61 A 4/2016 - 77

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Venclovou, Ph.D., ve věci žalobce: L.K., nar. dne „X“, bytem „X“, zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18.11.2015, č.j. 73974/2015/ODSH/8, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci: Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl v souladu s ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále s.ř.), odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Hlinsko (dále správní orgán I. stupně) ze dne 9.9.2015, č.j. Hl/18015/2015/ODP. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků dle ust. 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále zákon o silničním provozu). Daných přestupků se měl dopustit tím, že dne 8.5.2015 kolem 23:11 hod. jako řidič motorového vozidla tov. značky Ford, reg. zn. vozidla XY, jedoucího ve směru od obce Hlinsko po vedlejší pozemní komunikaci silnici II/343, ulice Hlinecká v obci Trhová Kamenice a odbočující, na křižovatce s hlavní silnici I/37, vpravo na hlavní pozemní komunikaci, silnici I/37 ve směru na obec Chrudim, porušil ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu tím, že nerespektoval svislou dopravní značku DZ P6 („stůj, dej přednost v jízdě“) umístěnou v jeho směru jízdy, při silnici II/343 před výše uvedenou křižovatkou na úrovni restaurace „Na Radnici“ a následně při projíždění křižovatkou nezastavil v rozporu s ust. § 22 odst. 4 zákona o silničním provozu na takovém místě, odkud by měl náležitý rozhled do křižovatky, bez zastavení stále plynulou rychlostí pokračoval v jízdě do křižovatky a odbočil vpravo na hlavní pozemní komunikaci I/37 ve směru jízdy na obec Chrudim. Svým jednáním tak porušil ust. § 4 písm. c) a § 22 odst. 4 zákona o silničním provozu. Za uvedené přestupky byla žalobci uložena v souladu s ust. § 125 c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu a ust. § 11 odst. 1 písm. b a § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále zákon o přestupcích), peněžitá pokuta ve výši 1.500 Kč. Na základě ust. § 79 odst. 1 zákona o přestupcích poté byla žalobci uložena povinnost uhradit paušální náhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Žalovaný odůvodnil žalobou napadené rozhodnutí tím, že správní orgán I. stupně vycházel při rozhodnutí ze spolehlivě zjištěných skutečností a žalobci bylo dostatečně prokázáno, že se daných přestupků dopustil. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonem stanovené lhůtě dle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.) žalobu ke zdejšímu krajskému soudu, jíž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalobní body: Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a nesrozumitelné. Předně žalobce namítá, že místo skutku je uvedeno ve výrokové části rozhodnutí nesprávně, protože se žalobce daného deliktního jednání nemohl na zde uvedeném místě dopustit, když se jedná o místo s názvem Raisovo náměstí nikoli ulice Hlinecká. Místo přestupku přitom nelze určit ani jako silnici II/343 či silnici I/37 (vzhledem k jejich délce), a dokonce ani jako křižovatku silnic II/343 a I/37 (vzhledem k tomu, že se zde nacházejí dvě křižovatky vzdálené 500 m). Dále žalobce namítal, že je rozhodnutí věcně nesprávné, jelikož měl dle tohoto rozhodnutí spáchat více přestupků, ale v rozhodnutí není uvedeno, kolik jich měl spáchat a v samotném výroku je uveden toliko jeden přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Další vadu rozhodnutí žalobce spatřuje v tom, že nebylo řádně podepsáno uznávaným elektronickým podpisem oprávněné úřední osoby, jelikož je tento podpis umístěn pouze na první straně rozhodnutí, nikoli až na poslední straně (není tedy podepsáno celé rozhodnutí). Navíc se jedná o podpis M.B. jako zkušebního komisaře, nikoli o podpis oprávněné úřední osoby J.R.. S touto námitkou poté úzce souvisí námitka další, kdy žalobce považuje dané rozhodnutí za vadné, protože bylo oznámení o zahájení řízení o přestupku a předvolání obviněného k ústnímu jednání ze dne 15.6.2015 podepsáno M.B. jako vedoucím odboru, nikoli pověřenou úřední osobou. Dále žalobce namítl, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), podle kterého mělo být jeho trestní obvinění projednáno před soudem, kdy k ochraně jeho práv nepostačí pouze možnost podat správní žalobu. Odkázal přitom na francouzskou a britskou právní úpravu. Další námitka žalobce se týká nenaplnění materiální stránky přestupku, neboť má za to, že by při nerespektování dané dopravní značky nemohl nikoho ohrozit – odbočoval doprava (z tohoto směru tak nemohlo žádné vozidlo přijíždět, jelikož je zde plná čára) a z levé strany byl úsek silnice zcela přehledný. Sankce udělená žalobci je tak nepřiměřeně vysoká. Žalobce se navíc tohoto přestupku ani nedopustil, když před značkou zastavil tak, aby měl na křižovatku náležitý rozhled. Tuto skutečnost však záznam pořízený Policií ČR nezachytil, jelikož byl pořizován z místa, z něhož nebylo zastavení viditelné, což dokazuje situační nákres místa přestupku. Konečně žalobce namítl, že byl daný přestupek odhalen nedovoleným způsobem, když byl videozáznam pořízen Policií ČR z policejního vozu, který nebyl účelově osvětlen, čímž zasahující policisté nepřípustně narušovali soukromí spoluobčanů, když natáčejí lidi a vozidla pohybující se před služebním vozidlem. V poslední námitce žalobce tvrdí, že činnost odvolacího orgánu byla ryze formální. Z uvedených důvodů proto žalobce navrhl zrušení žalovaného rozhodnutí, resp. rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Vyjádření žalovaného, replika žalobce: Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žaloba směřuje pouze do rozhodnutí správního orgánu I. stupně a navrhl její zamítnutí. Výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně považuje za zcela přesný, jasný a srozumitelný, kdy byl žalobce uznán vinným ze spáchání dvou přestupků řádně specifikovaných v rozhodnutí. Spáchání daných přestupků žalobcem přitom bylo dostatečně prokázáno spisovým materiálem, zejména záznamem Policie ČR, která je dle § 2 zákona o Policii ČR oprávněna odhalovat trestné činy a přestupky. K nesprávnému podpisu rozhodnutí a dalších písemností žalovaný uvedl, že je M.B. vedoucím odboru dopravy a je tedy oprávněn dané písemnosti podepisovat. Rovněž nebyl ani porušen čl. 6 Úmluvy, když je žalovaný oprávněn k projednání věci dle zákonů ČR. Konečně uvedl, že rozhodoval o blanketním odvolání žalobce, takže postupoval zcela v souladu se zákonem. V replice žalobce opětovně zopakoval své námitky, které dále rozvinul. Dle jeho názoru je napadeno primárně rozhodnutí žalovaného, jelikož je ve veřejném zájmu, aby nebyla odsouzena nevinná osoba. K naplnění skutkové podstaty dvou přestupků poté nemohlo dojít, jelikož by tím došlo k porušení zásady ne bis in idem. Vzhledem k tomu, že pak nebylo rozhodnutí řádně podepsáno, nepočala ani běžet lhůta pro podání odvolání, resp. dané rozhodnutí nemohlo nabýt právní moci. Posouzení věci krajským soudem: Krajský soud po zjištění, že byla žaloba proti pravomocnému rozhodnutí žalovaného podána oprávněnou osobou (§ 65 s.ř.s.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 1 s.ř.s.) a po zjištění, že je žaloba přípustná (§ 68 s.ř.s.), přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů (§ 71 odst. 1 písm. d) a § 75 odst. 2 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při přezkoumávání rozhodnutí přitom zdejší soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s., přičemž ve věci se uskutečnilo jednání. Z obsahu správního spisu zjistil krajský soud následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti: Dne 8.6.2015 došlo správnímu orgánu I. stupně oznámení o přestupku Policie ČR z téhož dne, v němž je mimo jiné uvedeno, že je žalobce podezřelý ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, když porušil ust. § 4 písm. a), b), c) a § 22 odst. 4 téhož zákona. O celém přestupku byl pořízen služební videokamerou záznam. Oznámení o přestupku přitom bylo podpořeno úředním záznamem Policie ČR pořízeným pprap. CH. a pořízeným videozáznamem. Z něj je patrno, že vozidlo reg. zn. XY bez zastavení stále stejnou rychlostí pokračovalo v jízdě, kdy vjelo do křižovatky a odbočilo doprava ve směru své jízdy. Ve věci byl dne 9.6.2015 určen J.R. jako osoba oprávněná provádět úkony ve správním řízení. M.B., vedoucí odboru dopravy správního orgánu I. stupně, vypracoval ve věci dne 15.6.2015 oznámení o zahájení řízení a předvolání obviněného k ústnímu jednání spojeného s výslechem svědka, jímž žalobci oznámil obvinění ze spáchání výše uvedeného přestupku a předvolal jej k ústnímu jednání nařízenému na 15.7.2015. Oznámení bylo žalobci doručeno dne 16.6.2015. Svědek I.CH., zasahující policista, ve své výpovědi učiněné po řádném poučení při ústním jednání dne 15.7.2015, uvedl, že v rozhodný den probíhala dopravně bezpečnostní akce, při které spolu s kolegou kontroloval respektování dopravního značení v obci Trhová kamenice. Na náměstí před křižovatkou se silnicí I/37 proto překontrolovali dopravní značení, dopravní značka P6 - „stůj, dej přednost v jízdě,“ ve směru příjezdu od Hlinska k dané křižovatce u restaurace Na Radnici, a následně vozidlo Policie ČR umístili na přilehlé parkoviště a nastavili videokameru tak, aby bylo vidět, zda tuto dopravní značku přijíždějící vozidla respektují, tedy zastaví na hranici křižovatky, tj. na místě, kde je možné mít rozhled na situaci v křižovatce, u dané křižovatky je totiž přechod pro chodce, a pokud by řidič toto značení nerespektoval a pokračoval směrem na Chrudim mohlo by dojít k vážnému následku. Kolem 23.00 hod. projelo dané místo bez zastavení osobní vozidlo, které pokračovalo směrem na Chrudim. Jako řidič daného vozidla byl ztotožněn žalobce. Žalobce se spácháním daných přestupků nesouhlasil, proto s ním bylo sepsáno oznámení o přestupku, které žalobce odmítl podepsat, ani se k němu nikterak nevyjádřil. Svědek CH. přitom při výslechu vytvořil i situační nákres, ze kterého je patrné, že policejní vozidlo stálo přímo naproti restauraci Na Radnici a přechodu, který k této restauraci vede, tedy po levé straně silnice I/37 – v místě, které se nachází v bezprostřední blízkosti předmětné křižovatky. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání výše specifikovaných přestupků ve smyslu § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Jejich skutkovou podstatu přitom naplnil tím, že dne 8.5.2015 kolem 23:11 hod. jako řidič motorového vozidla tov. značky Ford, reg. zn. XY, jedoucího ve směru od obce Hlinsko po vedlejší pozemní komunikaci silnici II/343, ulice Hlinecká v obci Trhová Kamenice a odbočující na křižovatce s hlavní silnici I/37, vpravo na hlavní pozemní komunikaci, silnici I/37 ve směru na obec Chrudim, porušil ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu tím, že nerespektoval svislou dopravní značku DZ P6 („stůj, dej přednost v jízdě“) umístěnou v jeho směru jízdy, při silnici II/343 před výše uvedenou křižovatkou, a v rozporu s ust. § 22 odst. 4 zákona o silničním provozu nezastavil na takovém místě, odkud by měl náležitý rozhled do křižovatky, bez zastavení stále plynulou rychlostí pokračoval v jízdě do křižovatky a odbočil vpravo na hlavní pozemní komunikaci I/37 ve směru jízdy na obec Chrudim. Svým jednáním tak porušil ust. § 4 písm. c) a § 22 odst. 4 zákona o silničním provozu. Rozhodnutí odůvodnil správní orgán I. stupně tím, že v dané věci došlo k naplnění formálních i materiálních znaků přestupku, kdy se žalobce dopustil daných přestupků z nevědomé nedbalosti. Samotné písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí je přitom opatřeno vlastnoručním podpisem M.B., vedoucího odboru dopravy. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 6.10.2015 blanketní odvolání, které ani po výzvě učiněné dne 7.10.2015 v souladu s ust. § 37 odst. 3 s.ř., jež mu byla doručena dne 16.10.2015, nedoplnil. Při soudním jednání zdejší krajský soud provedl důkaz fotografiemi předloženými žalobcem a založenými na čl. 1-3 soudního spisu a jejich ověřením na www.seznam.cz, ze kterých je patrno, že se ve městě Trhová Kamenice nachází ulice Hlinecká, a to na silnici II/343, která ústí v křižovatku s I/37, přičemž se v místě před křížením již jedná o Raisovo náměstí, kde se nachází restaurace „Na Radnici.“ Před ní je umístěna daná dopravní značka. Dále z tohoto dokazování vyplývá, že se tyto dvě silnice stýkají ještě na dalším místě, ale zde se nenachází ani tato restaurace, ani předmětná dopravní značka. Další dokazování krajský soud neprováděl, když důkazy navržené žalobcem pod obrázky č. 4 a 5 žaloby nebyly čitelné a ostatní navržené důkazy byly nadbytečné. Navržený důkaz dožádání orgánu státní správy ohledně délky daných silnic, čtení hesla těchto silnic, jakož i samotné promítání videozáznamu pořízeného Policií ČR jsou přitom nadbytečné vzhledem k výše provedenému dokazování týkajícího se samotného místa spáchání přestupku i vzhledem k samotnému dokazování provedenému v rámci správního řízení, o němž soudu nevznikly žádné důvodné pochybnosti. Krajský soud se po přezkoumání napadeného rozhodnutí zcela ztotožňuje s právním názorem žalovaného vysloveným v jeho rozhodnutí i s právním názorem vysloveným v rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Smyslem soudního přezkumu není podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody s názorem soudu a odůvodněním napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění, jak již setrvale rozhoduje NSS (viz např. rozsudek NSS ze dne 27.7.2007, č.j. 8 Afs 75/2005-130, dostupný na www.nssoud.cz). K jednotlivým žalobním námitkám žalobce dále krajský soud uvádí následující argumentaci. Předně je třeba uvést, že soud nesdílí názor žalovaného, že je žalobou napadáno toliko rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Jednak tvoří rozhodnutí správního orgánu I. stupně a správního orgánu odvolacího tvoří jeden celek (viz např. rozhodnutí NSS ze dne 19.11.2009, č.j. 1 Afs 88/2009 – 48, rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz) a jednak žalobce ve své žalobě zjevně napadá rozhodnutí žalovaného, kdy tvrdí, že se jedná o rozhodnutí vydané v rámci formálního postupu, na základě kterého došlo k potvrzení nezákonného rozhodnutí. Dle ust. § 77 zákona o přestupcích (dle znění platného a účinného v době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tj. do 30.9.2015) musí výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1). V daném případě žalobce brojí vůči řádnému označení místa spáchání přestupku, kdy se údajně nemohl dopustit daného deliktního jednání na ulici Hlinecká, protože předmětná komunikace nese na daném místě označení Raisovo náměstí. Tuto námitku však zdejší soud považuje za nedůvodnou, neboť se míjí se skutečným způsobem vymezení skutku. Ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně je místo specifikováno dostatečně určitě, když je uvedeno, že se daného přestupku žalobce dopustil, když projížděl ulicí Hlinecká (silnice II/343, jež v místě spáchání přestupku nese označení Raisovo náměstí) a odbočoval na křižovatce s hlavní silnicí I/37 vpravo na tuto hlavní pozemní komunikaci (silnici I/37) ve směru na obec Chrudim na úrovni restaurace „Na Radnici“. Z uvedeného místního označení tak lze zcela jasně dovodit, na kterém místě k přestupku došlo, silnice II/343 zde toliko určuje směr jízdy žalobce, nikoli bez dalšího samotné místo spáchání přestupku. K tomuto označení totiž bylo použito nejen označení směru jízdy žalobce z ulice Hlinecká na silnici I/37, ale primárně označení umístění předmětné dopravní značky u restaurace „Na Radnici.“ Takováto restaurace je přitom v daném městě jediná a zcela tak odlišuje dvě žalobcem zmíněné křižovatky silnic II/343 a I/37. Rovněž se pouze u této křižovatky nachází daná dopravní značka. Rovněž i další námitku žalobce týkající se neurčitosti výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně považuje krajský soud za nedůvodnou. V předmětném výroku je jasně uvedeno, že žalobce svým jednáním porušil ust. § 4 písm. c) a ust. § 22 odst. 4 zákona o silničním provozu. Krajský soud se ztotožňuje s žalobcem potud, že je v obecné rovině třeba zabránit dvojímu trestání (viz např. rozsudek NSS ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011- 163: „Jinak řečeno, k tomu, aby bylo možné postihnout pachatele na základě totožného jednání za dva různé delikty, nestačí samotná existence dvou nominálně odlišných skutkových podstat deliktu. Teprve odlišnost v právně významném následku jednání zakládá existenci dvou samostatných skutků.“) Ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu přitom uvádí, že je účastník provozu na pozemních komunikacích povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Tato povinnost je přitom stanovena obecně pro všechny účastníky silničního provozu bez ohledu na to, zda se jedná o řidiče či chodce. Ust. § 22 téhož zákona poté stanoví, že na příkaz dopravní značky „Stůj, dej přednost v jízdě!“ musí řidič zastavit vozidlo na takovém místě, odkud má do křižovatky náležitý rozhled. Toto ustanovení přitom ukládá speciální povinnost toliko řidiči, který vjíždí do křižovatky – je povinen nejen zastavit, ale zastavit na takovém místě, odkud má do křižovatky náležitý rozhled. V daném případě se tedy jedná o rozdílnost subjektu, kterému byly dané povinnosti uloženy (účastník provozu, resp. speciálně řidič) i rozdílnost objektu, jež je danými ustanoveními chráněn (bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích obecně, resp. předcházení vzniku závažné újmy při vjíždění na křižovatku), k tomu blíže viz např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.4.2014, č.j. 22 A 32/2014-24. Dle názoru zdejšího soudu se tedy jedná o souběh dvou přestupků dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, jež stanoví, že se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona. Správní orgán I. stupně přitom při ukládání sankce postupoval zcela zákonným způsobem, kdy správně aplikoval ust. § 12 odst. 2 zákona o přestupcích, jež upravuje absorpční zásadu, tj. za více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení byla uložena sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný (viz rozsudek NSS ze dne 18.6.2009, č.j. 1 As 28/2009-62). Žalobce dále namítal chybné opatření rozhodnutí I. stupně uznávaným elektronickým podpisem, resp. jeho podepsání neoprávněnou osobou. Ust. § 14 s.ř. definuje pojem úřední osoba, kdy se jedná o každou osobu bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu. Dle ust. § 15 odst. 2 s.ř. provádějí úkony správního orgánu v řízení úřední osoby, oprávněné k tomu podle vnitřních předpisů správního orgánu nebo pověřené vedoucím správního orgán. Součástí spisu přitom musí být vždy záznam o tom, kdo je oprávněnou úřední osobou. Dle závěru č. 17 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke s.ř. ze dne 7.11.2005. „jednotlivé úkony v řízení mohou provádět pouze osoby k tomu oprávněné. Z hlediska zákona je pak nerozhodné, zda v jednotlivém řízení bude těchto osob vystupovat několik, vždy to však musí být v souladu s vnitřními předpisy správního orgánu nebo pověřením jeho vedoucího.“ Lze tedy dovodit, že podle toho, jak je vnitřním předpisem upraveno provádění úkonů (v rámci členění a rozdělení působností správního orgánu), může být oprávněných úředních osob několik, a to zejména referent (oprávněná úřední osoba, která provádí jednotlivé úkony správního řízení, která vede řízení a vydává příslušná rozhodnutí a vedoucí zaměstnanec (oprávněná úřední osoba, která dané rozhodnutí podepisuje). Uvedený závěr je podpořen i rozhodnutím NSS ze dne 11.3.2016, č.j. 4 As 270/2015 – 42. Smyslem této úpravy postavení oprávněných úředních osob ve správním řízení je totiž zejména to, aby správní orgány nevystupovaly vůči účastníkům řízení a dotčeným osobám anonymně, ale aby účastník, resp. dotčená osoba věděl, kdo jeho věci vyřizuje (srov. J. Vedral: Správní řád, Komentář, II. aktualizované a rozšířené vydání, BOVA POLYGON, Praha 2012, s. 197), a mohl případně namítat podjatost. V daném případě rozhodnutí vypracoval referent J.R., který i vedl správní řízení, podepsal jej však vedoucí odboru M.B., tj. vnitřními předpisy obce Hlinsko pověřený vedoucí zaměstnanec, který je na jednotlivých stupních řízení zaměstnavatele oprávněn stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. Dané rozhodnutí tedy podepsala osoba, která je k tomu oprávněna a to je tedy plně v souladu s ust. § 69 odst. 1 s.ř., které stanoví, že se v písemném vyhotovení rozhodnutí uvede označení „rozhodnutí“ nebo jiné označení stanovené zákonem. Písemné vyhotovení rozhodnutí dále musí obsahovat označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal, číslo jednací, datum vyhotovení, otisk úředního razítka, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Podpis oprávněné úřední osoby je na stejnopisu možno nahradit doložkou „vlastní rukou“ nebo zkratkou „v. r.“ u příjmení oprávněné úřední osoby a doložkou „Za správnost vyhotovení:“ s uvedením jména, příjmení a podpisu úřední osoby, která odpovídá za písemné vyhotovení rozhodnutí. Ust. § 69 odst. 3 s.ř., poté uvádí, že pokud se na žádost účastníka má rozhodnutí doručit elektronicky, vyhotoví úřední osoba, která za písemné vyhotovení rozhodnutí odpovídá, jeho elektronickou verzi s tím, že na místě otisku úředního razítka vyjádří tuto skutečnost slovy „otisk úředního razítka“ a dokument podepíše svým uznávaným elektronickým podpisem. Z tohoto ustanovení lze dle názoru krajského soudu dovodit, že je nutný vlastnoruční podpis oprávněné úřední osoby, tj. osoby, jež byla pověřena k provádění úkonů ve věci, v písemném vyhotovení daného rozhodnutí, jež tvoří součást příslušného spisu. Rovněž i předmětné rozhodnutí v elektronické verzi tak splňuje náležitosti stanovené tímto ustanovením (viz rozsudek NSS ze dne 18. 9. 2014, č.j. 9 As 34/2014-76). Nadto krajský soud uvádí, že ani sama absence tohoto podpisu na elektronickém vyhotovení předmětného rozhodnutí by nezpůsobila nicotnost ani nezákonnost rozhodnutí, jelikož by tím nedošlo k žádnému zásahu do práv a oprávněných zájmů žalobce, jednalo by se tak toliko o formální vadu (viz rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2016, č.j. 8 Ads 133/2015-66). Výše uvedený závěr lze pak obdobně aplikovat i na námitku žalobce týkající se podpisu předvolání žalobce k ústnímu jednání vedoucím odboru dopravy M.B.. K námitce umístění podpisu poté krajský soud plně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006 (dostupný na www.nsoud.cz): „…žádný právní předpis nestanoví, kde má být na listině, zachycující písemný projev vůle, umístěn podpis. Připustila-li soudní praxe, aby výpověď z nájmu bytu byla zahrnuta do žaloby, a zároveň běžně akceptuje, že podpis zástupce účastníka je obsažen v záhlaví podání, není důvodu zpochybňovat platnost výpovědi jen proto, že podpis zástupce pronajímatele není umístěn za textem výpovědi obsažené v žalobě, nýbrž v záhlaví žaloby. Princip, že text psaný pod podpisem nereprezentuje relevantní projev vůle osoby, která se podepsala, se podle soudní praxe i odborné literatury vztahuje bezvýjimečně pouze k některým úkonům – typicky k závěti. Ohledně jiných listin nevládnou požadavky tak rigorózní, neboť je třeba dát přednost vážně míněnému a obsahově nezávadnému projevu vůle před bezúčelnými formalitami.“ V dané věci je tedy rozhodující, že byl dokument tímto podpisem opatřen, nikoli umístění. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy uvádí, že má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Žalobce přitom namítá, že došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného tímto článkem již tím, že bylo o přestupku rozhodováno před správními orgány, nikoli před soudem. Ani s touto námitkou se zdejší soud neztotožňuje. Obsah pojmů, použitých v daném článku Úmluvy, je autonomní a relativně nezávislý na právních úpravách jednotlivých států. Mimo jiné i proto bývají překlady příslušných ustanovení Úmluvy často nejisté a mohou být i zavádějící vzhledem k určitému obsahu použitých výrazů v českém právu. „Právo na soudní řešení sporu ex aequo et bono se podle judikatury ESLP vztahuje na všechna řízení, jejichž výsledek je určující pro „práva a závazky soukromé povahy“. Není tedy rozhodné, v jakém řízení se o věci rozhoduje (civilním, trestním, správním), ale zda je dotčeno soukromé právo. V případě rozhodnutí správních orgánů, která sama nesplňují požadavky, postačí, jsou-li předmětem „následného přezkoumání soudním orgánem s plnou jurisdikcí“ (viz rozsudek ESLP ve věci Le Compte A-58, 1983, dostupný na webových stránkách ESLP). „Přitom se soudem nemusí nutně rozumět jurisdikční orgán klasického typu integrovaný do soustavy soudů, ale jakýkoli orgán veřejné moci, jenž má v dané věci pravomoc jednat a rozhodnout“ (viz rozsudek ESLP ve věci Campbell, A-80, 1984). Tato zásada se pak vztahuje i na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu (rozhodnutí ve spr. řízení). I nedostatek přezkumu v plné jurisdikci soudu však může být za konkrétních okolností považován za slučitelný s tímto článkem Úmluvy. V rozsudku ESLP Bryan v. Spojené království ze dne 18. 1. 2001, stížnost č. 27238/95, bylo konstatováno, že. „…při posuzování dostatečnosti soudního přezkumu, který má stěžovatel k dispozici, je nezbytné přihlížet k takovým otázkám, jako je předmět napadeného rozhodnutí, způsob, jakým k němu bylo dospěno, a obsah sporu včetně zamýšlených a skutečných důvodů odvolání. Nemusí tedy dojít k porušení Úmluvy, pokud se příslušný soud i přes svou formálně omezenou jurisdikci materiálně vypořádá se všemi námitkami, které stěžovatel proti rozhodnutí správního orgánu uplatnil.“ Podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod se pak každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Soudní přezkum však může být vyloučen zákonem, s výjimkou přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. V daném případě poskytuje soudní ochranu ve věci správní soudnictví, které svými rozhodnutími poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům osob. Úmluva tedy nevylučuje, aby správní orgány měly kompetenci rozhodovat v dané věci za splnění všech výše uvedených podmínek, je-li jejich pravomoc řádně zakotvena zákonem, který je součástí vnitrostátního právního řádu, což je v tomto případě stanoveno, neboť ust. § 124 odst. 5 písm. j) zákona o silničním provozu stanoví, že obecní úřad obce s rozšířenou působností projednává přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle zvláštního právního předpisu. Správní orgány mají tedy zákonem ČR stanovenou pravomoc rozhodovat ve věcech přestupků, přičemž je toto ustanovení plně v souladu s Úmluvou. Ke stejnému závěru přitom dospěl i Ústavní soud (viz nález ÚS ze dne 16.4.2002, sp. zn. I ÚS 15/2000, dostupný na www.nalus.cz). K námitce žalobce týkající se nenaplnění materiálního znaku daného přestupku krajský soud uvádí, že přestupek má obecně formální a materiální znaky. Formální znaky se dělí na znaky obecné a na znaky typové. Typovými znaky jsou znaky skutkové podstaty (objekt, objektivní stránka, subjektivní, subjektivní stránka), obecnými pak věk, příčetnost a protiprávnost. Materiálním znakem přestupku je pak jeho společenská škodlivost, která spočívá v ohrožení nebo porušení zájmů a hodnot chráněných zákonem. „Pokud se týče materiálního znaku, je třeba připomenout, že skutkové podstaty přestupků jsou formulovány tak, aby byly naplňovány v zásadě pouze skutky (činy), které jsou společensky škodlivé. V této souvislosti lze hovořit o typové nebezpečnosti (škodlivosti), která je vyjádřena formálními znaky přestupků a příslušnou sankcí, resp. její sazbou (rozpětím). Jinými slovy, jednáním, kterém naplňuje formální znaky určité skutkové podstaty, je zásadně naplněn znak materiální“ (rozsudek NSS ze dne 6.1.2012, sp.zn. 5As 106/2011). „Jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, tedy naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti“ (rozhodnutí NSS ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008-45). Dále je třeba si uvědomit, že jen zákon může stanovit, které jednání je trestným činem (přestupkem) a jaký trest (sankci), jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (čl. 39 Listiny základních práv a svobod). Je to tedy pouze zákonodárce, kdo rozhoduje o tom, jaké jednání (typově) je nutno postihovat prostředky trestního či správního práva trestního, nikoliv správní orgán nebo soud. Proto je nutno s materiálním korektivem zacházet velmi obezřetně, aby správní orgány a soudy, které jsou vázány zákonem, nenarušovaly svým postupem princip dělby moci ve státě. Správní orgány tedy postupovaly zcela správně, když vycházely v hodnocení naplnění tohoto znaku přestupku i z naplnění jeho formálních znaků, přičemž se s touto otázkou vypořádaly zákonem stanoveným způsobem i postupem. Na základě uvedeného se tedy krajský soud nemohl s touto námitkou žalobce ztotožnit. Naplnění materiálního znaku přestupku je totiž nutné hodnotit vždy individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. Již samotným předmětným jednáním žalobce tedy byla naplněna materiální stránka daného přestupku. Společenskou škodlivost přitom zdejší soud shledává shodně jako správní orgán I. stupně v nerespektování úpravy přednosti v jízdě, tedy v jednání, které bývá velmi často příčinou vážných dopravních nehod. V dané otázce je přitom zcela irelevantní, zda měl žalobce dostatečný rozhled vlevo, tedy z místa, kde mohl očekávat přijíždějící vozidla v jeho směru jízdy a kdy zprava očekával, že zde žádné vozidlo nepojede, jelikož tomu bránila plná čára. K tomu zdejší soud uvádí, že není možné, aby žalobce jako osoba, která svým jednáním porušila povinnosti uložené mu zákonem o silničním provozu, mohla důvodně očekávat od ostatních účastníků silničního provozu, že tyto povinnosti neporuší (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.11.2010, sp. zn. 7 Tdo 1156/2010). Nadto se jedná o místo, které bezprostředně sousedí s restaurací Na Radnici, tedy o místo, kde se může vyskytovat větší počet osob, navíc i osob podnapilých, přičemž je ihned za touto křižovatkou ve směru jízdy žalobce přechod pro chodce. Žalobce tak nemohl bezpečně vyloučit, že se v danou chvíli nebude některá osoba na daném přechodu či v jeho bezprostřední blízkosti nacházet a že ji tedy nikterak neohrozí, obzvláště v uvedenou denní dobu, kdy je místo osvětleno pouze pouličním osvětlením. Jeho povinností tak bylo na daném místě řádně zastavit a ujistit se, že bude jeho následně prováděný manévr bezpečný, jak pro něj, tak pro ostatní účastníky silničního provozu. Nelze ani přisvědčit námitce žalobce, že zasahující policisté nemohli, z místa, kde se nacházeli vidět, zda žalobce na dané křižovatce zastavil. Uvedené rozporuje jednak samotný pořízený videozáznam, na kterém je patrné, že vozidlo pokračuje plynule v jízdě, přičemž kdyby žalobce zastavil, musela by být patrná mírná akcelerace vozu při rozjíždění, a jednak i výpověď svědka CH., jenž uvedl, že místo, kde je nutné zastavit tak, aby byla splněna zákonem stanovená povinnost zastavit v místě, odkud je náležitý rozhled do křižovatky, se nachází až na její samotné hranici, přičemž toto místo je již z videozáznamu zcela jasně viditelné. Krajský soud přitom nemá důvodu pochybovat o věrohodnosti tohoto svědka, když žalobce neuvedl žádné konkrétní a odůvodněné námitky vůči jeho osobě, resp. jejich nestrannosti a kdy byl svědek i řádně poučení dle § 55 s.ř. o jeho povinnosti mluvit pravdu a nic nezamlčovat (viz rozhodnutí NSS ze dne 27.9.2007, č.j. 4 As 19/2007-114). Tento závěr přitom nerozporuje ani svědkem CH. pořízený situační nákres. Vzhledem k tomu, že pokuta byla uložena na samé spodní hranici zákonného rozpětí, nelze ji považovat za nepřiměřenou uvedeným okolnostem případu. Výše uložené pokuty je přitom odůvodněna v rozhodnutí správního orgánu I. stupně (str. 5 rozhodnutí). K předposlední námitce žalobce týkající se odhalení tohoto přestupku nedovoleným způsobem zdejší soud uvádí, že i tato námitka je zcela nedůvodná. Příslušníci Policie ČR jsou dle § 2 zákona č. 273/2008 Sb, o Policii ČR, oprávněni a současně povinni chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. K řádnému vykonávání těchto povinností přitom mají k dispozici příslušné prostředky, mezi nimi i zákonnou úřední licenci v souladu s ust. § 88 odst. 2 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, který stanoví, že svolení osoby k zásahu není třeba ani v případě, když se její podobizna, její písemnost osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam, na němž je zachycena, pořídí nebo použijí na základě zákona k úřednímu účelu nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu. Zasahující policisté tak svým jednáním nikterak nezasáhli do ochrany osobnosti osob, které se před jejich vozidlem pohybovaly a k jejichž zachycení na videozáznam došlo. Již ze samotné povahy zásahu daných policistů je patrno, že nemohou provádět efektivní kontrolu řádného dodržovaní povinností stanovených řidičům zákonem o silničním provozu výlučně v podobě jejich znatelné přítomnosti. Konečně žalobce namítal, že byl postup žalovaného ve věci ryze formální. Z výše uvedeného však plyne, že žalobce podal toliko banketní odvolání, přičemž odvolací orgán zkoumá správnost napadeného rozhodnutí v souladu s ust. § 89 odst. 2 s.ř. pouze v rozsahu odvolacích námitek, jinak jen tehdy vyžaduje-li to veřejný zájem. Žalovaný tedy zcela v souladu se zákonem posoudil dané rozhodnutí toliko z obecných hledisek, kdy přezkoumal postup správního orgánu I. stupně, zejména rozsah dokazování a shledal, že se jedná o rozhodnutí zákonné vydané v řádném správním řízení, kdy byla vina žalobce dostatečně provedeným dokazováním prokázána. Závěr a náklady řízení: Krajský soud tak uzavírá, že se zcela ztotožnil se skutkovým hodnocením i právním názorem věci žalovaného vysloveným v žalobou napadeném rozhodnutí, resp. v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, dospěl k jednoznačnému závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení krajský soud rozhodl podle zásady úspěchu ve věci v souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s0. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, takže mu právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. Úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

Poučení