61 A 4/2023– 117

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. et. Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: Bossink Nutzfahrzeuge, GmbH se sídlem Weiner 173, 48607, Ochtrup, Nordrhein–Westfalen, Spolková republika Německo zastoupený advokátem Mgr. Janem Aulickým se sídlem Za Tiskárnou 327, 381 01 Český Krumlov proti žalovanému: Ministerstvo dopravy se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. MD/1783/2022/110, čj. MD–1783/2022–110/11, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. MD/1783/2022/110, čj. MD–1783/2022–110/11, se ve výrocích

I. části c),

I. části d),

I. části e) a ve výroku II. v části týkající se výroků

I. části A. bodu 1),

I. části C. bodu 1) a

I. části D. bodu 1) rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. ODSH 107525/2021/evkr, čj. KUJCK 109865/2022, ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Krajský úřad Jihočeského kraje (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. ODSH 107525/2021/evkr, čj. KUJCK 109865/2022, shledal žalobce vinným z přestupků dle § 35 odst. 2 písm. h) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění do 31. 12. 2021 (dále jen „zákon o silniční dopravě“). Uvedeného se dle výroku I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalobce dopustil tím, že: a) Porušil povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zákona o silniční dopravě, ve spojení s čl. 34 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014, o tachografech v silniční dopravě, o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3821/85, o záznamovém zařízení v silniční dopravě a o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006, o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkající se silniční dopravy (dále jen „nařízení č. 165/2014“), když nezajistil řádné vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Dne 29. 9. 2021 v 9:17 hod. na silnici I/3 Planá, okres České Budějovice, provedla policie silniční kontrolu za kontrolované období od 1. 9. 2021 do 29. 9. 2021, a to u nákladního motorového vozidla registrační značky (dále jen „RZ“) X o největší povolené hmotnosti 18 000 kg, vybaveného digitálním tachografem, v čase kontroly provozovaného žalobcem při mezinárodní silniční dopravě pro vlastní potřebu, bez nákladu (dále jen „vozidlo č. 1“), v době kontroly řízené R. W. Při předmětné kontrole bylo policií odhaleno, že blíže nezjištěný řidič v době od 8:34 hod. do 8:45 hod. dne 29. 9. 2021 řídil vozidlo č. 1, aniž by používal svoji kartu řidiče, přičemž bylo zjištěno, že neměl ve slotu č. 1 digitálního tachografu tohoto vozidla vloženou kartu řidiče [výrok I. část A. bod 1)]. Porušil povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zákona o silniční dopravě, ve spojení s čl. 34 odst. 3 písm. b) nařízení č. 165/2014, když nezajistil řádné vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Při předmětné kontrole bylo policií odhaleno, že řidič vozidla č. 1 R. W. zpětně na kartu řidiče č. DF00031956400000 nedoplnil činnosti za období od 03:34 hod. dne 14. 9. 2021 do doby zahájení silniční kontroly, tj. do 09:17 hod. dne 29. 9. 2021 [výrok I. část A. bod 2)]. b) Porušil povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zákona o silniční dopravě, ve spojení s čl. 34 odst. 1 nařízení č. 165/2014, když nezajistil řádné vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Dne 29. 9. 2021 v 09:09 hod. na silnici I/3 Planá, okres České Budějovice, provedla policie silniční kontrolu za kontrolované období od 1. 9. 2021 do 29. 9. 2021, a to u nákladního motorového vozidla RZ X o největší povolené hmotnosti 18 000 kg, vybaveného digitálním tachografem, v čase kontroly provozovaného žalobcem při mezinárodní silniční dopravě pro vlastní potřebu, bez nákladu (dále jen „vozidlo č. 2“), v době kontroly řízené S. H. Při předmětné kontrole odhaleno, že blíže nezjištěný řidič v době od 8:34 hod. do 8:45 hod. dne 29. 9. 2021 řídil vozidlo č. 2, aniž by používal svou kartu řidiče, přičemž bylo zjištěno, že neměl ve slotu č. 1 digitálního tachografu tohoto vozidla vloženou kartu řidiče [výrok I. část B. bod 1)]. Porušil povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zákona o silniční dopravě, ve spojení s čl. 36 odst. 2 nařízení č. 165/2014, když nezajistil řádné vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Při předmětné kontrole řidič S. H. nepředložil ke kontrole svou kartu řidiče, záznamové listy pro daný den a záznamové listy použité řidičem v předcházejících 28 dnech a veškeré ručně provedené záznamy a výtisky pořízené v daný den v předcházejících 28 dnech [výrok I. část B. bod 2)]. c) Porušil povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zákona o silniční dopravě, ve spojení s čl. 34 odst. 1 nařízení č. 165/2014, když nezajistil řádné vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Dne 29. 9. 2021 v 09:50 hod. na silnici I/3 Planá, okres České Budějovice, provedla policie silniční kontrolu za kontrolované období od 1. 9. 2021 do 29. 9. 2021, a to u nákladního motorového vozidla RZ X o největší povolené hmotnosti 18 000 kg, vybaveného digitálním tachografem, v čase kontroly provozovaného žalobcem při mezinárodní silniční dopravě pro vlastní potřebu, bez nákladu (dále jen „vozidlo č. 3“), v době kontroly řízené panem B. D. Při předmětné kontrole bylo odhaleno, že blíže nezjištěný řidič dne 29. 9. 2021 v době od 8:35 hod. do 8:46 hod. řídil vozidlo č. 3, aniž by používal svoji kartu řidiče, přičemž bylo zjištěno, že neměl ve slotu č. 1 digitálního tachografu tohoto vozidla vloženou kartu řidiče [výrok I. část C. bod 1)]. Porušil povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zákona o silniční dopravě, ve spojení s čl. 34 odst. 3 písm. b) nařízení č. 165/2014, když nezajistil řádné vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Při předmětné kontrole bylo odhaleno, že řidič B. D. zpětně na kartu řidiče č. 1000000021767002 nedoplnil činnosti za období od půlnoci dne 1. 9. 2021 do doby zahájení silniční kontroly, tj. do 09:50 hod. dne 29. 9. 2021 [výrok I. část C. bod 2)]. d) Porušil povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zákona o silniční dopravě, ve spojení s čl. 34 odst. 1 nařízení č. 165/2014, když nezajistil řádné vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Dne 29. 9. 2021 v 09:00 hod. na silnici I/3 Planá, okres České Budějovice, provedla policie silniční kontrolu za období od 1. 9. 2021 do 29. 9. 2021, a to u nákladního motorového vozidla RZ X o největší povolené hmotnosti 18 000 kg, vybaveného digitálním tachografem, v čase kontroly provozovaného žalobcem při mezinárodní silniční dopravě pro vlastní potřebu, bez nákladu (dále jen „vozidlo č. 4“), v době kontroly řízené panem M. V. Při předmětné kontrole bylo odhaleno, že blíže nezjištěný řidič dne 29. 9. 2021 v době od 8:34 hod. do 8:46 hod. řídil vozidlo č. 4, aniž by používal svoji kartu řidiče, přičemž bylo zjištěno, že neměl ve slotu č. 1 digitálního tachografu tohoto vozidla vloženou kartu řidiče [výrok I. část D. bod 1)]. Porušil povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zákoně o silniční dopravě, ve spojení s čl. 34 odst. 3 písm. b) nařízení č. 165/2014, když nezajistil řádné vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Při předmětné kontrole bylo odhaleno, že řidič M. V. zpětně na kartu řidiče č. DF00026944752010 nedoplnil činnosti za období od půlnoci dne 1. 9. 2021 do doby zahájení silniční kontroly, tj. do 09:00 hod. dne 29. 9. 2021 [výrok I. část D. bod 2)].

2. Výrokem II. svého rozhodnutí správní orgán prvního stupně žalobci uložil dle § 35 odst. 9 písm. b) zákona o silniční dopravě pokutu ve výši 100 000 Kč s tím, že na úhradu pokuty se v souladu s § 35f odst. 2 zákona o silniční dopravě započte částka ve výši 100 000 Kč ze čtyř kaucí po 25 000 Kč (výrok III.). Výrokem IV. rozhodnutí správní orgán prvního stupně žalobci uložil povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

3. Uvedené rozhodnutí bylo vydáno poté, co žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. MD/1783/2022/110, čj. MD–1783/2022–110/4, zrušil dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. ODSH 107525/2021/evkr, čj. KUJCK 133805/2021, a mj. správní orgán prvního stupně zavázal k zastavení řízení o jím vytčených skutcích a zahájit řízení nové.

4. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím změnil výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že text uvedený: v jeho návětí znějící „zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ‚zák. o silniční dopravě‘)“ se nahrazuje textem „zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen ‚zák. o silniční dopravě‘)“ [výrok I. část a) rozhodnutí žalovaného]. ve výroku I. části B. bodu 2) znějící „když nezajistil řádné vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Při předmětné kontrole řidič pan S. H. Policii ČR nepředložil ke kontrole svou kartu řidiče, záznamové listy pro daný den a záznamové listy použité řidičem v předcházejících 28 dnech a veškeré ručně provedené záznamy a výtisky pořízené v daný den v předcházejících 28 dnech“ se nahrazuje textem „když nezajistil, aby při předmětné kontrole dne 29. 9. 2021 řidič pan S. H. měl u sebe záznamy o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku za stanovené období a tyto záznamy předložil Policii ČR. Řidič pan S. H. ke kontrole nepředložil svou kartu řidiče, veškeré ručně provedené záznamy a výtisky pořízené v daný den v předcházejících 28 dnech ani záznamové listy, které odpovídají shora uvedenému období, během kterého řídil vozidlo vybavené analogovým tachografem“ [výrok I. část b) rozhodnutí žalovaného]. ve výroku II. znějící „podle § 35 odst. 9 písm. b) zák. o silniční dopravě: pokuta ve výši 100 000 Kč (slovy jedno sto tisíc korun českých)“ se nahrazuje textem „podle § 35 odst. 7 písm. b) zák. o silniční dopravě: pokuta ve výši 75 000 Kč (slovy sedmdesát pět tisíc korun českých)“ [výrok I. část c) rozhodnutí žalovaného]. ve výroku III. znějící „Pokuta je splatná dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Na úhradu pokuty se v souladu s § 35f odst. 2 zák. o silniční dopravě započte částka ve výši 100 000 Kč ze čtyř kaucí po 25 000 Kč vybraných dne 29. 9. 2021 dle stvrzenek po [sic] pořadovými čísly: 020755, 0001391, 020754 a 0001392.“ se nahrazuje textem „Obviněnému se podle § 95 odst. 1 zák. o odpovědnosti za přestupky, podle § 79 odst. 5 správního řádu a ve spojení s § 6 odst. 1 vyhl. č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení (dále jen ‚vyhl. č. 520/2005 Sb.‘), ukládá povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč (slovy jeden tisíc korun českých)“ [výrok I. část d) rozhodnutí žalovaného]. ve výroku IV. znějící „Obviněnému se podle § 95 odst. 1 zák. o odpovědnosti za přestupky, podle § 79 odst. 5 správního řádu a ve spojení s § 6 odst. 1 vyhl. č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení (dále jen ‚vyhl. č. 520/2005 Sb.‘), ukládá povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč (slovy jeden tisíc korun českých).“ se nahrazuje textem „Podle § 35f odst. 2 zák. o silniční dopravě se kauce ve výši 100 000 Kč vybraná ze čtyř kaucí po 25 000 Kč dne 29. 9. 2021 (dle stvrzenek pod pořadovými čísly 020755, 0001391, 020754 a 0001392) dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí započítává na zaplacení uložené pokuty ve výši 75 000 Kč a uhrazení nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Obviněný proto není povinen nic platit. Podle § 35f odst. 2 věty druhé zák. o silniční dopravě se zbývající část z kaucí vybraných od obviněného dne 29. 9. 2021 ve výši 24 000 Kč (po započtení kaucí na zaplacení uložené pokuty a nákladů řízení), vrátí obviněnému, a to postupem a ve lhůtě dle ust. § 35f odst. 3 zák. o silniční dopravě“ [výrok I. část e) rozhodnutí žalovaného].

5. Ve zbytku žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil [výrok II.].

II. Shrnutí žaloby

6. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 20. 1. 2023 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

7. Úvodem žaloby se žalobce vymezuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí s tím, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nezákonná, žalobou napadené rozhodnutí je rovněž nepřezkoumatelné.

8. První námitkou žalobce brojí proti nedostatečnému a nezákonnému vypořádání vznesené odvolací námitky týkající se charakteru prováděné činnosti, která je stěžejní pro výklad toho, zda je dopravce povinen zajistit povinnost řidičů vést záznam o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Zákon o silniční dopravě (§ 2 odst. 2) přitom vymezuje pojem silniční doprava pro vlastní potřebu tak, že musí být realizována podnikatelská činnost dopravce. Toto ustanovení nedopadá na přepravu vozidel z místa koupě do místa jejich registrace v domovském státě. Uvedené nelze označit za samostatnou podnikatelskou činnost, jedná se toliko o přípravu na další provozování podnikatelské činnosti, tedy činnost specifickou a nepodřaditelnou pod charakter silniční dopravy ve smyslu zákona o silniční dopravě. Napadeným rozhodnutím bylo nesprávně konstatováno, že je povinností dopravce i v těchto případech vést a zajišťovat vedení záznamu o době řízení vozidla. Napadeným rozhodnutím citovaný výklad čl. 3 písm. h) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006, o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkající se silniční dopravy, o změně nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 a (ES) č. 2135/98 a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 (dále jen „nařízení č. 561/2006“) je nesprávný. Toto ustanovení upravuje neobchodní přepravu zboží, v posuzované věci žádné zboží přepravováno nebylo, jednalo se pouze o převoz vozidla. Rozhodným pro posouzení věci je účel prováděné činnosti.

9. Příslušná ustanovení zákona o silniční dopravě ve spojení s čl. 34 odst. 1 nařízení č. 165/2014 je třeba vykládat tak, že při tomto způsobu převozu vozidla není povinností mít aktivováno záznamové zařízení o průběhu provozu vozidla a rovněž předkládat záznamové listy pro daný den a veškeré ručně provedené záznamy a výtisky (v posuzované věci požadované ode dne 1. 9. 2021 do dne 29. 9. 2021). Vzhledem k datu nabytí vlastnického práva (dne 28. 9. 2021) to u žalobce ani nebylo fakticky možné. Z vymezení skutku plyne, že povinnost vést záznamy počíná okamžikem převzetí vozidla.

10. Žalovaný rovněž nesprávně vykládá výjimky z povinností, jejichž porušení je žalobci kladeno za vinu. Jedná se zejména o výjimku dle čl. 3 písm. g) nařízení č. 561/2006, kterou žalovaný odmítl aplikovat, neboť ji restriktivně vztahuje pouze na vozidla, která doposud nebyla nikde registrována. Dle žalobce je nutno pojem „nové vozidlo, které ještě nebylo uvedeno do provozu“ vztáhnout k okamžiku nabytí tohoto vozidla subjektem, který ho pořídil.

11. Žalobce dále zpochybňuje postup spočívající v tom, že řízení o přestupcích bylo usnesením správního orgánu prvního stupně ze dne 12. 8. 2022 zastaveno a následně bylo zahájeno nové řízení. Toto usnesení bylo nesprávně doručeno žalobcovu zástupci, přestože nebyl k zastupování žalobce v novém řízení zmocněn, tudíž mělo být doručováno přímo žalobci. S výjimkou § 33 odst. 2 písm. c) správního řádu je zmocnění omezeno pouze pro samotné řízení, do podání žaloby tudíž fakticky nebylo vůči žalobci řízení ve věci řádně zahájeno.

12. V souvislosti s uvedeným žalobce namítá nezákonnost z důvodu porušení zásady ne bis in idem plynoucí z čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Se žalobcem bylo doručením příkazu dne 6. 10. 2021 zahájeno řízení zastavené následně usnesením ze dne 12. 8. 2022 z důvodu dle § 86 odst. 1 písm. a) správního řádu (uvedené skutky se nestaly). Dne 15. 8. 2022 bylo se žalobcem zahájeno nové řízení, byť předmětné skutky byly vymezeny poněkud odlišným způsobem, žalobce v nich shledává totožnost skutků. Napadené rozhodnutí tedy bylo vydáno ve věci, o níž bylo jiným pravomocným rozhodnutím konstatováno, že skutky se nestaly. Následně žalobce činí srovnání základních znaků skutků relevantních pro namítanou totožnost skutků, tj. výroku I. částí A, B, C a D rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 7. 9. 2022 s výroky usnesení o zastavení řízení ze dne 12. 8. 2023. Dle žalobce se vymezené skutky týkají stejného vozidla, stejné osoby, stejného časového období, přičemž v usnesení o zastavení řízení se konstatuje, že řidič nepředložil záznamové listy, v napadeném rozhodnutí (resp. v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně) se konstatuje, že vozidlo bylo řízeno ve vymezeném období bez použití karty řidiče. Skutek je tedy popsán v totožných rysech shodným způsobem.

13. Žalobce rovněž namítá, že změna vymezení skutku v čl. I. b) napadeného rozhodnutí je změnou, kterou nemůže žalovaný v rámci přezkumné pravomoci učinit (byť to žalovaný považuje za formulační nedostatek nemající vliv na zákonnost rozhodnutí). Dle žalobce mělo být v rámci přestupkového řízení rozhodováno o skutku, který mu je kladen za vinu, aby zůstala zachována totožnost skutku. Označenou změnou došlo ke změně popisu skutkové podstaty, kterou nelze zhojit pouze v rámci odvolacího řízení. Postup žalovaného proto odporuje § 89 a § 90 správního řádu. V rámci přezkumného pravomoci je žalovaný oprávněn měnit napadené rozhodnutí, nikoli však totožnost skutku. Ač se změna napadeného rozhodnutí jeví jako formální, výrok napadeného rozhodnutí konstatuje, že řidič S. H. nepředložil kartu řidiče a záznamové listy, nicméně přestupkově postihovatelné je vůči žalobci pouze nezajištění vedení záznamu o době řízení vozidla.

14. Žalobce má rovněž za to, že v rámci odvolacího řízení nebyl řádně seznámen před vydáním rozhodnutí se změnou, kterou zamýšlel žalovaný učinit, především ve vztahu k úpravě skutkové věty výroku, když tato změna nekonvenuje s tím, jak bylo řízení zahájeno.

15. Žalobce závěrem shrnuje, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, řádně se nevypořádává se všemi odvolacími námitkami, je zatíženo nesprávným právním hodnocením věci popsaným žalobními body, porušuje zásadu ne bis in idem a je tudíž nezákonné.

16. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

17. Žalovaný se k žalobě vyjádřil velmi obšírně, přičemž nejprve podrobně shrnul průběh dosavadního řízení. Stejně obsáhle pak pojednal i žalobní námitky.

18. K námitce směřující do aplikace a interpretace příslušných ustanovení zákona o silniční dopravě a nařízení č. 561/2006 týkajících se výjimky pro povinnost používat digitální tachograf zabudovaný ve vozidle žalovaný uvedl, že tato námitka se překrývá s námitkou odvolací. Dle žalovaného je jízda bez karty řidiče vložené v digitálním tachografu vozidla možná tam, kde vozidlo sice záznamovým zařízením vybavené je, avšak jeho používání není povinné, ať už z důvodu povahy přepravy nebo z důvodu určení a typu vozidla. S odkazem na § 2 odst. 1 zákona o silniční dopravě žalovaný považuje žalobcovu argumentaci za lichou, neboť i případné přemisťování vozidel bez nákladu je nutno považovat za silniční dopravu. Výjimka dle čl. 3 písm. g) nařízení č. 561/2006 na posuzovanou věc nedopadá; vztahuje se pouze na nová vozidla, tj. toliko ta, která ještě nebyla uvedena do provozu, resp. nebyly jim přiděleny státní poznávací značky. Účinek předmětné výjimky nelze rozšiřovat nad její rámec, k čemuž žalovaný odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 28. 7. 2011, Andreas Michael Seeger, C–554/09, ECLI:EU:C:2011:523).

19. Skutečnost, že žalobce pouze převážel vozidla, jej nezbavuje povinnosti dodržovat požadavky stanovené zákonem o silničním provozu. Dle žalovaného se obdobným zabýval i Evropský parlament, který odpověděl na otázku č. E–012656/2013 dne 19. 12. 2013 v tom smyslu, že nařízení č. 561/2006 nestanovuje žádnou výjimku pro řidiče ojetých vozidel, byť nově zakoupených, z místa koupě do místa jejich další registrace. Ani řidičem při silniční kontrole předložená registrační knížka pro vozidla s červenou SPZ na uvedeném nic nemění. V situaci, kdy vozidla č. 1 až 4 přesahovala 7,5 tun, nelze využít výjimku vymezenou v čl. 3 písm. h) nařízení č. 561/2006 a jsou tak zachovány požadavky ohledně vedení záznamů o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku prostřednictvím tachografů vymezené nařízením č. 165/2014. Tomu odpovídá právní úprava obsažená v § 1 odst. 4 zákona o silniční dopravě. Byť nebylo prokázáno, že by se jednalo o neobchodní přepravu vozidel, tak činila–li největší povolená hmotnost vozidel 18 tun, bylo povinností žalobce zajistit dodržení požadavků na vedení záznamů o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, včetně jejich předložení.

20. K žalobní námitce zpochybňující postup žalovaného, který oznámení o zahájení nového řízení o přestupku zaslal toliko žalobcovu zástupci, žalovaný s odkazem na relevantní ustanovení a judikaturu uvedl, že žalobce plnou moc udělil k zastupování v řízení vedeném u žalovaného pod sp. zn.: ODSH 107525/2021/evkr. V daném spise je řízení pod uvedenou sp. zn. po celou dobu vedeno. Dle žalovaného z obsahu předložené plné moci plyne, že zmocnění právního zástupce trvá po dobu, kdy bude řízení vedeno ve spise pod danou spisovou značkou. V nynějším řízení nebylo ani zapotřebí doručovat přímo žalobci dle § 34 odst. 2 správního řádu, protože správní orgán prvního stupně žalobci neukládal povinnost něco osobně konat.

21. Žalovaný se vymezil rovněž proti žalobní námitce, že žalobce byl shledán vinným pro skutky, pro které bylo řízení zastaveno. Žalovaný si je vědom principů, na nichž jsou založeny zásady ne bis in idem, resp. res iudicata. K uvedenému nejprve odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a příslušná ustanovení správního řádu, zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“) a zákona o silniční dopravě [§ 35 odst. 2 písm. h)] s tím, že je nezbytné rozlišovat, zda dopravce nezajistí, aby vozidlo bylo záznamy o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku vybaveno a tím, aby záznamy řidič řádně vedl, neboť (byť jsou obě shora uvedené povinnosti vymezeny v § 27 zákona o silniční dopravě) jejich porušení je naplněno rozdílným protiprávním jednáním. V posuzované věci bylo dle žalovaného nutno protiprávní jednání žalobce kvalifikovat jako porušení § 27 zákona o silniční dopravě, kterého se dopustil tím, že nezajistil, aby řidiči č. 1, č. 3 a č. 4 vedli řádně záznamy o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, tedy nikoliv jako nepředložení těchto záznamů, neboť tento skutek se ve skutečnosti nestal.

22. Jelikož nebylo možné konstatovat, že vozidla byla v době jejich zastavení řízena bez karty řidiče vložené v digitálním tachografu, neboť se v uvedený čas již nepohybovala, nebylo možné ani dospět k závěru, že vozidla řídili konkrétně jmenovaní řidiči. Dle žalovaného nebylo možné uvažovat o tom, že by změnou času, způsobu a osob, prostřednictvím kterých došlo ke spáchání skutku, mohla být zachována totožnost skutků. Po zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 2. 12. 2021 nemohl být zvolen jiný postup než ten, že se pro část skutků řízení zastavilo a žalobce byl v oznámení o zahájení řízení s ním vedeném v novém projednání řádně vyrozuměn o tom, pro které (správně skutkově vymezené a právně kvalifikované) skutky s ním je řízení vedeno. Dle žalovaného nelze ty skutky, o kterých bylo rozhodnuto rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 2. 12. 2021, považovat za shodné. V posuzované věci proto bylo žalobcovo protiprávní jednání vymezeno jakožto porušení § 27 zákona o silniční dopravě, kterého se dopustil tím, že nezajistil, aby blíže nezjištění řidiči vedli řádně záznamy o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku v konkrétně vymezeném časovém období prostřednictvím zaznamenání doby řízení vozidla do karty řidiče. Jednalo se tedy o zcela jiné skutky, neboť vytýkané skutky spáchal žalobce prostřednictvím zcela jiných osob a ve zcela jiném časovém období. V posuzované věci dle žalovaného nebyla zachována ani totožnost jednání (odlišné vymezení osoby řidiče, jehož záznam nebyl veden řádně), ani není dána totožnost následku (rozdílně vymezené časové období, kdy mělo k nezajištění řádného vedení záznamů dojít). Obdobně tomu bylo u druhého typu vytýkaných porušení.

23. Žalovaný nemohl vady rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 2. 12. 2021 zhojit v rámci odvolacího řízení, jelikož by musel nahradit výrokovou část i její odůvodnění. Dle žalovaného se jednalo o dva různé samostatné skutky, o nichž bylo třeba nejprve řízení zastavit a následně zahájit nové řízení pro podezření ze spáchání nových skutků, neboť se jednalo o jiné skutky, než pro které bylo řízení vedeno a o nichž rozhodl správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 2. 12. 2021. V opačném případě by mohl žalobce namítat, že řízení bylo zahájeno pro jiný skutek, než pro který byl shledán vinným. Žalovaný tedy zvoleným postupem zohlednil rovněž právní postavení žalobce, aby byla zachována veškerá jeho práva na procesní obranu.

24. Žalovaný se dále vymezuje proti namítané změně rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 7. 9. 2022, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 35 odst. 2 písm. h) zákona o silniční dopravě, kterého se dopustil porušením § 27 zákona o silniční dopravě ve spojení s čl. 36 odst. 2 nařízení č. 165/2014 tím, že nezajistil řádné vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, když při silniční kontrole konané dne 29. 9. 2021 na silnici I/3, Planá, okres České Budějovice, řidič č. 2 nepředložil svou kartu řidiče č. 2, záznamové listy pro daný den, záznamové listy použité v předcházejících 28 dnech a veškeré ručně provedené záznamy a výtisky pořízené v daný den a v předcházejících 28 dnech. Dle žalovaného popis skutku, jak jej učinil správní orgán prvního stupně, částečně odpovídal popisu žalobcova protiprávního jednání (žalobce nezajistil, aby řidič č. 2 při kontrole předložil kartu řidiče, případně záznamové listy nebo doklady prokazující, že v předmětném časovém období vozidlo neřídil, které měl mít v okamžiku silniční kontroly u sebe), přičemž žalobce nerozporoval, že se tohoto jednání dopustil. Žalovaný připouští, že se správní orgán prvního stupně dopustil formulační nepřesnosti v dané části výroku, nicméně tento nedostatek nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. V průběhu řízení bylo předmětné protiprávní jednání prokázáno, neboť bylo postaveno najisto, že řidič č. 2 při silniční kontrole nepředložil ani kartu řidiče č. 2, ani záznamové listy, případně ani doklady prokazující, že neřídil. Zároveň byl vytýkaný skutek v textu příslušné části výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dostatečně srozumitelně vymezen. Dle žalovaného změnou uvedenou ve výroku I. části b) napadeného rozhodnutí ve smyslu § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu nedošlo ke změně popisu skutkové podstaty vytýkaného porušení, ale pouze k přípustné konkretizaci popisu skutku, tj. ke zpřesnění výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

25. Žalovaný proto navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. První rozsudek krajského soudu a zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu

26. Krajský soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, čj. 61 A 4/2023–74, jímž rozhodnutí žalovaného výrokem I. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, a to v částech, které se týkají přestupků, u nichž došlo k porušení zásady ne bis in idem (výrok II. rozhodnutí žalovaného) a v částech souvisejících s uloženou sankcí, neboť tuto otázku bude muset žalovaný opětovně posoudit [výroky I. část c), I. část d) a I. část e) rozhodnutí žalovaného]. Ve zbytku krajský soud výrokem II. žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výrok I. část a) rozhodnutí žalovaného představuje pouhou formální změnu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, která nemá na zákonnost rozhodnutí žalovaného žádný vliv, a výrok I. část b) rozhodnutí žalovaného se týká skutku, u něhož správní orgány věc posoudily v souladu s právní úpravou při zachování totožnosti skutku. Výroky III. a IV. Krajský soud rozhodl o nákladech řízení.

27. Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný kasační stížností. Nejvyšší správní soud jej rozsudkem ze dne 21. 8. 2025, čj. 9 As 88/2024–49, zrušil ve výrocích I., III. a IV. a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

28. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s posouzením otázky porušení zásady ne bis in idem a nepřisvědčil ani posouzení námitky nesprávného doručení usnesení o zahájení přestupkového řízení dne 15. 8. 2022.

29. V části týkající se výroku II. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl z důvodu subjektivní nepřípustnosti, neboť v této části byl žalovaný (stěžovatel) v řízení před krajským soudem úspěšný.

30. Jelikož žalobce proti tomuto výroku kasační stížnost nepodal, je tato část sporu již pravomocně vyřešena, a krajský soud se jí proto již v tomto rozsudku dále nezabýval. Obecně formulovanou námitku nepřezkoumatelnosti a nesprávné aplikace a interpretace příslušných ustanovení zákona o silniční dopravě a nařízení č. 561/2006 vypořádal krajský soud již v rozsudku čj. 61 A 4/2023–74. Jelikož se však vztahují i k těm částem žalobou napadeného rozhodnutí, které je nyní zapotřebí opětovně posoudit, ponechal krajský soud jejich vypořádání i v nynějším rozhodnutí.

31. Žalobce v podání ze dne 29. 9. 2025 avizoval podání vyjádření k čemuž požadoval lhůtu alespoň 15 dnů. Krajský soud nepovažoval za nutné formálně takovouto lhůtu stanovovat a pouze vyčkal, zda žalobce vyjádření v jím požadované lhůtě podá. V této lhůtě ani po jejím uplynutí však krajský soud žádné další vyjádření neobdržel.

V. Právní hodnocení krajského soudu

32. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

33. Jak plyne ze shora uvedeného, krajský soud nyní již nerozhodoval o celém předmětu řízení, neboť zrušovací výrok v rozsudku Nejvyššího správního soudu se týkal pouze jeho části. Ve zbytku, který je nadále předmětem dalšího řízení, je žaloba částečně důvodná. V.A K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí 34. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí; této námitce krajský soud nepřisvědčil.

35. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

36. Žalobce formuloval námitku nepřezkoumatelnosti zcela obecně. K jejímu vypořádání proto i krajský soud přistoupil v téže rovině obecnosti s tím, že žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným neshledal. Žalobce v textu žaloby zmiňuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí celkem dvakrát, ovšem v podstatě toliko jako důvod pro podání žaloby (věta poslední bodu II. žaloby), resp. jako konstatování (věta první bodu V. žaloby), aniž by současně soudu alespoň v minimálním rozsahu předestřel své úvahy o tom, z jakých konkrétních důvodů trpí napadené rozhodnutí touto vytýkanou vadou. Vzhledem k tomu, že žalobce v obou bodech, kdy nepřezkoumatelnost vytýká, hovoří rovněž o nezákonnosti napadeného rozhodnutí, nezbývá soudu než podotknout, že nepřezkoumatelnost principiálně není důsledkem případné nezákonnosti správního rozhodnutí a tyto vady nelze libovolně směšovat či zaměňovat. V případě nepřezkoumatelného rozhodnutí totiž není možné jeho zákonnost vůbec posoudit. Pouhý žalobcův nesouhlas s posouzením věci či případná nezákonnost nezakládá automaticky nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů. V.B K námitkám zpochybňujícím aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení zákona o silniční dopravě a nařízení č. 561/2006 37. Žalobce je přesvědčen, že na posuzovanou věc dopadá výjimka [viz čl. 3 písm. g) nařízení č. 561/2006] pro povinnost používat digitální tachograf zabudovaný ve vozidle s tím, že se jednalo o přepravu mimo působnost uvedeného nařízení, neboť přeprava nebyla prováděna za obchodním účelem. Tato námitka není důvodná.

38. Dle čl. 3 odst. 1 nařízení č. 165/2014 platí, že „[t]achografy musí být namontovány a používány ve vozidlech, která jsou registrována v členských státech a používána pro silniční přepravu cestujících nebo zboží a na která se vztahuje nařízení (ES) č. 561/2006“ (důraz doplněn).

39. Dle čl. 3 písm. g) nařízení č. 561/2006, se toto nařízení se nevztahuje na silniční dopravu „vozidly používanými při silničních jízdních zkouškách pro účely vývoje, opravy nebo údržby, a novými nebo přestavěnými vozidly, která ještě nebyla uvedena do provozu“ (důraz doplněn).

40. Dle čl. 4 písm. a) nařízení č. 561/2006, se silniční dopravou rozumí „doprava prováděná po veřejných pozemních komunikacích prázdnými nebo loženými silničními vozidly používanými pro přepravu cestujících nebo zboží“ (důraz doplněn).

41. Dle § 2 odst. 1 zákona o silniční dopravě je silniční doprava „souhrn činností, jimiž se zajišťuje přeprava osob (linková osobní doprava, kyvadlová doprava, příležitostná osobní doprava, taxislužba), zvířat a věcí (nákladní doprava) vozidly, jakož i přemísťování vozidel samých po dálnicích, silnicích, místních komunikacích a veřejně přístupných účelových komunikacích a volném terénu“ (důraz doplněn).

42. Dle § 27 zákona o silniční dopravě „[z]ahraniční dopravci jsou povinni zajistit, aby řidiči vedli záznamy o době řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, dodržovali požadavky na dobu řízení vozidla, bezpečnostní přestávky a dobu odpočinku a záznamy o době řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku měli u sebe a předložili je při kontrole. Zahraniční dopravci jsou dále povinni zajistit, aby ve vozidle při jeho provozu byly doklady podle § 3 písm. b) a § 9 odst. 1 písm. a) a, jde–li o zahraniční dopravce usazené v jiném členském státu Evropské unie, kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu s řidičem včetně jejich překladu do českého jazyka. Na zahraniční dopravce se rovněž vztahuje povinnost uvedená v § 3 písm. c).“ 43. Pod pojem silniční doprava tedy lze zahrnout nejen situace, kdy vozidla přepravují náklad, ale i samotné přemísťování vozidel bez nákladu. Neobstojí tudíž argument žalobce, že v posuzované věci se nejednalo o výkon podnikatelské činnosti; ten je v uvedeném kontextu naprosto irelevantní, neboť žalobce byl jako zahraniční dopravce povinen rovněž při přemísťování vozidla respektovat povinnosti plynoucí z výše citovaného § 27 zákona o silniční dopravě. Na uvedeném nemění nic ani skutečnost, že žalobce vozidlo zakoupil v Rakousku a převážel jej přes Českou republiku, kde bylo registrováno a kde proběhla evidenční kontrola, aby jej mohl přihlásit ve svém domovském státě (Spolková republika Německo). Stejně tak je nevýznamné, že vozidlo bylo vybaveno tzv. červenou poznávací značkou, která slouží k tomu, aby vlastník mohl nově nabyté vozidlo přepravit před přidělením standardní státní poznávací značky, ovšem bez ohledu na to, zda se jedná o vozidlo nové, či vozidlo, které již dříve bylo registrováno, resp. uvedeno do provozu předchozím vlastníkem (jak tomu bylo v posuzované věci).

44. Co se týče shora citovaného znění výjimky dle čl. 3 písm. g) nařízení č. 561/2006, ve smyslu uplatněné námitky by se na žalobce měla vztahovat část týkající se nových vozidel, která ještě nebyla uvedena do provozu. O takové vozidlo se ale v posuzované věci nejednalo, jak lze seznat ze shora uvedeného; vozidlo nebylo nové (což žalobce ani nezpochybňuje) ani dosud neregistrované, do provozu již zjevně uvedeno bylo předchozím vlastníkem a mělo rovněž přidělenu státní poznávací značku. Žalovaný proto nepochybil, když na posuzovanou věc tuto výjimku nevztáhl. V.C K námitce porušení zákazu dvojího projednání téže věci 45. Jelikož Nejvyšší správní soud vytkl krajskému soud předně nesprávné posouzení námitky porušení zásady ne bis in idem (zákazu opětovného projednání v téže věci) zabýval se krajský soud dále právě touto otázkou. Tato námitka je z části důvodná.

46. S ohledem na shora popsaný procesní vývoj věci se nynější posouzení týká přestupků souvisejících s vozidly č. 1, 3 a 4. V případě přestupku souvisícího s vozidlem č. 2 již krajský soud věc vyřešil zamítnutím žaloby (k tomuto přestupku se vztahovala též námitka, dle které žalobce nebyl řádně seznámen před vydáním rozhodnutí se změnou, kterou žalovaný zamýšlel učinit). Kasační stížnost žalovaného Nejvyšší správní soud v této části odmítl. Žalobce tento zamítavý výrok kasační stížností ani nenapadl. V.C.1 Východiska 47. Krajský soud v této souvislosti vychází především ze závazného právního názoru obsaženého v rozsudku čj. 9 As 88/2024–49. V něm Nejvyšší správní soud uvedl, že „správní orgán nemusí rozhodnout na základě totožného popisu skutku, který byl uveden v oznámení o zahájení řízení, pokud bude zachována totožnost skutku. Totožnost skutku je zachována, je–li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku, případně jsou–li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace. Totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek, neboť přestupkové řízení slouží k tomu, aby byly zjištěny a ověřeny konkrétní okolnosti charakterizující daný skutek. Některé okolnosti tak mohou být oproti oznámení o zahájení řízení přidány, jiné naopak odpadnou, ukáže–li se, že jsou pro následek nepodstatné. Toto upřesnění nenarušuje totožnost skutku (odst. 25 rozsudku NSS ze dne 9. 7. 2025, č. j. 4 As 300/2024–64, a v něm citovaná judikatura). ‚Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je tedy následek významný z hlediska (trestního) práva a rozlišuje mezi skutkem de facto a skutkem de iure. Skutek de facto představuje skutkový děj, zahrnující skutkové okolnosti konkrétního případu bez ohledu na jejich trestněprávní relevanci. Skutkem de iure je naopak souhrn trestněprávně relevantních skutečností odlišitelný od jiného skutku de iure téhož pachatele. Při posuzování totožnosti skutku je pak určující skutek de iure (…) Podstatou skutku je přitom právně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný právně významný následek‘ (rozsudek NSS ze dne 4. 3. 2025, č.j. 7 As 158/2024–39, zvýrazněno NSS).“ 48. Nejvyšší správní soud dále konstatoval následující: „

53. Pokud jde o předložení záznamů, podle čl. 36 odst. 2 nařízení č. 165/2014 platí, že řídí–li řidič vozidlo vybavené digitálním tachografem, musí být schopen kdykoliv na žádost pověřeného kontrolora předložit svou kartu řidiče [bod i)], veškeré ručně provedené záznamy a výtisky pořízené v daném dni a v předchozích 28 dnech, jak je vyžadováno podle tohoto nařízení a nařízení (ES) č. 561/2006 [bod ii)], a záznamové listy, které odpovídají stejnému období jako v bodě ii), během kterého řídil vozidlo vybavené analogovým tachografem [bod iii)]. Požadavky čl. 36 odst. 2 nařízení č. 165/2014 nejsou splněny již tím, že dopravce požadované doklady nepředloží. Tohoto skutku se žalobkyně dopustila v případě vozidla č. 2, jehož řidič u sebe žádné doklady ve smyslu citovaného článku neměl, a na odlišnost tohoto skutku poukazuje i stěžovatel v kasační stížnosti.

54. Rozlišování skutku spočívajícího v porušení povinnosti dopravce řádně vést záznamy a povinnosti záznamy předložit odpovídá i závěrům výše citované důvodové zprávy k zákonu 337/2020 Sb., které se dovolává stěžovatel, podle níž jsou v § 35 odst. 2 písm. h) zákona o silniční dopravě jsou obsaženy tři samostatné skutkové podstaty, nikoliv jediná skutková podstata. Dopravce se přestupku § 35 odst. 2 písm. h) zákona o silniční dopravě dopustí již tím, že nezajistí, aby při kontrole řidič požadovaný záznam u sebe vůbec měl a předložil jej. Skutková podstata tohoto přestupku se tedy bude opírat o jiné právně relevantní skutkové okolnosti, než skutková podstata spočívající v nezajištění toho, aby řidič záznamy vedl řádně. Oba skutky se liší i z hlediska právně relevantního následku. Pokud jde o úvahy krajského soudu o totožném následku nesplnění povinností ve smyslu § 27 zákona o silniční dopravě, ty jsou podle NSS zjednodušující. Nelze klást rovnítko mezi znemožněním kontroly dodržování bezpečnostních přestávek v důsledku nepředložení požadovaných záznamů (či karty řidiče) a zjištěním nedostatků v předložených záznamech (či kartách), jak činí krajský soud. Rozsah zjištěných nedostatků v událostech evidovaných v záznamech (kartách řidičů) se nadto může v jednotlivých případech zásadně lišit, což je významné z hlediska posouzení míry závažnosti přestupku. Jak zdůraznil NSS v odst. [26] výše citovaného rozsudku č. j. 4 As 300/2024–64, změnami v popisu skutku provedenými správními orgány nemůže být zasaženo do práva přestupce na obhajobu. Procesní obrana v případě nepředložení záznamů řidiči vůbec a předložení chybných záznamů se z povahy věci může zásadně lišit, a to i kupř. z hlediska polehčujících či přitěžujících okolností, které mohou v takových případech vyvstat.“ 49. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uzavřel, že „závěr o totožnosti skutků, který krajský soud paušálně opřel o nesprávný právní názor, že jak nepředložení záznamů o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, tak jejich nevedení řádným způsobem, představuje jeden skutek, nemůže v rámci kasačního přezkumu jako zákonný obstát. Otázkou totožnosti skutků, u nichž došlo k zastavení přestupkového řízení, se proto bude krajský soud zabývat opětovně. Ve světle výše shrnutých judikaturních východisek se krajský soud zaměří na popis jednotlivých skutkových okolností ve smyslu skutkových vět výroků prvostupňového rozhodnutí ze dne 30. 11. 2021 a ze dne 7. 9. 2022 o přestupcích, a posoudí, zda skutečně, bez ohledu na jejich právní kvalifikaci, popisují odlišné skutky, jak tvrdí stěžovatel, či nikoli“ (důraz doplněn).

50. Na tomto místě je dále vhodné připomenout dikci § 35 odst. 2 písm. h) zákona o silniční dopravě, dle něhož se dopravce dopustí přestupku tím, že „nezajistí, aby řidič řádně vedl záznam o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku a tento záznam předložil při kontrole, nebo záznam o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku neuchová po stanovenou dobu“. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 88/2024–49, citované ustanovení obsahuje celkem tři skutkové podstaty, mezi nimiž je zapotřebí odlišovat: 1) nezajištění, aby řidič řádně vedl příslušné záznamy, 2) nezajištění, aby je řidič předložil při kontrole a 3) neuchování záznamů po stanovenou dobu. V.C.2 Vozidlo č. 1 51. V případě vozidla č. 1 správní orgán prvního stupně ve výroku I. části A. rozhodnutí ze dne 30. 11. 2021 formuloval skutkovou větu tak, že přestupek měl spočívat v tom, že žalobce: „1) porušil povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zák. o silniční dopravě, ve spojení s čl. 34 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014, o tachografech v silniční dopravě, o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3821/85, o záznamovém zařízení v silniční dopravě a o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006, o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkající se silniční dopravy (dále jen ‚nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014‘), když při silniční kontrole dne 29. 9. 2021 bylo Policií České republiky odhaleno, že vozidlo registrační značky (dále jen ‚RZ‘) X vybavené digitálním tachografem, provozované v den kontroly obviněným, bylo v čase zastavení vozidla v 09:17 h řízené panem R. W. bez vložené karty řidiče. 2) porušil povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zák. o silniční dopravě, ve spojení s čl. 36 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014. Při silniční kontrole dne 29. 9. 2021 řidič vozidla RZ X vybaveného digitálním tachografem, provozovaného obviněným, pan R. W. předložil Policii České republiky svoji kartu řidiče č. DF00031956400000 se zaznamenanými aktivitami od 03:33 h dne 14. 9. 2021. Řidič nepředložil kontrolnímu orgánu kompletní záznamové listy pro daný den, záznamové listy a veškeré ručně provedené záznamy a výtisky pořízené v předcházejících 28 dnech, a to od 03:33 h dne 14. 9. 2021 do času silniční kontroly v 09:17 h dne 29. 9. 2021“ (podtržení doplněno).

52. Dle výroku I. části A. rozhodnutí ze dne 7. 9. 2022 pak přestupek související s vozidlem č. 1 spočíval v tom, že žalobce: „1) porušil povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zák. o silniční dopravě, ve spojení s čl. 34 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014, o tachografech v silniční dopravě, o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3821/85, o záznamovém zařízení v silniční dopravě a o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006, o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkající se silniční dopravy (dále jen ‚nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014‘), když nezajistil řádné vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Dne 29. 9. 2021 v 09:17 h na silnici I/3 Planá, okres České Budějovice, provedl orgán Policie České republiky (dále jen ‚Policie ČR‘) silniční kontrolu zaměřenou na dodržování zák. o silniční dopravě, vyhlášky Ministerstva dopravy č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zák. o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ‚vyhláška č. 478/2000‘), a dalších předpisů souvisejících s provozováním silniční dopravy za kontrolované období od 1. 9. 2021 do 29. 9. 2021, a to u nákladního motorového vozidla registrační značky (dále jen ‚RZ‘) X o největší povolené hmotnosti 18 000 kg, vybaveného digitálním tachografem, v čase kontroly provozovaného obviněným při mezinárodní silniční dopravě pro vlastní potřebu, bez nákladu (dále jen ‚Vozidlo č. 1‘), v době kontroly řízené panem R. W. Při předmětné kontrole bylo Policií ČR odhaleno, že blíže nezjištěný řidič v době od 8:34 h do 8:45 h dne 29. 9. 2021 Vozidlo č. 1 řídil, aniž by používal svoji kartu řidiče, když bylo zjištěno, že neměl ve slotu č. 1 digitálního tachografu tohoto vozidla vloženou kartu řidiče. 2) porušil povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zák. o silniční dopravě, ve spojení s čl. 34 odst. 3 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 165/2014, když nezajistil řádné vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Při předmětné kontrole bylo Policií ČR odhaleno, že řidič pan R. W. zpětně na Kartu řidiče č. DF00031956400000 nedoplnil činnosti za období od 03:34 h dne 14. 9. 2021 do doby zahájení silniční kontroly, tj. do 09:17 h dne 29. 9. 2021“ (podtržení doplněno). V.C.3 Vozidlo č. 3 53. V případě vozidla č. 3 správní orgán prvního stupně ve výroku I. části C. rozhodnutí ze dne 30. 11. 2021 formuloval skutkovou větu tak, že přestupek měl spočívat v tom, že žalobce: „1) porušil povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zák. o silniční dopravě, ve spojení s čl. 34 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014, když při silniční kontrole dne 29. 9. 2021 bylo Policií České republiky odhaleno, že vozidlo RZ X vybavené digitálním tachografem, provozované v den kontroly obviněným, bylo v čase zastavení vozidla v 09:50 h řízené panem B. D. bez vložené karty řidiče. 2) porušil povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zák. o silniční dopravě, ve spojení s čl. 36 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014. Při silniční kontrole dne 29. 9. 2021 řidič vozidla RZ X vybaveného digitálním tachografem provozovaného obviněným, pan B. D. předložil Policii České republiky svoji kartu řidiče č. 1000000002176002, na které žádné záznamy o aktivitách v období od 1. 9. 2021 do 29. 9. 2021 neměl. Řidič nepředložil záznamové listy pro daný den a záznamové listy použité řidičem v předcházejících 28 dnech a veškeré ručně provedené záznamy a výtisky pořízené v daný den v předcházejících 28 dnech“ (podtržení doplněno).

54. Dle výroku I. části C. rozhodnutí ze dne 7. 9. 2022 pak přestupek související s vozidlem č. 3 spočíval v tom, že žalobce: „1) porušil povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zák. o silniční dopravě, ve spojení s čl. 34 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014, když nezajistil řádné vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Dne 29. 9. 2021 v 09:50 h na silnici I/3 Planá, okres České Budějovice, provedla Policie ČR silniční kontrolu zaměřenou na dodržování zák. o silniční dopravě, vyhláška č. 478/2000 a dalších předpisů souvisejících s provozováním silniční dopravy za kontrolované období od 1. 9. 2021 do 29. 9. 2021, a to u nákladního motorového vozidla RZ X o největší povolené hmotnosti 18 000 kg, vybaveného digitálním tachografem, v čase kontroly provozovaného obviněným při mezinárodní silniční dopravě pro vlastní potřebu, bez nákladu (dále jen ‚Vozidlo č. 3‘), v době kontroly řízené panem B. D. Při předmětné kontrole bylo Policií ČR odhaleno, že blíže nezjištěný řidič v době od 8:35 h do 8:46 h dne 29. 9. 2021 řídil Vozidlo č. 3, aniž by používal svoji kartu řidiče, když bylo zjištěno, že neměl ve slotu č. 1 digitálního tachografu tohoto vozidla vloženou kartu řidiče. 2) porušil povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zák. o silniční dopravě, ve spojení s čl. 34 odst. 3 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 165/2014, když nezajistil řádné vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Při předmětné kontrole bylo Policií ČR odhaleno, že řidič pan B. D. zpětně na Kartu řidiče č. 1000000021767002 nedoplnil činnosti za období od půlnoci dne 1. 9. 2021 do doby zahájení silniční kontroly, tj. do 09:50 h dne 29. 9. 2021“ (podtržení doplněno). V.C.4 Vozidlo č. 4 55. V případě vozidla č. 4 správní orgán prvního stupně ve výroku I. části D. rozhodnutí ze dne 30. 11. 2021 formuloval skutkovou větu tak, že přestupek měl spočívat v tom, že žalobce: „1) porušil povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zák. o silniční dopravě, ve spojení s čl. 34 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014, když při silniční kontrole dne 29. 9. 2021 bylo Policií České republiky odhaleno, že vozidlo RZ X vybavené digitálním tachografem, provozované v den kontroly obviněným, bylo v čase zastavení vozidla v 09:00 h řízené panem M. V. bez vložené karty řidiče. 2) porušil povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zák. o silniční dopravě, ve spojení s čl. 36 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014. Při silniční kontrole dne 29. 9. 2021 řidič vozidla RZ X vybaveného digitálním tachografem provozovaného obviněným, pan M. V. předložil Policii České republiky svoji kartu řidiče č. DF00026944752010 se zaznamenanými aktivitami do 16:26 h dne 21. 9. 2021. Řidič nepředložil kontrolnímu orgánu kompletní záznamové listy pro daný den, záznamové listy a veškeré ručně provedené záznamy a výtisky pořízené v předcházejících 28 dnech, a to od 16:26 h dne 21. 9. 2021 do času silniční kontroly v 09:00 h dne 29. 9. 2021“ (podtržení doplněno).

56. Dle výroku I. části D. rozhodnutí ze dne 7. 9. 2022 pak přestupek související s vozidlem č. 4 spočíval v tom, že žalobce: „1) porušil povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zák. o silniční dopravě, ve spojení s čl. 34 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014, když nezajistil řádné vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Dne 29. 9. 2021 v 09:00 h na silnici I/3 Planá, okres České Budějovice, provedla Policie ČR silniční kontrolu zaměřenou na dodržování zák. o silniční dopravě, vyhláška č. 478/2000 a dalších předpisů souvisejících s provozováním silniční dopravy za kontrolované období od 1. 9. 2021 do 29. 9. 2021, a to u nákladního motorového vozidla RZ X o největší povolené hmotnosti 18 000 kg, vybaveného digitálním tachografem, v čase kontroly provozovaného obviněným při mezinárodní silniční dopravě pro vlastní potřebu, bez nákladu (dále jen ‚Vozidlo č. 4‘), v době kontroly řízené panem M. V. Při předmětné kontrole bylo Policií ČR odhaleno, že blíže nezjištěný řidič v době od 8:34 h do 8:46 h dne 29. 9. 2021 řídil Vozidlo č. 4, aniž by používal svoji kartu řidiče, když bylo zjištěno, že neměl ve slotu č. 1 digitálního tachografu tohoto vozidla vloženou kartu řidiče. 2) porušil povinnosti zahraničního dopravce stanovené v § 27 zák. o silniční dopravě, ve spojení s čl. 34 odst. 3 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 165/2014, když nezajistil řádné vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Při předmětné kontrole bylo Policií ČR odhaleno, že řidič pan M. V. zpětně na Kartu řidiče č. DF00026944752010 nedoplnil činnosti za období od půlnoci dne 1. 9. 2021 do doby zahájení silniční kontroly, tj. do 09:00 h dne 29. 9. 2021“ (podtržení doplněno). V.C.5 Výsledné hodnocení 57. Uvedené lze shrnout tak, že správní orgán prvního stupně v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2021 žalobci vytýká, že porušil shora uvedená ustanovení tím, že řidiči řídili vozidla č. 1, 3 a 4 bez vložené karty řidiče v tachografu, a dále tím, že řidiči nepředložili policejní hlídce ke kontrole (kompletní) záznamy.

58. Oproti svému prvnímu rozhodnutí tak správní orgán prvního stupně v rozhodnutí ze dne 7. 9. 2022 výslovně uvedl, že přestupky dle bodů 1) a 2) spatřuje v tom, že žalobce nezajistil řádné vedení příslušných záznamu. Dále správní orgán prvního stupně v bodech 1) doplnil některé dílčí okolnosti věci jako místo provedení silniční kontroly, vymezení kontrolovaného období, popřípadě že vozidlo bylo v době kontroly bez nákladu. Správní orgán prvního stupně pozměnil svůj závěr ohledně osob řidičů, kteří řídili vozidla bez vložené karty řidiče, neboť se nepodařilo s jistotou určit, kdo vozidla řídil v uvedených časech. V bodě 2) pak správní orgán prvního stupně již nehovoří o tom, že řidiči potřebné záznamy nepředložili, nýbrž že do nich nedoplnili činnosti za vymezená období.

59. Shora popsaná přestupková jednání se v podstatných bodech ve vztahu k vozidlům č. 1, 3 a 4 neliší. Lze proto souhrnně uzavřít, že zatímco přestupková jednání obsažená v bodech 1) shora uvedených rozhodnutí totožnost skutku naplňují, v případě přestupků pod bodem 2) tomu tak není.

60. V případě přestupků pod body 1) správní orgán prvního stupně žalobci jak v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2021, tak i rozhodnutí ze dne 7. 9. 2022, vytkl, že nezajistil, aby řidič vozidla používal záznamové zařízení s vložnou kartou řidiče.

61. Správní orgán prvního stupně ve svém původním rozhodnutí na rozdíl od rozhodnutí pozdějšího výslovně nepoužil formulaci, že žalobce „nezajistil“ vedení záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku. Poukázal však na porušení § 27 zákona o silničního provozu ve spojení s čl. 34 odst. 1 nařízení č. 165/2014. Dle prvního z citovaných ustanovení jsou zahraniční dopravci mimo jiné „povinni zajistit, aby řidiči vedli záznamy o době řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku“. Druhé z těchto ustanovení pak stanoví povinnost řidičů používat záznamové listy nebo kartu řidiče, které umožňují záznam dat o činnostech řidiče při použití analogového či elektronického tachografu. Z kombinace těchto ustanovení je patrno, že skutek neměl spočívat pouze v tom, že řidiči řídili vozidla bez vložené karty řidiče, ale právě v tom, že splnění uvedené povinnosti žalobce nezajistil.

62. Takto věc zcela zřejmě chápal i žalovaný, který v rozhodnutí ze dne 30. 6. 2022, jímž zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 30. 11. 2021, uvedl následující: „S ohledem na výše uvedené by tedy Krajský úřad v rámci nového projednání řízení postupem podle § 86 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky zastavit řízení vedené s obviněným pro skutek spočívající v porušení § 27 zákona o silniční dopravě ve spojení s čl. 34 odst. 1 nařízení č. 165/2014, kterého se měl dopustit tím, že nezajistil, aby jeho řidiči řádně vedli záznamy o době řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, když: – Vozidlo č. 1, které bylo vybaveno digitálním tachografem, bylo v době zastavení v 9:17 hod. dne 21. 9. 2021 řízeno Řidičem č. 1 bez vložené Karty řidiče č. 1, – Vozidlo č. 2, které bylo vybaveno digitálním tachografem, bylo v době zastavení v 9:09 hod. dne 21. 9. 2021 řízeno Řidičem č. 2 bez vložené Karty řidiče č. 2, – Vozidlo č. 3, které bylo vybaveno digitálním tachografem, bylo v době zastavení v 9:50 hod. dne 21. 9. 2021 řízeno Řidičem č. 3 bez vložené Karty řidiče č. 3, – Vozidlo č. 4, které bylo vybaveno digitálním tachografem, bylo v době zastavení v 9:00 hod. dne 21. 9. 2021 řízeno Řidičem č. 4 bez vložené Karty řidiče č. 4, neboť daný skutek se tak, jak jej popsal Krajský úřad, nestal“ (důraz doplněn).

63. Doplnění shora uvedené formulace skutkových vět v rozhodnutí ze dne 7. 9. 2022 přispívá jejich srozumitelnosti, ale obsahově do nich v této souvislosti nevnáší nic významně nového.

64. Samotné jednání je stále stejné: žalobce nezajistil, aby řidiči řádně vedli potřebné záznamy o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku prostřednictvím záznamového zařízení, resp. konkrétně nezajistil, aby řidiči řídili vozidla s vloženými kartami řidiče. Dílčí změny doznal pouze popis skutku, tj. zejména upřesnění doby řízení bez vložené karty řidiče, a naopak zobecnění ve vztahu k totožnosti řidičů, kteří v té době vozidlo řídili. Totožný je pak i právně relevantní následek, tedy že tyto záznamy nebyly v důsledku nevložení karty řidiče úplné (řádně vedené) a neumožňovaly kontrolu požadovaných dat ke dni silniční kontroly.

65. V případě přestupků pod body 2) je situace odlišná.

66. Především je zcela odlišné popsané jednání. Zatímco v prvním rozhodnutí ze dne 30. 11. 2021 správní orgán prvního stupně žalobci vytkl, že nezajistil, aby řidiči předložili kompletní záznamy ke kontrole, dle rozhodnutí ze dne 7. 9. 2022 spočívalo žalobcovo pochybení v tom, že nezajistil, aby řidiči potřebné údaje do záznamů doplnili. Původně tedy přestupkové jednání mělo spočívat v nepředložení záznamů dle čl. 36 odst. 2 nařízení č. 165/2014, zatímco později se již jednalo o jejich řádné nevedení v podobě nedoplnění potřebných údajů dle čl. 34 odst. 3 písm. b) téhož nařízení.

67. Liší se pak i relevantní právní následek. Původně se dle rozhodnutí ze dne 30. 11. 2021 mělo jednat o to, že řidiči nepředložili kompletní záznamy, a ty tak nebyly v požadovaném rozsahu při kontrole k dispozici. Dle rozhodnutí ze dne 7. 9. 2022 však byly následkem přestupkového jednání nedostatky v předložených záznamech, neboť ty nebyly řádně vedené/doplněné.

68. Správní orgán prvního stupně přitom usnesením ze dne 12. 8. 2022 pravomocně zastavil řízení o skutcích popsaných ve výroku I. části A., B. bodu 1), C. a D. rozhodnutí ze dne 30. 11. 2021, a to s tím, že se tyto skutky nestaly [§ 86 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona]. Toto rozhodnutí se tak týkalo přestupků pod body 1) i 2).

69. Dle § 77 odst. 2 přestupkového zákona přitom platí, že „[n]ikdo nemůže být obviněn z přestupku za skutek, o němž již bylo v jiném řízení proti téže osobě pravomocně rozhodnuto. Rozhodnutím podle věty první se rozumí rozhodnutí o tom, že se skutek nestal, nespáchal jej obviněný, spáchání skutku se nepodařilo obviněnému prokázat nebo že skutek je trestným činem nebo totožným přestupkem nebo není přestupkem, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, trestní stíhání bylo zastaveno na základě schválení narovnání, bylo podmíněně odloženo podání návrhu na potrestání nebo bylo odstoupeno od trestního stíhání mladistvého“ (důraz doplněn).

70. Jelikož se v případě přestupků pod body 1) jednalo stále o stejné skutky, nemohl o nich správní orgán prvního stupně s ohledem na vzniklou překážku zahájit řízení nové. V případě přestupků pod body 2) jejich projednání naopak nic nebránilo. V.D K námitce vad doručování 71. Krajský soud se dále zabýval námitkou, kterou žalobce napadá postup správního orgánu prvního stupně, který poté, co řízení o přestupcích zahájené dne 12. 10. 2021 (vedené pod sp. zn. ODSH 107525/2021/evkr) usnesením ze dne 12. 8. 2022 ve všech bodech vyjma výroku I. části B bodu 2) zastavil, dne 15. 8. 2022 usnesením zahájil nové řízení (vedené opět pod sp. zn. ODSH 107525/2021/evkr) a téhož dne dalším usnesením rozhodl o spojení nově zahájeného řízení s řízením již dříve vedeným pod sp. zn. ODSH 107525/2021/evkr a zahájeným dne 12. 10. 2021. Žalobce v tomto ohledu brojí proti tomu, že usnesení o zahájení řízení ze dne 15. 8. 2022 bylo doručeno jeho zástupci (Mgr. Aulický), byť mělo být doručováno přímo žalobci, neboť žalobce na základě plné moci zmocnil zástupce toliko k tomu, aby jej zastupoval v řízení zahájeném dne 12. 10. 2021. S ohledem na uvedené nebylo vůči žalobci řízení vůbec řádně zahájeno. Tato námitka není důvodná.

72. Dle § 33 odst. 1 správního řádu si účastník „může zvolit zmocněnce. Zmocnění k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Plnou moc lze udělit i ústně do protokolu. V téže věci může mít účastník současně pouze jednoho zmocněnce“. Dle odst. 2 téhož ustanovení tak může učinit „a) k určitému úkonu, skupině úkonů nebo pro určitou část řízení, b) pro celé řízení, c) pro neurčitý počet řízení s určitým předmětem, která budou zahájena v určené době nebo bez omezení v budoucnu; podpis na plné moci musí být v tomto případě vždy úředně ověřen a plná moc musí být do zahájení řízení uložena u věcně příslušného správního orgánu, popřípadě udělena do protokolu, nebo d) v jiném rozsahu na základě zvláštního zákona.“ 73. V posuzované věci je ve správním spise doloženo, že žalobce udělil zástupci plnou moc ze dne 18. 10. 2021 k tomu, aby jej: „obhajoval, resp. ve všech právních věcech zastupoval, aby vykonával veškeré úkony, zejména přijímal doručované písemnosti, podával návrhy a žádosti, uzavíral smíry a narovnání, uznával uplatněné nároky, plnění nároků přijímal, jejich plnění potvrzoval, vzdával se nároků, nároky vymáhal, podával opravné prostředky, námitky a rozklady, vzdával se opravných prostředků, dědictví odmítal nebo neodmítal, jmenoval rozhodce, sjednával rozhodčí smlouvy, to vše i tehdy, když je podle právních předpisů zapotřebí zvláštní plné moci. Zmocnění se vztahuje i na podání dovolání dle občanského soudního řádu i trestního řádu a na zastupování v řízení dovolání. Tuto plnou moc uděluji i v rozsahu práv a povinností podle trestního řádu, občanského soudního řádu, správního řádu, soudního řádu správního a zákoníku práce a jako zvláštní plnou moc –zast. v řízení vedeném u Krajského úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 6.10.2021 č.j. KUJCK 110066/2021, sp.zn. ODSH 107525/2021evkr“.

74. Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku čj. 9 As 88/2024–49 uvedl, že krajský soud „posuzoval pouze dílčí pasáž plné moci ze dne 18. 10. 2021 a nezohlednil celý její obsah“. Krajský soud se následně nezabýval námitkou, dle které zahájení nového řízení o přestupcích by mělo být „především oznámeno samotnému účastníku řízení“, a že je nesprávný postup, kdy správní orgán opětovně zahájil nové řízení, které doručil „toliko právnímu zástupci“.

75. Ze znění udělené plné moci je zcela zřejmé, že nesměřuje pouze k jednomu konkrétnímu úkonu. Žádný takový úkon plná moc nespecifikuje.

76. Bylo by pak možné uzavřít, že plná moc se vztahuje na celé řízení zahájené dne 12. 10. 2021 (doručením příkazu žalobci) a vedené pod sp. zn. ODSH 107525/2021/evkr. Datum 6. 10. 2021 koresponduje s datem vydání příkazu, proti němuž žalobce dne 18. 10. 2021 podal odpor. Takto věc krajský soud posoudil ve svém prvním rozsudku, neboť se domníval, že právě tato pasáž plné moci je z hlediska vůle žalobce a jeho zástupce určující (pokud by se jednalo o generální plnou moc, byla by uvedená pasáž nadbytečná). Tento názor však Nejvyšší správní soud nesdílel.

77. Stejně tak se nejedná o tzv. prezidiální plnou moc dle § 33 odst. 2 písm. c) správního řádu. Krajský soud již v předchozím rozsudku dovodil, že plná moc podmínky citovaného ustanovení nenaplňuje. Jelikož tuto svou úvahu blíže nerozvedl, je namístě dodat, že plná moc postrádá úředně ověřený podpis zmocnitele, což je nezbytný předpoklad pro tento typ zastoupení (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016, čj. 30 A 63/2015–44, č. 3464/2016 Sb. NSS).

78. Krajský soud po opětovném posouzení věci dospěl k závěru, že shora uvedenou plnou moc lze považovat za tzv. generální plnou moc, neboť se týká všech právních úkonů, resp. jednání; srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1616/2009, dle něhož „byla–li zmocněnci udělena zmocnitelem písemně plná moc k zastupování ve všech právních věcech a k vykonávání veškerých (tedy nikoli pouze procesních) úkonů, aniž zároveň určité věci či právní úkony byly z oprávnění vyloučeny (jako tomu bylo v posuzovaném případě), jde o obecnou (generální) plnou moc“. Jelikož věcný rozsah generální plné moci není nijak omezen, vztahuje se též na zastupování v přestupkovém řízení.

79. Dále lze poukázat na závěr poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 10. 4. 2012, č. 113, dle něhož „je možné ve smyslu § 33 odst. 2 písm. d) správního řádu zmocnění udělené pro poskytování právních služeb považovat za zmocnění udělené v jiném rozsahu na základě zvláštního zákona.“ Poradní sbor vycházel z dřívější hmotněprávní úpravy obsažené v § 31 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, upravujícího zastoupení na základě plné moci. To však na použitelnosti jeho závěrů nic nemění. Obdobnou úpravu lze totiž nalézt i v § 441 nového občanského zákoníku.

80. Oproti svému dřívějšímu rozsudku tak krajský soud nyní dospěl k závěru, že žalovaný postupoval správně, pokud usnesení o zahájení nového řízení ze dne 15. 8. 2022 doručoval žalobcově zástupci. To platí i přesto, že z pohledu nově zahájeného řízení je generální plná moc ze dne 18. 10. 2021 zcela jistě plnou mocí udělenou před jeho zahájením.

81. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 11. 2015, čj. 2 As 167/2015–48, totiž dovodil, „že okamžikem udělení plné moci před zahájením řízení o přestupku sice nevzniká zastoupení účastníka řízení dle § 33 správního řádu, to však nevylučuje eventualitu vzniku takového zastoupení v okamžiku zahájení příslušného řízení.“ V tehdejší věci měl žalovaný správní orgán „před zahájením řízení k dispozici předmětnou plnou moc, na jejímž základě též vzniklo stěžovateli okamžikem zahájení řízení zastoupení dle § 33 odst. 1 správního řádu. V takovém případě bylo třeba, aby příkaz, jehož doručením bylo řízení zahájeno, byl doručen v souladu s § 34 odst. 2 správního řádu, neboť okamžik doručení příkazu a okamžik zahájení řízení splývají v jeden. Ačkoli je zřejmé, že v době, kdy žalovaný provedl úkon směřující k doručení příkazu, dosud nedošlo ke vzniku zastoupení stěžovatele zmocněncem dle § 33 správního řádu, je Nejvyšší správní soud toho názoru, že adresování a následné doručení příkazu osobě, která se současně s okamžikem doručení má stát zástupcem obviněného (zde stěžovatele), je postupem, který reflektuje vůli projevenou zmocnitelem a zmocněncem a zároveň je v souladu s § 34 odst. 2 správního řádu, dle kterého se doručují písemnosti pouze zástupci, nejedná–li se o případ, kdy by měl zastoupený něco osobně vykonat.“ Tento závěr potvrzuje i pozdější judikatura (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2022, čj. 10 As 65/2022–36).

82. Taktéž v nynější věci měl žalovaný před zahájením řízení k dispozici plnou moc udělenou v potřebném rozsahu žalobcem jeho zástupci. Není podstatné, zda řízení bylo zahájeno usnesením o zahájení řízení či vydáním příkazu. Účinky plné moci udělené před zahájením řízení jsou v obou případech totožné. Za této situace nebylo zapotřebí doručovat usnesení o zahájení řízení přímo žalobci.

VI. Závěr a náklady řízení

83. Z výše uvedených důvodů krajský soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), a to v částech, které se týkají přestupků, u nichž došlo k porušení zásady ne bis in idem (shora specifikované části výroku II. rozhodnutí žalovaného) a v částech souvisejících s uloženou sankcí, neboť tuto otázku bude muset žalovaný opětovně posoudit [výroky I. část c), I. část d) a I. část e) rozhodnutí žalovaného]. Ve zbytku krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

84. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

85. V nynější věci měli oba účastníci řízení úspěch částečný. Jednalo se celkem o osm přestupků (dva ve vztahu ke každému z kontrolovaných vozidel), přičemž zrušující výrok se dotýká pouze tří z nich. Ve vztahu ke zbývajícím přestupkům krajský soud žalobu zamítl z části tímto rozsudkem a z části již rozsudkem čj. 61 A 4/2023–74.

86. Lze tedy konstatovat, že žalobce byl úspěšný ze a žalovaný z . Při vzájemném započtení procesního úspěchu obou stran by tak částečná náhrada nákladů řízení měla náležet žalovanému. V jeho případě však nevyšlo najevo, že by vynaložil náklady nad rámec své běžné činnosti. Krajský soud proto ani jednomu z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.