61 Co 126/2025 - 136

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], dříve [jméno FO], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o 176 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 3. 2025, č. j. 15 C 208/2024-45 ve spojení s usnesením ze dne ze dne 3. 4. 2025, č. j. 15 C 208/2024-59 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 19 699 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 176 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 13,75 % od 14. 5. 2024 do zaplacení a dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení v částce 35 019,30 Kč. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky s odůvodněním, že spolu s žalovaným je spoluvlastnice blíže specifikované nemovitosti, přičemž každý ze spoluvlastníků vlastní jednu ideální polovinu nemovitosti. Žalovaný však nemovitost užíval nad rámec svého podílu i poté, kdy účastníci ukončili společné rodinné soužití, a proto žalobkyně požadovala obohacení, jemuž se žalovanému na její úkor dostalo, a to za 22 měsíců (od srpna 2022 do května 2024). Výše obohacení byla stanovena odborným vyjádřením realitní kanceláře podle tržního nájemného a činila 10 000 Kč měsíčně, přičemž žalovaná se domáhala pouze částky 8 000 Kč měsíčně. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a namítal, že nemovitosti v předmětném období neužíval trvale, nýbrž pouze v době, kdy u něho byly v rámci domluveného styku nezletilé děti účastníků, žalobkyni nic nebránilo v tom, aby realizovala výkon svého spoluvlastnického práva. Soud prvního stupně na projednávanou věci aplikoval § 2991 o. z. s tím, že podmínka úkoru spočívá v tom, že ostatní spoluvlastníci jsou z užívání společné věci tímto spoluvlastníkem bez právního důvodu vyloučeni a jsou tedy o něj ochuzeni. V daném případě však žalobkyně netvrdila, že by jí žalovaný vyloučil ze společného užívání nemovitosti. Naopak sama uvedla, že se odstěhovala podle svého rozhodnutí po ukončení partnerského soužití účastníků. Důležité je také to, že poslední soudem zjištěné významné rozhodnutí o způsobu užívání nemovitostí spočívalo ve využití pro společný rodinný život obou účastníků. Pokud by tedy žalovaný užíval nemovitosti podle této dohody, nelze po něm požadovat žádné platby ve prospěch dalšího spoluvlastníka, který naopak dohodu spoluvlastníků nedodržel. Žalobkyni bylo poskytnuto poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. a poté žalobkyně doplnila, že po ukončení společného soužití se účastníci měli dohodnout na tom, že nemovitosti bude nadále užívat jen žalovaný. Netvrdila však již, že součástí této dohody měl být závazek žalovaného cokoliv žalobkyni za to platit. Sjednání takovéto dohody (rozhodnutí o užívání společné věci) soud nezjistil. Pokud pak žalobkyně k prokázání této skutečnosti navrhla jen svůj účastnický výslech, tento důkaz neměl pro soud prvního stupně potřebnou důkazní hodnotu.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítá, že žalovaný nedoložil své tvrzení, že nemovitost užívá pouze tehdy, když má dle soudního rozhodnutí v péči nezletilé děti. Je schopna prokázat opak ohledně způsobu a rozsahu užívání nemovitostí žalovaným v rozhodném období, ať již pomocí dochované SMS komunikace nebo svým účastnickým výslechem. Žalovaný nemovitosti užíval zcela nerušeně až do doby, kdy byla podána žaloba. Pak se z nemovitostí odstěhoval. Odstěhování pak vnímá žalobkyně jako vědomost žalovaného o nároku žalobkyně a snahu o jeho nenavyšování. Žalobkyni sice po jejím odchodu zůstaly klíče od nemovitosti, ale nikdy po odstěhování je ke vstupu do nemovitosti nepoužila a nemůže tedy vědět, zda například nebyly žalovaným vyměněny zámky. Žalovaný toto tvrzení nijak nedokládá. Žalobkyně požadovala po žalovaném, aby ji nechal v domě bydlet se 4 nezletilými dětmi a odstěhoval se. To žalovaný odmítl, a tak nezbylo žalobkyni, než aby se odstěhovala ona. Pro jistotu pak žalovaný uplatnil vůči žalované včas námitku započtení. Ve svém písemném vyjádření ze dne 3. 3. 2025 žalobkyně částku namítanou započtením zpochybnila. Žalobkyně pak vytýká soudu prvního stupně, že bez toho, aniž by vymezil sporné či nesporné skutečnosti mezi stranami či aby prováděl alespoň elementární dokazování, vyzval zcela neformálně bez dalšího účastníky k závěrečným návrhům. Je pravdou, že stanovisko žalovaného bylo žalobkyni předem známo, ovšem při jednání samém se soud dotazoval zástupce žalobkyně na, pro něj zřejmě relevantní, informace stran možné existující dohody spoluvlastníků ohledně užívání nemovitosti. Zástupce žalobkyně reagoval tak, že by musel záležitost projednat s klientkou, avšak v dné chvíli nemá informace o tom, že by v srpnu roku 2022, když se žalobkyně stěhovala z nemovitostí, byla uzavřena jakákoliv dohoda mezi účastníky o způsobu užívání nemovitosti. Dále uvedl, že nemůže vyloučit, že nějaká dohoda mohla být uzavřena v ústní formě a za tímto účelem žádal o poskytnutí lhůty k doplnění tvrzení a navrhoval výslech žalobkyně. Existenci dohody v písemné podobě však vyloučil. Zástupce žalobkyně takto reagoval na výslovný dotaz soudu, nikoliv na vyjádření žalovaného, které mu bylo předem známo. Soud předčasně hodnotil eventuální výstupy z možného, avšak neprovedeného dokazování, když nebylo vyhověno žádosti zástupce žalobkyně. Dle žalobkyně je zcela nerozhodné, z jakého důvodu se rozhodla společnou domácnost s žalovaným opustit, zda tak učinila bez dalšího po své jednostranné úvaze či zda o tom byla uzavřena dohoda stran. Žalobkyně nesdílí pohled soudu na věc, že ten ze spoluvlastníků, který opustí nemovitost dříve, je ve výhodě oproti tomu, který ji nadále užívá. Není ani rozhodné, zda došlo k vyloučení jednoho spoluvlastníka druhým z užívání nemovitostí. V souvislosti s tím odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, 28 Cdo 4287/2016. Je přesvědčena, že po ní nemůže být spravedlivě požadováno, aby sdílela společnou domácnost se žalovaným, pokud s ním ukončila partnerské soužití. Dům se nedá užívat odděleně. Pokud soud prvního stupně navíc zdůraznil, že žalobkyně ani netvrdila, že by ji žalovaný vyloučil ze společného užívání nemovitostí, tak to ani tvrdit nemusela, protože k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného nemusí dojít pouze v důsledku vyloučení žalobkyně z užívání. Neužívání nemovitosti žalobkyní může být opřeno o jakékoliv její subjektivně odůvodněné rozhodnutí, a to plně v souladu s citovanou judikaturou. Rozhodné je pouze to, že žalovaný nemovitosti užívá jako celek bez právního důvodu, ačkoliv mu svědčí vlastnické právo pouze k ideální polovině. K dokreslení situace uvádí, že oba účastníci se snaží nemovitosti prodat, již mají zájemce o koupi, avšak nejsou schopni dospět k dohodě ohledně rozdělení ceny. Žalovaný si klade podmínku, aby z kupní ceny byl uhrazen nejprve závazek vůči bance související s pořízením nemovitosti, který je však výlučným závazkem žalovaného. Teprve po úhradě tohoto závazku by dle jeho názoru mělo dojít k rozdělení zbytku kupní ceny podle výše spoluvlastnických podílů. Tento pohled však žalobkyni významně znevýhodňuje a finančně poškozuje. Žalobkyně tento požadavek žalovaného vnímá jako rozporný s dobrými mravy, který fakticky blokuje prodej nemovitosti. U soudu prvního stupně pak probíhá řízení o zrušení a vypořádání nemovitostí. Žalobkyně se domnívá, že soud prvního stupně nepostupoval ve věci správně, neprovedl řádné dokazování, nesplnil poučovací povinnost ve vztahu k rozhodným skutečnostem vůči žalobkyni a neposkytl jí lhůtu k doplnění tvrzení či důkazů, proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě jej změnil, žalovanému uložil zaplatit žalovanou částku a náhradu nákladů řízení.

3. Žalobkyně v průběhu odvolacího řízení k odvolání dále dodala, že soud prvního stupně se dopustil procesních pochybení, když neprovedl žalobkyní navržené důkazy, ani se nevypořádal s tím, proč tak neučinil, takže rozhodnutí zatížil nezhojitelnou vadou. Pokud se jedná o samotné rozhodnutí z hlediska hmotného práva, je v rozporu s rozhodovací prací Nejvyššího soudu, když otázku vzniku bezdůvodného obohacení je třeba posuzovat objektivně. Dále soud prvního stupně nesprávně posuzoval otázku břemene tvrzení a důkazního břemene, když měl za to, že žalobkyně by měla prokazovat, zda byla uzavřena dohoda o užívání nemovité věci žalovaným za úplatu, ale pokud by taková dohoda byla, potom by se nejednalo o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, ale ze smlouvy. Za okolností, za nichž se žalobkyně ze společné nemovité věci odstěhovala, nelze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby v nemovité věci nadále s žalovaným bydlela.

4. Žalovaný ve vyjádření k odvolání odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1306/2024, především na odstavec 25 odůvodnění tohoto rozhodnutí, v němž je uvedeno: „Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je tedy pevně zakotvena v konkluzi, že na vznik bezdůvodného obohacení v souvislosti s užíváním společné věci v obdobných případech lze usuzovat tehdy, užívá-li bez právem aprobovaného důvodu některý ze spoluvlastníků společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu (důkazní břemeno o rozsahu „nadužívání“ společné věci v takovém případě tíží bezdůvodně ochuzeného), případně kdy technické uspořádání společné věci nebo faktické poměry vytvořené jedním ze spoluvlastníků (faktickým uživatelem věci) druhému spoluvlastníkovi neumožňují realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem (i v těchto situacích nese důkazní břemeno o prokázání rozhodných skutečností bezdůvodně ochuzený). Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník nadužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně. Oproti tomu se v těchto vztazích jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku“.

5. Odvolací soud s ohledem na obsah odvolacích námitek i průběh jednání před soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni vyzvat dle § 118a o. s. ř. k doplnění některých tvrzení, proto žalobkyně byla při jednání odvolacího soudu vyzvána k doplnění tvrzení tak, aby jednoznačně uvedla, zda mezi účastníky byla uzavřena dohoda o dalším užívání společné věci po zániku jejich společného soužití, ať již s ujednáním platby za užívání či nikoliv a pokud žádná dohoda mezi účastníka uzavřena nebyla, aby blíže popsala okolnosti zániku společného soužití účastníků s ohledem na tvrzení, že po ní nebylo možno spravedlivě žádat, aby po zániku společného soužití účastníci společnou nemovitou věc nadále užívali společně, tzn. aby doplnila svá tvrzení v tom směru, zda žalovaný svým jednáním vytvořil situaci, kdy pro žalobkyni bylo neúnosné nemovitou věc spolu s žalovaným nadále užívat a také aby doplnila svá tvrzení, že žalovaný společnou věc skutečně nad rámec svého spoluvlastnického podílu nadužíval. Zároveň byla vyzvána, aby k prokázání svých tvrzení navrhla důkazy a byla také poučena o následcích nesplnění výzvy.

6. Na základě této výzvy žalobkyně svá tvrzení doplnila a uvedla, že mezi účastníky nikdy nebyla uzavřena dohoda o užívání nemovitosti pouze žalovaným poté, co žalobkyně v srpnu roku 2022 opustila společnou domácnost a přestala společné nemovitosti užívat. Předtím vyzvala žalovaného, aby opustil společnou domácnost s ohledem na zájem dětí zůstat se svou matkou v nemovitostech, které znají, toto žalovaný odmítl. Účastníci žili v nesezdaném partnerství od roku 2006, za tuto dobu se jim narodily 4 děti, z nichž 1 dosáhlo zletilosti. V roce 2019 žalobkyně zjistila, že žalovaný je souběžně ženatý s jinou ženou a má s ní dceru. Žalovaný žil také se svou manželkou, se kterou se v průběhu trvání partnerství účastníků třikrát oženil a zase rozvedl z důvodu majetkových. V roce 2019 žalobkyni také sama kontaktovala ještě třetí žena s tím, že i s ní má žalovaný také poměr. Všechny okolnosti byly pro žalobkyni natolik bizardní, že se rozhodla ze společné domácnosti odejít. Neměla však žádné prostředky a byla odkázána na žalovaného. Žalovaný na to reagoval tak, že aby problém urovnal a žalobkyně s ním zůstala ve společné domácnosti dále, převedl na ni darovací smlouvou ze dne 7. 8. 2019 spoluvlastnický podíl na nemovitostech o velikosti . Žalovaný také v této době do společné domácnosti nastěhoval svou nezletilou dceru [jméno FO] a ta žila společně s účastníky a jejich dětmi. Žalobkyně pak další 3 roky žila v tomto nechtěném a nesnesitelném nastavení, kdy byla zcela bez prostředků. Partnerský vztah účastníků vydržel do srpna 2022, kdy žalobkyně do této doby musela pravidelně chodit na terapie a snažit se ekonomicky alespoň trochu osamostatnit. Ze společného soužití odešla pro nevěry, lži a manipulace ze strany žalovaného a v takové situaci nelze po ní spravedlivě požadovat, aby sice ukončila partnerské soužití s žalobcem, ale nadále s ním užívala společné nemovitosti, které se nedají užívat odděleně. Žalovaný po celé žalované období společné nemovitosti užíval, tedy nikoliv pouze po dobu, kdy měl společné nezletilé děti, ale plnohodnotně obýval nemovitosti i v době, kdy neměl děti ve střídavé péčí, neboť v době, kdy měla děti u sebe žalobkyně, jí psal zprávy ze společných nemovitostí, jejichž přílohou byly fotografie dokazující jeho přítomnost v nich. V době, kdy děti neměl v péči, děti za ním chodily ze školy právě do společných nemovitostí a čekaly na žalobkyni, až si je u žalovaného vyzvedne. Po odchodu žalobkyně z nemovitostí do nich nastěhoval přítele své dcery [jméno FO]. K prokázání svých tvrzení žalobkyně navrhla svůj účastnický výslech a také svědecké výslechy [jméno FO] (dcery žalovaného), [jméno FO], sousedů žalovaného [Anonymizováno] a [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], a také výslechy dětí účastníků.

7. Dále žalobkyně doložila listinné důkazy týkající se komunikace účastníků (snímky obrazovky telefonu), z kterých vyplývá, jak žalovaný přináší dětem z předmětné nemovitosti např. 12. 3. 2024 a 24. 3. 2024 různé věci, nebo fotografie zachycující společné děti v její domácnosti se souběžně doručenou zprávou od žalovaného, že v předmětné nemovitosti v té době měl uklízečku, či z podání žalovaného ze dne 26. 5. 2023 ve věci nezletilých dětí účastníků, vedené soudem prvního stupně pod. sp. zn. 19 Nc 43031/2022, vyplývá, že žalovaný se v něm vyjadřoval k vyzvedávání nezl. Maxe ze školy v době, kdy děti jsou v péči matky s tím, že po škole chodí do společné nemovitosti, kde je do doby, dokud ho matka nevyzvedne v pozdních odpoledních hodinách.

8. Žalovaný k doplněnému tvrzení žalobkyně uvedl, že žalobkyně je měla uplatnit u soudu prvního stupně před koncentrací, to však neučinila, ač její zástupce byl opakovaně soudem vyzýván. Navíc navržené důkazy, a to výpovědí nezletilých dětí jako svědků mohou mít negativní dopad na vztahy dětí a rodičů. Dále uvedl, že dceru [jméno FO] má ve své výlučné péče a ostatní tři děti v péči střídavé již více než tři roky. Podíl na nemovitosti přepsal darováním na žalobkyni, protože o to dlouhodobě usilovala, aby jí s dětmi nemohl vyhodit, nikoliv jako „úplatu“ za pokračování vztahu. K žalobkyní tvrzenému „nechtěnému a nesnesitelnému nastavení“ a „odchodu žalobkyně pro jeho nevěry, lži a manipulaci“ žalovaný uvedl, že od 5. do 13. 6. 2022, tedy přibližně měsíc před opuštěním společného domu žalobkyní (k tomu došlo 19. 7. 2022), strávili společný týden v Dubaji (tvrzení žalovaný doložil komunikaci účastníků i fotografiemi z tohoto pobytu, dle nichž by mezi účastníky mělo jít o spokojený a láskyplný vztah, nic nenasvědčující tomu, že by mezi účastníky byl jakýkoliv konflikt), od 5. do 13. 7. 2022 byli účastníci společně s dětmi na týdenní dovolené a pouhý týden poté se žalobkyně odstěhovala ke svému novému partneru panu Hákovi. Žalobkyně vůbec nemusela společnou domácnost opouštět, nebyla k tomu nucena. Budoucím postupem potvrdila, že počítala s velmi vysokým výživným poté, co by dostala čtyři děti do své péče, kdy půl roku po odchodu požadovala 55–80 000 Kč měsíčně a počítala s tím, že vyplacením podílu ze společného domu účastníků získá částku 4 000 000 Kč a nebude se muset podílet na splacení poloviny hypotečního úvěru na domě. K tomu se o ni postará nový, výrazně movitější a bohatší partner, o 18 let starší. Je nepravdou, že žalobkyni nebylo známo, zda žalovaný nevyměnil zámek ode dveří do nemovitosti, když sama dětem, které vozila do domu, otevírala a v domě měla déle než rok své věci, které si postupně sama stěhovala. Není ani pravdivé tvrzení žalobkyně, že se nemovitosti nedají užívat „napůl“. Dům má dvě podlaží, na každém podlaží je sprcha i WC. Jako otec dětí žalovaný užíval ložnici jako svůj pokoj a spodní koupelnu. Děti pak užívaly všechny zbylé prostory. Společná je pouze kuchyň, která není nutná pro užívání nemovitosti, pokud si uživatel zajistí jídlo mimo dům nebo dovážku jídla. Žalovaný jako spoluvlastník hradil veškeré výdaje spojené s provozem nemovitosti, včetně všech záloh, údržby i splátky hypotečního úvěru ve výši 20 000 Kč, na kterém se měla jednou polovinou podílet i žalobkyně. K prokázání, že nemovitosti standardně neužíval v době, kdy nepečoval o společné děti, žalovaný navrhl výslech své matky a manželky s tím, že již od října 2023 trávil týdny, kdy neměl děti, v bydlišti manželky na Bublavě a předtím bydlel u své matky v Chebu.

9. Po doplnění tvrzení účastníků a dokazování výše uvedenými listinnými důkazy odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí dle § 212 a 212a o. s. ř. a poté, co dospěl k závěru, že pro rozhodnutí ve věci není potřebné provádět další důkazy navržené účastníky, po zvážení všech skutečností odvolání žalobkyně neshledal důvodné.

10. Jak vyplývá z judikatury, je nutno rozlišovat situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků a rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), a případ, v němž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by takové potlačení jeho užívacího práva ospravedlňoval. Zatímco na nárok spoluvlastníka je v první eventualitě třeba pohlížet jako na nárok podle § 1122 odst. 1 o. z., s ohledem na absenci právního důvodu pro vyloučení z užívání půjde ve druhém případě o nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu za dne 16. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2016, ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2462/2022, usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněného pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).

11. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že vznik bezdůvodného obohacení jednoho ze spoluvlastníků na úkor spoluvlastníků ostatních lze v prvé řadě usuzovat, užíval-li bez právem aprobovaného důvodu společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, kdy takového nadužívání se spoluvlastník dopouští nejen v případě, že věc skutečně využíval v míře větší, než by odpovídalo jeho podílu, ale též přisvojil-li si výlučnou detenci celé věci, například jejím uzamčením či oplocením (srov. například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.

28. Cdo 4018/2017). Spoluvlastník ovšem faktickou věc nadužívá také pokud její technické uspořádání, případně jím vytvořené faktické poměry neumožňují jiným spoluvlastníkům realizaci práva užívat věc v rozsahu určeném jejich podílem. Pro povinnost obohaceného spoluvlastníka vydat ostatním spoluvlastníkům nabytý majetkový prospěch zde přitom není bez dalšího určující, zda zbylí spoluvlastníci neužívali společnou věc dobrovolně, nejde-li samozřejmě o případ přisvojení výlučné detence dané věci (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu za dne 15. 11. 2022, 28 Cdo 2462/2022).

12. Odvolací soud sice sdílí právní názor žalobkyně, že k bezdůvodnému obohacení jednoho ze spoluvlastníků (v daném případě žalovaného) neužíváním společné věci dalším spoluvlastníkem (žalobkyní) nemusí dojít pouze v důsledku jeho vyloučení z užívání, ale může postačovat faktický stav, tj. že společná nemovitá věc není dalším spoluvlastníkem užívána, ale uvedené dle názoru odvolacího soudu může platit jen v případě, že další spoluvlastník věc užívá jako celek bez právního důvodu, tj. věc jako celek užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, přičemž závěr, zda došlo či nedošlo k bezdůvodnému obohacení jednoho spoluvlastníka na úkor druhého spoluvlastníka, je možno učinit až na základě zhodnocení veškerých individuálních okolností případu.

13. V tomto směru totiž Nejvyšší soud rovněž dovodil, že ani v případě, je-li předmětem bytová jednotka či dům o jednom bytu, není obecně vyloučena úvaha, že druhý spoluvlastník má možnost tento byt objektivně spoluužívat v rozsahu svého podílu tehdy, jestliže spoluvlastník, který v něm bydlí, užívá pouze jeho část, která výměrou, popřípadě kvalitou užívání koresponduje jím vlastněnému podílu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020). Právní závěr, podle kterého spoluvlastník užíval bytovou jednotku ve spoluvlastnictví (bez odpovídajícího právního titulu) nad rámec svého spoluvlastnického podílu, proto nelze založit toliko na zjištění, že předmětnou jednotku v rozhodné době obýval jeden ze spoluvlastníků, nebude-li mít soud za zjištěné (spolehlivě prokázané, na základě rozložení důkazního břemene), že jednotku spoluvlastník reálně využíval nejenom co do výměry, ale i kvality obývaných prostor, i se zřetelem na dispoziční uspořádání jednotky, případně, byly-li zde dány objektivní překážky (ať už technického rázu nebo mající původ ve faktických poměrech vytvořeným s některým z účastníků), jež druhému spoluvlastníků bránily v užívání jednotky v rozsahu odpovídající jeho podílu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1306/2024). Je tak namístě náležitě také identifikovat okolnosti, které užívání spoluvlastnického podílu na bytové jednotce (či domu) znemožňovaly nebo činily obtížným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2529/2025).

14. K tomu, aby v projednávané věci došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení, muselo by být prokázáno, že žalovaný skutečně užívá věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, ale taková skutečnost fakticky ani žalobkyní tvrzena nebyla, když žalobkyně pouze tvrdila, že po jejím odstěhování v červenci 2022 společnou nemovitou věc užíval pouze žalovaný. Nelze však přehlédnout, že předtím od doby, kdy se žalobkyně stala spoluvlastnicí domu (v roce 2019), společnou nemovitou věc užívali oba účastníci společně i se svými 4 společnými dětmi a dále s dcerou žalovaného [jméno FO], takže tento způsob užívání společné věci lze považovat za výsledek konkludentní dohody spoluvlastníků, neboť žalobkyně netvrdila. Dále jak vyplývá z tvrzení žalovaného, které žalobkyně nezpochybňuje, součást společné nemovité věci, tj. dům, má dvě podlaží, v každém z nich se nachází vlastní sociální zařízení, takže pokud žalovaná opustila společnou domácnost, nelze z této skutečnosti dovozovat, že žalovaný tím začal společnou věc užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu, když dům sloužil k obývání nejen účastníků, ale především také jejich dětí.

15. Dále nelze přehlédnout, že situaci, kdy společnou věc žalobkyně neužívá, vytvořila sama žalobkyně dobrovolným opuštěním společné domácnosti, když odvolací soud nedospěl k závěru, že by zde existovaly objektivní překážky, ať už technického rázu nebo mající původ ve faktických poměrech, které by vytvořil žalovaný, a pro které by byla žalovaná objektivně nucena předmětnou nemovitost opustit.

16. Žalobkyně sice tvrdí, že k opuštění společné domácnosti došlo z důvodů na straně žalovaného, když v roce 2019 zjistila, že je žalovaný souběžně ženatý s jinou ženou a že se během jejich partnerství třikrát oženil a opět rozvedl a současně měla zjistit, že žalovaný měl poměr ještě s další ženou, a byť nepochybně takové zjištění muselo být po psychické stránce pro žalobkyni obtížné, nelze z této skutečnosti dovodit, že by tím žalovaný znemožnil žalobkyni užívání společné nemovitosti. Jednak v době těchto zjištění se o společnou nemovitou věc nejednalo, když spoluvlastnický podíl o velikosti jedné ideální poloviny žalovaný na žalobkyni převedl až následně darovací smlouvou uzavřenou dne 7. 8. 2019, a co je podstatné, žalobkyně následně po dobu dalších 3 let společnou nemovitou věc s žalovaným užívala i s dětmi v rámci sdílení společné domácnosti, která fungovala až do okamžiku jejího opuštění žalovanou v červenci roku 2022. Odvolací soud sice nezpochybňuje, že došlo k rozpadu partnerství účastníků, avšak tvrdí-li žalobkyně obecně, že žalovaný vytvořil nesnesitelné nastavení, ve kterém musela žít další tři roky, s ohledem na výše uvedené rozhodně nelze učinit závěr, že to byl žalovaný, kdo žalobkyni znemožnil užívání společného domu v červenci roku 2022, když o rodinné situaci žalovaného, která údajně nesnesitelné prostředí vyvolala, se žalobkyně dověděla tři roky před opuštěním společné domácnosti, a to ještě předtím, nežli se stala spoluvlastnicí předmětné nemovitosti. Odvolací soud je tudíž toho názoru, že žalovaná měla v době opuštění společné nemovitosti zachovanou možnost nemovitost i nadále užívat.

17. Skutečnost, že v nemovité věci po jejím opuštění zůstal žalovaný jako druhý rovnodílný spoluvlastník, ale nesvědčí o tom, že by nemovitou věc začal užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu, když navíc se jedná o velkou nemovitost, která byla před odchodem žalobkyně užívána sedmičlennou rodinou, včetně dcery žalovaného [jméno FO]. V této souvislosti odvolací soud znovu uvádí, že minimálně z konkludentní dohody účastníků vyplývá takovýto způsob a rozsah užívání společné nemovitosti, a tento stav trval tři roky předtím, než žalobkyně společnou nemovitost opustila. I kdyby žalovaný nemovitou věc užíval v době, kdy neměl v péči společné děti (navíc žalovaný popírá, že by v domě po celou dobu bydlel), nelze z této skutečnosti učinit závěr, že dům schopný uspokojit bytové potřeby mnohačetné rodiny žalovaný v celém jeho rozsahu sám užíval, a v tomto směru také ani žalobkyně nic takového netvrdila. Z tohoto důvodu odvolací soud dospěl k závěru, že není zapotřebí ani doplňovat dokazování výslechem navržených svědků, když děti účastníků se mohou vyjádřit maximálně k tomu, jakým způsobem žalovaný dům užíval v době, kdy je měl v péči a užívání nemovitosti společnými dětmi nelze dávat k tíži žalovanému a mít jej za nadužívání nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu a ostatní navržení svědci (sousedé) se těžko mohou podrobně vyjádřit k tomu, jakým způsobem je nemovitá věc užívána, pokud v ní nežijí, takže bližší informace by mohly mít jen svědkyně navrhované žalovaným, tj. jeho matka a jeho manželka.

18. Veden výše uvedenými úvahami tak odvolací soud nedospěl k závěru, že by se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, tudíž napadený rozsudek, jímž soud prvního stupně žalobu zamítl, shledal věcně správným, proto jej dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně řádně odůvodněného výroku o nákladech řízení.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení spočívajících v nákladech na právní zastoupení a to v odměně za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání ze dne 15. 9. 2025 a sepis vyjádření k doplněným tvrzením žalobkyně doručené soudu dne 2. 11. 2025) po 8 140 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), dále náklady tvoří dvakrát paušální náhrada hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, a také částka ve výši 3 419 Kč, odpovídající 21% sazbě DPH. Náklady odvolacího řízení tak činí celkem 19 699 Kč.

Poučení