61 A 7/2022 – 34

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., soudkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudce Mgr. Miroslava Jurmana ve věci žalobkyně: Mipam bio, s. r. o., IČO 25150286 se sídlem České Vrbné 2405, 370 11 České Budějovice zastoupené advokátem JUDr. Josefem Aujezdským se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1 proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát se sídlem Štěpánská 44, 110 00 Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. ČOI 99299/20/2000, čj. ČOI 17613/22/O100, Dvo/Št, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. ČOI 99299/20/2000, čj. ČOI 17613/22/O100, Dvo/Št, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Na základě provedeného kontrolního nákupu, protokolu o kontrole ze dne 28. 4. 2021 a dodatku k protokolu o kontrole ze dne 22. 6. 2021 vydala Česká obchodní inspekce, inspektorát Jihočeský a Vysočina (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutí ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. ČOI 99299/10/2000 SŘ 0471/21, čj. ČOI 126758/21/2000/Tc. Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně uznal žalobkyni vinnou z porušení právních povinností, kterých se dopustila tím, že a) jako prodávající v rozporu se zákazem použití nekalých obchodních praktik dle § 4 odst. 4 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, jednala způsobem naplňujícím znaky klamavého konání ve smyslu § 5 odst. 1 téhož zákona, neboť ke dni 10. 7. 2020 na internetových stránkách www.sana–store.cz, na kterých provozovala internetový obchod, uvedla u prodávaného výrobku Somavedic Medic Amber informaci o jeho vlastnostech: „Eliminace vlivu: 3G, 4G, 5G, elektromagnetické záření (elektrosmog), geopatogenní zóny, viry, bakterie, plísně, paraziti, volné radikály“, ačkoliv se jedná o informace věcně nesprávné, neboť nebyly u výrobků dokázané, a tedy nepravdivé, čímž spáchala přestupek dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele; b) jako prodávající rozporu se zákazem použití nekalých obchodních praktik dle § 4 odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele jednala způsobem naplňujícím znaky klamavého opomenutí ve smyslu § 5a odst. 1 téhož zákona, neboť ke dni 10. 7. 2020 na internetových stránkách www.sana–store.cz, na kterých provozovala internetový obchod, opomněla uvést podstatné informace o cenách poskytovaných služeb – doprava a způsob platby, které spotřebitel potřebuje pro rozhodnutí ohledně koupě, čímž spáchala přestupek dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele; c) jako prodávající v rozporu s § 13 zákona o ochraně spotřebitele ke dni 10. 7. 2020 na internetových stránkách www.sana–store.cz, na kterých provozovala internetový obchod, neinformovala spotřebitele řádně o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění práv z vadného plnění, neboť v obchodních podmínkách v části 7. Práva z vadného plnění v bodu 7.8 uvedla informace o tom, že „[k]upující je povinen poslat přístroj umytý a suchý. V případě zaslání znečištěného přístroje bude kupujícímu účtováno 1 % z ceny přístroje. Přístroj musí být pojištěn (…). K přístroji musí být přiložen (…) a kopie záručního listu. (…) V případě, že záruční list neexistuje, slouží jako záruční list daňový doklad“, ačkoliv tyto informace nejsou v souladu s platnou občanskoprávní úpravou práv z vadného plnění, a dále neinformovala spotřebitele o jeho právu na náhradu účelně vynaložených nákladů dle § 1924 občanského zákoníku, čímž spáchala přestupek dle § 24 odst. 7 písm. l) zákona o ochraně spotřebitele.

2. Za spáchání výše uvedených přestupků správní orgán prvního stupně žalobkyni uložil úhrnnou pokutu ve výši 250 000 Kč. Dále jí uložil povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč.

3. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podala žalobkyně dne 4. 11. 2021 odvolání. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 24. 3. 2022 žalobu, v níž obě správní rozhodnutí označila za nesprávná, nepřezkoumatelná, rozporná s právními předpisy a nemající oporu v obsahu správních spisů.

5. Ve vztahu k přestupku pod písm. a) žalobkyně poukázala na to, že je distributorem zařízení, nikoli jeho výrobcem. Přitom vycházela z dokumentů, včetně CE certifikace, které předložila žalované ve svých vyjádřeních, a které jí poskytl výrobce. Žalobkyně v této souvislosti citovala posudek ze dne 3. 11. 2020, který vyhotovil Dartsch Scientific Institut für Zellbiologische Testsysteme s tím, že i další studie se s ním shodují v závěrech, že využívání zařízení Somavedic Medic Amber výrazně kompenzují záření mobilního telefonu a jeho využívání má další pozitivní vlivy na zdravotní stav člověka. Žalobkyně k zařízení obdržela veškeré informace a certifikáty od dodavatele, přičemž v dané době zboží nabízeli i další konkurenční prodejci, a to se stejnými informacemi, jako uváděla žalobkyně. Někteří je nabízejí dosud. Posudky zpochybňující funkce zařízení vznikly až v době zahájení kontroly ze strany žalované.

6. Žalobkyně dále namítala, že v dobré víře uvedla pouze informace, které jí poskytl dovozce zařízení ve formě posudků a certifikátů, tak jak je v praxi obvyklé nejen v České republice. Není v jejích možnostech, aby v nich uvedené závěry znovu sama ověřovala, takový postup by ostatně byl i proti smyslu certifikátů. Je proto přesvědčena, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila, a proto za přestupek v souladu s § 21 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), neodpovídá. Žalovaná v rozhodnutí blíže nezkoumala splnění liberačních podmínek dle uvedeného ustanovení a nepřihlédla k úsilí žalobkyně poskytnout spotřebiteli patřičné informace.

7. K přestupku uvedenému pod písm. b) žalobkyně zdůraznila, že cena dopravy se odvíjí od charakteru zboží, jeho váhy a volby dopravce, kterého si spotřebitel vybírá dle vlastních preferencí (včetně možnosti osobního odběru). Konečnou cenu dopravy proto nelze uvést dříve, než po vložení požadovaného zboží do košíku a zvolení příslušného dopravce spolu s volbou způsobu placení. Toto je běžná praxe internetových obchodů v České republice i v zahraničí, neboť jiná alternativa ani není možná. V souladu s požadavky občanského zákoníku je informace o ceně – včetně dopravy – spotřebiteli poskytnuta v prvním možném okamžiku. Žalobkyně na svých internetových stránkách v záložce „Platba a doprava“ uvádí veškeré možnosti, jakými spotřebitel může uhradit objednané zboží, stejně tak uvádí možnosti dopravy s informací, od jaké výše objednávky je doprava zdarma, a informací, kde se spotřebitel dozví konečnou cenu dopravného. Možnost volby platby, včetně výčtu, je také obsahem obchodních podmínek žalobkyně, dostupných na jejích stránkách. Spotřebitel tak má možnost se informovaně ohledně koupě rozhodnout, neboť vložení zboží do košíku není nikterak závazné.

8. Žalobkyně zde poukázala i na neaplikovatelnost žalovanou citované judikatury na tento případ. Rozhodnutí žalované je zcela v rozporu s ustálenou judikaturou. Žalovaná i správní orgán prvního stupně totiž chybně aplikovali § 12 zákona o ochraně spotřebitele.

9. Ve vztahu k přestupku uvedenému pod písm. c) žalobkyně uvedla, že neměla v úmyslu stanovovat spotřebiteli další povinnosti pro uplatnění reklamace. Zmíněné ustanovení obchodních podmínek bylo ze strany žalobkyně myšleno pouze jako doporučení.

10. K požadavku uvedenému v § 13 zákona o ochraně spotřebitele, podle něhož je prodávající povinen řádně informovat o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění práva z vadného plnění, spolu s údaji o tom, kde reklamaci uplatnit, žalobkyně zdůraznila, že obecně závazné předpisy dále nestanovují, v jakém rozsahu má být tato povinnost podnikateli přesně plněna. Splnění informační povinnosti nemá smysl plnit jiným způsobem, než uvedením dotčených ustanovení občanského zákoníku a zákona o ochraně spotřebitele, z důvodu velkého rozsahu a komplexity poskytnutých informací však bude vždy v rozporu se zájmy spotřebitele. V obchodních podmínkách žalobkyně je povinnost dle § 13 zákona o ochraně spotřebitele plněna přibližně v rozsahu 3 normostran, a to v podobě odkazu na příslušná ustanovení občanského zákoníku a zákona o ochraně spotřebitele či uvedením jejich znění. Tímto způsobem se žalobkyně snažila v rozumném rozsahu splnit svou povinnost a zároveň dostát povinnosti dle § 1811 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně. Žalobkyně proto má za to, že neporušila ustanovení o informační povinnosti pouhým neuvedením § 1924 občanského zákoníku.

11. Žalobkyně dále namítla, že uložená sankce je nepřiměřeně vysoká, nedostatečně odůvodněná a při jejím ukládání nebyly respektovány zásady správního trestání. Správní orgány nepřihlédly k tomu, že zařízení není obvyklým výrobkem, které žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti nabízela. Za přitěžující okolnost jí bylo kladeno, že zařízení nabízela v období, kdy České republika čelila pandemii Covid–19. Žalobkyně ovšem nikdy netvrdila, že by zařízení před koronavirem chránilo, ten nebyl v souvislosti se zařízením nijak zmiňován. Též je jí kladeno k tíži, že uváděla informace dodané výrobcem, které nemohla nijak ověřit. Do dnešního dne též zařízení nikomu neprodala (s výjimkou kontrolního nákupu) a následně jej stáhla z nabídky, proto nebyla nikomu způsobena jakákoli škoda. Žalovaná se též vůbec nezabývala otázkou, zda uložená pokuta není pro žalobkyni likvidační.

12. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Pokud by soud pro takový postup neshledal důvod, navrhla žalobkyně, aby v souladu s § 78 odst. 2 s. ř. s. od trestu upustil nebo uloženou sankci snížil v mezích zákonem dovolených.

III. Shrnutí vyjádření žalované

13. Žalovaná ve svém vyjádření, které bylo soudu doručeno 21. 4. 2022, především odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí, neboť v něm byly námitky žalobkyně vypořádány. K jednotlivým žalobním námitkám podrobněji uvedla následující argumenty.

14. K přestupku pod písm. a) žalobkyně předložila dva důkazy (články), z nichž TEST REPORT: Compensation of mobile phone radiation by the Medic Amber byl dodán v české a anglické jazykové verzi, přičemž není jasné, zda se jedná o originální jazykové verze či překlady. V obou verzích jsou uvedena rozdílná data vyhotovení a střídají se zde české, německé a anglické výrazy a textové chyby, což vzbuzuje pochybnost o jejich pravosti. Ani jeden z dokumentů se nevyjadřuje o působení výrobku konkrétně proti 3G, 4G, 5G, virům, bakteriím, plísním, geopatogenním zónám a ostatním vlivům, jak bylo uvedeno u výrobku na internetových stránkách žalobkyně. K dokumentům vztahujícím se k výrobkům Somavedic Medic Uran a Somavedic MEDIC žalovaná nepřihlédla, protože se týkají jiných výrobků. Ani z nich nevyplývají žalobkyní deklarované vlastnosti. Jako další důkazy uvedla žalobkyně certifikaci CE a zkušební protokol o zkoušce elektromagnetické slučitelnosti, ani z nich ale nevyplývají účinky popisované u výrobku na stránkách žalobkyně. Žalovaná se proto domnívá, že nejsou splněny liberační podmínky podle § 21 odst. 1 přestupkového zákona. Naopak dle § 5c odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele žalovaná hodnotila předložené důkazy za nedostatečné a skutková tvrzení za nesprávná. Žalovaná odkázala na odborná vyjádření Českého telekomunikačního úřadu a Státního ústavu pro kontrolu léčiv.

15. K námitkám žalobkyně ohledně přestupku pod písm. b) žalovaná uvedla, že v průběhu řízení byly zohledněny přiložené obchodní podmínky žalobkyně, avšak nikde v těchto podmínkách nebyla uvedena konkrétní informace o ceně dopravy, pouze možnosti platby a informace, od jaké výše objednávky je doprava zdarma. Spotřebitel tak nikde nebyl informován o ceně dopravy, popřípadě způsobu výpočtu této ceny, v závislosti na konkrétním způsobu dopravy a hodnotě objednávky. Žalovaná proto toto jednání zhodnotila jako klamavé opomenutí ve smyslu § 5a odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Informace o ceně dopravy a způsobu platby je pro spotřebitele informací podstatnou ve smyslu § 5a odst. 3 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele [tj. informací závažnou podle čl. 7 směrnice Evropského parlamentu a rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách)]. Proto není rozhodné, že spotřebitel informován o ceně za dodání po vložení do košíku, tedy ještě před závazným potvrzením objednávky. K ovlivnění spotřebitele totiž může dojít již před uskutečněním nákupu, a o nekalou praktiku se jedná bez ohledu na to, zda si spotřebitel zboží zakoupí, anebo se rozhone smlouvu neuzavřít. Žalovaná k tomu citovala rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2018, čj. 8 As 260/2017–53, který považovala za plně relevantní pro tento případ.

16. K námitkám žalobkyně týkajícím se přestupku pod písm. c) žalovaná zdůraznila, že spotřebiteli nelze ukládat povinnosti vztahující se k uplatnění práv z vadného plnění nad rámec zákona. Předmětná ustanovení nelze chápat jako pouhá doporučení, neboť z doslovného výkladu vyplývá stanovení povinnosti a navíc je za doručení znečištěného přístroje stanovena spotřebiteli sankce. Rozsah informační povinnosti prodejce byl stanoven v rozsudku ze dne 22. 3. 2006, čj. 3 As 60/2005–73, č. 897/2006 Sb. NSS, a to jako veškeré údaje vyplývající z právních předpisů. To znamená, že informační povinnost prodávajícího je široká a zahrnuje i údaje podle § 1924 občanského zákoníku. Žalovaná informaci dle tohoto ustanovení, tj. informaci o právu na náhradu účelně vynaložených nákladů, považuje za podstatnou informaci vztahující se k rozsahu, podmínkám a způsobu uplatnění reklamace ve smyslu § 13 zákona o ochraně spotřebitele. Tato povinnost vyplývá i z požadavku odborné péče dle § 2 odst. 1 písm. p) téhož zákona.

17. Pokud jde o výrok o správním trestu, správní orgán prvního stupně postupoval zcela v souladu se zásadami správního trestání. Žalovaná se neztotožnila s námitkou žalobkyně, že předmětný výrobek není obvyklým výrobkem, který žalobkyně nabízí. Žalobkyně je totiž povinna jednat s odbornou péčí ve vztahu ke všem výrobkům, které nabízí k prodeji. Ačkoli žalobkyně nikdy netvrdila, že by zařízení chránilo před virem SARS–CoV–2, žalovaná hodnotila informace dostupné na stránkách žalobkyně v době správního řízení, tedy v době probíhající pandemie, přičemž nebylo žalobkyni kladeno za vinu uvádění informací o ochraně před koronavirem, ale to, že v dané době mohly informace u výrobku vzbudit dojem ochrany před viry a bakteriemi, ačkoliv tyto informace nebyly nijak prokázány. Skutečnost, že žalobkyně neprodala tento výrobek žádnému spotřebiteli, není podstatná, protože se jedná o ohrožovací přestupek.

18. Pokud žalobkyně namítá, že se žalovaná nezabývala otázkou možné likvidační povahy uložené pokuty, tato skutečnost nebyla v celém průběhu správního řízení tvrzena ani podpořena doklady. Správnímu orgánu byla v době rozhodování k dispozici sbírka listin, kde je jako poslední údaj o majetkové situaci žalobkyně její účetní závěrka z roku 2006. Dle žalobkyní citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2006, čj. 1 As 9/2008–133, č. 2092/2010 Sb. NSS, je povinností účastníka řízení, aby správnímu orgánu poskytl základní informace o své majetkové situaci a tuto přiměřeně doložil. Nadto byla dle žalované uložená sankce řádně odůvodněna s ohledem na povahu a závažnost přestupku. Jelikož za nejzávažnější z uvedených přestupků lze uložit pokutu až do výše 5 000 000 Kč, žalovaná uložila pokutu při spodní hranici zákonné sazby (ve výši 5 %) a nijak nepřekročila zákonem dané meze správního uvážení. Pokuta je vzhledem k závažnosti přestupku uložena tak, aby nesla přiměřeně citelný zásah do majetkové sféry žalobkyně a byl splněn represivní i preventivní účel správního trestu.

19. Žalovaná navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Podstatný obsah správního spisu

20. Dne 10. 7. 2020 provedla pracovnice správního orgánu prvního stupně kontrolní objednávku v internetovém obchodě Sana–Store.cz na výrobek Somavedic Medic Amber (Medová) za cenu 48 400 Kč včetně DPH s osobním odběrem a platbou v hotovosti. Dne 20. 7. 2020 pak inspektorka v roli spotřebitele přístroj osobně převzala v provozovně žalobkyně. V protokolovaném záznamu z kontroly správní orgán prvního stupně uvedl, že údaje o účinnosti výrobku jsou uváděny na základě informací poskytovaných dodavatelem a ze stránek www.somavedic.cz. Dále je mj. v části 3 (seznámení s cenou) uvedeno, že nabízené výrobky na výše uvedených internetových stránkách kontrolované osoby jsou v době kontroly označeny konečnou cenou platnou v okamžiku nabídky.

21. Totožný závěr ohledně uváděné ceny obsahuje i protokol o kontrole z 28. 4. 2021, v němž je dále mj. zmíněno, že v obchodních podmínkách žalobkyně jsou uvedeny náklady na dodání. Kontrolní protokol obsahuje závěr, že kontrolou informací poskytovaných distributorem (tj. žalobkyní) v jeho internetovém obchodě a informací poskytnutých přímo u výrobku Somavedic Medic Amber nebylo zjištěno užití nekalých obchodních praktik ze strany prodávajícího – distributora.

22. Z obsahu spisu vyplývá, že kontrola u žalobkyně probíhala paralelně s kontrolou prováděnou u výrobce zařízení (SOMAVEDIC Technologies, s. r. o.).

23. Oznámením o pokračování kontroly a výzvou k součinnosti z 6. 5. 2021 byla žalobkyně seznámena s vyjádřením Českého telekomunikačního úřadu ze dne 24. 9. 2020 k výrobkům Somavedic, s vyjádřením Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 10. 12. 2020 k výrobku Somavedic a Posudkem pro biofyzikální analýzu produktů Medic SKY, Medic URAN, Medic Amber, Medic URAN mini TRAVELER vydaný Internationale Gesellschaft für Elektrosmog–Forschung IGEF LTD dne 1. 9. 2020, stejně jako se závěry, která na jejich základě učinil správní orgán prvního stupně. V návaznosti na ně byla žalobkyně vyzvána k pravdivému sdělení a doložení, na základě jakých podkladů byly a jsou uváděny informace o účinnosti zařízení, a k předložení časově odpovídajícího EU prohlášení o shodě. Na to žalobkyně reagovala zasláním odkazu na webové stránky výrobce a podkladů jím poskytnutých (jsou součástí spisu a jsou též důkazními návrhy přiloženými k žalobě). Na opakovanou výzvu pak předložila též EU prohlášení o shodě z 10. 6. 2020 a zkušební protokol o zkoušce elektromagnetické slučitelnosti Somavedic Medic ze dne 21. 5. 2015.

24. Dodatkem z 22. 6. 2021 k protokolu o kontrole z 28. 4. 2021 z něho byla vypuštěna věta, podle níž nebylo shledáno pochybení podle § 12 zákona o ochraně spotřebitele, a nahrazena větou „[v] době kontroly nebyl spotřebitel seznámen s cenou za poskytované služby – dopravu a způsob platby, před vložením zboží do košíku […].“ V bodu 2 byla vypuštěna slova „náklady na dodání“ z věty popisující obsah obchodních podmínek a do téhož bodu bylo doplněno „[k]ontrolovaná osoba ve svých obchodních podmínkách nesprávně informuje spotřebitele o právu z vadného plnění, když v podmínkách pro uplatnění reklamace uvádí povinnost dodat přístroj umytý a s kopií záručního listu, případně daňového dokladu: Kupující je povinen poslat přístroj umytý a suchý. V případě zaslání znečištěného přístroje bude kupujícímu účtováno 1 % z ceny přístroje. Přístroj musí být pojištěn a řádně zabalen tak, aby nedošlo při přepravě k jeho poškození. Za takto vzniklá poškození nenese prodávající odpovědnost. K přístroji musí být přiložen popis závady a kopie záručního listu. Záruční list je vystaven v den prodeje zboží. V případě, že záruční list neexistuje, slouží jako záruční list daňový doklad.“ V bodu 4 protokolu pak byl vypuštěn závěr o nezjištění užití nekalých praktik, tento byl nahrazen popisem obsahu spisu, doložených listinných podkladů a jejich obsahu a závěrem odpovídajícím popisu přestupku pod písm. a) výše.

25. Dne 1. 7. 2021 podala žalobkyně proti protokolu o kontrole námitky, které jsou věcně obdobné žalobním námitkám. Správní orgán prvního stupně námitky kontrolované osoby zamítl sdělením ze dne 27. 7. 2021. Oznámením z 26. 8. 2021 byla žalobkyně informována o zahájení řízení o přestupcích, jak jsou popsány výše, a o obsahu spisové dokumentace. Současně byla poučena o právech obviněné v řízení. Rozhodnutím ze dne 19. 10. 2021 byla žalobkyně uznána vinnou z výše popsaných přestupků. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podala žalobkyně dne 4. 11. 2021 odvolání. Žalovaný nyní napadeným rozhodnutím odvolání zamítl a rozhodnutí potvrdil.

V. Právní hodnocení krajského soudu

26. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

27. Žaloba je částečně důvodná.

28. K důkazním návrhům žalobkyně listinami obsaženými ve správním spisu krajský soud uvádí, že správním spisem se zpravidla dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Správní spis neobsahuje pouze důkazní návrh printscreenem webu Mall.cz, který má dokazovat, že zařízení nabízeli či nabízejí i jiní prodejci; tato otázka však pro posouzení věci není podstatná, neboť nemůže mít jakýkoli vliv na posouzení, zda žalobkyně porušila své zákonné povinnosti či nikoli. V.A Aplikovaná právní úprava 29. Podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je obchodní praktika „nekalá, je–li v rozporu s požadavky odborné péče a podstatně narušuje nebo je způsobilá podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele, kterému je určena, nebo který je jejímu působení vystaven, ve vztahu k výrobku nebo službě. Je–li obchodní praktika zaměřena na určitou skupinu spotřebitelů, posuzuje se podle průměrného člena této skupiny.“ Podle odst. 3 věty první téhož ustanovení se nekalou obchodní praktikou „rozumí zejména klamavé konání podle § 5 nebo klamavé opomenutí podle § 5a a agresivní obchodní praktika podle § 5b.“ Podle odst. 4 téhož ustanovení platí, že „[u]žívání nekalé obchodní praktiky před rozhodnutím ohledně koupě, v průběhu rozhodování a po učinění rozhodnutí se zakazuje.“ 30. Podle § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele se obchodní praktika „považuje za klamavou, pokud obsahuje věcně nesprávnou informaci a je tedy nepravdivá, což vede nebo může vést spotřebitele k rozhodnutí ohledně koupě, které by jinak neučinil.“ Podle § 5a odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele se obchodní praktika „považuje za klamavou, pokud ve svých věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům, okolnostem a omezením sdělovacího prostředku opomene uvést podstatné informace, které v dané souvislosti spotřebitel potřebuje pro rozhodnutí ohledně koupě, čímž způsobí nebo může způsobit, že spotřebitel učiní rozhodnutí ohledně této koupě, které by jinak neučinil.“ 31. Podle § 13 zákona o ochraně spotřebitele je prodávající „povinen spotřebitele řádně informovat o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění práva z vadného plnění (dále jen „reklamace“), spolu s údaji o tom, kde lze reklamaci uplatnit.“ V.B K námitkám týkajícím se přestupku pod písm. a)

32. Ve vztahu k přestupku uvedenému pod písm. a) shora a žalobním námitkám jej se týkajícím krajský soud pochybení správních orgánů neshledal.

33. V právní větě k rozsudku ze dne 27. 10. 2020, čj. 10 As 253/2020–31, Nejvyšší správní soud shrnul, že „[s]ankce za použití nekalých obchodních praktik [§ 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění do 30. 6. 2017] dopadá na každého podnikatele, který jedná se spotřebiteli a zajišťuje jim dodání zboží či služeb.“ Ostatně již dle samotného návětí uvedeného ustanovení jsou možnými pachateli přestupku „[v]ýrobce, dovozce, vývozce, dodavatel, prodávající nebo jiný podnikatel“ (důraz doplněn).

34. V posuzované věci žalobkyně poukazovala na listinné důkazy, tj. odborné články, prohlášení o shodě a certifikace. Ani ona sama však netvrdila, že z nich přímo vyplývá pravdivost údajů o všech tvrzených vlastnostech výrobku. Z posudku z 3. 11. 2020, z něhož žalobkyně citovala, ani z dalších studií, nevyplývá, že by použitím zařízení bylo záření a další negativní jevy eliminováno, neboť i ty uvádějí jen statisticky významnou kompenzaci anebo výrazné kompenzování záření mobilního telefonu. Krajský soud se v této souvislosti též ztotožnil s hodnocením listinných důkazů, jak jej učinily správní orgány, a to jak co do autentičnosti a vypovídací schopnosti některých z nich (zejména týkají–li se částečně jiných výrobků), tak co do podstaty. Ani prohlášení o shodě ani zkušební protokol o zkoušce elektromagnetické slučitelnosti tvrzené vlastnosti nedokládají. Nelze přehlédnout, že například předmětem normy ČSN EN 61000–6–3 je stanovení požadavků na zkoušky emise přístrojů, tudíž žalobkyní předkládaný důkaz de facto prokazuje, že rušení generované normálně provozovaným zařízením nepřekročí úroveň, která by mohla zabránit jiným přístrojům v činnosti, pro kterou jsou určeny. Tento důkaz tedy prokazuje, že zařízení nadměrně neruší jiná zařízení, tj. opak toho, co je tvrzeno v popisu výrobku.

35. Krajský soud tak neshledal, že by závěr o neprokázání tvrzených a inzerovaných vlastností zařízení ze strany žalobkyně byl nesprávný.

36. Žalobkyně dále namítala, že se žalovaná nezabývala naplněním liberačních důvodů dle § 21 odst. 1 přestupkového zákona. V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalobkyně ovšem výslovně existenci liberačních důvodů neuvedla, když poukazovala na to, že poskytovala informace dle podkladů poskytnutých výrobcem.

37. Obecně lze konstatovat, že zakotvení tzv. liberačních důvodů v právním řádu představuje zcela výjimečný institut zbavující právnickou osobu objektivní odpovědnosti tehdy, pokud by uložení sankce v daném případě odporovalo jejímu smyslu (z recentní judikatury srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2020, čj. 2 As 265/2019–30). Pro uplatnění liberačních důvodů je přitom zapotřebí aktivního úsilí ze strany přestupce, přičemž nepostačí, aby se pouze spoléhal na to, že jiná osoba bude řádně plnit své zákonné povinnosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2019, čj. 7 As 413/2018–24).

38. Jelikož se žalobkyně toliko spolehla na informace od výrobce, liberační důvody naplnit nemohla, a proto žalovaná nepochybila, pokud jejich existenci neshledala. V.C K námitkám týkajícím se přestupku pod písm. b)

39. Důvodnou soud naopak shledal námitku týkající se přestupku uvedeného pod písm. b) shora.

40. Správní orgány žalobkyni vytkly, že neumožnila spotřebiteli seznámit se s cenou dopravy ještě před vložením zboží do košíku, což má dle žalovaného představovat klamavé opomenutí. Takový závěr je ovšem zcela v rozporu s běžnou realitou a praxí internetových obchodů, kterou soud považuje de facto za notorietu. Je zcela běžné a nikterak klamavé, že potenciální zákazník si nejprve volí zboží, o něž má zájem a o němž by měl dostat všechny podstatné informace včetně kompletní ceny, teprve v dalším kroku po vložení do virtuálního nákupního košíku si volí způsob platby a způsob dopravy. Žalobkyně správně namítá, že jiný postup ani není možný, neboť u různě velkého a těžkého zboží (nákupu) se ceny dopravy mohou lišit i v rámci ceníku jednoho dopravce, tím spíše pak u různých dopravců, stejně jako může cena za dopravu zcela absentovat v případě osobního odběru a eventuálně i v případě nákupu nad určitou finanční částku. Stejně tak je pro spotřebitele notorietou, že až na zmíněné výjimky musí počítat s tím, že v případě objednávky zboží on–line bude hradit vedle ceny zboží též náklady na dopravu.

41. Správní orgány poukazovaly na judikaturu, která není na nyní posuzovaný případ aplikovatelná. Jimi zmiňované judikáty sice zmiňovaly povinnost prodávajícího uvádět konečnou cenu, šlo však o případy, kdy zboží nebo službu nebylo možné pořídit za cenu inzerovanou, ale jen za cenu vyšší např. o letištní poplatky a palivové příplatky, o daň z přidané hodnoty nebo o cenu povinného příslušenství výrobku. Vždy se tak jednalo o položky, jejichž úhrada byla s objednávaným či inzerovaným zbožím automaticky spojena, ale spotřebitel byl klamavě lákán absencí takové informace v prvotní nabídce, aniž by měl možnost nabídku přijmout za původně inzerovanou cenu.

42. To však zjevně není tento případ, čemuž ostatně nasvědčuje i průběh kontrolního nákupu (všechny varianty dopravy i způsobu platby byly v daném případě zdarma) a závěry, které správní orgán prvního stupně původně učinil, když žádná pochybení neshledal. Protože kontrolorka zvolila osobní odběr v provozovně žalobkyně, nebyl důvod k tomu, aby jí byla poskytována informace o cenách dopravy.

43. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu nelze po spotřebiteli spravedlivě požadovat, aby u každého výrobku či služby zkoumal, zda uvedená cena je cenou konečnou (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, čj. 3 As 37/2005–59, č. 822/2006 Sb. NSS, a ze dne 2. 4. 2015, čj. 7 As 243/2014–22). Informace o ceně musí být spotřebiteli přístupné okamžitě bez toho, že by byl nucen činit jakýkoliv úkon směřující k jejímu zjištění (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2015, čj. 7 As 243/2014–22, ze dne 19. 8. 2010, čj. 1 As 46/2010–79, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2006, čj. 11 Ca 203/2005–30, č. 898/2006 Sb. NSS). Požadavkům této judikatury však žalobkyně vyhověla.

44. Je totiž nutno odlišovat cenu zboží nebo služby, které nabízí a dodává potenciálnímu zákazníkovi prodejce, od ceny související služby – dopravy, kterou prodejce obvykle sám neprovádí, ale pouze zajišťuje (objednává) u třetího subjektu. Nejedná se proto o cenu zboží, kterou by měl uvádět prodávající ještě před tím, než si potenciální zákazník konkrétní zboží vybere. Ačkoli může cena dopravy zboží následně (tj. až po vložení do košíku) některé spotřebitele od dokončení nákupu odradit, nejde o důsledek klamavé praktiky prodejce, ale o spotřebitelovu úvahu o výhodnosti nákupu on–line ve srovnání s nákupem v kamenných provozovnách. Klamavým jednáním by v této souvislosti mohlo být, pokud by spotřebitel byl lákán na dopravu zdarma (bez limitu nákupu) a až po vložení zboží do košíku by byl informován o tom, že k dosažení dopravy zdarma musí nějakou limitní částku nákupu překonat. Pokud ale žalobkyně nic takového neinzerovala, neboť doručení zdarma limitovala částkou 3 500 Kč, pak každý běžný spotřebitel musel očekávat, že vedle ceny zboží bude hradit i cenu dopravy, nezvolí–li si osobní odběr nebo nenavýší–li objem nákupu.

45. I žalovanou opakovaně zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu z 18. 1. 2018, čj. 8 As 260/2017–54, vychází z jiné skutkové situace, neboť v něm se jednalo o televizní reklamu, z níž mohl vyplynout dojem, že lze pořídit nabízené zboží za 249 Kč, ačkoli byla cena automaticky navyšována o poštovné a balné, o čemž byl zákazník informován až při telefonickém objednávání. Zákazník tak byl prvotní reklamou nalákán na cenu, které nemohl nikdy dosáhnout. V nyní posuzovaném případě se nejednalo o reklamu, ale o přímou nabídku zboží, potenciální kupující nebyl lákán na nedosažitelnou cenu (viz kontrolní nákup), ani v něm nebyl vyvoláván klamavý dojem, že on–line objednané zboží mu bude zdarma doručeno.

46. Obchodní podmínky žalobkyně zveřejněné na webových stránkách obsahují všechny potřebné informace o možnostech platby předem, na dobírku, při osobním odběru, případně na splátky, stejně jako o tom, že nákup bude doručen způsobem, který si zákazník zvolí. Neobsahují tedy žádné klamavé informace. Skutečnost, že pod tímto odkazem nejsou zvláště vyjmenovány jednotlivé způsoby dopravy a dopravci s uvedením ceny dopravy u každého jednotlivě, nelze považovat za klamavé opomenutí. Stěží lze v praxi předpokládat, že by potenciální zákazník nejprve zkoumal ceník dopravy dle jednotlivých dopravců a domýšlel si, kolik by doprava zboží, o jehož koupi uvažuje, mohla stát, a až podle této úvahy vůbec zvažoval nabídku produktů. Praxe je zcela zřejmě opačná. Spotřebitel nejprve zkoumá nabídku zboží a jeho cenu, v dalším kroku pak náklady jeho doručení. Tomu ostatně odpovídá i fungování srovnávacích internetových portálů, které zcela běžně vedle ceny téhož zboží u různých prodejců uvádějí i ceny dopravy u nich nabízené. Zájmům průměrného spotřebitele zcela vyhovuje, pokud je mu po výběru konkrétního zboží následně sdělován údaj o ceně jednotlivých způsobů doručení – vždy již přizpůsobený jeho velikosti, váze či rozměrům. V.D K námitkám týkajícím se přestupku pod písm. c)

47. Nedůvodné jsou též námitky týkající se přestupku dle písm. c).

48. Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku čj. 3 As 60/2005–73 ve vztahu k tehdy účinnému znění § 13 zákona o ochraně spotřebitele konstatoval, že „[z]ákon o ochraně spotřebitele tedy v § 13 ukládá poskytovateli služeb mj. i povinnost řádně informovat spotřebitele o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb včetně údajů o tom, kde lze reklamaci uplatnit, a o provádění záručních oprav, přičemž se zavádí legislativní zkratka ‚reklamace‘, kterou se podle zákona o ochraně spotřebitele rozumí uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb. Režim vlastní odpovědnosti je pak upraven v soukromoprávním kodexu, tedy v občanském zákoníku. Pokud jde o informační povinnost poskytovatele služeb, pak informací o podmínkách, rozsahu a způsobu uplatnění reklamace jsou veškeré údaje, vyplývající z právních předpisů.“ Nové znění tohoto ustanovení účinné od 1. 1. 2014 terminologicky reaguje na nový občanský zákoník, co do smyslu a podstaty zůstalo ustanovení nezměněno.

49. Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 9. 11. 2021, čj. 30 A 18/2020–51, dovodil, že „ustanovení § 13 zákona o ochraně spotřebitele stanoví jednu z nejdůležitějších informačních povinností vůči spotřebiteli týkající se vadného plnění. Prodávající má poměrně širokou informační povinnost ohledně práv z vadného plnění, které musí vůči kupujícímu spotřebiteli splnit, tj. musí ho informovat o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění práva z vadného plnění a o tom, kde lze reklamaci uplatnit. Se žalobkyní lze souhlasit obecně pouze v tom, že zákon o ochraně spotřebitele nestanoví formu, jakou má prodávající pro splnění této povinnosti použít. Může tak učinit jakýmkoli způsobem, který spotřebitele skutečně informuje řádně.“ 50. Přestupku podle § 24 odst. 7 písm. l) zákona o ochraně spotřebitele se prodávající dopustí tím, že neinformuje spotřebitele podle § 13 téhož zákona.

51. Správní orgány spatřovaly naplnění uvedeného přestupku jednak v tom, že žalobkyně požadovala něco, co zákon spotřebiteli neukládá, a jednak v absenci informace ve smyslu § 1924 občanského zákoníku.

52. Obrana žalobkyně spočívající v tom, že zákonu neodpovídající požadavky na spotřebitele jsou jen „doporučeními“, nemůže obstát, a to především pro současné stanovení sankce pro případ jejich nesplnění. Nejedná se tedy o pouhé „doporučení“, nýbrž zcela jednoznačně o smluvní povinnost stanovenou nad rámec zákonné úpravy.

53. V obchodních podmínkách žalobkyně chyběla informace o tom, že má–li spotřebitel právo z vadného plnění, „náleží mu i náhrada nákladů účelně vynaložených při uplatnění tohoto práva. Neuplatní–li však právo na náhradu do jednoho měsíce po uplynutí lhůty, ve které je třeba vytknout vadu, soud právo nepřizná, pokud zcizitel namítne, že právo na náhradu nebylo uplatněno včas“ (§ 1924 občanského zákoníku). Ve shodě s oběma výše citovanými rozsudky soud dospěl k závěru, že spotřebitel skutečně nebyl řádně a úplně informován, neboť uvedené ustanovení bezprostředně a úzce souvisí s právem z vadného plnění, přičemž absence této informace je způsobilá spotřebitele poškodit, a to zejména s ohledem na relativně krátkou lhůtu v něm obsaženou. Nelze tudíž přisvědčit argumentu žalobkyně, že v zájmu přehlednosti a srozumitelnosti je taková informace pominutelná. V.E K námitkám nepřiměřené a nesprávně stanovené výše sankce 54. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám týkajícím se údajně nepřiměřené a nesprávně stanovené výše sankce.

55. Správní orgány uložily za uvedené přestupky úhrnný trest, přičemž první přestupek shledaly nejzávažnějším a k dalším přihlédly jako k přitěžujícím okolnostem.

56. Ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního oprávnění) správního orgánu, tedy zákonem předpokládané volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, která zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání lze jen potud, překročil–li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení anebo správní orgán volné uvážení zneužil.

57. Rozhodnutí správních orgánů přitom nevybočila z mezí stanovených zákonem. Odůvodnění výše sankce obsažené v rozhodnutí správních orgánů pak zcela vyhovuje kritériím přezkoumatelnosti. Správní orgán prvního stupně vzal v úvahu jak závažnost spáchaných přestupků, tak také povahu činnosti žalobkyně a existenci přitěžujících a polehčujících okolností.

58. Pokud ve vztahu k prvnímu přestupku žalobkyně namítala, že nijak neinzerovala účinky zařízení na koronavirus SARS–CoV–2, pak jí nelze přisvědčit. Protože žalobkyně inzerovala účinky zařízení o eliminaci virů a bakterií i v období pandemie, mohla u spotřebitelů vyvolat dojem, že zařízení chrání i před koronavirem. V této souvislosti je třeba zohlednit především fakt, že spotřebitelská veřejnost byla v této rozjitřené době značně dychtivá po čemkoli, co by mohlo před koronavirem alespoň teoreticky chránit, a proto správní orgány oprávněně vyhodnotily tuto skutečnost jako přitěžující okolnost.

59. Z ničeho naopak neplyne, že by správní orgány v souvislosti se stanovením výše sankce kladly žalobkyni k tíži skutečnost, že žalobkyně uváděla informace dodané výrobcem, které nemohla nijak ověřit. Nic takového správní orgány neuvedly.

60. Není pak zřejmé, proč by správní orgány měly přihlížet k tomu, že nabízené zařízení není obvyklým výrobkem, které žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti nabízela. Stejně tak není rozhodné, zda již žalobkyně takovéto zařízení prodala jiným zákazníkům. Na podstatě shora popsaných přestupků, ani jejich závažnosti to totiž nic nemění.

61. Žalobkyně též namítala, že se žalovaná nijak nezabývala otázkou, zda pro ni uložená pokuta není likvidační. V této souvislosti lze poukázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008 133, č. 2092/2010 Sb. NSS, dle něhož „[s]právní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. Nelze–li takto získat přesné informace, je správní orgán oprávněn stanovit je v nezbytném rozsahu odhadem.“ K tomu rozšířený senát mimo jiné dodal, že „[b]ude tedy záležet především na účastníku řízení, zda projeví svůj zájem na tom, aby uložená pokuta pro něj neměla likvidační důsledky, tím, že správnímu orgánu poskytne základní údaje o svých osobních a majetkových poměrech a tyto také věrohodným způsobem doloží či umožní správnímu orgánu, aby ověřil jejich pravdivost“. Uvedené závěry rozšířeného senátu se následně staly součástí dnes již konstantní judikatury, která na ně hojně odkazuje (z recentních rozhodnutí srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2020, čj. 7 Afs 23/2020–22, a ze dne 11. 11. 2020, čj. 4 Ads 124/2020–42).

62. Z obsahu správní spisu je zřejmé, že v průběhu řízení žalobkyně žádná tvrzení ani důkazy ohledně jejích majetkových poměrů správním orgánům nenabídla, ačkoli si měla a mohla být vědoma výše hrozících sankcí. Nelze tudíž žalované vytýkat, že se sama možnými likvidačními důsledky sankce nezabývala.

63. Pokud jde o žalobkyní požadovanou moderaci sankce, Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne ze dne 30. 9. 2010, čj. 7 As 71/2010–97, č. 2209/2011 Sb. NSS, že „moderační právo má místo pouze tam, kde je postih za spáchaný správní delikt zjevně nepřiměřený (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, č. j. 10 Ca 250/2003 – 48, publikovaný pod č. 560/2005 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že ukládání trestu je založeno na dvou základních principech – principu zákonnosti trestu a individualizace trestu. Soud v rámci moderačního práva zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená.“ V rozsudku ze dne 19. 4. 2012, čj. 7 As 22/2012–23, č. 2672/2012 Sb. NSS, k tomu dále doplnil, že „[s]myslem a účelem moderace totiž není hledání ‚ideální‘ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce.“ 64. V dané věci soud důvody pro moderaci sankce neshledal, neboť sankci ve výši pouhých 5 % maximální zákonné sazby nelze v kontextu posuzované věci (zejména s ohledem na závažnost spáchaných přestupků) považovat za zjevně nepřiměřenou.

VI. Závěr a náklady řízení

65. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a dle odst. 4 téhož ustanovení věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

66. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby) ve výši 2 × 3 100 Kč dle [§ 9 odst. 4, § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 2 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 a 4 téže vyhlášky), celkem tedy 6 800 Kč. Jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně 1 428 Kč a dále o zaplacený soudní poplatek (3 000 Kč). Celkem jde tedy o částku 11 228 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.