61 Az 2/2017 - 61

Rubrum

Krajský soud v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Venclovou, Ph.D., v právní věci žalobce: R. T. zastoupeného Organizací pro pomoc uprchlíkům sídlem Kovářská 4/939, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20.10.2017, č.j. OAM-481/ZA-ZA11-ZA10-2017, takto:

Výrok

1. Žaloba se zamítá.

2. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Vymezení věci:

1. Rozhodnutím uvedeným v záhlaví toho rozsudku bylo rozhodnuto, že žalobci se neuděluje mezinárodní ochrana dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“) tak nevyhověl žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany ze dne 14.6.2017. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany z důvodu obavy o jeho život v případě návratu do vlasti, tedy na Ukrajinu do města Mariupol v Doněcké oblasti, a to z obavy před válečným konfliktem probíhajícím na východě Ukrajiny a s tím související zhoršenou bezpečnostní situací v místě žalobcova bydliště. Správní orgán uzavřel, že žalobce nenaplnil podmínky §§ 12, 13, 14, 14a a 14b zákona o azylu, tudíž nemohlo být jeho žádosti vyhověno. Správní orgán ve svém rozhodnutí zhodnotil žalobcovu osobní situaci a bezpečnostní situaci na Ukrajině, přičemž dospěl k stěžejnímu závěru, že žalobcovo původní bydliště se sice nachází na území postihnutém válečným konfliktem, avšak tento konflikt není totální, tedy žalobce měl možnost využít ochrany prostřednictvím tzv. vnitřního přesídlení v rámci země původu. Žalobce napadl uvedené rozhodnutí včasnou žalobou. Žalobní body:

2. Žalobce žalovanému správnímu orgánu předně vytýká, že při svém rozhodování porušil ustanovení § 3 ve spojení s § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), když nezjistil skutkový stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem věci. Dále žalobce vytýká žalovanému porušení § 50 odst. 3 a 4 správního řádu, jelikož žalovaný nezohlednil okolnosti ve prospěch žalobce a nepřihlédl ke všem okolnostem, které za řízení vyšly najevo, čímž došlo k nesprávnému posouzení žádosti žalobce. Porušením výše uvedených zákonných ustanovení došlo dle žalobce k porušení § 14a zákona o azylu, neboť žalobci při návratu na Ukrajinu hrozí ohrožení života nebo jeho lidské důstojnosti, přičemž zároveň u něj nepřichází v úvahu vnitřní přesídlení v zemi původu. Žalovaný správní orgán tak dle žalobce nesprávně posoudil dopad konfliktu na Ukrajině na jeho život, žalobce má za to, že mu měla být udělena doplňková ochrana podle zákona o azylu. V doplnění žaloby pak žalobce podložil svá tvrzení obsažená v žalobě řadou zpráv a stanovisek mezinárodních institucí a judikaturou českých soudů. Vyjádření žalovaného:

3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce žalované rozhodnutí napadá pouze v obecné rovině, když tvrdí, že žalovaný nesprávně posoudil situaci, nijak ale nekonkretizuje, co přesně žalovaný chybně posoudil. Žalovaný trvá na svém hodnocení jak po stránce právní tak skutkové, odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu a podotýká, že žalobce může svou situaci řešit v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu zamítl. Posouzení věci krajským soudem:

4. Žalobce ve své žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice ze dne 14.6.2017 a následně v poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 19.6.2017 uvedl, že se narodil 17.2.1986 v Mariupolu v bývalém SSSR, je ukrajinské státní příslušnosti i národnosti, pravoslavného vyznání, není nijak politicky angažovaný, je svobodný, zdravý a bezdětný. V protokole o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 19. 6. 2017 je pak uvedeno, že žalobce vystudoval vysokou školu v Charkově, kde získal titul inženýra v autodopravě, kromě období těchto studií vždy bydlel v Mariupolu v Doněcké oblasti, v bytě se svými rodiči a sestrou. Na Ukrajině bydlí také žalobcovi prarodiče, konkrétně ve vesnici Talakovka, která je vzdálena asi 15 km od Mariupolu. Před odchodem z Ukrajiny pracoval žalobce v období let 2008 až 2010 v továrně v hutním průmyslu, poté až do odchodu z Ukrajiny v roce 2015 pracoval pouze příležitostně. Ukrajinu žalobce opustil dne 19.6.2015 a od té doby se tam nevrátil. Z Ukrajiny odjel na základě polského víza do Polska, odkud po 2 měsících přicestoval do České republiky. Zde nejprve žádal o vízum pro strpění, čemuž nebylo vyhověno, žalobci bylo uloženo, aby opustil Českou republiku. V návaznosti na toto rozhodnutí žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu. Žalobce jak v řízení před správním orgánem tak i před soudem argumentuje bezpečnostní situací v místě jeho posledního bydliště na Ukrajině. Město Mariupol leží v Doněcké oblasti, která je zasažena ozbrojeným konfliktem mezi centrální ukrajinskou vládou a proruskými separatisty. V této oblasti probíhají stále aktivní boje, dle žalobce dochází k bombardování a ostřelování. Zpět do místa bydliště by se žalobce vrátil pouze v případě ukončení války a nastolení klidu. Přemístění na jiné místo v rámci Ukrajiny žalobce odmítá s tím, že lidé z východu Ukrajiny, zvláště ti rusky mluvící jako žalobce, jsou na západě Ukrajiny diskriminováni. Žalobce uvádí, že od prarodičů má informace o tom, že se tito lidé i nezřídka kdy beze stopy ztrácejí nebo mohou být i zabiti, tvrdí že byl takto zavražděn jeho kamarád. Z těchto důvodů spatřuje žalobce svůj návrat na Ukrajinu jako ohrožující jeho život, zdraví a důstojnost. Matka a sestra žalobce jsou v Polsku. K dotazu správního orgánu výslovně uvedl, že on osobně v minulosti neměl problémy se státními orgány, policií, soudy či armádou na Ukrajině. Dále žalobce potvrdil, že uvedl veškeré důvody pro udělení mezinárodní ochrany a že svá tvrzení nechce doložit dokumenty, doklady či jinými materiály.

5. Správní orgán ve svém rozhodnutí, které je předmětem tohoto soudního přezkumu, zhodnotil tvrzení žalobce obsažené v žádosti a informace sdělené žalobcem dne 19.6.2017. Dále v rámci vlastního zjišťování skutkového stavu vycházel správní orgán z Informace OAMP – Situace v zemi ze dne 24.7.2017, z Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR) – Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině 16.2. až 15.5.2017, ze dne 13.6.2017, ze Zprávy o dodržování lidských práv v roce 2016 – Ukrajina, Ministerstvo zahraničních věcí Spojených států amerických, ze dne 3.3.2017, ze Zprávy organizace Freedom House-Svoboda ve světě 2017 – Ukrajina z ledna 2017, z Výroční zprávy organizace Amnesty International 2017 – Ukrajina, ze dne 22.2.2017, z Informace MZV ČR, č.j. 110105/2014-LPTP ze dne 1.8.2014 a ze Zprávy organizace Equal Rights Trust, V protiproudech, Na téma diskriminace a nerovnosti na Ukrajině, kapitola 2.5.3 Etničtí Rusové, srpen 2015. Všechny tyto zdroje jsou součástí správního spisu. Na základě všech skutkových zjištění správní orgán konstatoval, že ve městě Mariupol v Doněcké oblasti stále trvá aktivní válečný konflikt mezi centrální ukrajinskou vládou a proruskými separatisty. Správní orgán uznal, že návrat žalobce do místa jeho bydliště na Ukrajině by mohl znamenat jeho ohrožení na životě, zdraví či důstojnosti. Nicméně podle správního orgánu je žalobce schopen ochránit svou osobu vnitřním přesídlením v rámci Ukrajiny. Správní orgán konstatoval, že boje probíhají pouze ve dvou z 24 oblastí, přičemž v ostatních 22 oblastech Ukrajiny vládne centrální ukrajinská vláda. Dále správní orgán vyhodnotil, že ukrajinská vláda zaručuje všem lidem dodržování lidských práv, volný pohyb po Ukrajině a snaží se lidem, kteří odešli z oblastí bojů, pomoci při jejich přesídlení. Správní orgán uvedl, že pro uprchlé osoby existují kolektivní střediska, kde lze nalézt ubytování a základní potřeby, lze také využít služby mnoha humanitárních organizací. Správní orgán podpořil svá tvrzení odkazem na skutečnost, že v roce 2014 přijal ukrajinský parlament zákon, jenž upravuje právní postavení vnitřně přesídlených osob. Podle správního orgánu pouhá špatná sociální a ekonomická situace na Ukrajině nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu. Správní orgán tak s ohledem na individuální okolnosti věci uzavřel, že bezdětný, zdravý, mladý, vysokoškolsky vzdělaný žalobce může efektivně ochránit svou osobu v rámci institutu vnitřního přesídlení.

6. Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. bez veřejného projednání věci podle § 51 odst. 1 s.ř.s. a dospěl k níže uvedeným závěrům.

7. Předně soud uvádí, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když úkolem soudu je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3.4.2014, č. j. 7 As 126/2013-19). V této souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21.12.2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.

8. Soud považuje v dané věci za stěžejní tu otázku, zda správní orgán správně posoudil situaci na Ukrajině ve spojení s osobní situací žalobce ve vztahu k udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu a s tím spojenou otázku možného využití tzv. vnitřního přesídlení žalobce.

9. Krajský soud přitom shodně jako správní orgán nerozporuje žalobcovo tvrzení o trvajícím ozbrojeném konfliktu v místě žalobcova bydliště na Ukrajině. Je všeobecně známo, že situace v Doněcké oblasti je dlouhodobě nepříznivá. Žalobce ve svém doplnění žaloby uvádí četné listiny pojednávající o probíhajícím konfliktu na východě Ukrajiny. Pro posouzení v této věci je však důležité posoudit právě situaci ve zbývající části Ukrajiny a žalobcovy reálné možnosti jeho vnitřního přesídlení. Žalobce uvádí, že vzhledem ke skutečnostem uvedeným v žalobě a v jejím doplnění je osobou, které by měla být udělena doplňková ochrana dle § 14a zákona o azylu. Žalobce tvrdí, že navrácením jeho osoby do státu, jehož je občanem, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, kterou spatřuje ve vážném ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, čímž má za to, že naplnil podmínky § 14a odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

10. Pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu je třeba, aby žadatel kumulativně naplnil několik podmínek: a) cizinec nesplnil podmínky pro udělení azylu b) existují důvodné obavy, že při návratu do země, jehož je občanem, hrozí cizinci skutečné nebezpečí vážné újmy dle § 14a odst. 2 c) cizinec nemůže nebo není ochoten pro tyto obavy využít ochrany státu, jehož je občanem 11. Naplnění podmínky uvedené v § 14a pod bodem a. zákona o azylu není mezi stranami sporné, soud ji tudíž má za splněnou.

12. Soud proto zaměřil pozornost na přezkoumání okolností dané věci ve smyslu podmínky uvedené v bodě § 14a pod bodem b. zákona o azylu, tedy na to, zda existují důvodné obavy, že při návratu do země, jehož je žalobce občanem, mu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, čehož se žalobce sám dovolává, když se za vážnou újmou považuje vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Jak již soud předestřel výše, nikterak nerozporuje fakt, že na Ukrajině probíhá vnitřní ozbrojený konflikt mezi centrální proevropskou vládou a proruskými separatisty, je ale důležité posoudit rozsah tohoto ozbrojeného konfliktu v tom směru, zda dosahuje takové intenzity, aby žalobci mohla hrozit vážná újma spočívající právě v ohrožení jeho života či lidské důstojnosti. V § 2 odst. 7 zákona o azylu je negativně vymezen pojem „vážná újma“ pro potřeby azylového zákona: Pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má, nebo, je-li osobou bez státního občanství, státu jeho posledního trvalého bydliště a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.

13. K naplnění uvedené negativní podmínky vážné újmy stanovené v § 2 odst. 7 zákona o azylu, totiž že se obava z vážné újmy „vztahuje pouze na část území státu“, a to na východní část Ukrajiny se již vyslovil Nejvyšší správní soud např. v usnesení ze dne 15.1.2015, č.j. 7 Azs 265/2014 – 17: „Na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá. …Nejvyšší správní soud proto nepovažuje poukaz stěžovatelky týkající se vnitřních nepokojů na východní Ukrajině za přiléhavý, neboť je obecně známo, že západní část Ukrajiny nebyla vojenskými událostmi nijak zasažena, a nelze tudíž dovozovat, že by zde stěžovatelce hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu.“ Na skutečnost, že i v současné době je konflikt izolován v části východní Ukrajiny, konkrétně na území tzv. nově vzniklých republik v Luhansku a Doněcku, opětovně upozorňují i média a Ministerstvo zahraničních věcí ČR (např. https://www.mzv.cz/jnp/cz/cestujeme/aktualni_doporuceni_a_varovani/ukrajina_bezpecnostn i_situace_na_vychode_1.html). Soud má na základě skutečností zjištěných v průběhu správního řízení za prokázané a žalobce to ani nesporuje, že se na Ukrajině nejedná o totální konflikt, nýbrž o ozbrojený konflikt na východní části Ukrajiny, z níž žalobce pochází a v níž před svým odchodem z Ukrajiny pobýval.

14. Za takové situace je třeba zabývat se naplněním další negativní podmínky vážné újmy stanovené v § 2 odst. 7 zákona o azylu, tedy možností bezpečného a oprávněného cestování, vstoupení a usazení se v jiné části území. Naplnění této negativní podmínky dokládá fakt, že v rámci Ukrajiny se již legálně přemístilo více jak 1,6 milionu lidí a sám žalobce legálně na základě víza docestoval až do České republiky. Právní řád Ukrajiny nezakazuje žádnému svému občanovi usadit se v libovolné části území Ukrajiny. Tuto skutečnost žalobce ani nesporoval, nýbrž tvrdil obecnou diskriminaci osob pocházejících z východu a hovořících ruským jazykem.

15. Podstatné je dále posouzení otázky, zda žalobce nemá důvodné obavy, že by mu v jiné části státu hrozilo skutečné nebezpečí ohrožení života či lidské důstojnosti, nebo zda má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou v jiné části státu. Dle názoru soudu nemůže u žalobce panovat důvodná obava z hrozící vážné újmy spočívající v ohrožení života v jiné části Ukrajiny, jelikož, jak bylo již řečeno, ozbrojený konflikt je zakonzervován na východě Ukrajiny. Vezme-li se v potaz rozsah území Ukrajiny, nemůže soud a ani žalovaný domýšlet, že by nebezpečí újmy existovalo na celém území. Vyjma západní Ukrajiny, jak již uvedeno, označuje Nejvyšší správní soud v rozhodnutích z poslední doby např. střední či jižní část Ukrajiny za bezpečnou (např. usnesení ze dne 8.11.2017, č. j. 1 Azs 253/2017 – 35, usnesení ze dne 14.12.2017, č. j. 9 Azs 293/2017 – 30). Dle názoru krajského soudu tak žalobci při návratu do země původu nehrozí bezprostřední nebezpečí a jeho obavy o život proto nelze hodnotit jako důvodné.

16. Žalobce dále uplatnil své obavy z ohrožení své lidské důstojnosti, které spatřuje v podmínkách života přesídlených osob a v diskriminaci těchto osob. V návaznosti na svá tvrzení poukázal žalobce v doplnění žaloby na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.1.2008, č.j. 4 Azs 99/2007 - 93, ve kterém Nejvyšší správní soud stanovil určitý rámec, v němž by soudy měly hodnotit efektivitu a reálnost vnitřní ochrany státu: „Při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nezbytné zhodnotit především reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení. Je třeba se zabývat zejména její dostupností, celkovými poměry panujícími v zemi původu, osobními poměry žadatele (např. pohlaví, etnická příslušnost, rodinné vazby, zdravotní stav, věk a ekonomická situace), účinností vnitřní ochrany a postavením žadatele po jeho přesunu z hlediska respektování a zajištění základních lidských práv v místě vnitřní ochrany. Rovněž je třeba zvážit bezpečnost žadatele, a to jak při přesunu do cílové části země, tak po jeho přesídlení.“ Soud ani po zhodnocení kritérií, jak jsou zde rámcově stanovena, neshledal ochranu osob před diskriminací na území pod centrální ukrajinskou vládou za nedostačující, jak má na mysli zákon o azylu. Při hodnocení osobních poměrů žalobce soud vycházel se správního spisu. Žalobce je vysokoškolsky vzdělaný, svobodný mladý muž ukrajinské národnosti bez zdravotních problémů, přičemž na něm nejsou závislí jiní rodinní příslušníci ani jiné osoby blízké. Centrální ukrajinská vláda se hlásí k ochraně lidských práv a svobod s tím, že při porušení zákonů se lidé mohou obracet na státní orgány s žádostí o pomoc. Nejvyšší správní soud v minulosti jasně deklaroval, že Ukrajinu není možno považovat za zhroucený stát neschopný vykonávat základní státní funkce (usnesení ze dne 1.6.2017, č. j. 9 Azs 14/2017 – 30, bod 24) a že ukrajinský právní systém poskytuje obětem kriminální činnosti či hrozeb právní prostředky, jimiž se lze vůči takovému jednání bránit u příslušných státních orgánů (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29.4.2011, č. j. 4 Azs 8/2011 – 69, či usnesení téhož soudu ze dne 28.4.2014, č. j. 5 Azs 19/2013 – 45, bod 30). Žalobce ani netvrdí, že by centrální ukrajinská vláda podněcovala určité druhy bezpráví či je trpěla. Naopak již v roce 2014 byl přijat a později několikrát novelizován ukrajinskou vládou zákon upravující právní postavení přesídlených osob, který ustanovil nové Ministerstvo pro otázky dočasně okupovaných teritorií a vnitřně přesídlených osob.

17. Krajský soud si je vědom toho, že životní situace vnitřně přesídlených osob na Ukrajině může být velmi tíživá, jak dokládá žalobce ve svém doplnění žaloby, nicméně nepříznivá ekonomická situace nemůže být v posuzování žádosti o mezinárodní ochranu relevantní (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30.10.2003, č. j. 3 Azs 20/2003 – 43, a ze dne 27.8.2003, č. j. 5 Azs 3/2003 – 54, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28.12.2010, č. j. 8 Azs 16/2010 – 79). Soudy se otázkou možnosti vnitřního přesídlení občanů Ukrajiny mnohokrát zabývaly a existuje tak v tomto ohledu bohatá judikatura. Krajský soud odkazuje na přiléhavý rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.7.2017, č.j. 1 Azs 199/2017- 27 (bod 20; zvýrazněno krajským soudem): „Nejvyšší správní soud se v mnoha rozhodnutích týkajících se správního vyhoštění či mezinárodní ochrany k aktuální situaci na Ukrajině vyjádřil. Opakovaně shledává, že navrácení jednotlivců na Ukrajinu je z hlediska naplnění principu non-refoulement možné (srov. např. usnesení ze dne 15.1.2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, ze dne 25. března 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26, či ze dne 19.10.2016, č. j. 1 Azs 179/2016 - 21). Opakovaně poukazuje též na to, že zhoršená situace se týká pouze části východní Ukrajiny, přičemž vnitřní přesídlení do jiné oblasti státu představuje relevantní možnost občanů Ukrajiny nalézt bezpečí přímo ve své zemi původu (srov. např. usnesení ze dne 15.1.2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, ze dne 31.3.2015, č. j. 4 Azs 15/2015 - 28, ze dne 30.4.2015, č. j. 9 Azs 13/2015 - 69, ze dne 17.6.2015, č. j. 6 Azs 86/2015 - 31, ze dne 14.4.2015, č. j. 10 Azs 17/2015 - 51).” Soudy tudíž několikrát rozhodly, že vnitřní přesídlení osob v rámci Ukrajiny je relevantní možností ochrany pro obyvatele z východu Ukrajiny. Krajský soud si je vědom toho, že mohou existovat konkrétní případy, u kterých takové přesídlení není reálné, nicméně má za to, že u žalobce jsou dány velmi dobré předpoklady pro jeho úspěšné vnitřní přesídlení a začlenění se do běžného života v jiné části Ukrajiny. Pokud jde o s tím související tvrzení, že žalobce mluví dobře pouze rusky a je pro něj nemožné získat zaměstnání, pak je třeba uvést, že na Ukrajině mluví rusky přes 30% obyvatelstva a ruština je hojně užívaným jazykem i v hlavním městě Ukrajiny. Nelze tak hovořit o absolutní nemožnosti obstarat si pracovní příležitost a o důvodných obavách z diskriminace a pronásledování (K užívaní ruského jazyka na Ukrajině např. http://euroasia.euweb.cz/9-2002_ve_koliskova.htm). Soud při posouzení dané otázky vycházel rovněž ze zprávy Equal Rights Trust, V protiproudech, Na téma diskriminace a nerovnosti na Ukrajině, kapitola 2.5.3 Etničtí Rusové, srpen 2015, ze které je patrné, že sice od začátku konfliktu na Ukrajině klesla úroveň společenského uplatnění ruské menšiny, ke které může být rusky mluvící žalobce přiřazen, nicméně k diskriminaci nebo marginalizaci této skupiny nedochází.

18. V dané věci nelze odhlédnout od toho, že žalobce svá tvrzení neopřel o případné osobní konkrétní marné snahy o přesídlení ani o konkrétní svoje negativní zkušenosti se státními orgány na Ukrajině. Nejvyšší správní soud přitom setrvale judikuje (např. rozsudek ze dne 13.3.2009, č.j. 5 Azs 28/2008 – 68), že: „V případě konfliktu nemajícího charakter totálního konfliktu musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on. [srov. např. rozhodnutí německého Nejvyššího správního soudu ze dne 24.6.2008, BVerwG 10 C 43.07; rozhodnutí švédského Odvolacího migračního soudu (MIG) č. 2007:9 (UM 23-06); a rozhodnutí Asylum and Migration Tribunal (Spojené království) ve věci KH /Article 15(c) Qualification Directive/ Iraq CG

2008. UKIAT 00023 (ze dne 25.3.2008), bod 225; srov. rovněž rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11.1.2007 ve věci Salah Sheekh proti Nizozemí, stížnost č. 1948/04, bod 148]. “ Žalobce netvrdil, že již utrpěl vážnou újmu nebo že byl takovým hrozbám vážné újmy vystaven ani, že jsou u něj dány faktory zvyšující takové riziko (vyjma jím používaného ruského jazyka, k čemuž se již soud vyjádřil).

19. Po zhodnocení uvedených individuálních okolností věci a po zhodnocení informací o situaci na Ukrajině založených ve správním spise krajský soud uzavřel, že žalobcova situace nenaplňuje znaky hrozící vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu, jako podmínky nezbytné pro udělení doplňkové ochrany v České republice, neboť žalobce má zachovanou reálnou možnost vnitřního přesídlení v zemi původu. Soud se tedy plně ztotožnil s žalobou napadeným rozhodnutím. Z uvedených důvodů shledal krajský soud žalobu nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Náklady řízení:

20. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci zakotvené v § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalovaný byl sice ve věci úspěšný, avšak podle obsahu soudního spisu mu nevznikly takové náklady, které by překročily obvyklý rozsah jeho úřední činnosti. Žalobci právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo, neboť nebyl ve věci úspěšný.