61 A 38/2023–77

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové, ve věci žalobkyně: Solargen.cz, s. r. o., IČO 28891813 sídlem Křižovnická 86/6, 110 00 Praha 1 zastoupená advokátkou Mgr. Ing. Annou Francovou sídlem Údolní 567/33, 602 00 Brno proti žalované: Státní energetická inspekce, ústřední inspektorát sídlem Gorazdova 24, 120 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. SEI–3097/2022, čj. SEI–19528/2023/90.220, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. SEI–3097/2022, čj. SEI–19528/2023/90.220, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Státní energetická inspekce, územní inspektorát pro Jihočeský kraj a Kraj Vysočina (dále jen „správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 5. 5. 2023, sp. zn. SEI–3097/2022, čj. SEI–10715/2023/31.102, zamítla žalobkyninu žádost o stanovení individuálních podmínek podpory, podanou podle § 34a odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o podporovaných zdrojích energie“), a to z důvodu nesplnění podmínek týkajících se investičních nákladů. Podle platné právní úpravy je podpora elektřiny založena na výpočtu vnitřní výnosové míry investice (dále jen „IRR“ – tj. Internal Rate of Return), což vyžaduje, aby do něj byly zahrnuty investiční náklady na výstavbu nebo pořízení výrobny elektřiny. Žalobkyně provozuje fotovoltaickou výrobnu elektřiny (dále též jen „FVE“) pouze na základě nájemní smlouvy a neinvestovala do její výstavby či pořízení. Proto nebylo možné vypočítat IRR a stanovit individuální podmínky podpory. Navíc podpora elektřiny z obnovitelných zdrojů je podle notifikačního rozhodnutí Evropské komise vázána na dobu amortizace zařízení, což v tomto případě, vzhledem k nájmu, nelze uplatnit.

2. Žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím žalobkynino odvolání zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 30. 10. 2023 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobkyně ve své žalobě napadá rozhodnutí správního orgánu, které zamítlo její žádost o stanovení individuálních podmínek podpory pro FVE s odůvodněním, že žalobkyně, jako nájemce výrobny, není nositelem investičních nákladů. Správní orgán vycházel z toho, že investiční náklady nese vlastník výrobny, který však není výrobcem elektřiny, a proto nemá právo žádat o individuální podmínky podpory podle § 34a zákona o podporovaných zdrojích energie. Tento závěr považuje žalobkyně za nesprávný a nezákonný, jelikož podle jejího názoru není v posuzování přiměřenosti podpory důležitá osoba nositele nákladů, ale samotné náklady spojené s výrobou elektřiny.

5. Žalobkyně argumentuje, že při výpočtu IRR je nutné přihlédnout ke všem nákladům, jak investičním, tak provozním, bez ohledu na to, kdo je jejich formálním nositelem. To znamená, že náklady vlastníka výrobny (FV Valeon, s. r. o.) by měly být zohledněny, i když vlastník není výrobcem. Tento závěr je podle žalobkyně v souladu se smyslem a účelem podpory, která se vztahuje na výrobnu elektřiny, nikoli na konkrétní subjekt vlastnící výrobnu. Tento závěr obecně plyne i ze žalobou napadeného rozhodnutí.

6. Správní orgány opomněly důležitou skutečnost, že podpora podle § 34a zákona o podporovaných zdrojích energie se vztahuje k výrobně, nikoli k držiteli licence na výrobu elektřiny. Právní předpisy (ani na úrovni národní či unijní) regulující podporu zdrojů energie z obnovitelných zdrojů výslovně neupravují situaci, kdy vlastník výrobny je odlišný od jejího provozovatele. Není–li rozdělení uvedených rolí výslovně zakázáno, pak je existence dané situace možná, a nelze akceptovat, aby z důvodu rozdělení rolí byl provozovatel FVE znevýhodňován. To by vedlo k nerovnému rozdělování veřejných prostředků a narušení trhu s elektřinou.

7. Z ničeho neplyne, že náklady na nájem výrobny byly do výpočtu IRR zohledněny dvakrát – jednou jako investice vlastníka a podruhé jako nájemné provozovatele. Žalobkyně předložila potřebné účetní doklady, které měly prokázat, že nájemné bylo zohledněno správně, a že nedochází ke zkreslení výpočtu. Žalobkyně předložila také smlouvy o nájmu pozemku a střechy, kde je výrobna umístěna. Tyto smlouvy představují pravidelný náklad, který by byl přítomen i v případě, že by vlastník a provozovatel výrobny byli totožní, jelikož vlastník nemovitostí, na nichž je předmětná výrobna umístěna, je osobou odlišnou od provozovatele a vlastníka výrobny. Náklady z těchto smluv proto musí být při výpočtu IRR zohledněny. Žádné jiné nájemné nebylo v rámci žádosti o stanovení individuálních podmínek podpory uvedeno.

8. Žalobkyně dále namítá, že správní orgán porušil § 3 správního řádu, neboť nezjistil skutkový stav věci tak, aby o něm nebylo pochyb. Zjištění, že žalobkyně v rámci posouzení ekonomických kritérií posuzované výrobny uplatnila nájemné, z obsahu spisu nevyplývá. Stejně tak z ničeho nevyplývá, že by mezi vlastníkem a provozovatelem výrobny existoval nájemní vztah. Podoba právního vztahu mezi vlastníkem a provozovatelem výrobny je dle žalobkyně zcela irelevantní a nemůže být důvodem pro zamítnutí její žádosti.

9. Dále správní orgán nevypořádal žalobkyní opakovaně uplatněnou námitku, že mezi ní a společností FV Valeon existuje úzké propojení (mají stejného jednatele a společníka), což mělo být při posuzování žádosti zohledněno. Žalobkyně také uvedla, že některá aktiva jsou mezi těmito subjekty přeúčtovávána, zatímco pasiva zůstávají na straně vlastníka FVE, což správní orgán nezohlednil.

10. Žalovaná se nevypořádala s jejími námitkami a nevysvětlila, jaké konkrétní právní závěry vyvodila z důvodových zpráv a notifikačních rozhodnutí, na která odkazovala. Žalobkyně namítá, že rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné, protože neobsahuje jasné a konkrétní zdůvodnění, jakým způsobem byly její námitky vypořádány. Argumentace, že investiční náklady nebylo možné zohlednit dvakrát, je vnitřně rozporná, jelikož na jedné straně žalovaná uznává, že při posuzování podpory není rozhodná osoba nositele nákladů, ale na druhé straně zamítá žádost s tím, že sama žalobkyně žádné investice neprovedla.

11. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalované, jakož i správního orgánu prvního stupně, zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalované

12. Žalovaná ve vyjádření k žalobě předně s ohledem na podobnost odvolacích a žalobních námitek odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí a obsah spisu.

13. Žalovaná uvedla, že mezi ní a žalobkyní není sporu o tom, že žalobkyně provozuje předmětnou výrobnu na základě nájemního vztahu a že má právo na provozní podporu elektřiny za splnění zákonných podmínek. Žalovaná souhlasí s tím, že právní vztah výrobce k výrobně může být postaven na bázi vlastnického i užívacího práva [§ 7 odst. 4 písm. e) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon)]. Zároveň však zásadně nesouhlasí s výkladem žalobkyně v otázce, jakým způsobem má být posuzována žádost o stanovení individuálních podmínek podpory.

14. Dle žalované platí, že výrobce, který provozuje výrobnu v nájmu, nenese žádné investiční náklady, protože tyto náklady nese vlastník výrobny. V důsledku toho nelze podle žalované vypočítat IRR, což je klíčový ukazatel pro stanovení individuálních podmínek podpory. Proto žalovaná odmítla žalobkyninu žádost o podporu, protože žádná investice ze strany žalobkyně nebyla uskutečněna, což znamená, že princip výpočtu IRR v jejím případě ztrácí smysl.

15. Žalovaná dále argumentuje, že smluvní vztah mezi provozovatelem a vlastníkem výrobny je soukromoprávním vztahem, který je založen na autonomii vůle stran. Tento vztah nemusí nutně reflektovat investiční náklady na výrobnu, a proto nemá vliv na ekonomická kritéria, která jsou pro posouzení podpory klíčová. Na podporu své argumentace žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2021, čj. 10 Afs 346/2020–43, podle něhož jsou investiční náklady určovány podle účetních předpisů, a náklady, které souvisejí s pořízením hmotného majetku, musí být s tímto majetkem přímo spojeny. Nájemné podle žalované nemůže být považováno za investiční náklad, protože nájem je standardním provozním výdajem, nikoli investicí do výrobny.

16. Dle žalované nelze akceptovat, že by investiční náklady měly být při výpočtu IRR zohledněny dvakrát – jednou jako nájemné a podruhé jako investice vlastníka výrobny. Takový postup by podle žalované zkresloval výpočet a uměle navyšoval výdajovou stránku, což by vedlo k nesprávným závěrům o přiměřenosti podpory.

17. K námitce, dle které je do výpočtu IRR je nutné zahrnout nájemné ze smluv o nájmu pozemku a nájmu střechy, neboť jde o náklad, který by byl dán i v případě, kdy by vlastník výrobny byl totožný s jejím provozovatelem, žalovaná odkázala na § 47 vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, taktéž na celý výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu.

18. Žalovaná také zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí nepopírá právo žalobkyně provozovat výrobnu a čerpat provozní podporu, ale pouze odmítá možnost, aby žalobkyně získala individuální podmínky podpory založené na výpočtu IRR, který pro ni není relevantní, protože nenese investiční náklady. K výpočtu IRR žalovaná poukázala na vyhlášku č. 72/2022 Sb., o zajištění přiměřenosti poskytované provozní podpory zdrojů energie, a její přílohy.

19. K namítanému nesprávnému skutkovému závěru, že žalobkyně v rámci posouzení ekonomických kritérií posuzované výrobny uplatnila nájemné, žalovaná uvedla, že jej vyvrací sama žalobkyně, která dále konstatovala, že „ani SEI v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně neuvádí, že by bylo nájemné za užívání výrobny žalobkyní v rámci žádosti uplatněno.“ 20. Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí uvedla důvody výroku, z jakých podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí bylo vycházeno, ozřejmila úvahy, kterými se řídila při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů a v jakém právním předpisu měla oporu, prokazatelně reagovala v napadeném rozhodnutí na námitky obsažené v odvolání a vypořádala je. Zákonným požadavkům odpovídá též výrok rozhodnutí. Žalobou napadené rozhodnutí je v souladu se zásadami zákonnosti a materiální pravdy. Žalovaná vycházela z dohod uzavřených mezi žalobkyní a vlastníkem výrobny ze dne 27. 10. 2010, které byly součástí předloženého licenčního spisu vedeného Energetickým regulačním úřadem.

21. Žalovaná v reakci na námitky žalobkyně ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí uvedla, že z napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že se zabývala žádostí žalobkyně ze dne 7. 10. 2022 týkající se stanovení množství elektřiny pro odvod, a všechny námitky byly v odvolacím řízení vypořádány.

22. Žalovaná uvedla, že relevantní jsou především ekonomické údaje z účetnictví společnosti FV Valeon, protože ta je nositelem investičních nákladů výrobny, a nikoli žalobkyně. Žalovaná tak nesouhlasí s tvrzením, že by nebyly zohledněny relevantní skutečnosti, zejména vztah mezi provozovatelem a vlastníkem výrobny, a že by se nejednalo o vnitřně konzistentní rozhodnutí.

23. V otázce, zda odůvodnění rozhodnutí bylo založeno na důvodových zprávách místo právních předpisů, žalovaná odmítla tvrzení žalobkyně, že se tímto způsobem odůvodnění stalo nepřezkoumatelným. Argumentovala, že rozhodnutí bylo postaveno na zákonných ustanoveních a judikatuře, a nikoli na důvodových zprávách, a že veškeré právní úvahy byly podloženy relevantními předpisy.

24. Žalovaná trvá na tom, že rozhodnutí není nepřezkoumatelné ani pro nedostatek důvodů, ani pro nesrozumitelnost. Zdůrazňuje, že žalobkyně neprokázala, že by zamítnutí její žádosti bylo nesprávné či neopodstatněné, a že její tvrzení o vnitřní rozpornosti rozhodnutí nejsou podložena relevantními důkazy.

25. Žalovaná navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Shrnutí repliky

26. Žalobkyně v replice k vyjádření žalované upozorňuje na nedostatky odůvodnění správního rozhodnutí, zejména na opomenutí zásadních námitek. Ačkoli se správní orgány dle žalobkyně zabývaly jejími odvolacími námitkami, výsledné rozhodnutí nelze považovat za řádné ani komplexní. Správní rozhodnutí nereflektuje klíčové právní otázky a obsahuje citace nesouvisejících právních předpisů bez vysvětlení jejich relevance.

27. V otázce nájmu výrobny žalobkyně nesouhlasí s tvrzením, že tato otázka je nesporná. Poukazuje na to, že právní vztah mezi vlastníkem a provozovatelem výrobny není pro posouzení podpory dle § 34a zákona o podporovaných zdrojích energie relevantní. Dále zdůrazňuje, že správní orgány nesprávně vykládají licenční dohody o užívání výrobny jako nájemní vztah, ačkoli k tomu nemají dostatečné důkazy. Pro tento závěr chybí především znak úplatnosti nájemního vztahu.

28. Žalovaná tvrdí, že pro posouzení žádosti jsou rozhodující ekonomické údaje z účetních dokladů vlastníka FVE (FV Valeon), přičemž osoba, která nese investiční náklady, není klíčová. Zároveň však do výpočtu IRR odmítá zahrnout investiční náklady vlastníka výrobny, protože vlastník není provozovatelem. Tento přístup podle žalobkyně popírá samotný smysl a účel podpory obnovitelných zdrojů energie. Žalovanou citovanou judikaturu považuje žalobkyně pro výklad podmínek dle zákona o podporovaných zdrojích energie za irelevantní.

29. Žalovaná nereflektuje zásadní skutečnost, že provozovatel a vlastník výrobny jsou propojené osoby. Žalovaná navíc chybně směšuje otázku nájmu výrobny a nájmu nemovitostí, na kterých je FVE umístěna. Vlastník pozemků a budovy, kde je posuzovaná výrobna FVE umístěna, je odlišný od osoby vlastníka FVE; mezi těmito osobami tudíž existuje smlouva o nájmu a nájemné (myšleno nájemné za užívání nemovitostí) je nákladem, který je nutné při výpočtu IRR výrobny zohlednit.

30. Nájem samotné výrobny žalobkyně nikdy v rámci řízení o stanovení individuálních podmínek podpory neuplatnila a nemohl být do výpočtu IRR zahrnut dvakrát. Investiční náklady, které byly zahrnuty do výpočtu, se týkaly pouze nájmu nemovitostí, na kterých je výrobna umístěna, což jsou náklady jasně související s provozem FVE.

31. Na závěr žalobkyně upozorňuje na logické rozpory v závěrech žalované. Žalovaná tvrdí, že žádost žalobkyně byla zamítnuta nikoli kvůli rozdílnosti vlastníka a provozovatele výrobny, ale protože provozovatel nenese investiční náklady, které nese vlastník výrobny. Tento argument považuje žalobkyně za chybný a poukazuje na to, že pokud by správní orgány tento přístup uplatňovaly, vyloučily by z podpory všechny osoby, které užívají výrobny na základě jiného právního vztahu než vlastnického práva.

32. Žalobkyně závěrem shrnuje, že správní orgány porušily zásadu materiální pravdy a nesprávně posoudily obsah dohod o užívání výrobny.

V. Shrnutí dupliky a jejího doplnění

33. Žalovaná v rámci stručné dupliky pouze zopakovala již výše uvedený závěr, dle něhož žalobkyně není nositelem investičních nákladů, a tudíž jakýkoliv výpočet vnitřního výnosového procenta investic do výrobny je v jejím případě popřením principu samotného ekonomického kritéria vnitřního výnosového procenta investic.

34. V pozdějším doplnění žalovaná poukázala na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2024, čj. 55 A 47/2023–50, který její argumentaci podporuje.

VI. Právní hodnocení krajského soudu

35. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

36. Žaloba je důvodná.

37. Krajský soud předesílá, že nepovažoval za nutné provádět ve věci jakékoli dokazování, neboť skutkový stav je dostatečně zachycen ve správním spisu. VI.A K námitkám nepřezkoumatelnosti 38. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti, jejichž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Těmto námitkám nepřisvědčil.

39. Žalobkyně předně namítla nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované pro nedostatek důvodů spočívající v tom, že se nevypořádala s odvolacími námitkami a nevysvětlila, jaké konkrétní právní závěry vyvodila z důvodových zpráv a notifikačních rozhodnutí, na které odkazovala.

40. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

41. Žalobou napadené rozhodnutí vychází z poměrně jednoduché úvahy, dle které žalobkyně na rozdíl od vlastníka FVE nenesla investiční náklady, neboť má FVE pouze v nájmu, a nelze tak v jejím případě z povahy věci provést výpočet IRR. Již sama tato úvaha – jakkoli stručná – představuje přezkoumatelnou odpověď na uplatněné námitky. Skutečnost, že se s ní žalobkyně neztotožňuje, nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované nezakládá.

42. Dále žalobkyně uplatnila námitku vnitřní rozpornosti, kterou krajský soud vyhodnotil jakožto námitku nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost. Ta měla spočívat v tom, že na jedné straně žalovaná uznává, že při posuzování podpory není rozhodná osoba nositele nákladů, ale na druhé straně zamítá její žádost s tím, že sama žádné investice neprovedla.

43. Pokud jde o otázku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nesrozumitelnost, lze poukázat na rozsudek ze dne 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013–25, v němž Nejvyšší správní soud dovodil, „že rozsudek by byl nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, pokud by z něj nebylo lze jednoznačně dovodit, jakým právním názorem je správní orgán po zrušení svého rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 80/2009–132 ze dne 22. září 2010), nebo pokud by z něj nevyplývalo, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 28/2008–76 ze dne 21. srpna 2008), pokud by jeho odůvodnění bylo vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 94/2007–107 ze dne 31. ledna 2008), či pokud by jeho výrok byl vnitřně rozporný nebo by z něj nebylo možno zjistit, jak vlastně soud rozhodl (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 58/2003 ze dne 4. prosince 2003, 133/2004 Sb. NSS) a v některých jiných speciálních případech. Nicméně, s tímto kasačním důvodem je nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení (v případě nositelů veřejných subjektivních práv je ve hře též jejich základní právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a koneckonců ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy, nemluvě o nákladech, jež jsou se soudním přezkumem spojeny.“ Jakkoli uvedené závěry Nejvyšší správní soud vyslovil v souvislosti s rozsudkem soudu, lze je nepochybně vztáhnout též na rozhodnutí správního orgánu.

44. Takovouto vadou žalobou napadené rozhodnutí netrpí. Žalovaná vysvětlila, že situace, kdy provozovatelem FVE není její vlastník ale nájemník, je specifická kvůli možnému dvojímu uplatnění nájemného „a to jak v podobě investičních nákladů vlastníka výrobny, tak v podobě pravidelného nájemného jako nákladu výrobce, který výrobnu provozuje v režimu nájmu a tento nájem hradí vlastníkovi výrobny.“ Dále žalovaná uvedla, že „odvolatel není nositelem investičních nákladů a tudíž jakýkoliv výpočet vnitřního výnosového procenta investic je v jeho případě popřením principu samotného ekonomického kritéria vnitřního výnosového procenta investic, protože odvolateli jako nájemci se žádný projekt nemůže během svého životního cyklu vyplatit či nevyplatit“. Na těchto závěrech krajský soud nic nesrozumitelného (ve smyslu citované judikatury) nespatřuje.

45. Shora uvedené však neznamená, že se jedná zároveň o závěry správné, resp. že se s nimi ztotožňuje též krajský soud. Ten totiž vychází ze zásady, že institut nepřezkoumatelnosti je vyhrazen pouze pro velmi závažné vady správních rozhodnutí, v nichž nelze seznat jak a na základě jakých důvodů správní orgán věc posoudil. VI.B K věci samé 46. Krajský soud se dále zabýval námitkami věcné povahy, které jsou naopak důvodné. Není účelné, aby se soud blíže vyjadřoval k jednotlivým dílčím námitkám, neboť chybné je již samotné východisko žalované, dle které žalobkynině žádosti nelze vyhovět, protože není vlastníkem FVE a nenesla žádné investiční náklady.

47. V této souvislosti lze poukázat na nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2024, čj. 3 As 89/2024–58, který v obdobné věci dospěl k následujícím závěrům: „

24. Podle § 34a odst. 1 zákona o POZE žádosti o stanovení individuálních podmínek podpory podle § 34 odst. 2 může výrobce pro případ, že hodnota vnitřního výnosového procenta investice do výrobny elektřiny za dobu trvání práva na podporu pro výrobnu elektřiny nedosáhne 6,3 %, požádat Inspekci rovněž o stanovení celkového množství elektřiny, za které se hradí odvod. Podle odstavce 2 téhož ustanovení žádost o stanovení celkového množství elektřiny, za které se hradí odvod, může podat i výrobce, který vyrábí elektřinu ve výrobně elektřiny náležející do sektoru, ve kterém nebylo zjištěno riziko nadměrné podpory, pokud hodnota vnitřního výnosového procenta investice do výrobny elektřiny za dobu trvání práva na podporu pro výrobnu elektřiny nedosáhne 6,3 %. Podle odstavce 3 Inspekce na základě žádosti výrobce podle odstavce 1 nebo 2 stanoví v MWh celkové množství elektřiny, za které se hradí odvod, vyrobené po 1. lednu 2022, tak, aby hodnota vnitřního výnosového procenta investice do výrobny elektřiny za dobu trvání práva na podporu pro výrobnu elektřiny dosáhla 6,3 %. Způsob výpočtu množství elektřiny, za které se hradí odvod, stanoví prováděcí právní předpis. Prováděcím předpisem je vyhláška č. 72/2022 Sb.

25. Nejvyšší správní soud přisvědčuje krajskému soudu a žalobkyni, že citované ustanovení ani vyhláška výslovně neomezují stanovení individuální podpory na osoby, která samy investiční náklady vynaložily, a důsledně hovoří o investicích [kohokoli] do výrobny elektřiny. Investiční náklady, které jsou relevantní pro stanovení individuálních podmínek podpory, se tedy vztahují právě k této výrobně a nikoli k určité osobě, která je přímo vynaložila. Dále, pokud jsou splněny podmínky v hypotéze § 34a odst. 1, resp. 2 zákona o POZE, stěžovatelka musí individuální podmínky podpory stanovit ve výši, kterou zákon určuje.

26. V nyní projednávané věci stěžovatelka netvrdí, že by investiční náklady ve vztahu k výrobně FVE Ralsko vůbec nebyly vynaloženy či že by nebyly vynaloženy v žalobkyní uvedené výši. Svoje stanovisko odvíjí pouze ze skutečnosti, že investiční náklady uplatňuje výrobce jako nájemce, tj. osoba odlišná od vlastníka FVE Ralsko, která přímo investiční náklady nevynaložila. Znamená to, že stěžovatelka de facto rozšiřuje hypotézu § 34a zákona o POZE v rozporu s jeho gramatickým vyjádřením o další podmínku, totiž že žadatel musel sám přímo investiční náklady vynaložit. Uplatňuje tedy značně restriktivní výklad tohoto ustanovení, který však není opodstatněný. Naopak krajský soud dané ustanovení vyložil v souladu s jeho zněním, pokud v něm tuto podmínku nenalezl. Totéž platí i o prováděcí vyhlášce č. 72/2022 Sb.

27. Nejvyšší správní soud též souhlasí s krajským soudem, že přidání výše uvedené nové podmínky nad rámec zákona by z podpory fakticky vyloučilo žalobkyni a veškeré další výrobce elektřiny, které výrobnu užívají nikoli jako vlastníci ale na základě odvozeného právního titulu, jakým je právě i nájem (jak je tomu v nyní projednávané věci). Vznikl by tak neodůvodněný rozdíl, takže z vynaložených investičních nákladů a následného omezení odvodu s ohledem na stanovenou návratnost investice by měla prospěch jen určitá skupina výrobců, zatímco výrobci jiní (s odvozeným právním titulem užívání výrobny) by tento prospěch získat nemohli.

28. Takový postup postrádá racionalitu a konec konců by byl i v rozporu s principem rovnosti před zákonem a ústavně zaručenou svobodou podnikání (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podnikatelé totiž mohou v mezích zákona strukturovat svoje podnikání podle své svobodné úvahy, tedy i tak, že ‚oddělí‘ vlastnictví výrobny elektřiny ze sluneční energie od jejího provozu, který za úplatu na základě smlouvy svěří osobě jiné, která je držitelem příslušné licence na výrobu elektřiny podle energetického zákona.

29. Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že jeho výše uvedený výklad je také v souladu s účelem zkoumané zákonné úpravy, který je přímo patrný též z textu zkoumaných ustanovení. Jejím účelem zjevně je umožnit, aby odvodu nepodléhala elektřina vyrobená (zde) ze sluneční energie, pokud by odvod odčerpal příjmy z prodeje vyrobené elektřiny v míře, která přesahuje zákonem stanovené IRR ve výši 6,3 %. Jinak řečeno, zákonodárce zamýšlel zachovat odvodem nezatíženou určitou část příjmů z vyrobené elektřiny, která odpovídá stanovené návratnosti investice do výrobny elektřiny. Kdo tyto investiční náklady vynaložil je lhostejné.

30. Ekonomicky je přitom v projednávané věci nesporné, že vlastník výrobny, který investiční náklady přímo vynaložil, sanuje tyto náklady z nájemného, které mu platí žalobkyně jako provozovatel FVE Ralsko (která též byla žadatelem o stanovení individuálních podmínek podpory). Jak správně uvádí žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti, pokud by žádost o stanovení individuálních podmínek podpory podal v nynější věci vlastník výrobny, musela by stěžovatelka tuto žádost zamítnout, neboť ten není výrobcem elektřiny a nachází se tedy mimo osobní působnost § 34a zákona o POZE. Nenastává zde tedy situace, kdy by různé osoby mohly uplatnit daňové zvýhodnění dvakrát – taková situace by již byla v rozporu s účelem právní úpravy, nicméně ta v projednávané věci nenastala a nastat ani nemůže z výše uvedeného důvodu.“ 48. Krajský soud považoval za vhodné citovat shora uvedené pasáže odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu v plném znění, neboť jsou přenositelné i na nyní posuzovanou věc. Dávají přitom zcela jednoznačnou odpověď na otázku, zda může žádost dle § 34a odst. 2 zákona o podporovaných zdrojích energie úspěšně podat též výrobce, který není vlastníkem FVE. Z citovaného rozsudku mimo jiné vyplývá, že výrobce může coby investiční náklady uplatnit nájemné, které hradí vlastníku výrobny. Tím spíše je pak třeba zohlednit nájemné, které výrobce hradí vlastníku nemovitostí, na se nichž výrobna nachází, jak je tomu v nynější věci. Soukromoprávní ujednání, na jejichž základě žalobkyně provozuje FVE namísto jejího vlastníka, nejsou pro posouzení věci podstatná.

49. Již z uvedeného je zřejmé, že žalobou napadené rozhodnutí neobstojí. Zbylými dílčími námitkami se tak krajský soud pro nadbytečnost nezabýval.

VII. Závěr a náklady řízení

50. Pro konstatované vady krajský soud rozhodnutí žalované zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc jí vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaná je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázána (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

51. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

52. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokátky za zastupování v řízení o žalobě ve výši 3 × 3 100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava věci, sepsání žaloby a sepsán repliky) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 3 × 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 10 200 Kč. Jelikož je zástupkyně žalobkyně, resp. advokátní kancelář, v níž působí, plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně na částku 12 342 Kč. Celkové žalobkyniny náklady řízení tedy činí 15 342 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně.

53. Žalovaná, který neměla v soudním řízení úspěch, nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalované IV. Shrnutí repliky V. Shrnutí dupliky a jejího doplnění VI. Právní hodnocení krajského soudu VI.A K námitkám nepřezkoumatelnosti VI.B K věci samé VII. Závěr a náklady řízení