61 C 351/2020-99

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Andršovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o náhradu újmy na zdraví takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 142 515 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 66 881 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, se řízení zastavuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 14 656 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradu nákladů řízení státu částku 5 062 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 6.

V. Žalovaný je povinen zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 10 758 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 6

VI. Žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 2 000 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 6.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala zaplacení částky 209 396 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že byla dne [datum] účastnicí dopravní nehody, kdy byla jako chodec sražena osobním vozidlem s [registrační značka], řízeným panem [jméno] [příjmení]. U žalované bylo v době nehody sjednáno povinné ručení k osobnímu vozidlu, kterým řidič srazil žalovanou a způsobil jí újmu na zdraví. Proti řidiči bylo vedeno trestní řízení u Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 1 T 15/2019, dne 26. 4. 2019 byl vydán rozsudek, kterým byl řidič vozidla uznán vinným z přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Žalobkyně byla uvedeným rozsudkem odkázána se svým nárokem na náhradu újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle závěrů trestního řízení byla nehoda způsobena tím, že řidič vozidla jel v levém jízdním pruhu v rozporu s § 4 písm. a), písm. b) a § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., přičemž nepřizpůsobil rychlost stavu komunikace a plně se nevěnoval řízení vozidla a sledování situace v silničním provozu a v důsledku toho přehlédl žalobkyni, která přecházela zprava doleva ve směru jeho jízdy. Žalobkyně se obrátila na žalovaného s nárokem na náhradu újmy na zdraví v celkové výši 681 320 Kč. Dle znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] byla újma ohodnocena částkou bolestného ve výši 224 525 Kč a částkou za ztížení společenského uplatnění ve výši 431 755 Kč. Dále žalobkyně zaplatila náklady za vypracování znaleckého posudku ve výši 25 000 Kč. Dne [datum] pojišťovna sdělila, že u všech nároků rozhodla o snížení plnění o 50 %, jelikož v tomto rozsahu považuje nehodu za spoluzaviněnou ze strany žalobkyně. Žalovaná uhradila žalobkyni částku 340 659 Kč. Žalobkyně nepopírá, že na nehodě může mít podíl spoluzavinění zejména z toho důvodu, že přecházela mimo přechod, při své maximální sebereflexi připouští míru svého spoluzavinění nejvýše na úrovni 20 %. Žalobkyně sice přecházela mimo přechod, avšak přecházela z autobusové zastávky v místě, kde jsou dvě frekventované autobusové zastávky naproti sobě. Přechod pro chodce je z obou stran vzdálen více než 50 metrů. Žalobkyně tak nebyla povinna přechod využít, navíc je v daném místě běžné, že chodci přecházejí na úrovni zastávek. Dané místo je velmi přehledné, bylo zcela jasno, řidič měl zcela volný výhled. Mezi řidičem a žalobkyní vycházející ze zastávky nebylo žádné auto ani jiná překážka, a to v pravém ani v levém pruhu, v němž jel řidič. Žalobkyně nešla nějak rychle nebo nepředvídatelně, naopak se pohybovala velmi konzistentně, až následně byla sražena řidičem v levém pruhu. Řidič musel žalobkyni vidět minimálně 10 vteřin, měl dostatek času, aby zareagoval. Pokud by tak učinil, stihl by auto i úplně zastavit. Řidič automobilu přitom je ten, kdo ovládá potenciálně velmi nebezpečný stroj, který je bez problémů schopen usmrtit člověka. Primárně řidič automobilu by měl tedy při řízení vynakládat maximální ostražitost. Řidič v daném případě nedodržoval předepsanou rychlost, řádně se nevěnoval řízení a dopravní situaci, krácení újmy ve výši 50 % je s ohledem na tyto okolnosti zcela nepřiměřené.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Vozidlo, kterým byla způsobena újma žalobkyni, bylo pojištěno u žalované. Sporuje však popis události, tak jak je uvedena v žalobě. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích byla poškozená žalobkyně odkázána se svým nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení, trestní soud ve zkráceném odůvodnění konstatoval, že z videozáznamu dopravní nehody vyplývá, že žalobkyně přecházela vozovku mimo přechod pro chodce a při přecházení se nerozhlížela tak, jak uvedla ve své svědecké výpovědi. Spoluzavinění na straně žalobkyně označil soud za zcela zřejmé. Zjišťování míry tohoto spoluzavinění však bylo nad rámec trestního řízení. Tomuto závěru odpovídal i minimální trest uložený odsouzenému [jméno] [příjmení] ve výši 35 000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel po dobu 18 měsíců. Z kamerových záznamů dopravní nehody, z rozsudku Okresního soudu v Teplicích a z relace PČR o dopravní nehodě vyplývá, že žalobkyně jako chodkyně ve věku 69 let pomalou chůzí přecházela v pracovní den v plném provozu frekventovanou čtyřproudou silnici ve městě, aniž by se při přecházení řádně rozhlížela či věnovala pozornost přijíždějícímu cyklistovi a pojištěnému vozidlu. Žalobkyně v nevýrazném oblečení bez reflexních prvků, bez rozmyšlení vstoupila do jízdní dráhy pojištěného vozidla v levém jízdním pruhu, čímž donutila řidiče pojištěného vozidla k náhlé změně rychlosti a směru jízdy na čtyřproudé silnici a závažným způsobem tak ohrozila ostatní účastníky silničního provozu. Ze závěrů relace PČR o dopravní nehodě vyplývá, že žalobkyně výše popsaným jednáním se dopustila přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) z. č. 361/2000 Sb. a porušila § 4 písm. a) a písm. b) tohoto zákona. Žalovaný vyplatil na základě vlastního šetření pojistné události žalobkyni bolestné ve výši 112 262 Kč, na náhradu ztížení společenského uplatnění 215 897 Kč a na náhradu nákladů vypracování znaleckého posudku částku 6 250 Kč. V rámci šetření události stanovil žalovaný spoluzavinění žalobkyně v rozsahu 50 %. Dále vyplatil žalovaný oborové zdravotní pojišťovně pojistné plnění 144 291 Kč jako náhradu nákladů léčby, i při tomto pojistném plnění žalovaný uplatnil míru spoluzavinění v rozsahu 50 % a OZP tuto míru spoluzavinění akceptovala. Z kamerového záznamu je patrné, že přechod pro chodce se nachází ve vzdálenosti menší, než je 50 metrů od místa, kde žalobkyně přecházela vozovku, tuto skutečnost nelze omluvit ani tím, že v daném místě je takové přecházení běžné a jsou zde dvě autobusové zastávky. Z kamerového záznamu vyplývá, že vstoupila do vozovky za stojícím autobusem, který se připravoval k vyjetí ze zastávky a následně se zařazoval zpět do provozu do pravého jízdního pruhu. Řidič pojištěného vozidla tedy správně použil levý jízdní pruh, aby umožnil autobusu bezpečně a plynule pokračovat v provozu. Žalobkyně stála před vstupem do vozovky přímo za zadní částí autobusu výrazně zelené barvy, oblečena do nevýrazného, spíše šedého oblečení, které na kamerovém záznamu splývá s barvou vozovky. Současně ze směru stínu lampy veřejného osvětlení vyplývá, že řidič se k místu střetu přibližoval proti slunci. Žalobkyně vstoupila do vozovky ve chvíli, kdy řidič neměl zcela jasný výhled a žalobkyně nebyla zcela jasně rozpoznatelná v provozu. Žalobkyně při vstupu do pravého jízdního pruhu se rozhlédla na levou stranu, kde musela zaznamenat přijíždějícího cyklistu a pojištěné vozidlo, přesto pokračovala v přecházení vozovky, a to dokonce šikmým pohybem přes silnici, čímž ještě prodloužila přechodovou dráhu. V průběhu přecházení se již opakovaně nerozhlédla. Při přecházení tak porušila všechny body ustanovení § 54 odst. 2 z. č. 361/2000 Sb., kdy je dovoleno přecházet vozovku jen kolmo k její ose, před vstupem do vozovky se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu, chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Ze zcela nepochopitelných důvodů žalobkyně vůbec nereagovala na vozidla v provozu, přestože musela přijíždějící vozidlo vidět a slyšet. V neposlední řadě je z fotodokumentace poškození pojištěného vozidla patrné, že toto zachytilo chodkyni pravým bokem, nikoli přední částí vozidla, tudíž se žalobkyně bezprostředně před střetem nenacházela před vozidlem, ale vstupovala do jeho jízdní dráhy. Dále pak žalovaná sporovala nárok na náhradu nákladů znaleckého posudku, neboť jeho cena je v daném oboru nepřiměřeně vysoká, když žalovaná se ve své praxi setkává se znaleckými posudky obdobného rozsahu i náročnosti v ceně cca 12 500 Kč.

3. V řízení byly prokázány následující skutečnosti:

4. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně byla dne [datum] jako chodec sražena osobním vozidlem [anonymizováno] s [registrační značka], které bylo pojištěno u žalované. Vozidlo bylo řízeno panem [jméno] [příjmení], který byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 1 T 15/2019 ze dne 26. 4 2019, uznán vinným z přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Žalobkyni byla způsobena újma na zdraví v podobě mnohačetných zlomenin levé horní končetiny a levé dolní končetiny, konkrétně utrpěla zlomeninu levého předloktí, zlomeninu bodcového výběžku levé vřetenní kosti bez posunu úlomků, zlomeninu levého bérce a odtržení kůže od podkoží levého bérce. Žalobkyně absolvovala několik operací a z důvodu operačních zákrok k zafixování zlomenin kovovými šrouby byla několikrát hospitalizována. Výši náhrady za nemajetkovou újmu žalobkyně za bolestné a ztížení společenského uplatnění byla stanovena znaleckým posudkem [anonymizováno] [příjmení] [jméno], která stanovila nárok na bolestné ve výši 224 525 Kč a částku za ztížení společenského uplatnění ve výši 431 795 Kč. Žalobkyně za vypracování znaleckého posudku uhradila znalkyni částku 25 000 Kč. Žalovaný dobrovolně uhradil 50 % z částky bolestného a ztížení společenského uplatnění a dále částku 50 % z nákladů na znalečné ve výši 12 500 Kč, které považoval za přiměřené.

5. Spornou otázkou mezi účastníky zůstala pouze otázka spoluzavinění žalobkyně na dopravní nehodě a vzniku její újmy na zdraví. Žalovaný toto spoluzavinění spatřoval ve výši 50 %, žalobkyně pak ve výši 20 %.

6. Z rozsudku Okresního soudu v Teplicích, 1 T 15/2019-134 ze dne 26. 4. 2019, který nabyl právní moci [datum], bylo zjištěno, že řidič vozidla [anonymizováno], [registrační značka], [jméno] [příjmení] byl uznán vinným, že jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví, protože porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, čímž spáchal přečin těžkého ublížení na zdraví tím, že dne [datum] ve [údaj o čase] hodin v [obec], v [anonymizována dvě slova], kdy jel v levém jízdním pruhu v rozporu s ustanovením § 4 písm. a), § 4 písm. b), § 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neboť svým jednáním jednak nepřizpůsobil rychlost stavu komunikace a plně se nevěnoval řízení vozidla a sledování situace v silničním provozu a v důsledku toho přehlédl chodkyni [celé jméno žalobkyně], která přecházela zprava doleva ve směru jízdy, tuto zachytil a poškozená utrpěla mnohačetné zlomeniny vřetenní a loketní kosti, levé horní končetiny včetně zápěstí, dále zlomeninu holenní a lýtkové kosti levé dolní končetiny s nutností operativního řešení s dobou léčení do současné doby a s pravděpodobným omezením pohybu obou těchto končetin. Poškozená [celé jméno žalobkyně] byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 129 odst. 2 trestního řádu rozsudek neobsahuje odůvodnění stran výroků o vině a trestu, neboť po jeho vyhlášení se obžalovaný i státní zástupce vzdali odvolání a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění. Pokud se týká výroku o náhradě škody, která vznikla žalobkyni, tuto soud odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť z videozáznamu předmětné nehody vyplývá, že poškozená jednak přecházela vozovku mimo přechod pro chodce, zároveň se při přecházení nerozhlížela tak, jak uvedla v rámci své výpovědi při hlavním líčení. Je zřejmé, že na straně poškozené existuje určitá míra spoluzavinění, její zjišťování by však vyžadovalo další dokazování, které by překročilo rámec trestního řízení v rozporu se zásadou jeho ekonomie.

7. Ze znaleckého posudku [celé jméno znalce], znalce z oboru doprava, odvětví městská a silniční doprava, z výpovědi znalce a kamerového záznamu dopravní nehody bylo zjištěno, že znalec analyzoval průběh dopravní nehody ze dne [datum] a popsal možnosti jednotlivých účastníků nehodového děje střetu zabránit. Na pravděpodobný vznik a průběh nehody je možné usuzovat na základě protokolů, plánku místa nehodového děje, fotodokumentace zhotovené Policií ČR, kamerového záznamu, výpovědi řidiče a poškozené. Řidič vozidla mohl střetu s chodkyní předejít a zabránit, pokud by na přecházející chodkyni reagoval brzděním nebo přemístěním vozidla [anonymizováno] z levého jízdního pruhu do pravého jízdního pruhu. Chodkyně vstoupila do vozovky v čase 12:32:14,078 h, vozidlo [anonymizováno] v té době bylo od místa střetu 109 m. Ke střetu došlo v čase 12:32:20,684 h, řidič vozidla [anonymizováno] mohl chodkyni sledovat 6,6 sekund. Průměrná rychlost vozidla [anonymizováno] byla v tomto úseku před střetem 59,4 km v hodině. Chodkyně vstoupila do vozovky v čase 12:32:14,078 h, v čase 12:32:15,965 h se pohybovala v polovině pravého jízdního pruhu a mohla pozorovat vozidlo [anonymizováno], které v té době bylo před přechodem ve vzdálenosti 74 m před místem střetu. Chodkyně za čas 1,887 sekund ušla 1,7 m průměrnou rychlostí 3,2 km v hodině, pohybovala se šikmo pod úhlem cca 60 stupňů od osy vozovky, vozidlo [anonymizováno] se pohybovalo průměrnou rychlostí 56,5 km v hodině. V čase 12:32:19,244 h chodkyně vstupuje do levého jízdního pruhu a pohybuje se od vstoupení do vozovky průměrnou rychlostí 2,4 km v hodině. V čase 12:32:20,684 h nakročuje chodkyně levou nohou v místě poloviny levého jízdního pruhu, kde se v levém jízdním pruhu pohybuje vozidlo [anonymizováno] a dochází ke kontaktu pravé boční části předního nárazníku vozidla [anonymizováno] se spodní částí nohy chodkyně. Vozidlo se pohybuje levou boční částí v těsné blízkosti dvojité plné čáry. Přechod pro chodce ve směru na [obec] se nachází ve vzdálenosti 74 m, ve směru na [příjmení] třídu se přechod pro chodce nachází ve vzdálenosti 102 m od místa střetu. Jiná možnost – podchod či jiné mimoúrovňové překonání vozovky není. Z kamerového záznamu je průkazné, že chodkyně se pohybovala přes jízdní pruhy šikmo vpravo pod úhlem cca 60 stupňů od osy vozovky ve směru své chůze a nesledovala provoz vozidel přijíždějících zleva. Řidič se pohyboval v úseku od přechodu pro chodce ve směru od [obec] do místa střetu s chodkyní průměrnou rychlostí 56,5 km v hodině v levém jízdním pruhu. V místě střetu se levou boční částí pohyboval v těsné blízkosti dvojité plné čáry. Řidič vozidla mohl sledovat chodkyni po celou dobu, kdy vstoupila do vozovky, v čelním pohledu z vozidla nebyla žádná překážka, která by výhledu stínila. V době ohledání místa nehody bylo sucho, teplota kolem 21 °C, slunečno. Řidič mohl střetu předejít a zabránit, pokud by na přecházející chodkyni reagoval brzděním nebo přemístěním vozidla z levého jízdního pruhu do pravého jízdního pruhu. Z chování chodkyně, která se pohybovala přes jízdní pruhy šikmo vpravo pod úhlem cca 60 stupňů od osy vozovky ve směru své chůze konstantní rychlostí, mohl vyhodnotit, že vozidlo [anonymizováno] přijíždějící zleva neregistruje. Chodkyně nesledovala provoz vozidel přijíždějících zleva, a proto ani nereagovala na vozidlo [anonymizováno], které zleva přijíždělo. Znalec ve své výpovědi před soudem komentoval přehrávaný videozáznamu nehody, dospěl k závěru, že když chodkyně vstupovala do vozovky, tak řidič neměl důvod na ni reagovat, v podstatě na ni měl reagovat, až když viděl, že nesleduje provoz vlevo. Chodkyně po celou dobu přecházení přecházela šikmo vpravo a sledovala provoz pouze zprava, doleva se vůbec nedívala. Řidič chodkyni zřejmě sledoval a pohyboval se co nejvíce vlevo v levém jízdním pruhu, ale nepřejížděl do protisměru, těsně před střetem byl co nejvíc vlevo, těsně u dvojité plné čáry. V době kontaktu s chodkyní přejel dvojitou plnou čáru a částečně se dostal do protisměru, to byla jeho reakce na kontakt s chodkyní. Pokud by při rychlosti skoro 60 km v hodině brzdil, tak by mu to stačilo na zastavení, když se vezme v úvahu reakce a náběh účinku, tak by mu stačilo na zastavení 32 m. Znalec ze směru a způsobu jízdy řidiče dospěl k závěru, že řidič chodkyni pozoroval, protože se pohyboval ve svém jízdním pruhu co nejvíce vlevo u plné čáry. K tomu měl asi nějaký důvod, zřejmě předpokládal, že chodkyně zastaví a nechá mu volný koridor. Znalec tak usoudil ze směru a způsobu jízdy, protože normální je se pohybovat ve středu jízdního pruhu, pokud se pohyboval co nejvíce vlevo, tak asi na něco reagoval. Z kamerového záznamu, pokud se zvětší, je zřejmé, že chodkyně vstoupila do levého jízdního pruhu bez rozhlédnutí, šla vpravo, šikmo, nepřecházela kolmo, takže dráha a čas, který měla na to přejití, se podstatně zvýšil, protože musela ujít větší vzdálenost, než kdyby přecházela kolmo. Na záznamu je patrné, že hlavu neotočila doleva, sledovala pouze pravý směr. Řidič mohl střetu zabránit, kdyby přejel dvojitou čáru do protisměru. V protisměru jel automobil, ale v druhém jízdním pruhu. Přemístění do prava by bylo dlouhé, když už byl zařazen co nejvíce vlevo, ale stačilo 10 nebo 20 cm směrem doleva. Z průběhu chůze chodkyně je znát, že vůbec nereagovala na vozidlo, vůbec nezrychlila, nezpomalila, nezastavila, šla ustálenou rychlostí celou tu dráhu, která byla šikmá a dlouhá. Rychlost vozidla neměla vliv na vznik a průběh dopravní nehody, povolená rychlost na místě byla 50 km v hodině, ale je určitá tolerance ±5 km, takže rychlost byla v podstatě v toleranci.

8. Z faktury vystavené [anonymizováno] [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že za vypracování znaleckého posudku ve věci žalobkyně, bolestné a ZSU, vyúčtovala částku 25 000 Kč.

9. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci.

10. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je po částečném zpětvzetí důvodná.

11. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně utrpěla poranění v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, ke které došlo dne [datum]. Žalovaná nesporovala svoji pasivní legitimaci vzhledem k tomu, že škodící vozidlo bylo odpovědnostně pojištěno u žalované a před zahájením řízení částečně odškodnila bolestné a ztížení společenského uplatnění žalobkyně po zohlednění spoluzavinění žalobkyně v rozsahu 50%. Spornou otázkou mezi účastníky zůstal pouze rozsah spoluzavinění žalobkyně.

12. Podle § 6 z. č. 168/99 Sb. se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která je povinna nahradit újmu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Pojištěný má právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému způsobenou újmu vzniklou ublížením na zdraví a další nároky.

13. Podle § 2958 o. z., při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

14. Podle § 2918 o.z., vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

15. V řízení bylo prokázáno, a to zejména znaleckým zkoumáním průběhu nehodového děje, že žalobkyně přecházela vozovku mimo přechod pro chodce, který však byl vzdálen na obou stranách více než 50 m. Přecházela z místa autobusové zastávky, do vozovky vstoupila za stojícím autobusem. Před vstupem do vozovky se jednou rozhlédla, poté v průběhu přecházení a zejména před vstupem do levého jízdního pruhu, v němž se pohyboval [značka automobilu], se již vlevo nepodívala a dívala se jen vpravo. Vozovku přecházela pomalou chůzí, stálou rychlostí, bez rozhlížení, šikmo pod úhlem cca 60 stupňů od osy vozovky. Řidič [anonymizováno] se před střetem pohyboval průměrnou rychlostí 56,5 km v hodině, v levém jízdním pruhu. V místě střetu se levou boční částí pohyboval v těsné blízkosti dvojité plné čáry, po střetu vybočil do protisměru. Řidič vozidla mohl sledovat chodkyni po celou dobu, kdy vstoupila do vozovky, v čelním pohledu z vozidla nebyla žádná překážka, která by výhledu stínila. V době ohledání místa nehody bylo sucho, teplota kolem 21 °C, slunečno. Řidič mohl střetu předejít a zabránit, pokud by na přecházející chodkyni reagoval brzděním nebo přemístěním vozidla z levého jízdního pruhu do pravého jízdního pruhu, avšak nevěnoval se dostatečně řízení, nezareagoval na skutečnost, že chodkyně ho neregistruje a spoléhal na to, že mu dá přednost. Chodkyně mohla střetu zabránit, pokud by sledovala provoz, před vstupem do levého jízdního pruhu by se rozhlédla a dala vozidlu přednost.

16. Spoluzavinění poškozeného ve smyslu výše citovaného ustanovení znamená, že jednání (opomenutí) poškozeného bylo buď hlavní a bezprostřední příčinou vzniku škody, nebo bylo jednou z příčin jejího vzniku. Škoda totiž nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce. Při úvaze o podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; poškozený nese následky všech okolností, které nastaly na jeho straně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, publikované pod C 2593 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck, dále jen„ Soubor“, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425). Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Tento právní institut se uplatní jak v případech, kdy škůdce odpovídá za škodu z důvodu porušení právní povinnosti, tak u případů odpovědnostních typů objektivních, jakou je například i § 2927 o.z.

17. Podle § 4 písm. a) z.č. 361/2000 Sb. (dále jen silniční zákon) při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu.

18. Podle § 18 odst. 1 silničního zákona musí řidič přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.

19. Podle § 54 odst. 1 silničního zákona je-li blíže než 50 m křižovatka s řízeným provozem, přechod pro chodce, místo pro přecházení vozovky, nadchod nebo podchod vyznačený dopravní značkou "Přechod pro chodce", "Podchod nebo nadchod", musí chodec přecházet jen na těchto místech.

20. Podle § 54 odst. 2 silničního zákona mimo přechod pro chodce je dovoleno přecházet vozovku jen kolmo k její ose. Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy.

21. Nejvyšší soud se ve své judikatuře konstantně staví k výkladu § 18 silničního zákona tak, že při posuzování vzdálenosti, na kterou má řidič rozhled, je potřeba brát v potaz nejen povětrnostní a terénní podmínky, ale rovněž dopravní situaci. Je-li v jízdní dráze řidiče překážka nebo je předvídatelné, že se do jeho jízdní dráhy může dostat, je řidič povinen na takovou situaci reagovat a přizpůsobit jízdu okolnostem; toto pravidlo se typicky aplikuje například při dodržování bezpečné vzdálenosti nebo jízdě v místech, kde lze očekávat vstup chodce, popř. jiných účastníků silničního provozu do vozovky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 9/2012, nebo ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1319/2014). Tato judikatura řeší případy týkající se pohybu vozidla v obci v blízkosti přechodu pro chodce či autobusové zastávky, kde bylo třeba předpokládat riziko vstupu chodce do vozovky. Podobně se lze stavět k situacím, kdy je rozhled řidiče blokován jinými vozidly nebo objekty. Součástí povinné ohleduplnosti řidiče vůči chodcům je i povinnost předvídat, že se chodec náhle objeví z míst, která jsou – zejména ve městě – různým způsobem zakryta, např. zaparkovanými vozidly, vozidly hromadné dopravy stojícími v zastávkách, ale také pomaleji jedoucími vozidly, jež jsou předjížděna. Pokud rychlost jízdy neumožní řidiči zastavit na vzdálenost jeho rozhledu a pokud mu tato rychlost zároveň neumožní včas reagovat na přítomnost chodce, který vystoupí z prostoru, do něhož řidič nemá rozhled, je namístě uvažovat o tom, že jde o rychlost nepřiměřenou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 7 Tz 247/2000, v němž šlo ovšem o situaci v obci, kde řidič srazil chodce při předjíždění cyklisty).

22. Závěr o přiměřené rychlosti se musí vždy odvíjet od posouzení individuálních skutkových okolností a měl by dbát obecných zásad přiměřenosti, jakož i zohlednit plynulost silničního provozu, jež má na bezpečnost také vliv. Přestože je provoz motorového vozidla z podstaty věci spojen se zvýšeným rizikem, nelze po řidičích formalisticky vyžadovat natolik úzkostlivé chování, jež by fakticky znemožnilo plynulý provoz motorových vozidel. Klíčové je, zda řidič na zvýšené riziko reagoval, a to způsobem, který lze považovat za adekvátní s přihlédnutím ke všem významným okolnostem, a to zejména k dopravní situaci a k senzorickým, kognitivním a motorickým schopnostem řidiče. Nelze automaticky vinit řidiče automobilu z nepřiměřené rychlosti, jestliže (jakkoli nestandardní chování chodců ve vozovce předvídá a počíná si s maximální opatrností) nemůže střetu nijak zabránit. Zaviněné porušení právní povinnosti je nutno posuzovat také s ohledem na tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jehož podstatou je předpoklad, že se řidič při pohybu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, a též rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 7. 1981 sp. zn. 3 Tz 20/81, publikované pod č. 43/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Podle tohoto principu nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, tedy i chodci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 5 As 32/2008, publikovaný pod č. 1707/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Důvodně spoléhat na to, že ostatní účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu, může řidič pouze tehdy, pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude; může-li řidič rozpoznat, že jde o osoby nezletilé, zjevně fyzicky nebo duševně postižené nebo osoby vyššího věku, musí dbát zvýšené opatrnosti a naopak předpokládat jiný způsob chování (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 1994, sp. zn. 7 To 288/94, publikované v časopise Soudní rozhledy pod číslem 5/1995).

23. Soud zohlednil všechny výše uvedené konkrétní okolnosti vzniku škody a dospěl k závěru, že žalobkyně, která přecházela vozovku mimo přechod pro chodce, porušila jednak povinnost přecházet jen kolmo k její ose, jednak se dostatečně nerozhlédla a nepřesvědčila, že může vozovku přejít, aniž by ohrozila sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy, což žalobkyně jednoznačně nedodržela. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně se na vzniku škody spolupodílela v rozsahu 30%. Žalobkyně tento závěr soudu akceptovala, žalobu vzala zčásti zpět a soud řízení částečně zastavil podle § 96 o.s.ř.

24. Ve zbylém rozsahu bylo žalobě vyhověno. Ohledně bolestného byla žalobkyni přiznána částka 44 905 Kč (celkový nárok 224 525 Kč, 70% činí 157 167, zaplaceno 112 262), na ztížení společenského uplatnění částka 86 360 (celkový nárok 431 795 Kč, 70% činí 302 257, zaplaceno 215 897). Co se týče nákladů na znalecký posudek ve výši 25 000 Kč, tyto soud považuje za přiměřené a účelně vynaložené, neboť vyčíslení nemateriální újmy na zdraví se bez znaleckého posouzení neobejde. Žalobkyně požadovala úhradu 70% z těchto nákladů, po odečtení již uhrazené částky 6 250 Kč jí byla přiznána částka 11 250 Kč.

25. Žalobkyni vznikl rovněž nárok na úrok za prodlení v zákonné výši podle § 1970 o. z., a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění, kterou žalobkyně poskytla žalovanému v předžalobní výzvě ze dne [datum]. Výše úroku z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

26. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně byla řízení s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby úspěšná částečně, a to v rozsahu 68%. Po odečtení úspěchu a neúspěchu jí vznikl nárok na náhradu 36% nákladů řízení, které jsou tvořeny náklady na právní zastoupení advokátem z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dovolací soud v zájmu sjednocení judikatury ve věci určení tarifní hodnoty pro účely výpočtu odměny advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů již v usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, dospěl k závěru o správnosti té linie soudních rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1901/2018, či rozsudek ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018), podle které ve věcech peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobený usmrcením či těžkým poškozením zdraví osoby blízké podle § 2959 o. z. (tj. do osobnostního práva) nelze při stanovení odměny advokáta postupovat podle § 7 ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Tato ustanovení nereflektují povahu řízení o peněžitých náhradách za újmu na přirozených právech člověka, neboť v době započetí úkonu právní služby nelze určit výši plnění, jestliže určení výše náhrady závisí na posouzení soudu podle mnoha kritérií. Na tyto případy je, obdobně jako v případech řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, nebo ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1791/2015), přiléhavé aplikovat ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., jež ostatně podle výslovného znění na věci osobnostních práv, v nichž je navrhována náhrada nemajetkové újmy, dopadá. Tytéž důvody vedou k závěru, že postup podle téhož ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. se uplatní i při výpočtu odměny advokáta v řízení o nárocích na náhradu nemajetkové újmy na zdraví. Odměna advokáta se proto v projednávané věci ohledně nároku žalobkyně na náhradu újmy na zdraví vypočte z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč v citovaném ustanovení stanovené (viz. rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 58 Co 181/2022). Zástupce žalobkyně ve věci poskytnul právní pomoc při 8 úkonech (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, vyjádření ze dne [datum], účast na jednání dne [datum], [datum], [datum], závěrečný návrh ze dne [datum]) x 3 100 Kč + 8x 300 Kč režijní paušál + cestovné k jednání 3x 201 km 4 644,41 Kč + promeškaný čas 6x 30 minut á 100 Kč + 21% DPH, celkem 40 710 Kč, z čehož 36% činí 14 656 Kč.

27. O nákladech státu bylo rozhodnuto dle § 148 odst. 1 o. s. ř., podle kterého má stát právo na náhradu nákladů řízení proti účastníkům podle výsledků řízení. Žalobkyně neměla úspěch v rozsahu 32% předmětu řízení, žalovaný v rozsahu 68%. Celkové náklady státu činí náklady na znalečné ve výši 15 820,34 Kč (po odečtení zálohy zaplacené žalovaným ve výši 3 000 Kč). Žalobkyně je proto povinna zaplatit státu 32% této částky, po zaokrouhlení částku 5 062 Kč a žalovaný 68%, po zaokrouhlení částku 10 758 Kč.

28. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je ze zákona osvobozena od soudního poplatku, přechází poplatková povinnost podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích v rozsahu neúspěchu na žalovaného. Vzhledem k tomu, že se jednalo o nemajetkovou újmu, činí výše soudního poplatku podle položky 3 sazebníku soudních poplatků částku 2 000 Kč

Poučení