61 A 3/2016 - 86

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Venclovou, Ph.D., ve věci žalobce D.H., nar. „X“, bytem „X“, zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, 140 00 Praha 2, proti žalovanému Krajskému úřadu Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18.11.2015, čj. 73966/2015/ODSH/8, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci: Rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Hlinsko ze dne 26.8.2015 č.j. Hl- 16959/2015/ODPP (dále jen „správní orgán I. stupně“), jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání dvou přestupků podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), čehož se měl dopustit tím, že dne 22.3.2015 před 09:50 hod. na pozemní komunikaci č. II/343, na ulici Resslova v obci Hlinsko, jako řidič osobního automobilu tov. zn. Audi, reg. zn. vozidla XY nebyl připoután za jízdy bezpečnostním pásem, i když jím bylo sedadlo vozidla povinně vybaveno podle zvláštního právního předpisu, čímž žalobce poručil ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu; tím, že dne 11.4.2015 před 20:28 hod. na pozemní komunikaci č. I/34 na ulici Adámkova třída v obci Hlinsko jako řidič osobního automobilu tov. zn. Audi, reg. zn. vozidla č. XY, s přípojným přívěsem reg. zn. ... neměl za jízdy na tomto přípojném přívěsu při snížené viditelnosti rozsvícena obrysová světla, i když jimi byl přívěs podle zvláštního právního předpisu vybaven, čímž žalobce porušil ustanovení § 32 odst. 2 zákona o silničním provozu. Dále bylo tímto rozhodnutím správního orgánu I. stupně podle ust. § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) zastaveno řízení o přestupcích podle § 125c odst. 1 písm. k), kterých se měl žalobce dopustit dne 22.3.2015 a dne 11.4.2015 porušením ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu (jízda s vozidlem, které mělo technickou závadu – prasklinu čelního skla větší než 20 mm, uplynutí expirační doby u lékárničky, technická závada u přípojného přívěsu – vzorek pravé pneumatiky opotřebován pod přípustnou mez), neboť spáchání těchto skutků nebylo obviněnému dostatečně prokázáno, když nebyly na místě silničních kontrol policisty dostatečně zadokumentovány. Za prokázané přestupky byla žalobce podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu uložena v souladu s ustanovením § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu a v souladu s ustanovením § 11 a § 12 zákona o přestupcích, peněžitá pokuta ve výši 1.500 Kč a dále na základě ustanovení § 79 odst. 1 zákona o přestupcích povinnost uhradit paušální částku náhrady nákladů správního řízení ve výši 1.000 Kč. Žalovaný odůvodnil žalobou napadené rozhodnutí tím, že správní orgán I. stupně vycházel při vydání rozhodnutí ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, neboť žalobci bylo dostatečně prokázáno, že se daných přestupků dopustil, přičemž podal toliko blanketní odvolání, které přes řádně doručenou výzvu k odstranění vady podání nedoplnil, tedy v podstatě předurčil rozsah přezkumu odvolacího správního orgánu, který vyplývá z ustanovení § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dle ustanovení§ 65 a následujících zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) žalobu ke zdejšímu krajskému soudu, jíž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, včetně předcházejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalobní body: Předně žalobce namítá, že v řízení před správními orgány došlo k závažné procesní vadě, která měla za následek nezákonné rozhodnutí, když správní orgány považovaly zmocněnce žalobce Ing. M. J., za zmocněnce ve věci přestupků, na které bylo řízení vedené pod sp. zn. S-ODP/SPr-34/2015-4 rozšířeno přípisem ze dne 10.6.2015. Žalobce tedy namítá, že správní orgán I. stupně pochybil, neboť doručoval a jednal se zmocněncem žalobce i ve vztahu k přestupkům, k nimž bylo řízení vedené pod sp. zn. rozšířeno. Skutečnost, že řízení je vedeno pod jednou sp. zn., považuje žalobce za irelevantní. Žalobce tvrdí, že neprojevil žádnou vůli k tomu, aby byl zastupován též tímto zmocněncem ve věci projednávání přestupků dle rozšíření obvinění ze dne 11.4.2015. Na uvedeném dle žalobce nemůže nic změnit ani to, že zahájení řízení ohledně těchto dalších přestupků bylo zasláno rovněž právě žalobci. Tedy tento postup považuje žalobce za zmatečný, zejména když zmocněnec podal pouze blanketní odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které na výzvu nedoplnil. Dle žalobce tak došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť žalobci bylo znemožněno dosáhnout přezkumu zákonnosti rozhodnutí I. stupně v odvolacím řízení, když mu toto rozhodnutí nebylo doručeno. Žalobce sporuje spáchání údajného přestupku ze dne 22.3.2015, kdy neměl být za jízdy připoután bezpečnostním pásem, když namítá zásadu presumpce nevinny. Tvrdí, stejně jako údajně tvrdil v řízení před správním orgánem I. stupně, že za jízdy byl připoután, avšak po zastavení se odpoutal, když k tomuto navrhl provést důkaz výslechem spolujezdce T.V., nar. „x“, který se nacházel ve vozidle v době údajného přestupku. Za spolujezdce ho označil i svědek, zasahující policista M.U.. Důkazní návrh byl však správním orgánem I. stupně odmítnut pro nadbytečnost a pro pochybnosti o věrohodnosti uvedeného svědka, když vozidlo je v jeho vlastnictví. S takovým hodnocením žalobce nesouhlasí, namítá, že vyslovení pochybností o věrohodnosti svědka patří až do fáze hodnocení provedených důkazů, tedy nemůže hodnocení důkazů ani jejich provedení předcházet. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 28.4.2005, č.j. 5 As 147/2004- 89, ze kterého dle žalobce a contrario vyplývá, že úvahy o nevěrohodnosti důkazního prostředku nejsou přípustným důvodem pro jeho odmítnutí. Dle tohoto rozhodnutí přitom: „Neakceptování návrhu na provedení důkazů, lze založit pouze argumentem, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvracení, je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí. Odmítnutí provedení důkazu může být konečně zdůvodněno jeho nadbytečností, a to tehdy, byla-li již skutečnost, který má být dokazována v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto.“ Žalobce tedy tvrdí nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, když se tento údajně nevypořádal s důkazním návrhem žalobcem na výslech spolujezdce, svědka T.V.. Je přitom toho názoru, že zde stojí dvě protichůdná tvrzení, svědectví svědka M.U., který měl vidět údajné porušení, právě proti svědectví svědka T.V.. Žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 22.5.2013 č.j. 6As 22/2013-27, ve vztahu k zásadě presumpce neviny, v případě protichůdných tvrzení obviněného a svědka. Dle tohoto rozhodnutí: „Pokud jde o obviněného, také věrohodnost jeho verze událostí je třeba zkoumat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, nikoliv a priori předpokládat, že uvádí nepravdivé údaje.“ Žalobce tak sporuje důvodnost upřednostnění verze svědka M.U.. Žalovaný vzhledem k tomu, že tyto vady postupu správního orgánu I. stupně aproboval, dopustil se dle žalobce nepřezkoumatelnosti žalovaného rozhodnutí pro rozpor s ustanovením § 89 odst. 2 správního řádu. Dále žalobce namítá, že silniční kontrola byla provedena šikanózně. Dle žalobce se přitom věrohodností svědka M.U. měl žalovaný zabývat ex offo, neboť je zřejmé ze správního spisu, že silniční kontrola provedená dne 22.3.2015 byla neobvyklá svou důkladností, přičemž „svědek U. projevil nevídanou horlivost, z čehož jednoznačně vyplývala pochybnost o jeho nezaujatosti jako svědka.“ Uvedené žalobce dovozuje ze skutečnosti, že svědek M.U. po zastavení vozidla a po negativním výsledku orientační dechové zkoušky na alkohol a jiné omamné návykové látky žalobce se rozhodl pro kontrolu vozidla, když lživě tvrdil, že došlo k poškození čelního skla. Následně však přestupkové řízení bylo pro nedostatek důkazů v tomto ohledu zastaveno. Přitom až po zkontrolování kompletního technického stavu vozidla tento policista sdělil žalobci podezření z porušení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, z důvodu, že žalobce nebyl připoután bezpečnostním pásem. Dle žalobce však bylo logické, aby takové pravdivé sdělení bylo učiněno na začátku policejní silniční kontroly. Dle žalobce tyto okolnosti jednoznačně poukazují na pochybnost o nezaujatosti svědka. Žalobce přitom odkázal na rozsudek NSS ze dne 17.6.2011, č.j. 7As 83/2010-63 podle kterého: „Projeví-li policista v souvislosti s řešením údajného přestupku na úseku dopravy (zde: držení mobilního telefonu v ruce při řízení motorového vozidla), při jeho řešení na místě samém neobvyklou horlivost a důkladnost v tom, že podrobí řidiče kontrole dokladů a testu, zda není pod vlivem alkoholu, jakož i rozsáhlé kontrole technického stavu vozidla a povinné výbavy (zde: kontrola výstražného trojúhelníku, klíče na kola, lékárničky, reflexní vesty, žárovek, ale i shody pneumatik s typem předepsaným pro provoz vozidla a stavu dezénu rezervního kola, které bylo z tohoto důvodu třeba odmontovat z umístění na spodku vozidla), aniž by vyvstal jakýkoli důvod k podezření, že některé z kontrolovaných prvků vozidla či jeho povinné výbavy nesplňují předepsané náležitosti, naznačuje takové jednání policisty možnou pochybnost o jeho nezaujatosti jako svědka.“ Žalobce dále poukázal na to, že svědek M.U. uvedl: „(…)řidič H. se choval povýšenecky a arogantně a vyjadřoval se v tom smyslu, že předá celou věc svému zástupci, právníkovi, který to za něho vyřeší“. Dále tvrdil lživost výpovědi svědka M.U. ve vztahu k jeho odpovědi na otázku ohledně kamery na policejním voze, když tento vypověděl: „Videokameru máme ve služebním vozidle za předním čelním sklem, kamera nezabírala prostor příjezdu a místo kontroly vozidel. Videonahrávku tedy nemáme, situaci jsem registroval jen ze svého vizuálního pohledu.“ Toto považuje žalobce za velmi nepravděpodobné. Účelem vybavení policejních vozidel kamerami je totiž právě snímání prostoru kontroly vozidel. Žalobce navrhl povést důkaz případným videozáznamem z řešení údajného přestupku. Žalobce tvrdí omyl o porušení ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, což dovozuje právě z chybného zhodnocení výpovědi svědka M.U., jak je již uvedeno shora. Žalobce přitom sporuje tvrzení právě tohoto svědka, když uvádí, že jestliže svědek viděl jeden bezpečnostní pás (pruh), pak z toho nelze rozumně dovozovat, že žalobce nebyl připoután, protože policista by musel vidět dva svislé pruhy. Žalobce navrhl provedení výslechu svědka T.V., spolujezdce. K přestupku spáchanému dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu pro porušení § 32 odst. 2 téhož zákona, kdy neměl mít žalobce údajně rozsvícena obrysová světla na přípojném přívěsu, namítá, že patrně došlo k poškození světel či k poškození elektroinstalace až v průběhu jízdy. Toto tvrzení uplatnil v průběhu správního řízení prostřednictvím svého zmocněnce Ing. M. J. Zdůraznil, že se odmítl na místě samém přestupku vyjádřit, přičemž výpověď svědka R.L., zasahujícího policisty, o tom, že žalobce měl při silniční kontrole přiznat, že ví o poškození světel, je reprodukovanou výpovědí, kterou nelze použít. Dále žalobce uvádí, že absenci vyjádření se k údajnému přestupku nelze zaměňovat s koncentrací řízení. Obviněný z přestupku totiž není povinen se správním orgánem spolupracovat, k tomu odkázal žalobce na rozsudek NSS ze dne 30.5.2013, č.j. 6As 13/2013-33, podle kterého: „Obviněný z přestupku vzhledem k trestní povaze přestupkového řízení /čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb./ navíc nemá povinnost jakkoliv spolupracovat na svém stíhání za přestupek, tudíž ani nemusí sdělovat správnímu orgánu změnu svého bydliště.“ Dále žalobce tvrdí, že byl ve stresu, neboť byl podezříván z toho, že má prošlou lékárničku a dále, že vzorek pravé pneumatiky přípojného přívěsu byl opotřebován. Žalobce je přesvědčen, že přestupky nebyly dostatečně prokázány co do zavinění, neboť zůstala pochybnost o tom, zda žalobce mohl vědět, zda obrysová světla svítí či nikoliv, když tvrdí, že funkčnost před započetím jízdy kontroloval. Správní orgán I. stupně přitom dostatečně neodůvodnil závěr, že žalobce vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. S ohledem na to, že žalovaný aproboval plně rozhodnutí správního orgánu I. stupně, je i jeho rozhodnutí nezákonné. Žalobce s ohledem na shora uvedené žalobní námitky navrhl zrušení napadeného rozhodnutí včetně předcházejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně a vrácení věci žalovanému k dalším u řízení. Vyjádření žalovaného: Žalovaný je předně toho názoru, že s ohledem na podání blanketního odvolání, kdy žalobce nevyužil instance odvolání v průběhu správního řízení, by měl krajský soud s odkazem na rozsudek NSS sp. zn. 2As 215/2014 žalobu zamítnout. Žalovaný přitom citoval toto rozhodnutí: „Nejvyšší správní soud má dále za to, že je obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu svých námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější dobu, a uplatnil je již v prvním stupni přestupkového řízení. Jinak se stěžovatel zbytečně připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana o chybách měření jevit dle kontextu věci i jako účelová.“ Pokud jde o námitku vztahující se k osobě zmocněnce žalobce, pak žalovaný zdůraznil, že rozšíření obvinění bylo řádně doručeno, tedy žalobce měl možnost k věci se vyjádřit. Dále žalovaný trval na tom, že nebyly dány indicie k úsudku o zaujatosti svědka policisty M.U., přičemž odkazovaný rozsudek NSS sp. zn. 7As 83/2010 ze dne 17.6.2011 není v dané věci případný. Ohledně posuzování věrohodnosti policistů odkázal přitom žalovaný na rozhodnutí NSS č.j. 4As 19/2007-114 ze dne 27.9.2007, podle kterého: „K osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele (obviněného) neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoliv zájem, vykonával jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jímž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem.“ Posouzení věci krajským soudem: Krajský soud po zjištění, že byla žaloba proti pravomocnému rozhodnutí žalovaného podána oprávněnou osobou (§ 60 s.ř.s.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 1 s.ř.s.) a po zjištění, že je žaloba přípustná (§ 68 s.ř.s.), přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů /§ 71 odst. 1 písm. d), § 75 odst. 2 s.ř.s./ a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při přezkoumání žalovaného rozhodnutí přitom zdejší soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Z obsahu správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí ve věci podstatné okolnosti: Ve správním spise je založeno oznámení přestupku ze dne 25.3.2015 zpracované nstržm. M.U.. Dle tohoto oznámení nebyl žalobce za jízdy připoután bezpečnostním pásem, přičemž dle jeho sdělení nedisponuje lékařským potvrzením o výjimce nepoužití zádržného systému, bylo mu proto sděleno podezření z porušení ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu a dále byl zjištěn nevyhovující technický stav vozidla, a to prasklina čelního skla větší než 20 mm ve stírané ploše. Dle oznámení přestupku řidič nesouhlasil s přestupkem a požadoval projednání věci ve správním řízení, ve vozidle se nacházel spolujezdec a současně vlastník vozidla T.V., nar. „x“. Uvedené okolnosti korespondují s okolnostmi uvedenými v úředním záznamu ze dne 23.3.2015 sepsaném týmž policistou. Z oznámení přestupku sepsaného na místě samém dne 22.3.2015, vyplývá, že řidič, který odmítl oznámení o přestupku podepsat, nebyl za jízdy připoután a dále byla zjištěna prasklina na čelním skle. Rovněž podle tohoto oznámení byl jako svědek označen T.V.. Oznámení o zahájení správního řízení a sdělení obvinění bylo žalobci ve vztahu k přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích, kterého se měl dopustit tím, že nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem, ačkoliv jím bylo vozidlo povinně vybaveno, doručeno dne 17.4.2015 do vlastních rukou prostřednictvím provozovatele poštovní služby. Dne 6.5.2015 se konalo ústní jednání ve věci přestupku, který byl shledán v tomto skutku a dále ve věci technické závady, praskliny na čelním skle větší než 20 mm ve stírané ploše. K ústnímu jednání se dostavil zmocněnec žalobce Ing. M. J., který uvedl, že se nechce vyjadřovat a počká na výpověď předvolaného svědka nstržm. M.U.. K prasklině na předním skle uplatnil tvrzení, že k této došlo v průběhu jízdy, přičemž obviněný pokračoval autem do autoopravny, kde si po telefonu domluvil výměnu čelního skla. Správnímu orgánu I. stupně přitom zmocněnec předložil otázky pro svědka a opustil ústní jednání s tím, že netrvá na své účasti na dalším jednání. V rámci těchto otázek bylo mimo jiné uvedeno, že obviněný tvrdí, že byl za jízdy bezpečnostním pásem připoután, ale po zastavení se odpoutal, aby si připravil doklady ke kontrole. Rovněž byl položen dotaz ohledně toho, zda byl průběh kontroly nahrán na videonahrávku. Nstržm. M.U., vypověděl, že dne 22.3.2015 v souladu s instruktáží prováděl se dvěma kolegyněmi dohled na BESIP v obci Hlinsko, v ulici Resslova. Dále uvedl, že v rámci namátkové kontroly zastavil vozidlo žalobce a dále: „Během toho, jak vozidlo přijíždělo ke mně, jsem si povšimnul, že řidič tohoto vozidla nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem.“ Dále výslovně uvedl: „Řidiče H. jsem se zeptal, jestli vlastní potvrzení od lékaře o tom, že nemusí být připoután za jízdy bezpečnostními pásy, přičemž H. odpověděl, že žádné takové potvrzení nevlastní.“ Svědek rovněž uvedl, že po provedení orientačního testu na alkohol a jinou návykovou látku se rozhodl k prohlídce vozidla, neboť bylo zjištěno, že na předním skle se nachází prasklina ve stírané ploše, která byla vidět na první pohled a byla větší než 20 mm. Po sdělení, že je řidič podezřelý ze spáchání přestupku z důvodu toho, že nebyl připoután, tento uvedl, že chce být projednán ve správním řízení, důvod nesouhlasu neuvedl. K výslovnému upozornění na možnost vyjádřit se, tohoto žalobce nevyužil a formulář odmítl podepsat. Zasahující policista výslovně uvedl: „Ještě bych dodal, že řidič H. se choval povýšenecky a arogantně a vyjadřoval se v tom smyslu, že předá celou věc svému zástupci – právníkovi, který to za něho vyřeší.“ Dále svědek potvrdil přítomnost spolujezdce T.V., majitele zastaveného vozidla. Pokud jde o to, jak svědek M.U. dospěl k závěru, že nebyl žalobce připoután, pak výslovně popsal: „Během zastavování vozidla Audi jsem viděl, jak je bezpečnostní pás na volno, na od horního úchytu na sloupku vozidla svěšený dolů k navijáku, kdyby byl řidič připoután, tak bych viděl, že v prostoru mezi sloupkem, kde je horní úchyt bez. pásu a tělem řidiče v místě jeho krku je napnut bezpečnostní pás, v daném případě to tak však nebylo a pás jak jsem již uvedl, visel od horního úchytu kolmo dolů vedle řidiče. Řidiče H. jsem po celou dobu zastavování sledoval, a to ve vzdálenosti od cca 15 m až k okamžiku, kdy přijel ke mně a zastavil a nezaregistroval jsem žádný pohyb jeho rukou, že by například odepínal pojistku bezpečnostního pásu, seděl klidně na místě řidiče.“ Dále svědek uvedl, že viditelnost nebyla snížena. Z dalšího obsahu výpovědi se jednoznačně podává, že svědek M.U. trval na tom, že byl očitým svědkem toho, že žalobce nebyl připoután, přičemž zdůraznil: „K tomuto jsem se již vyjádřil, a opakuji, že od vzdálenosti cca 15 m až po zastavení na mé úrovni, jsem řidiče perfektně viděl a po zastavení vozidla jeho řidič klidně seděl a nečinil rukama žádný pohyb, který by nasvědčoval tomu, že by odepínal bezpečnostní pás.“ Existenci videonahrávky policista odmítl. Dne 12.5.2015 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno oznámení přestupku ze dne 7.5.2015 sepsané policií ČR, přičemž toto oznámení vyhotovil nadpr. Mgr. M. K., jednalo se o podezření z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, když dne 11.4.2015 ve 20:28 hod. v Hlinsku na ulici Adámkova byl zastaven a zkontrolován jako řidič žalobce, který měl za vozidlem Audi připojení přípojný přívěs, přičemž kontrolou bylo zjištěno, že dezén pravé pneumatiky vozíku je sjetý pod přípustnou mez a dále, že osvětlení přívěsu je nefunkční a lékárnička ve vozidle platná do měsíce února 2015. Vzhledem k tomu, že řidič s projednáním přestupku nesouhlasil, byl přestupek oznámen správnímu orgánu I. stupně. Ve správním spise je založeno rovněž oznámení přestupku ze dne 11.4.2015 sepsané na místě samém prap. R. L., z nějž podává, že žalobce jako řidič řídil vozidlo, za kterým byl zapojen neosvětlený vozík a dále dezén pravého kola byl sjetý pod přípustnou mez. Dále je zde uvedeno, že lékárnička byla platná do února 2015. V souladu s uvedenými okolnostmi je i úřední záznam ze dne 11.4.2015 vyhotovený týmž policistou, kde se výslovně uvádí, že žalobce k připojenému vozíku uvedl, že o tomto ví a že nesvítí z důvodu, že na tažném zařízení je nefunkční elektrická zásuvka. Nefunkčnost světla byla právě důvodem pro zastavení vozidla. K uvedenému oznámení přestupku byla připojena i fotodokumentace. Dne 9.6.2015 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno podání sepsané zmocněncem žalobce Ing. M. J., v němž uvedl, že žalobce popírá, že by nebyl připoután, přičemž k tomuto tvrzení navrhl provedení výslechu spolujezdce T.V.. Dne 18.6.2015 bylo doručeno do vlastních rukou žalobce prostřednictvím držitele poštovní licence, oznámení o rozšíření zahájeného řízení a předvolání obviněného k ústnímu jednání ze dne 10.6.2015, když tímto bylo obvinění rozšířeno právě o poslední dva skutky uvedené shora, v nichž byl spatřován přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se měl žalobce dopustit tím, že řídil vozidlo, které nesplňovalo technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem a to právě tím, že přípojný přívěs nebyl osvětlen. I v tomto sdělení obvinění se uvádí, že obviněný sdělil, že o tom ví, že nesvítí z důvodu, že na tažném zařízení je nefunkční elektrická zásuvka. Dále sdělení obvinění obsahovalo skutky vymezené tím, že vzorek pravé pneumatiky přívěsného vozíku byl opotřebován pod přípustnou mez a tím, že expirační doba lékárničky skončila v únoru 2015. Na tomto oznámení o rozšíření zahájeného řízení a předvolání obviněného k ústnímu jednání, je pod jménem obviněného uvedeno jméno Ing. M. J. jako zmocněnce, tedy žalobci muselo být zřejmé, že správní orgán I. stupně považuje Ing. M. J. za jeho zmocněnce i ve věci přestupků, na něž bylo sdělení obvinění rozšířeno. K plné moci, která je založena ve správním spise a která byla udělena dne 20.4.2015, je třeba dodat, že je co do rozsahu vymezena spisovou značkou, nikoliv omezením na konkrétní skutky či právní kvalifikaci přestupků. Ze správního spisu přitom nelze dovodit, že by žalobce, případně jeho zmocněnec, po sdělení rozšíření obvinění jakýmkoliv způsobem dali správnímu orgánu I. stupně najevo, že se zmocnění žalobce pro osobu Ing. M. J. na další skutky, o něž bylo sdělení obvinění rozšířeno, nevztahuje. Další ústní jednání bylo nařízeno na den 8.7.2015, k němuž byl předvolán svědek prap. R. L.. Podle protokolu o ústním jednání z uvedeného dne, kdy byl přítomen zmocněnec Ing. M. J., využil obviněný svého práva zvolit si v řízení zmocněnce, který jeho neúčast na ústním jednání omluvil. Svědek R. L. k věci vypověděl, že dne 11.4.2015, kdy bylo šero a stmívalo se, jel před policejním vozem osobní automobil s přívěsným vozíkem kolem 21. hod., když nebyl za snížené viditelnosti osvětlen, nesvítila koncová světla. Výslovně svědek uvedl: „Řidiče jsem informoval v tom směru, že mu nesvítí osvětlení přívěsného vozíku zapojeného za jeho automobilem, řidič nám uvedl, že o tom ví, že mu nefunguje zásuvka na jeho autě na připojení tažného vozidla.“ Řidič nesouhlasil s projednáním přestupku ve zkráceném blokovém řízení. O silniční kontrole byl proveden videozáznam. Pokud šlo o kontrolu dezénu pneumatiky, tato byla zkontrolována toliko hmatově, nikoliv speciálním přípravkem či pomůckou. Dále byly při ústním jednání provedeny důkazy listinami uvedenými shora, a to oznámením přestupku ze dne 25.3.2015, úředním záznamem, výpisem z registru vozidel, oznámením přestupku ze dne 22.3.2015 sepsaném na místě samém, výpisem z evidenční karty řidiče, protokolem z ústního jednání ze dne 6.5.2015, výpovědí svědka M.U. a dále oznámením přestupku ze dne 7.5.2015 a oznámením přestupku sepsaném na místě samém ze dne 11.4.2015. Dále byl přečten úřední záznam policistů R.L. a R. Ondráčka a prohlédnuta fotodokumentace a rovněž CD silniční kontroly. Dne 20.7.2015 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno podání zmocněnce, který navrhoval provést výslech účastníka, tedy žalobce, ve vztahu k bezvadnému vztahu světel před jízdou, tedy je zřejmé, že se zmocněnec vyjadřoval i k přestupkům, o které bylo rozšířeno sdělení obvinění. Zejména totiž sporoval způsob změření dezénu pneumatiky dle výpovědi policisty R.L.. Dne 25.8.2015 bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, č.j. HL16959/2015/ODP, kterým I. bylo zastaveno řízení ve věci ve vztahu ke skutkům - nesplnění technické podmínky zvláštním ustanovením zvláštním předpisem technické závady, a to praskliny na čelním skle a dále ve vztahu k technické závadě, a to vzorku pravé pneumatiky přívěsného vozíku a ke kontrole povinné výbavy; II. žalobce byl uznán vinným přestupky, jak je již uvedeno shora, a to přestupkem, kterého se měl dopustit 22.3.2015 před 9:50 hod. na pozemní komunikaci II/343 ul. Resslova v obci Hlinsko, kdy neměl být připoután za jízdy bezpečnostním pásem, i když jím bylo sedadlo povinně vybaveno podle zvláštního právního předpisu, a dále dne 11.4.2015 před 20:28 hod na pozemní komunikaci, silnici I/34, ulice Adámkova třída v obci Hlinsko, kdy jako řidič osobního automobilu Audi s přípojným přívěsem, neměl za jízdy při snížené viditelnosti rozsvícena obrysová světla, i když jimi byl podle zvláštního právního předpisu přívěs (vozík) vybaven. V dané věci je přitom rozhodný výrok, resp. odůvodnění výroku II., neboť právě proti němu a proti potvrzujícímu rozhodnutí žalovaného fakticky směřuje podaná žaloba. Správní orgán I. stupně přitom vycházel z provedených důkazů, a to zejména z výpovědi policisty M.U., který ve své výpovědi jednoznačně uvedl, že perfektně viděl řidiče a nepřipustil žádné pochybnosti o tom, že žalobce nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Pokud šlo o druhý skutek, tedy o neosvětlená obrysová světla přípojného přívěsu (vozíku), správní orgán I. stupně výslovně vyhodnotil námitku žalobce, že k poškození muselo dojít v průběhu jízdy, jako lichou, a proto ji odmítl, neboť vycházel z výpovědi svědka policisty R.L.. Zejména uvedl, že obviněný měl možnost na místě zjištění této závady vyjádřit se přímo do formuláře oznámení přestupku sepsaného na místě, toto však neučinil. S ohledem na toto chování žalobce vyhodnotil správní orgán I. stupně jeho námitku jako účelovou. To, že obrysová světla a ani pravé směrové světlo nesvítila, je mimo jiné prokázáno právě videozáznamem kontrolovaného vozidla s přípojným přívěsem. Správní orgán I. stupně ještě uvedl, že nemá žádné důvody pochybovat o věrohodnosti, nezkreslenosti a nezaujatosti podaných výpovědí dotčených policejních příslušníků. Správní orgán I. stupně se ve svém rozhodnutí zabýval rovněž tím, zda došlo k naplnění formálních i materiálních znaků přestupku, zabýval se i posouzením míry zavinění, když podle § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanovuje-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Dovodil přitom, že žalobce s ohledem na svoje osobní poměry, tedy na to, že je držitelem řidičského oprávnění, vědět měl a mohl, že má vozidlo splňovat předepsané parametry a že má být připoután za jízdy. Zdůraznil, že obviněný je držitelem řidičského oprávnění od roku 2013, je tedy nepochybné, že má povinnost znát pravidla silničního provozu. Sankce byla uložena na dolní hranici zákonného sazby s ohledem na to, že dle výpisu z evidenční karty řidiče se od roku 2013 žalobce nedopustil přestupků v dopravě. Správní orgán I. stupně rovněž dovodil, že byla splněna potřebná míra společenské nebezpečnosti, tedy materiální znak přestupku, neboť porušení pravidla zákona o silničním provozu samo o sobě představuje vážné porušení. V daném případě přitom obviněný ohrožoval v prvé řadě sebe samého a ve věci neosvětleného přípojného přívěsu rovněž i ostatní účastníky silničního provozu, neboť s ohledem na sníženou viditelnost mohlo dojít ke způsobení vážného následku – dopravní nehodě, zranění jiného člověka. Následně bylo proti uvedenému rozhodnutí podáno blanketní odvolání prostřednictvím zmocněnce Ing. M. J. To nebylo ani k výzvě k odstranění vad podání ze dne 30.9.2015 doplněno. Žalovaný správní orgán, jak již uvedeno shora, věc přezkoumal na základě revizního principu podle § 89 odst. 2 správního řádu. Krajský soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí zcela sdílí právní názor žalovaného vyslovený v jeho rozhodnutí a rovněž tak se ztotožňuje s právním názorem vysloveným v rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Smyslem soudního přezkumu není podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případě shody s názorem žalovaného a s odůvodněním napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění, jak již setrvale rozhoduje NSS (viz např. rozsudek NSS ze dne 27.7.2007, č.j. 8Afs 75/2005-130 dostupný na www.nssoud.cz). Věc byla přitom rozhodnuta po veřejném projednání dne 26.10.2016, kdy právní zástupce žalobce uplatnil námitku v tom smyslu, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo řádně doručeno zmocněnci žalobce, neboť bylo odesláno bez elektronického podpisu. K tomu krajský soud uvádí, že, jak již uvedeno shora, přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, jak mu ukládá § 75 odst. 2 s.ř.s., přičemž k námitkám právního zástupce žalobce uplatněným až v průběhu jednání soudu nemohl soud pro jejich povahu přihlížet. Nicméně na okraj lze poznamenat, že rozhodná je ta skutečnost, že se rozhodnutí správního orgánu I. stupně dostalo materiálně, fakticky do moci zmocněnce žalobce, což je prokázáno právě tím, že proti němu podal odvolání. K jednotlivým námitkám pak krajský soud uvádí následující argumentaci. Předně je třeba poukázat na ustanovení § 3, § 50 odst. 4 správního řádu, z nichž správnímu orgánu vyplývá povinnost prokázat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž správní orgán hodnotí podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Tedy důkazní břemeno je primárně na správním orgánu, avšak má-li být tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je na něm, aby svá tvrzení prokázal. Tedy jakákoliv, ničím nepodložená spekulativní námitka či hypotéza ze strany přestupce nemůže vyústit v nepřiměřené dokazování za účelem vyvrácení jakýchkoliv spekulativních hypotéz, jak uvádí např. rozsudek NSS ze dne 2.5.2013, č.j. 3As 9/2013-35. Obdobně byl takový právní názor vysloven v usnesení NSS ze dne 3.3.2016, č.j. 10 As 24/2015-58, bod 34: „Požadavek zjištění stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti dle § 3 nyní platného správního řádu, zahrnuje povinnost správního orgánu opřít své rozhodnutí o důkazy, které poskytují dostatečný, ucelený a logický obraz pro věc podstatných skutečností. S takto zjištěným stavem musí být seznámen účastník správního řízení, který má možnost vyjádřit důvodné pochybnosti a dosáhnout tak zjištění stavu, který je již z jeho hlediska dostatečný pro vydání rozhodnutí. Pokud by správní orgán vyslovené pochybnosti neodstranil, pak by zjevně porušil povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Je však zcela nereálné stanovit správnímu orgánu povinnost zjistit a popsat stav věci tak, aby rozhodnutí obsahovalo odpovědi na všechny případné a nevyslovené otázky či subjektivní pochybnosti.“ V dané věci přitom je třeba zdůraznit, že jak vyplynulo z průběhu správního řízení o přestupcích, obviněný ani v jednom z případů na místě samém do oznámení přestupku, který odmítl podepsat, neuplatnil odlišnou verzi od skutku, z kterého byl podezřelý, tedy na místě samém nesporoval, že nebyl připoután, nesporoval to ani jeho spolujezdec, když ze záznamu o přestupku to nevyplývá a netvrdil to ani žalobce. Stejně tak ani žalobce na místě samém nesporoval, že mu nesvítí obrysová světla u přípojného přívěsu, resp. že o této okolnosti ví, naopak výpovědí zasahujícího policisty R.L. bylo dle krajského soudu jednoznačně prokázáno, že o této okolnosti skutečně věděl. Pokud žalobce namítá, že se jednalo o reprodukci výpovědi, tak s touto námitkou nelze souhlasit, neboť zasahující policista R. L. vypověděl to, co vnímal vlastními smysly, tedy v daném případě to, co slyšel. Přitom svědecká výpověď slouží právě k tomu, aby svědek popsal to, co přímo vlastními smysly a to buď tzv. na vlastní oči, či na vlastní uši, jako v daném případě, viděl či slyšel, tedy nejedná o reprodukci výpovědi jiné osoby, jak tvrdil žalobce. Proto je výpověď svědka zasahujícího policisty R.L. plně použitelným důkazním prostředkem a zjištění z ní jsou hodnotným a vypovídacím důkazem o daném skutku. Tedy ohledně spáchání daného přestupku a zavinění, byť ve formě vědomé nedbalosti, nemá krajský soud ve shodě s žalovaným a ve shodě se správním orgánem I. stupně žádných důvodných pochyb. Pokud jde o prokázání skutku, který spočíval v tom, že žalobce nebyl řádně připoután, pak i zde není důvodu pro to, aby nebyla jako klíčová zohledněna výpověď policisty M.U., který jednoznačně a dle svých slov „perfektně“ viděl, že žalobce nebyl za jízdy připoután, přičemž z jeho výpovědi jednoznačně vyplynulo, že tohoto měl při zastavování na očích od vzdálenosti cca 15 m až do samotného zastavení. Krajský soud má přitom za to, že v tomto ohledu lze dát za pravdu policistům, kteří vykonávají silniční kontroly a kteří se zaměřují právě na to, aby, pokud řidič není připoután, měli řidiče na očích až do samotného zastavení. V dané věci přitom zejména nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, ani je žalobce v průběhu správního řízení neuplatnil, které by vypovídaly o tom, že silniční kontrola byla nepřiměřená či dokonce šikanózní, jak se snaží namítat žalobce v žalobě. Tedy jeho tvrzení o šikanozní silniční kontrole je v rovině účelového tvrzení. Právě na toto tvrzení se vztahuje shora uvedená povinnost žalobce svá tvrzení prokázat, tedy důkazní břemeno je na jeho straně. To, že byl žalobce podroben namátkové silniční kontrole včetně orientačního testu na alkohol a kontrole technického stavu vozidla není ničím vybočujícím, jak měl na mysli např. rozsudek NSS ze dne 17.6.2011, č.j. 7As 83/2010-63, kdy se dle NSS jednalo o „neobvyklou horlivost a důkladnost“, když zejména policista nechal kontrolovaného řidiče odmontovat rezervní kolo z důvodu kontroly stavu jeho dezénu, přičemž tato rezerva se musela odmontovat z umístění na spodku vozidla. Tedy o takovýto ani svoji intenzitou obdobný případ silniční kontroly se rozhodně nejednalo. Krajský soud proto nesdílí ani žalobní námitku vztahující se k zásadě presumce neviny, když správní orgán odmítl provést z důvodu nadbytečnosti výslech spolujezdce T.V.. Výslech spolujezdce se za situace, kdy nevznikly žádné důvodné pochybnosti s ohledem na nestrannou a nezaujatou výpověď policisty M.U., byl opodstatněně vyhodnocen jako nadbytečný a jako takový odmítnut. S uvedeným koresponduje rovněž ta okolnost, že spolujezdec, ačkoliv musel být nutně v průběhu sepsání oznámení přestupku na místě samém policistou osloven, neboť je zde uvedeno jeho jméno a datum narození, ničeho do oznámení neuvedl, tedy nesporoval, že by žalobce nebyl připoután bezpečnostním pásem za jízdy. S ohledem na individuální okolnosti případu se pak zjevně jeví i odkaz žalobce na rozsudek NSS ze dne 22.5.2013, č.j. 6As 22/2013-27, kdy si nelze vystačit pouze s výpovědí jedné strany, jako nepřípadný. Lze totiž poukázat rovněž na to, že právě v tomto judikátu jsou zdůrazněny individuální okolnosti konkrétního případu. Krajský soud tedy rozhodně nemá za to, že by, jak žalobce uvádí, zůstala důvodná pochybnost o tom, že nebyla vypořádána rozporná tvrzení žalobce a svědka M.U.. Skutek spočívající v tom, že žalobce nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem, ačkoliv s ohledem na vybavení vozidla tímto pásem připoután být měl, byl řádně prokázán. Tedy nelze za důvodnou považovat ani námitku žalobce o omylu ve vztahu k porušení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, když dle žalobce se mohl svědek M.U. nacházet v omylu ohledně jeho závěru o vině žalobce z přestupku, když žalobce rozebíral, co přesně by svědek musel vidět, aby mohl dovodit, že žalobce nebyl připoután. Krajský soud opětovně zdůrazňuje, že svědek je policista, který opakovaně vykonává silniční kontroly v rámci BESIPU, tedy je osobou znalou, a jak sám uvedl, věděl, na co se zaměřit, aby bezpečně mohl konstatovat, že řidič není připoután. Jeho výpověď tedy nepřipustila žádné pochybnosti. Rovněž tak ani krajský soud neměl s ohledem na jednoznačné prokázání tohoto přestupku žádný důvod k provádění dalších důkazů, tedy tyto vyhodnotil jako nadbytečné. Konečně je na krajském soudu, aby se vypořádal s námitkou rozšířeného obvinění, kdy jej dle žalobce zastupoval zmocněnec Ing. M. J. neoprávněně, resp. kdy s ním bylo jednáno zmatečně jako se zmocněncem ve vztahu k přestupku, jehož se měl žalobce dopustit dne 11.4.2015. Z obsahu správního spisu jednoznačně vyplynulo, že rozšířené sdělení obvinění bylo doručeno přímo žalobci a přímo na tomto sdělení byl jako zmocněnec uveden Ing. M. J. Tedy žalobce o rozšíření sdělení obvinění věděl, přestože se ústního jednání, k němuž byl předvolán, nezúčastnil. Naopak se jej účastnil Ing. M. J., který zde žalobce omluvil. Dále žalobce sám zůstal v naprosté pasivitě ve vztahu ke správnímu orgánu I. stupně, zatímco Ing. M. J. učinil podání, v němž sporoval výpověď policisty R.L. a uplatnil tvrzení, že k poškození elektroinstalace došlo v průběhu jízdy. Rovněž z plné moci, která je založena ve správním spise, nelze dovodit, že by se vztahovala výlučně na vymezený přestupek či přestupky, nýbrž vztahovala se k danému správnímu řízení vymezenému spisovou značkou. Dále proti uvedenému rozhodnutí, které se vztahovalo na oba skutky, podal zmocněnec Ing. M. J. odvolání, avšak to přes výzvu žalovaného nedoplnil. Z daného průběhu správního řízení nelze mít důvodně za to, že žalobce žil v domnění, že ho Ing. M. J. nezastupuje ve věci skutku ze dne 11.4.2015. Vše naopak jednoznačně vypovídá o tom, že Ing. M. J. zastupoval žalobce ve vztahu ke všem skutkům, proto krajský soud jeho námitku, považuje za ryze účelovou bez vlivu na zákonnost žalovaného rozhodnutí. Závěr a náklady řízení: S ohledem na vše shora uvedené má krajský soud jednoznačně za to, že oba přestupky, které jsou žalobci kladeny za vinu, byly řádně prokázány, zejména ve věci proběhla ústní jednání a proběhly výslechy policistů, o nichž nelze uzavřít jinak, než že byly v dané věci nestranní a nezaujatí. Tedy krajský soud nutně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení krajský soud rozhodl podle zásady úspěchu ve věci v souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, takže mu právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. Úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.