61 A 38/2021–19

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobce: Z. G., narozen X bytem proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. OZZL 86427/2021/janeme SO/2, čj. KUJCK 106738/2021, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. OZZL 86427/2021/janeme SO/2, čj. KUJCK 106738/2021, a rozhodnutí Městského úřadu Kaplice ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. SZ–MěÚK/10052/2021/04, čj. MěÚK/13586/2021, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Dne 19. 4. 2021 bylo Městskému úřadu Kaplice (dále též „prvostupňový správní orgán“) doručeno podání, jímž Myslivecký spolek Věžovatá Pláně – Poluška coby uživatel honitby Poluška – Věžovatá Pláně navrhl odvolání žalobce z funkce mysliveckého hospodáře spolku. Dne 21. 4. 2021 zahájil prvostupňový správní orgán v této věci správní řízení.

2. Dne 5. 5. 2021 bylo prvostupňovému správnímu orgánu doručeno vyjádření žalobce, kde se několika body vymezil proti podanému návrhu. Žalobce v prvé řadě uvedl, že jeho odvolání z funkce mysliveckého hospodáře nebylo řádně projednáno členskou schůzí spolku, a to i s ohledem na výskyt pandemie koronaviru SARS CoV–2, neboť nebyla s návrhem na jeho odvolání z funkce mysliveckého hospodáře seznámena celá členská základna spolku. Žalobce poukázal na absenci zápisu o tom, jak byla za daných opatření souvisejících s pandemií koronaviru svolána členská schůze spolku, zda byla usnášeníschopná a jaký byl obsah jednotlivých rozhodnutí při hlasování formou per rollam. Žalobce připomněl, že v zápisech z členských schůzí nikdy nebyla vyjádřena nespokojenost se způsobem, jakým vykonával funkci mysliveckého hospodáře, ani zde není evidován jiný podnět takového charakteru. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že jmenný seznam s podpisy členů spolku, který je součástí návrhu, obsahuje v rozporu s čl. 5 stanov spolku podpis osoby (P. Š.), která není členem spolku. Na podporu svých tvrzení žalobce doložil kopii stanov spolku a protokol o kontrole provedené státním veterinárním dozorem dne 11. 12. 2020.

3. Rozhodnutím ze dne 25. 5. 2021 prvostupňový správní orgán dle § 35 odst. 7 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, na základě obdrženého návrhu odvolal žalobce z funkce mysliveckého hospodáře v honitbě Poluška – Věžovatá Pláně.

4. Prvostupňové rozhodnutí žalobce napadl včasným odvoláním, o němž žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím tak, že jej dle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

5. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 16. 11. 2021 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

6. Žalobce stručně shrnul dosavadní průběh řízení a uvedl, že napadá rozhodnutí žalovaného v plném rozsahu.

7. Prvním žalobním bodem se žalobce stejně jako v odvolání s odkazem na zákon č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV–2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, vymezil proti tomu, že jeho odvolání z funkce mysliveckého hospodáře nebylo řádně projednáno členskou schůzí spolku, a to i s ohledem na výskyt pandemie koronaviru, neboť nebyla s návrhem na jeho odvolání z funkce mysliveckého hospodáře seznámena celá členská základna spolku. Žalobce znovu poukázal na absenci zápisu o tom, jak byla za daných opatření souvisejících s pandemií koronaviru svolána členská schůze spolku, zda byla usnášeníschopná a jaký byl obsah jednotlivých rozhodnutí při hlasování formou per rollam.

8. Žalobce považuje argumentaci žalovaného za nesprávnou. Uvádí, že žalovaný nezjistil bez důvodných pochybností skutečný stav věci s tím, že se bez ohledu na zásadu materiální pravdy a volného hodnocení důkazů spokojil pouze s tvrzením navrhovatele (mysliveckého spolku). Odvolání žalobce z funkce mysliveckého hospodáře spolku trpí procesní vadou a nemá oporu v zákoně, což žalobce považuje za porušení stanov spolku. Žalobce spatřuje pochybení v tom, že jeho odvolání z funkce mysliveckého hospodáře nebylo projednáno členskou schůzí spolku a příloha jmenného seznamu s podpisy členů spolku, kteří pro jeho odvolání z funkce mysliveckého hospodáře hlasovali, obsahuje jméno osoby, která není členem spolku (P. Š.), neboť členství podléhá schválení členské schůze spolku, k němuž nedošlo. V uvedeném rozhodnutí orgánu spolku žalobce spatřuje závažné porušení spolkových stanov. Stanovám spolku žalobce přisuzuje význam společenské smlouvy, pročež se domáhá nápravy u soudu.

9. Žalobce je přesvědčen, že konstitutivní rozhodnutí prvostupňového správního orgánu je založeno na základě nicotného rozhodnutí spolku o odvolání žalobce z funkce mysliveckého hospodáře, neboť o tomto nerozhodla členská schůze spolku, resp. spolurozhodla rovněž osoba, která není dle žalobce členem spolku. Žalovaný se vůbec nezabýval tím, zda nebyla rozhodnutím prvostupňového správního orgánu porušena žalobcova práva.

10. Závěrem žaloby žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí odporuje smyslu českého právního řádu i právu Evropské unie, je nelogické, absurdní, odpírá žalobci spravedlnost a narušuje princip právní jistoty. Žalovaný věděl o existenci protiprávního stavu, aniž by proti němu zasáhl, přestože byl na tuto skutečnost dvakrát upozorněn. Správní orgán je povinen bez ohledu na tvrzení osoby, která návrh podala, řádně zjistit skutkový stav. Správní orgány na taková zjištění rezignovaly a bez dalšího akceptovaly podaný návrh. Žalobce je přesvědčen, že napadené rozhodnutí odporuje zásadám správního řízení, stejně jako právu na spravedlivé řízení zakotvenému v Ústavě a Listině základních práv a svobod.

11. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného stupně zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

12. K žalobní námitce, že odvolání žalobce nebylo řádně projednáno členskou schůzí spolku, žalovaný uvedl, že do vnitřních záležitostí spolku není oprávněn zasahovat. Cítil–li se žalobce v tomto ohledu zkrácen na svých právech, měl se dle žalovaného obrátit na soud. Uvedené platí rovněž ve vztahu k namítané neplatnosti jednoho z podpisů na jmenném seznamu členů spolku, který je součástí návrhu.

13. K vytýkanému nedostatečnému zjištění skutkového stavu věci žalovaný s odkazem na § 35 odst. 7, § 12 odst. 3 a § 13 zákona o myslivosti uvedl, že orgán státní správy může, na rozdíl od myslivecké stráže, na návrh uživatele honitby zrušit ustanovení mysliveckého hospodáře bez prokázaného porušení jeho povinností. Pokud by prvostupňový správní orgán v posuzované věci návrhu na odvolání mysliveckého hospodáře nevyhověl, přisvojil by si pravomoc, která přísluší pouze soudu. Správní orgány zjišťovaly stav věci, resp. posuzovaly podaný návrh, pouze z toho hlediska, zda splňuje náležitosti dle správního řádu a zákona o myslivosti. Těmto kritériím předmětný návrh vyhověl.

14. K námitce, že konstitutivní rozhodnutí prvostupňového správního orgánu je založeno na nicotném rozhodnutí spolku, žalovaný podotkl, že práva přejí bdělým. Žalobce se mohl již v průběhu správního řízení obrátit na příslušný soud, aby dosáhl zrušení jednání spolku předcházejícího podání návrhu, uvědomit o tomto postupu správní orgán a označit očekávaný výsledek řízení před soudem za předběžnou otázku. Posouzení této právní otázky dle žalobce přísluší výhradně soudu.

15. Žalovaný se neztotožnil ani s námitkou, že napadené rozhodnutí odporuje právnímu řádu Evropské unie, narušuje princip právní jistoty a odpírá žalobci spravedlnost, neboť bylo vydáno na základě nezákonného návrhu. Žalovaný k tomu konstatoval, že v posuzované věci správní orgány nemohly překročit své pravomoci a žalobce se domáhá spravedlnosti na nesprávném subjektu.

16. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

17. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

IV. A K uplatněným žalobním námitkám

18. Žalobce namítá, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Nezákonný postup správních orgánů dle žalobce spočívá v tom, že prvostupňový správní orgán akceptoval návrh na odvolání žalobce z funkce mysliveckého hospodáře přesto, že tento návrh nebyl přijat způsobem odpovídajícím zákonu o myslivosti a stanovám spolku. Krajský soud shledal tuto námitku důvodnou.

19. Správní orgány přešly tato tvrzení konstatováním, že nejsou oprávněny uvedené námitky hodnotit, neboť to přísluší pouze soudu. Žalovaný dále uvedl, že postavení mysliveckého hospodáře je odlišné od postavení myslivecké stráže, které je jako úřední osobě zaručena větší míra ochrany s tím, že § 35 odst. 7 zákona o myslivosti je nadřazen § 13 odst. 2 větě druhé téhož zákona. Krajský soud se s právním názorem žalovaného neztotožnil. Žalovanému v tomto řízení sice skutečně nepřísluší autoritativně rozhodovat o námitkách občanskoprávní povahy, avšak přesto (resp. právě proto) se uplatněnou argumentací měl vypořádat jakožto s předběžnou otázkou postupem předpokládaným v § 57 správního řádu.

20. Jak bylo řečeno shora, žalobce již ve vyjádření k podkladům před vydáním prvostupňového rozhodnutí poukazoval na to, že návrh na jeho odvolání z funkce mysliveckého hospodáře nebyl přijat v souladu se zákonem o myslivosti a stanovami spolku. Dále uvedl, že zápisy z členských schůzí spolku neobsahují žádný záznam o nespokojenosti se způsobem, jakým žalobce vykonával funkci mysliveckého hospodáře. Finanční hospodaření spolku je dle žalobce v kompetenci finančního hospodáře, výboru a členské schůze spolku, ani v tomto ohledu nebyl evidován žádný podnět týkající se výkonu funkce mysliveckého hospodáře. Na podporu svých tvrzení žalobce doložil kopii platných stanov spolku a protokol o kontrole ze dne 11. 12. 2020 provedené u žalobce krajskou veterinární správou. Předmětem kontroly bylo vedení dokumentace záznamů zvěře, které žalobce z titulu své funkce evidoval. Provedená kontrola u žalobce neshledala žádné závady, na což žalobce správní orgány ve vyjádření k podkladům rozhodnutí rovněž upozornil.

21. Již před vydáním prvostupňového rozhodnutí si byl prvostupňový správní orgán vědom toho, že zde existuje možnost, že stěžejní podklad pro vydání správního rozhodnutí byl přijat v rozporu se zákonem, potažmo stanovami spolku. Správní orgán přesto rezignoval na ověření těchto skutečností a bez dalšího konstatoval, že není kompetentní k posouzení interních předpisů spolku o způsobu hlasování v době výskytu pandemie koronaviru. Učinil tak v situaci, kdy bylo zřejmé, že zde vyvstala taková otázka, která sama není předmětem řízení, avšak na jejímž vyřešení je závislé rozhodnutí, které má správní orgán učinit, tj. předběžná otázka ve smyslu § 57 správního řádu. Využití institutu předběžné otázky přitom nic nebránilo, neboť není–li v zákoně o myslivosti stanoveno jinak, „vztahuje se na rozhodování podle tohoto zákona správní řád“ (§ 65 zákona o myslivosti).

22. Dle § 57 odst. 1 správního řádu platí, že „[j]estliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, správní orgán a) může dát podnět k zahájení řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci; v případech stanovených zákonem je správní orgán povinen takový podnět dát, nebo b) může vyzvat účastníka, popřípadě jinou osobu, aby podala žádost o zahájení řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci ve lhůtě, kterou správní orgán určí, nebo c) si o ní může učinit úsudek; správní orgán si však nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu.“ 23. V posuzované věci tedy prvostupňový správní orgán pochybil, když za daného skutkového stavu nepostupoval v souladu s § 57 odst. 1 správního řádu, ačkoli měl jasné indicie o tom, že zde existuje pochybnost o regulérnosti postupu předcházejícímu návrhu na odvolání žalobce z funkce mysliveckého hospodáře spolku. Přestože správní orgán oprávněně nabyl dojmu, že se jedná o námitku občanskoprávní povahy, byl povinen posoudit, zda tato námitka má povahu předběžné otázky, resp. zda je její vyřešení předpokladem pro vydání meritorního rozhodnutí (srov. obdobně rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2011, čj. 22 A 209/2010–99). Není samozřejmě povinností správního orgánu ve všech případech automaticky zkoumat, zda jednání právnické osoby předcházející podání návrhu bylo učiněno v souladu s jejími stanovami. Předběžnou otázku však musí z úřední povinnosti řešit kdykoli v řízení, vyvstane–li, a tím spíše v situaci, kdy byl postup právnické osoby zpochybněn, jak tomu bylo v posuzované věci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, čj. 6 A 101/2002–52, č. 315/2004 Sb.).

24. V posuzované věci prvostupňový správní orgán nemohl postupovat dle § 57 odst. 1 písm. a) správního řádu, neboť v daném ohledu není k podání příslušného podnětu oprávněn. Nic mu však nebránilo vyzvat žalobce ve smyslu písm. b) téhož ustanovení (k podání žaloby u obecného soudu), je–li to možné, případně postupovat dle písm. c) označeného ustanovení a učinit si úsudek sám. Postup prvostupňového správního orgánu (resp. žalovaného, který jej aproboval) spočívající v pouhém konstatování, že vyřešení předmětné otázky není v jeho kompetenci, je tudíž nesprávný.

25. Krajskému soudu za této situace nepříslušní předjímat výsledek případného občanskoprávního sporu, ani posuzovat, zda rozhodnutí spolku o odvolání žalobce z funkce hospodáře je nicotné, jak namítá žalobce, či trpí jinou vadou. Bez ohledu na to však nelze připustit, aby se správní orgány zcela vyhnuly hodnocení této otázky, plyne–li tato povinnost ze zákona.

IV. B K další vadě napadeného rozhodnutí

26. Přestože shora uvedené pochybení postačuje ke zrušení rozhodnutí správních orgánů, považuje krajský soud za vhodné poukázat nad rámec nutného ještě na jeden zásadní nedostatek, kterým jsou tato rozhodnutí stižena. Tím je nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů pro posouzení, zda byly naplněny zákonné důvody pro odvolání mysliveckého hospodáře.

27. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy musí z rozhodnutí správního orgánu plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25). K tomu však v posuzované věci nedošlo.

28. Dle § 35 odst. 7 zákona o myslivosti „[m]ysliveckého hospodáře ustanovuje a odvolává orgán státní správy myslivosti na návrh uživatele honitby. Pro ustanovování a odvolávání platí obdobně ustanovení § 12 odst. 3 a § 13.“ Z toho plyne, že uvedená ustanovení, upravující mj. zrušení ustanovení myslivecké stráže, se použijí rovněž pro odvolání mysliveckého hospodáře z funkce.

29. V této souvislosti je přitom klíčový zákonodárcem zvolený obrat „obdobně“, který obecně vyjadřuje těsnější vazbu dvou rozdílných zákonných institutů, než je tomu v případě použití pojmu „přiměřeně“. Tento rozdíl je vyjádřen v čl. 41 legislativních pravidel vlády, dle něhož „(1) Slovo ‚obdobně‘ ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu. Používá se například obratu ‚Pro ...... se použije obdobně § ... odst. ...‘. (2) Slova ‚přiměřeně‘ ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu lze použít výjimečně; vyjadřuje volnější vztah mezi tímto ustanovením a vymezenými právními vztahy. Používá se například obratu ‚Pro ......se použije přiměřeně § ... odst. ...‘“ (důraz doplněn).

30. Vyslovil–li zákonodárce, že se některá ustanovení plně aplikují jak v případě myslivecké stráže, tak i vůči mysliveckému hospodáři, je třeba jeho vůli respektovat. Správním orgánům ani krajskému soudu nepřísluší hodnotit vhodnost takové zákonné úpravy. Jakkoli jazykový výklad je zpravidla pouze prvotním přiblížením k obsahu právní normy, z ničeho neplyne, že by snad smysl citované zákonné úpravy měl být odlišný od jejího doslovného znění. Ani důvodová zpráva k zákonu o myslivosti ze dne 8. 12. 2001 (sněmovní tisk č. 788/0) v této souvislosti nic bližšího neuvádí.

31. Stejně tak nelze dovodit, že by zákonodárce zvolil uvedenou legislativní techniku omylem. Ostatně racionalitu zákonodárce je nutné předpokládat, neboť jak uvedl Ústavní soud například v nálezu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, „[ú]mysl zákonodárce by měl resultovat především ze zformulovaného textu, a to právě z důvodu právní jistoty. Zde je relevantní především výklad objektivně teleologický, kterým se zjišťuje objektivní význam určitého textu z pohledu znalého adresáta právního předpisu; jinými slovy, jak může určitému textu rozumět znalá osoba, jestliže předpokládá, že daný text byl přijat racionálně uvažujícím zákonodárcem.“ 32. Ostatně i mysliveckému hospodáři svědčí některá veřejnoprávní oprávnění (zejména oprávnění požadovat předložení loveckého lístku a potvrzení o povinném pojištění od osob, které loví v honitbě zvěř, předložení dokladů loveckých psů či zastavení společného lovu, nejsou–li splněny podmínky pro něj stanovené, nebo není–li dbáno bezpečnostních pravidel při použití loveckých zbraní) a povinnosti (například povinnost prokázat se průkazem mysliveckého hospodáře nebo vyloučit z účasti na honu střelce, honce i další osoby, které jsou pod vlivem alkoholu nebo jiných toxických látek, osoby mladší 15 let a osoby, které hrubým způsobem porušily bezpečnostní pravidla; tyto osoby jsou pak povinny místo honu opustit). Taktéž funkce mysliveckého hospodáře s sebou tudíž nese určité prvky veřejné funkce, byť nikoli tak významné jako je tomu u myslivecké stráže.

33. Pro uvedené tedy neobstojí závěr žalovaného, dle něhož na odvolání mysliveckého hospodáře nelze klást stejné nároky jako na odvolání myslivecké stráže.

34. Dle § 13 odst. 2 zákona o myslivosti „[o]rgán státní správy myslivosti ustanovení myslivecké stráže zruší, pokud osoba přestala tuto funkci vykonávat nebo přestala splňovat podmínky stanovené v § 12 odst. 3 nebo se prokáže, že byla ustanovena na podkladě nesprávných nebo nepravdivých údajů. Orgán státní správy myslivosti může ustanovení myslivecké stráže zrušit též na návrh uživatele honitby anebo z vlastního podnětu, pokud myslivecká stráž porušila při výkonu svých povinností tento zákon.“ Těžko lze tedy na základě uvedeného konstruovat způsob odvolání mysliveckého hospodáře, s nímž zákon o myslivosti nikterak nepočítá, tj. automaticky na základě návrhu uživatele honitby.

35. Ze znění zákona se tedy podává, že mysliveckého hospodáře ustanovuje a odvolává orgán státní správy myslivosti (§ 35 odst. 7 zákona o myslivosti). Činí tak ovšem pouze na základě zákonem stanovených důvodů. Pro nynější věc je podstatné, že odvolat mysliveckého hospodáře na návrh uživatele honitby může pouze za situace, kdy myslivecký hospodář porušil při výkonu svých povinností zákon o myslivosti (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, čj. 6 As 226/2014–29, č. 3187/2015 Sb. NSS).

36. V posuzované věci prvostupňový správní orgán odvolal žalobce z funkce mysliveckého hospodáře na návrh uživatele honitby (§ 35 odst. 7 zákona o myslivosti). Učinil tak bez dalšího, aniž by zkoumal splnění podmínky stanovené § 13 odst. 2 téhož zákona, resp. aniž by rozhodnutí ve smyslu uvedeného ustanovení náležitě odůvodnil. Takový postup správního orgánu, aprobovaný žalovaným, činí prvoinstanční i žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Žalobce přitom již ve vyjádření k podkladům před vydáním prvostupňového rozhodnutí namítal a doložil, že k tomu, jak vykonával funkci mysliveckého hospodáře, nebylo připomínek, a to ani ze strany spolku ve formě zápisů z členských schůzí, ani od příslušných správních orgánů (viz shora uvedený protokol o kontrole ze dne 11. 12. 2020 provedené z titulu vykonávané funkce u žalobce krajskou veterinární správou).

37. Závěrem lze doplnit, že pokud by role správních orgánů v odvolání mysliveckého hospodáře na návrh uživatele honitby skutečně spočívala pouze ve formálním posouzení náležitostí návrhu ve smyslu § 37 odst. 2 a § 45 odst. 1 správního řádu, pak by vrchnostenské zapojení orgánu veřejné správy v této souvislosti postrádalo jakýkoli význam.

V. Závěr a náklady řízení

38. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil (§ 78 odst. 3 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Správní orgány jsou právním názorem krajského soudu vázány (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. V případě procesně úspěšného žalobce jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč za žalobu; žalobce výslovně náhradu jiných nákladů řízení ani nepožadoval. Celkové náklady řízení žalobce tedy činí 3 000 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Právní hodnocení krajského soudu IV. A K uplatněným žalobním námitkám IV. B K další vadě napadeného rozhodnutí V. Závěr a náklady řízení