61 A 29/2022–39

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové, ve věci žalobkyně: Zelená ratolest, a. s., IČO 251 96 120 sídlem Husova tř. 1847/5, 370 01 České Budějovice zastoupena advokátem JUDr. Václavem Junkem sídlem Krajinská 35/1, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2022, sp. zn. OREG/77770/2021/jibu, čj. KUJCK 110238/2022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Magistrát města České Budějovice (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. SU/8907/2018 Ry, čj. SU/8907/2018–23, zamítl žádost žalobkyně ze dne 13. 12. 2018 o dodatečné povolení stavby (dále jen „žádost“) označené jako: změna dokončené stavby–přístavba zimní zahrady k objektu občanské vybavenosti Husova tř. č.p. 1847/5, České Budějovice 3 (dále jen „stavba“) na pozemku parc. č. 4408 (zastavěná plocha a nádvoří), 4407/1 (zahrada) v katastrálním území České Budějovice 3. Stavební úřad uvedl, že žádosti nelze vyhovět z důvodu negativního závazného stanoviska vydaného dne 25. 2. 2021 oddělením památkové péče žalovaného, neboť objekt, k němuž je stavba přístavbou, je součástí národní kulturní památky Koněspřežní železnice České Budějovice – Linec (česká část) prohlášené nařízením vlády ze dne 16. 6. 1999, č. 147/1999 Sb.

2. Rozhodnutí stavebního úřadu žalobkyně napadla včasným odvoláním, které žalovaný pojednal žalobou napadeným rozhodnutím tak, že dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu text výroku prvostupňového rozhodnutí částečně změnil (toliko doplnil, že se jedná o stavební zákon ve znění účinném do 31. 1. 2020 a prvostupňovým rozhodnutím uvedený § 149 odst. 3 správního řádu nahradil § 149 odst. 6 správního řádu). Ve zbytku žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 15. 12. 2022 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobkyně uvádí, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů vykazují právní i věcné nedostatky, stejně tak i celé řízení, které vydání obou rozhodnutí předcházelo.

5. Žalovaný postupoval nesprávně, když nevyčkal výsledku přezkumného řízení ve věci závazného stanoviska Ministerstva kultury ministrem kultury, byť uvedené bylo podloženo odborným posudkem PhDr. I.H. ze srpna 2019 a doplněno reakcí na odborné vyjádření ředitele Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky. PhDr. H. přitom uvedl přesvědčivé argumenty ve vztahu k podkladům vedoucím k zamítavému stanovisku týkajícímu se přípustnosti stavby z pohledu památkové péče.

6. Ani žalovaný neodstranil zásadní vady rozhodnutí stavebního úřadu, které žalobkyně vytkla v odvolání. Odvolací námitky jsou totožné se žalobními důvody, žalobkyně na ně plně odkazuje a navrhuje, aby byly považovány za žalobní námitky.

7. Dle žalobkyně došlo ze strany stavebního úřadu i žalovaného k porušení § 2, 3, 6 a 7 správního řádu, nebylo postupováno v souladu se zákony, právními předpisy, nebyla šetřena práva a oprávněné zájmy žalobkyně, uvedený zásah překročil rámec právních předpisů i nezbytného rozsahu, rozhodnutí není v souladu s veřejným zájmem, neodpovídá okolnostem případu ani postupu a způsobu rozhodování v jiných obdobných věcech. Nebyl řádně zjištěn skutkový stav, pochybením správních orgánů docházelo k nadměrnému zatěžování žalobkyně, nebyla dodržena zásada nestrannosti a rovnosti. Porušena byla dle žalobkyně rovněž další ustanovení, zejména § 50 odst. 1, 3 a 4, § 51 odst. 1, § 89 a § 90 správního řádu.

8. Žalobkyně avizovala, že hodlá uplatnit další výtky vůči žalovanému, neboť se dostatečně nevypořádal s dalšími věcnými námitkami žalobkyně a porušil četná ustavení správních předpisů. Žalobkyně uplatní další žalobní námitky v průběhu soudního přezkumu.

9. Podanou žalobou žalobkyně napadá rovněž závazné stanovisko oddělení památkové péče žalovaného ze dne 25. 2. 2021.

10. Žalobkyně navrhla, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě s odkazem na § 75 s. ř. s. uvedl, že převážná část žaloby nemůže obstát, a to pro přílišnou obecnost vznesených námitek. Stejně tak nelze použít obecný odkaz na důvody a námitky uplatněné v odvolání. Ani jedinou v žalobě obsaženou dostatečně individualizovanou námitku nepovažuje žalovaný za důvodnou, neboť závazným stanoviskem Ministerstva kultury ze dne 14. 10. 2021 bylo potvrzeno závazné stanovisko orgánu památkové péče žalovaného.

12. Postup žalovaného v řízení byl správný, podnět k přezkumnému řízení nelze pokládat za předběžnou otázku pro odvolací řízení, nebyl dán důvod pro přerušení odvolacího řízení dle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť se nejednalo o situaci předpokládanou ve smyslu § 57 správního řádu. Přezkumné řízení současně není mimořádným opravným prostředkem, toliko prostředkem dozorčím.

13. Závěrem žalovaný shrnul charakter řízení o dodatečném povolení stavby s tím, že v posuzované věci je stavba v rozporu se zájmy chráněnými zákonem; žádosti o dodatečné povolení proto nebylo možné vyhovět.

14. Žalovaný navrhl, aby krajský soud podanou žalobu zamítl.

IV. Průběh jednání

15. Žalovaný se z účasti na jednání konaném dne 20. 3. 2024 omluvil s tím, že souhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti. Krajský soud v úvodu jednání předestřel žalobkyni svůj náhled na projednatelnost uplatněných žalobních bodů (viz dále odůvodnění tohoto rozsudku). Žalobkyně v návaznosti na to setrvala na svém procesním stanovisku a shora uvedené argumentaci. Navrhla, aby krajský soud provedl důkaz svědeckou výpovědí dr. H.. Tento důkazní návrh krajský soud usnesením zamítl, neboť ve vztahu k jedinému projednatelnému žalobnímu bodu (nutnost vyčkat výsledku případného přezkumného řízení) postrádal relevanci, resp. byl zcela nadbytečný.

V. Právní hodnocení krajského soudu

16. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

17. Žaloba není důvodná.

18. Předně krajský soud poznamenává, že odkazuje–li žalobkyně namísto řádné formulace žalobního bodu zcela obecně na argumentaci obsaženou v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu, nejedná se o řádně uplatněné žalobní body (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2019, čj. 2 As 284/2018–38, odst. 19). Není úkolem ba ani v pravomoci soudu, aby za žalobkyni žalobní argumentaci jakkoli domýšlel či dohledával. Takovým postupem by mj. zásadně překročil principy, na kterých je (nejen) správní soudnictví založeno. Soudní řízení správní není pokračováním řízení správního, odkaz na odvolací námitky nelze považovat v posuzované věci za řádné uplatnění žalobních bodů, resp. nelze se tak zprostit povinnosti v žalobě jednoznačně a konkrétně uvést, které vady prvostupňového rozhodnutí a v jakém rozsahu nebyly napadeným rozhodnutím odstraněny (byť by tak žalobkyně učinila alespoň rámcově). Tento „žalobní bod“ vyhodnotil krajský soud jako neprojednatelný a zabýval se proto výhradně námitkami uplatněnými v samotné žalobě.

19. Žalobkyně namítla, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů vykazují právní i věcné nedostatky, stejně tak i celé řízení, které vydání obou rozhodnutí předcházelo. Dále dle jejího názoru došlo ze strany stavebního úřadu i žalovaného k porušení § 2, 3, 6 a 7 správního řádu, nebylo postupováno v souladu se zákony, právními předpisy, nebyla šetřena práva a oprávněné zájmy žalobkyně, uvedený zásah překročil rámec právních předpisů i nezbytného rozsahu, rozhodnutí není v souladu s veřejným zájmem neodpovídá okolnostem případu ani postupu a způsobu rozhodování v jiných obdobných věcech. Nebyl řádně zjištěn skutkový stav, pochybením správních orgánů docházelo k nadměrnému zatěžování žalobkyně, nebyla dodržena zásada nestrannosti a rovnosti. Porušena byla dle žalobkyně rovněž další ustanovení, zejména § 50 odst. 1, 3 a 4, § 51 odst. 1, § 89 a 90 správního řádu.

20. Jak vidno, takto uplatněné námitky jsou zcela obecné a postrádají jakoukoli míru individualizace či konkretizace ve vztahu k posuzované věci. Ani tyto obecné námitky porušení právních předpisů či jejich konkrétních ustanovení nepředstavují řádně formulované žalobní body či alespoň jejich zárodky ve smyslu judikatury správních soudů (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005–58, č. 835/2006 Sb. NSS, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2018, čj. 10 Azs 65/2017–72, a navazující usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2018, čj. 10 Azs 65/2017–83). Takovéto námitky nelze vůbec za žalobní body považovat.

21. Shora uvedené je podstatné zejména proto, že žalobkyně avizovala, že hodlá uplatnit další výtky vůči žalovanému v průběhu soudního přezkumu. K tomu krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2023, čj. 3 Ads 158/2021–50, připomíná, že „[ř]ízení ve správním soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční. Je proto pouze na žalobci, aby v žalobě specifikoval, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], tj. aby formuloval žalobní body natolik konkrétně, aby je mohl soud věcně projednat. Vedle toho se ve správním soudnictví uplatňuje zásada koncentrační. Žalobu je tak třeba podat v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě a rovněž pouze v této lhůtě může žalobce podanou žalobu rozšířit o další žalobní body (§ 71 odst. 2 s. ř. s.); po uplynutí této lhůty může žalobce již jen včas uplatněné žalobní body podrobněji rozvést, upřesnit, či podpořit návrhem na provedení důkazu. Soud je rozsahem žaloby vázán; napadené rozhodnutí může, s výjimkami stanovenými soudním řádem správním, či dovozenými judikaturou, přezkoumat pouze v mezích včas uplatněných žalobních bodů, jak plyne z § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2021, č. j. 3 Afs 116/2020–83“. Tato lhůta v posuzované věci uplynula dne 15. 12. 2023 (napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 15. 10. 2023), uplatnění nových žalobních bodů (např. až při nařízeném jednání) je tedy s ohledem na shora uvedené nepřípustné.

22. Nutno ovšem podotknout, že žaloba jako taková je projednatelná, neboť jeden žalobní bod obsahuje (viz dále). Nebyl proto důvod žalobu odmítnout, ani vyzývat žalobkyni k odstranění vad podání. V.A Shrnutí průběhu řízení před správními orgány 23. Dále krajský soud podává pro úplnost přehled průběhu řízení před správními orgány, neboť toto je významné pro hodnocení následující námitky. Jak plyne ze správního spisu, stavební úřad vydal dne 24. 2. 2015 opatření, jímž oznámil zahájení řízení o odstranění stavby. Dne 27. 3. 2015 žalobkyně podala žádost o její dodatečné povolení (dále jen „žádost I), proto dne 17. 4. 2015 stavební úřad přerušil řízení o odstranění stavby a následně přerušil rovněž řízení o dodatečné povolení stavby (do 30. 9. 2015), aby žalobkyně mohla neúplnou žádost I doplnit. Stavební úřad k žádostem žalobkyně opakovaně prodlužoval lhůtu k doplnění podkladů pro rozhodnutí, když tak činil posedmé (do 31. 5. 2018), upozornil zároveň žalobkyni, že u oddělení památkové péče žalovaného doposud nebyla evidována žádost o vydání závazného stanoviska, které je nezbytným podkladem pro vydání rozhodnutí o žádosti. Stavební úřad současně žalobkyni upozornil, že nebudou–li mu nezbytné podklady pro rozhodnutí dodány, lhůtu pro jejich doplnění již dále prodlužovat nebude. Jelikož žalobkyně požadované nedoložila, stavební úřad řízení o dodatečném povolení stavby dne 4. 7. 2018 zastavil a dne 20. 9. 2018 oznámil pokračování řízení o odstranění stavby.

24. Dne 13. 12. 2018 žalobkyně podala novou žádost o dodatečné povolení stavby (dále též „žádost II“). Stavební úřad proto znovu dne 6. 2. 2019 přerušil řízení o odstranění stavby a opětovně po žalobkyni požadoval dodání podkladů rozhodnutí – včetně závazného stanoviska oddělení památkové péče žalovaného – a současně řízení o žádosti II přerušil. Ze spisového materiálu plyne, že podání žádosti o vydání předmětného závazného stanoviska předcházelo ze strany žalobkyně zadání odborného posudku (zpracovaného PhDr. I. H.), žádost o závazné stanovisko pak podala žalobkyně dne 26. 9. 2019 a v návaznosti na to opět požádala o prodloužení termínu k doplnění žádosti II, čemuž stavební úřad vyhověl a řízení přerušil; to činil opakovaně, poslední lhůta byla stanovena do 30. 4. 2021. Závazné stanovisko oddělení památkové péče žalovaného ze dne 25. 2. 2021 bylo vydáno k již žalobkyní provedené stavbě se závěrem, že ji nelze povolit. Žalobkyně poté, co byla stavebním úřadem vyrozuměna, vyslovila nesouhlas s tímto závěrem a závazné stanovisko označila ze věcně nesprávné, avizovala doplnění podrobnějších důvodů, navrhla doplnění projektové dokumentace a rovněž to, aby se k závaznému stanovisku vyjádřil zpracovatel odborného posudku dr. H.. Současně požádala o prodloužení termínu k vyjádření a seznámení se s podklady pro rozhodnutí. Spisový materiál svědčí o tom, že žalobkyně k avizovanému doplnění podkladů nepřistoupila. Následně stavební úřad žádost žalobkyně rozhodnutím ze dne 11. 6. 2021 zamítl.

25. Odvoláním žalobkyně napadla rovněž závazné stanovisko, které dle žalobkyně zpochybňuje relevantní podklady (odborné stanovisko a vyjádření Národního památkového ústavu). Žalovaný proto s ohledem na povahu závazného stanoviska (úkon dle § 149 odst. 1 správního řádu, který není samostatným rozhodnutím) a skutečnost, že odvolání směřovalo proti obsahu závazného stanoviska, postupoval dle § 149 odst. 7 správního řádu, aby si vyžádal jeho potvrzení nebo změnu od nařízeného správního orgánu (tj. Ministerstva kultury). Ministerstvo kultury svým závazným stanoviskem ze dne 14. 10. 2021 závazné stanovisko oddělení památkové péče žalovaného potvrdilo. Žalovaný toto stanovisko zahrnul mezi podklady pro rozhodnutí a stanovil lhůtu pro vyjádření.

26. Žalobkyně podáním ze dne 9. 12. 2021 vyjádřila nesouhlas se závazným stanoviskem Ministerstva kultury a v reakci na ně požadovala přerušení řízení a doplnění dokazování. Žalovaný uvedené vyhodnotil jako podnět k přezkumu závazného stanoviska Ministerstva kultury. Opakovaný nesouhlas se závazným stanoviskem oddělení památkové péče žalovaného shledal žalovaný za vypořádaný postupem dle § 149 odst. 7 správního řádu. Za neúčelný žalovaný označil návrh na výslech zpracovatele odborného posudku (dr. H.). Z důvodu, že vyjádření žalobkyně ze dne 9. 12. 2021 žalovaný vyhodnotil jako podnět k přezkumu závazného stanoviska Ministerstva kultury, předal jej nadřízenému orgánu ministerstva, tj. ministru kultury, s tím, že předmětné vyjádření v této procesní situaci nelze pokládat za předběžnou otázku (viz přípis adresovaný ministru kultury ze dne 5. 1. 2022 a výzvu k doplnění žádosti o přerušení odvolacího řízení z téhož dne). Žalovaný proto neshledal důvod pro přerušení odvolacího řízení ve smyslu § 64 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 57 správního řádu.

27. Žalovaný následně k žádostem žalobkyně opakovaně přerušoval řízení (do 28. 2. 2022, 31. 3. 2022, 3. 4. 2022 a 31. 5. 2022). Žalobkyně své návrhy odůvodňovala nutností vyčkat výsledku přezkumného řízení. Žalovaný k poslednímu uvedenému přerušení řízení současně informoval žalobkyni o tom, že se v případě další žádosti o přerušení řízení nespokojí s opakovaně uváděným důvodem pro přerušení řízení. K další žádosti o přerušení řízení (doručené dne 31. 5. 2022) proto žalobkyni vyzval k doplnění návrhu; ta nepředložila relevantní důvody pro přerušení řízení dle § 64 odst. 2 správního řádu, a navrhla přerušení řízení dle § 64 odst. 3 správního řádu. Žalovaný usnesením ze dne 18. 8. 2022 rozhodl nevyhovět žádosti dle § 64 odst. 2 správního řádu, současně řízení nepřerušil ve smyslu § 64 odst. 3 správního řádu. Žalovaný následně oznámil pokračování řízení, poskytl možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim; k výzvě od žalobkyně žádné podání neobdržel. Následně rozhodl tak, jak je uvedeno shora. V.B K námitce nevyčkání výsledku přezkumného řízení 28. Prakticky jediným žalobním bodem splňujícím požadavky zákonné i judikatorní je námitka, kterou žalobkyně žalovanému vytýká nesprávný postup spočívající v tom, že žalovaný před vydáním napadeného rozhodnutí nevyčkal výsledku přezkumného řízení ohledně závazného stanoviska Ministerstva kultury ministrem kultury. Tuto námitku krajský soud neakceptoval.

29. Dle § 149 odst. 7 správního řádu platí, že „[j]estliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Pokud nelze závazné stanovisko potvrdit nebo změnit bezodkladně, nadřízený správní orgán potvrdí nebo změní závazné stanovisko nejpozději do 30 dnů ode dne vyžádání jeho potvrzení nebo změny. K této lhůtě se připočítává doba až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ohledání na místě nebo jde–li o zvlášť složitý případ. Po dobu vyřizování věci nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska, lhůta podle § 88 odst. 1 neběží“. Jak plyne z výše uvedeného, stavební úřad v posuzované věci postupoval zcela v intencích citovaného ustanovení s tím, že závazné stanovisko oddělení památkové péče žalovaného bylo závazným stanoviskem Ministerstva kultury potvrzeno.

30. Dle § 149 odst. 8 správního řádu „[n]ezákonné závazné stanovisko lze zrušit nebo změnit v přezkumném řízení, k němuž je příslušný nadřízený správní orgán správního orgánu, který vydal závazné stanovisko. Přezkumné řízení lze zahájit do 1 roku od právní moci rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno; závazné stanovisko nelze v přezkumném řízení zrušit nebo změnit po uplynutí 15 měsíců od právní moci rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno. Jestliže správní orgán při své úřední činnosti zjistí, že jiný správní orgán učinil nezákonné závazné stanovisko, dá podnět správnímu orgánu příslušnému k přezkumnému řízení a vyčká jeho rozhodnutí“. Jak je podrobně popsáno výše, žalovaný vyhodnotil vyjádření žalobkyně ze dne 9. 12. 2021 jako podnět k přezkumu závazného stanoviska Ministerstva kultury a předal jej tudíž postupem dle citovaného ustanovení nadřízenému správnímu orgánu ministerstva, tj. ministru kultury. Skutečnost, že nevyčkal závěrů ministra kultury, však nikterak nezakládá nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.

31. Dle posledně citovaného ustanovení by žalovaný byl povinen vyčkat rozhodnutí správního orgánu příslušného k přezkumnému řízení, pokud by to byl on sám, kdo by vyhodnotil závazné stanovisko jako nezákonné a dal podnět k jeho přezkumu. K tomu však v posuzované věci nedošlo. Žalovaný pouze jako podnět k přezkumnému řízení vyhodnotil podání samotné žalobkyně ze dne 9. 12. 2021 a postoupil je ministru kultury (přípis ze dne 5. 1. 2022). Z toho nelze dovozovat, že takovýto podnět podal žalovaný sám nebo dokonce, že považuje závazné stanovisko dotčeného orgánu (potažmo nadřízeného dotčeného orgánu) za nezákonné.

32. Z důvodů předvídaných správním řádem, pro které by měl stavební úřad přerušit řízení (srov. § 64 správního řádu) a vyčkat rozhodnutí ministra kultury, na posuzovanou věc žádný nedopadá. Žalobkyně zjevně přikládá přezkumnému řízení ve věci závazného stanoviska procesní důsledky, jimiž zákonodárce tento institut nevybavil. Jak správně podotkl žalovaný ve vyjádření k žalobě, podnět k přezkumnému řízení nemá charakter předběžné otázky ve smyslu § 57 správního řádu, tj. rozhodnutí stavebního úřadu, potažmo žalovaného, nezáviselo na řešení otázky, kterou by jim nepříslušelo rozhodnout, resp. o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. V posuzované věci nadto bylo vydáno závazné stanovisko oddělení památkové péče žalovaného, navíc potvrzené nadřízeným správním orgánem. Byť se žalobkyně dovolává existence odborného posudku dr. H., potažmo jeho reakce na vyjádření Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky ze dne 5. 2. 2021, uvedené nemá procesní dopad, který předjímá. Nadto je zřejmé, že tyto podklady mělo k dispozici již Ministerstvo kultury při přezkumu závazného stanoviska oddělení památkové péče žalovaného učiněného k odvolání žalobkyně zpochybňujícího správnost předmětného závazného stanoviska. Ministerstvo přezkoumalo jeho zákonnost i věcnou správnost, přesto dospělo k závěru, že nebyl dán důvod pro žalobkyní požadovanou změnu závazného stanoviska oddělení památkové péče žalovaného.

33. Krajský soud nepřehlédl, že žalovaný po postoupení podnětu ministru kultury opakovaně k žádosti žalobkyně rozhodl o přerušení řízení (až do 31. 5. 2022). Důvodem však nebylo primárně vyčkávání na vyřízení podnětu k přezkumnému řízení, nýbrž to, že žalobkyně avizovala doplnění důvodů odvolání, k čemuž požadovala určitý čas. Tento důvod však postupem času samozřejmě oslaboval, což vyústilo v to, že žalovaný usnesením ze dne 18. 8. 2022 dalším žádostem žalobkyně o přerušení řízení nevyhověl. To nejenže nezakládá nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, ale postup žalovaného vůči žalobkyni lze naopak hodnotit jako velmi vstřícný.

34. Nad rámec uvedeného soud připomíná, že koncepce přezkumného řízení dle správního řádu jej pojímá jako opravný, resp. dozorčí prostředek vyznačující se tím, že řízení o něm je zahajováno výlučně z moci úřední, není v dispozici účastníka řízení, tudíž na jeho zahájení není právní nárok s tím, že obvykle se vztahuje k rozhodnutím pravomocným (v nynější věci k závaznému stanovisku). Podnět k přezkumnému řízení může bez pochyb podat rovněž účastník předchozího správního řízení, který se cítí vydaným rozhodnutím dotčen. I tehdy však platí, že podnět k přezkumnému řízení není ani návrhem na zahájení řízení, ani vlastním opravným prostředkem.

35. Žalobkyně napadá rovněž závazné stanovisko oddělení památkové péče žalovaného ze dne 25. 2. 2021. Činí tak ovšem opět zcela obecně. V prvé řadě krajský soud podotýká, že dle rozsudku rozšířeného senátu Nevyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, čj. 2 As 75/2009–113, č. 2434/2011 Sb. NSS „závazné stanovisko vydané dle § 149 správního řádu z roku 2004 není samostatně přezkoumatelným rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že je však závazným podkladem konečného rozhodnutí, je soudní ochrana před jeho zprostředkovanými dopady (účinky) umožněna v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve smyslu § 75 odst. 2 s. ř. s.“. Krajský soud žalobkyni tuto ochranu žádným způsobem neupírá, není však oprávněn za ni domýšlet, z jakého důvodu žalobkyně shledává předmětné závazné stanovisko vadným. Tím by porušil základní principy, na kterých je soudní přezkum založen. Je to tedy pouze žalobkyně, kdo je oprávněn vymezit důvody, pro něž se proti závaznému stanovisku vymezuje, úkolem soudu je pak tyto posoudit a vyhodnotit jejich případnou důvodnost. V posuzované věci tak ovšem krajský soud s ohledem na obecnost formulace námitky učinit nemůže, proto uzavírá, že obecným přezkumem závazného stanoviska oddělení památkové péče žalovaného žádné vady neshledal.

VI. Závěr a náklady řízení

36. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. V případě procesně úspěšného žalovaného nevyšlo najevo, že by vynaložil náklady nad rámec své běžné činnosti, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Průběh jednání V. Právní hodnocení krajského soudu V.A Shrnutí průběhu řízení před správními orgány V.B K námitce nevyčkání výsledku přezkumného řízení VI. Závěr a náklady řízení