61 A 8/2016 - 73

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Venclovou, Ph.D., v právní věci žalobce: J.Š., nar. „X“, bytem „X“, právně zastoupen: Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2015, č.j. KrÚ 82375/2015/ODSH/12, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

Odůvodnění

Vymezení věci: Rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku bylo podle § 90 odst. 5 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce podané proti rozhodnutí Městského úřadu Svitavy (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 14.8.2015, č.j. 44313-15/OD-bim/2115-2015, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), pro porušení ustanovení § 18 odst. 3 téhož zákona, čehož se měl dopustit tím, že dne 21.2.2015 v 8:53 h., na pozemní komunikaci, silnici I/35 v katastru obce Mikuleč ve směru Litomyšl - Moravská Třebová mimo obec Mikuleč jako řidič motorového vozidla tov. zn. Hyundai Sonata, reg. zn. vozidla XY, řídil rychlostí 153 km/h (148 km/h po odečtení možné odchylky měření) při nejvyšší dovolené rychlosti 90 km/h, tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 58 km/h. Za uvedený přestupek byla žalobci podle § 125c odst. 4 písm. d), odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích, v souladu s § 11 písm. b), c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), uložena pokuta ve výši 7.000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců. Dále mu byla podle § 79 odst. 1 zákona o přestupcích, uložena paušální náhrada nákladů řízení ve výši 1.000,- Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu o přezkum zákonnosti žalovaného rozhodnutí podle § 65 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen „s.ř.s.“). Žalobní body: Žalobce namítal nesprávnost provedeného měření rychlosti vozidla, tvrdil, že jel maximálně rychlostí 137 km/h, neboť měl zapnutý tempomat. Žalobce navrhoval za účelem prokázání svého tvrzení v průběhu správního řízení o přestupku provedení důkazu ohledáním vozidla a svědeckým výslechem spolujezdkyně. Zamítnutí učiněného důkazního návrhu pak považuje ze strany správního orgánu prvního stupně a potažmo i ze strany žalovaného za projev svévole v rozporu s ustanovením § 50 odst. 3 správního řádu, který správním orgánům ukládá zjistit všechny rozhodné okolnosti ve věci. Žalobce poukázal na to, že úřední záznam není důkazem (odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu, dále jen „NSS“ ze dne 22.1.2009, sp. zn. 1 As 96/2008), tudíž nelze vycházet z toho, že žalobce jel ve vozidle sám, naopak trvá na tom, že s ním jela spolujezdkyně. Žalobce přitom tvrdí, že klauzuli používanou policisty v úředních záznamech „obviněný byl ve vozidle sám a nedošlo k záměně vozidel“ nelze pro její opakovanost ve většině úředních záznamů presumovat jako věrohodnou (odkaz na rozsudek NSS ze dne 11.6.2009, č.j. 1 Afs 37/2009-40, nález Ústavního soudu ze dne 15.5.1997, III.ÚS 51/96). Dále žalobce namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně neobsahuje v rozporu s ustanovením § 77 zákona o přestupcích formu zavinění. Správní orgán prvního stupně dovodil v odůvodnění rozhodnutí vědomou nedbalost, ač žalobce v průběhu správního řízení ve vztahu k jím tvrzenému překročení rychlosti, které odůvodňovalo změnu právní kvalifikace jednání, tvrdil úmysl, přičemž žalovaný se formou zavinění nezabýval, čímž způsobil dle žalobce nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. Dále žalobce namítal absenci trestu - záznamu bodů - ve výroku rozhodnutí v rozporu s ustanovením § 77 zákona o přestupcích (odkaz na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 30.9.2015, č.j. 6 As 114/2014-55). Dále žalobce namítl vnitřní rozpornost a nesrozumitelnost výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně z důvodu vymezení místa spáchání přestupku, kdy je uveden 173 km silnice I/35 v katastru obce Mikuleč, avšak dle serveru http://geoportal.jsdi.cz/ se takové místo v katastru obce Mikuleč nenachází. Žalobce rovněž sporoval prokazatelnost výsledku měření, když poukázal na vyjádření AMS K22 zn.: 5/AMS/2014, podle kterého došlo k chybě měření, avšak ve prospěch řidiče v jiné věci obvinění z přestupku, což dle žalobce v této věci prokazuje, že není pravdou, že v případě chyby nedojde k zobrazení výsledku měření (odkaz na rozsudky NSS ze dne 8.2.2012, č.j. 3 As 29/2011- 56; ze dne 24.9.2014, č.j. 6 As 187/2014-60, podle kterých je namístě důkaz výslechem zasahujícího policisty). Žalobce dále tvrdí, že policista obsluhující v dané věci měřící zařízení byl proškolen k jinému rychloměru, neboť se dle žalovaného jednalo o proškolení k za řízení CCD7, zatímco měření rychlosti vozidla žalobce bylo provedeno rychloměrem Ramet 7CCD. Žalobce navrhl zrušení žalovaného rozhodnutí včetně předcházejícího rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného: Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné, přičemž setrval na skutkovém a právním zhodnocení věci, jak uvedeno v žalovaném rozhodnutí a v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Posouzení věci krajským soudem: Krajský soud po zjištění, že žaloba byla proti pravomocnému rozhodnutí žalovaného podána oprávněnou osobou (§ 65 s.ř.s.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 1 s.ř.s.) a po zjištění, že je žaloba přípustná (§ 68 s.ř.s.), přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 71 odst. 1 písm. d/ a § 75 odst. 2 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při přezkoumávání rozhodnutí přitom zdejší soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), přičemž o žalobě bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s.ř.s. Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné okolnosti. Z oznámení přestupku ze dne 21.2.2015 sepsaného pprap. P. L., příslušníkem Policie ČR se podává, že žalobce dne 21.2.2015 v 8:53 h., jako řidič motorového vozidla reg. zn. XY na silnici I/35 ve směru jízdy od obce Litomyšl na Moravskou Třebovou, řídil uvedené vozidlo, přičemž byla naměřena rychlost vozidla 153 km/h, po odečtení povolené odchylky měření 148 km/h. Měření bylo provedeno silničním rychloměrem RAMER 7CCD. Řidič byl ve vozidle sám. Měřící zařízení obsluhoval prap. L.B.. Podle záznamu o přestupku - fotografie pořízené při měření (výstup z měřícího zařízení) bylo změřeno vozidlo reg. zn. XY, tedy vozidlo žalobce, přičemž byla naměřena rychlost 153 km/h. Vozidlo se nachází na snímku samotné, není zjevné zakřivení vozovky. Podle úředního záznamu o podezření z přestupku ze dne 21.2.2015 sepsaného prap. P. L., jel řidič ve vozidle sám. Tento úřední záznam žalobce sám podepsal, k věci nic neuvedl. Ve správním spisu je rovněž založen ověřovací list měřícího zařízení RAMER 7CCD s platností ověření rychloměru do 8.6.2015 a dále seznam policistů proškolených a oprávněných obsluhovat měřící zařízení „CCD7“ vyhotovený dne 14. 5. 2014 Policií ČR dopravním inspektorátem Územního odboru Svitavy. Na tomto seznamu je uvedeno jméno policisty L. B. a rovněž jméno policisty P. L.. Ve správním spisu je založen nosič s návodem k obsluze silničního radarového rychloměru RAMER 7CCD. Oznámení o zahájení přestupkového řízení a předvolání k ústnímu jednání bylo žalobci doručeno formou náhradního doručení na adresu jeho trvalého pobytu. Ústní jednání dne 21.5.2015 se konalo v nepřítomnosti žalobce, když byl jako svědek po řádném poučení podle § 55 správního řádu vyslechnut zasahující a měření provádějící policista L. B., který jednoznačně vypověděl, že měření bylo prováděno ve vozidle zabudovaným rychloměrem RAMER 7CCD, potvrdil, že on osobně i kolega P.L. byli k obsluze a měření tímto přístrojem řádně proškoleni a dále, že vozidlo bylo zastaveno na rovném úseku. Téhož dne v průběhu ústního jednání byla správnímu orgánu prvního stupně doručena písemnost zaslaná Ing. M. J. jako zmocněncem žalobce, který požadoval přerušení ústního jednání a provedení svědeckého výslechu M. Veselé, která měla být údajnou spolujezdkyní žalobce a dále ohledání vozidla, když tvrdil, že žalobce připouští překročení rychlosti, avšak nižšího rozsahu, neboť žalobce měl údajně nastavený tempomat na rychlost vozidla 140 km/h. Tomuto návrhu nebylo ze strany správního orgánu prvního stupně vyhověno. Při ústním jednání byly provedeny další listinné důkazy a zhodnoceny podklady založené ve správním spisu, jak jsou uvedeny shora, následně bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku, jak již uvedeno shora v úvodní části tohoto rozsudku. Ve výroku rozhodnutí je přitom místo spáchání přestupku výslovně označeno takto: „na silnici I/35 v km 173 v katastru obce Mikuleč, ve směru Litomyšl-Moravská Třebová, mimo obec Mikuleč /panely/.“ Dle odůvodnění rozhodnutí vzal správní orgán prvního stupně skutkový stav za prokázaný výsledkem měření - fotografiemi z měření, ověřením platné kalibrace použitého rychloměru, listinou prokazující způsobilost obsluhy a svědeckou výpovědí policisty L. B., což koresponduje s úředním záznamem podepsaným žalobcem, který se ve věci nevyjádřil. K navrženým důkazům, které nebyly provedeny, správní orgán prvního stupně uvedl, že tachometr není kalibrovaným měřidlem, tedy výslech M. Veselé a případné ohledání vozidla vyhodnotil jako nadbytečné důkazní návrhy. Pokud jde o výši uložené sankce, pak správní orgán prvního stupně zdůraznil překročení nejvyšší dovolené rychlosti o 58 km/h a preventivní funkci sankce, když žalobci uložil pokutu při spodní hranici rozpětí zákonné sazby (7.000,-Kč, když lze uložit 5.000,- až 10.000Kč) a dále zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců, když jej lze uložit až na dobu jednoho roku. K blanketnímu odvolání žalobce, které přes řádnou výzvu podle § 37 správního řádu nebylo doplněno, bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podle § 90 odst. 5 správního řádu, jak již uvedeno shora, rozhodnutím žalovaného potvrzeno a odvolání bylo zamítnuto. Žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu k zamítnutým důkazním návrhům opřel o rozsudek NSS ze dne 29.7.2013, sp. zn. 4 As 19/2007, podle kterého nejsou-li k tomu zvláštní okolnosti, není důvod pochybovat o pravdivosti výpovědi policisty, který nemá na věci zájem a dále rovněž o rozsudek NSS ze dne 22.10.2009, sp.zn. 1 As 73/2009, podle kterého je řidič vozidla odpovědný za spáchání přestupku překročením rychlosti i tehdy, nefunguje-li ve vozidle tachometr. Krajský soud se po přezkoumání napadeného rozhodnutí zcela ztotožňuje s právním názorem žalovaného vysloveným v jeho rozhodnutí. Smyslem soudního přezkumu přitom není podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody s názorem soudu a odůvodněním napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění, jak již setrvale judikuje NSS (viz např. rozsudek NSS ze dne 27.7.2007, č.j. 8 Afs 75/2005-130). Na rozsah zjišťování skutkového stavu správním orgánem je přitom třeba aplikovat v tomto ohledu klíčové ustanovení § 3 správního řádu, podle kterého nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 (zásady zákonnosti). K jednotlivým žalobním námitkám uvádí soud následující argumentaci. Pokud šlo o prokazatelnost provedeného měření, krajský soud vycházel z toho, že žalobce nesporoval, že rychlost jeho vozidla byla v daném úseku a čase změřena, sporoval však změřenou hodnotu rychlosti. Ve správním řízení přitom byla jednoznačně prokázána platnost kalibrace použitého měřidla v době měření, proškolení obou policistů, kteří tvořili policejní hlídku, a to jak listinným důkazem, tak výslechem měření provádějícího policisty L. B. Pochybnost žalobce o tom, že tito byli proškoleni z obsluhy jiného měřícího zařízení, se opírá toliko o nikoliv přesné uvedení názvu rychloměru „CCD7“ na místo RAMER 7CCD, což považuje soud za ryze účelovou námitku. Ta, jak právě uvedeno, je vyvrácena výpovědí policisty L. B. Dle výpovědi policisty L. B. byla změřena rychlost vozidla s výsledkem, jak uvedeno v záznamu přestupku, tj. jak uvedeno na fotografii z měření a jak po odečtení možné odchylky měření převzato do výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalobce sám přitom do skutkového stavu takto zjištěného nevnesl žádné rozumné pochybnosti o průběhu a výsledku měření. Toliko tvrdil, že měl zapnutý tempomat s omezením rychlosti na 140 km/h, což mu měla dosvědčit jeho údajná spolujezdkyně M. Veselá. V odvolání, které zůstalo jako blanketní nedoplněno, však žalobce už výslech této svědkyně nenavrhoval, ač mu bylo známo, jak správní orgán prvního stupně tento důkazní návrh vyhodnotil. O osobě M. Veselé, která měla být spolujezdkyní žalobce, je krajskému soudu z jeho rozhodovací činnosti známo, že tato v jiných případech přestupců vystupovala jako obecná zmocněnkyně, kde hájila jejich procesní práva, tedy lze důvodně předpokládat, že pokud by skutečně byla přítomna ve vozidle na místě samém, žalobce by nepodepsal bez vyjádření úřední záznam, v němž je výslovně uvedeno, že řidič byl ve vozidle sám. To, že se obdobné formulace vyskytují v úředních záznamech často, je projevem reality a nemá to žádnou vypovídací hodnotu o věrohodnosti takového údaje v této věci. Na základě uvedeného a s ohledem na konzistentní výpověď svědka, která potvrzuje údaje uvedené v úředním záznamu a v oznámení přestupku, když svědek nepotvrdil přítomnost jiné osoby ve vozidle a rovněž s ohledem na to, že nebyly zjištěny a ani ze strany žalobce namítány žádné konkrétní ale ani obecné okolnosti zpochybňující nestrannost zasahující policejní hlídky, vyhodnotil soud tvrzení žalobce o přítomnosti spolujezdkyně ve vozidle jako účelové a nevěrohodné. Obdobně ve vztahu k výpovědi zasahujících strážníků již setrvale judikuje NSS, z novější judikatury např. v rozsudku ze dne 16.6.2016, č.j. 5 As 260/2015 – 41: „O věrohodnosti svědeckých výpovědí strážníků nemá Nejvyšší správní soud jakýchkoli pochybností, tito nejsou na věci nijak osobně zainteresováni, neboť při měření rychlosti a kontrole (zastavení) stěžovatele plnili pouze své pracovní povinnosti, přičemž v řízení před správními orgány a soudy nevyšly najevo žádné objektivní skutečnosti, které by mohly jejich věrohodnost zpochybnit (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17.6. 011, č. j. 7 As 83/2010 – 63, a ze dne 2.5. 012, č. j. 8 As 100/2011 – 70).“ Dále je třeba dát za pravdu žalovanému a správnímu orgánu prvního stupně v tom směru, že provádění ohledání vozidla za účelem zjištění, zda je opatřeno tempomatem, by bylo nadbytečným, neboť tempomat není autorizovaným a kalibrovaným zařízením určeným pro měření rychlosti projíždějících vozidel a i v případě jeho nefunkčnosti či zkreslené funkce, je řidič zodpovědný za dodržování pravidel silničního provozu, jak vyplývá z uvedeného rozsudku NSS ze dne 22.10.2009, č.j. 1 As 73/2009-78. Obdobně se k prokazatelnosti rychlosti vozidla hodnot údajně naměřených tempomatem vyjádřil NSS např. v rozsudku ze dne 9.10.2010, č.j. 7 As 65/2010 – 51: „S touto námitkou souvisí i další tvrzení stěžovatele o užití tempomatu nastaveného na rychlost 52 km/h v době provedení kontroly. Použitím tohoto přístroje, ačkoliv městský soud nezpochybňuje jeho spolehlivost, nelze vyvrátit, resp. zpochybnit, hodnoty naměřené přístrojem, který má podle autorizační zkoušky všechny požadované metrologické parametry. Pokud by městský soud připustil opačný závěr, orgány oprávněné k provádění kontroly bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích by jen stěží prokazovaly, že v okamžiku měření měli řidiči zapnutý tempomat na nejvyšší povolenou rychlost. Navíc by nastala absurdní situace, že by byli zvýhodněni jen řidiči motorových vozidel vybavených těmito přístroji.“ Je tedy zjevné, že výslech jakéhokoliv spolujezdce, bez ohledu na konkrétní osobu, by nemohl vnést do zjištěného skutkového stavu žádné novoty, neboť je při zjištění skutečné rychlosti vozidla nutno brát za prokázaný ten skutkový stav, který byl změřen autorizovaným kalibrovaným měřícím zařízením, jak tomu bylo v daném případě, kdy žalobce výsledek měření žádným jiným konkrétně podloženým tvrzením nezpochybnil, přičemž naopak správnost měření byla prokázána výpovědí policisty L. B.a a přičemž ani z fotografie z měření nejsou patrné žádné indicie, žalobce ani žádné neoznačil, které by ukazovaly na pochybnosti o správnosti provedeného měření. Naproti tomu vyjádření AMS K22 zn. 5/AMS/2014, podle kterého došlo k chybě měření, avšak ve prospěch řidiče v jiné věci obvinění z přestupku, nemá v dané věci, kdy žalobce neoznačil žádná konkrétní pochybení, zjevně žádnou relevanci, proto jím nebyl ani prováděn důkaz. Za daného skutkového stavu věci, tak má krajský soud za to, že měření bylo provedeno řádně a že správní orgány postupovaly v souladu s ustanovením § 3 správního řádu, neboť splnily povinnost zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností, když výsledek měření a výpověď policisty L. B.a vzaly za rozhodné pro zjištění skutkového stavu věci. Pokud šlo o námitku zpochybňující místo spáchání přestupku, pak místo spáchání přestupku je v tomto konkrétním případě ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak dostatečně určeno, že ani okolnost, zda se jedná o místo v katastru či mimo katastr obce Mikuleč, nemůže vést k jeho neurčitosti. Místo spáchání skutku je totiž dostatečně vymezeno právě uvedením kilometráže, typem a číslem pozemní komunikace, směrem jízdy a dále tím, že jde o místo mimo obec Mikuleč. Tedy, i kdyby se tato dílčí námitka žalobce zakládala na pravdivém tvrzení, pak námitka nedostatečného vymezení místa spáchaného skutku nemůže být úspěšná, neboť bylo prokázáno dostatečné místní vymezení skutku ostatními shora uvedenými místními údaji, které s časovým určením a popisem způsobu spáchání skutku zajišťuje nezaměnitelnost skutku, což je klíčové právě z důvodu zachování zásady ne bis in idem. Provádění navrženého důkazu proto soud shledal nadbytečným. Obdobně se k požadavkům na vymezení místa spáchaného skutku ve výroku rozhodnutí vyjádřil NSS např. v rozsudku ze dne 25.6.2015, č.j. 9 As 290/2014-53: „Správní orgány dostály i požadavku na vymezení skutku takovým způsobem, aby bylo vyloučeno nebezpečí záměny a tím i opakovaného postihu za týž skutek (čímž by došlo k porušení zásady ne bis in idem) a současně umožněno posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu za daný skutek. Ve výroku byly totiž kromě místa spáchání přestupku uvedeny i další okolnosti, a to čas (12 hodin 19 minut) a způsob spáchání přestupku, což v souhrnu skutek zcela jednoznačně vymezuje tak, že jej nelze zaměnit s jiným.“ Pokud jde o další dílčí námitky ve vztahu k výroku rozhodnutí o přestupku, kdy žalobce namítá absenci formy zavinění, pak je namístě připomenout, že tato povinnost je platná a účinná podle § 77 zákona o přestupcích ke dni 1.10.2015, zatímco rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo vydáno dne 14.8.2015, kdy platná právní úprava požadovala vyslovení viny ve výroku rozhodnutí, nikoliv uvedení konkrétní formy zavinění. Formou zavinění se přitom správní orgán prvního stupně dostatečně zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí (vědomá nedbalost - str. 5), když správně vycházel ze zjištěného skutkového stavu, nikoliv z nepodloženého tvrzení žalobce o jeho úmyslu jet rychlostí do 140 km/h. Pokud jde o neuvedení počtu zaznamenaných bodů v důsledku spáchaného přestupku, ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, pak takovou povinnost nelze dovozovat z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 30.9.2015, č.j. 6 As 114/2014-55, neboť takovou okolnost vyslovil rozšířený senát pouze ve vztahu k právní úpravě de lege ferenda z důvodu vhodnosti, nikoliv jako povinnost vyplývající z platné právní úpravy. Jako obiter dictum lze připomenout, že žalobce v průběhu správního řízení nedoplnil svoje blanketní odvolání, ač k tomu byl jeho zmocněnec Ing. M. J. řádně vyzván, tedy námitky, které mohl uplatnit již v odvolání do způsobu vyhodnocení navržených důkazních prostředků, si žalobce ponechal až do řízení před správním soudem. K takové procesní strategii se přitom NSS již opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že ji lze považovat s ohledem na povahu věci za účelovou (viz např. rozsudek NSS ze dne 27.4.2016, č.j. 7 As 10/20169-47.) Závěr a náklady řízení: Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích řádně uplatněných žalobních bodů, přičemž dospěl k závěru, že žalobní námitky nebyly důvodné, a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce nebyl ve věci úspěšný a úspěšnému žalovanému nevznikly dle obsahu soudního spisu takové náklady řízení, které by významně přesahovaly rozsah jeho obvyklé úřední činnosti.

Poučení