61 A 3/2024– 127

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. et. Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobců: a) Ing. J. P. b) Ing. M. P. c) L. J. d) F. K. společně zastoupeni advokátkou Mgr. Marcelou Trnkovou se sídlem Mendlovo náměstí 419/2, 603 00 Brno proti žalovanému: Státní pozemkový úřad se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 za účasti: I) EG.D, s. r. o., IČO 21055050 se sídlem Lidická 1873/36, 602 00 Brno II) K. Z. III) M. Z. o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2023, sp. zn. SP9338/2023–202001, čj. SPU 467323/2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Krajský soud se v nynější věci zabýval žalobou napadající podobu a proces schválení komplexních pozemkových úprav v katastrálním území Xa. Neshledal přitom žádná pochybení, která by mohla mít dopad do právní sféry žalobců.

2. Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj, pobočka Jindřichův Hradec (dále jen „pozemkový úřad“), rozhodnutím ze dne 14. 4. 2023, sp. zn. 2RP19524/2015–505203, čj. SPU 133433/2023/KRI, schválil návrh komplexních pozemkových úprav v katastrálním území X v řízení zahájeném veřejnou vyhláškou ze dne 6. 1. 2016.

3. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobců a), c) a d) a společnosti KROW, s. r. o., a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci dne 14. 2. 2024 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

5. Žalobci nejprve popsali průběh dosavadního správního řízení.

6. Žalobci namítli, že v rámci komplexních pozemkových úprav v katastrálním území Xa nebyl naplněn účel stanovený v § 2 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“). Podle tohoto ustanovení mají pozemkové úpravy ve veřejném zájmu zajistit prostorové a funkční uspořádání pozemků, jejich scelování, přístupnost a využitelnost, a tím vytvořit podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. Žalobci však tvrdí, že jejich pozemky byly v návrhu rozmístěny po celém katastrálním území, zejména na jeho okrajích, což je z hlediska současné zemědělské praxe z hlediska ekonomiky a mechanizace nevyhovující a odporuje cílům pozemkových úprav, jakými jsou ekologie a konkurenceschopnost.

7. Žalobce c) například požadoval, aby jeho pozemek p. č. XA sousedil s pozemky, které vlastní společně s dalšími žalobci. Ačkoliv bylo jeho námitce částečně vyhověno, výsledné uspořádání (připojení kratší stranou) znemožňuje efektivní obdělávání. Podobně žalobce a) namítá, že jeho původní pozemek p. č. XB byl přesunut na okraj území, zatímco jeho původní lokalitu získal jiný účastník řízení, Ing. Z. H., jehož pozemky byly navrženy jako nejvíce scelené a vzájemně sousedící.

8. Žalobci mají za to, že tímto postupem správních orgánů došlo k zásahu do jejich vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) nad rámec zákona. Dle žalobců nemůže veřejný zájem nad jejich vlastnickými právy převážit.

9. Zpracovatel návrhu podle žalobců upřednostnil dosažení konsenzu a schválení návrhu před ochranou vlastnických práv žalobců, čímž došlo k porušení zásady rovnosti. Tento přístup byl dle žalobců motivován osobním zájmem zpracovatele na dokončení pozemkových úprav a získání smluvní odměny.

10. Žalobci namítají, že v rámci komplexních pozemkových úprav v katastrálním území Xa došlo k nezákonnému zatížení jejich pozemků prvky územního systému ekologické stability (dále jen „prvky ÚSES“), konkrétně lokálními a regionálními biokoridory [lokální biokoridor LKB II. Chvaletínský potok na pozemku pracovní č. 113/11 (parc. č. XC), dále regionální biokoridor RBK19 Přes Čtrnáctku na pozemku pracovní č. 80/6 (parc. č. XD) a lokální biokoridor LKB I. Mutišovský potok na pozemku pracovní č. 73/5 (parc. č. XE)], které jsou uvedeny jako společná zařízení v plánu společných zařízení ve smyslu § 9 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách.

11. Dle pozemkových úprav mezi společná zařízení patří: a) Opatření ke zpřístupnění pozemků – výstavba nové cestní sítě a rekonstrukce stávající cestní sítě – zahrnuje 24 komunikací o celkové délce 10 668 m, potřebná výměra pro navrhovanou cestní síť je 6,6086 ha. b) Protierozní opatření – jedná se především o opatření organizačního charakteru jako protierozní osevní postupy a protierozní agrotechnická opatření s tím, že nejvíce ohrožené plochy jsou navrženy k zatravnění. Cílem těchto opatření je snížení erozního smyvu tak, aby nepřesáhl přípustnou hodnotu 4 t/ha/rok. Dle pozemkového úřadu nekladou tato opatření nárok na zábor půdy. c) Vodohospodářská opatření – jedná se o dvě nové nádrže, rybníky Obecní Horní a Obecní Dolní a rekonstrukci dvou stávajících nádrží, rybníků Nadvesní Horní a Nadvesní Dolní. Celková výměra navrhovaných nádrží je 2,2492 ha. d) Opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí (prvky ÚSES) byly převzaty z územního plánu obce a jedná se o 1 regionální biokoridor, 5 lokálních biokoridorů a 4 lokální biocentra o celkové výměře 25,31 ha.

12. Pozemkový úřad se nikterak nevyjádřil k bodu d), přičemž toto pochybení nenapravil ani žalovaný.

13. Žalobci poukazují na to, že ačkoli zákon o pozemkových úpravách v § 9 odst. 17 stanoví, že pro společná zařízení mají být prioritně použity pozemky ve vlastnictví státu a obce, v daném případě byly použity pozemky žalobců bez úměrného snížení nároků jednotlivých vlastníků, jak vyžaduje i § 15 odst. 4 vyhlášky č. 13/2014 Sb., o postupu při provádění pozemkových úprav a náležitostech návrhu pozemkových úprav (dále jen „vyhláška o pozemkových úpravách“). Podle žalobců nebyla provedena aktualizace nároků vlastníků pomocí opravného koeficientu s přesností na šest desetinných míst, ačkoli některá společná zařízení byla umístěna na jejich pozemcích. Nedošlo k žádnému úměrnému snížení nároků všech vlastníků.

14. Plán společných zařízení navíc neobsahuje přehled konkrétních pozemků dotčených opatřeními k ochraně a tvorbě životního prostředí, přestože tato zařízení zabírají plochu 25,31 ha. Žalovaný se s těmito námitkami vypořádal pouze stručně a lakonicky. Žalobci nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že prvky ÚSES nejsou navrhovanými společnými zařízeními, neboť byly převzaty z územního plánu obce. Podle žalobců zákon ani vyhláška nerozlišují mezi společnými zařízeními navrženými v plánu společných zařízení a těmi převzatými z územního plánu, a proto i v případě prvků ÚSES musí být postupováno dle § 9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách a § 15 odst. 4 vyhlášky o pozemkových úpravách.

15. Žalobci dodali, že pokud je návrh pozemkových úprav v rozporu s plánem společných zařízení nebo v rozporu s § 9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách, pak je třeba takový návrh pozemkových úprav považovat za nezákonný a rozhodnutí o jeho schválení, jakož i následné rozhodnutí zrušit.

16. Žalobci považují celý postup za nezákonný a zasahující do jejich vlastnického práva, přičemž odkazují na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2019, čj. 30 A 214/2017–362, který konstatoval, že nedodržení postupu dle § 9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách a § 15 odst. 4 vyhlášky o pozemkových úpravách je důvodem ke zrušení rozhodnutí žalovaného.

17. Žalobci dále namítli, že komplexní pozemkové úpravy v katastrálním území Xa byly zahájeny dne 23. 1. 2016 na základě žádosti šesti vlastníků, kteří v té době drželi 180,5 ha zemědělské půdy. Žalobci poukazují na to, že hlavním iniciátorem žádosti byl Ing. Z. H., který sám vlastní 109,2 ha, tedy téměř třetinu řešeného území, a ostatní navrhovatelé neměli na úpravách skutečný zájem. Podle žalobců byl skutečným motivem Ing. H. zánik nájemních vztahů dle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách, neboť většinu svých pozemků pronajímal společnosti CIZ–AGRO, a. s., jejímž předsedou správní rady je žalobce a). Ing. H. měl opakovaně uvádět, že cílem pozemkových úprav je ukončení těchto nájmů a možnost pozemky užívat sám, nebo je pronajmout za vyšší cenu.

18. Žalobci mají za to, že pozemkové úpravy nebyly v daném území nezbytné, neboť pozemky byly již před jejich zahájením dobře uspořádány, přístupné a vhodné pro racionální hospodaření. V důsledku úprav však dojde ke zrušení stávajících nájemních a uživatelských vztahů, čímž se podmínky pro hospodaření zhorší. Nesouhlasí s tvrzením pozemkového úřadu, že cílem úprav je narovnání vztahů mezi vlastníky a nájemci, neboť v tomto případě došlo k opačnému efektu, a to zejména stran racionálního hospodaření na daných pozemcích a stran vztahů mezi vlastníky a nájemci, které se tímto nenarovnají, ale naopak výrazně poškodí.

19. Podle žalobců tak došlo k flagrantnímu porušení účelu pozemkových úprav, které mají být prováděny ve veřejném zájmu, nikoli jako nástroj k dosažení soukromých cílů jednotlivých vlastníků. Ze shora uvedených skutečností vyplývá, že důvodem pro zahájení pozemkových úprav byly právě nájemní vztahy, resp. možnost přivodit jejich zánik. Nájemní vztahy tak byly v tomto konkrétním případě povýšeny nad vlastnictví a zájmy žalobců jakožto vlastníků dotčených pozemků.

20. Žalobci namítají, že ustanovení § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách, ve znění zákona č. 185/2016 Sb., které umožňuje schválení návrhu pozemkových úprav při souhlasu vlastníků alespoň 60 % výměry pozemků, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.

21. Podle žalobců tento postup odporuje původní úpravě v § 19 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, která předpokládala dohodu vlastníků, a nikoli rozhodnutí správního orgánu bez jejich souhlasu. Schválení návrhu i přes nesouhlas vlastníků 40 % výměry pozemků představuje podle žalobců skryté vyvlastnění, které je v rozporu s čl. 11 Listiny, neboť dochází k nucenému odejmutí vlastnického práva bez splnění podmínek zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění).

22. Žalobci dále namítají, že návrh pozemkových úprav rozhoduje i o výměně pozemků, na nichž mají být umístěna společná zařízení, čímž jsou vlastníci fakticky zbaveni svých pozemků ve prospěch veřejného zájmu, a to bez jejich souhlasu. Takový správní akt, který nahrazuje směnnou smlouvu, může být podle žalobců vydán pouze se souhlasem všech účastníků řízení. Postup správního orgánu, který se opírá o souhlas většiny, považují žalobci za projev vrchnostenského přístupu k pozemkovému vlastnictví, který nerespektuje jeho soukromoprávní povahu.

23. Ustanovení § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách je proto podle nich v rozporu s čl. 11 Listiny, který zaručuje rovnou ochranu vlastnického práva a stanoví, že vyvlastnění je možné pouze na základě zákona, ve veřejném zájmu a za náhradu. Žalobci navrhují, aby krajský soud postupoval dle čl. 95 odst. 2 Ústavy a předložil věc k posouzení ústavnosti uvedeného ustanovení Ústavnímu soudu.

24. Žalobci navrhli, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

25. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě k námitce nenaplnění účelu pozemkových úprav odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a judikaturu, mimo jiné na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2020, čj. 2 As 203/2018–37, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2022, čj. 30 A 15/2022–64, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2021, čj. 29 A 165/2020–74. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že správní soudy neposuzují optimálnost řešení, ale pouze zákonnost postupu a dodržení kritérií dle § 10 zákona o pozemkových úpravách.

26. Podle žalovaného návrh nového uspořádání pozemků nepřekročil kritéria přiměřenosti dle § 10 zákona. V rámci komplexních pozemkových úprav došlo ke snížení počtu vlastnických parcel z 518 na 306 a průměrná velikost parcely se zvýšila z 0,70 ha na 1,18 ha, čímž byl naplněn jeden z cílů úprav. Žalovaný dále odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1305/13, které se zabývá otázkou proporcionality zásahu do vlastnického práva v rámci pozemkových úprav.

27. V rámci žalobního bodu týkajícího se společných zařízení žalovaný odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2022, čj. 30 A 30/2021–112, podle něhož je plán společných zařízení závazný pro další průběh pozemkových úprav, pokud byl řádně schválen zastupitelstvem obce. Podle § 17 odst. 1 vyhlášky o pozemkových úpravách se při zpracování návrhu nového uspořádání pozemků nepřihlíží k požadavkům, které jsou v rozporu s projednaným plánem společných zařízení. Obsah plánu, včetně umístění konkrétních zařízení, nemůže být předmětem přezkumu správního soudu, který může posuzovat pouze zákonnost jeho přijetí.

28. Žalovaný dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2019, čj. 6 As 233/2018–74, který konstatuje, že plán společných zařízení, územní plán a plán územního systému ekologické stability jsou strategické dokumenty horizontální povahy, jejichž obsah by měl být ve vzájemném souladu. V případě nesouladu je třeba tento soulad zajistit, přičemž zákon umožňuje projednat plán společných zařízení jako změnu územního plánu.

29. K namítanému zneužití pozemkových úprav k prosazení soukromých zájmů, nikoli k naplnění veřejného zájmu, jak vyžaduje § 2 zákona o pozemkových úpravách, žalovaný odkázal na své rozhodnutí. Dále opět poukázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2022, čj. 30 A 30/2021–112, podle něhož je řízení o pozemkových úpravách specifickým správním řízením, jehož účelem je naplnění veřejného zájmu.

30. Žalovaný rovněž odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 1793/19, v němž Ústavní soud konstatoval, že pozemkové úpravy představují intenzivní zásah do vlastnického práva, který musí obstát z hlediska čl. 11 odst. 4 Listiny. Zákonná úprava proto klade důraz na dosažení shody mezi jednotlivými vlastníky, avšak na provedení pozemkových úprav může být veřejný zájem dán i v případě, kdy takovéto shody není dosaženo. Poskytnutí náhradních pozemků odpovídající kvality, výměry a vzdálenosti představuje adekvátní korekci zásahu do vlastnického práva.

31. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Shrnutí vyjádření osob zúčastněných na řízení II) a III)

32. Osoby zúčastněné na řízení II) a III) ve vyjádření k žalobě uvedly, že jejich nemovitosti byly pozemkovou úpravou dotčeny, avšak v pozitivním smyslu, neboť došlo k nápravě předchozího stavu, kdy k jejich nemovitosti nevedla veřejně přístupná komunikace. Tento nedostatek byl pozemkovou úpravou odstraněn. Z tohoto důvodu nesouhlasí s požadavkem žalobců na zrušení rozhodnutí žalovaného. Vyjádřily podporu provedené úpravě a uvedly, že pracovníci úřadu s nimi během procesu komunikovali, což hodnotí pozitivně. Zároveň uvedly, že nebyly nikým kontaktováni ani ovlivňováni.

V. Shrnutí repliky žalobců

33. Žalobci v replice k vyjádření žalovaného setrvali na svém názoru, že plán společných zařízení neodpovídá požadavkům § 15 odst. 1 vyhlášky o pozemkových úpravách, neboť neobsahuje přehled konkrétních pozemků dotčených opatřeními k ochraně a tvorbě životního prostředí, včetně jejich výměry a vlastnické struktury.

34. Žalobci dále poukazují na porušení § 9 odst. 17 věty první, třetí a čtvrté zákona o pozemkových úpravách, neboť nebyla respektována priorita využití pozemků ve vlastnictví státu či obce pro společná zařízení a zároveň nedošlo k úměrnému snížení nároků ostatních vlastníků, jak stanoví i § 15 odst. 4 vyhlášky o pozemkových úpravách. Nároky vlastníků nebyly opraveny koeficientem s přesností na šest desetinných míst, ačkoliv některá společná zařízení byla umístěna na pozemcích žalobců.

35. Žalovaný se s těmito námitkami nevypořádal ani v napadeném rozhodnutí, ani ve svém vyjádření k žalobě. Odkázal pouze na judikaturu (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2022, čj. 30 A 30/2021–112 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2019, čj. 6 As 233/2018–74), která však na projednávanou věc nedopadá, neboť žalobci nezpochybňují obsah plánu společných zařízení, ale jeho zákonnost z hlediska postupu a podmínek stanovených právními předpisy.

36. Vzhledem k tomu, že pozemkové úpravy představují zásah do vlastnického práva, je nezbytné, aby byly dodrženy veškeré zákonné požadavky. V daném případě tomu tak podle žalobců nebylo, a proto považují komplexní pozemkové úpravy za nezákonné.

VI. Průběh jednání

37. Účastníci řízení i osoby zúčastněné na řízení II) a III) při jednání konaném dne 23. 7. 2025 setrvali na svých procesních stanoviscích i shora uvedené argumentaci, přičemž na dotaz soudu uvedli, že nevznáší žádné důkazní návrhy. Osoba zúčastněná na řízení I) se jednání nezúčastnila.

VII. Právní hodnocení krajského soudu

38. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

39. Žaloba není důvodná. VII.A K námitkám nesplnění účelu pozemkových úprav a nerespektování vlastnického práva žalobců 40. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami nesplnění účelu pozemkových úprav a nerespektování vlastnického práva žalobců. Tyto námitky nejsou důvodné.

41. Nutno podotknout, že tyto námitky jsou v podstatě vyjádřením nesouhlasu s výslednou podobou pozemkových úprav, přičemž polemizují s vhodností zvoleného řešení.

42. V daném ohledu lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2019, čj. 1 As 339/2018–25, dle něhož „[p]osouzení, zda bylo skutečně dosaženo cílů a účelu pozemkových úprav, přitom nespadá jen do sféry jednotlivých účastníků, nýbrž celé společnosti, což se projevuje i existencí veřejného zájmu na provádění pozemkových úprav (rozsudek ze dne 15. 12. 2009, č. j. 6 As 185/2002 – 86). Právní úprava předpokládá, že je téměř nemožné docílit plného souhlasu všech vlastníků. V tomto případě však nezbývá vlastníkům v menšině, než provedení pozemkových úprav respektovat. A to jednak proto, že souhlas dali vlastníci představující požadovanou většinu výměry zahrnutých pozemků, ale také s ohledem na veřejný zájem na provedení pozemkových úprav; především však i proto, že by podle požadavků přiměřenosti, vyjádřených v zákoně o pozemkových úpravách, neměli být zasaženi na svých právech podstatným způsobem, neboť i k jejich prospěchu byly pozemkové úpravy plánovány a provedeny.“ 43. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že „že každý vlastník nemovitostí vstupující do pozemkové úpravy musí akceptovat nově nastolený stav, bylo–li ho dosaženo správným procesním postupem a byly–li současně dodrženy zákonem stanovené podmínky, omezení a regulativy. Jinými slovy řečeno, nesouhlas účastníka řízení s věcným uspořádáním nemovitostí ve schváleném návrhu pozemkové úpravy nemůže vést k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o jejím schválení, neopírá – li se o tvrzení o porušení zákonných požadavků (rozsudek ze dne 13. 2. 2009, č. j. 7 As 26/2007 – 278). V rámci přezkumu pozemkových úprav se proto lze zabývat jejich zákonností, případně zákonností jim předcházejícího procesního postupu. Soudy však nemohou přezkoumávat to, zda by bylo jiné řešení pro účastníky řízení ekonomicky či jinak výhodnější než druhé, neboť takové faktory nejsou zákonnými kritérii, která by musela být zohledněna při vyrovnání vstupních a výstupních nároků.“ 44. Z recentní judikatury lze dále poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2025, čj. 4 As 84/2024–43, odst. [26] a [27].

45. Již z toho je zřejmé, že nesouhlas žalobců s podobou pozemkových úprav (resp. to, že jejich návrh nereflektoval dostatečně požadavky žalobců) není sám o sobě důvodem, pro který by měl krajský soud rozhodnutí správních orgánů jako nezákonná zrušit. Subjektivní představa žalobců o (ne)naplnění účelu pozemkových úprav tak není pro posouzení věci podstatná.

46. Žalobci mají samozřejmě pravdu v tom, že pokud jim na základě pozemkových úprav náleží jiné než původní pozemky, došlo tím k zásahu do jejich vlastnických práv. To však neznamená, že veřejný zájem nemůže nad těmito právy převážit, neboť v tom ostatně tkví podstata institutu pozemkových úprav jako takového. Žalobci neuvádí žádnou konkrétní argumentaci, která by svědčila o porušení požadavků přiměřenosti ve smyslu § 10 zákona o pozemkových úpravách. Stejně tak neuvádí, proč by v nynější věci neměl být dán veřejný zájem na pozemkových úpravách.

47. Správní orgány ve svých rozhodnutích uvedly (a žalobci tuto skutečnost nezpochybňují), že v důsledku pozemkových úprav došlo ke snížení počtu vlastnických parcel z 518 na 306 a průměrná velikost parcely se zvýšila z 0,70 ha na 1,18 ha. To zcela jistě nasvědčuje spíše závěru, že pozemkové úpravy naopak svůj cíl naplnily.

48. Námitka, dle které zpracovatel návrhu pozemkových úprav postupoval tak, aby upřednostnil dosažení konsenzu nad vlastnickými právy žalobců, je pouze spekulativní. Nicméně i kdyby tomu tak bylo, není zřejmé, proč by takový postup měl zapříčinit nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Docílit souhlasu všech vlastníků je v praxi takřka nemožné. Je však žádoucí, aby rozsah shody dotčených vlastníků byl co možná nejširší. To platí samozřejmě za předpokladu, že návrh pozemkových úprav splňuje zákonem stanovené požadavky. VII.B K námitkám týkajícím se společných zařízení 49. Nedůvodné jsou též námitky týkající se vymezení společných zařízení.

50. Žalobci předně v této souvislosti správním orgánům vytkli, že se nevyjádřily k opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí [viz odst. 11 bod d) tohoto rozsudku]. Tak tomu ovšem není.

51. Žalovaný v této souvislosti uvedl, že „[p]rvky ÚSES nejsou parcelně vymezeny, popis jednotlivých prvků je uveden v projektové dokumentaci v technické zprávě v kap.7.1.

5. V tomto materiálu jsou uvedeny mj. i délka či plocha daného opatření. O tom, že se nejedná o navrhovaná společná zařízení a že jsou prvky ÚSES převzaty ze schváleného územního plánu obce, byli odvolatelé informováni ve vyjádření pobočky k námitkám k vystavenému návrhu nového uspořádání pozemků. Při porovnání mapových podkladů je patrné, že i před KoPÚ odvolatelé měli na svých pozemcích prvky ÚSES. Je také nutné uvést, že v tomto případě není uplatňováno ust. § 9 odst. 17 zákona, jelikož tyto prvky nebudou po skončení KoPÚ realizovány z finančních prostředků určených na pozemkové úpravy. Pokud s vlastnictvím prvků ÚSES odvolatelé nesouhlasí, měli uplatňovat své námitky dříve, při tvorbě územního plánu. Zároveň je nutné uvést, že tyto prvky ÚSES i navržené protierozní opatření nejsou věcným břemenem a nebudou zapsány do KN.“ Žalovaný taktéž reprodukoval vyjádření pozemkového úřadu k odvolání, dle něhož mimo jiné „[p]rvky ÚSES zůstávají ve vlastnictví jednotlivých vlastníků a nejsou převedena do vlastnictví obce. Nebylo nutné úměrně snižovat poměrnou částí nároky ostatních vlastníků vstupujících do pozemkových úprav (§ 9 odst. 17 zákona).“ 52. Jedná se o odůvodnění stručné, avšak přezkoumatelné, neboť z něj plyne, jaký skutkový stav vzal žalovaný za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil.

53. Žalobci dále vyjádřili přesvědčení, že též na prvky ÚSES v nynější věci dopadá § 9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách a § 15 odst. 4 vyhlášky o pozemkových úpravách. Ani s tímto závěrem se krajský soud neztotožnil.

54. Dle § 9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách platí, že „[j]e–li nutno pro společná zařízení vyčlenit nezbytnou výměru půdního fondu, použijí se nejprve pozemky ve vlastnictví státu a potom ve vlastnictví obce. […] Pokud nelze pro společná zařízení použít jen pozemky ve vlastnictví státu, popřípadě obce, podílejí se na vyčlenění potřebné výměry půdního fondu ostatní vlastníci pozemků poměrnou částí podle celkové výměry jejich směňovaných pozemků. V tomto případě se nároky vlastníků vstupujících do pozemkových úprav úměrně snižují“ (důraz doplněn).

55. Dle § 15 odst. 4 vyhlášky o pozemkových úpravách „[v] případě nedostatku pozemků ve vlastnictví státu a obce, určených pro společná zařízení, se úměrně sníží nároky vlastníků (§ 9 odst. 17 zákona) a provede se aktualizace nároků tak, že se opraví součty výměr a cen pozemků řešených podle § 2 zákona opravným koeficientem s přesností na 6 desetinných míst.“ 56. Z uvedeného je patrno, že v případech, kdy pro zřízení společných zařízení je zapotřebí použít i pozemky soukromých vlastníků, dochází k úměrnému snížení nároku každého z nich (z dikce § 9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách plyne, že státu a obce se toto snížení netýká). Tato konstrukce je však smysluplná pouze tehdy, pokud by vyčleněná část pozemků přecházela do vlastnictví státu či obce. Tím je zajištěno, že snížení výměry pozemků, které se v pozemkových úpravách soukromým vlastníkům přerozdělují, dopadá na všechny tyto vlastníky rovnoměrně.

57. Pokud však společná zařízení zůstanou ve vlastnictví soukromých vlastníků, kteří do pozemkových úprav vstupují, pak nelze uvedený postup použít. Došlo by totiž ke snížení nároků všech soukromých vlastníků, tedy i vlastníků těch pozemků, na nichž se společná zařízení nachází, aniž by bylo zřejmé, komu má připadnout zbytek (tj. část, o niž by se rozdělovaná výměra měla snížit). Z citovaných ustanovení zákona a vyhlášky o pozemkových úpravách nelze dovodit, že by se snad úměrné snížení nároků mělo týkat pouze těch vlastníků, na jejichž pozemcích se společná zařízení nenacházejí (ostatně ani v takovém případě by nebylo zřejmé, co by se mělo stát se vzniklým zbytkem). Podstatné je, zda nově přidělené pozemky i v případě jejich zatížení (či naopak zhodnocení) na nich umístěnými společnými zařízeními naplňují všechna kritéria přiměřenosti dle § 10 zákona o pozemkových úpravách. Tím je zajištěno, že pozemkové úpravy nezasáhnou nepřiměřeně do práv jednotlivých vlastníků. Žalobci přitom v nynější věci nenaplnění kritérií přiměřenosti nezpochybňují.

58. Pro úplnost k tomu krajský soud dodává, že § 12 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách obecně vzato připouští, aby se vlastníkem společných zařízení stala i jiná osoba než obec, pokud to vyplývá z rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav. Není tedy vyloučeno, aby společná zařízení byla na pozemcích ve vlastnictví žalobců umístěna.

59. Odkaz žalobců na rozsudek Krajského soudu v Brně čj. 30 A 214/2017–362 není přiléhavý, neboť v tehdejší věci se jednalo o situaci, kdy pro společná zařízení (konkrétně cesty a zasakovací pás) nebyly přednostně použity pozemky vykoupené či darované ve prospěch státu, či pozemky ve vlastnictví obce, přestože takovéto pozemky byly k dispozici (druhým zrušovacím důvodem byl chybějící souhlas vlastníků pozemků s jejich využitím pro společná zařízení, což bylo v rozporu s dřívějším zněním § 15 odst. 3 vyhlášky o pozemkových úpravách). V nynějším případě žalobci neuvádí, že by pro sporná společná zařízení bylo možné využít státní či obecní pozemky.

60. Pokud jde o výtky žalobců směřující k samotnému plánu společných zařízení, lze odkázat například na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, čj. 43 A 74/2022–80, dle něhož „předmětem soudního přezkumu nemůže být posouzení, zda jsou konkrétní opatření navržená v plánu společných zařízení potřebná či zda nemohla být provedena jinak (lépe). […] Plán společných zařízení vyjadřuje vůli zastupitelstva obce, které jej podle § 9 odst. 11 zákona o pozemkových úpravách schvaluje. O konečné podobě pozemkových úprav poté rozhodují vlastníci pozemků řešených pozemkovými úpravami, neboť schválení návrhu pozemkových úprav vyžaduje souhlas vlastníků alespoň 60 % výměry pozemků. Soud nemůže do vůle zastupitelstva obce a (většinové) vůle vlastníků pozemků zasahovat. Soud může přezkoumávat pouze to, zda k přijetí plánu společných zařízení došlo v souladu se zákonem a zda přijaté řešení není v rozporu se zákonnými požadavky (např. by v rozporu s § 9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách nebyly bez rozumného důvodu pro společná zařízení přednostně využity pozemky ve vlastnictví státu nebo obce).“ 61. Žalovaný taktéž přiléhavě poukázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2022, čj. 30 A 30/2021–112, dle kterého „[p]lán společných zařízení předkládá pozemkový úřad jednak k uplatnění stanovisek dotčeným orgánům státní správy, jednak je povinen s ním před předložením zastupitelstvu obce seznámit sbor zástupců nebo vlastníky, není–li sbor zvolen. Následně pak plán společných zařízení schválí (či neschválí) zastupitelstvo obce. […] V případě jeho schválení je pak plán společných zařízení pro další průběh pozemkových úprav závazný a musí být respektován. To se projevilo i ve znění § 17 odst. 1 vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 13/2014 Sb., o postupu při provádění pozemkových úprav a náležitostech návrhu pozemkových úprav, podle něhož při zpracování návrhu nového uspořádání pozemků se nepřihlíží k takovým požadavkům, které jsou v rozporu s projednaným plánem společných zařízení a stanoveným způsobem využití území. […] Obsah plánu společných zařízení v tom směru, zda je umístění toho kterého společného zařízení potřebné či zda by nemohlo být provedeno jinak, proto nemůže být předmětem přezkumu správního soudu. Tím by totiž zcela nepřípustným způsobem zasahoval do působnosti zastupitelstva obce. Jeho úkolem je přezkoumat, pokud to žaloba namítá, zda k jeho přijetí došlo v souladu se zákonem.“ 62. Žalobci nic konkrétního k procesu schválení plánu společných zařízení nenamítli. Lze tak pouze konstatovat, že aktualizaci plánu společných zařízení schválilo zastupitelstvo obce Xb při jednání konaném dne 12. 5. 2022 usnesením č. 337 (Xa je část obce Xb). Pozemkový úřad i žalovaný z takto schváleného plánu společných zařízení měli povinnost vycházet.

63. Žalobci namítají, že plán společných zařízení neobsahuje přehled konkrétních pozemků dotčených opatřeními k ochraně a tvorbě životního prostředí. Ani této námitce krajský soud nepřisvědčil.

64. Dle § 15 odst. 1 vyhlášky o pozemkových úpravách platí, že „[p]lán společných zařízení se zpracuje tak, aby obsahoval přehled stávajících i navržených společných zařízení včetně celkových výměr změn druhů pozemků. Plán obsahuje rovněž přehled výměry půdy, kterou je nutno vyčlenit k provedení společných zařízení, a dále přehled pozemků a jejich výměry, které jsou k dispozici pro společná zařízení, s rozdělením na pozemky ve vlastnictví státu, obce, popřípadě pozemky jiných vlastníků (§ 9 odst. 17 zákona)“ (důraz doplněn).

65. Plán společných zařízení obsahuje část 7.2 s názvem Přehled o výměře pozemků potřebných pro společná zařízení. V případě společných zařízení pro zpřístupnění pozemků a pro vodohospodářská opatření plán obsahuje obecný přehled, jaká je potřebná výměra pozemků i souhrn výměr těchto pozemků pro jednotlivé skupiny vlastníků dle posledně citovaného ustanovení vyhlášky o pozemkových úpravách. U společných zařízení pro protierozní ochranu plán pouze stručně uvádí: „Celková potřeba půdy – není“.

66. Lze připustit, že plán společných zařízení v souvislosti se zařízeními pro ochranu a tvorbu životního prostředí, tj. prvky ÚSES, přehled potřebných pozemků a jejich výměr skutečně neobsahuje. Uvádí pouze celkovou výměru biokoridorů (17,2 ha) a biocenter (8,11 ha) a dále konstatuje, že „[v]lastnictví dotčených pozemků, které patří do kategorií pozemků řešených podle §2 zákona o pozemkových úpravách, bude určeno při polohovém a funkčním upořádání řešených ploch a o existenci prvků ÚSES na nich budou vlastníci uvědomění v souvislosti s tvorbou polohového uspořádáním pozemků pro KoPÚ.“ Není zřejmé, proč v případě zařízení pro ochranu a tvorbu životního prostředí nepostupoval projektant stejně jako u zařízení pro zpřístupnění pozemků a pro vodohospodářská opatření, a nepředestřel podrobnější přehled potřebných pozemků.

67. Při striktní aplikaci § 15 odst. 1 vyhlášky o pozemkových úpravách by tedy bylo možné uzavřít, že se skutečně jedná o určitý nedostatek plánu společných zařízení. Žalobci však tento nedostatek nikterak nepropojují se zásahem do jejich veřejných subjektivních práv. Samotný chybějící přehled potřebných pozemků a jejich výměr tak ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí vést v žádném případě nemůže. Žalobcům totiž nepřísluší provádět jakýsi obecný dohled nad zákonností aktů veřejné správy bez toho, aniž by se případná pochybení projevila v jejich právní sféře.

68. Za této situace nelze přisvědčit argumentaci, dle které se žalovaný uvedenou námitkou zabýval pouze stručně a lakonicky, což by bylo možné vyhodnotit jako námitku nepřezkoumatelnosti. I kdyby totiž tato námitka byla důvodná, nemohla by vést k úspěchu žaloby.

69. Nadto nelze přehlédnout, že plán společných zařízení prvky ÚSES nově netvoří, nýbrž je pouze přebírá z územního plánu, jak plyne například z části 7.1.1.1 nazvané Výchozí podklady, dle které byl územní plán hlavním výchozím podkladem. Tento postup odpovídá § 9 odst. 15 zákona o pozemkových úpravách, dle kterého „[p]lán společných zařízení musí být v souladu s územně plánovací dokumentací. Není–li návrh plánu společných zařízení ze závažných důvodů v souladu s územně plánovací dokumentací, je jeho schválení podle odstavce 11 zároveň rozhodnutím o změně územního plánu podle § 109 odst. 1 stavebního zákona přijímaným z vlastního podnětu. Obsahem změny je požadavek na uvedení plánu společných zařízení a územního plánu do souladu. Tento postup není překážkou pro vydání rozhodnutí o pozemkových úpravách.“ Z ničeho neplyne, že by se plán společných zařízení od územního plánu v daném ohledu jakkoli odchyloval. Nejedná se tedy o společná zařízení, která by plán společných zařízení navrhoval zcela nově. VII.C K námitce zneužití pozemkových úprav k soukromým účelům 70. Námitka, dle které došlo ke zneužití pozemkových úprav k soukromým účelům, rovněž není důvodná.

71. Dle § 2 zákona o pozemkových úpravách se pozemkovými úpravami „ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech původní pozemky zanikají a zároveň se vytvářejí pozemky nové, k nimž se uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena v rozsahu rozhodnutí podle § 11 odst.

8. Současně je cílem pozemkových úprav zajištění podmínek pro zlepšení kvality života ve venkovských oblastech včetně napomáhání diverzifikace hospodářské činnosti a zlepšování konkurenceschopnosti zemědělství, zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, lesní hospodářství a vodní hospodářství zejména v oblasti snižování nepříznivých účinků povodní a sucha, řešení odtokových poměrů v krajině a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží pro obnovu katastrálního operátu a jako neopomenutelný podklad pro územní plánování.“ 72. Dle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách „[p]ozemkový úřad rozhodne o schválení návrhu pozemkových úprav tehdy, pokud s ním souhlasí vlastníci alespoň 60 % výměry pozemků, které jsou řešeny ve smyslu ustanovení § 2 v pozemkových úpravách. Váha hlasu podílového spoluvlastníka odpovídá jeho podílu na celkové výměře řešených pozemků.“ 73. Žalobci jsou toho názoru, že pozemkové úpravy sledují především soukromý zájem Ing. Z. H., který sám vlastní téměř třetinu řešeného území a prostřednictvím pozemkových úprav zamýšlel docílit zrušení nájemních vztahů se společností CIZ–AGRO, a. s., aby mohl tyto pozemky buďto sám využívat, nebo dosáhnout zvýšení nájemného. Vychází přitom ze zápisu z jednání konaného dne 15. 9. 2021, který je obsažen ve správním spisu a dle něhož „[p]an H. žádal o pozemkové úpravy proto, aby mohl každý hospodařit na svých nebo pronajatých pozemcích, které by byly přístupné. Závazné odsouhlasení stávajících nájemních vztahů odmítá. Nejprve proběhnou pozemkové úpravy, uživatelské vztahy budou řešit potom. Ekonomická jistota není 1700 Kč/ha, ale 5000 Kč/ha. Tyto záležitosti nemohou být brzdou pozemkových úprav.“ Žalobci vyjádřili přesvědčení, že ostatní žadatelé neměli na pozemkových úpravách žádný zájem.

74. K tomu krajský soud podotýká, že domáhají–li se vlastníci pozemků uskutečnění pozemkových úprav, je zcela pochopitelné, že tak činí ve vlastním zájmu. Ustanovení § 6 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách výslovně počítá s tím, že pozemkový úřad takovéto řízení zahájí „pokud se pro to vysloví vlastníci pozemků nadpoloviční výměry zemědělské půdy v dotčeném katastrálním území.“ Nelze samozřejmě rozumně očekávat, že by se pro zahájení pozemkových úprav vyslovili ti, kteří by tím nesledovali svůj vlastní zájem.

75. V obecné rovině lze ovšem konstatovat, že veřejný zájem není se zájmy soukromými automaticky v rozporu. V kontextu pozemkových úprav nelze přehlédnout, že jejich cílem je především racionální hospodaření s půdou, což je nepochybně nejen ve veřejném zájmu, ale i v zájmu jednotlivých vlastníků. Vedle toho sledují pozemkové úpravy řadu dalších cílů jmenovaných ve shora citovaném § 2 zákona o pozemkových úpravách, které taktéž představují dílčí veřejné zájmy.

76. Pro naplnění těchto veřejných zájmů je zásadní, že návrh pozemkových úprav může zpracovat pouze držitel příslušného úředního oprávnění (§ 9 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách). V případě komplexních pozemkových úprav předchází návrhu vždy zpracování plánu společných zařízení zahrnující opatření ke zpřístupnění pozemků, protierozní opatření, vodohospodářská opatření a opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí. K tomuto plánu se pak vyjadřují dotčené orgány chránící jednotlivé dílčí veřejné zájmy (§ 9 odst. 10 citovaného zákona) a schvaluje jej i zastupitelstvo obce (§ 9 odst. 11 téhož zákona). Již z toho je patrno, že podoba návrhu komplexních pozemkových úprav nemůže být projevem vůle jediné osoby a nemůže ani ignorovat veřejné zájmy, k jejichž naplnění institut pozemkových úprav slouží.

77. Návrh komplexních pozemkových úprav je navíc vázán požadavkem přiměřenosti kvality, výměry a vzdálenosti původních a navrhovaných pozemků (§ 10 zákona o pozemkových úpravách), přičemž překročení zákonem stanovených kritérií přiměřenosti je možné pouze se souhlasem vlastníka (§ 10 odst. 5 tamtéž).

78. Shora uvedené představuje dostatečné záruky toho, že přijatý návrh pozemkových úprav nemůže sledovat výhradně soukromý zájem některého z vlastníků řešených pozemků na úkor zájmů veřejných a zároveň nemůže nepřiměřeně zasahovat do vlastnického práva těch vlastníků, kteří s návrhem nesouhlasí.

79. Je–li pak schválený návrh komplexních pozemkových úprav také (sic!) v souladu se soukromými zájmy většinového vlastníka, samo o sobě to nezákonnost rozhodnutí správních orgánů nezakládá. Žalobci ostatně ani neidentifikovali žádný konkrétní veřejný zájem, který by v nynější věci měl být porušen.

80. Nelze taktéž přehlédnout, že s návrhem pozemkových úprav vyjádřili souhlas vlastníci 89,1 % (321,0878 ha) výměry řešených pozemků, což výrazně přesahuje zákonem požadovaných 60 %. Taktéž z toho je patrno, že pozemkové úpravy nemohly proběhnout výhradně v zájmu jediného vlastníka, jak se žalobci domnívají. Ostatně kladně se k pozemkovým úpravám staví v řízení před soudem i osoby zúčastněné na řízení II) a III). VII.D K namítané protiústavnosti zákona o pozemkových úpravách 81. Krajský soud neshledal, že by aplikovaná právní úprava byla v rozporu s ústavním pořádkem. Nebyl proto důvod pro postup dle čl. 95 odst. 2 Ústavy a předložení věci Ústavnímu soudu.

82. Starší nálezová judikatura Ústavního soudu vztahující se k dřívějšímu zákonu č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech dovodila, že „pozemkové úpravy ve své většině nepředstavují vyvlastnění vlastnického práva v pravém slova smyslu. protože v podstatě jsou hromadnou dobrovolnou směnou vlastnických práv dotčených vlastníků. Nicméně, pro tu skupinu vlastníků, která s prováděnými pozemkovými úpravami nesouhlasí, jsou ústavní pravidla platná pro vyvlastnění (nucené omezení vlastnického práva) krajním kritériem ochrany jejich vlastnictví“ (nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 34/97, č. 152/1998 Sb.).

83. V usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1305/13, pak Ústavní soud uvedl, že „požadavky kladené čl. 11 odst. 4 Listiny jsou do zákonné úpravy promítnuty. Ustanovení § 2 zákona o pozemkových úpravách stanoví, že pozemkové úpravy se provádí ve veřejném zájmu, náhrada pak spočívá v nově navržených pozemcích, které stěžovatelka obdrží za pozemky původní. Veřejný zájem na pozemkových úpravách spočívá mj. v novém uspořádání pozemků tak, aby bylo zajištěno jejich lepší a efektivnější využití, a zajištění jejich lepší dostupnosti, přičemž se přihlíží k zájmům všech pozemků do pozemkových úprav zahrnutých. Zákon ovšem klade důraz na dobrovolnost směny vlastnických práv, nicméně právě s přihlédnutím k veřejnému zájmu a potenciální nemožnosti dosáhnout stoprocentní shody. To vše se promítá v požadovaném souhlasu vlastníků 3/4 výměry půdy [pozn. krajského soudu: od 1. 8. 2016 se jedná o 60 % výměry řešených pozemků]. Co se týče náhrady v podobě přidělení pozemků nových místo původních, zvýšená ochrana vlastnického práva oproti běžnému vyvlastnění spočívá ve stanovení kritéria přiměřenosti co do kvality, výměry a vzdálenosti původních a navrhovaných pozemků v ustanovení § 10 zákona o pozemkových úpravách.“ V obdobném duchu se nese i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 2955/16.

84. Žalovaný v této souvislosti přiléhavě poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 1793/19, dle něhož „pozemkové úpravy, k nimž dochází proti vůli dotčených vlastníků, představují intenzivní zásah do jejich vlastnického práva, který musí obstát z hlediska požadavků vyplývajících z čl. 11 odst. 4 Listiny, podle nějž vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Zákon o pozemkových úpravách nepřipouští provedení jiných pozemkových úprav než těch, které budou vést ve veřejném zájmu k vytvoření podmínek pro racionální hospodaření vlastníků půdy. Současně musí být splněny další požadavky, jejichž cílem je minimalizovat míru zásahu do základních práv dotčených vlastníků. Uvedený zákon proto klade důraz na dosažení shody mezi jednotlivými vlastníky. Přesto může být veřejný zájem na provedení pozemkových úprav dán i v případě, kdy takovéto shody není dosaženo. V tomto ohledu zákon stanoví podmínku souhlasu tzv. kvalifikované většiny vlastníků alespoň 60 % výměry pozemků dotčených příslušnými pozemkovými úpravami, jakož i požadavky na přiměřenost kvality, výměry a vzdálenosti původních a navrhovaných pozemků. Právě poskytnutí náhradních pozemků splňujících tyto požadavky představuje adekvátní korekci zásahu do vlastnického práva dotčených vlastníků pozemků (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2289/18 ze dne 30. 8. 2018, bod 15).“ 85. Z uvedeného je patrno, že Ústavní soud považuje úpravu obsaženou v zákoně o pozemkových úpravách za ústavně konformní, neboť k zásahu do vlastnického práva dle něj může dojít pouze ve veřejném zájmu a za náhradu v podobě náhradních pozemků. Zákon o pozemkových úpravách pak poskytuje potřebný zákonný podklad. Jsou tedy naplněny všechny podmínky dle čl. 11 odst. 4 Listiny. Zda by v konkrétní věci byly zároveň naplněny požadavky dle zákona o vyvlastnění je zcela nerozhodné. Pozemkové úpravy představují svébytný institut veřejného práva, který má vlastní zákonnou úpravu.

86. Z téhož důvodu krajský soud nepovažuje za přiléhavé vytvářet analogii se soukromoprávními instituty jako je například žalobci zmiňovaná směnná smlouva. V případě pozemkových úprav do věci vstupuje veřejný zájem. Trvat za této situace na souhlasu všech dotčených vlastníků jako v případě soukromoprávních jednání by vedlo k faktickému vyprázdnění institutu pozemkových úprav, neboť se lze důvodně domnívat, že by se v takovém případě v praxi takřka nikdy neuskutečnily.

87. Z žalobní argumentace není zřejmé, v čem žalobci spatřují rozpor úpravy obsažené v zákonu o pozemkových úpravách s § 19 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Dle § 19 odst. 2 tohoto zákona platí, že „[o] provedení pozemkových úprav a v souvislosti s tím o výměně nebo přechodu vlastnických práv, o určení hranic pozemků nebo o zřízení, popřípadě zrušení věcného břemene k dotčeným pozemkům rozhoduje pozemkový úřad na základě dohody vlastníků. V případě, že se vlastníci nedohodnou, rozhoduje pozemkový úřad za podmínek stanovených zákonem. Rozhodnutí pozemkového úřadu přezkoumá na návrh účastníka soud“ (důraz doplněn). Citované ustanovení tedy zcela zjevně počítá s tím, že k dohodě všech vlastníků nemusí nezbytně dojít.

88. Obecně vzato by pak protiústavnost zákona jen těžko mohl způsobit případný rozpor podústavních předpisů. K řešení takovýchto rozporů slouží obecná kolizní pravidla (např. zásada lex specialis derogat legi generali, dle které má zvláštní úprava přednost před normou obecnější apod.).

VIII. Závěr a náklady řízení

89. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

90. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

91. Žalobci nebyli ve věci úspěšní, a nemají proto právo na náhradu nákladů řízení. V případě procesně úspěšného žalovaného nevyšlo najevo, že by vynaložil náklady nad rámec své běžné činnosti, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal. Osoby zúčastněné na řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo, neboť jim nevznikly žádné náklady spojené s plněním povinnosti, kterou jim uložil soud (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Shrnutí vyjádření osob zúčastněných na řízení II) a III) V. Shrnutí repliky žalobců VI. Průběh jednání VII. Právní hodnocení krajského soudu VII.A K námitkám nesplnění účelu pozemkových úprav a nerespektování vlastnického práva žalobců VII.B K námitkám týkajícím se společných zařízení VII.C K námitce zneužití pozemkových úprav k soukromým účelům VII.D K namítané protiústavnosti zákona o pozemkových úpravách VIII. Závěr a náklady řízení