61 A 30/2023–40

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové, ve věci žalobkyně: EG.D, a.s., IČO 28085400 se sídlem Lidická 1873/36, 602 00 Brno proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina se sídlem Žižkova 1882/57, 586 01 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. OUP 443/2022 Cí–4, čj. KUJI 66668/2023 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. OUP 443/2022 Cí–4, čj. KUJI 66668/2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Pelhřimov (dále jen „vyvlastňovací úřad“) rozhodnutím ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. MPe/OV666/2017, čj. OV/666/2017–37, rozhodl o žádosti žalobkyně podané dne 19. 6. 2017 tak, že výrokem I. omezil vlastnické právo zřízením věcného břemene k pozemku p. č. XA – orná půda – v k. ú. XA (dále též „dotčený pozemek“), jehož vlastníkem je Bc. J. K. (dále jen „vyvlastňovaná“), ve prospěch žalobkyně opravňující žalobkyni coby vyvlastnitele zřizovat a provozovat na dotčeném pozemku zařízení distribuční soustavy, a to jeden podpěrný bod – stožár vedení VVN 110 kV včetně všech jeho součástí a příslušenství (dále též „účel vyvlastnění“), jak je vymezeno v příslušném geometrickém plánu (č. 4650–274073/2016) s tím, že umístění účelu vyvlastnění je v souladu s pravomocným územním rozhodnutím odboru výstavby Městského úřadu Pelhřimov ze dne 6. 5. 2014, čj. OV/783/2013–32, o umístění stavby „Úprava vedení 110 kV V1359 Vystrkov–Pelhřimov“ (ve znění rozhodnutí ze dne 5. 12. 2016, o prodloužení platnosti cit. územního rozhodnutí).

2. Výrokem II. vyvlastňovací úřad určil, že žalobkyně je povinna zahájit uskutečňování účelu vyvlastnění, tj. zahájení stavebních prací na předmětné stavbě na dotčeném pozemku nejpozději do 2 let od právní moci rozhodnutí o vyvlastnění.

3. Výrokem III. vyvlastňovací úřad stanovil vyvlastňované náhradu za omezení vlastnického práva k dotčenému pozemku ve výši 17380 Kč splatnou nejpozději do 60 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o vyvlastnění.

4. Výrokem IV. uložil žalobkyni povinnost uhradit vyvlastňovacímu úřadu náklady spojené s vyhotovením znaleckého posudku ve výši 5 650 Kč do 60 dnů ode dne právní moci rozhodnutí o vyvlastnění.

5. Vyvlastňovaná napadla rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu odvoláním do všech jeho výroků. Žalobkyně se vymezila proti výroku III. uvedeného rozhodnutí. O odvolání žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím tak, že dle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu výroky I., II. a III. rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu zrušil a řízení zastavil. Výrok IV. uvedeného rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

6. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 11. 8. 2023 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

7. Žalobkyně se po stručné rekapitulaci dosavadního řízení před správními orgány vymezuje proti všem výroků napadeného rozhodnutí, a to pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky zmaření účelu vyvlastnění. Napadené rozhodnutí shledává nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Žalovaný dle žalobkyně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým závěrům, v důsledku čehož byla žalobkyně zkrácena na svých právech.

8. Žalobkyně předně rozporuje závěr žalovaného, že v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro vyvlastnění dle § 24 odst. 5 zákona 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), resp. že žalobkyně zmařila účel vyvlastnění neoprávněnou realizací stavby stožáru vedení. Uvedené ustanovení na žalobkyni vůbec nedopadá, jelikož je provozovatelem distribuční, nikoli přenosové soustavy. Odstavec pátý uvedeného ustanovení navíc upravuje oznamovací povinnost před zahájením prací (vstup na cizí pozemky); žalovaný měl zřejmě na mysli § 25 odst. 4 energetického zákona. Jím (nepřesně) odkázaná judikatura nepřiléhá na posuzovanou věc (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2017, čj. 6 As 231/2016–40), neboť s účinností od 1. 1. 2018 umožňuje energetický zákon navrhnout vyvlastnění práva věcného břemene i k již existujícím stavbám (tj. za situace, kdy uzavření smlouvy nezmařila žalobkyně).

9. Žalobkyně se vymezuje rovněž proti závěru žalované, že zmařila „i neskončené vyvlastňovací řízení realizací stavby, kterou dokonce užívá na základě kolaudačního souhlasu“. Tento účel žalobkyně zmařit nemohla. Napadeným rozhodnutím definovaný účel vyvlastnění je v rozporu s odůvodněním rozhodnutí, jímž je za zmaření považována realizace stavby, tedy naplnění účelu vyvlastnění. Novelizované znění energetického zákona (§ 25 odst. 4) naopak takovou situaci předpokládá, když připouští vyvlastnění, u již existujících staveb, resp. staveb zahájených či dokončených. Ke zmaření řízení by mohlo dojít jen tehdy, pokud by žalobkyně s vlastníkem dotčeného pozemku vůbec nejednala (viz § 25 odst. 4 energetického zákona). Žalobkyně tedy nebyla povinna vyčkat s realizací stavby do vydání rozhodnutí o vyvlastnění. Na dotčeném pozemku byla realizována toliko výměna původního stožáru za nový, přičemž relevantní je výsledek, tedy zda se stavba původní a vyměněná shodují v podstatných parametrech (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2021, čj. 7 As 370/2019–34, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 216/2006). Ke dni provedení stavby dle žalobkyně existovalo zákonné věcné břemeno, které ji opravňovalo k údržbě a modernizaci stávajícího zařízení včetně výměny, která byla realizována (kolaudační souhlas udělen dne 2. 12. 2021).

10. Žalobkyně byla ve vyvlastňovacím řízení povinna prokázat splnění obecných podmínek pro vyvlastnění dle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen „zákon o vyvlastnění“), tj. existenci veřejného zájmu, nemožnost stavbu realizovat jinak a nemožnost uzavření dohody o věcném břemeni s vyvlastňovanou. Žalovaný na rozdíl od vyvlastňovacího úřadu neposoudil žádný z uvedených předpokladů a za použití nesprávného výkladu energetického zákona řízení zastavil.

11. Ke zmaření vyvlastnění (tj. nenaplnění podmínek § 25 odst. 4 energetického zákona) by ze strany žalobkyně došlo, pokud by s vlastníkem dotčeného pozemku nejednala nebo smlouvu o věcném břemeni bezdůvodně neuzavřela. Žalobkyně s vyvlastňovanou jednala opakovaně, a to i v průběhu vyvlastňovacího řízení (viz správní spis) a usilovala o uzavření smlouvy, k čemuž nedošlo z důvodů na straně vyvlastňované. Žalobkyně učinila v tomto ohledu vše, co po ní lze spravedlivě požadovat.

12. Žalobkyně je provozovatelem distribuční soustavy ve veřejném zájmu (§ 2 odst. 2 energetického zákona), který je zcela zásadní a ve prospěch předem neurčeného počtu osob, a tudíž převáží individuální zájem jednotlivce (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2017, čj. 1 As 361/2016–75). Povinností žalobkyně (§ 25 energetického zákona) je zajištění distribuce elektřiny do všech odběrných míst, a tudíž je oprávněna mj. ke zřizování, obnově a provozování distribuční soustavy, tudíž i k využití nemovitostí jiných vlastníků. Dříve zřízená věcná břemena nezanikla (§ 98 energetického zákona), tím spíše k tomu nemohlo dojít výměnou elektrického vedení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 216/2006). Stožár umístěný na hranici pozemku vyvlastňované je součástí distribuční energetické soustavy, nový je stejně jako původní (v provozu na tomtéž místě od roku 1951) liniovou stavbou, k plánované rekonstrukci došlo z důvodu technického stavu, výměna byla nutná z bezpečnostních důvodů, nedošlo ke změně jeho umístění či změně celkové trasy vedení. Rozsah věcného břemene se tedy rekonstrukcí nepatrně změnil (v základu se rozšířil, ochranné pásmo se snížilo), vedení však nezaniklo a v uvedené trase existuje i nadále.

13. Věcné břemeno technické infrastruktury vzniká ze zákona (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. III.ÚS 2498/19), nejedná se o soukromoprávní oprávnění. Zákonná (legální) věcná břemena jsou instituty svého druhu, tj. veřejnoprávní omezení vlastnického práva, resp. vymezení obsahu vlastnického práva veřejnoprávním předpisem a garantují jistotu setrvání zařízení distribuční soustavy na pozemku, kde bylo vybudováno, což je žádoucí z důvodu veřejného zájmu na distribuci elektřiny. Žalobkyně k tomu odkazuje na řízení vedené pod sp. zn. 63 A 12/2021 u nadepsaného soudu, kde soud rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze stejné stavby, kde však žádosti na vyvlastnění věcného břemene žalovaný vyhověl. V tomto řízení (u stejné stavby) dospěl soud k závěru, že se nejedná o novou stavbu, protože nedojde ke změně kvality vedení, trasy ani ke zvětšení ochranného pásma, resp. že se jedná o výměnu vedení. Sama skutečnost, že v původní trase došlo k výměně elektrického vedení téhož napětí, zánik oprávnění zřídit a provozovat vedení na cizím pozemku způsobit nemohla a žalobkyně proto toto právo na dotčeném pozemku musela vykonávat v souladu s energetickým zákonem, tj bezpečně. Žalobkyně přitom již při žádosti o vydání územního rozhodnutí dne 26. 6. 2013 uváděla, že úprava linky 110 kV je nutná z důvodu rozšíření sítě i jejího stavu.

14. Žalobkyně neměla povinnost opatřit si k realizaci stavby územní rozhodnutí a dohodu s vlastníkem nemovitosti, neboť ta se vztahuje k realizaci nové stavby, v posuzované věci se navíc uplatní výjimka dle § 25 odst. 4 energetického zákona s tím, že ze strany žalobkyně nedošlo ke zmaření zřízení věcného břemene, resp. ke zmaření účelu energetického zákona, jak je popsáno výše. Žalobkyně byla povinna i oprávněna předmětnou výměnu realizovat, což učinila po sedmi letech od vydání územního rozhodnutí, prodloužení jeho platnosti, marném opakovaném jednání o uzavření smlouvy s vyvlastňovanou a po několika letech od podání žádosti o vyvlastnění.

15. Žalovaný vydal napadené rozhodnutí, aniž by dostál svým zákonným povinnostem spočívajícím v přezkoumání předpokladů a podmínek pro vyvlastnění. V případě vyvlastnění věcného břemene se jedná zejména o kontrolu splnění podmínek stanovených územním rozhodnutím a o určení výše úplaty za věcné břemeno. O zatížení předmětného pozemku věcným břemenem bylo rozhodnuto již v minulosti, navíc tak bylo učiněno i v územním řízení, aniž by vyvlastňovaná použila procení nástroje obrany.

16. Žalobkyně odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu (ze dne 20. 3. 2007, čj. 7As 67/2005–43), jímž rozšířený senát uzavřel, že stavební úřad není oprávněn zamítnout návrh na zřízení věcného břemene pouze z toho důvodu, že byl podán držitelem licence poté, co byla stavba zřízena. Toto usnesení bylo vydáno před zmiňovanou novelou energetického zákona zakotvující možnost vyvlastnění již existujícím stavbám. Dle žalobkyně je označené usnesení na posuzovanou věc přiléhavější než žalovaným citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2017, čj. 6 As 231/2016–40.

17. Žalobkyně považuje za podstatné, že účel vyvlastnění, tj. stavba stožáru VVN jako součást vedení, byla postavena a zkolaudována v souladu s územním rozhodnutím, realizace stavby byla žalobkyní rovněž řádně oznámena stavebnímu úřadu. Vydáním napadeného rozhodnutí žalovaný nastolil situaci, kdy se vyvlastňovaná mohla dožadovat odstranění již realizované stavby, čímž by byl de facto zmařen veřejný zájem na provozování distribuční soustavy a rovněž ohrožena distribuce elektřiny pro značné množství odběratelů. Věcné břemeno na předmětném pozemku existovalo již k původnímu vedení, omezení vlastnického práva vyvlastňované oproti dřívějšímu je zcela nepatrné a současně nezbytné, jelikož energetická síť je liniovou stavbou a předmětný stožár není možné umístit jinam či jej odstranit.

18. Vyvlastňovací úřad si musel být vědom realizace stavby i vydání kolaudačního rozhodnutí, když rozhodl o vyvlastnění. Dle žalobkyně je zastavení řízení v rámci odvolání je porušení zásady dvouinstančnosti řízení.

19. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

20. Žalovaný je dle vyjádření k žalobě přesvědčen, že na posuzovanou věc dopadá rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2017, čj. 6 As 231/2016–40, byť byl vydán před účinností novelizace energetického zákona. Účinnost části ustanovení o podmínce nezmaření zřízení věcného břemene provozovatelem distribuční soustavy (§ 25 odst. 4 energetického zákona) nastala dnem 1. 1. 2018. Žalovaný se neúspěšně pokoušel zjistit důvody, potřeby a okolnosti této legislativní změny, proto se řídil samotným ustanovením. Z něho plyne, že bylo povinností žalobkyně před samotnou realizací uzavřít s vyvlastňovanou smlouvu o zřízení věcného břemene, případně měla disponovat pravomocným rozhodnutím o omezení vlastnického práva. Žalobkyně svým postupem proto sama zmařila zřízení věcného břemene. Sama žalobkyně svá tvrzení neopírá o aplikovatelnou judikaturu či odbornou literaturu. Pro zřizovanou či zřízenou stavbu může vyvlastňovací úřad omezit vlastnické právo jen v případě, kdy zřízení věcného břemene nezmařil provozovatel distribuční soustavy. Žalovaný je přesvědčen, že v posuzované věci k takovému zmaření s ohledem na výše uvedené okolnosti došlo. Nezbytný rozsah stožárem vedení zabraného pozemku v rozsahu plochy dotčené patkou stožáru navrhla k vyvlastnění sama žalobkyně. Žalovaný je přesvědčen, že postupoval v souladu s § 25 odst. 4 energetického zákona.

21. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

22. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

23. Žaloba je důvodná.

V. K námitce nepřezkoumatelnosti

24. Krajský soud se dále zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Krajský soud neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo v tomto ohledu jakýmikoli nedostatky.

25. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11).

26. V posuzované věci žalobkyně obecně namítá nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Tuto vadu rozhodnutí soud neshledal.

27. Nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost je takové rozhodnutí, z něhož nelze seznat, jak správní orgán vůbec rozhodl, tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo. Výrok žalobou napadeného rozhodnutí nelze považovat ani za vnitřně rozporný, rovněž jím není řešena otázka, který by nebyla předmětem řízení. Takto zásadními formulačními nedostatky či vnitřní rozporností netrpí ani odůvodnění napadeného rozhodnutí.

28. Nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů se předně myslí nedostatek důvodů skutkových, tj. že se správní orgány v řízení nezabývaly všemi skutečnostmi rozhodnými pro vydání rozhodnutí. Jedná se o případy, kdy se správní orgán ke skutečnosti významné pro posouzení věci vůbec nevyjádřil ani k ní nečinil žádné dokazování, případně sice shromáždil podklady o skutkové otázce vypovídající, ovšem nijak tyto podklady nezhodnotil a neučinil z nich ve vztahu k této otázce žádný skutkový závěr. V posuzované věci však je zřejmé, z jakých skutkových závěrů žalovaný vycházel, z jakých podkladů rozhodnutí tyto skutkové závěry učinil a jakými úvahami se řídil při hodnocení podkladů. Z napadeného rozhodnutí se rovněž podává, jakou právní normu žalovaný aplikoval, jak ji vyložil i z jakých důvodů má za to, že s ohledem na skutkové okolnosti daného případu na něj lze tuto normu aplikovat. Plyne z něj rovněž, jak uvážil o odvolacích námitkách.

29. K tomu soud dodává, že nepřezkoumatelnost posuzoval v intencích uplatněné žalobní námitky, která je zcela obecná. S tím nutně koresponduje způsob, jakým ji krajský soud pojednal.

VI. K ostatním uplatněným námitkám

30. Pro posouzení dané věci je tedy zásadní interpretace a aplikace § 25 odst. 4 energetického zákona, resp. zejména jeho poslední věty, na zjištěný skutkový stav.

31. Dle tohoto ustanovení je provozovatel distribuční soustavy „povinen zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části pro účely uvedené v odstavci 3 písm. e), a to smluvně s vlastníkem nemovitosti za jednorázovou náhradu; v případě, že vlastník není znám nebo určen nebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo nedošlo k dohodě s ním a jsou–li dány podmínky pro omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě podle zvláštního právního předpisu, vydá příslušný vyvlastňovací úřad na návrh příslušného provozovatele distribuční soustavy rozhodnutí o zřízení věcného břemene umožňujícího využití této nemovitosti nebo její části. To platí i v případě, kdy je stavba, pro kterou se právo vyvlastňuje, zřizována nebo již byla zřízena a zřízení věcného břemene nezmařil provozovatel distribuční soustavy“ (důraz doplněn).

32. Žalobkyně se předně vymezuje proti závěru žalovaného, že v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro vyvlastnění dle § 25 odst. 4 energetického zákona, tj. že zmařila účel vyvlastnění neoprávněnou realizací stavby stožáru vedení. S touto námitkou se krajský soud ztotožnil.

33. V prvé řadě krajský soud uvádí, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí skutečně chybně označil příslušné ustanovení energetického zákona (§ 24 odst. 5 namísto § 25 odst. 4 energetického zákona). Vzhledem k tomu, že následná citace odpovídá relevantnímu ustanovení, tj. § 25 odst. 4 energetického zákona, jedná se toliko o chybu v psaní nemající vliv na zákonnost rozhodnutí.

34. Žalovaný v napadeném rozhodnutí s odkazem na § 25 odst. 4 energetického zákona konstatoval, že pokud nedošlo k uzavření smlouvy o zřízení a provozování distribuční soustavy na cizí nemovitosti, vydá vyvlastňovací úřad v případě nezapočaté stavby rozhodnutí o zřízení věcného břemene. V případě stavby započaté či dokončené lze vyvlastnit toliko v případě, kdy zřízení věcného břemene nezmařil sám provozovatel distribuční soustavy, tj. žalobkyně. Žalovaný dospěl k závěru, že v posuzované věci žalobkyně zmařila nedokončené vyvlastňovací řízení o zřízení věcného břemene vedené k její žádosti tím, že realizovala účel vyvlastnění, tj. stavbu stožáru vedení na pozemku, který nebyl pro zřízení věcného břemene pravomocně vyvlastněn, a dokonce ji užívá na základě vydaného kolaudačního souhlasu. Dle žalovaného tím nastala situace, kdy na dotčeném pozemku existuje neoprávněná stavba stožáru vedení. Tento závěr je ovšem nesprávný a v rozporu s dikcí energetického zákona.

35. Ustanovení § 25 odst. 4 energetického zákona (ve znění ke dni vydání napadeného, resp. prvostupňového rozhodnutí) výslovně počítá se situací, kdy vyvlastňovací úřad vydává rozhodnutí o zřízení věcného břemene až v okamžiku, kdy je stavba, pro kterou se právo vyvlastňuje, realizována. Takový postup není možný jen v případě, že provozovatel distribuční soustavy zřízení věcného břemene zmařil. Tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo.

36. Ze spisového materiálu skutečně vyplývá, a strany tuto skutečnost nesporují, že účel vyvlastnění byl realizován (tj. stavba stožáru vedení byla dokončena a zkolaudována) před skončením vyvlastňovacího řízení. Žalovaný však mylně tuto skutečnost považuje za zmaření zřízení věcného břemene, resp. za zmaření neskončeného vyvlastňovacího řízení. Žalovaný, byť posledně uvedené ustanovení sám cituje, opustil jeho dikci a ustrnul v argumentačním kruhu, když učinil ve věci závěr na základě premisy vycházející z onoho závěru.

37. Shora citovaný § 25 odst. 4 věta poslední energetického zákona zcela zjevně směřuje na situace, kdy vyvlastnitel zmaří možnost zřízení zástavního práva před podáním žádosti o vyvlastnění (typicky v důsledku nedostatečné snahy o uzavření dohody, což však žalovaný netvrdí). V opačném případě by tato úprava postrádala smysl, neboť by na jedné straně umožňovala rozhodnout o vyvlastnění i u již existující stavby, avšak zároveň by samotná existence stavby vyvlastnění znemožňovala. Žalovaný tak pojem zmaření zřízení věcného břemene chybně spojil s realizací účelu vyvlastnění (realizací stožáru vedení) ještě před vydáním rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, jelikož takový postup zákon výslovně umožňuje. Zmařením zřízení věcného břemene nemůže být postup, který sám zákon předjímá.

38. V posuzované věci je podstatné, že žalobkyně opakovaně usilovala o uzavření dohody s vyvlastňovanou, a to již od srpna roku 2012 (viz str. 7 a násl. rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu), avšak uzavřít smlouvu o získání práv k pozemkům potřebným pro uskutečnění účelu vyvlastnění stanoveného zákonem se jí nepodařilo. Uvedené vyvlastňovací úřad mj. hodnotil při posuzování splnění podmínek pro vyvlastnění. Žalobkyně z důvodů výše uvedených tedy realizací účelu vyvlastnění nemohla zmařit neskončené vyvlastňovací řízení, přičemž z napadeného rozhodnutí se nepodává, že by k takovému zmaření došlo z jiných důvodů (to ostatně neplyne ani z rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu či správního spisu).

39. Žalovaný do vyjádření k žalobě uvedl, že se neúspěšně pokoušel získat informace o způsobu interpretace novelizovaného ustanovení § 25 odst. 4 energetického zákona, tj. podmínky „nezmaření zřízení věcného břemene provozovatelem distribuční soustavy“, pročež se následně řídil samotným zněním novelizovaného ustanovení. Jak již krajský soud uvedl výše, aplikace předmětného ustanovení žalovaným je za zjištěného skutkového stavu neudržitelná. Žalovaný uvádí, že jeho úvaha koresponduje s komentářem k předmětnému ustanovení obsaženým v systému ASPI, k tomu krajský soud dodává, že právní stav tohoto komentáře je ke dni 1. 4. 2016, a tudíž novelu energetického zákona nereflektuje. Ze stejného důvodu je nepřiléhavý žalovaným odkázaný rozsudek Nejvyššího správního soudu (čj. 6 As 231/2016–40).

40. Žalobkyně dále správně poukázala na skutečnost, že žalovaný se vůbec nezabýval tím, zda byly v posuzované věci splněny podmínky pro vyvlastnění ve smyslu zákona o vyvlastnění (tj. existence veřejného zájmu, nemožnost stavbu realizovat jinak a nemožnost uzavření dohody o věcném břemeni s vyvlastňovanou) ani další okolnosti posuzované věci (např. namítaná existence věcného břemene opravňujícího žalobkyni k údržbě a modernizaci stávajícího zařízení stožáru vedení včetně výměny), užívání předmětné stavby stožáru vedení na základě kolaudačního souhlasu žalobkyni dokonce odůvodněním napadeného rozhodnutí vytkl. To vše ovšem učinil v návaznosti na nesprávný výklad příslušného ustanovení energetického zákona, na jehož podkladě řízení zastavil. Jak přiléhavě podotkla žalobkyně, stožár vedení je součástí distribuční energetické soustavy, a tedy liniovou stavbou, jeho rekonstrukce byla plánovaná z důvodu technického stavu, nedošlo ke změně jeho umístění či změně celkové trasy vedení. Byť se rozsah věcného břemene v souvislosti s výměnou za nový stožár vedení částečně změnil, vedení nezaniklo a ve stejné trase existuje i nadále. Žalovaný nezkoumal ani naplnění podmínek stanovených územním rozhodnutím, neřešil rovněž dřívější zatížení předmětného pozemku věcným břemenem, potažmo skutečnost, že tak bylo učiněno i v územním řízení, aniž by vyvlastňovaná použila procení nástroje obrany, jak žalobkyně rovněž namítla.

41. Co se týče namítané porušení zásady dvouinstančnosti, tuto vadu u napadeného rozhodnutí krajský soud neshledal. V posuzované věci rozhodoval v prvním stupni shora označený vyvlastňovací úřad, o odvolání pak žalovaný. Skutečnost, že žalovaný řízení zastavil, namítanou vadu porušení zásady dvouinstančnosti nezakládá. Jak Nejvyšší správní soud uvedl již například v rozsudku ze dne 20. 7. 2004, čj. 5 A 69/2001–80, č. 746/2006 Sb. NSS, „zásada dvojinstančnosti správního řízení vyjadřuje subjektivní právo účastníků správního řízení napadnout zásadně každé rozhodnutí vydané v prvém stupni řádným opravným prostředkem, tedy odvoláním či rozkladem.“ Tohoto práva žalobkyně v posuzované věci využila. Podle odstavce 1 písm. a) správního řádu může odvolací správní orgán napadené rozhodnutí, které považuje za nesprávné či rozporné s právními předpisy, zrušit jako celek a řízení zastavit, ale může zrušit i část napadeného rozhodnutí a řízení zastavit. V případě zrušení pouze části napadeného rozhodnutí tak může učinit s podmínkou, že ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdí. Tak tomu bylo v posuzované věci.

VII. Závěr a náklady řízení

42. S ohledem na konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

43. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

44. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

45. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Právní hodnocení krajského soudu V. K námitce nepřezkoumatelnosti VI. K ostatním uplatněným námitkám VII. Závěr a náklady řízení