61 A 8/2022 – 42

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., soudkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudce Mgr. Miroslava Jurmana, ve věci žalobkyně: N.T.P., narozená X státní příslušnost X pobytem X zastoupené Mgr. Ondřejem Fialou advokátem se sídlem Václavské nám. 808/66, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 240 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 3. 2022, čj. MV–29194–4/SO–2022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně podala dne 8. 9. 2020 žádost o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle § 87b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Ministerstvo vnitra (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 13. 10. 2021, čj. OAM–16142–34/PP–2020, její žádost zamítlo.

2. Proti zamítavému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.

II. Shrnutí obsahu žaloby

3. Rozhodnutí žalované bylo žalobkyni doručeno dne 9. 3. 2022 a ta jej dne 6. 4. 2022 napadla žalobou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dle žalobkyně nevyhovuje požadavkům na odůvodnění správních rozhodnutí, protože správní orgány opomenuly zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Rozhodnutí jsou též nepřiměřená z hlediska dopadů do soukromého života žalobkyně a jejího nezletilého syna.

5. Žalobkyně namítala, že se žalovaná dostatečně nevypořádala s odvolacími námitkami a rovněž nepřezkoumala soulad rozhodnutí správního orgánu prvního stupně s právními předpisy.

6. Žalobkyně se domnívala, že předloženými listinnými důkazy dostatečně prokázala splnění podmínek pro vydání povolení k přechodnému pobytu, aniž by byl naplněn některý z důvodů pro zamítnutí žádosti. Ani správní orgán nezpochybňoval, že žalobkyně je rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Žalobkyně dále namítala, že ve správním řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by se měla dopustit obcházení zákona o pobytu cizinců účelově uzavřeným manželstvím nebo účelovým prohlášením o určení otcovství.

7. Správní orgány opírají svůj závěr toliko na základě údajných rozporů ve výpovědích manželů, případně na základě pobytových kontrol. Správní orgány dle žadatelky nesprávně hodnotily provedené důkazy, když větší váhu přikládají údajným rozporům a na druhé straně bagatelizují shodné odpovědi a další kritéria svědčící ve prospěch žalobkyně. Jejich rozhodnutí je tak založeno spíše na domněnkách a spekulacích, přičemž přehlíží, že většina indikativních kritérií sdělení Evropské komise (tato podrobněji viz dále) nasvědčuje tomu, že se o účelově uzavřené manželství nejedná.

8. K dopadům do soukromého a rodinného života žalobkyně, jejího syna i jejího manžela dle žalobkyně dojít v důsledku napadených rozhodnutí musí, jelikož je zřejmé, že nezletilý syn bez péče matky vzhledem k věku zůstat nemůže. Správní orgány tuto skutečnost opomněly, resp. ji bagatelizovaly. Rozhodnutí jsou proto v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Správní orgány si měly též vyžádat stanovisko orgánu péče o dítě, případně znalce z oboru dětské psychologie. Žalovaná se s touto uplatněnou námitkou dostatečně nevypořádala, když není zřejmé, na základě čeho potřebu jejich konzultace neshledala.

9. Napadené rozhodnutí je dle žalobkyně rovněž v rozporu s čl. 14 odst. 4 větou druhou Listiny základních práv a svobod, neboť fakticky nutí občana České republiky – nezletilého syna žalobkyně, s nímž chtěla sloučit pobyt, k opuštění vlasti. Pokud žalovaná poukazuje na to, že žalobkyně má možnost požádat o vízum za účelem strpění pobytu, je nutno zdůraznit jeho nenárokovou povahu. Žalobkyně shledala napadené rozhodnutí rozporný též s právy vyplývajícími z institutu občanství Evropské unie a s právem na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Též určená doba k vycestování je dle jejího názoru nepřiměřeně krátká, současně žalobkyně poukázala na nemožnost vycestování do Vietnamu z důvodu protiepidemických opatření a neexistence leteckého spojení.

10. Za všech uvedených důvodů žalobkyně navrhovala, aby soud napadeného rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalované

11. Žalovaná ve vyjádření ze dne 23. 5. 2022 uvedla, že správní orgán prvního stupně v řízení o žádosti žalobkyně postupoval tak, aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí shledala naplnění většiny znaků svědčících o uzavření účelového manželství dle rezoluce Rady ze dne 4. 12. 1997 o opatřeních, které je třeba přijmout pro potírání účelových manželství, a na toto odůvodnění ve vyjádření odkázala. Správní orgány se též zabývaly posuzováním přiměřenosti dopadů vydaného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Pokud jde o práva dítěte, občana České republiky, odkázala žalovaná na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2021, čj. 8 Azs 303/2019–49, č. 4281/2022 Sb. NSS, z něhož plyne žalobkyni jednak možnost odcestovat z území České republiky a jednak možnost požádat o vízum za účelem strpění pobytu.

12. V žalobě dle žalované jsou uvedeny stejné námitky, které byly řešeny v řízení odvolacím, a proto není třeba se k nim opětovně vyjadřovat. Žalovaná se vyjádřila též k požadavku kontaktování orgánu sociálně právní ochrany dětí či odborníka. Je především na rodičích, aby zajistili svému dítěti potřebnou péči a hájili jeho zájmy. Žalovaná též odkázala na výpověď žalobkyně do protokolu ze dne 23. 6. 2021 v otázce testů DNA.

13. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Podstatný obsah správního spisu

14. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žádost o povolení k přechodnému pobytu podala žalobkyně dne 8. 9. 2020. K ní připojila kopii oddacího listu vystaveného Městským úřadem Vyšší Brod, podle něhož dne 29. 8. 2020 uzavřela manželství s I.Š., občanem České republiky.

15. Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 13. 10. 2021, čj. OAM–16142–34/PP–2020, žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítl z důvodu uvedeného v § 87e odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 1. 8. 2021), neboť se žalobkyně dopustila obcházení zákona o pobytu cizinců s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území, když účelově uzavřela manželství. Dále žalobkyni stanovil lhůtu k vycestování z území České republiky 35 dnů od právní moci rozhodnutí.

16. V odůvodnění byl podrobně rekapitulován průběh řízení a shromážděné důkazy, zejména výsledky pobytových kontrol, účastnický výslech žalobkyně a svědecký výslech jejího manžela. Podezření na možné účelově uzavřené manželství pojal správní orgán prvního stupně s ohledem na datum uzavření sňatku pouhých 11 dní před podáním žádosti a 19 dní před narozením syna žalobkyně, do jehož rodného listu tak byl zapsán I.Š. a nezletilý tím získal občanství České republiky. Žalobkyně přitom správnímu orgánu nepředložila kromě oddacího listu žádné důkazy prokazující existenci jejího vztahu s manželem. Správní orgán dále odkázal na indikativní kritéria dle Sdělení Komise ze dne 2. 7. 2009 č. COM (2009) 313 a na faktory, které mohou vést k závěru o účelovém manželství dle rezoluce Rady ze dne 4. 12. 1997 (viz též níže). Ve vztahu k pojmu obcházení zákona pak poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01. V odůvodnění rozhodnutí se správní orgán prvního stupně dále podrobně zabýval skutečnostmi zjištěnými při pobytových kontrolách 17. 12. 2020 a 29. 12. 2020 na adrese Míru 770, Kaplice a dále rozpory vzniklými srovnáním výpovědí žalobkyně a jejího manžela. Z nich dovodil, že manželství bylo uzavřeno pouze za účelem získání povolení k přechodnému pobytu a dotyční nevedou společný manželský život. Správní orgán prvního stupně dále konstatoval, že ačkoli žalobkyně je formálně rodinným příslušníkem občana Evropské unie, přesto jsou splněny předpoklady pro zamítnutí žádosti dle § 87e odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Při zkoumání dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně pak opětovně poukázal především na závěry o účelově uzavřeném manželství a skutečnost, že o nezletilého pečuje žalobkyně, nikoli její manžel. Poukázal též na to, že žalobkyně má ve Vietnamu zázemí a v České republice pobývá krátce, přičemž se příliš neintegrovala.

17. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně namítala jeho nezákonnost a nesprávnost, neboť byly z její strany splněny všechny předpoklady pro vydání povolení k přechodnému pobytu a naopak nebyly splněny důvody pro zamítnutí žádosti. Správní orgán prvního stupně neprokázal obcházení zákona o pobytu cizinců a jeho rozhodnutí je založeno na domněnkách. I v odvolání žalobkyně namítala nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života jejího i jejích rodinných příslušníků. V této souvislosti si správní orgán dle žalobkyně měl zajistit stanovisko OSPOD nebo dětského psychologa, aby posoudil možné dopady na život nezletilého dítěte na území bez matky. Rozhodnutí je dle žalobkyně rovněž v rozporu s čl. 14 odst. 4 větou druhou Listiny základních práv a svobod, neboť fakticky nutí občana České republiky – nezletilého syna žalobkyně k opuštění vlasti.

18. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jímž odvolání zamítla, především konstatovala, že správní orgán prvního stupně řádně zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dále konstatovala, že zjištěné rozpory ve výpovědích a zjištění svědčí o účelovosti manželství, nelze je vysvětlit pouhým odlišným vnímáním skutečnosti či různými zvyklostmi. Dle žalované jsou prokázány ve větší či menší míře všechny faktory uvedené v rezoluci Rady ze dne 4. 12. 1997 o opatřeních, které je třeba přijmout pro potírání účelových manželství. Žalovaná tak dospěla ke shodnému závěru, jako správní orgán prvního stupně.

19. Ohledně posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně i jejího syna žalovaná poznamenala, že ustanovení § 87e odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců je důsledkem implementace směrnice 2004/38/ES a samo již obsahuje kritéria, která je třeba posoudit. Jestliže správní orgán dospěl k závěru, že cizinec uzavřel sňatek účelově s cílem získat povolení k pobytu, pak zamítavé rozhodnutí nemůže být nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života ani do života občana České republiky, s nímž byl formální sňatek uzavřen. Nezletilý syn žalobkyně s ohledem na svůj nízký věk není na území dosud integrován a nemá vytvořeny pevné vazby, na jejichž základě by bylo třeba konstatovat zásah do jeho práv v rozporu s Úmluvou o právech dítěte. Navíc k zásahu do jeho práv by docházelo v důsledku podvodného jednání jeho matky, která mu tím upírá právo na zachování totožnosti a styku s oběma rodiči. Pokud jde o možnost oslovit OSPOD či odborníka, žalobkyně neuvedla žádný relevantní důvod, s ohledem na věk jejího syna není ani zřejmé, co by bylo třeba zkoumat. Ve vztahu k lhůtě stanovené pro žalobkynino vycestování žalovaná v rozhodnutí dovodila, že délka 35 dní je postačující, neboť žalobkyně mohla podniknout některé kroky již po převzatí rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

V. Průběh jednání

20. Žalovaná se k jednání konanému dne 5. 10. 2022 bez omluvy nedostavila. Žalobkyně setrvala na svém procesním stanovisku. Účastníci řízení nevznesli žádné důkazní návrhy.

VI. Právní hodnocení krajského soudu

21. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

22. Žaloba není důvodná.

23. Podle § 87e odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců správní orgán prvního stupně žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže „se žadatel dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství.“ 24. Uzavřením sňatku s občanem České republiky žalobkyně získala postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie [§ 15a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců]. Z tohoto titulu jí přísluší právo na vstup a pobyt v České republice přiznané směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES. Neudělení pobytového titulu proto představuje omezení práva žalobkyně na vstup na území České republiky. Takové omezení musí splňovat podmínky stanovené směrnicí 2004/38/ES. Ta v čl. 35 umožňuje odepřít právo přiznané směrnicí v případě zneužití nebo podvodu, například v podobě účelových sňatků.

25. Bližší definici pojmu účelový sňatek nebo postup při jejich odhalování, směrnice neobsahuje. Zákon o pobytu cizinců výslovně neurčuje konkrétní znaky, které by napomáhaly vymezit, v jakých případech lze manželství považovat za účelové. Posouzení, zda se jedná o účelové manželství, je otázkou skutkovou (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2013, čj. 1 As 58/2013–43, bod 23). Správní orgány musí zjistit skutkový stav v takovém rozsahu, aby o závěru o účelovosti manželství neexistovaly důvodné pochybnosti.

26. Obdobně se k této otázce vyjádřil Nejvyšší správní soud také například v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, čj. 4 Azs 228/2015–40, dle něhož „[p]okud cizinec získá právní status manžela unijního občana a správnímu orgánu doloží vznik manželství, je na něj nutné pohlížet jako na rodinného příslušníka unijního občana, aniž by musel prokazovat pravost uzavřeného manželství. Teprve v případě, pokud se správnímu orgánu podaří na základě řádných skutkových zjištění jednoznačně prokázat, že výlučným účelem sňatku bylo získání výhodnějšího pobytového oprávnění a že manželé nemají a neměli v plánu vést společně manželský život, je možné uvažovat o účelovém manželství. Jinými slovy, důkazní břemeno ohledně doložení nabytého právního statusu leží na cizinci, za skutkové prokazování účelovosti manželství je plně odpovědný správní orgán. Rovněž zde má být přiměřeným způsobem respektována prastará právní zásada (jakkoli se Nejvyšší správní soud je vědom toho, že původ a vlastní smysl této zásady je mimo oblast veřejného práva), že rozhodováno má být in favorem matrimonii, tj. ve prospěch manželství.“ 27. V rozsudku ze dne 26. 9. 2018, čj. 10 Azs 68/2018–39, Nejvyšší správní soud též konstatoval, že „[p]ři posuzování manželství je třeba mít vždy na zřeteli, že neexistuje jeden společensky akceptovaný model manželství s jasně definovaným obsahem. Lidé jsou různí, uzavírají sňatky z různých pohnutek a logicky se liší i následný obsah svazku. Za účelově uzavřený proto nelze označit každý sňatek cizince s občanem EU, který v očích správního orgánu nedosahuje kvality ideálního modelu manželského vztahu, nebo který manželé uzavřeli mj. i z důvodu řešení pobytové situace cizince. Jak totiž plyne z výše uvedené judikatury, je třeba dokládat snahu obejít zákon o pobytu cizinců, tj. uzavřít svazek pouze za účelem získat pobytové oprávnění, nikoliv nedokonalosti vztahu manželů. Ambicí směrnice 2004/38/ES a zákona o pobytu cizinců není podrobit zevrubné kritice manželské svazky cizinců s občany EU, ale odhalit a neudělit přechodný pobyt těm cizincům, kteří institutu manželství zneužívají. […] Jde–li o následný soudní přezkum, i u něj je nutné vycházet z toho, že otázka účelově uzavřeného manželství je otázkou skutkovou. To znamená, že krajský (městský) soud musí v rámci žalobních bodů přezkoumat napadené rozhodnutí a zároveň pečlivě zjišťovat, zda správní orgán dostál své povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit, tedy mj. zda řádně zjistil skutkový stav a zohlednil v rozhodnutí všechny zjištěné skutečnosti. Pokud by tak totiž správní orgán neučinil, bylo by jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.“ 28. Pokud tedy cizinec řádně doloží uzavření sňatku, platí vyvratitelná domněnka, že manželství neuzavřel s úmyslem obejít zákon o pobytu cizinců. Důkazní břemeno ohledně prokázání opaku leží výhradně na správních orgánech. Pokud neprokážou, že k uzavření manželství v daném případě došlo výlučně za účelem získání práva volného pohybu a pobytu, musí vízum udělit.

29. Judikatura správních soudů přitom považuje za vhodné přihlížet i k právně nezávazným aktům orgánů Evropské unie, tj. k tzv. soft law (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2017, čj. 7 Azs 326/2017–21, či rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2021, čj. 43 A 48/2019–47). Při posuzování účelovosti sňatku bývá zdůrazňována mj. rezoluce Rady ze dne 4. 12. 1997, 97/C 382/01, o opatřeních, která je třeba přijmout pro potírání účelových manželství či sdělení Komise č. COM (2014) 604, jehož přílohou je Příručka pro řešení otázky údajných účelových sňatků mezi občany EU a státními příslušníky třetích zemí v kontextu práva EU o volném pohybu občanů EU.

30. Komise určila soubor indikativních kritérií, která poukazují na to, že je zneužití práv nepravděpodobné (pozitivní kritéria), anebo naopak nasvědčují tomu, že existuje možný úmysl zneužít práva přiznaná směrnicí výlučně s cílem obejít vnitrostátní právní předpisy upravující přistěhovalectví (negativní kritéria).

31. Mezi pozitivní indikativní kritéria patří to, že: – manžel, který je státním příslušníkem třetí země, by bez problémů získal právo pobytu sám nebo již legálně pobýval v členském státě občana Evropské unie předtím, – pár byl před sňatkem v dlouhodobém vztahu, – pár měl společné bydliště/domácnost po dlouhou dobu, – pár přijal vážný dlouhodobý právní nebo finanční závazek se společnou odpovědností (hypotéka na bydlení atd.), – manželství trvá již dlouhou dobu.

32. Naopak v rámci negativních indikativních kritérii lze zohlednit to, že: – pár se před svatbou nikdy nesetkal, – pár se neshoduje, pokud jde o jejich osobní údaje, o okolnosti jejich prvního setkání nebo důležité osobní informace, které se jich týkají, – pár nemluví společným jazykem, kterému oba rozumí, – důkaz o peněžní částce nebo daru předaných aby došlo k uzavření sňatku (s výjimkou peněž nebo darů předaných jako věno v kulturách, kde je to běžnou praxí), – v minulosti jednoho nebo obou manželů existuje důkaz o předchozích účelových sňatcích nebo jiných formách zneužití a podvodu, jejichž účelem bylo nabytí práva pobytu, – rozvoj rodinného života pouze v době přijatého příkazu k vyhoštění, – pár se rozvedl krátce potom, co dotyčný státní příslušník třetí země získal právo pobytu.

33. Tato kritéria by však správní orgány měly považovat pouze „za podněty pro zahájení vyšetřování, aniž by z nich bylo možné vyvozovat automatické závěry výsledků nebo dalšího šetření“ (viz sdělení Komise, oddíl 4.2). Zároveň ovšem platí, že správní orgány nemohou posouzení případu odvíjet pouze od kritérií vytyčených výše uvedenými nezávaznými akty. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně upozorňuje, že výše zmíněná kritéria je nutné považovat pouze za podněty pro zahájení vyšetřování, nikoliv za faktory, z nichž lze automaticky vyvozovat závěry či výsledky dalšího šetření. Naplnění některých indikativních kritérií či faktorů proto není bez dalšího důvodem pro závěr, že manželství bylo účelové, ale má vést správní orgán k tomu, aby podnikl další kroky, které podezření potvrdí nebo vyvrátí. Všechny skutečnosti týkající se sporného vztahu musí být posouzeny komplexně, a to včetně těch, jež svědčí ve prospěch cizince (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2015, čj. 5 Azs 89/2015–30, a ze dne 23. 11. 2017, čj. 7 Azs 326/2017–21, a judikatura tam uvedená).

34. V nyní posuzované věci soud dospěl k závěru, že správní orgány všem výše uvedeným požadavkům vyhověly, rozhodly v souladu se zákona o pobytu cizinců a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily.

35. Správní orgán prvního stupně se v odůvodnění rozhodnutí podrobně zabýval jednotlivými rozpory ve výpovědích žalobkyně a pana Š., žalovaná se s jeho hodnocením ztotožnila a ani žalobkyně jednotlivé rozpory konkrétně nezpochybňovala. Její námitce, že rozhodnutí jsou založena na spekulacích či domněnkách tak nelze přisvědčit. Rovněž není pravdou, že by správní orgány přehlížely či bagatelizovaly okolnosti svědčící ve prospěch žalobkyně, neboť takových okolností z obsahu spisu mnoho nevyplývá. Jde v zásadě toliko o formální důkazy, zejména tedy oddací list potvrzující uzavření manželství a v návaznosti na to zapsání pana Š. do rodného listu nezletilého syna žalobkyně. Z dalšího provedené dokazování nepochybně plyne závěr, že se v daném případě o skutečný manželský svazek nejedná. Příkladem lze poukázat na průběh pobytových kontrol, z nichž jednoznačně vyplynulo, že žalobkyně původně neměla žádné povědomí o místě, kde se v danou chvíli nachází její manžel, stejně jako skutečnost, že fakticky společně v daném místě nebydlí – v pokoji, kde mělo být pečováno o nezletilého, se nenacházely věci svědčící o péči a běžném životě (žalobkyně měla být na procházce), naopak se tam mj. nacházely kufry, o jejich obsahu a důvodech, proč tam jsou, se žalobkyně a její manžel neshodli. Obdobně lze poukázat např. na to, že žalobkyně vůbec neví o tom, že její manžel má velkou jizvu na břichu a malé tetování. Žalobkyně a pan Š. se taktéž prakticky vůbec neshodli na době seznámení (rozdíl ve výpovědích činil takřka jeden rok, tj. od počátku roku 2019 do Vánoc téhož roku), době, kdy se žalobkyně po seznámení přestěhovala ze Staré Boleslavi do Kaplice (rozdíl opět v řádu mnoha měsíců), místě a průběhu gynekologických vyšetření v době žalobčina těhotenství apod. Významnou indicií nasvědčující účelovosti manželství je pak též skutečnost, že žalobkyně a její manžel nehovoří společným jazykem. Bez významu pak není ani skutečnost, že žalobkyně nesouhlasila s testem DNA k potvrzení otcovství jejího manžela, neboť by nemusel dopadnout dle jeho představ.

36. Žalobkyně nemá pravdu ani v tom, že výše uvedená indikativní kritéria svědčí ve prospěch skutečného manželského svazku. Z pozitivních kritérií totiž je v daném případě naplněno pouze jedno, tj. že žalobkyně již dříve na území České republiky legálně pobývala.

37. Ačkoli ohledně negativních kritérií žalovaná částečně skutečně zveličuje význam některých okolností, když například zaplacení oslavy po svatebním obřadu žalobkyniným strýcem považuje za rozporné s místními zvyklostmi, závěr, který učinila ve shodě se správním orgánem prvního stupně, je s ohledem na veškeré skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, správný i zákonný. Jakkoli by jednotlivé dílčí nesrovnalosti či indicie, na něž správní orgány poukázaly, k prokázání účelovosti manželství samy o sobě nepostačovaly, ve svém souhrnu tvoří přesvědčivý obraz, který tento závěr jednoznačně podporuje.

38. Pokud jde o tvrzenou nepřiměřenost rozhodnutí ve vztahu k soukromému a rodinnému životu žalobkyně, lze toliko konstatovat, že žalobkyně jako svého rodinného příslušníka pobývajícího na území České republiky, s nímž chce sloučit pobyt, označila manžela. Jelikož správní orgány vyhodnotily žalobčino manželství jako účelově uzavřený (s čímž se krajský soud ztotožnil), pak je jakýkoli dopad do soukromého a rodinného života žalobkyně spočívajícího v jejím vztahu s manželem vyloučen již z povahy věci.

39. Krajský soud ovšem nepřisvědčil ani námitkám týkajícím se porušení práv žalobčina syna.

40. Žalovaná v této souvislosti přiléhavě poukázala na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Azs 303/2019–49, dle něhož „ze samotného rozhodnutí o ukončení přechodného pobytu definitivně nevyplývá nucené vycestování stěžovatelky. V tomto ohledu je nutno poukázat na odlišnou povahu rozhodnutí o ukončení (přechodného) pobytu oproti jiným typům rozhodnutí, zejména správnímu vyhoštění (§ 118 zákona o pobytu cizinců; k účinkům správního vyhoštění srov. např. rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2013, čj. 8 As 101/2012–68) anebo povinnosti opustit území (§ 50a téhož zákona). Podstatou těchto rozhodnutí je totiž přímé a bezprostřední stanovení povinnosti cizince k opuštění území (v případě správního vyhoštění též zákazu pobytu na území ČR či států EU po stanovenou dobu), zatímco z rozhodnutí o ukončení (přechodného) pobytu plyne pozbytí pobytového titulu a stanovení určité doby (lhůty k vycestování), po níž bude pobyt cizince bez dosavadního pobytového oprávnění na území ČR tolerován. Přestože byl stěžovatelce ukončen přechodný pobyt, udělení výjezdního příkazu (které jí v návaznosti na napadené rozhodnutí ministerstvo vydá) je – i přes označení tohoto administrativního úkonu – oprávněním cizince přechodně pobývat na území ČR po stanovenou dobu, přičemž tento pobyt má směřovat zejména k provedení neodkladných záležitostí a případnému následnému vycestování. Jakkoliv má tedy vydání výjezdního příkazu vést primárně k přípravě na vycestování cizince z území ČR, nemůže–li cizinec vycestovat, má právo v době platnosti výjezdního příkazu požádat o povolení k přechodnému pobytu, mj. o vízum za účelem strpění pobytu podle § 33 zákona o pobytu cizinců [vyjma důvodu podle § 33 odst. 1 písm. c) téhož zákona, k tomu srov. např. rozsudek NSS ze dne 25. 9. 2013, čj. 8 As 119/2012–32]. Z výše uvedeného tedy plyne, že ani samotné rozhodnutí o ukončení přechodného pobytu, ani následné udělení výjezdního příkazu (které není samo o sobě předmětem tohoto řízení) není přímým zásahem do práv stěžovatelky a jejích nezletilých dětí spočívajícím v jejím (jejich) nuceném vycestování z území ČR. Rozhodnutí ministerstva potvrzené žalovanou ‚pouze‘ ukončuje dosavadní pobytové oprávnění stěžovatelky. Lze z něj zároveň dovodit, že pokud stěžovatelka ve stanovené době nevycestuje a zároveň si svůj pobytový režim neupraví (např. nepodá žádost o udělení víza za účelem strpění pobytu), bude na území ČR pobývat bez pobytového oprávnění, a tedy nelegálně“ (důraz doplněn).

41. Tyto závěry považuje krajský soud za obdobně aplikovatelné i ve vztahu k zamítnutí žádosti dle § 87e odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, neboť ani takové rozhodnutí nevede k bezprostřední povinnosti opustit území a nezbavuje žalobkyni možnosti jiné úpravy svého pobytového statusu na území České republiky.

42. Podstatné jsou ovšem i další závěry, k nimž Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dospěl, a které jsou taktéž v nynějším případě použitelné. Lze ve stručnosti shrnout, že jelikož je syn žalobkyně občanem Evropské unie, nelze žalobčin pobyt na území České republiky nuceně ukončit, neboť „[s]polečně s ní by totiž buď byl nucen k vycestování i její syn, který je na péči a výživu stěžovatelky odkázán, což by představovalo zásah do jeho práv ve smyslu čl. 14 odst. 4 věty druhé Listiny a čl. 20 SFEU, anebo by stěžovatelka musela opustit území ČR a o nezletilého by neměl kdo z blízkých rodinných příslušníků pečovat, což je zcela v rozporu s jeho nejlepším zájmem.“ V nyní posuzované věci nelze bez dalšího spoléhat na to, že by se o syna žalobkyně v případě jejího vycestování staral její manžel, neboť z obsahu spisu vyplývá, že vyjma občasných společných her zajišťuje veškerou péči o dítě právě žalobkyně.

43. Je však dále na žalobkyni, aby svůj pobytový režim v České republice zákonným způsobem upravila, přičemž v úvahu připadá žádost o vízum za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tedy z důvodu, že jí ve vycestování z území brání překážka na její vůli nezávislá (péče o nezletilého). Takový pobytový titul pak dle Nejvyššího správního soudu odpovídá i požadavkům unijního práva ve smyslu rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 3. 2011, C–34/09, Ruiz Zambrano, ECLI:EU:C:2011:124.

44. Opodstatněnou není ani námitka nedostatečného odůvodnění závěru, že ve věci nebylo třeba oslovit orgán péče o dítě či dětského psychologa. Správní orgány ve svých rozhodnutích nijak nepředpokládají, že by nezletilý syn žalobkyně měl být od ní oddělen – naopak poukazují na možnost společně vycestovat z území České republiky (žalobkyně v této souvislosti žádné konkrétní negativní dopady na nezletilého nezmínila) a na možnost požádat o vízum za účelem strpění pobytu po dobu nezbytné péče o nezletilého občana České republiky. Za těchto okolností skutečně není zřejmé, co by mělo být předmětem konzultace orgánu péče o dítě či psychologa. Že takto malé dítě by mělo být primárně v péči matky lze považovat za notorietu nevyžadující zvláštní dokazování či šetření.

45. Taktéž lhůtu 35 dní k vycestování soud neshledal nezákonnou či nepřiměřeně krátkou, přičemž přihlédl i k tomu, že v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (teprve od právní moci tohoto rozhodnutí je možné běh lhůty stanovené správním orgánem prvního stupně odvíjet) se protiepidemická opatření již do běžného života příliš nepromítala a i možnost cestování se obnovila. Jiné důvody nepřiměřenosti stanovené lhůty žalobkyně neuvedla.

VII. Závěr a náklady řízení

46. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

47. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí obsahu žaloby III. Shrnutí vyjádření žalované IV. Podstatný obsah správního spisu V. Průběh jednání VI. Právní hodnocení krajského soudu VII. Závěr a náklady řízení