61 A 6/2019 - 60

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Hájka, PhD., a soudkyň JUDr. Věry Balejové a JUDr. Marie Trnkové ve věci žalobce: M.N., narozen X bytem X zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Voříškem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 proti žalovanému: Městský úřad Vodňany se sídlem náměstí Svobody 18, 389 01 Vodňany zastoupenu advokátem Mgr. Lukášem Zscherpem se sídlem Lochotínská 1108/18, 30100 Plzeň v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu spočívajícím ve volbě způsobu vymáhání pohledávky ve výši 3 000 Kč prostřednictvím soudního exekutora, takto:

Výrok

I. Určuje se, že zásah žalovaného vůči žalobci, spočívající ve volbě způsobu vymáhání pokuty ve výši 3 000 Kč, uložené žalobci rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 4. 2015, čj. 154/2015/MT, prostřednictvím soudního exekutora byl nezákonný.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby, vyjádření žalovaného a repliky žalobce

1. Rozhodnutím ze dne 27. 4. 2015, čj. 154/2015/MT, žalovaný shledal žalobce vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a uložil mu pokutu ve výši 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Dne 6. 8. 2019 podal žalovaný exekuční návrh na vymáhání nedoplatku na pokutě a nákladech řízení v celkové výši 3 000 Kč. Zároveň navrhl, aby výkonem exekuce byl pověřen soudní exekutor J.P. Ve výzvě ke splnění vymáhané povinnosti exekutor předběžně stanovil celkovou částku nákladů exekuce na 6 811,50 Kč.

3. Podstatou žalobní argumentace byla – stručně řečeno – námitka nepřiměřenosti volby způsobu vymáhání oproti výši nedoplatku dle § 175 odst. 2 daňového řádu. Pro posouzení věci je podstatné, že náklady exekučního řízení dosahují standardně větší výše, než které by dosáhly při jiné formě vymáhání nedoplatku, což žalovanému muselo být známo. K podpoře své argumentace žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2018, čj. 7 As 310/2017-25, ze dne 31. 7. 2015, čj. 8 As 143/2014-47, ze dne 19. 4. 2018, čj. 7 As 310/2017-25, a ze dne 4. 7. 2018, čj. 3 As 206/2017-46. Dále žalobce poukázal též na nález ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1565/17, jímž Ústavní soud závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 143/2014-47 potvrdil, a dále znění důvodové zprávy k § 175 daňového řádu. V neposlední řadě žalobce obsáhle citoval též z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2017, čj. 51 A 24/2017-41, jímž krajský soud deklaroval nezákonnost zásahu ve skutkově a právně obdobné věci.

4. Žalobce dále uvedl, že exekučním správním orgánem je dle § 106 odst. 1 správního řádu obecný správce daně, tj. žalovaný (nikoliv město Vodňany, které podalo exekuční návrh).

5. Žalobce dodal, že soudní exekutor většinou volí pouze takový způsob exekuce, který může žalovaný provést sám (avšak s nepoměrně nižšími náklady), tj. přikázání pohledávky z účtu banky. Vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora je dle žalobce neracionální, neboť stejným způsobem mohl nedoplatek vymáhat žalovaný, avšak s nepoměrně nižšími náklady. Žalovaný tak dle názoru žalobce nerespektoval princip proporcionality, neboť do práv žalobce zasáhl více, než bylo nezbytně nutné.

6. Závěrem žalobce vyjádřil svůj nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu.

7. Žalobce navrhl, aby krajský soud vyslovil nezákonnost zásahu spočívajícího ve volbě způsobu vymáhání pokuty ve výši 3 000 Kč, uložené žalobci rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 4. 2015, čj. 154/2015/MT, prostřednictvím soudního exekutora.

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě v souvislosti s rozporem mezi žalovaným správním orgánem a osobou, jež podala exekuční návrh, odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, čj. 20 Cdo 608/2018.

9. Žalovaný dále ve svém obsáhlém vyjádření k žalobě vysvětlil volbu způsobu vymáhání nedoplatku správcem daně. Žalovaný zároveň vysvětlil i náklady soudní a daňové exekuce. Spolu s tím připomněl, že v neposlední řadě právě pasivita žalobce, který byl o nedoplatku vyrozuměn, vedla k volbě způsobu vymáhání dlužné částky. Žalovaný uvedl, že náklady daňové exekuce by reálně přesahovaly částku 500 Kč stanovenou v § 183 odst. 1 daňového řádu.

10. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na výši uložené sankce a nákladů řízení se v posuzované věci nejedná o případ zjevného nepoměru mezi nesplněnou povinností a náklady exekučního řízení. V souvislosti s tímto žalovaný odkázal na žalobcem uvádění rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2018, čj. 7 As 310/2017-25, a dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1565/17, a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 1422/18.

11. V neposlední řadě žalovaný upozornil na rozpor právního názoru při výkladu § 175 odst. 2 daňového řádu v rámci civilních a správních soudů.

12. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

13. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného poukázal na to, že způsob exekuce, který se nakonec ukázal být úspěšným, tj. přikázání pohledávky z účtu žalobce, mohl snadno provést žalovaný vlastními silami, případně o takový způsob exekuce, avšak za nepoměrně nižší náklady, mohl požádat finanční správu.

14. Žalobce odkázal v souvislosti se svou pasivitou stran nezaplacení nedoplatku na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které plyne, že ani případně pasivita povinného nezbavuje správce daně povinnosti postupovat při volbě způsobu exekuce v souladu s § 175 odst. 2 daňového řádu.

15. V neposlední řadě žalobce uvedl, že žalovaný vykládá usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 1422/18, nekorektním a zavádějícím způsobem.

II. Průběh jednání

16. Žalobce se k jednání konanému dne 18. 12. 2019 bez omluvy nedostavil. Substituční zástupkyně žalovaného při jednání uvedla, že žalovaný ověřoval situaci žalobce u zdravotních pojišťoven, přičemž nezjistil žádný postižitelný příjem. Soud by měl přitom vycházet ze snížených nákladů exekuce, neboť žalobce ve skutečnosti prostředky na úhradu vymáhané částky měl. Zástupkyně žalovaného poukázala na to, že to byl žalobce, kdo jednal protiprávně tím, že nesplnil jemu uloženou povinnost.

17. Krajský soud při jednání provedl důkaz čtením podstatných částí rozhodnutí Městského úřadu Vodňany ze dne 27. 4. 2015 čj. 154/2015/Nt, dále exekučního návrhu na pověření soudního exekutora ze dne 6. 8. 2019, výzvy ke splnění vymáhané povinnosti ze dne 19. 8. 2019, čj. 134 EX07423/19-053, příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 19. 8. 2019, čj. 134 EX 07423/19-052, příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 2019, čj. 134 EX 07423/19-074, upozornění na nedoplatek zaslaného žalovaným žalobci ze dne 30. 7. 2015 a sdělení zdravotní pojišťovny žalobce ze dne 13. 3. 2019, 25. 8. 2017 a 6. 2. 2017.

18. Z těchto důkazů soud zjistil, že žalovaný uložil žalobci pravomocně pokutu ve výši 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Na návrh žalovaného byl provedením exekuce pověřen soudní exekutor J.P., který náklady oprávněného a náklady exekuce vyčíslil v celkové částce 7 139 Kč, resp. 3 811,50 Kč (v případě splnění vymáhané povinnosti ve stanovené lhůtě). Žalovaný se taktéž pokoušel sám zjistit finanční situaci žalobce u zdravotní pojišťovny, upozornil jej na vzniklý nedoplatek, přičemž žalobce toto upozornění osobně převzal.

19. Zbylé důkazní návrhy žalobce krajský soud usnesením zamítl pro nadbytečnost, neboť skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí byl zjištěn dostatečně.

III. Právní hodnocení krajského soudu

20. Krajský soud se dále zabýval žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žalobce usiloval o deklaratorní určení toho, že zásah byl nezákonný, krajský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu (§ 87 odst. 1 s. ř. s.).

21. Žaloba je důvodná.

22. Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem či donucením správního orgánu vymezuje § 82 s. ř. s., z něhož vyplývá, že ten, „kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen ‚zásah‘) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“ 23. Při posuzování důvodnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu lze vycházet z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, čj. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS, které deklaruje, že ochrana „podle § 82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li - a to kumulativně, tedy zároveň – splněny podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením (‚zásahem‘ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž ‚zásah‘ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování ‚zásahu‘ (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout.“ S účinností novely soudního řádu správního č. 303/2011 Sb. a zavedením možnosti správních soudů rozhodovat také o již skončeném zásahu tzv. akademickým výrokem se 6. podmínka stala obsoletní.

24. Krajský soud považuje podmínky č. 1., 2. a 5. za splněné, neboť náklady exekuce mají samozřejmě přímý dopad do žalobcovy právní sféry; představují přímé zkrácení žalobcova vlastnického práva. Zbývá proto posoudit naplnění podmínek 3. a 4., tedy zda se zároveň jedná o nezákonný zásah správního orgánu, který není rozhodnutím.

25. Žalobce správně v tomto ohledu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 143/2014-47 (a na něj navazující judikaturu), dle něhož „[p]okud správní orgán poruší svou povinnost a pověří vymáháním soudního exekutora, přestože náklady spojené s tímto způsobem vymáhání budou ve zjevném nepoměru k výši dlužné částky, dopustí se nezákonného zásahu, proti kterému je přípustná ochrana podle § 82 a násl. s. ř. s.“ Naříkané jednání žalovaného proto pojmově představuje zásah ve smyslu 4. podmínky shora uvedeného algoritmu; také tuto podmínku tudíž krajský soud považuje za splněnou.

26. Pro posouzení splnění podmínky 3. je klíčové znění § 175 odst. 2 daňového řádu, dle něhož „[s]právce daně zvolí způsob vymáhání nedoplatku tak, aby výše nákladů spojených s vymáháním, které bude daňový subjekt povinen uhradit, nebyla ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku.“ Jak přitom zdůraznil Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 8 As 143/2014-47, otázku „[z]da je výše nákladů spojených s vymáháním, které bude daňový subjekt povinen uhradit, ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku, je třeba posuzovat v každém konkrétním případě.“ 27. Krajský soud předesílá, že již pro nutnost individuálního posuzování každého případu považuje za nepřípadný odkaz žalovaného na judikaturu civilních soudů, které pro účely posuzování nepoměru mezi výší nedoplatku a náklady exekuce vychází z fixního limitu 2 200 Kč (případně 2 218 Kč) vymáhané pohledávky. Jak přitom bude uvedeno dále, v nynější věci nevyvstaly žádné okolnosti, na jejichž základě by bylo možno uzavřít, že žalovaný nemohl provést daňovou exekuci za výrazně výhodnějších podmínek pro žalobce.

28. V posuzovaném případě činí vymáhaná částka 3 000 Kč, přičemž soudní exekutor vyčíslil náklady exekuce včetně nákladů žalovaného na částku 7 139 Kč. Právě tato částka tudíž potenciálně představovala náklady spojené s vymáháním nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora k okamžiku rozhodování žalovaného o vhodném způsobu vymáhání uložené pokuty. Oproti tomu náklady daňové exekuce by dle § 183 odst. 1 daňového řádu činily pouze 500 Kč. K tomu krajský soud dodává, že jelikož samou podstatou exekučního řízení je nucené vymáhání uložené povinnosti, není případné vycházet v této souvislosti z nákladů v poloviční výši v případě dobrovolného plnění ve lhůtě stanovené soudním exekutorem. Rozhoduje-li totiž správní orgán o způsobu provedení exekuce, nemůže ve svých úvahách automaticky předpokládat součinnost povinného, který do té doby svou povinnost (bez hrozby dodatečných nákladů exekučního řízení) dobrovolně nesplnil.

29. Pro srovnání je vhodné poznamenat, že ve věci řešené krajským soudem v rozsudku čj. 51 A 24/2017-41 činily náklady exekuce 8 349 Kč a vymáhaná částka 3 000 Kč. Obdobná situace nastala též v případech, které řešil Nejvyšší správní soud v rozsudcích čj. 8 As 143/2014-47 a čj. 3 As 206/2017-46, v nichž náklady exekuce činily shodně 7 865 Kč, zatímco vymáhaná částka představovala částku 2 500 Kč. Ve všech těchto případech se tak – podobně jako v nyní projednávané věci – náklady exekuce pohybovaly kolem trojnásobku vymáhaného nedoplatku, přičemž správní soudy v nich vždy shodně mezi těmito částkami shledaly zjevný nepoměr.

30. Je však třeba uvést, že zjevný nepoměr shledaly správní soudy i v případech, kde se nedoplatky povinných ještě více blížily nákladům exekuce. Žalobce správně poukázal například na rozsudek čj. 7 As 310/2017-25, v němž Nejvyšší správní soud coby zjevný nepoměr označil náklady exekuce ve výši 7 865 Kč oproti vymáhané povinnosti v částce 5 600 Kč; exekuční náklady tak činily přibližně 140 % vymáhaného nedoplatku. Obdobně lze poukázat také na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2017, čj. 62 A 113/2017-54, v němž jmenovaný krajský soud poměřoval náklady exekuce ve výši 4 032,50 Kč vůči vymáhané částce 3 500 Kč; v odůvodnění svého rozsudku pak poukázal mimo jiné také na výrazný nepoměr mezi náklady exekuce prostřednictvím soudního exekutora a exekuce daňové.

31. Krajský soud proto v nyní posuzované věci nenalezl důvod jakkoli se odchýlit od shora uvedené rozhodovací praxe správních soudů. Vzhledem k tomu, že v nynějším případě tvoří potenciální náklady exekuce téměř 240 % vymáhané částky a zároveň cca čtrnáctinásobek nákladů za řízení daňové exekuce dle § 183 odst. 1 daňového řádu, přičemž zde nejsou žádné další pro posouzení věci významné okolnosti, krajský soud shledal výši nákladů spojených s vymáháním, které by byl žalobce povinen uhradit, ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku. Taktéž 3. podmínka ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Aps 1/2005-65 je proto splněna.

32. Krajský soud pak nepřisvědčil ani hypotetickým úvahám žalovaného, dle nichž náklady daňové exekuce mohou být vyšší než 500 Kč v případě provedení exekuce prodejem movitých či nemovitých věcí žalobce, a to zejména v důsledku případných hotových výdajů žalovaného (náklady na uskladnění věci, její odvoz, odtah, znalecké posudky, zámečnické práce atd.). Z těchto úvah se totiž nikterak nepodává, že by snad takto vzniklé náklady dosahovaly výše celkových nákladů exekuce a nákladů oprávněného v případě exekuce provedené soudním exekutorem. Nelze přitom předpokládat, že by se případné provedení exekuce prodejem movitých či nemovitých věcí soudním exekutorem v nákladech exekuce taktéž nepromítlo. Dle § 13 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, totiž platí, že „[p]řekročí-li výše hotových výdajů exekutora účelně vynaložených v souvislosti s prováděním exekuční činnosti částku 3 500 Kč, náleží mu místo náhrady podle odstavce 1 náhrada hotových výdajů v plné výši. Tyto náklady je exekutor povinen prokázat.“ Dle § 13 odst. 5 této vyhlášky pak „[e]xekutorovi náleží náhrada účelně vynaložených hotových výdajů na znalecké posudky a překlady, které je exekutor povinen prokázat. Tato náhrada není zahrnuta do paušální částky podle odstavců 1 a 3.“ Daňová exekuce tak v posuzované věci stále zůstává z pohledu povinného finančně výhodnějším postupem.

33. Nepřípadná je pak též argumentace žalovaného, dle níž nedisponuje dostatečným personálním a materiálním zázemím pro zajištění daňové exekuce, neboť jak sám žalovaný připouští, daňovou exekuci mohou vést též celní úřady (§ 106 správního řádu).

34. Za této situace je již lhostejno, zda a do jaké míry žalovaný zjišťoval finanční situaci žalobce, neboť pro posouzení je klíčové, že výsledná volba způsobu exekuce s sebou nesla náklady, které jsou ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku.

35. Žalobce dále namítal, že dle § 106 odst. 1 správního řádu je exekučním správním orgánem obecný správce daně, tj. žalovaný (bez ohledu na to, kdo podal exekuční návrh). Dle jeho názoru měl exekuční návrh podat žalovaný, a nikoliv město Vodňany. Sám žalobce si však na tuto námitku následně v podstatě vypořádal v replice k vyjádření žalovaného, kde uvedl, že dle recentní judikatury může být rozlišování mezi obcí a obecním úřadem přepjatým formalismem (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 560/15). S tímto hodnocením se krajský soud v projednávané věci ztotožnil.

36. Pokud jde o žalobcův nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu s uvedením jména, příjmení a bydliště, resp. sídlo žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály, pak krajský soud pouze poznamenává, že není v jeho kompetenci jakkoli ovlivňovat způsob, jakým Nejvyšší správní soud rozhodnutí svá, jakož i krajských soudů na svých webových stránkách zveřejňuje.

IV. Závěr a náklady řízení

37. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná; rozhodl proto tak, jak je uvedeno ve výroku I.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

39. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

40. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2 × 3 100 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 2 × 300 Kč, tj. 6 800 Kč (krajský soud žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení za sepsání repliky k vyjádření žalovaného, neboť toto podání neobsahovalo skutečnosti, které by měly vliv na rozhodnutí ve věci nad rámec samotné žaloby a v ní uplatněných žalobních bodů). Celkem se tak jedná o částku 8 800 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení