61 A 30/2022– 151

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové, ve věci žalobce: Krajina pro život, z. s., IČO 27020886 sídlem Bohumila Kavky 933, 252 43 Průhonice zastoupen advokátkou JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D. se sídlem Vodičkova 704/36, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 za účasti: I) Středočeský kraj se sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 II) Hlavní město Praha se sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha 1 zastoupeno advokátem JUDr. Tomášem Hlaváčkem se sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5 III) obec Průhonice se sídlem Květnové náměstí 73, 252 43 Průhonice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. ZN/MZP/2022/510/131, čj. MZP/2022/510/1429, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. ZN/MZP/2022/510/131, čj. MZP/2022/510/1429, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9 800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. V posuzované věci se jedná o otázku povolení výjimky dle § 56 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ZOPK“), z ochrany zvláště chráněných druhů živočichů pro účely realizace stavebního záměru „Vestecká spojka II. etapa, včetně napojení na D1“ (dále též jen „Vestecká spojka“) na území Středočeského kraje [dále též jen „OZNŘ I)“] a Hlavního města Prahy [dále též jen „OZNŘ II)“].

2. Pro názornost krajský soud přikládá situační výkres převzatý z webových stránek obce Vestec (www.vestec.cz). [OBRÁZEK]

3. Dosavadní průběh řízení je poměrně komplikovaný. Původně ve dvou samostatných řízeních rozhodovaly o žádosti Středočeského kraje o udělení výjimky Magistrát hlavního města Prahy a Krajský úřad Středočeského kraje (stavební záměr prochází územím v působnosti obou těchto úřadů). Jejich původní rozhodnutí ze dne 29. 1. 2020 a ze dne 27. 2. 2020, jimiž výjimku povolily, však žalovaný rozhodnutími ze dne 6. 5. 2020 a ze dne 22. 10. 2020 zrušil pro nedostatečné zdůvodnění veřejného zájmu, jemuž měla ochrana chráněných živočichů ustoupit. Následně žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 11. 2020 pověřil Krajský úřad Středočeského kraje, aby rozhodl o obou žádostech společně. Později na základě námitky systémové podjatosti žalovaný usnesením ze dne 21. 6. 2021 pověřil k projednání a rozhodnutí ve věci Krajský úřad Jihočeského kraje (dále jen „správní orgán prvního stupně“), který žádostem o povolení výjimky vyhověl rozhodnutím ze dne 15. 10. 2021. Toto rozhodnutí ovšem žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 5. 2022 taktéž zrušil.

4. Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. OZZL 71252/2021/pelh, čj. KUJCK 76356/2022, znovu povolil podle § 56 odst. 1 ZOPK výjimku ze zákazů stanovených v § 50 odst. 2 ZOPK pro specifikované druhy živočichů; dále pak povolil dle § 56 odst. 1 a odst. 2 písm. c) ZOPK výjimku ze zákazů stanovených v § 50 odst. 2 ZOPK pro další skupinu druhů živočichů. K tomu správní orgán prvního stupně stanovil rovněž řadu podmínek.

5. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně napadli odvoláními žalobce i další účastníci správního řízení – obec Vestec a město Jesenice. Žalovaný o nich žalobou napadeným rozhodnutím rozhodl tak, že změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně následovně: * jedenkrát nahradil text prvostupňového rozhodnutí jiným textem [text „§ 77a odst. 5 písm. h)“ nahradil za „§ 77a odst. 5 písm. o)“]; * v podmínce č. 1 za slova „souvisejících se stavbou“ vložil text „nejdéle však pět let“; * v podmínce č. 5 za slova „budou podávány“ vložil text „Středočeskému kraji a Krajskému úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví“ a * v podmínce č. 20 se za slova „přizván orgán ochrany přírody“ vložil text: „který provede minimálně jednu kontrolu v jarním období a jednu kontrolu v letním období. V případě, že na základě informací ze zpráv podaných podle podmínky č. 5 vyplyne potřeba provést další kontroly, orgán ochrany přírody je provede“.

6. Ve zbytku žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

7. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 20. 12. 2022 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

8. Žalobce nejprve stručně zrekapituloval průběh správního řízení, vyjádřil se k přípustnosti žaloby a dále rozsáhlou žalobu rozčlenil do žalobních bodů následovně. II.A Rozpor s § 50 správního řádu 9. Správní orgán nezjistil dostatečně všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu (§ 50 odst. 3 správního řádu), jímž je i ochrana přírody, krajiny a zvláště chráněných druhů živočichů. Důkazní břemeno je na žadateli [OZNŘ I)], který však neposkytl informace o všech důležitých okolnostech. Žalovaný nezjistil v dostatečném rozsahu počty jedinců jednotlivých zvláště chráněných druhů živočichů (u některých není populace vyčíslena vůbec).

10. Tvrzení správního orgánu prvního stupně, že je vázán podanou žádostí, resp. oprávněn rozhodovat toliko o zvláště chráněných druzích, je nesprávné. Dle žalobce musí být součástí posouzení žádosti o výjimku též hodnocení druhů živočichů a rostlin, které sice nejsou chráněné dle § 56 ZOPK, ale jsou vedeny v tzv. Červeném seznamu ohrožených druhů. II.B Komerční podstata záměru 11. OZNŘ I) prohlašuje stavbu za totožnou s dříve projednávanými projekty („EXIT 4 D1 a dopravní připojení Západní komerční zóny Průhonice“ a „VESTECKÁ SPOJKA v úseku Západní komerční zóny Průhonice–silnice II/603“). Stavba je umístěna v původní stopě pražského okruhu (nerealizovaná varianta JVK). V navrhované, v procesu EIA neprojednané, verzi je rozšíření dálnice D1 o dva pruhy s navazujícím připojením šesti jízdních pruhů. Samotná stavba tzv. Vestecké spojky je ovšem projednávána v parametrech silnice II. třídy 1+1 jízdní pruh. Z označené disproporcionality žalobce vyvozuje, že účel shora označených projektů je primárně komerční, zatímco samotná posuzovaná stavba je pouhou záminkou k umožnění hlavního záměru. II.C Nepřítomnost veřejného zájmu a neexistence zákonných předpokladů pro vydání výjimky 12. Žalobce namítl, že v posuzované věci není naplněn základní předpoklad pro vydání výjimky, tj. veřejný zájem. U druhů živočichů chráněných dle práva Evropské unie nejsou naplněny ani ostatní předpoklady, zejména absence naléhavých důvodů a neexistence jiných uspokojivých řešení. Žalobce z obsahu podání OZNŘ I) ohledně existence veřejného zájmu dovozuje, že ani sama OZNŘ I) neměla jasnou představu o smyslu stavby, jejím přínosu, a tím ani o povaze veřejného zájmu. Postup OZNŘ I), která se pokoušela získat výjimku pod různými záminkami, považuje žalobce za účelový.

13. Správní orgány přitom nedokázaly separovat soukromý zájem od veřejného, ani neprokázaly, že veřejný zájem na „zajištění dopravní obslužnosti“ významně převažuje nad zájmy dříve neuznanými za veřejné (významná stavba s nadregionálním významem). OZNŘ I) opakovaně měnila důvody, na jejichž základě dovozovala existenci veřejného zájmu. Poslední argumentace je založena na zajištění dopravní obslužnosti, i ta je ovšem s ohledem na předloženou dokumentaci neudržitelná. Žalobce tvrzení o dopravním přínosu stavby pro dotčené obce vyvracel ve svých předchozích vyjádřeních i v odvolání, kde zároveň upozornil, že mnohé jeho argumenty správní orgán prvního stupně nevypořádal. Žalovaný postupoval stejně, když většinu žalobcem předložené argumentace nevypořádal, a navíc předložil argumentaci novou, neuplatněnou OZNŘ I) ani správním orgánem prvního stupně.

14. Odvodnění rozhodnutí správních orgánů (strana 15 napadeného, resp. strana 11 prvostupňového rozhodnutí) představují pouze obecná nedoložená tvrzení, která na posuzovanou věc nedopadají. Tvrzený dopravní přínos stavby není v dokumentaci předložené OZNŘ I), ani v rozhodnutí správních orgánů prokázán, nejedná se o čistě dopravní stavbu (viz obchvat), nýbrž o výstavbu sběrné komunikace a dopravního napojení plošně rozsáhlých komerčních zón generujících nový provoz.

15. Žalovaný na straně 15 napadeného rozhodnutí v souvislosti s konstatováním veřejného zájmu připustil i existenci důvodů sociálních a ekonomických, což žalobce považuje za překvapivé, neboť právě tyto důvody žalovaný dříve odmítl (viz strana 13 rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. ZN/MZP/2022/510/25, čj. MZP/2022/510/540), aniž by dostatečně odůvodnil změnu svého stanoviska. Žalobce poukazuje na absenci naléhavosti a existenci jiného uspokojivého řešení. Existenci veřejného zájmu správní orgány v posuzované věci obecně tvrdily, ale konkrétně nedoložily, tudíž nelze usoudit na jeho převahu nad zájmem, který je jako veřejný definován zákonem. Žalovaný sice citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2014, čj. 1 As 100/2014–36, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. I. ÚS 198/95, avšak správní orgány v rozporu s nimi bez náležitého odůvodnění ignorují doložené soukromé komerční důvody, kvůli kterým záměr prosazují majitelé pozemků v dané lokalitě. II.D Neprokázaná tvrzení o zlepšení dopravní situace 16. Žalobce v odvolání požadoval, aby správní orgány existenci veřejného zájmu na zlepšení dopravní obslužnosti doložily, což neučinily. Žalobce přitom zpochybňoval dovození veřejného zájmu na základě jednoho dokumentu developera, jehož pozemky budou realizací stavby obsluhovány. S řadou žalobcových argumentů se žalovaný nevypořádal.

17. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2019, čj. 4 As 89/2019–68, plyne, že správní orgány nejsou politickými dokumenty vázány (k tomu též nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04); na tuto judikaturu žalobce správní orgány upozornil. Rovněž předložil důkazy [hodnocení projektu „EXIT 4 D1 a dopravní připojení Západní komerční zóny Průhonice“, smlouvu o spolupráci mezi Ředitelstvím silnic a dálnic (dále jen „ŘSD“) a developerem a jím předložené dopravně inženýrské podklady ke spornému záměru] o tom, že účelem záměru je dopravní připojení developerských projektů. Žalovaný tyto důkazy nevypořádal.

18. Žalovaným citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014, čj. 5 As 10/2013, na posuzovanou věc nedopadá. Ze žalovaným citovaného usnesení vlády č. 369 ze dne 15. 5. 2017 (strana 20 žalobou napadeného rozhodnutí) dle žalobce vyplývá, že vláda schválila financování sporného záměru s tím, že se jedná o stavbu navazující na D3 a stavbou této dálnice i podmíněnou, nikoli o dopravní stavbu místní dopravní obslužnosti. Deklarace politické podpory stavby je nastolena za situace, kdy smysl stavby není jednoznačně definován (tj. zda se jedná o stavbu nadmístního významu, nebo komunikaci místně obslužnou).

19. S tím souvisí i výhrady obcí zpochybňující přínos stavby z hlediska místní dopravy. Přesto žalovaný (strana 21 napadeného rozhodnutí) učinil nesprávný závěr o převaze veřejného zájmu plynoucí ze souhrnného hodnocení dokumentů oproti nízké míře dotčení chráněných druhů živočichů, byť tento veřejný zájem nebyl prokázán. Důkazní břemeno v posuzované věci leží na OZNŘ I), která měla existenci veřejného zájmu na dopravní obslužnosti prokázat. Na vydání výjimky přitom není právní nárok. Správní orgány musí buď deklarovat veřejný zájem, či výjimku nevydat. Správní orgány na identifikaci veřejného zájmu rezignovaly.

20. Žalovaný chybně uvádí (strana 22 jeho rozhodnutí), že stavba nebude sloužit tranzitní dopravě. Dle žalobce nebude sloužit toliko nákladní tranzitní dopravě, bude–li uskutečněn zákaz vjezdu pro tento typ vozidel. Dle žalobce chybí podmínky i dostupné možnosti, jak rozlišit a vyloučit tranzitní dopravu. Žalobce rovněž v rozporu s tvrzením žalovaného přesvědčivě vyvrátil důvody veřejného zdraví a bezpečnosti předestřené správním orgánem prvního stupně (strana 8 prvostupňového rozhodnutí), když na ně v odvolání poukázal a citacemi z důkazů a dokumentace je doložil (viz strany 8–14 odvolání). Dle žalobce mj. v důsledku realizace stavby celkový objem dopravy v oblasti naroste. Tvrzení o odklonění průjezdní dopravy mimo stávající sídla je spekulativní. Developer, krom dalších manipulativních zásahů, nechal v zadání aktualizace dokumentu Vestecká spojka – Aktualizace dopravně inženýrských podkladů z června 2019 (dále jen „DIP 2019“), jíž argumentuje správní orgán prvního stupně, snížit dopravní zátěž o 8 tisíc vozidel denně, aniž by bylo upuštěno od výstavby záměrů tuto zátěž generujících.

21. Žalobce dále v odvolání (strany 13 až 15) prokázal, že nic z toho, čím správní orgán prvního stupně dokládal veřejný zájem, nemá oporu v dokumentaci, neboť není prokázán přínos stavby ke zlepšení dopravní situace. Žalovaný obsahovou stránku odvolání dezinterpretoval, když tvrdí, že žalobce „nerozporuje uvedené důvody“. Správní orgány neprokázaly, že přínosy stavby převažují nad jejími negativními dopady, neboť to ani z dokumentace neplyne (celkový objem dopravy naroste, takže je bez významu tvrzení správních orgánů o vedení dopravy mimo sídla). OZNŘ I) neunesla důkazní břemeno – tvrzení o odvedení dopravy z center obcí nemá oporu v dokumentaci. Současně není vyvrácen účel stavby jakožto dopravního napojení rozvojových zón. I pokud by existoval veřejný zájem na Vestecké spojce (stavbě), je nepřítomen u Exitu 4 ve zjevně předimenzované předložené podobě (křižovatka komunikace II. třídy nemusí být na dálnici napojena křižovatkou 6 x 8 pruhů). Vestecká spojka slouží jen jako záminka k prohlášení veřejného zájmu, což dokládá smlouva mezi developerem a ŘSD. II.E Existence jiných uspokojivých řešení 22. Žalovaný cituje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2014, čj. 1 As 100/2014–36, a navazuje nepravdivou úvahou, že žádný z účastníků navržená řešení nezpochybnil. Žalobce kontruje tvrzením, že účastníci řízení opakovaně poukazovali na to, že veřejný zájem na zbudování Pražského okruhu byl naplněn realizací jeho verze JVD. Optimálním řešením pro ochranu dotčených zvláště chráněných druhů živočichů je nepovolení požadované výjimky. Vestecká spojka je z hlediska dopravního duplicitní, což uznal i žalovaný na straně 14 svého rozhodnutí. Žalovaný na jedné straně připouští existenci jiných možností, na druhé straně uvádí, že záměr nemá jiná řešení (strana 16 napadeného rozhodnutí). Co se týče jiných uspokojivých řešení, účastníci řízení opakovaně upozorňovali, že alternativní řešení již bylo realizováno jako varianta JVD. Žalobce dále v odvolání poukázal na možnost eliminující riziko přivedení další tranzitní dopravy, tj. aby stavba nebyla napojena na D0. Správní orgán prvního stupně navíc přisuzuje stavbě i roli obchvatu Šeberova, který je ovšem již připravován a zanesen do Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy a zapsán na seznamu veřejně prospěšných staveb. Současně není po zásahu developera zahrnut do „aktualizace“ DIP 2019, ze které OZNŘ I) dovozuje veřejný zájem na realizaci stavby. Žalobce rovněž přípisem ze dne 21. 4. 2021 upozornil na dokument Dopravní posouzení vlivu Vestecké spojky na obec Vestec a citoval dvě alternativní řešení.

23. Z uvedeného plyne, že tvrzení žalovaného o neexistenci alternativních řešení, resp. o tom, že účastníci taková řešení nenavrhovali, je nepravdivé. Primárním cílem je zbudování dopravního připojení komerčních zón, kde skutečně alternativní řešení k prosazovanému kapacitnímu Exitu 4 neexistuje. II.F Argumentace žalovaného mimo rámec žádosti a prvostupňového rozhodnutí 24. Žalovaný argumentuje rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, čj. 55 A 70/2019–183, který prvostupňové rozhodnutí nezmiňuje. Žalobce k tomu ve svém posledním odvolání poukázal na několik okolností nedovolujících automaticky dovozovat veřejný zájem z citovaného rozsudku, což ostatně připouští i žalovaný (strana 15 napadeného rozhodnutí). Žalobce s jeho obecnou formulací o tom, že veřejný zájem na realizaci stavby může být nepochybně dán, sice souhlasí, ovšem na daný záměr to nedopadá. Přítomnost veřejného zájmu by zde mohla být pouze v situaci, kdy by stavba vedla ke snížení dopravní zátěže na stávajících komunikacích. Z předložených dopravně–inženýrských podkladů však plyne, že v důsledku její realizace se celková dopravní zátěž oblasti zvýší, neboť účelem je obsloužení rozsáhlých rozvojových ploch. OZNŘ I) spatřuje smysl stavby v duplikování funkce Pražského okruhu, což žalovaný nepovažuje za veřejný zájem, protože se jedná o jiné přijatelné řešení.

25. OZNŘ I) ani správní orgán shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze neargumentovaly, žalovaný nevypořádal odvolací námitky poukazující na jeho nepoužitelnost pro automatické prohlášení veřejného zájmu na realizaci stavby.

26. Žalovaný obhajuje rozšíření argumentace předložené OZNŘ I) tím, že je povinen sledovat relevantní judikaturu. V posuzované věci dle žalobce uvedený rozsudek neplní roli judikátu (příklad právně analogické kauzy), nýbrž se jedná o rozsudek týkající se stejné věci (Vestecké spojky) v jiné fázi povolování (zařazení do zásad územního rozvoje). Rozsudek je zmiňován v souvislosti s tvrzeným veřejným zájmem, který v něm ovšem řešen ani shledán nebyl.

27. Stejně tak žalobce zpochybňuje argumentaci žalovaného, že vyloučení tranzitní dopravy ukládá podmínka č. 109 stanoviska k posouzení vlivů záměru na životní prostředí ze dne 28. 1. 2013, čj. 107632/ENV/12 (strana 14 napadeného rozhodnutí). Žalovaný tak v rozporu se zásadou nestrannosti (§ 7 odst. 1 správního řádu) překročil svou pravomoc, když předložil argumentaci, která nebyla uplatněna v žádosti OZNŘ I) ani v prvostupňovém rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2020, čj. 10 As 289/2019–55). II.G Podezřelé okolnosti vydání napadeného rozhodnutí 28. Žalobce uvádí, že až napadeným rozhodnutím bylo vyjasněno, že investorem stavby (záměru), resp. žadatelem je OZNŘ I) a nikoli ŘSD. Žalobce s odkazem na smlouvu o spolupráci uzavřenou mezi developerem a ŘSD z uvedeného dovozuje, že příprava záměru je do značné míry řízena majiteli pozemků při budoucím Exitu 4. Přestože na vydání výjimky není právní nárok, z přístupu správního orgánu prvního stupně plyne, že takovou variantu vůbec nebral při svém rozhodování v potaz, když důkazy pro její neudělení předložené ostatními účastníky řízení bagatelizoval či přecházel. Takový postup správního orgánu odporuje zásadě rovného postavení dotčených osob a nestrannosti (§ 7 odst. 1 správního řádu). Správní orgány pouze předstírají, že jim není znám skutečný rozsah záměru žadatele a dopady realizace stavby, jejíž dopravní napojení je podstatným cílem sporného záměru. Předložený projekt představuje zejména jednosměrné dopravní napojení tzv. Západní komerční zóny Průhonice z dálnice D1, používání názvu Vestecká spojka má navodit dojem, že se jedná o přípravu dopravní stavby „ve veřejném zájmu“. Parametry předloženého záměru jsou zásadně odlišné oproti dříve projednávaným projektům „Exit 4“ a „Vestecká spojka“, neboť za dané situace nemůže dojít k napojení na Pražský okruh a potažmo D3 na jedné straně, na druhé straně bude pouze jednosměrné napojení na D1 směr Praha.

29. Byť žalovaný uvádí (strana 17), že předmět žádosti vymezuje žadatel, správní orgány jsou povinny zjistit skutečný stav věci. Skutečnou povahu záměru vystihuje dříve užívaný název „EXIT 4 D1 a dopravní připojení Západní komerční zóny Průhonice“. Ze zmíněné smlouvy o spolupráci plyne, že Vestecká spojka představuje jen záminku k prohlášení záměru za veřejný zájem, což s sebou nese krom možnosti vybočit z dikce ZOPK i financování z veřejných rozpočtů. Obec Vestec koridor Vestecké spojky ze svého územního plánu odstranila, tudíž krom Exitu 4 na D1 a napojení sousedních komerčních zón není možné dokončit stavbu odpovídající názvu „spojka“; přesto žalovaný tvrdí opak (strana 17). Žalovaný popírá, že v řízení se neřeší žádost developera ani rozvojová zóna, přestože způsob prosazování zájmů developera je popsán ve smlouvě o spolupráci mezi developerem a ŘSD (strana 3 bod 5), dle níž má jeden z developerů smluvně zajištěnu kontrolu přípravy a projednávání záměru.

30. Žalobce je přesvědčen, že zástupce OZNŘ I) byl určen přímo developerem a vystupuje v souladu se smlouvou v jeho zájmu a dle jeho pokynů. Z tohoto důvodu zástupce OZNŘ I) neví, kdo je investorem záměru. Žalobce uvedené skutečnosti namítal v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně, ten důkazy zpochybňující existenci veřejného zájmu ignoroval, stejně tak i žalovaný. Žalobce v odvolání poukazoval zejména na dlouhodobé personální vazby funkcionářů Středočeského kraje a jím řízených organizací na podnikatele i jiné subjekty, netransparentní nakládání s veřejnými financemi i konkrétní kauzy. Žalobce z toho rovněž dovozuje, že v posuzované věci nelze k žádosti o výjimku přistupovat tak, jako by byla podána standardním orgánem veřejné moci a za účelem zbudování komunikace ve veřejném zájmu. Žalobce také poukázal na zjevný prospěch plynoucí z vydaného rozhodnutí pro osoby s vazbami na vedení Středočeského kraje. Tímto aspektem se orgány ochrany přírody při definování veřejného zájmu nezabývaly. Žalobce opakovaně předkládá úvahy o politickém, podnikatelském a kriminálním propojení osob se zájmem na realizaci stavby. Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že není–li rozhodnutí orgánů veřejné moci odůvodněno jasně a určitě, zakládá tento postup nepřezkoumatelnost rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 6 A 143/2001–151). II.H Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí 31. Žalobce shledává napadené i prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelnými pro nevypořádání námitek. Tři předcházející prvostupňová rozhodnutí v posuzované věci byla zrušena. Správní orgán prvního stupně na straně 4 svého rozhodnutí tudíž odkazuje na již neexistující rozhodnutí, když uvádí, že řešení námitek (včetně odvolacích) a připomínek uplatněných v předchozím řízení bylo v rámci odvolání žalovaným hodnoceno jako dostatečné. Správní orgán prvního stupně pochybil, když uvedl, že z důvodu řešení vznesených námitek a připomínek v předcházejícím řízení nepovažuje za nutné se k nim vyjádřit. Stejně tak pochybil žalovaný, když uvedl, že správní orgán prvního stupně se námitkami zabýval. Žalovaný nad rámec vznesené odvolací námitky rovněž uvedl, že i jeho předchozí rozhodnutí jsou pravomocná. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 92/2012–45, žalobce uvedl, že krom nepřezkoumatelnosti takový postup žalovaného rovněž odporuje zásadám činnosti správních orgánů (§ 2 a § 3 správního řádu). Rozhodnutí správních orgánů v posuzované věci nedostojí požadavkům stanoveným zákonem i judikaturou na kvalitu odůvodnění; jsou nepřezkoumatelná, a tudíž i nezákonná. II.I Záměr v předložené podobě nebyl projednán v procesu posuzování vlivu záměru na životní prostředí (EIA) a krajský úřad není kompetentní tuto otázku hodnotit 32. Dle žalobce záměr nebyl, v rozporu s tím, co uvádějí správní orgány, v procesu EIA projednán, resp. tímto hodnocení prošly před cca 10 lety významně odlišné záměry tj. („VESTECKÁ SPOJKA v úseku Západní komerční zóny Průhonice–silnice II/603“ a „EXIT 4 D1 a dopravní připojení Západní komerční zóny Průhonice“). Dvakráte prodloužená platnost stanoviska k posouzení vlivů provedení záměru „EXIT 4 D1 a dopravní připojení Západní komerční zóny Průhonice“ na životní prostředí navíc skončila dne 15. 10. 2022, ke dni vydání napadeného rozhodnutí tedy klíčová část záměru platným stanoviskem EIA nedisponovala. Za nepodložený dále žalobce považuje závěr žalovaného (strana 18) o tom, že „trasa vedení byla již uspokojivě vyřešena“ nebo že byla prokázána neexistence jiného uspokojivého řešení. Správní orgán prvního stupně ani žalovaný nejsou oprávněni hodnotit shodu projektu hodnoceného v procesu EIA s projektem projednávaným v předmětném řízení. Zároveň však žalovaný některé rozdíly mezi oběma projekty sám uznal, k některým tvrzeným rozdílům se nevyjádřil. Závěry správních orgánů obou stupňů, že sporný záměr prošel hodnocením EIA, nemá oporu v závazné dokumentaci. II.J Nepřípustné parciální hodnocení záměru 33. Žalobce ve správním řízení namítal, že záměr má v předkládané podobě za cíl dopravní napojení připravovaných developerských projektů a upozornil, že předložené okolnosti a důkazy jednak dokládají postup povolování obrovského záměru tzv. „salámovou metodou“ a rovněž dokazují absenci veřejného zájmu.

34. Žalobce zpochybňuje argumentaci žalovaného o aktuálnosti plánů na vybudování navazující komerční zóny i jeho tvrzení, že se tyto záměry nemusí realizovat, resp. že o nich nejsou známy podrobnosti. Uvedené odporuje dostupné dokumentaci; mj. záměr s názvem „EXIT 4 D1 a dopravní připojení Západní komerční zóny Průhonice“ žalovaný opakovaně prohlašuje za aktuální.

35. Ze smlouvy o spolupráci mezi ŘSD a skupinou developera vyplývá, že záměr je budován v zájmu osob, které mají zájem o výstavbu na přilehlé orné půdě, tj. v parciálním soukromém zájmu.

36. Za účelem prodloužení platnosti stanoviska EIA byl vypracován dokument DIP 2019 dle pokynů objednatele (CARPET PRAHA, s. r. o.), jak plyne z veřejného registru smluv.

37. Žalobce rovněž přípisem ze dne 12. 6. 2022 doložil správnímu orgánu prvního stupně, že developer tzv. Západní rozvojové zóny Průhonice již v návaznosti na předpokládané povolení výstavby jejího dopravního připojení podniká kroky k povolení dalších dílčích záměrů předmětné zóny.

38. Žalobce popsal uvedená tvrzení ve svých přípisech ze dne 7. 11. 2021 a 21. 4. 2021. Způsob, jakým žalovaný žalobcem uplatněné námitky na straně 19 vypořádal, však tyto nevyvrací. Žalobce v námitkách i odvolání požadoval vedení řízení o výjimce v souvislosti s celkovým rozsahem záměru, nikoli pouze jeho dopravního připojení, což bylo oběma správními orgány odmítnuto s tím, že jsou vázány výhradně rozsahem žádosti. Zákon i judikatura však požadují ucelené hodnocení záměrů, nikoli hodnocení parciální, jak tomu bylo v posuzované věci. Posuzovaný záměr je přitom pouhým fragmentem gigantického projektu, což plyne z veškeré dokumentace. Žalovaný nevysvětlil, z jakého důvodu se developer podílí na přípravě celého záměru.

39. Žalobce již v řízení před správními orgány poukázal na riziko, že pokud správní orgány budou pokračovat v povolování výstavby v dané oblasti „salámovou metodou“, bude docházet k tomu, že zvláště chráněné druhy dříve prokazatelně přítomné začnou v dalších fázích developerského projektu za nejasných okolností mizet, tudíž nebude nutné vést další řízení o výjimkách v souvislosti s dalšími dílčími záměry. Žalovaný na to reaguje pouze akademickým popisem teoretických možností jejich záchrany.

40. Žalobce se vymezuje proti způsobu, jakým žalovaný (strana 7) odmítl celkové hodnocení dopadů na zákonem chráněné druhy, když konstatoval, že „není postaveno na jisto, že tyto plochy budou využity způsobem, jaký předpokládá účastník řízení“. Zastavění sousedních ploch je totiž zakotveno i v územních plánech dotčených obcí (např. obce Průhonice) a plyne i z účasti firem ze skupiny developera na přípravě zde projednávaného dopravního připojení. Žalovaný naopak neuvedl, proč by k realizaci záměrů obsluhovaných předmětným dopravním připojením nemělo dojít. Vypořádání této námitky je tak spekulativní, nepodložené, a tedy neodůvodněné a potažmo nezákonné.

41. Žalobce dále namítal, že by bylo ekonomické i logické, aby výjimka byla případně vydána až na základě předepsaného biologického hodnocení bezprostředně před zahájením výstavby v roce 2025, kdy již pravděpodobně budou známy parametry navazující výstavby v rozvojové zóně, jejíž dopravní připojení se řeší v tomto řízení. Žalovaný tuto námitku přechází na straně 20 svého rozhodnutí s tím, že ekonomická rizika nese investor. II.K Neurčitě formulované, nekontrolovatelné a nevymahatelné podmínky 42. Žalobce namítal, že podmínky stanovené na straně 2 a násl. a odůvodněné na strana 12 a násl., jsou formulovány i odůvodněny nejednoznačně, což komplikuje, resp. vylučuje jejich kontrolovatelnost a vymahatelnost. K tomu žalobce popsal, jaké námitky vznesl k jednotlivým podmínkám (č. 1, 2, 3, 12–14, 17) a způsob, jakým je žalovaný (ne)vypořádal.

43. Žalobce mimo jiné žádal, aby byl stanoven způsob, kým a jakým způsobem bude kontrolována a zejména vymáhána podmínka, kterou žalovaný argumentuje při stanovení veřejného zájmu ve znění: „Vyloučení tranzitní dopravy ukládá podmínka č. 109 stanoviska k posouzení vlivů záměru na životní prostředí č.j. 107632/ENV/12 ze dne 28.1.2013.“ Vzhledem k tomu, že tato podmínka je dle žalovaného jedním z atributů údajně přítomného veřejného zájmu, musí být jejím vynucováním dosaženo trvalé přítomnosti tohoto veřejného zájmu. Naopak pokud by tranzitní doprava vyloučena nebyla, pominul by i správními orgány tvrzený veřejný zájem a logicky by pak nemohla platit ani výjimka. Žalobcův požadavek je proto logický a oprávněný, argumentace žalovaného naopak mimoběžná. II.L Dokumenty a důkazy ignorované krajským úřadem 44. Žalobce v odvolání namítal, že krajský úřad ve svých úvahách pominul všechny dokumenty, rozhodnutí a vyjádření jiných správních orgánů a ostatních účastníků řízení, které svědčí o nepřítomnosti veřejného zájmu, resp. specifickém parciálním zájmu na výstavbě Vestecké spojky. Záměr je prosazován v souladu se smlouvou, kterou společnost Eurospektrum (ESG) uzavřela s ŘSD o výstavbě dopravního připojení (nejen) svých pozemků prostřednictví Exitu 4 a Vestecké spojky. Tyto a další důkazy žalovaný přechází obecným paušálním tvrzením s tím, že přítomnost zájmu soukromých subjektů na záměru neznamená neexistenci veřejného zájmu na jeho výstavbě (strana 23 napadeného rozhodnutí).

45. Žalobce nenamítal neurčitý zájem soukromých subjektů, nýbrž doložil určující roli vlastníků pozemků při prosazování a přípravě záměru (viz přípis ze dne 7. 11. 2021). Žalobce poukázal na dokumenty a důkazy opominuté krajským úřadem (strana 19–22 odvolání), kde doložil zejména soukromý zájem na záměru. Vliv developera na přípravu a povolovací proces této stavby považuje žalobce za mimořádný, za hranicí přijatelné míry při výstavbě veřejné dopravní infrastruktury na náklady státu. Veřejný zájem nemůže být přítomen u stavby odporující legislativě (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, čj. 2 As 11/2003–164, č. 232/2004 Sb. NSS). Umístění dalšího dálničního exitu mezi již existující sjezdy 2 a 6 neodpovídá aktuální normě, tzn. platnému závaznému předpisu (viz strana 10 stanoviska žalovaného ze dne 15. 10. 2012, čj. 85075/ENV/12). Žalovaný výše uvedená tvrzení ignoroval a zlehčuje předložené důkazy o zapojení developerů do přípravy záměru. Nevyjádřil se rovněž k tomu, že ve veřejném zájmu může být pouze záměr, který je legální. Žalobce tedy i zde považuje svoje námitky za nevypořádané. II.M Nepřijatelný a neodůvodněný dopad na kriticky ohrožené živočichy 46. Žalobce namítal, že napadeným rozhodnutím je povoleno i zabíjení jedinců silně, a dokonce kriticky ohrožených druhů. Kriticky ohrožené druhy přežívají v malém počtu jedinců, proto neplatí tvrzení žalovaného o tom, že pokud by došlo k nechtěnému usmrcení nějakého jedince, není namístě se obávat ovlivnění populací (strana 23 napadeného rozhodnutí). Veřejný zájem, který by měl převažovat nad veřejným zájmem na záchraně kriticky ohrožených druhů, musí být zjevný, nikoli jako v posuzované věci, kde se jedná o privátní zájem komerční povahy.

47. V posuzované věci není přínos záměru ujasněn, navíc v průběhu řízení jej žadatel změnil z nadregionálního na význam místně–obslužný. Žalobce považuje za absurdní, že v posuzované věci by mohlo být státem tolerováno usmrcování jedinců kriticky ohrožených druhů kvůli výstavbě (dopravního napojení) plošně rozsáhlého komerčního centra. Dle § 56 odst. 1 ZOPK lze výjimku vydat v případě, kdy „jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody“, což u sporného záměru ve vztahu ke kriticky ohroženým druhům žalobce za prokázané nepovažuje. II.N K vypořádání námitek dotčených obcí 48. Z předchozích vyjádření města Jesenice a obce Vestec žalobce dovozuje, že se tyto obce obávají nárůstu tranzitní dopravy v důsledku realizace záměru, jemuž se brání, přestože správní orgány tvrdí, že jim má pomoci k vymístění dopravy z obydlených lokalit. Žalovaný však bere v potaz pouze opačně vyznívající dokumenty „politické povahy“, které dle něj samého sice nedokládají veřejný zájem na stavbě, ale v souhrnu o intenzitě veřejného zájmu vypovídají.

49. Žalovaný se především nevypořádal se specifickou povahou OZNŘ I), jejíž činnost dlouhodobě vykazuje známky protežování dílčích klientelistických zájmů na úkor zájmů veřejných; automatická presumpce veřejného zájmu je tudíž neodůvodněná. Tento specifický aspekt posuzované věci žalovaný ignoruje. II.O Navrhovaný petit 50. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného i správního orgánu prvního stupně zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

51. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobní body se částečně kryjí s podaným odvoláním, a jsou tudíž vypořádány v žalobou napadeném rozhodnutí. Ztotožnil se taktéž s vyjádřením OZNŘ I), které krajský soud shrnuje níže.

52. Žalovaný uvedl, že požadavek na sečtení všech jedinců ohrožených druhů je nereálný. Zjištěné údaje vycházejí z biologického průzkumu. Žalobce neuvádí, v čem by měly být nedostatečné. Červený seznam ohrožených druhů vydává každé dva roky Mezinárodní svaz ochrany přírody. Česká republika má však vlastní úpravu ochrany ohrožených živočichů.

53. Žalovaný dále uvedl, že žádost o udělení výjimky je v dispozici žadatele. OZNŘ I) přitom žádost v průběhu řízení neměnila, nýbrž se pouze snažila dostát své povinnosti doložit splnění podmínek pro udělení výjimky. Zájem na zajištění dopravní obslužnosti žalovaný akceptoval. Důvody sociální a ekonomické jistě taktéž existují, nicméně jsou již realizovány. Záměr proto nesplňuje podmínku naléhavosti z těchto důvodů. Žalovaný ovšem nikde neuvedl, že by tyto důvody vedly k závěru o existenci veřejného zájmu. Svůj postoj oproti předchozímu rozhodnutí tudíž nezměnil. Námitky ohledně zájmů developerů žalovaný vypořádal na stranách 19 a 20 svého rozhodnutí. Tvrzení, že spojka má sloužit k napojení komerčních areálů, je dle žalovaného spekulativní.

54. Veřejný záměr spatřuje žalovaný v budoucím napojení na dálnici D3 a přispění k dopravní obslužnosti. O poměru využití komunikace mezi dopravou dálkovou a místní by žalovaný pouze spekuloval. Dle podmínky č. 109 stanoviska k posouzení vlivů záměru na životní prostředí ze dne 28. 1. 2013 je zde však vyloučena těžká nákladní doprava. Negativní dopady jsou spojeny s každou stavbou dopravní infrastruktury, avšak v nynějším případě jsou dle žalovaného únosné.

55. Žalobce překrucuje vyjádření žalovaného, neboť ten konstatoval, že uspokojivé řešení existuje v souvislosti s vedením dopravy kolem Prahy, avšak nikoli v případě dopravní obslužnosti. Záměr přispěje k zajištění sociálních a ekonomických potřeb obyvatel (v této souvislosti ovšem záměr podmínku naléhavosti nesplňuje). Pod pojmem „navržená řešení“ měl žalovaný na mysli řešení pro minimalizaci dotčení chráněných druhů. K tomu se žalobce v průběhu řízení nevyjádřil.

56. Žalovaný nevidí žádný důvod, proč by nemohl poukázat na shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze čj. 55 A 70/2019–183, který se zabýval mimo jiné přínosy a potřebností Vestecké spojky. Co se týče shora uvedené podmínky č. 109, tak na tu odkazoval sám žalobce. Samotné posouzení vlivů záměru na životní prostředí ze dne 28. 1. 2013 a závazné stanovisko k ověření souladu ze dne 2. 8. 2017 bylo do spisu založeno coby příloha odvolání města Jesenice a obce Vestce (o podání odvolání byl žalobce vyrozuměn).

57. Správní orgány v nynějším řízení rozhodují o žádosti OZNŘ I) a splnění zákonných podmínek pro udělení výjimky. Žalobcovy spekulace a podezření důvodem pro udělení výjimky nejsou. Správní orgány ani neřešily záměry jiných žadatelů (investorů). Podoba územních plánů je pak záležitostí obecních politik. Snažit se zastavit výstavbu na druhové ochraně je krajní a nesystémové řešení.

58. Ze žalobní argumentace není zřejmé, které konkrétní námitky žalovaný dle žalobce nevypořádal. Žalobce správní orgány zahltil obsáhlými a nepřehlednými podáními, v nichž uplatňuje řadu tvrzení, která částečně s předmětem řízení ani nesouvisí. Naopak k zájmu na ochraně ohrožených druhů se nevyjadřuje. Povinnost vypořádat odvolací námitky neznamená, že žalovaný musí podrobně odpovědět na každou dílčí námitku.

59. K námitce, dle které záměr nebyl posouzen v procesu EIA, žalovaný odkázal na strany 18 až 26 svého rozhodnutí.

60. Žalovaný považuje stanovené podmínky za celkově dostatečné, přičemž je svým rozhodnutím částečně doplnil. Investor je povinen je plnit stejně jako požadavky jiných právních předpisů, které na věc dopadají.

61. Námitkou týkající se dokumentů svědčících o nepřítomnosti veřejného zájmu se žalovaný zabýval na straně 23 svého rozhodnutí. Na téže straně se zabýval i námitkou nepřípustnosti vydání výjimky pro kriticky ohrožené druhy. V řešené věci je jediným takovým druhem skokan skřehotavý.

62. Obce byly také účastníky řízení a hájily svá práva samostatně. K pojmu „partikulární“ žalovaný uvedl, že hovořil o partikulárním zájmu ochrany přírody z hlediska ochrany zvláště chráněného druhu.

63. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Shrnutí vyjádření OZNŘ I) a jeho doplnění

64. OZNŘ I) ve svém vyjádření uvedla, že podaná žaloba kopíruje žalobcova vyjádření učiněná v rámci řízení před správními orgány; ty se s argumentací žalobce podrobně vypořádaly. Tvrzení uvedená v žalobě jsou účelová, zástupná, ve vztahu k posuzované věci často irelevantní.

65. K námitce vytýkající rozpor s § 50 odst. 3 správního řádu OZNŘ I) uvedla, že v rámci řízení před správními orgány postupně poskytla všechny informace o všech důležitých okolnostech, včetně otázky převážení zájmu na realizaci stavby nad zájmem na ochraně přírody. Takový postup je standardní (dodání podkladů postupně, resp. po výzvě) a § 50 odst. 2 správního řádu s uvedeným výslovně počítá. OZNŘ I) tak učinila doplněním žádosti ze dne 5. 3 2021, jak ostatně potvrzuje napadené rozhodnutí (strana 12). Co se týče namítaného nezjištění počtů jedinců zvláště chráněných druhů v dostatečném rozsahu, jedná se o nepravdivé tvrzení, neboť tyto byly uvedeny v rámci doplnění žádosti ze dne 5. 3. 2021. Těmito počty se pak zabýval i správní orgán prvního stupně (strany 1, 8 a 9). Žalovaný rovněž tuto námitku podrobně vypořádal (strana 12). Namítanou povinnost hodnocení druhů živočichů dle tzv. Červeného seznamu považuje OZNŘ I) za zavádějící, neboť tato pro řízení dle § 56 ZOPK stanovena není, nemá oporu v žádném ustanovení a ani žalobce neuvádí, z čeho ji dovozuje.

66. Správní orgány i účastníci řízení se otázce existence veřejného zájmu věnovali velmi podrobně a byly zjištěny veškeré relevantní skutečnosti. Námitka je zcela neurčitá a účelová, když vytýká nezjištění určité skutečnosti, aniž by bylo zároveň jakkoli konkrétně tvrzeno či navržen konkrétní důkaz. V rámci řízení byly předloženy veškeré podklady nutné pro zjištění všech okolností důležitých pro ochranu veřejného zájmu, tj. zákonná povinnost stanovená § 50 odst. 3 správního řádu byla naplněna.

67. Co se týče namítané komerční podstaty záměru, OZNŘ I) ji považuje za spekulativní. Záměr je popsán v projektové dokumentaci, přičemž výjimka byla udělena toliko pro tuto stavbu, která je jako veřejně prospěšná přímo vymezena v zásadách územního rozvoje Středočeského kraje. Tak je s ní počítáno i v rámci dalších stupňů územně plánovací dokumentace, zejména jednotlivých obcí (s výjimkou obce Vestec). Zde jsou vymezeny i důvody veřejné prospěšnosti stavby (potvrzeny v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, čj. 55 A 70/2019–183). Jiný charakter posuzovaného záměru dovodit nelze, jedná se o dlouhodobě plánovanou silnici II. třídy, tedy nikoliv o stavbu, která by mohla být označena jako komerční záměr. Ostatně i kdyby byl posuzovaný záměr komerčního charakteru, nemělo by to bez dalšího význam pro posouzení žádosti o výjimku dle § 56 ZOPK. Za předpokladu naplnění příslušných podmínek by i taková žádost byla relevantní.

68. Co se týče namítané nepřítomnosti veřejného zájmu a neexistence zákonných předpokladů pro vydání výjimky, OZNŘ I) uvádí, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů i jednotlivá podání OZNŘ I) v průběhu řízení se této otázce věnují zcela vyčerpávajícím způsobem a tato je rozhodnutími správních orgánů vymezena v souladu s podklady v řízení předloženými OZNŘ I). Není pravdou, že OZNŘ I) nemá v existenci veřejného zájmu stavby jasno. Podklady o jeho převaze byly OZNŘ I) postupně dokládány a doplňovány dle požadavků správních orgánů. Nejzásadnější doplnění uvedených tvrzení a podkladů bylo učiněno doplněním žádosti dne 5. 3. 2021 (nejednalo se o zkoušení různých důvodů, jak podsouvá žalobce, ale o doplňování konkrétních argumentů pro převahu veřejného zájmu, zejména z územně plánovacích dokumentací). OZNŘ I) reagovala rovněž i na postup a postoj dalších účastníků řízení, což je zcela v souladu s úpravou správního řízení. Naopak žalobce opakuje i takové námitky, které se v průběhu správního řízení ukázaly jako bezpředmětné, potažmo byly vyřešeny.

69. Žalobce dezinterpretuje závěry napadeného rozhodnutí, žalovanému podsouvá závěry, které v napadeném rozhodnutí obsaženy nejsou. Stavba při navržených opatřeních představuje vhodné řešení, optimálnější nalezeno nebylo. V rozporu se závěry napadeného rozhodnutí a předloženými podklady je rovněž žalobcovo tvrzení o neprokázání dopravního významu stavby (viz podklady obsažené v doplnění žádosti ze dne 5. 3. 202, body 2.5 a 2.6). V posuzované věci byly zjištěny a předloženy dostatečné důkazy a argumenty dokládající existenci veřejného zájmu a existenci zákonných předpokladů pro vydání výjimky dle § 56 ZOPK.

70. Namítané neprokázání tvrzení o zlepšení dopravní situace je neopodstatněné, neboť právě toto bylo v rámci řízení před správními orgány ze strany OZNŘ I) řádně tvrzeno a doloženo (mj. DIP 2019) jako jeden z faktorů, z něhož je dovozena veřejná prospěšnost stavby i veřejný zájem na její realizaci. Tato otázka je řešena rovněž v rámci doplnění žádosti ze dne 5. 3. 2021. Otázka dopravního přínosu stavby byla ve správním řízení řádně posouzena a napadeným rozhodnutím podrobně vypořádána v rozsahu zcela dostačujícím pro účely řízení o výjimce dle § 56 ZOPK.

71. Co se týče existence jiných uspokojivých řešení, OZNŘ I) uvádí, že žalobcem opakovaně citované „MŽP přitom uznalo, že v tomto ohledu existuje jiné uspokojivé řešení“, je vytrženo z kontextu, žalovanému je podsouván názor odporující odůvodnění napadeného rozhodnutí (str.16). Žalovaný jiné uspokojivé řešení ve vztahu ke stavbě výslovně neshledává.

72. Žalobce rovněž brojí proti argumentaci žalovaného mimo rámec žádosti a prvostupňového rozhodnutí, konkrétně vytýká že napadené rozhodnutí odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, čj. 55 A 70/2019–183. Dle OZNŘ I) je tato námitka bezpředmětná, rozhodnutí soudu nelze považovat za důkazní prostředek, odkaz správního orgánu na rozhodovací praxi soudů je legitimní, má–li vliv na právní hodnocení věci. Žalobce postupuje nekonzistentně, když na jedné straně požaduje, aby správní orgán sám vyhledával určité skutečnosti, na straně druhé mu takový postup nevyhovuje, pokud poukázané rozhodnutí soudu žalobcovu argumentaci vyvrací.

73. Namítané podezřelé okolnosti vydání napadeného rozhodnutí OZNŘ I) považuje za irelevantní nepodložené obviňování spekulativního charakteru, a to tím spíše, že žalobce je v řízení před soudem zastoupen advokátem. Pro posuzovanou věc je rovněž irelevantní žalobcovo tvrzení o nemožnosti dokončit stavbu z důvodu, že obec Vestec koridor Vestecké spojky ze svého územního plánu odstranila. Předmětem řízení je udělení výjimky dle ustanovení § 56 ZOPK, tvrzení žalobce svou povahou spadá do územního řízení o umístění stavby. Územní plán obce Vestec není v souladu s platnými a účinnými zásadami územního rozvoje Středočeského kraje (viz označený rozsudek Krajského soudu v Praze), čímž je dán rozpor s § 36 odst. 5 stavebního zákona. OZNŘ I) s odkazem na § 54 odst. 5 a 6 stavebního zákona uvádí, že argumentace žalobce je v tomto ohledu lichá, neboť zmíněný postup obce Vestec je zjevně v rozporu s platnými zásadami územního rozvoje Středočeského kraje, tj. žalobce se dovolává zjevně nezákonného územního plánu (resp. jeho příslušné části).

74. K namítanému nevypořádání odvolacích námitek, resp. nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí obou stupňů, OZNŘ I) uvádí, že napadené rozhodnutí splňuje veškeré náležitosti. Správní orgány se podrobně zabývaly všemi námitkami, svůj závěr dostatečně odůvodnily. K tomu OZNŘ I) cituje z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 18. 4. 2018, čj. 10 As 211/2017–47, a ze dne 27. 2. 2019, čj. 8 Afs 267/2017–38).

75. Námitku, že záměr v předložené podobě nebyl projednán v procesu posuzování vlivu záměru na životní prostředí (EIA) a správní orgán prvního stupně není kompetentní tuto otázku hodnotit, OZNŘ I) považuje za nedůvodnou. Stejně tak i námitku týkající se neprojednání záměru v procesu EIA, neboť řízení k získání výjimky z druhové ochrany (§ 56 ZOPK) není navazujícím řízením dle § 3 písm. g) zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, tj. záměr nemusel být v procesu EIA posouzen. OZNŘ I) se zcela ztotožňuje se závěry napadeného rozhodnutí (strana 26).

76. Ve vztahu k namítanému nepřípustnému parciálnímu hodnocení záměru OZNŘ I) uvádí, že žalobcova námitka je zcela irelevantní, neboť předmět řízení vymezuje podaná žádost, přičemž tato je definována záměrem, který je součástí platné územně plánovací dokumentace. Záměr je definován v žádosti o výjimku, podkladových dokumentech a veškerých podáních učiněných OZNŘ I). Dále je záměr vymezen v územních plánech a jeho smysl potvrdil i Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 3. 12. 2020, čj. 55 A 70/2019–183. Veškerá hodnocení jsou provedena pro tento záměr, tedy se o žádné parciální hodnocení záměru jednat nemůže. Napadené rozhodnutí se může vztahovat pouze na posuzovaný záměr, pro hypotetický záměr se stavbou nesouvisející nemá udělená výjimka žádnou relevanci. OZNŘ I) je navíc investorem komunikace, nikoliv investorem dalších projektů v území.

77. Námitku vytýkající neurčitě formulované, nekontrolovatelné a nevymahatelné podmínky považuje OZNŘ I) za irelevantní, uvedené podmínky stanovené napadeným rozhodnutím naopak považuje za jednoznačné, srozumitelné, splnitelné a bez žalobcem vytýkaných vad.

78. K námitce dokumentů a důkazů ignorovaných správním orgánem prvního stupně OZNŘ I) uvedla, že se jedná o opakování námitky nepřezkoumatelnosti. K tomu OZNŘ I) mimo výše řečené doplnila, že žádné dokumenty žalobcem zmiňované nejsou pro předmětné řízení jakkoli relevantní. Žalobce po dobu řízení správní orgány zatěžoval návrhy nesouvisejícími s předmětem řízení, čímž řízení úmyslně prodlužoval, aby si následně stěžoval na jeho nepřehlednost.

79. K vytýkanému nepřijatelnému a neodůvodněnému dopadu na kriticky ohrožené živočichy OZNŘ I) uvedla, že žalobcův výklad § 56 ZOPK neodpovídá znění tohoto ustanovení, doktrinálním závěrům obsaženým v komentářové literatuře, ani ustálené soudní praxi. Odůvodnění napadeného rozhodnutí (strana 23) je v tomto smyslu správné.

80. Co se týče namítaného nevypořádání námitek dotčených obcí, pak tyto námitky nemohou být posuzovány v tomto řízení u krajského soudu, neboť žalobu podal žalobce, nikoli ti účastníci, kteří je v řízení před správními orgány vznesli. Dle OZNŘ I) se žalovaný s námitkami obcí vypořádal dostatečně (strany 24 až 29).

81. V avizovaném doplnění vyjádření k žalobě se OZNŘ I) podrobněji vyjádřila k již výše uvedenému.

82. K námitce vytýkající rozpor s § 50 odst. 3 správního řádu OZNŘ I) nad rámec předchozího vyjádření doplnila, že v rámci řízení předcházejícího vydání prvostupňového, resp. napadeného rozhodnutí předložila podklady zabývající se přítomností všech živočišných druhů v dotčené lokalitě bez ohledu na to, jakým způsobem mohou být tyto druhy chráněny, přičemž následně bylo zkoumání dotčení těchto druhů provedeno u zvláště chráněných druhů, jak je vyžadováno dle § 56 ZOPK. OZNŘ I) předložila mj. podklady pro účely hodnocení ve smyslu § 67 ZOPK (zpracovány společností EIA SERVIS s. r. o., jedná se o hodnocení z dubna 2019 a července 2019). OZNŘ I) dále s odkazem na § 67 odst. 1 ZOPK prostřednictvím označených zpracovaných podkladů v řízení před správními orgány doložila, jaké jednotlivé druhy se v rámci dotčené lokality nacházejí, přičemž zároveň vymezila veškeré druhy zvláště chráněné ve smyslu ZOPK. Sem náleží i druhy, které mohou být chráněny jinými předpisy (např. právě druhy vedené v tzv. Červeném seznamu ohrožených druhů). Ač tyto druhy nebyly v řízení zvláště označeny (dle § 56 ZOPK jsou relevantní pouze zvláště chráněné druhy), byly materiálně součástí posouzení.

83. Převážnou část zasažených biotopů (cca 95 %) tvoří ekosystémy existující v rámci člověkem realizované zemědělské výroby v krajině. OZNŘ I) v podání ze dne 5. 3. 2021 doložila, že ze závěrů „Biologického průzkumu a migrační studie, 07/2019“ vyplývá, že při realizaci stavby nedojde k zásahu do biotopů, ve kterých trvale žijí a rozmnožují se zvláště chráněné druhy rostlin nebo živočichů. Předpokládané zásahy tak mají spíše podobu rušení živočichů nebo možného usmrcení v průběhu výstavby, kterému je možné předejít. Současně v označeném podání doložila, že žádný ze zvláště chráněných druhů nebude záměrem výstavby dotčen nad rámec umožňující udělení výjimky dle ustanovení § 56 ZOPK.

84. K namítané komerční podstatě záměru OZNŘ I) znovu uvedla, že konstatování existence veřejného zájmu, resp. veřejné prospěšnosti realizace stavby napadeným rozhodnutím není jediným posouzením, které bylo ohledně stavby orgány veřejné moci učiněno. O uvedeném svědčí rovněž rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, čj. 55 A 70/2019–183, který rovněž hodnotil veřejnou prospěšnost stavby a z něhož OZNŘ I) cituje. Krajský soud v Praze se zabýval i námitkou, dle níž byl význam stavby s ohledem na existenci části silničního okruhu kolem Prahy (dálnice D0) zásadně umenšen. Toto tvrzení shledal nepřesvědčivým a nepodloženým s tím, že se o zbytečnou stavbu nejedná. Správní orgány tedy dospěly v posuzované věci ke stejným závěrům jako Krajský soud v Praze.

85. Žalobcem zmiňované záměry související se stavbou nejsou předmětem posuzování, neboť pro tyto záměry ani nebyla výjimka udělena. Namítaná spolupráce soukromých subjektů je veřejně dostupnou informací. Žalobcem zmiňované dokumenty zakládající tuto spolupráci byly uzavřeny zcela v souladu s právními předpisy za podrobného procesu schválení a týkají se toliko realizace související dopravní infrastruktury. Na realizaci stavby se dlouhodobě shodují krom OZNŘ I) i hlavní město Praha a Česká republika (prostřednictvím ŘSD a Ministerstva dopravy), o čemž svědčí i smlouva o spolupráci a sdružení veřejných zadavatelů ze dne 26. 5. 2017, kde tyto subjekty deklarují význam stavby se závazkem spolupracovat při její realizaci. Tvrzení žalobce, že tato stavba má sloužit toliko komerčním zájmům třetích subjektů, je proto nesprávné, spekulativní a nepodložené.

86. Namítané neprokázání tvrzení o zlepšení dopravní situace je bezpředmětné, neboť právě i dopravní význam a přínos realizace stavby byl v rámci řízení ze strany OZNŘ I) řádně tvrzen a doložen. Jedná se o jeden z faktorů, z něhož je dovozena veřejná prospěšnost stavby i veřejný zájem na její realizaci. Žalobcovo tvrzení je v rozporu s tím, co bylo v rámci správního řízení prokázáno a svědčí o jeho snaze zabránit záměru samému, aniž by se jednalo o legitimní činnost v oblasti ochrany životního prostředí.

87. Otázkou posouzení zlepšení dopravní situace se OZNŘ I) podrobně zabývala v rámci svého podání ze dne 5. 3. 2021 (bodě 2.5) a v řízení předložila aktualizaci dopravně inženýrských podkladů zpracovanou Technickou správou komunikací hl. m. Prahy z června 2019. Z ní vyplývá (strana 12), že by došlo k poklesu intenzity automobilové dopravy. Stavba je sběrnou komunikací v území, a je nutné k ní touto optikou přistupovat. Současně bylo doloženo zlepšení v oblasti ochrany před hlukem a imisemi, což ukazuje na převahu veřejného zájmu na realizaci stavby. Stavba by v důsledku zlepšila dopravní situaci i v aktuálně dopravou silně zatížených částech hlavního města Prahy, aniž by měla významnější dopad na zvláště chráněné druhy.

88. OZNŘ I) se dále vymezila vůči námitce nepřijatelného a neodůvodněného dopadu na kriticky ohrožené živočichy. Žalobce dezinterpretuje napadené rozhodnutí, když uvádí, že v rámci udělení výjimky je dovoleno usmrcovat kriticky ohrožené druhy. Nadto krom skokana skřehotavého (migrující jednotlivci) se v předmětné lokalitě kriticky ohrožené druhy nevyskytují. K tomu OZNŘ I) odkazuje na podmínky stanovené rozhodnutím správního orgánu prvního stupně. Ani napadené rozhodnutí (strana 23) se záměrným usmrcováním živočichů nepočítá, leda „v nezbytné míře a při nemožnosti jiného řešení“ a současně vylučuje, že by takovéto nechtěné usmrcení jedince mohlo ovlivnit celou populaci. Žalobce užíváním citací z rozhodnutích správních orgánů, které jsou vytrženy z kontextu, předestírá závěry, které žalovaný, potažmo OZNŘ I), vůbec nezastávají. Samotné dotčení jednotlivých druhů je otázkou ryze odbornou, v meritu ležící mimo rámec přezkumu ve správním soudnictví.

89. OZNŘ I) navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

V. Shrnutí vyjádření OZNŘ II)

90. OZNŘ II) ve svém vyjádření nejprve uvedla, že se plně ztotožňuje s vyjádřením OZNŘ I).

91. Je pravda, že důkazní břemeno stran existence veřejného zájmu leží na žadateli, což Nejvyšší správní soud prvně dovodil v rozsudku ze dne 23. 8. 2012, čj. 9 As 30/2012–88. To však nebrání tomu, aby správní orgán vedl vlastní dokazování, pokud uzná za vhodné, stejně jako to nebrání tomu, aby správní orgán identifikoval veřejný zájem jinak. Pokud tedy žalobce v tomto řízení předjímá, že veřejný zájem musí být doložen výhradně na základě podkladů žadatele a v té podobě, jak jej tvrdil, není tomu tak. Z judikatury nic takového neplyne.

92. Je možné, aby žadatel zahájil řízení s nějakou představou o veřejném zájmu, kterou podloží podklady. V řízení ale může správní orgán nahlížet na věc jinak a může účastníky vést k tomu, aby dotvrdili a doložili skutečnosti jiné, protože otázku veřejného zájmu vnímá jinak. Obsah řízení a otázky v něm řešené se měnit mohou, pokud je zachován základní rámec, kterým je povolení výjimky.

93. Existence komerčního zájmu sama o sobě nemusí být nutně v rozporu s veřejným zájmem. Je naopak pravidlem, že značná část pokroku ve veřejném zájmu se odehrává v rámci interakcí, které mají tržní povahu.

94. K námitce neexistence veřejného zájmu OZNŘ II) uvedla, že v řízení před správním soudem je možný pouze právní přezkum. Faktický přezkum závěru, že nějaký zájem předčí jiný, pak soudům, s výjimkou argumentačních excesů a zjevných nelogičností, nepřísluší. Závěr pak musí být přezkoumatelný (z hlediska případných excesů a nelogičnosti), respektive obecně pochopitelný. Napadená rozhodnutí konstatují, jaký zájem je spjat se žádostí o výjimku, jeho existenci zjišťují pochopitelným a verifikovatelným způsobem. Následně pak činí úvahu o přednosti, která není zjevně nelogická.

95. K otázce (ne)zlepšení dopravní situace OZNŘ II) konstatovala, že správní orgán může vycházet z jiných podkladů, včetně podkladů a výstupů EIA/SEA. Může jejich závěry, pokud jsou konzistentní, převzít a vložit je do svého posouzení. Není možné, aby soud sám činil dopravní studie nebo aby soudci snad počítali průjezd jednotlivých aut konkrétními lokalitami. Veřejná správa funguje na principu kontinuity, efektivity a minimálních nákladů. To, co bylo již jednou učiněno, se respektuje jako úroveň dosaženého poznání a následné procesy to respektují v mezích svého účelu. Jednotlivé podklady pak zpochybnit lze, pokud k tomu jsou dány dostatečně validní doklady, ale tento postup by měl být výjimečný. Žalobce namísto toho volí postup, který by bylo možné nazvat principem paušální nedůvěry.

96. S otázkou jiné alternativy se napadené rozhodnutí jako celek vyrovnává dostačujícím způsobem. V podrobnostech OZNŘ II) odkázala na vyjádření OZNŘ I).

97. Žalobce namítá, že během odvolacího řízení argumentoval žalovaný mimo argumentační rámec vymezený tvrzením navrhovatele a následně i argumentací rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Rámec řízení je ovšem vymezen návrhem ve smyslu výroku. V otázce důvodů a argumentů to ovšem neplatí. V rovině důvodů může být žádost nějak formulována, kdežto správní orgán může mít snahu věc posoudit podle jiného výkladu práva nebo hodnocení skutkových okolností a jejich kontextu a může tomu svůj postup přizpůsobit.

98. Námitka „podezřelosti rozhodnutí“ je zcela spekulativní a dovozuje důsledky pouze ze souvislostí bez jakýchkoliv důkazů. Stavět důvodnost žaloby na základě vlastního soukromého podezření bez důkazů nelze. Skutečnost, že některé obce si z územního plánu vypustily příslušný záměr, nemá právní důsledky, pokud je v rozporu se zásadami územního rozvoje. V řízení o výjimce se přitom soulad s územním plánem primárně neřeší.

99. OZNŘ II) uvedla, že jestliže určitá otázka byla ve zrušeném rozhodnutí argumentačně vypořádána a obstála, není důvod její vypořádávání opakovat. Je pak samozřejmě otázkou stylistické kultury, zda se příslušný text „zkopíruje“ z původního rozhodnutí nebo, zda se na něj odkáže. Pokud je nějaké rozhodnutí pro určitou vadu odklizeno, zůstávají ty části, které byly bez vady, součástí toho, z čeho se při další činnosti vychází.

100. Pokud jde o namítanou absenci posouzení EIA, pak tato otázka nemá na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí vliv. To totiž není formálně podmíněno SEA, fakticky z procesu SEA jako celku nevychází, vychází pouze z některých jeho podkladů, které nevztahuje k záměru ale k okolnostem řešeným ve výjimce. Jestli se SEA vztahuje na záměr, se pak bude řešit v procesu jiném, a to v řízeních podle stavebního zákona.

101. Podle OZNŘ II) je míra určitosti a navazující vymahatelnosti stanovených podmínek dostatečná. Zákon samozřejmě neobsahuje přesný algoritmus, který by určoval přijatelnou míru přesnosti. Stanovené podmínky v tomto ohledu odpovídají běžné praxi.

102. K námitce ignorování některých dokumentů OZNŘ II) uvedla, že míra jejich vypořádání se odvíjí od relevance podkladů pro dané řízení a jejich množství. OZNŘ II) se táže, zda určitá soustavně činěná procesní aktivita, která není zjevně formálně nezákonná, může zákonitě vyvolat zdánlivý nedostatek, který lze legitimně napadnout v řízení před soudem. Pokud ano, vedlo by to dle OZNŘ II) k popření zásady nemo turpitudinem suam allegare potest (pozn. krajského soudu: tj. nemůže nikdo mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti, resp. – v širším významu – ze svého pochybení).

103. Namítaný dopad na kriticky ohrožené druhy představuje otázku ryze věcnou a přírodovědnou, která se vymyká právnímu uchopení. Podle názoru OZNŘ II) není možné na tomto posouzení stavět otázku zákonnosti či nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

104. Závěrem OZNŘ II) uvedla, že žalobce není aktivně legitimován uplatňovat zájmy obcí, které jsou podle čl. 101 odst. 1 Ústavy spravovány svými zastupitelstvy. Taktéž OZNŘ II) je spravována řádně zvolenou politickou reprezentací. Je možné s ní samozřejmě nesouhlasit, ale není nezbytně nutné ji shazovat.

105. OZNŘ II) navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

VI. Shrnutí žalobcových replik

106. Žalobce v replice k vyjádřením žalovaného a OZNŘ I) a II) vyjevil přesvědčení, že je možné pracovat s přesnějšími odhady počtu jedinců chráněných druhů než v řádu jednotek či desítek. V případě skokana skřehotavého povoluje výjimka vzhledem k pouze řádově (tzn. velice zhruba) stanovené velikosti populace slovy „jednotlivé exempláře“ a neupřesněnému povolenému vlivu slovy (strana 9) „možnost usmrcení při výstavbě“ zdecimovat celou přítomnou populaci. Totéž obdobně platí u čolka velkého, ropuchy zelené a slepýše křehkého. Nepřesné stanovení počtů jedinců jednotlivých druhů zároveň neumožňuje udělat si přesný obrázek o celkové hodnotě dotčeného území, což platí i o neuvedení přítomných zástupců druhů uvedených v tzv. Červeném seznamu ohrožených druhů.

107. U silně ohrožených druhů chráněných podle práva Evropské unie (7 druhů) není v prvostupňovém ani napadeném rozhodnutí doloženo, že bude dostáno požadavkům § 56 odst. 1 ZOPK a „povolovaná činnost neovlivní dosažení či udržení příznivého stavu druhu z hlediska ochrany“. V případě ještěrky zelené s odhadovaným výskytem v řádu jednotlivců může dojít i v případě jednotlivců usmrcených při výstavbě k vyhlazení celé populace.

108. OZNŘ II) ve svém vyjádření posouvá smysl žalobní argumentace. Žalobce nenamítl, že změna argumentace OZNŘ II) zakládá sama o sobě nezákonnost výsledku řízení. Stejně tak žalobce netvrdil, že veřejný zájem musí být doložen výhradě na základě podkladů poskytnutých žadatelem. Ve skutečnosti žalobce s odkazem na změny v argumentaci žadatele tvrdil, že nemá ujasněný účel záměru. Úkolem odvolacího orgánu pak není doplňovat věcnou argumentaci preferovaných účastníků řízení.

109. Vzhledem k předpokládanému zahájení výstavby záměru v roce 2027 považuje žalobce za vyloučené, aby zejména u méně početných populací byly odhady populací uvedené v biologickém průzkumu z roku 2019 v té době ještě relevantní. Nehledě k tomu, že platnost této výjimky pokryje pouze menší část z předpokládaného období výstavby.

110. Žalobce zopakoval, že písemnými doklady doložil, že smysl záměru „EXIT 4 D1 a dopravní připojení Západní komerční zóny Průhonice“ je primárně komerční a soukromý, zatímco samotná Vestecká spojka je pouhou záminkou k umožnění tohoto hlavního záměru. Deklarovanou veřejnou prospěšnost nelze zaměňovat s veřejným zájmem, který je nutno nalézt v tomto řízení. OZNŘ I) je dle žalobce ochotna shledat naplnění příslušných podmínek – tedy nalézt veřejný zájem – na prakticky jakémkoli záměru a umožnit zásahy do ochrany ohrožených druhů. K tomu žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2020, čj. 2 As 187/2017–327. Žalobce souhlasí s OZNŘ II), že i komerční záměr může vykazovat znaky veřejného zájmu, ovšem budování další komerční zóny na předměstí Prahy tyto znaky postrádá. Soukromý komerční zájem majitelů pozemků u Exitu 4 přitom není možné označit za spekulaci, protože jej dokládá zejména smlouva s ŘSD.

111. Není ani bez významu, že podle § 5 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je silnice II. třídy určena pro dopravu mezi okresy a silnice III. třídy je určena k vzájemnému spojení obcí nebo jejich napojení na ostatní pozemní komunikace. Tvrzený smysl komunikace spočívající naposledy v dopravní obslužnosti by tedy ladil spíše s nižší kategorizací, která by ovšem kapacitně neodpovídala potřebám komerční zóny.

112. Je evidentní, že OZNŘ I) odůvodnění své žádosti měnila, když veřejný zájem odůvodňovala třemi odlišnými důvody. Konkrétně to nejdříve byla pouhá přítomnost v územním plánu, pak to byla „významná stavba s nadregionálním významem“ a až v poslední fázi byl veřejný zájem shledán na „zajištění dopravní obslužnosti“. Sám žalovaný ovšem uznává, že nejde o záměr z naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu podle § 56 odst. 2 písm. c) ZOPK, a tím tedy dává zapravdu žalobci, že výjimku vydat nelze.

113. Zároveň je evidentní, že pokud „sociální a ekonomické důvody […] jsou již realizovány a Vestecká spojka přinese další možnost zajištění dopravy“, musí existovat a také existuje jiné uspokojivé řešení, což by mělo vést ke stejnému zamítavému závěru. Tvrzený přínos záměru „v zájmu veřejného zdraví nebo veřejné bezpečnosti nebo z jiných naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu“, který je v textu výjimky na straně 11 spatřován „ve vymístění části stávající dopravy (po vybudování předloženého záměru) ze stávajících sídel a tím možnosti snížení dopravy (resp. emisí) v obývaných sídlech (snížení těchto dopadů na obyvatele)“ není prokázán nad rámec obecných pouček. V případě druhů živočichů chráněných podle práva Evropské unie nejsou naplněny ani ostatní předpoklady, když je přiznána absence naléhavých důvodů a existují jiná uspokojivá řešení.

114. Žalobce nepovažuje tvrzené „vypořádání“ námitek ohledně zájmů developerů za dostatečné, když např. existence smlouvy mezi developerem a ŘSD (původním žadatelem), podle které je nyní zjevně postupováno, je v rozporu se svým obsahem označena za pouhé vyjádření zájmu na výstavbě a důkazy o přímé účasti developerů na přípravě sporného projektu jsou ponechávány bez komentáře. Podobně je ignorován i doložený fakt, že zadání DIP 2019, které jsou výchozím podkladem pro hodnocení environmentálních dopadů, upravoval developer tak, aby zakryl skutečný rozsah záměru. Za nepodloženou spekulaci je naopak možné považovat zpochybňování budování komerční zóny.

115. Žalovaný opět potvrzuje, že smysl stavby nelze považovat za jednoznačný, neboť „[d]le názoru žalovaného stavba Vestecké spojky přispěje k dopravní obslužnosti, jak ve vztahu k budoucímu napojení na D3, tak i k místní dopravní obslužnosti. O přesném poměru budoucího využití komunikace k osobní přepravě (dálková x místní) by žalovaný pouze spekuloval.“ To odporuje tvrzení žalovaného na straně 22 napadeného rozhodnutí, že sporný záměr nebude sloužit tranzitní – neboli dálkové – dopravě.

116. Žalobce nesouhlasí ani se závěrem, že negativní dopady záměru jsou minimalizovány stanovenými podmínkami, neboť nebyly určeny velikosti dotčených populací chráněných druhů.

117. OZNŘ I) znovu tvrdí dopravní přínos sporného záměru, ovšem odkazuje opět pouze na dokument developera (tj. DIP 2019). Žalobce považuje za nepřijatelné, aby byl veřejný zájem na stavbě financované ze státního rozpočtu shledán na základě dokumentu, který objednal, platil a zejména obsahově vymezil majitel pozemků, které se díky stavbě významně zhodnotí. Přestože developer nechal z DIP 2019 odstranit čtvrtinu zdrojové dopravy a obchvat Šeberova a podařilo se mu skutečně „prokázat“ přínos na několika profilech vč. Šeberova, na několika dalších profilech se situace přes významnou úpravu zadání zhoršila.

118. Žalobce netvrdil, že z podkladů jiných orgánů nelze vycházet. Ani nepožadoval, aby veškeré odborné posouzení učinil zcela znovu správní orgán, popřípadě soud. Odmítl však, aby byl veřejný zájem shledán na základě jediného dokumentu, jehož výstup byl v hlavních bodech determinován manipulativním zadáním majitele pozemků. Texty o smyslu sporného záměru se objevují po léta (viz např. text s názvem „Stát má spekulantům s pozemky zdarma postavit dálniční sjezd z D1“ v Lidových novinách).

119. Žalovaný svým vyjádřením potvrdil, že otázka jiných uspokojivých řešení nebyla hodnocená a požadavek zákona se žalovaný snaží zúžit na diskusi o dílčích detailech prosazovaného návrhu. I dle žalovaného možný cíl v podobě vedení dopravy kolem Prahy již naplňuje Pražský okruh (D0).

120. Žalobce poukazoval na to, že (a) žalovaný uznal existenci jiného uspokojivého řešení v ohledu dálkové a tranzitní dopravy, a (b) zároveň v ohledu dopravní obslužnosti ignoroval alternativní návrhy a v rozporu s dokumentací tvrdil jejich neexistenci. Bez významu jistě není ani vyjádření OZNŔ I) citované v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, čj. 55 A 70/2019–183, kde „výslovně spatřuje přínos Vestecké spojky i v tom, že bude využívána k cestám směrem z dálnice D3 do Prahy“ a tedy přiznává tranzitní funkci komunikace.

121. OZNŘ I) ani krajský úřad citovaným rozsudkem neargumentovaly a platí i to, že citovaný rozsudek není použit jako judikát (tzn. jako citace rozhodnutí soudu v analogické právní věci), nýbrž se jedná o rozsudek týkající se části tohoto záměru (Vestecké spojky) ovšem v jiné fázi povolování (zařazení do zásad územního rozvoje). Žalovaný rozsudek používá v souvislosti s tvrzeným veřejným zájmem, který v něm ovšem nebyl ani řešen ani shledán. Ačkoli žalovaný pro účely posouzení veřejného zájmu poukazuje na podmínku vyloučení tranzitní dopravy obsaženou ve stanovisku k posouzení vlivů záměru na životní prostředí ze dne 28. 1. 2013, odmítá tutéž podmínku zahrnout i do udělené výjimky. Žalobce pak také trvá na tom, že žalovaný překračuje své pravomoci, když předkládá argumentaci ve prospěch žadatele mimo rámec žádosti a prvostupňového rozhodnutí, což je nutno považovat za postup v rozporu se zásadou nestrannosti vyplývající z § 7 odst. 1 správního řádu.

122. K namítaným „podezřelým okolnostem“ žalobce dále uvedl, že pouze ve Středočeském kraji došlo k zatčení úřadujícího hejtmana a následnému pravomocnému odsouzení za korupci. Za prokázané zneužití moci má žalobce i fiktivní zaměstnávání osob blízkých vedení Středočeského kraje. Současné vedení kraje instalovalo do pozice ředitele krajské správy a údržby silnic Ing. J.L., tedy známého spolupracovníka I.R., a tuto skupinu lze s ohledem na způsob jejího fungování a pravomocné odsouzení některých jejích členů označit za zločinnou organizaci. Současné vedení kraje pak Ing. L. odvolalo, aniž by přitom byl pravomocně odsouzen. Jiný spolupracovník I. R. – pravomocně odsouzený F. Ü. – je konečným příjemcem výhod u firmy GONURA LIMITED, která je spoluvlastníkem společnosti CARPET PRAHA, s.r.o., tj. hlavního majitele pozemků u Exitu 4 a developera inkriminované komerční zóny, v neposlední řadě též objednatele výše citovaných DIP 2019. Žalobce tedy (nejen) na základě výše uvedeného trvá na tom, že u činnosti Středočeského kraje a potažmo i krajské správy a údržby silnic nelze automaticky presumovat veřejný zájem a podporu funkcionářů Středočeského kraje pak nelze bez dalšího vydávat za politickou podporu ve smyslu judikatury k otázkám veřejného zájmu. Žalobce taktéž pouze poukazuje na úsilí obce Vestec, které vyvinula, aby se (alespoň dočasně) zbavila hrozby realizace sporného záměru.

123. Žalobce ilustroval podezřelé a kriminální aktivity funkcionářů Středočeského kraje z dostupných veřejných zdrojů. Žalobce upozornil, že probíhající aktivity odpovídají ustanovením smlouvy mezi developerem a (původním) žadatelem a nelze po něm spravedlivě požadovat další důkazy zjevné reality. Z textů krajského úřadu i žalovaného dále vyplývá, že se variantou nepovolení výjimky vůbec nezabýval. Stejně lze hodnotit i fakt, že úřady ignorují manipulaci developera zadáním dopravně–inženýrských podkladů. Krajský úřad naopak na straně 8 prvostupňového rozhodnutí přejímá principiálně zvrácenou argumentaci, že sporný záměr přispěje „ke zkrácení cesty mezi Jesenicí a Prahou a odlehčení dopravy na Vídeňské ulici (II/603)“, což objektivně není možné, protože ulice Vídeňská vede z Jesenice směrem do centra Prahy, zatímco Vestecká spojka jako okružní komunikace nemůže nikdy sloužit jako její přímá alternativa. Dále je faktem, nikoli spekulací, že z DIP 2019 developer vypustil i dopravu generovanou výstavbou v Újezdě, což je v explicitním rozporu s podmínkou žalovaného a žalobce hodnotí jako podezřelé, že to žalovaný ignoruje.

124. Krajský úřad explicitně přiznává nevypořádání všech námitek a odkazuje na zrušená, a tudíž neexistující rozhodnutí, vyjádření žalovaného je pak s tímto přiznáním v rozporu. Žalovaný vytkl žalobci snahu o zamlžení věci okrajovými skutečnostmi, avšak neuvádí žádný příklad k doložení svého (nesprávného) zobecnění. Žalobce však tvrzeným způsobem nepostupoval a jeho argumentace zejména v ohledu absence veřejného zájmu je relevantní, konzistentní a zejména důkladně zdokumentovaná.

125. Žalobce zejména namítal, že řízení o vydání výjimky je na hodnocení EIA nezávislé a že krajský úřad není oprávněn vyslovovat soudy, zda sporný záměr byl nebo nebyl v procesu EIA vyhodnocen. Na to žalovaný ve svém vyjádření nereagoval.

126. Žalobce upozornil, že předložené okolnosti a důkazy (a) dokládají postup povolování obrovského záměru salámovou metodou a (b) dokazují absenci veřejného zájmu, což je pro udělení výjimky podmínka bezpodmínečně nutná. Žalovaný odmítá řešit návaznosti a okolnosti případu mimo rámec předložené žádosti. Žalobci není jasné, proč by měla být snaha zastavit stavbu nesplňující zákonná kritéria kvůli ochraně zvláště chráněných druhů nesystémová. Nesystémový je naopak postup žalovaného.

127. Vlastníci pozemků obsluhovaných zde projednávaným dopravním připojením již zahájili projednávání dalších navazujících dílčích záměrů, konkrétně např. zemních valů jak v Průhonicích, tak i v Újezdě, kde Odbor ochrany prostředí Magistrátu hlavního města Prahy doporučuje následující: „Kumulativní a synergické vlivy řešit s ohledem na jejich reálnost. Dle rozpracovanosti jednotlivých staveb je zanést do kumulací a zhodnotit možné stavy (např. ‚Protihlukové valy‘ – ‚Vestecká spojka‘, ‚Protihlukové valy‘ – ‚Přeložka vedení VVN‘, popřípadě souběh všech staveb v jeden čas). Okomentovat výstavbu budoucí Vestecké spojky a Formanské ulice.“ Žalobce má za prokázané, že projednávaný záměr je pouhým fragmentem gigantického projektu.

128. Žalobce trvá na tom, že podmínky udělené výjimky jsou stanoveny neurčitě, což povede k jejich nevymahatelnosti. Zároveň žalovaný odmítá stanovení podmínky o vyloučení tranzitního provozu, na základě které dokládá přítomnost veřejného zájmu. Žalobci není jasné, jak OZNŘ I) bude realizovat výstavbu, jejíž začátek předpokládá v roce 2027, po 16. 6. 2027, kdy dle napadeného rozhodnutí skončí platnost výjimky, a dál ani to, zda a případně jak hodlá vyhovět podmínce žalovaného o vyloučení tranzitní dopravy, která ovšem formálně není mezi podmínkami uvedena.

129. Žalobce však nenamítal nějaký neurčitý zájem soukromých subjektů, nýbrž doložil určující roli majitelů pozemků při prosazování a přípravě záměru. Žalobce trvá na tom, že tvrzení a důkazy citované na stranách 19 až 22 odvolání z větší části nebyly nijak vypořádány. OZNŘ II) neváhá bez dalšího naznačovat nepoctivost žalobce. Žalobce nicméně vzhledem k evidentnímu faktu, že v řízení brání zákonem definovaný veřejný zájem, žádného vlastního prospěchu údajnou nepoctivostí dosáhnout nemůže. Stran poctivosti by ovšem šlo jistě polemizovat i kolem prvních dvou výjimek vydaných Magistrátem hlavního města Prahy a Krajským úřadem Středočeského kraje.

130. Vyjádření žalovaného k možnému usmrcování jedinců minimálně jednoho kriticky ohroženého druhu je v rozporu s definicí kriticky ohroženého druhu. Každopádně není nikde specifikováno, jak velká je celková populace a zda by mohlo platit tvrzení, že není nutné se obávat ovlivnění populací, pokud dojde k vyhubení populace lokální, které výjimka umožňuje.

131. Uvádí–li žalovaný, že jediným kriticky ohroženým druhem je v řešené věci skokan skřehotavý, pak to platí zejména díky parciálnímu projednávání záměru jako liniové stavby, protože v případě uceleného projednání vlivu plošně rozsáhlých komerčních zón by bylo mnohem obtížnější vyhnout se závěru o negativním vlivu i na další pozorované kriticky ohrožené druhy, které uvádí biologický průzkum: luňák červený (Milvus milvus) a sokol stěhovavý (Falco peregrinus). Žalobce naopak trvá na tom, že čím je druh ohroženější, tím významnější by měl být i veřejný zájem, aby mohl nad veřejným zájmem ochrany silně a zejména kriticky ohrožených druhů převážit. K vyjádření žalovaného, dle něhož neudělení výjimky má být vyhrazeno pro ojedinělé případy, žalobce uvedl, že přístup žalovaného nutí zákonem chráněné živočichy strpět omezení vyplývající ze zájmů majitelů pozemků.

132. OZNŘ II) pak předestírá polemiku s tezí, kterou žalobce netvrdil, protože se zájmy obcí obhajovat nepokouší.

133. V replice k doplnění vyjádření OZNŘ I) žalobce zopakoval, že u druhů, jejichž populace je vyčíslena pouze v řádu jedinců, dojde v případě usmrcení jedinců k usmrcení významnější části populací těchto druhů.

134. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze čj. 55 A 70/2019–183, kterého se dovolává OZNŘ I), se týká vymezení koridoru Vestecké spojky v zásadách územního rozvoje a komerční podstatou části záměru dříve projednávané pod názvem „EXIT 4 D1 a dopravní připojení Západní komerční zóny Průhonice“ se nezabývá. Připouští podstatu stavby jako okružní (tzn. duplicitní k existujícímu JVD SOKP), když cituje převedení části dopravy z Vídeňské na dálnici D1, což je však v rozporu s principiálně mylným odůvodněním smyslu záměru. Rozsudek dále připouští potřebnost „z hlediska ochrany životního prostředí a veřejného zdraví“, ovšem neřeší jiné dostupné alternativy zejména u Exitu 4 ani otázku naléhavosti. S odkazem na vyjádření OZNŘ I) taktéž připouští tranzitní funkci komunikace. Odhlíží dále od faktu, že sporný záměr umožní coby nezbytná podmínka rozsáhlou výstavbu v území označovaném v dokumentaci jako „Západní komerční zóny Průhonice“, což vyplývá z územního plánu obce Průhonice. Platí, že pokud nebude Exit 4, nebudou ani komerční zóny. V tehdy řešené věci vystupoval původní žadatel a smluvní zástupce majitelů pozemků (ŘSD) jako osoba zúčastněná na řízení a tvrdil mj., že sporný záměr by měl „odlehčit přetížené silnici II/603“.

135. Pokud vycházíme z v rozsudku (odst. 75) citovaného dokumentu „Exit 4 D1 a dopravní připojení ZKZP a Vestecká spojka v úseku Západní komerční zóna Průhonice – silnice II/603“ (dále jen „DIP 2011“), který byl vypracován na objednávku a podle instrukcí subjektu ekonomicky zainteresovaného na výsledku řízení, pak závěr o uvolnění ulice Vídeňská (silnice II/603) z něj učinit nelze, protože rozdíl mezi stavem se záměrem a bez záměru představuje na Vídeňské zanedbatelných 100 vozidel denně z téměř 30 000, tedy jen zlomek procenta.

136. Žalobce odmítl interpretaci, dle které Krajský soud v Praze shledal veřejný zájem na realizaci sporného záměru, neboť ten se otázkou veřejného zájmu nezabýval.

137. Žalovaný sám potvrzuje smluvně zakotvenou spolupráci soukromých subjektů s investorem stavby. Žalobce přitom netvrdil, že „záměr bude sloužit toliko komerčním zájmům třetích subjektů“, nýbrž že tento záměr je převážně komerční a soukromý. V rozporu s judikaturou pak nebyl tvrzený veřejný zájem od zájmu soukromého přesvědčivě odlišen. Žalobce poukázal na nákres zachycující novou verzi Exitu 4 s připojením ke komerční zóně, z něhož dovozuje disproporci mezi připojením komerční zóny k dálničnímu sjezdu (v počtu až šest jízdních pruhů vč. odbočovacích směrem k Exitu) a samotné Vestecké spojky s pouhými dvěma jízdními pruhy směřujícími na jih.

138. Žalobce dále přiložil výřez z Přílohy 4.2 k DIP 2011 označené jako „Stav 2B (se záměrem) – generovaná doprava ze ZKZP, rok 2030“, dle které Západní komerční zóna Průhonice bude v roce 2030 generovat 19 000 vozidel denně celkem, z čehož necelých 16 000 bude zatěžovat Vesteckou spojku v úseku směrem k Exitu 4 z celkem 35 000, tedy více než 45 %. Doprava z citované komerční zóny zatíží ulici Vídeňská až o dalších 1 100 vozidel.

139. Dále žalobce poukázal na výřez z přílohy 2.4 k DIP 2019 označené jako „Stav B.3 (se záměrem Vestecká spojka, kompletní exit 4) – intenzity aut. dopravy, rok 2030“, kde objem dopravy generovaný z komerční zóny zůstává stejný na úrovni 19 000 vozidel, ovšem po zásahu developera do zadání byl snížen objem dopravy na Vestecké spojce, a to i v úseku mezi Exitem 4 a komerční zónou, z 35 000 na necelých 30 000 a podíl dopravy generované komerční zónou zde tedy již přesahuje 50 % a stává se převažujícím. Ve výpočtech nadto nejsou zahrnuty zdaleka všechny soukromé „rozvojové“ zóny navázané na výstavbu sporného záměru.

140. OZNŘ I) cituje přínos na komunikacích K Šeberovu a K Hrnčířům na území Šeberova, ovšem nedodává, že developer nechal ze studie bezdůvodně odstranit vliv obchvatu Šeberova, který by měl pravděpodobně srovnatelný efekt a zároveň by negeneroval novou dopravu.

141. Žalobce trvá na tom, že usmrcení úmyslné [v pojmosloví OZNŘ I) „přímé“] i neúmyslné je z hlediska zákonné péče rovnocenně nepřípustné a přítomnost (byť jednoho) kriticky ohroženého druhu stále vyžaduje péči v rozsahu dle ZOPK. Výjimka připouští „možnost usmrcení při výstavbě“, resp. „zraňování nebo usmrcování v nezbytné míře“ a diskuse o „záměrnosti“ usmrcování předestřená OZNŘ I) je irelevantní.

142. Závěrem žalobce uvedl, že na žalobě trvá v plném rozsahu.

VII. Právní posouzení krajského soudu

143. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

144. Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s. K tomu pouze poznamenává, že nepřehlédl nesouhlas OZNŘ I) s rozhodnutím bez nařízení jednání, avšak ten není z pohledu soudu relevantní. Posledně citované ustanovení přiznává právo požadovat nařízení jednání (respektive souhlasit s jeho nenařízením) pouze účastníkům řízení. To je v souladu i se závěry komentářové literatury, dle které „[p]ostoj osoby zúčastněné na řízení (§ 34) k rozhodnutí věci bez jednání není pro postup soudu rozhodující, soud tedy může věc rozhodnout bez jednání, třebaže se jednání osoby zúčastněné na řízení domáhaly. Soud by však neměl ani stanovisko osob zúčastněných ignorovat a měl by zvážit důvody, které tyto osoby uvádí ve prospěch jednání“ (KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 420). OZNŘ I) neuvedla žádné důvody, pro které by bylo nutné či alespoň vhodné jednání ve věci nařídit.

145. Krajský soud taktéž nepovažoval za nutné provádět ve věci jakékoli dokazování, neboť spisový materiál poskytuje dostatečný podklad pro jeho rozhodnutí.

146. K formě podané žaloby krajský soud poznamenává, že žalobní argumentace je nejen značně rozsáhlá, ale též ve velké míře repetitivní a vzájemně se prolínající. To pak samozřejmě významně ztěžuje možnost takovou argumentaci racionálně uchopit a vypořádat. Krajský soud proto předesílá, že nebude striktně následovat členění námitek v žalobě a odůvodnění tohoto rozsudku zaměří především na vypořádání klíčových žalobních bodů. VII.A K námitkám nepřezkoumatelnosti 147. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti, jejichž důvodnost by sama o sobě postačovala ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Těmto námitkám nepřisvědčil.

148. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

149. Žalobce spatřoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů předně v tom, že správní orgán prvního stupně na straně 4 svého rozhodnutí odkázal na již dříve zrušená (a tudíž neexistující) rozhodnutí. Takovýto postup automaticky nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu nezakládá, neboť jak plyne ze shora uvedeného, řízení, z něhož správní rozhodnutí vzešlo, je ovládáno zásadou jednotnosti. Je proto přípustné, aby správní orgán při vypořádání totožných námitek odkázal na jiná – v témže správním řízení dříve vydaná – rozhodnutí, ve kterých se již se shodnými námitkami žalobce vypořádal. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. obdobně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006–74, č. 1566/2008 Sb. NSS).

150. Skutečnost, že žalovaný dřívější prvoinstanční rozhodnutí zrušil, objektivní překážku přezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nepředstavuje. Námitka vystavěná na tom, že takovýto postup není z principu přípustný, proto nemůže být úspěšná. Nelze pak ostatně přehlédnout ani to, že správní orgán prvního stupně odkázal souhrnně na veškerá v řízení vydaná rozhodnutí, tj. i pravomocná, a nadále existující rozhodnutí žalovaného. I kdyby tedy krajský soud uvedené námitce přisvědčil, pak není zřejmé, jak by se to mohlo z pohledu (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů projevit. Z druhé strany je ovšem třeba dodat, že odkaz na dřívější rozhodnutí v nynější věci nepřispívá přehlednosti již tak komplikovaného řízení. To však není bez dalšího důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, respektive též rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

151. Žalobce dále uplatnil řadu dílčích námitek nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů, které však primárně pramení z toho, že se žalobce neztotožňuje se způsobem, jakým správní orgány k posouzení věci přistoupily.

152. To se týká především námitek spojených s tvrzenou existencí soukromého zájmu developerů na posuzovaném stavebním záměru. Správní orgány však vysvětlily, proč tuto otázku nepovažovaly za rozhodnou, přičemž se ve svých rozhodnutí opírají především o vázanost rozsahem podané žádosti a neurčitostí případných dalších stavebních záměrů (například v podobě zamýšlené komerční zóny v blízkosti Průhonic, na kterou žalobce poukázal). Z pohledu požadavku přezkoumatelnosti takovéto odůvodnění obstojí.

153. Přezkoumatelným způsobem pak správní orgány zdůvodnily též otázku existence veřejného zájmu na výstavbě Vestecké spojky, který spatřují – stručně řečeno – ve zlepšení dopravní obslužnosti, ochraně zdraví a zvýšení bezpečnosti obyvatel. Připouští i existenci důvodů sociálních a ekonomických. Své závěry podpůrně opírají o zanesení Vestecké spojky do zásad územního rozvoje coby veřejně prospěšné stavby (srov. například strany 14 a 15 rozhodnutí žalovaného).

154. Taktéž námitky, dle nichž žalovaný nevypořádal žalobcovu argumentaci stran stanovených podmínek výjimky, představují v podstatě pouze polemiku se způsobem, jakým žalovaný tyto námitky posoudil. Odůvodnění obsažené na stranách 22 a 23 žalobou napadeného rozhodnutí kritéria přezkoumatelnosti splňuje.

155. Přezkoumatelné je též vypořádání námitky, dle které ve veřejném zájmu může být pouze záměr, který je legální. Žalovaný k tomu na straně 23 odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že tato otázka není předmětem tohoto řízení. Je tedy zcela zřejmé, jak a z jakých důvodů s uvedenou námitkou naložil.

156. Rozhodnutí žalovaného a správního orgánu prvního stupně nejsou z uvedených důvodů nepřezkoumatelná. Je ovšem třeba zdůraznit, že ačkoli krajský soud neshledal, že by rozhodnutí správních orgánů trpěla v nynější věci nepřezkoumatelností, neznamená to, že se s důvody v nich uvedenými zároveň ztotožnil. VII.B K námitce porušení § 50 odst. 3 správního řádu 157. Nedůvodná je též námitka, dle které správní orgány porušily povinnost stanovenou v § 50 odst. 3 správního řádu.

158. Dle věty první citovaného ustanovení platí, že „[s]právní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu.“ Porušení této povinnosti spatřuje žalobce v tom, že správní orgány dostatečně nezjistily počty jedinců jednotlivých zvláště chráněných druhů v dotčeném území.

159. Správní orgány v této souvislosti vycházely z biologického průzkumu a rozšířeného biologického hodnocení „Vestecká spojka, II. etapa, včetně napojení na D1“ vypracovaných společností EIA SERVIS, s. r. o, v dubnu a červenci roku 2019. Krajský soud neshledal, že by tyto dokumenty byly pro posouzení výskytu zvláště chráněných druhů nedostatečné. Lze si jen stěží představit, že by zpracovatel biologického hodnocení mohl v celém několikakilometrovém úseku zamýšlené stavby a jejím okolí spočítat všechny jedince zvláště chráněných druhů (to platí zejména pro drobnější živočišné druhy obratlovců i bezobratlých). Takový požadavek by byl prakticky nesplnitelný. Je proto pochopitelné, že se zpracovatel v tomto ohledu na základě shromážděných podkladů a vlastních pozorování uchýlil ve výsledku k určitému kvalifikovanému odhadu, který se pak projevil i ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Přibližné určení počtu jedinců na úrovni řádů (jednotky, desítky apod.) je pro posouzení dopadu stavebního záměru postačující, jelikož umožňuje učinit úsudek o možném vlivu na populace dotčených druhů.

160. Ve shodě se žalovaným pak ani krajský soud neshledal, že by biologická hodnocení nenaplňovala požadavky na ně kladené vyhláškou č. 142/2018 Sb., o náležitostech posouzení vlivu záměru a koncepce na evropsky významné lokality a ptačí oblasti a o náležitostech hodnocení vlivu závažného zásahu na zájmy ochrany přírody a krajiny.

161. Žalobce namítl, že do biologického hodnocení měly být zahrnuty i druhy uvedené v Červeném seznamu ohrožených druhů, avšak již neuvedl, na základě čeho tento závěr učinil. Uvedený seznam není právní předpis a ZOPK na něj nikterak neodkazuje. Tato námitka tudíž postrádá zákonnou oporu. VII.C K námitce uplatnění argumentace mimo rámec žádosti a prvostupňového rozhodnutí 162. Ani námitka, dle které žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl argumentaci překračující rámec žádosti a prvostupňového rozhodnutí není důvodná.

163. To, že OZNŘ I) ani správní orgán shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze čj. 55 A 70/2019–183 neargumentovaly, neznamená, že by o něj žalovaný své závěry nemohl opřít (zda z něj dovodil závěry přiléhavé, je zcela odlišná otázka, kterou se krajský soud bude zabývat podrobněji dále). Má–li odvolací orgán obecně vzato reagovat na námitky odvolatele proti prvoinstančnímu rozhodnutí, ne vždy si vystačí jen s argumenty, které již v řízení zazněly. Z toho ovšem nelze dovozovat porušení rovnosti účastníků řízení, jak namítl žalobce. Odvolací orgán je povinen své rozhodnutí řádně zdůvodnit, tj. především uvést, proč s tou či onou odvolací námitkou souhlasí či nikoli. Pokud by byl odkázán výhradně na argumenty, které již uvedl prvoinstanční správní orgán, pak by odvolací řízení bylo v podstatě zbytečné, neboť by odpovědí na námitky odvolatele bylo stále totéž. Namísto „procesního dialogu“ by se tak odvolateli dostalo pouze „vrchnostenského monologu“.

164. Argumentační mez pak pro odvolací orgán představuje pouze zákaz překvapivosti rozhodnutí správního orgánu, který dopadá na situace, kdy odvolací orgán hodlá své rozhodnutí opřít o zcela jiné důvody (tj. právní či skutkové otázky), než které se v dosavadním řízení objevovaly (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu shrnul ze dne 10. 12. 2018, čj. 6 As 286/2018–34, č. 3837/2019 Sb. NSS). K tomu však v nynější věci nedošlo. Žalovaný poukázal na rozsudek Krajského soudu v Praze čj. 55 A 70/2019–183 na podporu závěru, že stavba Vestecké spojky je záměrem ve veřejném zájmu. Otázka (ne)existence veřejného zájmu je přitom v řízení přítomna od samotného počátku a pro žalobce nemůže být tedy nikterak překvapivé, že se jí zabýval i žalovaný. Jedná se přitom o právní a nikoli skutkové posouzení. Žalovaný žádná nová skutková zjištění z citovaného rozsudku ostatně ani nezískal. Žalovaný proto nebyl povinen na tento rozsudek žalobce před vydáním rozhodnutí zvláště upozorňovat nebo jej dokonce zakládat jako podklad rozhodnutí do spisu.

165. Obdobně je třeba nahlížet i na poukaz žalovaného na vyloučení tranzitní dopravy prostřednictvím podmínky č. 109 stanoviska k posouzení vlivů záměru na životní prostředí ze dne 28. 1. 2013. Taktéž ten je reakcí na odvolací námitky a směřuje k podpoře závěru o převaze veřejného zájmu nad zájmem ochrany přírody, což je základní otázkou celého řízení. Stále se tedy jednalo o právní posouzení a nikoli „dokazování“, které by OZNŘ I) v pozici žadatele mělo ulehčit unesení důkazního břemene. VII.D K námitkám týkajícím se splnění podmínek pro udělení výjimky 166. Krajský soud naopak přisvědčil některým námitkám týkajícím se splněním podmínek pro udělení výjimky dle § 56 ZOPK. Tyto námitky se přitom prolínají takřka celým textem žaloby a zahrnují argumentaci uvedenou shora v částech II.B, II.C, II.D, II.E, II.G, II.J, II.L a II.M. Krajský soud proto považuje za vhodné vypořádat tyto námitky souhrnně. VII.D.1 Obecná východiska 167. Dle § 56 odst. 1 ZOPK platí, že „[v]ýjimky ze zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů podle § 46 odst. 2, § 49 a 50 v případech, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo v zájmu ochrany přírody, povoluje na žádost toho, kdo zamýšlí uskutečnit škodlivý zásah orgán ochrany přírody. U zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, které jsou předmětem ochrany podle práva Evropských společenství, lze výjimku podle věty první povolit jen tehdy, pokud je dán některý z důvodů uvedených v odstavci 2, neexistuje jiné uspokojivé řešení a povolovaná činnost neovlivní dosažení či udržení příznivého stavu druhu z hlediska ochrany. V pochybnostech o škodlivosti zamýšleného zásahu lze požádat o poskytnutí předběžné informace podle správního řádu.“ 168. Dle § 56 odst. 2 ZOPK pak „[v]ýjimku ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů lze povolit a) v zájmu ochrany volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a ochrany přírodních stanovišť, b) v zájmu prevence závažných škod, zejména na úrodě, dobytku, lesích, rybolovu, vodách a ostatních typech majetku, c) v zájmu veřejného zdraví nebo veřejné bezpečnosti nebo z jiných naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu, včetně důvodů sociálního a ekonomického charakteru a důvodů s příznivými důsledky nesporného významu pro životní prostředí, d) pro účely výzkumu a vzdělávání, opětovného osídlení určitého území populací druhu nebo opětovného vysazení v původním areálu druhu a chovu a pěstování nezbytných pro tyto účely, včetně umělého rozmnožování rostlin, e) v případě zvláště chráněných druhů ptáků pro odchyt, držení nebo jiné využívání ptáků v malém množství.“ 169. Nejvyšší správní soud v nedávném rozsudku ze dne 12. 10. 2023, čj. 3 As 388/2021–79, předestřel algoritmus pro posouzení udělení výjimky dle § 56 ZOPK, který rozdělil do tří postupných kroků: * V prvním kroku je nutné nejdříve zkoumat, zda se v lokalitě, kde je plánovaná realizace záměru, nachází památný strom, zvláště chráněné rostliny či zvláště chránění živočichové [§ 46, § 49 a § 50 ZOPK]. * V případě kladné odpovědi je v druhém kroku třeba dále zkoumat, zda plánovaným záměrem dojde k zásahu do jejich biotopu, či k jejich ohrožení. * Při splnění i této podmínky je nutné v třetím kroku posoudit, zda je možné výjimku udělit z některého z důvodů uvedených v § 56 odst. 2 ZOPK, přičemž příslušné podmínky Nejvyšší správní soud vymezil v rozsudku ze dne 12. 11. 2015, čj. 10 As 2/2015–251.

170. V posledně citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že § 56 ZOPK „stanovuje celkem čtyři podmínky, na jejichž základě lze výjimku z ochrany zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů udělit. V posuzované věci tedy je třeba posoudit 1) existenci jiných naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu, […] 2) převahu takto určeného jiného veřejného zájmu nad zájmem na ochranu přírody, 3) neexistenci jiného uspokojivého řešení, a konečně, že 4) provozované činnosti neovlivní dosažení či udržení příznivého stavu ohroženého druhu z hlediska jeho ochrany.“ 171. Nejvyšší správní soud k tomu dále doplnil, že „[s]myslem § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, který je transpozicí čl. 16 směrnice Rady č. 92/43/EHS, o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, je dosažení vyšší úrovně ochrany a přísnějších kritérií pro budoucí zásahy do biotopů zvlášť chráněných rostlin a živočichů (§ 48 až § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny), než je tomu u obecné druhové ochrany (§ 5 téhož zákona). Žadatel o výjimku podle § 56 bude úspěšný, jen pokud splní každou z tam uvedených podmínek. Pokud je již při zkoumání prvního či druhého kroku zřejmé, že žadatel nemůže uspět, protože na jeho straně není relevantní jiný veřejný zájem, respektive ten nepřevažuje nad zájmem na ochranu přírody, je nadbytečné, aby správní orgán hodnotil splnění dalších předpokladů pro udělení výjimky.“ Z toho je patrné, že Nejvyšší správní soud v posledně citovaném rozsudku v podstatě neodlišuje mezi ochranou zvláště chráněných druhů podle věty první a věty druhé § 56 odst. 1 ZOPK (to však není pro posouzení nynější věci zásadní, neboť povolená výjimka se týká zvláště chráněných druhů chráněných vnitrostátní úpravou i druhů chráněných právem Evropské unie).

172. Tyto závěry jsou zcela aplikovatelné i v nynějším případě. VII.D.2 K otázce posuzování vlivů záměru nad rámec jeho vymezení v žádosti 173. V návaznosti na žalobní argumentaci je ovšem nejprve nutné vymezit rozsah posuzování vlivů záměru s ohledem na jeho vymezení v žádosti o udělení výjimky. Žalobce totiž v žalobě opakovaně vyjádřil přesvědčení, že stavbu Vestecké spojky nelze posuzovat izolovaně od možných dalších záměrů, které na ni mohou navazovat (žalobce poukázal zejména na záměr výstavby komerční zóny na západním okraji Průhonic). Krajský soud této argumentaci nepřisvědčil.

174. V tomto ohledu lze odkázat na nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2023, čj. 3 As 388/2021–79, dle něhož „[ř]ízení o udělení výjimky dle § 56 ZOPK je řízením zahajovaným na žádost (§ 45 správního řádu). Je to výlučně žadatel, kdo vymezuje předmět řízení a správní orgán je rozsahem podané žádosti vázán (srov. například rozsudek tohoto soudu ze dne 10. 1. 2013, č. j. 4 Ads 108/2012 – 31, č. 2815/2013 Sb. NSS).“ Nejvyšší správní soud zcela jednoznačně uzavřel, že „[s]právní orgány nejsou oprávněny presumovat případný vliv stavby, která není vymezena v žádosti, na danou lokalitu.“ 175. Z toho je zřejmé, že správní orgány nemohou posuzovat ani vliv záměrů, které by na stavbu Vestecké spojky mohly v budoucnu navazovat. Rozsahem žádosti je předurčen i rozsah posuzovaného území a dopady na zvláště chráněné druhy, které se v něm vyskytují. To však zároveň neznamená, že by správní orgány nemohly k případným navazujícím záměrům přihlédnout v rámci hodnocení existence veřejného zájmu (viz dále). VII.D.3 K otázce výskytu zvláště chráněných druhů v posuzovaném území a zásahu do jejich biotopů 176. Pro úplnost krajský soud uvádí, že výskyt zvláště chráněných druhů živočichů v posuzovaném území není mezi účastníky řízení a osobami zúčastněnými sporný [první krok uvedeného algoritmu]. Správní orgán prvního stupně povolil v různém rozsahu výjimku z ochrany následujících druhů (řazených abecedně):

1. čmelák (Bombus sp.) – O (jednotlivé exempláře), 2. čolek obecný (Triturus vulgaris) – SO (jednotlivé exempláře), 3. čolek velký (Triturus cristatus) – SO, EU (jednotlivé exempláře), 4. ještěrka obecná (Lacerta agilis) – SO, EU (jednotlivé exempláře), 5. koroptev polní (Perdix perdix) – O, EU (jednotlivé exempláře), 6. křepelka polní (Coturnix coturnix) – SO, EU (jednotlivé exempláře), 7. kuňka ohnivá (Bombina bombina) – SO, EU (nižší desítky jedinců), 8. potápka malá (Tachybaptus ruficollis) – O, EU (jednotlivé exempláře), 9. ropucha obecná (Bufo bufo) – O (nižší desítky exemplářů), 10. ropucha zelená (Bufo viridis) – SO, EU (jednotlivé exempláře), 11. rosnička zelená (Hyla arborea) – SO, EU (jednotlivé exempláře), 12. skokan skřehotavý (Rana ridibunda) – KO (jednotlivé exempláře), 13. skokan štíhlý (Rana dalmatina) – SO, EU (jednotlivé exempláře), 14. skokan zelený (Rana esculenta) – SO (nižší desítky exemplářů), 15. slavík obecný (Luscinia megarhynchos) – O, EU (jednotlivé exempláře), 16. slepýš křehký (Anguis fragilis) – SO (jednotlivé exempláře), 17. ťuhýk obecný (Lanius collurio) – O, EU (jednotlivé exempláře), 18. užovka obojková (Natrix natrix) – O (jednotlivé exempláře).

177. V posuzované věci se tedy výjimka týká celkem 18 zvláště chráněných druhů, z nichž 7 je ve smyslu § 48 odst. 2 ZOPK řazeno mezi ohrožené (O), 10 mezi silně ohrožené (SO) a jeden mezi kriticky ohrožené (KO). Z uvedených druhů je taktéž 11 chráněno právem Evropské unie (EU).

178. Krajský soud považuje za prokázané i to, že realizací posuzovaného stavebního záměru dojde k zásahu do biotopů uvedených živočichů či k jejich ohrožení [druhý krok algoritmu]. To s odkazem na biologické hodnocení jednoznačně připouští i správní orgány (ostatně proto výjimka povoluje i zásah do biotopů chráněných druhů živočichů). Správní orgán přehledně shrnul možné dotčení jednotlivých druhů včetně zásahů do biotopů nebo jejich ohrožení na stranách 8 až 10 svého rozhodnutí.

179. Pro posouzení věci je tak zapotřebí dále zkoumat splnění podmínek dle třetího kroku shora uvedeného algoritmu. VII.D.4 K otázce existence veřejného zájmu na stavbě Vestecké spojky 180. Krajský soud přisvědčil některým námitkám týkajícím se existence veřejného zájmu na stavbě Vestecké spojky.

181. Pojem „veřejný zájem“ není zákonem nikterak definován, a jedná se tak o jeden z typických neurčitých právních pojmů, jehož obsah a význam se může lišit s ohledem na konkrétní okolnosti každé posuzované věci.

182. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 12. 5. 2020, čj. 8 As 63/2018–112, uvedl, že „[c]o je takovým veřejným zájmem, lze v praxi vysledovat zejména z politických a zákonodárných aktů legitimních orgánů, z politického diskursu, veřejného diskursu k nejrůznějším odborným otázkám aj. Judikatura dovodila, že veřejným zájmem je, ‚jestliže je zájmem celé společnosti nebo podstatné části společnosti (veřejnosti) a směřuje k všeobecnému blahu a dobru‘ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2017, čj. 2 As 207/2016–46).“ 183. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že „veřejný zájem (§ 56 zákona o ochraně přírody a krajiny) musí být výslovně formulován ve vztahu ke konkrétní posuzované záležitosti a musí být přesvědčivě odlišen od zájmu soukromého či kolektivního. Veřejný zájem je kategorie, která má u každého rozhodnutí svůj konkrétní obsah, jenž je spojen s okolnostmi řešeného případu. Je proto nezbytné, aby veřejný zájem byl správním orgánem výslovně a konkrétně formulován ve vztahu ke konkrétně řešené záležitosti. Je třeba jej vyvodit z právní úpravy a jejích cílů, z právní politiky a posouzením různých hodnotových hledisek podle úkolů správy v příslušných oblastech (sociální, kulturní, ochrany životního prostředí apod.) (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2013, čj. 6 As 65/2012–161, č. 2879/2013 Sb. NSS).“ 184. Podstatný je pak též závěr, dle něhož „[i] pokud bude shledán veřejný zájem, jehož existence bude řádně odůvodněna, musí správní orgán přistoupit k jeho poměření s veřejným zájmem na ochraně přírody a pouze pokud prvý veřejný zájem převáží, lze povolení udělit. V případě vážení dvou veřejných zájmů, které jsou v kolizi, obdobně jako v případě kolize základních práv, musí správní úřad totiž nejprve řádně určit a individualizovat na konkrétní případ oba veřejné zájmy, které jsou ve hře, a poté porovnat závažnost obou v kolizi stojících veřejných zájmů s tím, že zásah do žádného z obou chráněných veřejných zájmů nesmí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva. Při řešení kolize veřejných zájmů je třeba, aby bylo zachováno maximum z obou kolidujících zájmů, přičemž by mělo být identifikováno jádro a periferie kolidujícího veřejného zájmu a z obou veřejných zájmů, které jsou ve hře, by mělo být zachováno alespoň jejich jádro (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 65/2012).“ 185. Uvedené závěry jsou zcela aplikovatelné i v nynější věci. Pro její posouzení je pak podstatný především popsaný požadavek na konkretizaci veřejného zájmu, se kterým správní orgány (taktéž) veřejný zájem na ochraně přírody poměřují (z recentní judikatury srov. například též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2023, čj. 9 As 99/2023–32). Tomuto požadavku správní orgán prvního stupně ani žalovaný nedostáli.

186. Žalovaný se touto otázkou zabýval především na stranách 14 a 15 a dále 20 až 22 svého rozhodnutí. Důvody, pro které v souvislosti se stavbou Vestecké spojky spatřuje naplnění veřejného zájmu, lze shrnout následovně: * Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 3. 12. 2020, čj. 55 A 70/2019–183, uznal potřebnost posuzované stavby. * Vestecká spojka přispěje ke zlepšení dopravní obslužnosti a snížení dopravní zátěže na stávajících komunikacích. * Závěr o existenci veřejného zájmu na stavbě Vestecké spojky podporují i její zakotvení v zásadách územního rozvoje, kladný výsledek posouzení EIA i podpora vyjádřená usnesením vlády. * Vestecká spojka převede zbytnou dopravu ze zastavěného do nezastavěného území, což je v zájmu obyvatel z důvodů snížení imisí (hlukem a znečištěním) a současného zvýšení ochrany zdraví a bezpečnosti. * Vestecká spojka přispěje k zajištění kontaktů mezi obyvateli, k možnosti kulturního nebo sportovního vyžití v metropoli a zajištění dopravy za zaměstnáním či vzděláním.

187. Takovéto vymezení veřejného zájmu na realizaci posuzovaného záměru hodnotí krajský soud ve světle shora vyložených východisek sice jako přezkoumatelné (důvody pro rozhodnutí správních orgánů jsou seznatelné), avšak pro závěr o naplnění podmínek pro udělení výjimky dle § 56 odst. 1 a 2 ZOPK nedostatečné.

188. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na rozsudek Krajského soudu v Praze čj. 55 A 70/2019–183. Krajský soud v Praze se na stranách 17 až 20 citovaném rozsudku zabýval též otázkou potřebnosti navrhované stavby Vestecké spojky (žalovaný své rozhodnutí opírá konkrétně o odstavce 73, 74 a 76). Je však zapotřebí zohlednit především kontext tehdejšího řízení, kterým byl návrh na zrušení opatření obecné povahy – 2. aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje. Krajský soud v Praze přitom zdůraznil, „že posouzení potřebnosti určitého záměru, včetně jeho aktuálnosti, je primárně otázkou politickou a soud do ní zasahuje jen tehdy, je–li takový závěr zjevně nesprávný či svévolný (srov. odpůrcem zmiňovaný odst. 105 rozsudku zdejšího soudu ze dne 6. 12. 2018, č. j. 50 A 25/2017–125, nebo stranu 12 rozsudku zdejšího soudu ze dne 26. 2. 2013, č. j. 50 A 24/2012–64).“ Právě a pouze touto optikou Krajský soud v Praze na otázku potřebnosti Vestecké spojky nahlížel, o čemž svědčí i poměrně opatrně formulovaný závěr na konci odstavce 76, že „o zcela zbytečnou stavbu jistě nejde“. Krajský soud v Praze neposuzoval, zda záměr stavby Vestecké spojky naplňuje význam pojmu „veřejný záměr“ či přímo „naléhavé důvody veřejného zájmu“ ve smyslu § 56 odst. 1 a 2 ZOPK. S ohledem na předmět řízení a obecně uplatňovanou zdrženlivost správních soudů ve věcech územního plánování totiž pouze zkoumal, zda se nejedná exces, který by vyžadoval soudní zásah. Činí–li tak žalovaný na základě citovaného rozsudku závěr o existenci veřejného zájmu na stavbě Vestecké spojky, pak v něm hledá něco, co Krajský soud v Praze nevyslovil a v podstatě ani vyslovit nemohl.

189. Žalovaný přiléhavě poukázal na určitou politickou podporu posuzovaného záměru vyjádřenou především v zásadách územního rozvoje či prostřednictvím usnesení vlády ze dne 15. 5. 2017, č. 369, o zajištění financování staveb souvisejících s realizací stavby dálnice D3. Dokumenty politického charakteru skutečně mohou přestavovat indicie o existenci určitého veřejného zájmu. Žalovaný však nemůže v tomto ohledu postupovat selektivně. Nelze totiž přehlédnout, že politické reprezentace obce Vestec a města Jesenice (tj. obcí, kterých se záměr zcela bezprostředně dotýká a jsou s místní situací zcela jistě velmi dobře seznámeny) proti posuzovanému záměru intenzivně brojí, o čemž ostatně svědčí i jejich aktivita v nynějším správním řízení. To pak samozřejmě závěr o politické podpoře stavby Vestecké spojky značně zpochybňuje. V tomto ohledu nelze mechanicky vycházet z toho, že „vyšší bere“, a bez dalšího nadřazovat stanovisko vlády či kraje nad postoj místních samospráv.

190. Samotné kladné stanovisko EIA, které je obsaženo ve správním spisu, pak o existenci veřejného zájmu nevypovídá zhola nic. K této otázce se totiž nikterak nevyjadřuje. K použitelnosti posouzení EIA viz dále.

191. Zbylé důvody, o něž žalovaný odůvodnění existence veřejného zájmu opírá, jsou pak pouze obecné. Tvrzení o zlepšení dopravní obslužnosti či úlevě pro jiné komunikace by bylo možné uplatnit v podstatě pro každou stavbu nové pozemní komunikace. Totéž ovšem platí i o povšechném konstatování, že realizací stavby dojde ke snížení imisí (hlukem a znečištěním) a současnému zvýšení ochrany zdraví a bezpečnosti. Takovéto účinky lze obecně vzato přisoudit jakékoli stavbě dopravní infrastruktury, která je způsobilá odvést dopravu z jiných pozemních komunikací. To však ještě neznamená, že takováto stavba naplňuje veřejný zájem (natož naléhavý).

192. Zcela jistě pak mezi naléhavé důvody veřejného zájmu nelze zařadit zajištění kontaktů mezi obyvateli, možnost kulturního nebo sportovního vyžití v metropoli a zajištění dopravy za zaměstnáním či vzděláním, pokud i sám žalovaný dospěl k závěru, že tyto důvody „jsou již realizovány“ (to ostatně sám žalovaný připouští na straně 21 žalobou napadeného rozhodnutí). Skutečnost, že stavba dále pouze přispěje k uspokojování uvedených potřeb, samozřejmě k závěru o naléhavosti (sic!) důvodů veřejného zájmu nevede.

193. Krajský soud tak dospěl k závěru, že veřejný zájem – jak jej vymezil žalovaný – je nekonkrétní, respektive nedostatečně individualizovaný, a neumožňuje uzavřít, že převažuje nad veřejným zájmem na ochraně přírody. Při vymezení účelu, který má zamýšlená stavba naplňovat, se nelze spokojit pouze s obecnými frázemi, nýbrž je nezbytné zcela jednoznačně popsat, k čemu konkrétně má sloužit, tj. jaký a jak závažný problém má řešit a jak konkrétně k tomuto řešení přispěje. Tomuto požadavku správní orgány nedostály.

194. Pro účely vymezení veřejného zájmu je pak namístě nahlížet na uvedené otázky komplexně, tedy včetně širšího kontextu zamýšlené stavby. Správní orgány by tak měly vážit, do jaké míry stavební záměr skutečně naplňuje zájem veřejný a zda takovýto veřejný zájem je i ve výsledném posouzení dominantním důvodem pro realizaci stavby. K tomu mohou obecně vzato sloužit i ty podklady, které v průběhu správního řízení předložili účastníci řízení (DIP 2011, DIP 2019, smlouva mezi ŘSD a developerem apod.). Toto hodnocení budou muset provést v dalším řízení správní orgány.

195. Lze připustit, že určitá stavba může naplňovat jak zájem veřejný, tak i rozličné zájmy soukromé. Pokud by se ovšem ukázalo, že veřejný zájem na realizaci Vestecké spojky je ve výsledku jen nevýznamným přívažkem mnohem podstatnějších soukromých zájmů, pak jen stěží může být důvodem k udělení výjimky dle § 56 ZOPK. VII.D.5 K otázce existence jiného uspokojivého řešení 196. Důvodná je též námitka nezohlednění existence jiného uspokojivého řešení.

197. Žalovaný vycházel z toho, že v daném ohledu je zapotřebí hodnotit varianty posuzovaného záměru, který však neměl žádné variantní řešení a ani žalobce žádnou jinou variantu nepředestřel. V posuzované věci je však takto nastavené východisko jejího posuzování nesprávné.

198. V prvé řadě je tomu tak proto, že si správní orgány dostatečně neujasnily, jaký problém má stavba Vestecké spojky vlastně řešit (viz výše). Až teprve poté je možné hledat odpověď na otázku, zda „neexistuje jiné uspokojivé řešení“.

199. Přístup žalovaného se pak dále nesprávně omezuje pouze na posuzování případných aktivních variant záměru a zcela pomíjí variantu nulovou, tj. zda uspokojivé řešení neposkytuje již současná infrastruktura. Žalovaný sice v daném ohledu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014, čj. 5 As 10/2013–38, avšak nepřiléhavě z něj dovozuje nutnost posuzovat pouze aktivní varianty Vestecké spojky. Nejvyšší správní soud přitom v citovaném rozsudku uvedl, že podmínkou neexistence jiného uspokojivého řešení „měl zákonodárce na mysli řešení (včetně konkrétních opatření k minimalizaci zásahů dotčení zvláště chráněných druhů), které je v době rozhodování správních orgánů skutečně reálné, nikoliv takové, které již bylo v předcházejících zmiňovaných procesech jakožto možná alternativa posuzovaného záměru vyloučeno.“ 200. Pražský okruh je přitom v daném místě již dokončený a jedná se tak o zcela reálnou a nepřehlédnutelnou alternativu zamýšlené stavby. Námitku, že funkce Vestecké spojky již naplňuje existující část Pražského okruhu, však žalovaný na straně 14 svého rozhodnutí označil přímo za irelevantní. Krajský soud ovšem na této námitce nic irelevantního nespatřuje. Pro přehlednost krajský soud přikládá výřez mapy z portálu mapy.cz (červeně krajský soud vyznačil přibližnou trasu Vestecké spojky a taktéž připojil označení ulice Vídeňská – II/603; jejich trasa, jakožto i trasa Pražského okruhu v daném místě, je dostatečně zachycena v různých podkladech založených ve spisovém materiálu). [OBRÁZEK]

201. Je zřejmé, že Vestecká spojka představuje určitou zkratku pro cesty mezi obcí Vestec a dálnicí D1. Nelze však přehlédnout, že jak obec Vestec, tak město Jesenice, jsou napojeny na Pražský okruh (dálnice D0), který na dálnici D1 taktéž ústí. Pro obec Vestec toto napojení zajišťuje I. etapa Vestecké spojky přímo z ulice Vídeňská. Všechna vozidla přijíždějící k městu Jesenice z jihu pak mají možnost najet přímo na Pražský okruh, tj. vysokokapacitní a vysokorychlostní pozemní komunikaci, a ulici Vídeňská se v případě potřeby vyhnout.

202. Žalovaný obecně poukázal na rozdílný účel Vestecké spojky (zajištění příměstské dopravy) a Pražského okruhu (odvedení tranzitní dopravy mimo Prahu). To však neznamená, že Pražský okruh v daném místě nemůže plnit obě tyto funkce zároveň, a z obsahu spisu nikterak neplyne, že k plnění těchto funkcí nedostačuje. Vždy lze samozřejmě nacházet různá řešení, která činí dopravu pro řidiče pohodlnější, nicméně to zároveň nemusí vést k závěru, že jiné „uspokojivé“ řešení neexistuje. VII.D.6 K otázce ovlivnění dosažení či udržení příznivého stavu ohroženého druhu z hlediska jeho ochrany 203. Důvodná je rovněž námitka, dle které v důsledku posuzované stavby dojde k ovlivnění dosažení či udržení příznivého stavu ohroženého druhu z hlediska jeho ochrany. Splnění uvedené podmínky (tedy, že k takovému ovlivnění naopak nedojde) totiž OZNŘ I) coby žadatel ani správní orgány neprokázaly.

204. Z obsahu spisu plyne, že se v dané lokalitě nachází celkem 18 zvláště chráněných druhů včetně deseti silně ohrožených druhů a kriticky ohroženého skokana skřehotavého. V případě silně a kriticky ohrožených druhů je přitom při povolování výjimek namístě zvlášť šetrný přístup. Svědčí o tom již dikce § 50 odst. 3 a 4 ZOPK.

205. Dle § 50 odst. 3 ZOPK platí, že „[o]chrana podle tohoto zákona se nevztahuje na případy, kdy je zásah do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů prokazatelně nezbytný v důsledku běžného obhospodařování nemovitostí nebo jiného majetku nebo z důvodů hygienických, ochrany veřejného zdraví a veřejné bezpečnosti anebo leteckého provozu. V těchto případech je ke způsobu a době zásahu nutné předchozí stanovisko orgánu ochrany přírody, pokud nejde o naléhavý zásah z hlediska veřejného zdraví a veřejné bezpečnosti nebo bezpečnosti leteckého provozu. V tomto stanovisku orgán ochrany přírody může uložit náhradní ochranné opatření, například záchranný přenos živočichů.“ Dle § 50 odst. 4 téhož zákona však „[u]stanovení odstavce 3 neplatí pro druhy silně a kriticky ohrožené“ (důraz doplněn).

206. Z toho je patrné, že zákonodárce přiznává silně a kriticky ohroženým druhům zvláště intenzivní ochranu. Je přitom zcela pochopitelné, že jedinců takto ohrožených druhů se v území zřídka bude vyskytovat značné množství, neboť stupeň ohrožení je odrazem především toho, jak moc populace takovýchto druhů v minulosti poklesla. Ze samotné skutečnosti, že populace shora uvedených druhů není rozsáhlá, proto nelze bez dalšího dovozovat, že jejich případnou likvidací (resp. likvidací jejich přirozeného biotopu) nedojde k ovlivnění dosažení či udržení příznivého stavu ohroženého druhu. Povoluje–li tedy udělená výjimka u řady těchto druhů mimo jiné zásah do jejich biotopů či přímo usmrcení jedinců těchto druhů (byť neúmyslné), není možné takový vliv považovat za zanedbatelný. Vzhledem k tomu, že se v posuzovaném území vyskytuje celá řada silně a kriticky chráněných druhů živočichů (byť v relativně malém počtu jedinců), přičemž jejich dotčení stavbou není výhradně v teoretické rovině, lze takovýto zásah naopak vnímat jako významný.

207. Na tom nic nemění ani skutečnost, že mezi podmínky výjimky patří provádění ekologického dozoru či instalace zábran. Kromě křepelky polní jsou zbylými silně a kriticky ohroženými druhy plazi a obojživelníci, jejichž vniknutí na staveniště mají zábrany zamezit. Stěží si lze ovšem představit, že by takováto opatření mohla usmrcení chráněných živočichů při stavbě několika kilometrů pozemní komunikace zcela zabránit. Pokud ano, nebylo by zapotřebí výjimku ze zákazu usmrcování chráněných živočichů vůbec udělovat, neboť by v podstatě postačila pouze výjimka ze zákazu zasahování do jejich biotopů. Přitom relativně malé populace chráněných druhů v dané lokalitě může nepochybně ohrozit či zničit i zabití malého počtu jedinců. Ostatně některé ze stanovených podmínek jsou skutečně formulovány značně neurčitě a nevymahatelně (viz dále). VII.E K použitelnosti provedeného posouzení EIA 208. Důvodná je též námitka, dle které v nynějším řízení nelze vycházet z dříve provedeného posouzení EIA.

209. Obecně vzato platí, že posouzení EIA není v řízení dle § 56 ZOPK závazné, neboť se nejedná o tzv. navazující řízení dle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. To nicméně neznamená, že by posouzení EIA nemohlo i v tomto řízení představovat jeden z podkladů rozhodnutí (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2020, čj. 10 As 289/2019–55). Využitelnosti takového podkladu v zásadě nebrání ani to, zda došlo k následné úpravě projektu, není–li takováto změna zcela zásadní. V nynější věci se jedná o změnu způsobu napojení Vestecké spojky na dálnici D1, přičemž ze žalobní argumentace neplyne, proč je dle žalobce tato změna natolik podstatná, že další využití stanoviska EIA neumožňuje.

210. Stanovisko EIA je však pro posouzení nynější věci nepoužitelné z obsahových důvodů. Ve správním spisu je založeno stanovisko žalovaného ze dne 28. 1. 2013, čj. 107632/ENV/12, čítající 21 stran textu. Dotčení fauny v souvislosti se stavbou Vestecké spojky se přitom zabývá pouze kratičká pasáž na straně 6, ze které se podává, že se v dané lokalitě nachází pouze pět zvláště chráněných druhů živočichů (ropucha obecná, ještěrka obecná, koroptev polní, vlaštovka obecná a rorýs obecný). V nynějším řízení přitom byla zjištěna přítomnost celkem 18 zvláště chráněných druhů (sic!). Ke konkrétním dopadům na chráněné živočichy stanovisko neuvádí v podstatě nic. Žádné konkrétní informace v daném ohledu pak neobsahuje ani další z dokumentů založených ve spisu, tj. závazné stanovisko žalovaného k ověření souladu ze dne 2. 10. 2017, čj. MZP/2017/710/330. Jiné listiny tohoto typu ve správním spisu založeny nejsou. Z uvedeného je patrno, že vytčené dokumenty neobsahují jakékoli relevantní závěry, na které by bylo možné v řízení o výjimce dle § 56 ZOPK navazovat. VII.F K námitkám neurčitosti a nevymahatelnosti stanovených podmínek 211. Krajský soud se dále zabýval námitkami, dle kterých jsou některé ze stanovených podmínek neurčité a nevymahatelné. Některým z těchto námitek krajský soud přisvědčil.

212. Podmínka č. 1 stanoví, že „[v]ýjimka je platná od nabytí právní moci rozhodnutí do konečného ukončení všech prací souvisejících se stavbou.“ Žalovaný tuto podmínku doplnil o text „nejdéle však pět let.“ Krajský soud na tomto vymezení nic neurčitého neshledal. Z textu podmínky je naopak zřejmé, že platnost výjimky se odvíjí od faktického ukončení stavebních prací na stavbě Vestecké spojky, tj. v nynějším řízení konkrétně vymezeného záměru, resp. uplynutím doby pěti let. V žádném případě z uvedeného neplyne, že by výjimka měla platit i na související projekty. Žalobce vyjadřuje obavu, že výjimka v době zahájení prací již platit nebude, avšak to je riziko, které nese OZNŘ I).

213. Dle podmínky č. 2 platí, že „[p]řed zahájením stavby bude prověřena aktuálnost biologického průzkumu. Biologický průzkum nesmí být v době zahájení stavby starší než 2 roky.“ Žalobce požaduje, aby správní orgány stanovily povinnost zanést tutéž podmínku v textu územního rozhodnutí a stavebního povolení. To krajský soud nepovažuje za nutné, neboť obecně platí, že bez naplnění podmínek stanovené výjimky stavebník vůbec nemůže stavbu provádět (nehledě na případně vydané stavební povolení). Krajský soud nepovažuje za nezbytné ani stanovit, jak konkrétně má žadatel s aktualizovaným biologickým průzkumem naložit. Pokud z něj vyplyne přítomnost dalších chráněných druhů nebo obecně to, že udělená výjimka je z nějakého důvodu nedostatečná, bude OZNŘ I) muset požádat o další výjimku dle § 56 ZOPK. Neučiní–li tak, vystaví se riziku odpovídajícího postihu.

214. Naopak důvodná je ta část námitky, dle které správní orgány jasně nevymezily, jaké podmínky (kvalifikaci) má zpracovávající osoba splňovat. Bez toho nelze zaručit, aby biologický průzkum byl zpracován v dostatečné kvalitě. Splnění této podmínky pak není možné ani efektivně zkontrolovat.

215. Z týchž důvodů shledal krajský soud jako příliš obecnou a nevymahatelnou také podmínku č. 3, dle které „[b]ěhem průběhu prací, až do závěrečné kolaudace stavby a ukončení všech doprovodných akcí s možným vlivem na předmětné zvláště chráněné druhy, bude na lokalitě prováděn odborně způsobilou osobou ekologický dozor (osoba se znalostmi biologie dotčených zvláště chráněných druhů a s praktickou zkušeností s prováděním prací v lokalitách s výskytem druhů, se znalostí navrhování záchranných opatření a vytváření náhradních biotopů).“ Z takto stanovené podmínky není vůbec zřejmé, jak konkrétně lze dostatečnou odbornou úroveň osoby vykonávající ekologický dozor hodnotit (podmínka by měla obsahovat přinejmenším nejnižší potřebný stupeň vzdělání v daném oboru, případně minimální dobu praxe v organizaci či orgánu veřejné správy zabývající se ochranou přírody nebo praxe v akademické sféře apod.).

216. Žalobce namítl, že v podmínkách č. 12–14 není stanoveno, kdo bude kontrolovat jejich plnění. Tuto námitku krajský soud nepovažuje za důvodnou, neboť uvedené podmínky je nutné číst zároveň s podmínkou č. 5 (ve znění žalobou napadeného rozhodnutí), dle které „[o] činnosti ekologického dozoru budou podávány Středočeskému kraji a Krajskému úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví, jednou za měsíc zprávy o činnosti, tj. o vydaných pokynech ekodozoru, kontroly plnění těchto pokynů a provedených činnostech podle tohoto rozhodnutí.“ Dále je významná i podmínka č. 20 (opět ve znění rozhodnutí žalovaného), dle níž „[v] rámci stavby bude na všechny kontrolní dny a na všechny kolaudace stavby prokazatelně přizván orgán ochrany přírody, který provede minimálně jednu kontrolu v jarním období a jednu kontrolu v letním období. V případě, že na základě informací ze zpráv podaných podle podmínky č. 5 vyplyne potřeba provést další kontroly, orgán ochrany přírody je provede.“ Není nikterak na závadu, uvedl–li žalovaný, že splnění stanovených podmínek může kontrolovat také Česká inspekce životního prostředí.

217. Krajskému soudu není zřejmé, proč by podmínky dle žalobce měly stanovit i to, aby jejich splnění bylo ověřeno v dalším stupni projektové dokumentace a aby vydání stavebního povolení bylo podmíněno souhlasným stanoviskem úřadu. Opět platí, co již krajský soud uvedl k podmínce č.

2. Stavba musí splňovat veškeré podmínky, které na ni správní orgány kladou, byť tak činí v různých řízeních, která se stavby týkají.

218. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce objektivní nesplnitelnosti podmínky č. 17, dle které „[m]ísta určená k mezideponiím či k uložení nadbytečné zeminy budou vždy předem konzultována s osobou provádějící ekologický dozor, která prověří, zda uložením zemin nedojde ke znehodnocení biologicky cenných pozemků.“ Žalobce v této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že deponie zeminy budou existovat několik let, a tudíž bude muset být vydán minimálně souhlas orgánu ochrany zemědělského půdního fondu. Je–li tomu tak, pak je zcela odpovědností OZNŘ I), aby si takovýto souhlas obstarala. Krajský soud na rozdíl od žalobce pak ani nepovažuje za nejasné, co znamená povinnost umístění deponií předem „konzultovat“ s osobou provádějící ekologický dozor. Je naopak zřejmé, že právě tato osoba by měla být schopna určit, zda je místo pro deponii z pohledu ochrany přírody vhodné či nikoli. Podmínku č. 17 je pak zapotřebí číst také v kontextu podmínky č. 4, dle které „[b]ěhem provádění prací bude dbáno pokynů ekologického dozoru a budou přijímána všechna potřebná, jím navrhovaná opatření pro minimalizaci nebezpečí usmrcování předmětných druhů (přemístění na vhodná stanoviště co nejblíže místa odchytu, instalace bariér), případně návrhy kompenzačních opatření a návrhy na vytvoření možných náhradních biotopů.“ 219. Nedůvodná je také námitka, dle které měl správní orgán prvního stupně do svého rozhodnutí vtělit podmínku č. 109 obsaženou ve stanovisku EIA ze dne 28. 1. 2013 (vyloučení nákladní tranzitní dopravy). Krajský soud pro takový postup nevidí žádný důvod a znovu opakuje, že má–li být určitý stavební záměr realizován, pak musí splňovat veškeré podmínky stanovené v příslušných správních řízeních. Není nezbytné, aby správní orgány stanovení jednotlivých podmínek vzájemně dublovaly. VII.G K námitce, dle které ve veřejném zájmu nemůže být stavba, která je v rozporu s právními předpisy 220. Krajský soud nepřisvědčil taktéž námitce, dle které veřejný zájem nemůže být přítomen u stavby odporující legislativě, přičemž umístění dalšího dálničního exitu mezi již existující sjezdy 2 a 6 neodpovídá aktuální normě.

221. Správní orgány v řízení o povolení výjimky dle § 56 ZOPK nemohou coby orgány ochrany přírody autoritativně posuzovat otázky, které nespadají do jejich kompetence. Nelze po nich proto požadovat, aby hodnotily proveditelnost (zákonnost) zamýšlené stavby z pohledu stavebních předpisů.

222. Žalobce v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, čj. 2 As 11/2003–164, č. 232/2004 Sb. NSS, který však na nyní posuzovanou věc nedopadá. Žalobce poukázal na pasáž, v níž Nejvyšší správní soud uvedl, že „[z] povahy věci lze dovodit, že se jedná o takový zájem, který lze označit za obecný či veřejně prospěšný, případně za zájem společnosti jako celku. Takový zájem nemůže být v rozporu s platnými právními předpisy.“ Uvedenou citaci však žalobce vytrhává z kontextu.

223. Nejvyšší správní soud posuzoval otázku možného dodatečného povolení stavby dle někdejšího stavebního zákona z roku 1976, k čemuž uvedl, že „[o]dstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Uvedené ustanovení umožňuje stavebnímu úřadu nenařídit odstranění stavby, respektive stavbu dodatečně povolit v případě, že je tato stavba v souladu s veřejným zájmem.“ Právě na uvedené Nejvyšší správní soud bezprostředně navázal žalobcem citovanou pasáží. Z toho je zřejmé, že dle Nejvyššího správního soudu v případě, že stavba naplňovala veřejný zájem, se nejednalo o stavbu provedenou v rozporu s tehdejším stavebním zákonem – nebylo tak možné nařídit její odstranění. Tento závěr (týkající se navíc dnes již historické právní úpravy) nemá na posouzení nynějšího případu žádný vliv.

224. Zbylými dílčími námitkami se krajský soud pro nadbytečnost již nezabýval.

VIII. Závěr a náklady řízení

225. Pro konstatované vady krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

226. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

227. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokátky za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2 × 3 100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava věci a sepsání žaloby) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 2 × 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 9 800 Kč. Krajský soud naopak žalobci nepřiznal náhradu nákladů za sepsání dvou replik, neboť ty i přes svou obsáhlost k rozhodnutí ve věci nikterak nepřispěly. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.

228. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

229. Osoby zúčastněné na řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo, neboť jim nevznikly žádné náklady spojené s plněním povinnosti, kterou jim uložil soud (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby II.A Rozpor s § 50 správního řádu II.B Komerční podstata záměru II.C Nepřítomnost veřejného zájmu a neexistence zákonných předpokladů pro vydání výjimky II.D Neprokázaná tvrzení o zlepšení dopravní situace II.E Existence jiných uspokojivých řešení II.F Argumentace žalovaného mimo rámec žádosti a prvostupňového rozhodnutí II.G Podezřelé okolnosti vydání napadeného rozhodnutí II.H Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí II.I Záměr v předložené podobě nebyl projednán v procesu posuzování vlivu záměru na životní prostředí (EIA) a krajský úřad není kompetentní tuto otázku hodnotit II.J Nepřípustné parciální hodnocení záměru II.K Neurčitě formulované, nekontrolovatelné a nevymahatelné podmínky II.L Dokumenty a důkazy ignorované krajským úřadem II.M Nepřijatelný a neodůvodněný dopad na kriticky ohrožené živočichy II.N K vypořádání námitek dotčených obcí II.O Navrhovaný petit III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Shrnutí vyjádření OZNŘ I) a jeho doplnění V. Shrnutí vyjádření OZNŘ II) VI. Shrnutí žalobcových replik VII. Právní posouzení krajského soudu VII.A K námitkám nepřezkoumatelnosti VII.B K námitce porušení § 50 odst. 3 správního řádu VII.C K námitce uplatnění argumentace mimo rámec žádosti a prvostupňového rozhodnutí VII.D K námitkám týkajícím se splnění podmínek pro udělení výjimky VII.D.1 Obecná východiska VII.D.2 K otázce posuzování vlivů záměru nad rámec jeho vymezení v žádosti VII.D.3 K otázce výskytu zvláště chráněných druhů v posuzovaném území a zásahu do jejich biotopů VII.D.4 K otázce existence veřejného zájmu na stavbě Vestecké spojky VII.D.5 K otázce existence jiného uspokojivého řešení VII.D.6 K otázce ovlivnění dosažení či udržení příznivého stavu ohroženého druhu z hlediska jeho ochrany VII.E K použitelnosti provedeného posouzení EIA VII.F K námitkám neurčitosti a nevymahatelnosti stanovených podmínek VII.G K námitce, dle které ve veřejném zájmu nemůže být stavba, která je v rozporu s právními předpisy VIII. Závěr a náklady řízení