. Účastníci řízení žádné důkazní návrhy nevznesli. Krajský soud pouze založil do spisu text ochranného opatření.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

27. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

28. Žaloba není důvodná. IV.A K námitkám nepřezkoumatelnosti 29. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí; těmto námitkám nepřisvědčil.

30. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

31. Krajský soud neshledal, že by rozhodnutí správních orgánů obou stupňů trpěla v tomto ohledu jakýmikoli nedostatky. Žalovaný řádně posoudil veškeré námitky žalobkyně. Vyložil, na základě kterých právních norem rozhodl, z jakého skutkového stavu vycházel, uvedl také, proč považuje námitky žalobkyně za nedůvodné a předestřel rovněž úvahy, které ho vedly k vydání žalobou napadeného rozhodnutí, včetně odkazů na související judikaturu.

32. Žalobkyně předně namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v otázce, které obecně závazné právní předpisy byly porušeny, jelikož ochranné opatření není obecně závazným právním předpisem.

33. Dle § 80 odst. 1 písm. h), ve spojení s § 94a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), bylo předmětné ochranné opatření vydáno příslušným orgánem ochrany veřejného zdraví jako opatření obecné povahy. V posuzované věci tedy ochranné opatření vydalo (a zákonem předpokládaným způsobem zveřejnilo) Ministerstvo zdravotnictví na základě zákona jako správní akt s konkrétně vymezeným předmětem sloužícím ke konkretizaci již existujících povinností plynoucích ze zákona a s obecně určenými adresáty (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, čj. 1 Ao 1/2005–98).

34. Krajský soud se proto neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že není zřejmé, které obecně závazné právní předpisy by byly podle žalovaného porušeny, pokud by zastupitelský úřad vyhověl její žádosti o upuštění od osobního podání žádosti. Napadené rozhodnutí se opírá ve svých závěrech právě o tento konkrétně abstraktní správní akt stojící na pomezí mezi právním předpisem a individuálním správním aktem, který Ministerstvo zdravotnictví vydalo na základě výslovného zákonného zmocnění. Jakkoli odkaz žalovaného na „obecně závazné předpisy“ je v tomto ohledu poněkud nepřesný, neboť v daném kontextu zahrnuje i opatření obecné povahy, nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí to v žádném případě nezakládá.

35. Dále pak žalobkyně shledává napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným z toho důvodu, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s jejími námitkami vytýkajícími ochrannému opatření nedostatečné odůvodnění v něm uvedených výjimek (čl. I. odst. 10 ochranného opatření).

36. Z rozhodnutí žalovaného je však zřejmé, proč uvedeným námitkám nepřisvědčil. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je patrno, že žalovaný považoval za účel ochranného opatření omezení přeshraniční mobility a zabránění šíření nemoci COVID–19. Zároveň uvedl, že žalobkyně žádá o nenárokový pobytový titul, neboť se domáhá sloučení s již zletilým synem. Na tyto případy pak nedopadá ani čl. 32 Listiny, ani čl. 8 Úmluvy, což žalovaný podpořil odkazem na komentářovou literaturu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (nikoli tedy pouze sdělení Komise a doporučení Rady, jak uvádí žalobkyně). Z toho je patrno, že žalovaný neshledal ochranné opatření nepřípustným způsobem diskriminačním. Žalovaný tím zároveň zdůvodnil závěr, dle něhož ochranné opatření nezasáhlo do základních práv žalobkyně.

37. Rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné ani v otázce odlišné úpravy přijímání pobytových žádostí v případě sportovců, umělců nebo studentů. Žalovaný na tyto skupiny cizinců poukazuje jen příkladmo, a to v souvislosti s odkazem na čl. III odst. 11 sdělení Komise, dle něhož by se omezení vstupu na území členských států Evropské unie nemělo týkat vysoce kvalifikovaných pracovníků, jejichž zaměstnání je nezbytné z ekonomického hlediska a pracovní činnost nelze odložit nebo vykonávat v zahraničí. Jedná se pouze o určitou podskupinu cizinců, kteří potřebují přicestovat do České republiky za účelem výkonu svého povolání.

38. Žalobou napadené rozhodnutí je přezkoumatelné i v otázce (ne)dostatečného odůvodnění ochranného opatření. Nelze odhlédnout, že vedle prostého konstatování, „že ochranné opatření je obsáhle odůvodněno na šestnácti stranách“, žalovaný poukázal na skutečnost, že stanovení výjimek je výsledkem koordinovaného postupu členských států Evropské unie. To plyne i z odůvodnění ochranného opatření, dle něhož „[v]stup ze třetích zemí je umožněn tak, aby byl v maximální míře v souladu s koordinací na úrovni EU“; v této souvislosti ochranné opatření odkazuje na sdělení Komise a doporučení Rady, která představují v dané otázce významné sjednocující dokumenty. Z toho plyne, že výjimky z obecného zákazu přijímání pobytových žádostí jsou stanoveny tak, aby zohledňovaly jednotný postup unijních států. Takovýto důvod považuje krajský soud za dostatečný, neboť sjednocení přístupu napříč Evropskou unií, resp. zeměmi v tzv. Schengenském prostoru v pobytových otázkách nepochybně napomáhá účinnosti opatření přijatých za účelem zamezení šíření nemoci COVID–19. Žalovaný k tomu dodal, že nadále jsou přitom přijímány pouze žádosti o nárokové pobytové tituly. Na těchto úvahách krajský soud nic nepřezkoumatelného neshledal. IV.B K ostatním námitkám žalobkyně 39. Nedůvodná je též námitka, dle níž jsou čl. I. odst. 10 ochranného opatření, jakož i rozhodnutí správních orgánů protiústavní (resp. též protizákonné) a diskriminační.

40. Krajský soud připomíná, že žalobkyně dne 26. 3. 2021 podala žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců spolu se žádostí o dlouhodobé vízum za účelem rodinným. Ze správního spisu vyplývá, a žalobkyně tuto skutečnost nerozporuje, že usilovala o sloučení s již zletilým synem majícím pobytové oprávnění na území České republiky.

41. Dle čl. I. odst. 10 písm. j) ochranného opatření se přitom nařizuje nepřijímat žádosti o víza a přechodné a trvalé pobyty na zastupitelských úřadech České republiky ve třetích zemích, s výjimkou žádostí o „povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území a žádostí o dlouhodobé vízum za účelem rodinným, jde–li o manžele a nezletilé děti cizince s povoleným dlouhodobým nebo trvalým pobytem na území České republiky“ (zvýrazněno soudem). Na posuzovanou věc se tedy v ochranném opatření uvedená výjimka nevztahuje.

42. K tomu krajský soud podotýká, že předmětné ochranné opatření sice bylo v době podání žádosti účinné, avšak později bylo s účinností od 27. 4. 2021 zrušeno a nahrazeno jiným. To však není překážkou tomu, aby krajský soud sám v nynější věci posoudil zákonnost (potažmo též ústavnost) ochranného opatření, neboť s ohledem na jeho následné zrušení jej již nelze samostatně přezkoumat postupem dle § 101a a násl. s. ř. s. (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2020, čj. 8 As 34/2020–100, a to zejména odstavce [126] až [132]).

43. Žalobkyně spatřuje protiústavnost rozhodnutí správních orgánů, potažmo ochranného opatření v tom, že zasahují do jejího práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy, potažmo právo na ochranu rodiny ve smyslu čl. 32 Listiny. S tímto závěrem se krajský soud neztotožnil.

44. Ochranné opatření bylo přijato k přerušení šíření infekční nemoci, k čemuž bylo mimo jiné použito jako jeden z účinných a nezbytných nástrojů omezení pohybu osob. Toto opatření tedy sleduje legitimní cíl. Žalobkyně uvedené opatření sice může subjektivně vnímat úkorně, to však a priori nezakládá protiústavnost či nezákonnost ochranného opatření, potažmo povinnost žalovaného žádost žalobkyně akceptovat. Žalovaný v napadeném rozhodnutí správně zdůraznil, že žalobkyně žádala o dlouhodobé vízum za účelem rodinným coby matka zletilého syna. Žádost o tento nenárokový pobytový titul nelze opírat o ochranu rodiny a rodinného života ve smyslu uvedených článků Úmluvy a Listiny, neboť ty slouží především k ochraně nukleární rodiny, tj. manželů, partnerů, rodičů a nezletilých dětí, nejsou–li v konkrétní věci dány i jiné specifické okolnosti (typicky vztah závislosti člena rodiny na druhém).

45. Žalovaný v této souvislosti přiléhavě poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 10. 2003, Slivenko proti Lotyšsku, stížnost č. 48321/99, ECHR 2003–X, dle něhož vztahy mezi dospělými osobami, které nepatří k nukleární rodině (v tehdejší věci starší rodiče stěžovatele) a nejsou ani z materiálního hlediska na sobě závislé, nejsou rodinným životem ve smyslu Úmluvy. Uvedené závěry Evropský soud pro lidská práva dále potvrdil například v rozsudcích ze dne 15. 5. 2012, Nacic a další proti Švédsku, stížnost č. 16567/10, a ze dne 15. 3. 2016, Novruk a další proti Rusku, stížnosti č. 31039/11, 48511/11, 76810/12, 14618/13 a 13817/14.

46. Na tuto judikaturu navázal i Nejvyšší správní soud, který například v rozsudku ze dne 15. 7. 2015, čj. 1 Azs 69/2015–38, uvedl, že „[j]udikatura ESLP za rodinu ve smyslu čl. 8 Úmluvy považuje v prvé řadě vztah mezi manželi a mezi rodiči a nezletilými dětmi. Rodinný život zahrnuje i vztahy mezi dalšími příbuznými, u těchto vztahů však již existence rodinného života není předpokládána, ale bude záviset na všech okolnostech případu, zda mezi osobami existují skutečně ‚blízké osobní vazby‘ (srov. Kmec, J. et al. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 872–873; […]). Ve věcech vyhoštění pak Evropský soud pro lidská práva zaujímá ještě užší pohled na existenci rodinného života. Zde je omezen zpravidla na ‚jádro rodiny‘ (věc Slivenko proti Lotyšsku, rozsudek velkého senátu ze dne 9. 10. 2003, č. 48321/99, § 94). Například ve věci A. W. Khan proti Spojenému království (rozsudek ze dne 12. 1. 2010, č. 47486/06, § 32) Evropský soud pro lidská práva neuznal existenci rodinného života mezi dospělým dítětem a jeho rodiči z důvodu neprokázání ‚dostatečné míry závislosti‘.“ 47. Nutno podotknout, že z ničeho neplyne, že by koncept ochrany rodinného života dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny měl být v daném ohledu zásadně odlišný od výkladu čl. 8 Úmluvy (ostatně ani žalobkyně v této souvislosti nepředkládá jakoukoli argumentaci). Naopak i z judikatury Ústavního soudu je patrno, že citovaná ustanovení se do značné míry prolínají, přičemž chrání především vztahy rodičů a nezletilých dětí.

48. Například v nálezu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 3363/10, Ústavní soud uvedl, že „[p]ři výkladu ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny a ustanovení čl. 8 Úmluvy (ochrany rodinného života) Ústavní soud zdůrazňuje, že základem rodinných vazeb je tradičně biologické pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny, jakkoliv tradiční pojetí rodiny prošlo v uplynulé době vývojem [srov. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399)], přičemž základním prvkem rodinného života je nadále soužití rodičů a dětí (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kutzner proti Německu č. 46544/99, § 58, ESLP 2002–I, aj.), neboť právě v jeho rámci se má uskutečňovat péče a výchova ze strany rodičů, na niž mají děti právo podle čl. 32 odst. 4 věty první Listiny. V důsledku oprávnění zákonodárce stanovit v souladu s čl. 32 odst. 6 Listiny ‚podrobnosti‘ pak nemůže dojít k omezení tohoto základního práva. Podle čl. 32 odst. 4 věty druhé Listiny mohou být práva rodičů omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona“ (důraz doplněn).

49. Skutečnost, že žalobkyně usiluje o sloučení s již dospělým synem, není v nynější věci sporná, přičemž žalobkyně současně netvrdila ani neprokázala, že by na synovi byla jakkoli závislá. Pouhá obava, že v případě onemocnění by se o žalobkyni neměl kdo starat, je ryze spekulativní a pro závěr o její reálně existující závislosti na synovi nedostatečná.

50. Krajský soud taktéž neshledal, že by ochranné opatření bylo vůči žalobkyni diskriminační.

51. Nutno podotknout, že žalobní argumentace je v této souvislosti značně kusá, čemuž odpovídá i rozsah jejího vypořádání ze strany krajského soudu. Žalobkyně konkrétněji namítá pouze tolik, že některé jiné skupiny cizinců výjimku ze zákazu přijímání žádostí mají (jedná se například o víza za účelem sezónního zaměstnání, žadatelé o modrou kartu, víza a pobyty za účelem studia, popřípadě dlouhodobá víza za kulturním, sportovním účelem). Tento rozdílný přístup představuje dle žalobkyně zásah do jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a dále do jejího práva na rodinný život. Slučování rodin je dle žalobkyně důležitější.

52. V souvislosti s námitkou diskriminace žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 106/20, č. 123/2021 Sb., dle něhož „[p]ři přezkumu, zda nedošlo k porušení práva na rovné zacházení z důvodu rozlišovacích kritérií užitých v právní úpravě, je třeba posoudit, zda 1. jde o srovnatelné jednotlivce nebo skupiny; 2. je s nimi nakládáno odlišně a na základě jakého důvodu; 3. jde odlišné zacházení daným jednotlivcům nebo skupinám k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra); 4. je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tedy a) sleduje legitimní cíl a b) je přiměřené“.

53. Krajský soud je předně toho názoru, že není naplněna již první z uvedených podmínek, tj. srovnatelné postavení jednotlivce či skupiny. Jak plyne z obsahu ochranného opatření, nastavení výjimek ze zákazu přijímání pobytových žádostí se vedle nárokových rodinných pobytů vztahuje především na ekonomicky orientované pobytové tituly. Týkají se tedy osob, které v České republice chtějí vykonávat ekonomickou činnost (to je patrné i v případě pobytů za kulturním či sportovním účelem, neboť dle sdělení Komise se tato výjimka má vztahovat na profesionální umělce a sportovce), popřípadě se připravovat na své budoucí povolání formou studia. Žalobkyně naproti tomu v důsledku volby pobytového oprávnění, o něž usiluje, takovou osobou naopak není.

54. I kdyby však krajský soud dospěl k závěru, že první podmínka tzv. diskriminačního testu naplněna je (tedy v podstatě že za srovnatelné jedince či skupiny je třeba považovat všechny cizince pocházející ze třetích zemí, s čímž se krajský soud ovšem neztotožňuje), pak rozdílné zacházení v daném ohledu pramení z odlišného cíle, za kterým cizinec měl v dané době v plánu do České republiky přicestovat. Důvod takového odlišného zacházení je pak primárně hospodářský, což je v situaci bezprecedentního zásahu do fungování české ekonomiky v důsledku pandemie nemoci COVID–19 obhajitelné. V opačném případě by vedle samotných protiepidemických opatření mohlo dojít k útlumu ekonomiky i v důsledku nedostatku kvalifikované pracovní síly. Ekonomický zájem České republiky pak za této situace nepochybně předčí zájem žalobkyně na sloučení s jejím synem za situace, kdy na něm není jakkoli závislá.

55. Vymezuje–li se žalobkyně zejména vůči výjimkám pro pobyty za účelem kulturním, sportovním či studijním, pak nelze přehlédnout ani to, že z povahy věci dopadají na mnohem menší okruh osob, než jak je tomu v případě pobytů za účelem sloučení rodiny. O ten by potenciálně mohli žádat rodinní příslušníci všech cizinců, kteří na území České republiky již pobývají, a to i v případě tzv. nenárokových pobytových titulů. Potenciální dopad na mobilitu osob, které se státy v průběhu pandemie snažily zabránit, by tak byl nepoměrně větší.

56. Žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Azs 4/2021–28 se co do řešené právní otázky zcela míjí s nyní posuzovanou věcí. Oba případy mají společnou toliko skutečnost, že žádost žadatelů byla zamítnuta z důvodu platnosti ochranného opatření přijatého v souvislosti s epidemií COVID–19. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku řešil velmi specifickou situaci, kdy žalobci v dané době běžela podle § 66 odst. 2 zákona o pobytu cizinců lhůta tří let od právní moci zrušení předchozího povolení k trvalému pobytu, v rámci které mu mohlo být vydáno nové povolení k trvalému pobytu. Jelikož usnesením vlády České republiky ani opatřením Ministerstva zdravotnictví nebyl nijak upraven běh této lhůty, žalobci hrozilo její marné uplynutí, aniž by mohl v důsledku protiepidemických opatření žádost osobně podat. Závěry v tomto rozsudku obsažené proto nelze bez dalšího přenášet na nyní posuzovanou věc.

V. Závěr a náklady řízení

57. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

58. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Náhradu nákladů řízení při jednání ostatně žalovaný ani nepožadoval. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV.Procesní postup soudu V.Průběh jednání IV. Právní hodnocení krajského soudu IV.A K námitkám nepřezkoumatelnosti IV.B K ostatním námitkám žalobkyně V. Závěr a náklady řízení