61 A 4/2017 - 101

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Venclovou, Ph.D., ve věci žalobce: J. Č. zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje sídlem Komenského nám. 125, 532 11 Pardubice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2017, č. j. KrÚ 14068/2017/ODSH/12 takto:

Výrok

I . Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

Odůvodnění

1. Rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku bylo podle § 90 odst. 5 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 18. 11. 2016, č. j. OSA/P- 203/16-D/16 a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo potvrzeno. Žalobce byl uvedeným rozhodnutím ve spojení s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), neboť porušil ustanovení § 4 písm. c) a § 14 odst. 1 zákona o silničním provozu. Uvedeného přestupku se měl dopustit tím, že jako řidič motorového vozidla tov. zn. Mitsubishi Pajero, RZ: XXX XXXX dne 13. 2. 2016 v době okolo 13:35 hodin v Pardubicích u křižovatky ulic Palackého a Hlaváčova jel ve směru jízdy do centra a neřídil se vodorovným dopravním značením „V15“ a svislou dopravní značkou IP 20a (vyhrazený jízdní pruh), když projel křižovatku ve vyhrazeném jízdním pruhu pro BUS. Žalobci byla za spáchání uvedeného přestupku uložena podle § 11, § 12) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „přestupkový zákon“) a podle § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu pokuta ve výši 1.500 Kč. Dále mu byla uložena podle § 79 odst. 1 přestupkového zákona a podle vyhlášky MV č. 231/1996 Sb., povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.

2. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou podle § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Žalobce zejména namítal prekluzi přestupku, neboť odpovědnost přestupku údajně spáchaného dne 13. 2. 2016 měla dle výkladu žalobce zaniknout dne 13. 2. 2017, a to z důvodu nabytí účinnosti novely přestupkového zákona č. 204/2015 Sb. Žalobce konkrétně odkázal na čl. II odst. 3 novely: Ustanovení § 20 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, o přerušení běhu lhůty zahájením řízení se použije pouze u přestupků spáchaných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Žalobce má za to, že tato nová hmotněprávní úprava odpovědnosti za přestupek může být aplikována pouze na přestupky spáchané od 1. 10. 2016.

3. Dále žalobce napadl správními orgány zjištěný průběh skutkového děje. Tvrdil, že do vyhrazeného jízdního pruhu pro BUS vjel z toho důvodu, že se vyhýbal překážce (dvě dřevěné latě) a dále z důvodu, že dopravní značka IP 20a byla zneplatněna škrtnutím oranžovo-černým pruhem. Dále žalobce tvrdí, že vyslechnutý policista neuvedl pravdu ohledně vzdálenosti, ve které od místa manévru stál, stál nejméně 123 m, nikoliv tvrzených 50 m, nemohl tak překážku vidět. Žalobce v průběhu správního řízení navrhl provedení vyšetřovacího pokusu, ohledání místa a výslech spolujezdkyně. Správní orgán prvního stupně však výslech spolujezdkyně neprovedl, ač mu to žalovaný v prvním zrušujícím rozhodnutí doporučil, což žalobce považuje za vadu řízení, neboť bylo porušeno jeho právo nechat vyslýchat svědky ve svůj prospěch zakotvené v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále žalobce považuje za nevěrohodné to, že si policisté „zázračně“ při výslechu vzpomněli, že dopravní značení kontrolovali. Žalobce tvrdí, že nebyly důvody pro upřednostnění výpovědi policistů.

4. Dále žalobce namítá nedostatky výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neboť v něm není uveden odkaz na § 13 odst. 2 zákona o silničním provozu, k jehož porušení mělo primárně dojít. Dále namítá, že dopravní značky V15 a IP 20 nelze porušit, mají pouze informativní charakter. Žalobci je nesprávně kladeno za vinu porušení § 4 písm. c) téhož zákona. Dále sporuje, že správní orgán posoudil skutek nesprávně zřejmě jako dva přestupky, byť se jedná o pokračující skutek. Dále žalobce namítá nedostatečné určení místa přestupku a způsobu spáchání, není dle něj jednoznačné, kterou ulicí vlastně měl jet. Konečně žalobce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pro nedostatek důvodů, neboť nebyla prokázána materiální stránka a vina žalobce. Nepřezkoumatelnost namítá rovněž ve vztahu k žalovanému rozhodnutí, neboť tvrdí, že odůvodněním došlo ke změně části odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, aniž by se to promítlo do výroku jeho rozhodnutí.

5. Mimo to projevil žalobce nesouhlas s publikací jeho osobních údajů a osobních údajů jeho právního zástupce v rozhodnutích soudů na webových stránkách Nejvyššího správního soudu.

6. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost, když setrval na svém právním názoru vysloveném v žalobou napadeném rozhodnutí. Žalovaný má za to, že rozhodnutí je dostatečně odůvodněno, prekluzi tak, jak ji vykládá žalobce, odmítá s odkazem na Metodickou pomůcku k zákonu č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dostupnou na www.mvcr.cz/clanek/stavajici-zakon- o-prestupcich.aspx. Ve vztahu k údajnému posouzení věci jako vícenásobného přestupku uvedl, že to je bez vlivu na věc, neboť žalobci byla uložena sankce na samé spodní hranici zákonné sazby peněžité pokuty.

7. Krajský soud vyhodnotil, že žaloba byla podána osobou oprávněnou k podání žaloby, a to včas ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 1 s. ř. s.). Při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí vycházel krajský soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného, přičemž soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. Krajský soud byl při svém rozhodování vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v jeho zrušujícím rozsudku v této věci ze dne 16. 5. 2018, č. j. 1 As 19/2018-26.

8. Krajský soud provedl ve věci nové jednání dne 24. 10. 2018, k němuž byl právní zástupce žalobce, jakož i sám žalobce řádně předvolán. Právní zástupce žalobce se z jednání soudu omluvil a navrhl odročení jednání s tím, že je v pracovní neschopnosti, což doložil rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 19. 10. 2018. Právní zástupce žalobce soudu neuvedl, z jakého důvodu nezajistil na jednání soudu substituci jiného právního zástupce, právní zástupce ani netvrdil, že by žalobce trval na jeho osobní účasti na soudním jednání. Žalobce se k jednání soudu bez omluvy nedostavil. Krajský soud neshledal žádost právního zástupce žalobce o odročení za dostatečně konkrétní a důvodnou, a proto jednal v nepřítomnosti žalobce a jeho právního zástupce. Jak nastíněno, právní zástupce měl možnost obstarat na jednání soudu substitučního právního zástupce, netvrdil, že žalobce trvá přímo na jeho osobním zastupování při jednání soudu. Právní zástupce soudu nedoložil, ale ani netvrdil, že by se snad marně pokoušel o obstarání substituce na nařízené soudní jednání, přičemž jmenovaný advokát zaměstnává koncipientku. Mimo to, soud přihlédl k té okolnosti, která mu je z jeho rozhodovací činnosti známa, že se jmenovaný právní zástupce opakovaně v jiných věcech k jednání soudu nedostavuje právě z údajných zdravotních důvodů. Podrobné důvody, které soud vedly k závěru o účelovosti žádosti právního zástupce žalobce o odročení, jsou uvedeny v protokole o jednání soudu: „Usnesení bylo stručně odůvodněno, zejména s odkazem na nedoložení důvodu pracovní neschopnosti právního zástupce žalobce a dále tím, že právní zástupce žalobce, jak je z úřední činnosti soudu známo, se v jiných řízeních nechává substitučně zastupovat, sám zaměstnává advokátní koncipientku a nesdělil soudu okolnosti, které by měly bránit udělení substituční moci i v tomto případě, žalobce v návrhu na odročení jednání neuvedl, že by trval na osobním zastoupení uvedeným advokátem při tomto jednání soudu. Dále je soudu z jeho úřední činnosti známo, že uvedený advokát se k jednání v některých případech nedostavuje, přičemž se v minulosti buď neomluvil, nebo uplatňoval omluvy s doložením pracovní neschopnosti bez uvedení důvodu, naposledy např. ve věci sp. zn. 52 A 87/2017, viz protokol z jednání ze dne 17. 10. 2018: „Ještě před zahájením jednání bylo zjištěno, jak to bývá již u advokáta Mgr. Václava Voříška zvykem, krátce před zahájením jednání, tj. dne 15. 10. 2018, došla soudu datová zpráva obsahující návrh na odročení jednání z důvodu „nemoci právního zástupce, který je v pracovní neschopnosti“, bez dalších údajů o jeho údajné nemoci, přičemž k ní bylo přiloženo Hlášení zaměstnavateli o vzniku dočasné pracovní neschopnosti, vystavené dne 8. 10. 2018 od MUDr. J. O. Krajskému soudu je z jeho úřední činnosti známo, že takto postupoval jmenovaný advokát ve věcech jím zastupovaných naprosto obdobným způsobem, např. ve věcech sp. zn. 52 A 105/2016, 52 A 7/2017, 52 A 71/2016, 52 A 72/2016, 52 A 79/2016, kdy těsně před zahájením jednání došla vždy soudu žádost o odročení jednání ze zdravotních důvodů, která buď nebyla doložena lékařským potvrzením a nevyplýval z ní druh „zdravotního postižení“ jmenovaného advokáta, anebo, jako v tomto případě, byla doložena lékařským potvrzením, přičemž z tohoto potvrzení (Hlášení zaměstnavateli o vzniku dočasné pracovní neschopnosti) rovněž nevyplýval druh „zdravotního postižení“ či náhlé nemoci znemožňující tomuto advokátovi účast na jednání. Krajskému soudu je z jeho rozhodovací činnosti a rovněž to vyplývá i z rozhodovací činnosti NSS, že tento advokát je již dostatečně znám svými snahami o obstrukční protahování a maření jednání, srov. např. usnesení NSS č. j. Nao 169/2017, dále Nao 122/2017 – 136, č. j. Nao 118/2017 – 45, atd., přičemž v nedávné době tento advokát volil účelovou a procesní strategii, zejména ve věcech přestupků a správních deliktů, kdy přebíral zastoupení od advokáta Mgr. Jaroslava Topola, podával obsáhlé účelové námitky podjatosti vůči soudci JUDr. Janu Dvořákovi z důvodu jím vedené „složky“ pozdních příchodů tohoto advokáta k soudním jednáním a z jeho strany došlo ke zneužití tohoto procesního institutu (srov. např. usnesení NSS ze dne 30. 3. 2017, č. j. Nao 118/2017 - 145, ve kterém NSS konstatoval, že tento advokát maří jednání soudu, v usnesení NSS ze dne 25. 5. 2017, č. j. Nao 1175/2017 – 161 bylo jeho tvrzení v námitce podjatosti vyhodnoceno za „ničím nepodloženou fabulaci“). Dokonce i při jednání se snažil protahovat soudní jednání, což bylo hodnoceno např. v rozsudku NSS ze dne 27. 9. 2016, č. j. 1 As 101/2016 – 79, dále pak v usnesení NSS sp. zn. Nao 169/2017).“ Advokát Mgr. Voříšek vědomě uvádí nepravdy, když tvrdí například v námitce podjatosti vznesené v řízení vedeném u zdejšího soudu po sp. zn. 52 A 89/2017, že by soudce JUDr. Dvořák při jednání ve věci sp. zn. 52 A 15/2016 přinesl do jednací síně zmíněnou „složku“ s tím, že ji pouze „z dálky ukázal advokátovi“. Naopak tento soudce mu umožnil nahlédnout do veškerých podkladů, které měl v jednací místnosti na stole, přičemž ale zcela nepochopitelně jmenovaný advokát této možnosti nevyužil. Tuto skutečnost potvrdil dokonce již i Ústavní soud v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. II.ÚS 978/18, a to v bodu 21: „Tvrzená podjatost soudce JUDr. Dvořáka vůči druhému právnímu zástupci Mgr. Voříškovi má pak vyplývat zejména z toho, že si soudce na daného advokáta „vede složku“, jejíž obsah je zástupci stěžovatele neznámý a existencí této složky je soudcem zastrašován. Z napadeného rozsudku a současně i z argumentace stěžovatele je zjevné, že zástupce stěžovatele namítá podjatost vůči JUDr. Dvořákovi opakovaně, přičemž v každém takovém případě odůvodňuje námitku podjatosti totožně existencí výše zmíněné složky. Poprvé se těmito argumenty zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 11. 2016 č. j. 7 As 158/2016-69, tj. v řízení, v němž přímo došlo k namítanému jednání, tj. ke sdělení o existenci dané „složky“. Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zcela uspokojivě vypořádal s argumentací zástupce stěžovatele a uvedl, že zmínku soudce o dané složce je nutno hodnotit v kontextu opakovaných neomluvených pozdních příchodů zástupce stěžovatele na jednání, které soudce v zájmu zabránění průtahům řízení začal evidovat. Ústavní stížnost označuje za problematické, že stěžovatel nezná obsah složky, která mu nikdy nebyla zpřístupněna. Jak ovšem vyplývá z protokolu o jednání konaného v této věci dne 2. 11. 2016 u krajského soudu, JUDr. Dvořák po přednesu námitky Mgr. Voříškem jej za účelem rozptýlení jeho obav seznámil s tím, co je konkrétně předmětem shromažďování poznatků o něm, uvedl, že se nejedná o formalizovanou složku v pravém smyslu a konkrétně vyjmenoval spisové značky těch řízení, z nichž shromažďoval protokoly o jednání svědčící o pozdních příchodech Mgr. Voříška.“ V bodech 23, 25 a 26 poté Ústavní soud v tomto usnesení poté konstatoval následující závěry: „Závěr ústavní stížnosti pak otevírá prostor pro úvahy hodnotící jednání zástupce stěžovatele z dlouhodobého pohledu. Dle ústavní stížnosti vyhodnotil Nejvyšší správní soud nesprávně jako obstrukční jednání obyčejné podání námitky podjatosti, přičemž advokát Mgr. Voříšek nikdy žádné jednání nemařil ani nečinil obstrukce. Ústavní soud zde zdůrazňuje, že zástupce stěžovatele opakovaně podává proti soudci JUDr. Dvořákovi námitky podjatosti zcela stejného obsahu, resp. ve svých podáních neuvádí žádné nové skutečnosti, které by mohly vést k odlišnému rozhodnutí, než tomu bylo v předchozích případech. Současně zástupce stěžovatele v ústavní stížnosti deklaruje, že bude podávat námitku podjatosti proti soudci JUDr. Dvořákovi do doby, než pominou důvody pro její uplatnění, tj. do ukončení vedení složky na zástupce stěžovatele Mgr. Voříška anebo do doby, kdy bude judikováno, že vedení složky soudcem na advokáta a de facto vyhrožování bude označeno za důvod vyloučení soudce. Jinými slovy, zástupce stěžovatele napřímo uvádí, že bude i při nezměněném skutkovém stavu podávat námitky podjatosti tak dlouho, dokud soudy nerozhodnou způsobem, jaký požaduje. Nelze tedy mluvit o „trvající neochotě Nejvyššího správního soudu judikovat, že je JUDr. Dvořák vyloučen ve vztahu k Mgr. Voříškovi“, která produkuje opakovaná rozhodnutí, dle nichž „si veřejnost může učinit negativní úsudek o stavu justice“, jak stěžovatel popisuje v ústavní stížnosti. Naopak je to trvající neochota zástupce stěžovatele akceptovat pravomocná a konzistentní rozhodnutí soudů, která zbytečně zatěžuje správní soudnictví, neboť je evidentní, že při nezměněném skutkovém stavu zástupce stěžovatele jiného výsledku nedosáhne. Nelze tedy než souhlasit se závěry opakovaně učiněnými obecnými soudy, že postup zástupce stěžovatele vykazuje znaky systematického obstrukčního jednání. Na tomto místě je také vhodné citovat první rozhodnutí zabývající se námitkou podjatosti vznesenou Mgr. Voříškem vůči soudci JUDr. Dvořákovi odůvodněnou zmínkou o výše mnohokrát zmiňované „složce“, tj. rozsudek ze dne 10. 11. 2016 č. j. 7 As 158/2016-69: „V odůvodnění napadeného rozsudku jsou proto následně jako obiter dictum obsaženy úvahy soudu o údajném obstrukčním a účelovém jednání zástupce stěžovatele, které má spočívat v tom, že se opakovaně dostavuje se zpožděním na nařízená ústní jednání. (…) Podrobné odůvodnění této okolnosti má bezpochyby i preventivní funkci. Účastníci a jejich zástupci získali náhled soudu na takový procesní postup a mohou se tomu v budoucnu přizpůsobit.“ Avšak s ohledem na výše uvedené je evidentní, že k takovému přizpůsobení ze strany zástupce stěžovatele nedošlo. Je možno souhlasit se stěžovatelem, pokud jde o tvrzení, že ani není zřejmé, co užitečného by z opakovaného podávání námitky podjatosti jako obstrukčního jednání mohlo vzejít, a je proto na zástupci stěžovatele, aby do budoucna zvážil svá tvrzení o podjatosti soudce JUDr. Dvořáka, neobjeví-li se nové skutečnosti, na jejichž základě by mohly soudy dospět k odlišnému závěru. Při dalším namítání podjatosti JUDr. Dvořáka ve vztahu k osobě zástupce stěžovatele za zcela nezměněných skutkových okolností se jeví možnost úspěchu takového podání jako iluzorní.“ Poté, kdy s těmito námitkami podjatosti a mařením soudních jednání nebyl tento advokát úspěšný, začal volit jinou procesní strategii, a to tak, že opakovaně stejným způsobem, těsně před zahájením jednání zašle soudu datovou zprávou žádost o odročení jednání ze zdravotních důvodů, bez uvedení konkrétních zdravotních jeho potíží, sice s potvrzením od lékaře, jako v projednávané věci, a to o tom, že je práce neschopen. Jednání lze odročit jen z důležitého důvodu, přičemž tento důvod musí být sdělen a řádně doložen, jen na základě konkrétních okolností může soud dovodit, zda uplatněná omluva je důvodná (srov. např. usnesení NS ČR ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 31Cdo 2432/1998). Ačkoliv důležitým důvodem vedoucím k odročení ústního jednání může být i zdravotní indispozice účastníka či jeho právního zástupce (srov. např. nález ÚS sp. zn. 136/99, rovněž tuto skutečnost je třeba soudu náležitě doložit a musí z ní být patrno, že neúčast účastníka při jednání je hodnověrná a není pouze účelová, respektive jejím cílem není dále prodlužovat řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3576/14). Na tomto místě je třeba pro úplnost dodat, že zdravotní indispozice nelze dokládat pouze potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti, neboť to se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovněprávní účely. Potvrzení lékaře, že je pacient práce neschopným ještě nevypovídá o tom, že není schopen dostavit se k veřejnému zasedání. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musí být vedle dokladu o pracovní neschopnosti soudu předložena aktuální lékařská zpráva ohledně zdravotního stavu; v opačném případě ji nelze považovat za relevantní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09). Konečně je třeba připomenout, že není povinností soudu - pokud advokátem uváděné důvody neshledá obecný soud dostatečně závažnými, aby advokáta o svém odmítavém stanovisku k takové žádosti žadatele uvědomoval; i v takovém případě je věcí zástupce, je-li jím advokát, aby se sám o soudu své žádosti zavčas přesvědčil a stanovisku obecného soudu přizpůsobil režim svého pracovního dne (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3736/11). V případě této žádosti o odročení je třeba tuto vnímat v kontextu dosavadního účelového jednání tohoto zástupce s tím, že výše uvedená žádost a Hlášení zaměstnavateli o vzniku dočasné pracovní neschopnosti obsahovaly jen obecně formulované důvody, nebyly v nich popsány konkrétní zdravotní indispozice zástupce žalobce. Navíc, v neposlední řadě, i kdyby druh zdravotního postižení znemožňoval jmenovanému advokátovi účastnit se dnešního jednání, tak je třeba poukázat na následující skutečnosti. Jmenovaný advokát má jednak koncipienta Mgr. Markétu Königovou, jak soud zjistil ze seznamu advokátů na www stránkách České advokátní komory. V žádosti o odročení jednání sice je uvedeno, že „koncipientka je nyní na dovolené v Německu u města Stuttgart“, ale toto své tvrzení ničím není doloženo a krajský soud nemá důvod pravdivosti takové informace uvěřit, a to tím spíše, když jej uvádí advokát, který je schopen „fabulovat“ (srov. např. usnesení NSS ze dne 25. 5. 2017, č. j. Nao 1175/2017 – 161) a dokonce i podle Ústavního soudu je tento advokát schopen se neustále dopouštět i přes jasná rozhodnutí soudů (a to i NSS) „systematického obstrukčního jednání“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. II.ÚS 978/18). I kdyby teoreticky i tento koncipient nemohl v substituci advokáta Mgr. Václava Voříška zastupovat, tak v České republice činil již v roce 2017 11 520 aktivních advokátů a jistě nic nebránilo, aby si Mgr. Václav Voříšek zajistil substituci některým z nich (např. Mgr. Topolem, který rovněž podával pravidelně žaloby v obdobných věcech u zdejšího soudu s tím, že Mgr. Václav Voříšek pravidelně zastupoval Mgr. Jiřího Topola v substituci, přičemž Mgr. Topol se u zdejšího soudu ani jednou v mnoha obdobných věcech ani „neukázal“, takže určitě může pro změnu sám on zastoupit v substituci Mgr. Voříška, když má bohaté zkušenosti se zastupováním v obdobných věcech u soudů v celé ČR). Ostatně v neposlední řadě zmíněnou novou procesní „strategii“ zahrnující podávání žádostí o odročení jednání u zdejšího soudu advokátem Mgr. Václavem Voříškem ze zdravotních důvodů již hodnotil i NSS, když v rozsudku ze dne 23. 5. 2018, č.j. 6 As 224/2017-34 (bod 18), uvedl následující závěr: „I Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známa opakovaná procesní strategie, při níž tak jako v tomto případě, je při podání žaloby zástupcem (různých žalobců) Mgr. Topol, aby pak těsně před jednáním či v den nařízeného jednání soudu došlo ke změně zástupce, jímž je nově JUDr. V. Voříšek, který současně s předložením plné moci vznese námitku podjatosti proti ve věci rozvrhem práce od počátku řízení určenému soudci, popř. podá návrh na odročení jednání z důvodů zdravotních či jiných, nijak konkrétně nedoložených. Následně i opakuje tutéž námitku v kasační stížnosti, jako v této věci, např. právě ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 52 A 105/2016, kdy došlo k akutnímu onemocnění téhož zástupce dne 10. 5. 2017. Konečně, že i v dané věci šlo o postup účelový, zjevně vyplývá z obdobného postupu při změně zastoupení ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 52 A 71/2016 a usnesení kasačního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. Nao 119/2017 - 92, o námitce podjatosti vůči témuž soudci krajského soudu, a lze toliko dodat, že přesto zástupce žalobce následně uvedený obstrukční postup zopakoval jak v květnu, tak v červnu 2017.“ 9. Soud proto hodnotil zmíněný návrh na odročení jednání za účelový, se snahou o oddálení vydání rozhodnutí ve věci samé.

10. Soud tedy z uvedených důvodů zhodnotil návrh právního zástupce žalobce jako účelový s cílem oddálit konečné rozhodnutí ve věci, jeho návrhu nevyhověl a provedl jednání bez přítomnosti žalobce a jeho právního zástupce.

11. Krajský soud po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Smyslem soudního přezkumu přitom není podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody s názorem soudu a odůvodněním napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění, jak již setrvale judikuje NSS (viz např. rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130). K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19).

12. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že dne 18. 2. 2016 bylo správnímu orgánu prvního stupně doručeno oznámení přestupku Policie ČR ze dne 16. 2. 2016, podle kterého žalobce jako řidič shora uvedeného motorového vozidla dne 13. 2. 2016 v 13:35 hodin v Pardubicích na Palackého třídě ve směru od nádraží ČD k Masarykově nám. před křižovatkou s ul. Hlaváčova vjel do prostředního jízdního pruhu, který je vyhrazeným jízdním pruhem pro autobusy, který celý projel. Vyhrazený jízdní pruh je označen jak svislou dopravní značkou DZ “Vyhrazený jízdní pruh,“ tak je v jízdním pruhu vodorovné DZ-nápis “BUS“. Řidič s přestupkem nesouhlasil. Oznámení přestupku sepsané na místě samém dne 13. 2. 2016 policistou prap. P. V. vymezuje jednání takto: „užil k jízdě vyhrazený jízdní pruh pro BUS“. Toto oznámení neobsahuje vyjádření řidiče k přestupku a je v něm učiněna poznámka o tom, že žalobce s přestupkem nesouhlasí a že odmítl oznámení podepsat. Ve správním spise jsou založeny rovněž 4 fotografie uvedeného vozidla z místa kontrolního stanoviště policistů. Podle úředního záznamu policie ČR sepsaného policistou prap. P. V. dne 16. 2. 2016 vjel řidič před křižovatkou do vyhrazeného jízdního pruhu pro BUS a tento celý projel. Za křižovatkou byl řidič zastaven policejní hlídkou. Žalobce s přestupkem nesouhlasil „což dále nijak nerozváděl,“ odmítl tiskopis oznámení přestupku podepsat a jakkoliv se k přestupku písemně vyjádřit.

13. Správní řízení bylo zahájeno písemným sdělením o zahájení správního řízení a předvoláním k ústnímu jednání na den 29. 3. 2016, které bylo žalobci doručeno dne 17. 3. 2016. Dne 29. 3. 2016 byl při ústním jednání proveden výslech policisty prap. P. V., který po řádném poučení svědka podle § 55 správního řádu o povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčet a po poučení o následcích křivé výpovědi podle trestního zákoníku, vypověděl, že dne 13. 2. 2016 prováděl s kolegou nstržm. P. silniční kontrolu na ul. Palackého zaměřenou na to, zda řidiči dodržují jízdu v jízdních pruzích, neboť prostřední pruh je vyhrazen pro BUS. Celkem jsou zde tři jízdní pruhy. Hlídka stála za křižovatkou přibližně 50 m od vyhrazeného jízdního pruhu. Svědek potvrdil dobrou viditelnost z kontrolního stanoviště policistů na vyhrazený jízdní pruh pro BUS. K jednání přestupce uvedl: „Kolem 13:35 hod tímto jízdním pruhem projelo vozidlo Mitsubishi Pajero, a řidič tohoto vozidla projel celým vyhrazeným jízdním pruhem pro autobusy a zastavil jako první na světelný signál k zastavení v křižovatce.“ Dále svědek uvedl, že vedle vozidla v levém jízdním pruhu stála asi tři vozidla. Při silniční kontrole řidič uvedl, že s přestupkem nesouhlasí. K věci se nevyjádřil a odmítl podepsání oznámení přestupku sepsaného na místě samém. Na přímou otázku ohledně případné překážky ve vyhrazeném jízdním pruhu pro BUS svědek uvedl: „Vozidlo najelo přímo do pruhu pro autobusy, ničemu se nevyhýbalo, na místě nebyla žádná překážka v provozu. Žádná překážka tam nebyla, vozidla se ničemu nevyhýbaly.“ Dále uvedl, že v uvedenou dobu byl slabší provoz, přestupkové jednání viděli oba policisté, ve vozidle byla spolujezdkyně. Policisté zastavili vozidlo po ujetí asi 50 m.

14. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 11. 4. 2016, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku, jak popsáno shora, bylo k odvolání žalobce zrušeno, když žalobce tvrdil, že se vyhýbal překážce a dále, že byla zneplatněna dopravní značka. Věc byla vrácena správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání s tím, že má být doplněno dokazování o opětovný výslech policisty P. V. a o výslech druhého z policistů a zvážen případný výslech spolujezdkyně. Dne 25. 10. 2016 byla provedena za přítomnosti správního orgánu prvního stupně a zasahujících policistů a za přítomnosti zmocněnce žalobce „prohlídka místa spáchání přestupku. “ K ověření viditelnosti případné překážky na vozovce byla použita dřevěná lať o rozměru 22 x 57 x 500 mm, meteorologické podmínky byly ve srovnání se dnem, kdy došlo ke spáchání přestupku, výrazně zhoršeny, neboť hustě pršelo, zatímco v den spáchání přestupku bylo jasno. Lať byla umístěna na prostřední vyhrazený jízdní pruh pro BUS ve vzdálenosti 130 m od místa kontrolního policejního stanoviště. Pracovník správního orgánu lať položenou na vozovku i přes zhoršené viditelné podmínky v důsledku počasí při položení na plocho i na výšku viděl, zmocněnec žalobce nikoliv. Do správního spisu byla založena fotodokumentace pořízená při tomto úkonu. Ze dvou kusů fotografií je zjevné, že v den ověření viditelnosti latě byla snížená viditelnost a vozovka se leskla, neboť pršelo.

15. Téhož dne, tj. dne 25. 10. 2016 byl při ústním jednání za účasti zmocněnce žalobce doplněn důkazní materiál o opakovaný výslech policisty prap. P. V. Jmenovaný svědek po řádném poučení svědka podle § 55 správního řádu o povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčet a po poučení o následcích křivé výpovědi podle trestního zákoníku, vypověděl, že žalobce nezná, není s ním v příbuzenském ani jiném poměru, nikdy s ním nepřišel do styku. Ohledně dopravního značení výslovně uvedl: „Když jsme na místo jeli, projížděl jsem kolem nádraží ČD a kontroloval jsem dopravní značení. Označení vyhrazeného pruhu pro autobusy bylo v pořádku. Zaujmuli jsme stanoviště na ul. Palackého za zastávkou MHD a stáli jsme za sl. vozidlem. Dívali jsme se ve směru k nádraží. Pak jsme viděli vozidlo Mitsubishi černé barvy, které najelo přímo do vyhrazeného jízdního pruhu, kde zastavilo. Od začátku do konce jelo tím vyhrazeným jízdním pruhem. Vedle byly 3-4 vozidla, které jely přímo a rovněž stály před semaforem.“ K dotazu na zkoušku dne 25. 10. 2016, kdy policisté položili na vozovku lať, aby ověřili viditelnost překážky, svědek uvedl, že lať byla vidět, byl vidět stín, ale když jela vozidla, která mokrou vozovku osvítila, byla lať vidět špatně. Trval však na tom, že pokud by se vozidla vyhýbala, pak by to bylo vidět. Vozidla se však dle svědka ničemu v den provádění silniční kontroly nevyhýbala. Dále k dotazu, zda řidič v předmětný den uvedl, že se vyhýbal překážce, svědek vypověděl. „Ne, řidič se k ničemu nevyjadřoval.“ Svědek dále uvedl, že bylo slunečno, jasno, tedy že překážka by byla vidět. Po ukončení kontrol bylo zkontrolováno dopravní značení, které bylo v pořádku.

16. Dále byl dne 25. 10. 2016 proveden výslech druhého policisty nstržm. J. P., který po řádném poučení svědka podle § 55 správního řádu o povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčet a po poučení o následcích křivé výpovědi podle trestního zákoníku, vypověděl, že žalobce nezná, není s ním v příbuzenském ani jiném poměru, nikdy s ním nepřišel do styku. Dle svědka byla uvedeného dne dobrá viditelnost. Svědek vypověděl, že zkontrolovali dopravní značení před i po ukončení kontroly, přičemž značka byla z místa kontroly vidět. Dále uvedl, v levém pruhu určeném pro jízdu v přímém směru přijelo 4 až 5 vozidel, „vozidlo Mitsubishi najelo přímo do pruhu pro BUS.“ Přestupek projednával kolega a rovněž sepisoval oznámení o přestupku. Řidič předložil doklady až na opakovanou výzvu, první výzvu údajně neslyšel, s přestupkem nesouhlasil, projednání přestupku nahrával na mobilní telefon. Svědek výslovně uvedl, že policisté po provedení kontroly provedli kontrolu dopravního značení. „Dopravní značení bylo dobře viditelné a v pořádku.“ Dále k otázce zmocněnce žalobce ohledně překážky na vozovce uvedl: „Žádnou překážku jsem neviděl. Vozidla v tom daném pruhu stála a nevyhýbala se při jízdě ničemu. Vozidlo Mitsubishi do pruhu pro jízdu rovně ani nenajíždělo, jelo po celou dobu v tom prostředním pruhu vyhrazeném pro BUS.“ Svědek se vyjádřil k provedené zkoušce téhož dne tj. 25. 10. 2016, když uvedl, že překážka byla umístěna za polovinou vyhrazeného pruhu ve směru jízdy řidiče a doměřil, že řidič v tomto místě jel již 42 m ve vyhrazeném jízdním pruhu a dále že doměřil, že překážka byla umístěna ve vzdálenosti 130 m od kontrolního stanoviště, příčná čára v křižovatce je ve vzdálenosti 111,6 m a začátek vyhrazeného jízdního pruhu je ve vzdálenosti 172 m od kontrolního stanoviště.

17. Následně bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 18. 11. 2016, které, jak již uvedeno shora, žalobce napadal pouze blanketním odvoláním, které přes výzvu správního orgánu prvního stupně podle § 37 odst. 3 správního řádu, doručenou zmocněnci žalobce dne 5. 1. 2017, nedoplnil. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo žalovaným rozhodnutím potvrzeno. Žalovaný vzal zjištěný skutkový stav za dostatečný, přičemž vycházel z výpovědí policistů.

18. K otázce dostatečnosti zjištěného skutkového stavu přestupku správními orgány v dané věci krajský soud uvádí následující argumentaci. Na nezbytný rozsah zjišťování skutkového stavu správním orgánem je přitom třeba aplikovat v tomto ohledu klíčové ustanovení § 3 správního řádu, podle kterého nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 (zásady zákonnosti). Jednání žalobce bylo řádně zaznamenáno Policií ČR v oznámení přestupku sepsaném na místě samém a v úředním záznamu ze dne 16. 2. 2016. V obou těchto listinách je jednání shodně popsáno tak, že žalobce vjel přímo do vyhrazeného jízdního pruhu pro BUS, který celý projel a zastavil v něm na světelnou signalizaci před křižovatkou. Takový popis nevzbuzuje žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje. Současně nejsou dány žádné důvodné pochybnosti o tom, že žalobce na místě samém se k přestupku nevyjádřil, toliko s ním nesouhlasil a to přesto, že dle jeho pozdějšího tvrzení uplatněného až ve správním řízení údajně použil vyhrazený jízdní pruh pro BUS z důvodu objíždění překážky. Žalobce přitom mohl toto tvrzení uplatnit na místě samém, přičemž mu pravdivost tvrzení mohla na místě samém dosvědčit spolujezdkyně. Takové tvrzení však na místě samém žalobce překvapivě neuplatnil.

19. Přestupkové jednání včetně absence jakékoliv překážky je zcela jednoznačně prokázáno výpověďmi zasahujících policistů ze dne 29. 3. 2016 a ze dne 25. 10. 2016. Oba policisté shodně po řádném poučení svědka uvedli, jak popsáno shora, že žalobce neznají, že žalobce vjel přímo do vyhrazeného jízdního pruhu pro BUS, celý tento až ke křižovatce projel a zejména, že se vozidlo žalobce ani jiná vozidla nevyhýbala žádné překážce, neboť na vozovce žádná překážka nebyla. Dále potvrdili, že předmětného dne byla dobrá viditelnost, neboť bylo jasno a slunečno a rovněž potvrdili to, že dopravní značení označující vyhrazený jízdní pruh pro BUS bylo v pořádku, policisté jej zkontrolovali před i po ukončení policejní kontroly. Tedy správní orgán uzavřel svůj skutkový závěr o jednání přestupce na základě dvou v podstatných znacích shodných výpovědí řádně poučených policistů, přičemž žalobce nenamítal žádné skutečnosti, které by měly svědčit o zájmu policistů žalobce jakkoliv poškodit. Pokud žalobce namítal rozpor ve výpovědi ohledně uvedení vzdálenosti 50 m a 170 m umístění překážky, pak je třeba toto uvést na pravou míru. Policista prap. P. V. vypověděl, že hlídka stála za křižovatkou přibližně 50 m od vyhrazeného jízdního pruhu a dále že vozidlo bylo zastaveno přibližně po ujetí 50 m. Vozidlo před křižovatku zastavilo na světelnou signalizaci a po ujetí přibližně 50 m, což je pouze odhadovaná vzdálenost křižovatky od stanoviště policistů, bylo zastaveno. Je zřejmé, že se jednalo o hrubý odhad, kdy patrně nebyla vzata v potaz délka trasy pro projetí křižovatky. V rozporu s uvedenou výpovědí není výpověď druhého policisty nstržm. J. P., který uvedl, že doměřil na místě samém dne 25. 10. 2016, že řidič v místě položení překážky jel již 42 m ve vyhrazeném jízdním pruhu a dále že překážka byla umístěna ve vzdálenosti 130 m od kontrolního stanoviště, příčná čára v křižovatce je ve vzdálenosti 111,6 m a začátek vyhrazeného jízdního pruhu je ve vzdálenosti 172 m od kontrolního stanoviště. Jak uvedeno, vzdálenost přibližně 50 m byla totiž uvedena svědkem jako odhadovaná vzdálenost od stanoviště policistů ke křižovatce, zatímco začátek jízdního pruhu před touto křižovatkou je vzdálen dle měření, nikoliv dle odhadu, 172 m, příčná čára v křižovatce (z pohledu ze stanoviště za křižovatkou) je vzdálena 111,6 m, tedy vzdálenosti odhadovaných 50 m by měla přibližně odpovídat rozdílu mezi 111,6 m a délkou průjezdu křižovatkou. Ve výpovědi policisty V. o odhadu vzdálenosti stanoviště od křižovatky a ve výpovědi druhého policisty P. o naměřených vzdálenostech tedy není zásadní rozpor. Proto námitka žalobce o tom, že jsou ve výpovědích policistů zásadní rozdíly, není důvodná. Naopak, výpovědi policistů jsou konzistentní, vzájemně se potvrzují, nevykazují žádné nápadné rozdíly. S ohledem na uvedené výpovědi, které vyvracejí tvrzení žalobce o existenci překážky na vozovce a s přihlédnutím k tomu, že žalobce sám netvrdil na místě samém existenci překážky ani skutečnosti vypovídající či nasvědčující jakékoliv o snaze policistů žalobce jakkoliv poškodit, považuje krajský soud výpovědi policistů za věrohodné a prokazující jednání žalobce, který užil k jízdě vyhrazený jízdní pruh pro BUS, když do něho přímo najel, aniž by se vyhýbal překážce a tento jízdní pruh celý až ke křižovatce projel, kde zastavil na světelnou signalizaci.

20. K posouzení věrohodnosti výpovědi policistů odkazuje krajský soud na judikaturu NSS, a to např. na rozsudek ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 – 27: I. Při hodnocení důkazů v přestupkových řízeních je třeba (s ohledem na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; č. 209/1992 Sb.) ve prospěch obviněného aplikovat zásady práva trestního, nelze však při tom zcela odhlížet od reálných omezení lidské paměti. Za rozpory ve výpovědích, které jsou způsobilé otřást věrohodností policistů jako svědků, lze označit pouze rozpory vážného rázu týkající se skutkového děje, nikoliv nepodstatné detaily.“ Obdobně lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 9. 3. 2017, č. j. 4 As 223/2016 – 27: „O případy, v nichž je možné pochybovat o věrohodnosti či nestrannosti policisty v pozici svědka, půjde zejména tehdy, pokud jsou ve výpovědích policistů rozpory, je-li hodnoceno jednání obtížně pozorovatelné pouhým okem, existují-li důkazy svědčící o zaujatosti policistů vůči osobě obviněného, pokud je policista hodnocen či odměňován podle toho, s jakou úspěšností se mu daří dosahovat postihu jednotlivců za přestupky, nebo v případě šikanózního postupu policistů, který spočívá v provádění přehnaně horlivé a rozsáhlé kontroly, aniž by k tomu byl rozumný důvod. Jak již uvedeno, v dané věci vážné rozpory ve výpovědi policistů nenastaly, odhady vzdáleností nelze přeceňovat a dovozovat z nich nevěrohodnost výpovědí. Obdobně Nejvyšší správní soud přitom opakovaně odmítl snahy stěžovatelů dovozovat nevěrohodnost policistů toliko z nepodstatných nesrovnalostí ve výpovědích, neboť ty lze vzhledem k obvyklému časovému odstupu mezi spácháním přestupu a konáním výslechu považovat za přirozené (viz rozsudek NSS ze dne 29. 8. 2011 č. j. 8 As 13/2011 – 54; ze dne 27. 9. 2007 č. j. 4 As 19/2007 – 114; ze dne 20. 3. 2013, č. j. 9 As 139/2012 – 30; obdobně ve vztahu k „civilním“ svědkům rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 As 12/2010 - 79). V této věci nebyly zjištěny žádné významné rozpory ve výpovědích policistů.

21. O takto zjištěném skutkovém stavu nemá krajský soud na základě uvedených listin a na základě svědeckých výpovědí žádné pochybnosti. K použitelnosti úředního záznamu ve spojení s ostatními důkazy lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 20.6.2017, č. j. III. ÚS 1319/2017 (bod 9): „Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu, že k odsouzení za přestupek není nezbytně nutný výslech policistů provádějících měření, neexistují-li objektivní pochybnosti o jeho správnosti. Ostatně ani v trestním řízení, na jehož standardy stěžovatel upozorňuje, není úplně obvyklé, aby soud vyslýchal policisty provádějící kupříkladu ohledání místa činu či srovnání genetických nebo balistických vzorků. Takový výslech je naopak spíše výjimkou v situaci, kdy úřední listiny obsahují nějaké nedostatky nebo rozpory s dalšími důkazy. U méně závažné přestupkové agendy tak není takový postup rovněž nutný. Úřední záznamy totiž mimo jiné nahrazují výpovědi policistů, kteří by již, zcela pochopitelně, nemuseli být schopni jednotlivé dopravní přestupky kupř. s odstupem jednoho roku identifikovat a vzájemně od sebe odlišit.“ 22. Žalobce tvrdil, že policisté nemohli latě vidět, což je patrné z pořízených fotografií při provedení kontrolní prohlídky. Jak již uvedeno, v den prohlídky byly jiné, a to výrazně horší viditelné podmínky, proto ani z pořízených fotografií nelze dovozovat pochybnosti o tom, že by policisté v den spáchání přestupku, kdy bylo jasno a slunečno, což žalobce nesporoval, překážku na vozovce viděli. Co se týče prohlídky na místě samém, ta s ohledem na výrazně zhoršenou viditelnost v důsledku deště nebyla ve věci ve vztahu k viditelnosti případné překážky důkazně přínosná. To však není podstatné, neboť to, že žalobce projel vyhrazeným jízdním pruhem pro BUS, aniž by k tomu měl důvod spočívající v objíždění překážky, bylo prokázáno právě výpověďmi obou policistů, přičemž tomu, že se jedná o účelovou obranu žalobce, plně odpovídá ta skutečnost, že na místě samém takové tvrzení o překážce neuplatnil, ač byla ve vozidle přítomna spolujezdkyně, která mohla překážku dosvědčit. Krajský soud proto obraně žalobce o existenci překážky neuvěřil.

23. Žalobce namítal nedostatečné dokazování, zejména s ohledem na pokyn žalovaného v prvním zrušujícím rozhodnutí, který správnímu orgánu prvního stupně uložil zvážení výslechu spolujezdkyně žalobce. Dokazování však bylo po doplnění svědeckých výpovědí zasahujících policistů plně dostatečné. Vzhledem k tomu, že svědecké výpovědi se vzájemně podporovaly, nevykazovaly zásadní rozpory, přičemž nebyly dány důvodné pochybnosti o věrohodnosti policistů, nebyl dán důvod pro doplňování dokazování jakýmkoliv dalším způsobem, neboť byla splněna povinnost prokázat skutkový stav bez důvodných pochybností podle § 3 správního řádu. Nebyl tedy dán důvod ani k výslechu spolujezdkyně žalobce. Závěr žalovaného o dostatečnosti provedeného dokazování, který akceptoval neprovedení výslechu spolujezdkyně žalobce v žalovaném rozhodnutí, byl plně odůvodněn výsledky dokazování a nadto pokyn v předchozím zrušujícím rozhodnutí směřoval ke zvážení výslechu spolujezdkyně žalobce, tedy nelze souhlasit s žalobcem, že žalovaný změnil svůj právní názor prezentovaný v prvním zrušujícím rozhodnutí. Ostatně i Nejvyšší správní soud vzal průběh skutkového děje za prokázaný ve zrušujícím rozsudku vydaném v této věci pod č. j. 1 As 19/2018- 26, dne 16. 5. 2018: „

27. V nyní posuzovaném případě tak měl stěžovatel stav věci (lať na vozovce) namítat již na místě, aby mohli policisté toto tvrzení ověřit. Jestliže tak neučinil, nelze správním orgánům ani soudu vytýkat, že vyšly z výpovědí policistů. O neexistenci překážky svědčí zejména výše zmiňované skutečnosti, že ostatní auta jela jízdním pruhem rovně a nevybočovala z něj, ani nic neobjížděla, stejně jako to, že stěžovatel jel vyhrazeným jízdním pruhem přímo a ničemu se nevyhýbal. Nejvyšší správní soud shledává, že skutkový stav byl zjištěn řádně a dostatečně.“ (Zvýrazněno krajským soudem).

24. Krajský soud zdůrazňuje, že žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně toliko blanketní odvolání, které přes řádnou výzvu nedoplnil. K otázce pasivity účastníků (též tedy i ve věci následných blanketních odvolání ve správním řízení) a k zásadě tzv. plné jurisdikce v řízení před soudy uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu čj. 10 As 24/2015-71, ze dne 2. 5. 2017: I. „Skutečnost, že obviněný z přestupku byl v řízení před správními orgány zčásti či zcela pasivní, automaticky neznamená, že jeho tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový a právní stav a jim odpovídající důkazní návrhy, které jako žalobce poprvé uplatnil až v řízení před krajským soudem, jsou bez dalšího nepřípustné. II. Žalobní tvrzení či důkazní návrhy krajský soud nemůže odmítnout jako opožděné nebo účelové jen proto, že je obviněný z přestupku neuplatnil, ač tak učinit mohl, v řízení před správními orgány. Krajský soud však na základě skutkového a právního stavu věci, který je povinen v mezích žalobních bodů přezkoumat, může tato žalobní tvrzení shledat irelevantními nebo nevěrohodnými a důkazní návrhy k jejich prokázání odmítnout jako nadbytečné. Tyto své závěry musí krajský soud náležitě odůvodnit. III. V rámci přezkumu napadeného rozhodnutí je krajský soud povinen zkoumat, zda správní orgány bez ohledu na způsob obhajoby obviněného v řízení o přestupku dostály své povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§ 3 správního řádu). Pokud krajský soud zjistí, že správní orgány takto nepostupovaly, bude na něm, aby na základě žalobních tvrzení a navrhovaných důkazů pochybnosti o skutkovém stavu sám odstranil. To může učinit porovnáním s důkazy již provedenými v řízení před správními orgány, zopakováním důkazů již provedených nebo provedením důkazů nových. Jsou-li nedostatky ve zjištění skutkového stavu takového rozsahu, že jejich odstraňování by znamenalo nahrazovat činnost správních orgánů soudem, uloží krajský soud tuto povinnost správnímu orgánu.“ 25. K tomu je třeba doplnit, že primárně je důkazní břemeno na správním orgánu (řízení o přestupku vychází ze zásady oficiality), pokud je však tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal (srov. § 52 správního řádu). Opačný postup, tj. názor o tom, že by obviněný z přestupku nemusel prokazovat jím tvrzené nezákonnosti, by „v podstatě znamenalo, že jakékoliv jeho tvrzení musí dokazovat správní orgán, což by vedlo ke zcela absurdním situacím“ (rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013-35). Tedy jestliže zůstal žalobce v průběhu správního řízení po vydání v pořadí druhého rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nečinný, když uplatnil toliko blanketní odvolání, ač mu bylo známo, jakým způsobem správní orgán prvního stupně doplnil dokazování na základě pokynu žalovaného (výslech zasahujících policistů), pak musel být srozuměn s tím, že soud může jeho obranu vyhodnotit ve vztahu k jeho pasivitě na místě přestupku samotném a v kontextu ostatních důkazů (zde výpovědi policistů) jako účelovou. Krajský soud proto námitky, které směřovaly do prokázání skutkového děje přestupku (včetně věrohodnosti provedených důkazů) vyhodnotil jako nedůvodné.

26. Povinnosti řidiče pro jízdu v pruzích jsou stanoveny v zákoně o silničním provozu.

27. Podle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, je každý při účasti na provozu na pozemních komunikacích povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.

28. Podle § 14 odst. 1 zákona o silničním provozu, je-li vyznačen jízdní pruh dopravní značkou "Vyhrazený jízdní pruh" (dále jen "vyhrazený jízdní pruh") pro určitý druh vozidel, platí pro řidiče ostatních vozidel obdobně § 13 odst. 2.

29. Podle § 13 odst. 2 zákona o silničním provozu, se na tramvajový pás v úrovni vozovky smí v podélném směru vjet jen při objíždění, předjíždění, odbočování, otáčení, vjíždění na pozemní komunikaci, nebo vyžadují-li to zvláštní okolnosti, například není-li mezi tramvajovým pásem a okrajem vozovky dostatek místa; tramvajový pás zvýšený nad nebo snížený pod úroveň vozovky nebo od vozovky jinak oddělený například obrubníkem se smí přejíždět jen příčně, a to na místě k tomu přizpůsobeném. Při vjíždění na tramvajový pás nesmí řidič ohrozit ani omezit v jízdě tramvaj.

30. Z citovaného znění právní úpravy § 14 ve spojení s § 13 odst. 2 zákona o silničním provozu je zřejmé, že řidič může vjet na vyhrazený jízdní pruh pouze z vymezených důvodů, když objíždění, které žalobce tvrdil, tedy byl si vědom výjimečnosti použití vyhrazeného jízdního pruhu, je specifikováno v ustanovení § 16 zákona o silničním provozu. Podle § 16 zákona o silničním provozu, řidič, který při objíždění vozidla, jež zastavilo nebo stojí, nebo při objíždění překážky provozu na pozemních komunikacích anebo chodce vybočuje ze směru své jízdy, nesmí ohrozit ani omezit protijedoucí řidiče a ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Přitom musí dávat znamení o změně směru jízdy. Žalobce jako držitel řidičského oprávnění je povinen znát pravidla silničního provozu a řídit se jimi.

31. Na základě shora popsaného zjištěného skutkového stavu věci učinil krajský soud závěr o správnosti právního závěru správních orgánů, že se nejednalo o objíždění ve smyslu 16 zákona o silničním provozu z toho důvodu, že na předmětné vozovce se nenacházela žádná překážka, jak bylo prokázáno výpověďmi obou policistů, což krajský soud uvedl již ve svém prvním rozsudku v této věci, stejně jako uvedl, že žalobce ani na místě samém neuplatnil tvrzení o překážce ani námitku údajného přeškrtnutí dopravního značení. Tedy krajský soud opakuje, že uvedené námitky žalobce, které žalobce uplatnil prvně až v žalobě, považuje za účelové, a to vedle výpovědí policistů proto, že je žalobce neuplatnil na místě samém, jak by se od něj dalo rozumně očekávat. Pokud jde o odůvodnění předpokladu rozumnosti, tak v tomto ohledu vychází soud z předpokládané reakce průměrného řidiče s průměrnými řidičskými zkušenostmi, který by jistě policistům namítal s určitým emotivním nábojem, že je na vozovce překážka či že je svislé dopravní značení přeškrtnuto, přičemž lze doplnit, že by se patrně dožadoval svědectví spolujezdkyně. Nic takového však žalobce na místě samém neučinil.

32. Dále se krajský soud vyjadřuje k námitce prekluze přestupku.

33. Tato obecná otázka výkladu § 20 zákona o přestupcích ve znění účinném od 1. 10. 2015 byla vyřešena již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2017, č.j. 3 As 278/2016 – 39 [25]: „Nejvyšší správní soud se se stěžovatelem ztotožnil v názoru, že na věc nelze aplikovat právní úpravu ustanovení § 20 zákona o přestupcích ve znění účinném od 1. 10. 2015. Z části první článku II. bodu 3 přechodných ustanovení zákona č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon o přestupcích a o Rejstříku trestů, totiž vyplývá, že ustanovení § 20 zákona o přestupcích, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 10. 2015) o přerušení běhu lhůty zahájením řízení, se použije pouze u přestupků spáchaných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že deliktní jednání stěžovatele bylo ukončeno už dne 29. 6. 2015, na projednávanou věc bylo ve vztahu k otázce lhůty k projednání přestupku nezbytné aplikovat ustanovení § 20 zákona o přestupcích ve znění předcházejícímu dni 1. 10. 2015.“ 34. Obsáhle se pak uvedenou námitkou zabýval až sám NSS v rozsudku ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 87/2018-34:

18. Hlavní stížní námitka stěžovatele spočívá v tom, že v posuzovaném případě již uplynula prekluzivní lhůta k projednání přestupku stanovená v § 20 zákona o přestupcích. Dle stěžovatele je na přestupek, který byl spáchán dne 25. 1. 2016, nutné aplikovat § 20 zákona o přestupcích ve znění účinném před změnou provedenou novelou.

19. Ve znění před novelou stanovil § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, že „[p]řestupek nelze projednat, uplynul- li od jeho spáchání jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie“. Pokud by tedy byl na přestupek stěžovatele aplikován § 20 ve znění před novelou, uplatnila by se na něj jednoletá prekluzivní lhůta.

20. Novelou byly do § 20 zákona o přestupcích vloženy nové odstavce 2 a 3, které znějí: „Běh lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 se přerušuje zahájením řízení o přestupku, jakož i vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným; je-li prvním úkonem v řízení vydání příkazu o uložení pokuty, přerušuje se běh lhůty jeho doručením“ (odstavec 2). „Přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 začíná běh nové lhůty pro projednání přestupku; přestupek však nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky“ (odstavec 3). Novela tedy zavedla institut přerušení běhu prekluzivní lhůty. V důsledku vyjmenovaných skutečností se běh jednoleté prekluzivní doby přeruší a tato začne běžet znovu. Zároveň je však stanovena objektivní prekluzivní lhůta dvou let, jejichž uplynutím zanikne odpovědnost pachatele za přestupek.

21. Pro rozhodnutí, zda v posuzované věci již došlo k prekluzi přestupku, je nutné posoudit, v jakém znění § 20 aplikovat. Čl. XXVI upravuje účinnost novely tak, že tato nabývá účinnosti prvním dnem čtrnáctého kalendářního měsíce následujícího po jejím vyhlášení (1. 10. 2016). Výjimkou je mimo jiné čl. I bod 6, na jehož základě došlo ke změně § 20 a který nabývá účinnosti již prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po vyhlášení novely (1. 10. 2015). Přechodné ustanovení, upravené v čl. II bod 3 novely, pak stanoví, že „[u]stanovení § 20 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, o přerušení běhu lhůty zahájením řízení se použije pouze u přestupků spáchaných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona“.

22. Dle stěžovatele z čl. XXVI ve spojení s čl. II bodem 3 novely vyplývá, že § 20 ve znění novely bude aplikován až na přestupky spáchané ode dne nabytí účinnosti celé novely, tedy ode dne 1. 10. 2016. Tento závěr stěžovatel opírá o skutečnost, že přechodné ustanovení hovoří o nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. zákona jako celku. Stejnou formulaci (nabytí účinnosti tohoto zákona) pak používá i důvodová zpráva ve vztahu k úpravě přerušení prekluze přestupku.

23. Nejvyšší správní soud se k otázce účinnosti § 20 zákona o přestupcích ve znění novely již vyjádřil v rozsudku ze dne 21. 12. 2017, čj. 3 As 278/2016-39, kde uvedl následující: „Z části první článku II. bodu 3 přechodných ustanovení zákona č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon o přestupcích a o Rejstříku trestů, totiž vyplývá, že ustanovení § 20 zákona o přestupcích, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 10. 2015) o přerušení běhu lhůty zahájením řízení, se použije pouze u přestupků spáchaných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Třetí senát tedy dospěl k závěru, že novelizované znění § 20 zákona o přestupcích se použije již ode dne 1. 10. 2015, nikoliv teprve 1. 10. 2016, jak dovozuje stěžovatel. Nejvyšší správní soud posoudil argumenty stěžovatele, avšak neshledal důvod se od závěrů citovaného rozsudku odchýlit.

24. Stěžovatel založil svou argumentaci na tom, že na základě jazykového výkladu je třeba konstatovat existenci dvou rozporných pravidel stran účinnosti. Zatímco podle čl. XXVI novely nabývá změna § 20 zákona o přestupcích účinnosti dne 1. 10. 2015, dle čl. II bodu 3 novely (přechodné ustanovení) lze novelizované znění § 20 aplikovat až po 1. 10. 2016. Gramatický výklad však k takovému závěru nevede.

25. Čl. XXVI novely upravující účinnost jednotlivých ustanovení stanoví: „Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem čtrnáctého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení, s výjimkou ustanovení čl. I bodů 3 až 8, 11 až 16, 17, 18, 23 až 25 a 29, čl. III bodů 1, 4 až 32, 34 až 40, čl. IV a čl. XII bodu 3, která nabývají účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení.“ Změna § 20 zákona o přestupcích je upravena v čl. I bodu 6 novely. Není tedy pochyb o tom, že samotné novelizované znění § 20 nabylo účinnosti již dne 1. 10. 2015. Údajný rozpor dle stěžovatele způsobuje čl. II bod 3 novely upravující přechodné ustanovení k § 20. Stěžovatel však přehlíží, že samotný čl. II bod 3 novely není zahrnut mezi ustanoveními, na která dopadá výjimka z obecné účinnosti novely. To znamená, že zatímco novelizované znění § 20 nabylo účinnosti již dne 1. 10. 2015, samotné přechodné ustanovení k § 20 nabylo účinnosti o rok později. Jazykový výklad tedy nepotvrzuje názor stěžovatele o rozporu citovaných ustanovení, neboť vede k závěru, že od 1. 10. 2015 byla účinná změna § 20 zákona o přestupcích, avšak pro tuto změnu nebyla v právním řádu v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 upravena přechodná ustanovení.

26. Při akceptaci závěru jazykového výkladu (absence přechodných ustanovení ke změně § 20 zákona o přestupcích v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016) je nutné vyřešit použití § 20 v novelizovaném znění za pomoci obecných zásad vztahujících se k aplikaci právních norem. Zejména je nutné zohlednit zákaz retroaktivity, který je zakotven v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Ten stanoví, že „[t]restnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Problematikou zákazu retroaktivity ve vztahu k ostatním právním odvětvím se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94, č. 30/1995 Sb. ÚS., kde zdůraznil, že „[k]e znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občana v právo. Tento postup zahrnuje zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu. Tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného výslovně formulován v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní oblasti dovodit z čl. 1 Ústavy ČR.“ Uvedený závěr Ústavní soud zopakoval v nálezu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01, č. 75/2002 Sb. ÚS, v němž konstatoval, že zákaz retroaktivity „nelze vztahovat jen na činy kvalifikované jako ‚trestné‘ právem smluvních států Úmluvy, ale na všechny činy, při nichž je fyzická nebo právnická osoba vystavena riziku trestu, který svou povahou a stupněm závažnosti všeobecně spadá do ‚trestní oblasti‘“. Z judikatury Ústavního soudu tedy vyplývá, že zákaz retroaktivity je základním principem a neodmyslitelnou součástí právního státu. V souladu s judikaturou Ústavního soudu je pak nutné zákaz retroaktivity vztahovat nejen na oblast trestního práva, ale mj. také na oblast správního trestání. V souladu se zásadou zákazu retroaktivity pak není možný retroaktivní výklad norem upravujících správní trestání. Ustanovení § 20 zákona o přestupcích upravuje oblast správního trestání, přičemž má hmotněprávní účinky spočívající v prekluzi přestupkového jednání.

27. Je pravdou, že jazykový výklad vede z legislativně technického hlediska k poměrně nestandardnímu závěru, že přechodné ustanovení ke změně § 20 nabylo účinnosti o rok později než samotná změna § 20. Ani tato skutečnost však nečiní úpravu přechodného ustanovení obsoletní, jak dovozuje stěžovatel. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. zejména nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb., nález ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 33/01, č. 145/2002 Sb., a nález ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, č. 119/2011 Sb.), zákaz retroaktivity se uplatní rozdílně v závislosti na tom, zda se v konkrétním případě změny právní normy jedná o pravou nebo nepravou retroaktivitu. Obecně platí, že zatímco pravá retroaktivita je přípustná pouze výjimečně, v případě nepravé retroaktivity je zásadou její přípustnost. Přechodné ustanovení k § 20 stanoví, že pravidlo o přerušení běhu lhůty zahájením řízení se použije pouze u přestupků spáchaných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Vylučuje tedy nejen pravou, ale i nepravou retroaktivitu. Pokud by v novele citované přechodné ustanovení upraveno nebylo, nabízela by se nutně otázka, zda se nová pravidla o přerušení běhu lhůty pro projednání přestupku uplatní i na lhůty již započaté, avšak ke dni jejich účinnosti neskončené. Přípustnost takového časového působení norem na běh lhůty ostatně potvrdil pro oblast daní Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 9. 2015, Pl. ÚS 18/14, č. 299/2015 Sb. Při akceptaci závěru jazykového výkladu (absence přechodných ustanovení ke změně § 20 zákona o přestupcích v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016) má tedy přechodné ustanovení v novele z uvedeného důvodu své nezadatelné místo.

28. Odhlédnout zde nelze ani od specifické povahy přechodných ustanovení. Ta upravují pravidla pro aplikaci nových ustanovení na právní vztahy. Vztah přechodných ustanovení k normě, jejíž aplikaci upravují, je v podstatě akcesorický. Jejich smyslem je řešení případných střetů staré a nové právní normy za účelem ochrany právní jistoty. Vychází přitom z výše uvedené zásady zákazu retroaktivity. Přechodná ustanovení jsou nezbytná zejména za situace, kdy by jejich absence mohla mít vliv na právní vztahy vzniklé před účinností nového ustanovení. V nyní posuzované situaci je zřejmé, že přechodné ustanovení mělo být s ohledem na svůj úzký vztah k ustanovení měnícímu § 20 účinné současně s ním, tedy od 1. 10. 2015. Nezahrnutí přechodného ustanovení do výjimek uvedených v čl. XXVI je třeba s ohledem na povahu přechodných ustanovení považovat za nedůslednost zákonodárce, který nemohl zamýšlet, aby v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 neplatilo přechodné pravidlo mající toliko akcesorický charakter. Obdobnou nedůsledností je rovněž použití formulace „ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona“ v přechodném ustanovení za situace, kdy je účinnost novely dělená. Stěžovatel dovozuje, že je tímto obratem myšlena účinnost novely jako celku, tj. 1. 10. 2016. Takový závěr ovšem nemá žádné opodstatnění. Novela žádnou „celkovou“ účinnost neobsahuje. Není tedy důvod, aby muselo být citovaným obratem myšleno právě a pouze pozdější datum účinnosti. Upravuje-li novela dvě data účinnosti, je nutné obrat „ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona“ vnímat dvojitě, a to vždy v závislosti na tom, zda daná norma souvisí s ustanovením, které nabylo účinnosti dne 1. 10. 2015, nebo s ustanovením, které nabylo účinnosti dne 1. 10. 2016. Jak již bylo uvedeno výše, přechodná ustanovení mají akcesorický charakter. Z toho plyne, že daný obrat je v jejich případě nutné vztahovat na účinnost konkrétní normy, k níž se přechodné ustanovení vztahuje. V nyní posuzovaném případě tedy na účinnost změny § 20 zákona o přestupcích, která nastala dne 1. 10. 2015. Opačný výklad by vedl pouze k tomu, že by přechodné ustanovení v podstatě ještě nahrazovalo legisvakanční lhůtu, což však není jeho účelem. Tento účel naplnila ustanovení upravující účinnost, která stanovila, po jaké době od vyhlášení novely ve Sbírce zákonů byla změna § 20 účinná.

29. Výše uvedené vede k jednoznačnému závěru, že § 20 ve znění novely je možné aplikovat na činy spáchané po jeho účinnosti, tj. po 1. 10. 2015. Nelze proto než konstatovat, že zákon neumožňuje více rovnocenných způsobů výkladu, a nelze tak na věc aplikovat zásadu in dubio mitius (při pochybnostech postupovat mírněji).

30. Pro úplnost lze dodat, že výše uvedené závěry rovněž korespondují s úmyslem zákonodárce vyjádřeným v důvodové zprávě k novele, konkrétně v její části vztahující se k přechodným ustanovením: „Řízení o přestupcích, která nebyla pravomocně skončena před nabytím účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Jde o standardní ustanovení řešící konflikt mezi stávající procesní úpravou a nově navrhovanou úpravou. Skutečnost, že do evidence přestupků budou zapisovány až přestupky spáchané po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, odpovídá primárnímu cíli této etapy zřizování centrální evidence přestupků, kdy mají být evidovány především ty přestupky, jejichž opakované spáchání bude přísněji postihováno. Obdobně úprava přerušení promlčení přestupku se bude aplikovat pouze v případě přestupků spáchaných po účinnosti tohoto zákona.“ Důvodová zpráva vysvětluje rozdělení účinnosti jednotlivých ustanovení novely následovně: „Poměrně dlouhá doba legisvakance nutná pro zavedení evidence přestupků se navrhuje v návaznosti na předpokládaný harmonogram realizace technického řešení (viz přiložená tabulka, kdy ‘T‘ je okamžik uzavření smlouvy s dodavatelem, což se odhaduje do 4 měsíců od publikace návrhu zákona ve Sbírce zákonů). Nabytí účinnosti je proto v návrhu rozděleno. Některé změny provedené v zákoně o přestupcích a zákoně o Rejstříku trestů, které se přímo neváží na evidenci přestupků, nabudou účinnosti dříve.“

31. Z uvedeného je zřejmé, že pozdější účinnost zákonodárce stanovil pro ustanovení týkající se zavedení Rejstříku trestů, a to s ohledem na technickou náročnost faktického vytvoření tohoto rejstříku. Naopak pro ustanovení, která nejsou na technické vytvoření Rejstříku trestů nijak navázána, zákonodárce zjevně stanovil účinnost dřívější. Změna § 20 zákona o přestupcích nepochybně představuje ustanovení, na něž existence či neexistence Rejstříku trestů nemá žádný vliv. Je proto zřejmé, že úmyslem zákonodárce nebylo účinnost novelizovaného znění § 20 odsouvat až na 1. 10. 2016. Uvedenému závěru ostatně odpovídá rovněž systematika novely, která v čl. II rozlišuje jednotlivá přechodná ustanovení. Z tohoto členění je zřejmý důraz na posunutí účinnosti ustanovení vztahujících se k evidenci přestupků v Rejstříku trestů. Cílem zákonodárce evidentně bylo, aby § 20 nabyl účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po vyhlášení novely, tedy dne 1. 10. 2015.“ 35. Krajský soud je přesvědčen o tom, že uvedená argumentace Nejvyššího správního soudu je plně dostačující, a nemá, co by k výkladu ustanovení § 20 zákona o přestupcích dodal. Odkaz žalobce na metodický pokyn Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 21. 9. 2016, č. j. JMK 142349/2016 není v dané věci relevantní, neboť metodický pokyn není formálním pramenem práva a nemůže působit ani silou své přesvědčivosti, neboť jeho správnost byla vyvrácena shora uvedeným právním názorem opakovaně zastávaným v rozsudcích NSS. Žalovaný ve vyjádření k žalobě mimoto odkázal na Metodickou pomůcku k zákonu č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dostupnou na www.mvcr.cz/clanek/stavajici-zakon-o-prestupcich.aspx., která sdílí názor vyslovený Nejvyšším správním soudem. Krajský soud proto setrvává na závěru učiněném již v prvním rozsudku vydaném v této věci, totiž že při posouzení prekluze přestupku žalobce spáchaného dne 13. 2. 2016 žalovaný v souladu se zákonem použil ustanovení § 20 ve znění účinném od 1. 10. 2015, neboť přestupek byl spáchán již za účinnosti právě tohoto ustanovení. Na posouzení námitky prekluze daného přestupku žalobce proto bylo nutno aplikovat ust. § 20 ve znění účinném od 1. 10. 2015: § 20 odst. 1) Přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie. odst. 2) Běh lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 se přerušuje zahájením řízení o přestupku, jakož i vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným; je-li prvním úkonem v řízení vydání příkazu o uložení pokuty, přerušuje se běh lhůty jeho doručením. odst. 3) Přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 začíná běh nové lhůty pro projednání přestupku; přestupek však nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky.

36. V dané věci byl přestupek spáchán dne 13. 2. 2016, řízení o přestupku bylo zahájeno dne 17. 3. 2016, doručením sdělení o zahájení správního řízení o přestupku žalobci, čímž byl běh prekluzivní jednoleté lhůty podle § 20 odst. 1 cit. zákona přerušen podle § 20 odst. 2 cit. zákona a podle § 20 odst. 3 cit. zákona začala běžet jednoletá lhůta nová. Dále byla lhůta opětovně přerušena podle § 20 odst. 2 cit. zákona a začala běžet nová jednoletá lhůta podle § 20 odst. 3 cit. zákona, vydáním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 11. 4. 2016 a rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 2. 2017, které bylo zmocněnci žalobce Ing. M. J. doručeno dne 17. 2. 2017. Tedy rozhodnutí bylo doručeno, tím nabylo právní moci, a řízení bylo ukončeno dne 17. 2. 2017. Tedy přestupek spáchaný dne 13. 2. 2016 byl projednán, ve smyslu nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího správního orgánu, dne 17. 2. 2017, tedy v objektivní lhůtě dvou let od jeho spáchání dne 13. 2. 2016, neboť tato objektivní lhůta k projednání přestupku uplynula dne 13. 2. 2018. Proto námitka žalobce o prekluzi přestupku není důvodná.

37. Žalobce tvrdil, že správní orgány nesprávně posoudily skutek jako zřejmě dva přestupky, nerespektování dopravní značky č. V15 a IP 20a u křižovatky Palackého x Hlaváčova a to, že žalobce projel křižovatkou ve vyhrazeném jízdním pruhu. První části skutku vytýká neurčitost, neboť není zřejmé, jakým způsobem mělo k porušení dopravních značek dojít, druhé části vytýká, že mu je kladeno za vinu jednání, které není protiprávní, neboť v křižovatce vyhrazený jízdní pruh pro BUS není, není zde vodorovné dopravní značení. Krajský soud k tomu uvádí, že je pravda, že správní orgán prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí a stejně tak žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí v části odůvodnění použily formulaci „vícenásobný“ přestupek. Podle výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je žalobce vinen tím, že: „dne 13. 2. 2016 kolem 13:35 hod. v Pardubicích u křižovatky ul. Palackého x Hlaváčova, jako řidič motorového vozidla Mitsubishi Pajero rz.: XXX XXXX, jel od Pernerova náměstí do centra města a neřídil se vodorovným dopravním značením “V 15“ a svislou dopravní značkou IP 20 a). Křižovatkou projel ve vyhrazeném jízdním pruhu pro BUS, tedy porušil § 4 písm. c) a § 14 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, čímž z nedbalosti spáchal vícenásobný přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích.“ Dle krajského soudu je rozhodné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí. Z členění výroku nelze mít za to, že správní orgán prvního stupně skutečně hodnotil jednání žalobce jako dva skutky, je tedy třeba vycházet z toho, že dle výroku rozhodnutí se jednalo o jeden skutek, který byl nesprávně kvalifikován jako vícenásobný přestupek. Pokud by se jednalo o více skutků, odpovídalo by takovému zhodnocení právě členění výroku, skutky by byly jednoznačně vymezeny, např. pomocí číslic či odrážek. Tak tomu ale v dané věci není. Na druhou stranu krajský soud připouští, že správní orgány použily formulaci „vícenásobný“ přestupek a rovněž to, že správní orgán prvního stupně bez bližšího odůvodnění uvedl, že má „oba skutky“ nadevší pochybnost za prokázané (str. 7 rozhodnutí). Je zjevné, že tyto „oba skutky“ dovozoval z porušení zákonné povinnosti řidiče v § 4 písm. c) a v § 14 odst. 1 zákona o silničním provozu (str. 7 rozhodnutí).

38. Výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně co do popisu skutku však obstojí. Skutek je dostatečně ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vymezen tak, aby nedošlo k jeho zaměnitelnosti, což je to podstatné. Skutek, tedy událost projevenou ve vnějším světě, která je následně kvalifikována jako protiprávní jednání (k pojmu skutek viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02), je třeba místně, časově a věcně, tedy popisem, vymezit, a to tak, aby nemohlo dojít k záměně skutku s jiným skutkem a aby tudíž byla dodržena zásada „ne bis in idem“ (ne dvakrát v téže věci). Vyjdeme-li z premisy nutnosti splnění kritérií na udržení totožnosti skutku, pak lze v konkrétních případech za zcela individuálních podmínek tolerovat nepřesnosti v dílčím vymezení skutku, které nenarušují jeho nezaměnitelnost, jak to ostatně vyplývá z judikatury trestních soudů i správních soudů (např. podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2012, čj. 16 A 1/2011-73: „Rozhodnutí o přestupku musí obsahovat popis skutku s uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i s uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, a dále musí být skutek popsán tak, aby byly naplněny veškeré zákonné znaky uvedené skutkové podstaty.“ Obdobně např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2004, čj. 30 Ca 52/2002-44). Právě takové dílčí nepřesnosti se správní orgán prvního stupně ve výroku rozhodnutí při popisu skutku dopustil. Je totiž pravda, že žalobce nemohl projet křižovatkou ve vyhrazeném jízdním pruhu pro BUS, neboť v křižovatce takový jízdní pruh na daném místě nebyl a ani být nemůže. V tomto se správní orgán prvního stupně odchýlil od popisu jednání, jak je uvedeno v oznámení přestupku a v úředním záznamu ze dne 16. 2. 2016. Otázkou však je, zda tato nepřesnost způsobuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a potažmo potvrzujícího rozhodnutí žalovaného. Dle názoru krajského soudu nikoliv, neboť i přes toto nepřesné vyjádření popisu skutku je zachována jeho nezaměnitelnost a jednota se skutkem popsaným v oznámení o přestupku. Krajský soud je toho názoru, že se nejedná o takové nepřesné vyjádření, které by způsobilo nesrozumitelnost popisu skutku, kterého se žalobce skutečně dopustil. Žalobce se pochopitelně nedopustil toho, že by projel křižovatku ve vyhrazeném jízdním pruhu pro BUS, nýbrž z tohoto vyhrazeného jízdního pruhu pro BUS do křižovatky vjel. Právě proto, že v křižovatce vyhrazený jízdní pruh pro BUS není, nehrozí ani záměna skutku se skutkem jiným. Vodorovné dopravní značení na místě samém, tedy i ta skutečnost, že vyhrazený jízdní pruh pro BUS končí před křižovatkou, bylo při jednání soudu pro úplnost prokázáno fotografiemi založenými ve správním spise, přičemž tyto fotografie předložil správnímu orgánu zmocněnec žalobce dne 18. 4. 2016 jako součást textu jeho vyjádření k podkladům rozhodnutí, tedy tyto fotografie jsou žalobci známy.

39. Není namístě klást na rozhodnutí správního orgánu přehnané formální požadavky. Takový přístup by pak vedl k tomu, že v důsledku ne zcela přesného vyjádření, přičemž, a to je podstatné, jak správní orgán, tak přestupce nemohou mít důvodné pochyby o hlavních znacích skutku, které ho vymezují, by zůstalo zjevně protiprávní jednání bez postihu. Takovému formalismu by se výklad práva v právním státě neměl podřídit. K tomu lze mutatis mutandis odkázat na rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2016, čj. 2 As 155/2015-84: „Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. nález ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08, č. 125/2009 Sb. ÚS), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky na činnost správních orgánů by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.“ Krajský soud tedy shrnuje, že správní orgán prvního stupně se ve vymezení skutku jednak dopustil nepřesnosti, když uvedl, že přestupce projel křižovatku ve vyhrazeném jízdním pruhu pro BUS místo toho, že vjel do křižovatky z vyhrazeného jízdního pruhu pro BUS, avšak tato nepřesnost nemá vliv na nezaměnitelnost skutku ani na udržení totožnosti skutku po celou dobu správního řízení. Totožnost skutku i jeho nezaměnitelnost jsou dány osobou přestupce, vozidlem, místem spáchání, časem spáchání a způsobem spáchání, kdy přestupce použil k jízdě bez zákonem uznaného důvodu vyhrazený jízdní pruh pro BUS.

40. Pokud jde o místo spáchání přestupku, což žalobce rovněž sporoval, je z výroku správního orgánu prvního stupně jednoznačné, že přestupce jel ve vyhrazeném jízdním pruhu pro BUS směrem do centra Pardubic od Pernerova náměstí. Takové místní vymezení nedává prostor pro důvodné pochybnosti o tom, kde vlastně měl žalobce užít k jízdě vyhrazený jízdní pruh pro BUS. Tedy použité vymezení skutku a jeho právní kvalifikace nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí právě proto, že z popsaných důvodů nemohlo způsobit nejasnost ve vymezení skutku ani v právní kvalifikaci. Přestupce totiž porušil ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, tedy povinnost řídit se dopravními značkami, které se v dané věci projevilo konkrétně nerespektováním § 14 odst. 1 cit. zákona, tedy nerespektováním dopravního značení vyhrazeného jízdního pruhu. Rovněž NSS potvrdil již v této věci ve zrušujícím rozsudku ze dne 16. 5. 2018, č.j. 1 As 19/2018-26, že porušení § 14 odst. 1 v návaznosti na § 4 písm. c) zákona o silničním provozu je dostatečné a řádné, jakož i to, že skutek je nezaměnitelně vymezen, a to i do žalobcem namítaného vymezení místa skutku: „Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s právním názorem krajského soudu, který na str. 5-6 rozsudku shledal, že výrok dostatečně vymezuje přestupek z pohledu jeho nezaměnitelnosti a splňuje veškeré náležitosti včetně řádného uvedení právní úpravy, neboť uvedené ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu obsahuje povinnost řidiče řídit se dopravními značkami, kterou stěžovatel porušil.“ Tedy uvedená pochybení nejsou takového charakteru, aby měla vliv na zákonnost rozhodnutí, a to proto, že zvolená formulace vymezení skutku a zvolená právní kvalifikace nevzbuzuje důvodné pochybnosti o tom, za jaký skutek je žalobce postihován a jaká právní kvalifikace byla správním orgánem zvolena.

41. Co se týče posouzení naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku, ten byl naplněn, neboť popsaný skutek vykazoval znaky nepředvídatelnosti jednání ve vztahu k ostatním účastníkům silničního provozu, kteří se důvodně spoléhali na chování žalobce v souladu s pravidly silničního provozu, tedy vykazoval znaky jednání způsobilého ohrozit bezpečnost a plynulost silničního provozu. Krajský soud souhlasí se závěrem správních orgánů o formě zavinění jako nevědomé nedbalosti ve smyslu § 4 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona. Žalobce totiž o své povinnosti řídit se pravidly silničního provozu vzhledem k postavení držitele řidičského oprávnění vědět měl a mohl. Žalobce tvrdil, že žalovaný úvahami o materiální stránce nahradil činnost správního orgánu prvního stupně, což považuje za nepřijatelné. Správní orgán prvního stupně se však všemi znaky přestupku stručně zabýval (str. 7 rozhodnutí). Uvedl, že jednání porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a že se jedná o zaviněné jednání. K materiálnímu znaku přestupku je přitom třeba připomenout, že jednáním, které naplňuje formální znaky přestupku, je zpravidla naplněn i znak materiální (viz např. rozsudek NSS ze dne 6. 1. 2012, sp. zn. 5 As 106/2011). Vedle toho se správní orgán prvního stupně zabýval rovněž sankcí, když tu uložil na samé spodní hranici zákonné sazby (1 500 Kč až 2 500 Kč) a zdůraznil výchovnou roli pokuty pro přestupce. Žalovaný za této situace měl dle žalobce rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnit, což neudělal, proto je dle žalobce v napadeném rozhodnutí rozpor mezi výrokovou částí a odůvodněním, což způsobuje jeho nepřezkoumatelnost včetně rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. S tímto právním názorem krajský soud nesouhlasí. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí podrobněji teoreticky rozebral problematiku materiální stránky přestupku, odkázal na příslušnou judikatura (str. 8, 9 žalovaného rozhodnutí), avšak fakticky nezměnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jak se domnívá žalobce. Úvahy žalovaného na stručné úvahy správního orgánu prvního stupně navázaly, nebyly však protichůdné.

42. Pokud jde o žádost žalobce a jeho právního zástupce o anonymizaci osobních údajů v soudních rozhodnutích, která jsou zveřejňována na webových stránkách Nejvyššího správního soudu, pak se nejedná o žalobní bod, nýbrž o žádost směřovanou k Nejvyššímu správnímu soudu, proto se k ní krajský soud nevyjadřuje.

43. Ze všech shora uvedených důvodů vyhodnotil krajský soud veškeré uplatněné žalobní námitky jako nedůvodné a žalobu proto zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

44. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle zásady konečného úspěchu ve věci (§ 60 odst. 1 s. ř. s.), když žalovaný byl ve věci plně úspěšný, avšak práva na náhradu nákladů řízení se vzdal, zatímco žalobce ve věci úspěšný nebyl.