61 Ad 2/2024– 49

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. et. Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: J. P., narozený dne bytem zastoupený advokátem Mgr. Filipem Petrášem sídlem Opletalova 1525/39, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Velitel Vojenského útvaru 1762 Žatec sídlem Komenského alej 1752, 438 01 Žatec o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2024, čj. MO 676477/2024–1762, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Velitel Vojenského útvaru 6069 Jindřichův Hradec (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodl ve věci žalobce rozhodnutím ze dne 17. 6. 2024, čj. MO 488279/2024–6069 tak, že úraz spočívající v přetržení předního zkříženého vazu levého kolene, který žalobce utrpěl dne 24. 5. 2022 v prostoru Vojenského útvaru 6069 Jindřichův Hradec, není úrazem služebním ve smyslu § 115 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Současně tímto rozhodnutím zamítl žádost žalobce o poskytnutí náhrady škody na zdraví způsobené tímto úrazem. Rozhodnutí odůvodnil tím, že úraz žalobce nepředstavuje služební úraz, za něž by stát nesl odpovědnost, jelikož k úrazu došlo na rozlučkovém rituálu, který se konal po skončení služební činnosti po formálně ukončeném nástupu v závěru pracovní doby a který nelze považovat za výkon služby, za činnost konanou v zájmu služby, na rozkaz nadřízeného či činnost obvyklou či potřebnou pro výkon služby. Správní orgán prvního stupně došel k závěru, že šlo o činnost spontánní, která nebyla organizována ani řízena nadřízenými, žalobce nebyl k účasti na tomto rituálu nikterak nucen a jeho účast byla zcela dobrovolná.

2. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 11. 10. 2024 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce nejprve shrnul, že daný úraz, konkrétně přetržení předního zkříženého vazu levého kolena a ránu pronikající ke kosti, utrpěl dne 24. 5. 2022 při plnění služebních úkolů v areálu Vojenského útvaru 6069 v Jindřichově Hradci na útvarovém nástupišti před budovou označenou číslem 02–10–05 003 v rámci služební doby, kdy se účastnil vojenského nástupu, na který bezprostředně navazoval rozlučkový rituál s příslušníky, kteří odcházejí do civilu. Podle žalobce se jedná o úraz služební. Na základě toho dne 7. 7. 2022 podal trestní oznámení pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti na rtn. J. S. Tato trestní věc byla odložena, protože podle šetření orgánu Vojenské policie se ublížení na zdraví dopustil neznámý pachatel. Žalobce uvedl, že se zraněním byl hospitalizován na oddělení traumatologie Baťovy nemocnice ve Zlíně od 26. 9. 2022 do 29. 9. 2022, dne 27. 9. 2022 podstoupil artroskopii. Dále žalobce shrnul průběh dosavadního řízení.

5. Rozhodnutí žalobce napadá z týchž důvodů, které již uplatnil v odvolacím řízení s tím, že vytýká žalovanému, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nesprávného hodnocení skutkového stavu.

6. Žalobce uvedl, že se pokoušel vytvořenému „špalíru“ v rámci rituálu vyhnout, avšak nebylo to možné. Pro posouzení věci je však podstatné, zda se z hlediska věcného, místního a časového jednalo o činnost konanou v zájmu služby, na rozkaz nadřízeného či činnost obvyklou či potřebnou pro výkon služby.

7. Žalobce namítá, že úraz utrpěl ve služební době a vytýká žalovanému, že vztahuje ukončení služby k vyhlášení rozkazu velitele na dobu od 15:45 do 15:55 hodin, i přes to, že ustanovení § 25 odst. 1 zákona o vojácích z povolání upravuje základní týdenní dobu, která je stanovena na 40 hodin a úprava týdenní pracovní doby byla upřesněna v organizačním rozkazu velitele, který stanovil konec služby toho dne na 16:00 hodin. Má tedy za to, že úraz se stal ve služební době.

8. Žalobce je na rozdíl od žalovaného přesvědčen, že úraz utrpěl v přímé souvislosti s plněním služebních úkolů, za které odpovídá stát. Upozornil na skutečnost, že rozlučkový rituál, na kterém utrpěl úraz, bezprostředně navazoval na nástup roty a vyhlášený rozkaz. Sám proto nemohl ovlivnit jeho konání a zda se jej bude dobrovolně účastnit. Současně upozornil na to, že vyhlášený rozkaz a rozlučkový rituál od sebe není možné s ohledem na bezprostřední návaznost oddělit (k podpoře své argumentace žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3782/11). Dále uvedl, že v přímé souvislosti s plněním služebních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu služby a úkony během služby obvyklé nebo nutné, a to i před počátkem služby či jejím skončení. Může se tak jednat i o cestu do šatny v areálu vojenského útvaru. Žalobce vytýká žalovanému neopodstatněné tvrzení, že takovými úkony nejsou cesta do zaměstnání a zpět, když cesta z nástupiště roty do šatny se odehrává stále v areálu vojenského útvaru a rozhodně tak není cestou ze zaměstnání.

9. Žalobce zpochybňuje tvrzení žalovaného, že rituál nebyl nadřízenými organizován a řízen, když polemizuje nad tím, z jakého důvodu by se tohoto rituálu nadřízení funkcionáři vůbec účastnili, pokud šlo o akci, která nebyla podporovaná zaměstnavatelem a když dle žalovaného skončila služební doba vyhlášením rozkazu. Žalobce současně upozornil na to, že rozlučkový rituál byl u jednotky tradicí, která byla s vědomím nadřízených historicky opakována a jedná se o činnost uskutečňovanou v zájmu služby. Dále žalobce dodal, že žalovaný sám ve svém rozhodnutí potvrdil, že rozlučkový rituál napomáhá k vytvoření a zlepšení vztahů a vazeb mezi vojáky (k tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2685/2016).

10. Podle názoru žalobce je rozhodující skutečností, že k úrazu došlo v objektu nebo prostorách, které jsou ve sféře dispozice zaměstnavatele, konkrétně v prostorách Vojenského útvaru 6069 Jindřichův Hradec, tedy na místě, kde je voják povinen se podrobit pokynům zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. K tomu odkázal na zákoník práce, bezpečnost a ochranu zdraví při práci (BOZP) a na skutečnost, že zaměstnavatel měl zajistit bezpečný odchod z nástupu roty do budovy.

11. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

12. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě předně upozornil na skutečnost, že žalobce v žalobním návrhu nesprávně označil žalovaného jako Velitelství 4. brigády rychlého nasazení, ačkoli správně by žalovaným měl být velitel 4. brigády rychlého nasazení.

13. Dále žalovaný poukázal na to, že žalobce ve svém žalobním návrhu uvedl informace, které neodpovídají jeho tvrzením učiněným v rámci správního řízení, což prokazuje účelovou rozpornost jeho tvrzení. Odkázal například na to, že žalobce v rámci výpovědi učiněné ve správním řízení uvedl, že došel až ke vstupním dveřím, naopak v žalobě tvrdí, že k těmto dveřím ani nedošel. Účelové a zavádějící je dle žalovaného též žalobcovo tvrzení, že mu úraz způsobil rtn. S., neboť to se z výsledku trestního řízení neplyne.

14. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce týkajícím se ukončení služby, kterým se snaží dovodit časovou souvislost svého poškození zdraví s výkonem služby. Dobu služby každý den, tj. i dne 24. 5. 2022, ve smyslu § 26 odst. 1 zákona o vojácích z povolání a organizačního rozkazu č. 1 Velitele Vojenského útvaru 6069 ze dne 10. 1. 2022, čj. MO 380296/2021–6069, ve spojení s jeho doplňkem ze dne 1. 4. 2022, čj. MO 109919/2022–6069, ukončoval závěrečný nástup jednotky. Během něj provedl velitel vyhlášení rozkazu a stanovení bojového rozdílení a zavelel „rozchod“. Ihned poté začalo osobní volno vojáků a jejich odchod ze zaměstnání, čímž došlo ke konci služební doby. Dále uvedl, že v Denním řádu Vojenského útvaru 6069, který je přílohou 1 k organizačnímu rozkazu, je uvedeno, že pracovní doba pro vojáky z povolání je stanovena od pondělí do čtvrtka od 7:00 hodin do 16:00 hodin, v této době musí být plánován rozvrh zaměstnání a činnosti související se započetím zaměstnání a jeho ukončení. K ukončení služby však dochází u jednotek 44. lehkého motorizovaného praporu, mezi které náleží též 1. motorizovaná rota, výlučně ukončením závěrečného nástupu velitele, což se i stalo. Žalovaný uvedl, že žalobce si této skutečnosti musel být vědom, neboť v době úrazu již déle jak dva roky sloužil jako voják z povolání. Dále žalovaný odkázal na příslušné články základního řádu ozbrojených sil České republiky týkající se denního řádu.

15. Podle žalovaného nebylo jednání žalobce v rámci rozlučkového rituálu součástí nástupu roty ani služební doby a nešlo o činnost uskutečněnou v souvislosti s výkonem služby, když služební doba byla již předtím ukončena povelem „rozchod“.

16. Ani s tvrzením žalobce, že rozlučkový rituál byl organizován či řízen ze strany velení a že nešel oddělit od závěrečného nástupu, se žalovaný neztotožňuje. K tomu dodal, že tento rituál činili vojáci dobrovolně, nebyl organizován, řízen a nebyl k němu dán žádný rozkaz, účast nebyla nařízena nikomu, ani přímo žalobci, jak sám v rámci ústního jednání potvrdil.

17. Žalobcovy odkazy na judikaturu považuje žalovaný za nepřiléhavé. Sám žalovaný naopak k podpoře své argumentace poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, čj. 2 As 287/2017–32.

18. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Průběh jednání

19. Účastníci řízení při jednání konaném dne 19. 11. 2025 setrvali na svých procesních stanoviscích i shora uvedené argumentaci. Krajský soud při jednání konstatoval obsah podstatných ustanovení základního řádu ozbrojených sil České republiky (Zákl–1). K dotazu soudu shodně uvedli, že žádné důkazní návrhy nevznáší.

V. Právní hodnocení krajského soudu

20. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

21. Žaloba není důvodná.

22. Úvodem se soud s ohledem na vyjádření žalovaného zabýval nesprávným označením žalovaného v žalobě. Tuto otázku již vyřešil Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003–56, č. 534/2005 Sb. NSS, kde dospěl k závěru, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 s. ř. s. osobu žalovaného neurčuje tvrzení žalobce, ale kogentně přímo zákon (§ 69 s. ř. s.). Žalobce jasně označil rozhodnutí, proti němuž žaloba směřuje, soud tedy za žalovaného bez dalšího považoval Velitele Vojenského útvaru 1762 Žatec.

23. Podstatou žalobní argumentace je námitka, dle které správní orgány nesprávně hodnotily zjištěný skutkový stav. Této námitce krajský soud nepřisvědčil.

24. Dle § 115 odst. 1 zákona o vojácích z povolání platí, že „[z]a škodu na zdraví, kterou voják utrpěl při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby, (dále jen ‚služební úraz‘) odpovídá stát.“ 25. Z uvedeného je patrno, že ve vztahu k prokázání skutečnosti, zda je úraz žalobce služebním úrazem, za který odpovídá stát, či nikoli, není obecně vzato podstatné, kdo žalobci úraz způsobil a jak se úraz stal, důležité je naopak to, zda úraz utrpěl při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby. Skutkový stav věci přitom správní orgány zjistily v dostatečném rozsahu.

26. V projednávané věci sloužila jako podklad pro rozhodnutí správního orgánu kopie trestního spisu sp. zn. VP– 653/TČ–2022–820131. Okolnosti žalobcova úrazu byly předmětem šetření Vojenské policie, která zahájila úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví (později vojenská policie věc překvalifikovala na lehké ublížení na zdraví z nedbalosti). Vojenská policie trestní věc pravomocným usnesením ze dne 31. 10. 2022 odložila s tím, že zranění způsobil žalobci neznámý pachatel. Vojenská policie dospěla k závěru, že neexistuje žádná výpověď, která by potvrzovala vznik zranění tak, jak jej popisuje žalobce, a i s ohledem na další provedené důkazy přetrvává rozpor o tom, jak k zranění mělo dojít.

27. Z lékařských zpráv a vyhotoveného znaleckého posudku je zřejmé, že žalobce utrpěl dne 24. 5. 2022 podvrknutí levého kolene s částečným natržením zkříženého vazu a natržení zadního rohu vnitřního menisku, ke kterému došlo při násilném vybočení a zevní rotaci při zatížené levé dolní končetiny.

28. V rámci trestního řízení bylo opatřeno velké množství úředních záznamů o podaných vysvětleních od vojáků, kteří byli rozlučkovému rituálu osobně přítomni. Z těchto podkladů plyne, že ke konci pracovní doby se konal pravidelný nástup, během kterého se mimo běžné obvyklé činnosti uskutečnilo i formální rozloučení s vojáky, jimž končil služební poměr, mezi které patřil i žalobce. Dále z nich vyplývá, že po formálním rozloučení byl zavelen rozchod, čímž byl nástup ukončen, následně příslušníci roty spontánně bez jakéhokoli vedení vytvořili uličku složenou ze dvou řad vojáků vedoucí do budovy roty, jíž měli projít vojáci odcházející do civilu, čemuž se vojáci v uličce snažili symbolicky zabránit, a to strkáním. Účast na rituálu nebyla povinná, nikomu nebyla nařízena, v případě, že se někdo nechtěl účastnit, stačilo počkat pár minut, než se ulička sama rozpustí. Dále bylo z vysvětlení zjištěno, že rozlučkový rituál se nekonal vždy (v případě, že se příslušníci roty nechtěli s odcházejícími vojáky loučit). Z vysvětlení dále vyplývá, že žalobce se do rozlučkového rituálu též zapojil a procházel uličkou k budově roty, následně několik svědků vidělo, že kulhá. Neviděli ale, co se mu stalo. Sám žalobce při podání vysvětlení popsal, že když se vytvořila ulička, zůstal stát, někdo za ním přišel a řekl mu, nechť se taky zapojí, na což nereagoval, poté ho někdo strčil zezadu, neví kdo, tím se dostal do uličky. Někdo mu měl poradit, ať uličku obejde, od dveří budovy jej však měl odstrčit rtn. S., a to zepředu rukama do oblasti ramen a hrudníku, žalobce neudržel stabilitu, špatně došlápl a ucítil prasknutí v koleni.

29. Dále jako podklad pro rozhodnutí ve věci sloužily důkazy provedené v rámci správního řízení. Při ústním jednání správního orgánu byl opakovaně vyslechnut žalobce, který tvrdil, že vytváření uličky byla dlouhodobá tradice, on se jí nechtěl účastnit, k účasti žádný rozkaz neobdržel, svou neochotu účastnit se dával najevo tím, že stál bokem a pokusil se uličku obejít, do budovy však vstoupit musel, neboť zde měl uloženy všechny věci. Dále v rámci správního řízení vypovídali svědci, kteří shodně uvedli, že ulička se vytvářela spontánně, nikdo ji neorganizoval, účast na rozlučkovém rituálu byla dobrovolná, nikomu nebyl k účasti na něm dán rozkaz, žalobce dle nich nikterak nevyjádřil nevoli se rituálu účastnit. Dále vypověděli, že rituál se pravděpodobně konal s vědomím nadřízených, šlo o tradici k přátelskému rozloučení se s odcházejícími kolegy, posílení kamarádských vazeb a vytváření vzpomínek.

30. Uvedené skutečnosti postačují k závěru, že úraz žalobce není služebním úrazem dle § 115 odst. 1 zákona o vojácích z povolání.

31. Dle žalobce je významné to, že se úraz stal * ve služební době, * při plnění služebních povinností, při činnosti vykonávané v zájmu zaměstnavatele, za účasti nadřízených a * v areálu Vojenského útvaru 6069 Jindřichův Hradec.

32. Krajský soud předně nepřisvědčil názoru žalobce, že úraz se stal ve služební době. Dle § 25 odst. 1 a § 26 odst. 1 zákona o vojácích z povolání základní týdenní služba činí 40 hodin s tím, že o rozvržení základní týdenní doby rozhoduje služební orgán (velitel), který mimo jiné stanoví začátek a konec doby služby v jednotlivých dnech.

33. Základní týdenní doba byla u roty, kde žalobce sloužil, určena organizačním rozkazem č. 1 Velitele Vojenského útvaru 6069 ze dne 10. 1. 2022, čj. MO 380296/2021–6069, resp. jeho doplňkem č. 1 ze dne 1. 4. 2022. Přílohou 1 k tomuto doplňku pro kalendářní rok 2022 je denní řád Vojenského útvaru 6069 Jindřichův Hradec. V tomto denním řádu je sice uvedeno, že služební doba pro vojáky z povolání je stanovena od pondělí do čtvrtka od 7:00 do 16:00 hodin a v pátek od 7:00 do 13:30 (úraz žalobce se stal v úterý), dále v něm však stojí, že vyhlášení rozkazu velitele u jednotek společně s vyhlášením bojového rozdílení probíhá od pondělí do čtvrtka v době od 15:45 do 15:55 hodin (v pátek od 13:10 do 13:20 hodin).

34. V tomto ohledu je pak podstatné i to, že podle § 5 písm. a) zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky schvaluje prezident jako vrchní velitel ozbrojených sil základní vojenské řády. Článek 234 písm. i) někdejšího základního řádu ozbrojených sil České republiky (Zákl–1) účinného v době žalobcova úrazu stanovil, že denní řád stanovuje rozdělení času, že jej vydává velitel útvaru pro celý útvar a že v něm musí být určena mimo jiné i doba pro vyhlášení rozkazu velitele a stanovení bojového rozdílení. Podle věty prvé článku 252 základního řádu ozbrojených sil České republiky „[v]yhlášením rozkazu velitele a stanovením bojového rozdílení u roty (baterie) končí zaměstnání.“ K úrazu žalobce došlo dle provedeného dokazování a jednoznačně zjištěného skutkového stavu až po ukončení nástupu roty, a to poté, co zástupce velitele vyhlásil rozkaz a zavelel „rozchod“, což ostatně opakovaně uvedl i sám žalobce. Vyhlášením rozkazu byla služební doba roty skončena, tj. úraz žalobce se stal mimo služební dobu v době jeho osobního volna.

35. Krajský soud se neztotožnil ani s názorem žalobce, že úraz utrpěl při plnění služebních povinností s odůvodněním, že odchod z nástupu roty byl činností, která je v přímé souvislosti s výkonem služby a v zájmu zaměstnavatele.

36. Dle § 24 odst. 1 zákona o vojácích z povolání se výkonem služby „rozumí plnění služebních povinností podle služebního zařazení a podle rozkazů nadřízeného.“ Dle § 24 odst. 2 téhož zákona lze za výkon služby „uznat činnost konanou z vlastní iniciativy ve prospěch ozbrojených sil, není–li k ní třeba zvláštního oprávnění a není–li konána proti výslovnému zákazu nadřízeného.“ 37. Zákon o vojácích z povolání právě pro potřeby řízení o odpovědnosti státu za škody pak definuje v § 128 co se rozumí přímou souvislostí s výkonem služby. Považuje za ni „úkony během výkonu služby obvyklé nebo nutné před počátkem služby nebo po jejím skončení. Takovými úkony však nejsou cesta k výkonu služby a zpět, stravování, ošetření, popřípadě vyšetření ve zdravotnickém zařízení ani cesta k nim a zpět, nekoná–li se ve vojenském objektu. Vyšetření ve zdravotnickém zařízení, které se koná na rozkaz nadřízeného, nebo vyšetření, které se koná v souvislosti se službou v noci, ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět jsou úkony v přímé souvislosti s výkonem služby.“ 38. Na základě těchto ustanovení je zřejmé, že stát nezodpovídá za každý úraz vojáka, je třeba vždy zkoumat, zda se jednalo o úraz, k němuž došlo při výkonu služby, v souvislosti s ním, nebo pro její výkon.

39. Dle důvodové zprávy k zákonu o vojácích z povolání (sněmovní tisk č. 139/0, volební období 1998–2002) se v zásadě „přebírají instituty náhrady škody na zdraví doposud upravené v jiném právním předpisu (zákoníku práce)“. Z toho plyne, že lze analogicky k odpovědnosti státu za škodu způsobenou vojákovi použít výklad srovnatelného zákonného ustanovení v zákoníku práce, a to konkrétně § 269 a následující zákoníku práce, týkající se pracovních úrazů a nemoci z povolání.

40. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je pro posuzování, zda se jedná o pracovní úraz či nikoli, podstatné, jestli zaměstnanec úraz utrpěl při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. V tom případě je nutné posoudit, zda zaměstnanec svou činností sledoval objektivně i subjektivně plnění pracovních úkolů, zda jde o činnost objektivně konanou pro či ve prospěch zaměstnavatele (např. školení, při kterém dochází ke zvyšování odbornosti), případně na příkaz zaměstnavatele.

41. Nejvyšší soud na základě uvedených východisek například v usnesení ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 255/2022, dovodil, že úraz zaměstnance utrpěný na vánočním večírku pořádaném a financovaném zaměstnavatelem není úrazem pracovním, když večírek nebyl zaměřen na plnění pracovních povinností nebo jiných činností zaměstnanců ve prospěch zaměstnavatele nebo na zvyšování odborné připravenosti zaměstnanců, šlo pouze o společenské setkání zaměstnanců. V rozhodnutí ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2114/2013, Nejvyšší soud dovodil, že úraz zaměstnance, který se stal při tréninku volejbalového družstva zaměstnavatele, není úrazem pracovním, když zaměstnanec se této činnosti podrobil dobrovolně bez příkazu zaměstnavatele, nešlo o plnění pracovních úkolů ani o činnost v souvislosti s jejich plněním.

42. Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, čj. 2 As 287/2017–32, týkající se zranění vojáka, ke kterému došlo na základně Afghánské islámské republiky při tanci v klubu v době jeho osobního volna. Ten argumentoval tím, že výkon služby vojáka z povolání je v rámci zahraniční mise nepřetržitý, čemuž však Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, jelikož dospěl k závěru, že stát odpovídá jen za úraz utrpěný při výkonu služby a v souvislosti s výkonem služby, nikoli za úraz utrpěný v době osobního volna vojáka.

43. Lze shrnout, že citovaná rozhodnutí se týkají situací, kdy k úrazu došlo v době osobního volna, a to na akcích, které měly v zásadě společenský charakter a účast na nich byla dobrovolná.

44. Situace, kterou řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2685/2016, je však odlišná. Jednalo se totiž o úraz zaměstnance utrpěný v rámci pracovní cesty, jejímž předmětem bylo lyžování s klienty zaměstnavatele, kterým se měl plně věnovat po celý den, přičemž všechny vzniklé náklady hradil zaměstnavatel. Pokud se zaměstnanec měl po celý den věnovat při lyžování klientům zaměstnavatele, přičemž právě při lyžování k úrazu došlo, je souvislost s plněním pracovních úkolů zcela zřejmá. Ostatně účelem celé akce „bylo odměnit významné zákazníky žalované za výsledky dosavadní obchodní spolupráce a upevnit (posílit) s nimi (prostřednictvím zde přítomných zaměstnanců žalované) vzájemné vztahy.“ 45. Pokud jde o žalobcův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3782/11, pak z něj plyne pouze to, že „i neoficiální program – společenský večer po oficiální večeři – může být nepochybně součástí celé pracovní akce“. Ústavní soud ovšem také dovodil, že k vyhodnocení, zda je nárok zaměstnance vyplývající z utrpěného pracovního úrazu opodstatněn, je třeba zjistit, zda lze okolnosti, za nichž k jeho úrazu došlo, považovat za plnění pracovních úkolů, nebo alespoň za situaci, která s plněním jeho pracovních úkolů přímo souvisí (to je ostatně zcela v souladu se závěry Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu uvedenými výše). Ústavní soud pak v tehdejší věci vyhověl ústavní stížnosti, jelikož obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Otázka posouzení pracovního úrazu tak zůstala nadále otevřená.

46. Krajský soud na základě shora uvedeného uzavřel, že žalobce se rozlučkového rituálu, který se konal po skončení služební doby v jeho osobním volnu, účastnil bez jakéhokoli příkazu nadřízených. Ostatně sám žalobce tvrdí, že k účasti na rozlučkovém rituálu žádný příkaz nedostal. Tvrzení žalobce, že se rozlučkového rituálu musel účastnit i přes svůj odpor, neboť měl v šatně budovy, do které byla vytvořena ulička, všechny své věci, z dokazování provedeného ve správním řízení ani obsahu trestního spisu neplyne. Je zřejmé, že k účasti na rituálu žalobce nikdo z nadřízených nenutil, ulička byla vojáky vytvořena spontánně, během několika minut po vytvoření byla opět spontánně rozpuštěna. Žalobce se tedy do rituálu nemusel aktivně zapojovat a mohl pouze několik minut vyčkat, než bude rituál ukončen a bude si moct vyzvednout své věci. Za této situace se nejedná o úraz, který by žalobce utrpěl při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby.

47. Lze samozřejmě připustit, že rozlučkový rituál může mít v obecné rovině určitý pozitivní vliv na vztahy v kolektivu vojenského útvaru, avšak to by bylo možné uvést v podstatě o jakékoli společenské akci, které se účastní kolegové z práce. Takový závěr ovšem shora citovaná judikatura nepodporuje. Dovozovat za této situace, že rozlučkový rituál byl činností uskutečňovanou v zájmu služby, je proto přehnané. Za takovou činnost lze považovat například školení zaměstnanců, které zvyšuje jejich kvalifikaci a odbornost, z čehož má jednoznačně prospěch zaměstnavatel, nikoli libovolné společné mimopracovní aktivity zaměstnanců uskutečňované v jejich osobním volnu, byť při nich zcela jistě může dojít k utužení přátelských vazeb v kolektivu.

48. Pokud snad žalobce skutečně někdo do uličky strčil, jak uvádí, stěží lze za takovouto skutečnost přisuzovat odpovědnost státu. V úvahu připadá pouze případná deliktní či trestní odpovědnost konkrétních jednotlivců, což však není předmětem nynějšího řízení.

49. Krajský soud se neztotožnil ani s náhledem žalobce, že nástup roty a rozlučkový rituál byly jednou událostí, tj. že rozlučkový rituál nešlo od nástupu roty oddělit. Rozlučkový rituál sice časově navazoval na nástup roty, avšak ten velitel jednoznačně ukončil povelem „rozchod“. Až poté vojáci uličku spontánně vytvořili, přičemž žalobce se tohoto rituálu nemusel aktivně účastnit.

50. K námitce žalobce týkající se účasti nadřízených na rozlučkovém rituálu soud dodává, že po provedeném dokazování správního orgánu jasně vyplynulo, že ten byl pořádán spontánně a dobrovolně samotnými vojáky, nebyl žádným způsobem řízen ani k němu nebyl dán žádný rozkaz od nadřízených. Skutečnost, že se nadřízení rituálu účastnili (resp. byli na místě přítomni), nelze zaměňovat s tím, že jej organizovali, řídili či udíleli rozkazy.

51. Soud na závěr uvádí, že v dané věci není mezi účastníky sporné, že se úraz stal v areálu Vojenského útvaru 6069 Jindřichův Hradec. Tím však nelze bez dalšího uzavřít, že veškeré úrazy utrpěné ve vojenském areálu jsou úrazy služebními. K tomu, aby byl úraz uznán jako služební, musí být splněny předpoklady stanovené § 115 zákona o vojácích z povolání. Tyto předpoklady v daném případě splněny nebyly. Argumentace spočívající v údajném porušení pravidel BOZP na tomto závěru nemůže nic změnit a s podstatou nynější věci přímo nesouvisí.

VI. Závěr a náklady řízení

52. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

53. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

54. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. V případě procesně úspěšného žalovaného nevyšlo najevo, že by vynaložil náklady nad rámec své běžné činnosti, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Průběh jednání V. Právní hodnocení krajského soudu VI. Závěr a náklady řízení