61 CO 156/2023 - 127

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň JUDr. Vladimíry Ladmanové a Mgr. Jiřiny Hronkové ve věci žalobkyně: ; [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalovanému: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno] sídlem [adresa] o nahrazení projevu vůle o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 31. 3. 2023, č. j. 11 C 292/2022-90 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplati žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 29 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil obsah darovací smlouvy uzavřené mezi účastníky tak, že žalovaný je výlučným vlastníkem nemovitosti - pozemku č. parc. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa] v [katastrální uzemí] zapsaného na listu vlastnictví [číslo] v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, [stát. instituce] a žalovaný touto smlouvou bezplatně převádí vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti na nemovitosti - pozemku č. parc. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa] v k.ú. [obec] zapsaného na [list vlastnictví] v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, [stát. instituce] na žalobkyni a žalobkyně tento dar přijímá, přičemž práva a povinnosti účastníků v souvislosti s uzavřením této darovací smlouvy se řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku a dalšími právními předpisy (výrok I) a dále žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady soudního řízení ve výši 85 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že v rámci dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k výše uvedené nemovité věci uzavřené dne 15. 3. 2016 mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou a matkou žalobkyně [jméno] [příjmení] (dále také jen„ Dohoda“), došlo k uzavření platné smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu § 785 o. z. ve prospěch třetí osoby, a to žalobkyně, kdy žalovaný se zavázal do půl roku poté, co žalobkyně nabude zletilosti (ta zletilosti nabyla [datum]), darovat žalobkyni jednu ideální polovinu nemovitosti. Jelikož žalobkyně projevila jednoznačný zájem podíl na nemovitosti formou darování nabýt a žalovaný svoji povinnosti nesplnil, určil ve smyslu § 787 o. z. obsah smlouvy mezi účastníky tak, aby odpovídala účelu, který žalovaný a [jméno] [příjmení] sledovali v době uzavření smlouvy o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Z obsahu smlouvy ve spojení s výslechem svědků, zejména [anonymizováno] [jméno] [příjmení] i žalovaného vyplynulo, že žalovaný se zavázal převést podíl na nemovitosti na žalobkyni formou darování s ohledem na skutečnost, že se jedná o jeho dceru. Soud prvního stupně nevzal ale za prokázané, že žalovaný a [jméno] [příjmení] měli v úmyslu se odklonit od § 1888 o. z. a převést podíl bez dluhů na něm váznoucích, když oba signatáři smlouvy i svědek [příjmení] [jméno] [příjmení] uvedli, že v době podpisu smlouvy neuvažovali na tom, zda bude podíl na nemovitosti převeden s dluhy či bez nich, proto obsah smlouvy určil tak, aby odpovídal prokázané vůli stran při podpisu dohody a účelu, který měl být dohodou sledován. Námitku žalovaného, že dle jeho domnění není jeho povinností převádět podíl na žalobkyni, když to pro ni nepředstavuje žádný ekonomický význam, neshledal důvodnou, když tvrzení žalovaného je v rozporu s textací Dohody. Navíc při převodu majetku na děti nelze o nějakém významném ekonomickém přínosu uvažovat. Namítal-li dále žalovaný na svou obranu, že dle Dohody měl právo nemovitost prodat a v takovém případě bývalé manželce vyplatit částku 300 000 Kč, takové právní jednání žalovanému sice uzavřená Dohoda umožňovala, ale s ohledem na skutečnost, že ke dni doručení výzvy žalobkyně k uzavření smlouvy i ke dni vydání rozhodnutí soudu prvního stupně žalovaný je veden v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti a své vlastnictví ani nerozporoval (pouze uváděl, že má zájem nemovitost v budoucnu prodat), soud prvního stupně rozhodl podle zjištěného skutkového stavu ke dni vydání rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku a v nákladech na zastoupení.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, v něm poukázal na ujednání obsažená v čl. IV odst. 5, 6 a 7 Dohody a namítl nedostatečné odůvodnění právního posouzení sporných ujednání soudem prvního stupně a z toho plynoucí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, když soud prvního stupně nedostatečně zjistil vůli účastníků při uzavírání Dohody a dospěl k absurdnímu výkladu sporných ujednání. Z výslechu [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který Dohodu připravoval, bylo zjištěno, že dle jeho názoru sporná ujednání v době uzavření Dohody byla vykládána jejími účastníky tak, že žalovaný má na výběr mezi povinností převést na žalobkyni vlastnické právo k ideální polovině nemovitostí po dovršení její zletilosti za podmínky, že o tento převod projeví zájem, nebo uhradit [jméno] [příjmení] částku 300 000 Kč v případě, že příslušnou část nemovitosti na žalobkyni nepřevede a zároveň v případě, že převede vlastnické právo k nemovitosti na třetí osobu. Z výslechu žalovaného vyplynulo, že ujednání chápal tak, že má na výběr mezi převodem vlastnického právo k ideální polovině nemovitostí na žalobkyni po dovršení její zletilosti za podmínky, že o převod projeví zájem, nebo nemovitost prodat s tím, že v takovém případě zaplatí [jméno] [příjmení] částku 300 000 Kč, nebo si nemovitost ponechat, tedy nemovitost nepřevést na žalobkyni, ani ji neprodat žádné třetí osobě. Z výslechu [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že ta ujednání ve smlouvě chápala tak, že žalovaný má povinnost převést na žalobkyni vlastnické právo k ideální jedné polovině nemovitosti po dovršení její zletilosti za podmínky, že o tento převod projeví zájem a v případě, že žalobkyně neprojeví o nemovitost zájem, pak žalovaný má právo nemovitost prodat a povinnost zaplatit [jméno] [příjmení] částku ve výši 300 000 Kč. Z obsahu sporných ujednání je zjevné, že povinnost uhradit částku ve výši 300 000 Kč není sankcí za porušení„ primární“ povinnosti žalovaného převést nemovitost na žalobkyni, nýbrž se jedná o alternativní plnění, kdy je na žalovaném, kterou z uvedených povinností plní (§ 1926 odst. 1 o. z.). Soud prvního stupně však skutečnou vůli smluvních stran při uzavírání Dohody vůbec nevzal v potaz a místo toho bez jakéhokoliv dalšího odůvodnění čerpal své skutkové závěry toliko ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] či tvrzení žalobkyně a vůbec se nezabýval tím, zda se vůle smluvních stran při uzavírání dohody a sporných ujednání potkala. Rezignoval tak na zkoumání, zda vůbec mohlo dojít k uzavření dohody a pokud ano, jakého obsahu, ačkoliv je z výpovědi žalovaného a [jméno] [příjmení] evidentní, že vůle těchto osob při uzavírání dohody a sporných ujednání byla odlišná. Výklad sporných ujednání ze strany [jméno] [příjmení] a v daném řízení i žalobkyně převzatý soudem prvního stupně je v příkrém rozporu s textovým zněním sporných ujednání a výkladem, k němuž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 7. 2022, č. j. 33 Cdo 1895/2021-171, kdy dle dovolacího soudu formulace čl. IV odst. 5 a 6 Dohody„ nesvědčí pro závěr, že toto ujednání má přednost před ujednáním, jak bude postupováno v případě, že žalovaný nesplní závazek podle článku 5 a 6 Dohody“. V rámci znění odst. 7 sporných ujednání bylo obecně uvedeno, že povinnost žalovaného uhradit [jméno] [příjmení] 300 000 Kč se aktivuje za podmínky, že nebude naplněn odst. 5 a 6 sporných ujednání a žalovaný převede nemovitost na třetí osobu, ale z dohody ani sporných ujednání však nevyplývá, že nenaplněním odst. 5 a 6 sporných ujednání se rozumí výhradně případ, kdy dcery žalovaného neprojeví o nabytí vlastnického práva k nemovitostem zájem. K nenaplnění uvedených ujednání může dojít i z jiných důvodů, například že se žalovaný rozhodne nemovitosti prodat třetí osobě, popřípadě se rozhodne si je ponechat. Právě proto byla povinnost žalovaného uhradit [jméno] [příjmení] částku 300 000 Kč vázána na provedení vkladu vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí a nikoliv pouze na nepřevedení podílu k nemovitosti na žalobkyni. Možnost prodeje nemovitosti před jejich převodem na dcery žalovaného připustila samotná svědkyně [jméno] [příjmení], neboť právě ona požadovala pro takový případ do dohody doplnit„ pojistku“ v podobě povinnosti žalovaného uhradit jí částku 300 000 Kč. Při zjišťování sporných ujednání tak soud musí zkoumat úmysl obou účastníků dohody a nikoliv pouze úmysl [jméno] [příjmení], a třebaže Nejvyšší soud podal závazný návod, jak mají soudy vykládat sporná ujednání, soud prvního stupně se skutečnou vůlí účastníků dohody a možnými výklady obsahu sporných ujednání ani se závazným právním názorem Nejvyššího soudu žádným způsobem nevypořádal. Soud prvního stupně také zamlčel, že žalovaný zůstal vlastníkem nemovitosti pouze z důvodu, že mu v prodeji nemovitosti zabránila [jméno] [příjmení] pomocí nezákonných rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-jih a Krajského soudu v Plzni, jež byla zrušena Nejvyšším soudem. Dle žalovaného ale není pro rozhodnutí právně relevantní, zda žalovaný využil svého práva nemovitosti převést na třetí osobu ke dni vydání rozsudku či nikoliv, když výklad sporných ujednání soudem převzatým od žalobkyně a svědkyně [jméno] [příjmení] vede k absurdním závěrům. Soud opomenul povinnost řádně zkoumat a vyhodnotit veškeré okolnosti (zejména ekonomické) a souvislosti uzavření dohody a provedený výklad je čistě jednostranný ve prospěch žalobkyně, je nutno jej odmítnout, neboť nedává žádný ekonomický smysl a v praktickém životě je těžko obhajitelný. V době jednání o vypořádání společného jmění a podílového spoluvlastnictví žalovaný s [jméno] [příjmení] dospěli k dohodě, že žalovaný se stane výlučným vlastníkem nemovitosti a zaplatí [jméno] [příjmení] vypořádací podíl a částka vypořádacího podílu byla sjednána na výši 700 000 Kč, což je cca o 300 000 Kč méně, než kolik činila tehdejší čistá hodnota nemovitosti, tj. hodnota po odečtení dluhů, které na nemovité věci v té době vázly. Částka vypořádacího podílu tak měla své reálné praktické ekonomické opodstatnění. Proto se žalovaný a [jméno] [příjmení] dohodli, že pro případ, že žalovaný převede nemovitost na třetí osobu, doplatí [jméno] [příjmení] částku 300 000 Kč, tj. částku, která by dorovnala tehdejší čistou hodnotu jedné poloviny nemovitosti po odečtení dluhů. Smyslem a účelem tohoto ujednání bylo zajistit, aby žalovaný neměl prospěch z toho, že by nemovitost prodal třetí osobě, aniž by musel [jméno] [příjmení] dorovnat její čistý vypořádací podíl v penězích. Těmito zásadními skutkovými tvrzeními se soud prvního stupně vůbec nezabýval.

4. Dále žalovaný namítal, že krom nezjišťování skutečné vůle účastníků Dohody soud prvního stupně bez jakéhokoliv odůvodnění konstatoval, že v rámci Dohody došlo také k uzavření platné smlouvy o smlouvě budoucí ve prospěch třetí osoby – žalobkyně. Takové právní posouzení je dle žalovaného nesprávné, neboť ve sporných ujednáních ani v jiné části dohody nejsou uvedeny veškeré zákonem požadované náležitosti pro platné sjednání smlouvy o smlouvě budoucí. Dle § 785 o. z. v rámci smlouvy o smlouvě budoucí musí být obsah budoucí smlouvy stranami ujednán alespoň obecným způsobem, ale v daném případě obsah budoucí smlouvy ani její podstatné náležitosti nejsou žádným způsobem sjednány, pouze je ve sporných ujednáních uvedeno, že žalovaný při splnění dalších podmínek„ převede“ na žalobkyni vlastnické právo k jedné polovině nemovitosti. Ze sporných ujednání nelze ani výkladem dovodit obsah budoucí smlouvy, o jaký smluvní typ by se mělo jednat, ani zda se jedná o úplatný či bezúplatný převod. I kdyby čistě hypoteticky došlo k platnému sjednání smlouvy o smlouvě budoucí, soud prvního stupně se také vůbec nezabýval tvrzenou a prokazovanou změnou okolností, které tu byly v době uzavírání dohody. Žalovaný v době uzavření Dohody vycházel z toho, že v době po rozvodu manželství dcery s ním budou v nemovitosti žít, pod vlivem jejich matky se však vztah dcer s žalovaným změnil do té míry, že dcery již v nemovitosti žalovaného přestaly bydlet a vlastnictví nemovitosti pro žalovaného přestalo dávat smysl. Zcela zásadním způsobem se tedy změnily faktické právní i ekonomické poměry, které tu byly v době uzavření Dohody. Proto se žalovaný rozhodl nemovitost prodat, čemuž zabránila [jméno] [příjmení] nezákonnými právními zásahy, které odstranil až rozsudek Nejvyššího soudu. Tuto změnu okolností měl soud řádně zkoumat a vyhodnotit v kontextu § 1788 odst. 2 o. z., neboť podstatná změna okolností vede k zániku povinnosti budoucí smlouvu uzavřít. Žalovaný proto navrhl změnu napadeného rozsudku tak, aby žaloba byla zamítnuta.

5. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání s argumentací žalovaného neztotožnila, když ustanovení čl. IV odst. 5 Dohody je dle jejího názoru jednoznačně formulovanou smlouvou o smlouvě budoucí ve prospěch třetí osoby, toto ujednání je dostatečně určité a je zřejmé, že„ převodem“ se míní darování. Jednak si lze těžko představit, že by otec své dceři nemovitosti prodával, a také bylo-li by to stranami zamýšleno, musela by být stanovena kupní cena. Navíc mezi laiky je termín„ převést“ či„ přepsat“ běžně používán ve smyslu darování a taktéž svědek [příjmení] [příjmení] uváděl, že se tím mínilo, že žalovaný nemovitost dcerám daruje. Ve smyslu § 1767 o. z. je také zřejmé, že žalobkyně jako třetí osoba nabyla přímé právo požadovat splnění, neboť plnění má být hlavně a v tomto případě dokonce výlučně k prospěchu právě jí. Pokud jde o vůli žalovaného a matky žalobkyně v době sepsání dohody, stěží na ni lze usuzovat jen podle jejich současných vyjádření, když každý z jejích účastníků nyní tvrdí to, co je pro něj výhodnější. Dle žalobkyně vůle jejích rodičů v době uzavírání dohody byla shodná a teprve nyní v soudním řízení tvrdí každý něco jiného. Za objektivní nelze považovat ani výpověď svědka [jméno] [příjmení], jež byl zástupcem žalovaného v době uzavírání smlouvy, je jeho příbuzným a přátelí se i se současným zástupcem žalovaného. Jsou také patrné drobné změny v jeho výpovědi v řízení v dané věci a ve věci 6 C 17/2019, kdy zejména je s podivem, že zatímco v roce 2020 si na řadu okolností svědek přesně nepamatoval, v roce 2023 již byl mnohem konkrétnější, samozřejmě ve prospěch žalovaného. Žalobkyně nesouhlasí s výkladem žalovaného, že si mohl zcela svobodně vybrat, zda jí nemovitost převede, nebo zda ji prodá třetí osobě, eventuálně si ji ponechá. Pokud by strany Dohody skutečně něco takového zamýšlely, zněla by Dohoda jinak a pokud by měl žalovaný skutečně právo takové volby, nedávalo by smysl vázat vyplacení částky 300 000 Kč na okamžik převodu na třetí osobu. Pokud by se totiž žalovaný za takové situace rozhodl nemovitost ponechat, nemusel by ji ani převádět na dcery, ani vyplácet [jméno] [příjmení] částku 300 000 Kč. Takový výklad je zcela absurdní. Žalobkyně také nesouhlasila s interpretací odůvodnění výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu provedeného žalovaným, když konkrétní pasáž, na níž odkazoval žalovaný, nelze chápat jako„ závazný právní názor“, ale pouze výtku nižším soudům, že závěr přijaly, aniž by se důkladněji zabývaly zjišťováním skutečné vůle smluvních stran, navíc dle žalobkyně toto sdělení Nejvyššího soudu je poněkud zmatečné. Naopak dle žalobkyně je třeba danou část odůvodnění vykládat v kontextu předchozích odstavců odůvodnění Nejvyššího soudu, kde se podává výklad o tom, jak má být zjišťována vůle účastníků smlouvy. I pokud by žalobkyně připustila, že otázka přednosti odst. 5 a 6 před odst. 7 sporných ujednání Dohody není z pouhého gramatického výkladu textu dohody jasně patrná, nelze tak z textu Dohody jednoznačně dovodit, že tato ustanovení jsou rovnocenná a zakládají právo žalovaného si mezi nimi libovolně vybrat, případně zvolit třetí variantu a nemovitost si ponechat bez vyplacení vypořádacího podílu. Pak by musely být použity jiné výrazy. Pokud na základě provedených důkazů nelze dospět k jednoznačnému závěru, zda odst. 5 a 6 mají přednost, jak tvrdí žalobkyně a její matka, nebo zda je zde možnost volby, jak tvrdí žalovaný, potom nastupuje ustanovení § 557 o. z., podle kterého připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první. V řízení bylo prokázáno, že smlouva byla naformulována [anonymizováno] [jméno] [příjmení], tj. zástupcem žalovaného, proto by sporný výraz měl být interpretován k tíži žalovaného, zvláště za situace, kdy matka žalobkyně sama právní zastoupení neměla a právní zástupce žalovaného byl současně jeho příbuzným. Ostatně výklad přednosti odst. 5 a 6 sporných ustanovení před odst. 7 není předmětem tohoto řízení a soud prvního stupně uvedl, že podle jeho názoru dohoda umožňovala žalovanému nemovitosti prodat i před dosažením zletilosti dcer. Soud prvního stupně se tak od názoru Nejvyššího soudu v tomto ohledu nikterak neodchýlil a správně vycházel ze stavu ke dni vydání rozhodnutí, kdy žalovaný nemovitost vlastnil a zletilá dcera o ni projevila zájem. Tento závěr je správný, neboť žalovaný se jednoznačně v dohodě zavázal, že převede vlastnické právo k polovině nemovitosti žalobkyni, čímž současně ve smyslu odst. 7 dohody byl naplněn odst. 5 dohody.

6. Dále žalobkyně namítala, že argumentace žalovaného ekonomickými okolnostmi je v rozporu s tvrzením samotného žalovaného, který uváděl, že částka 700 000 Kč byla strop, který byl schopen matce žalobkyně zaplatit, což potvrdila i svědkyně [jméno] [příjmení] a potvrdil to rovněž svědek [příjmení] [příjmení]. Svědkyně [příjmení] totiž také uvedla, že nikdy by neodešla s částkou 700 000 Kč a smířila se s ní právě proto, že očekávala, že dům bude převeden na dcery. Částka 700 000 Kč byla maximální částka, jakou mohl v té době žalovaný získat a nedílnou součástí Dohody byl právě závazek převést nemovitost na dcery. Takové ujednání je mezi rozvádějícími manželi vcelku běžné. Ohledně částky 300 000 Kč žalovaný uvedl, že ji do smlouvy s právníkem [jméno] [příjmení] doplnili proto, aby měl možnost dům prodat, ale toto tvrzení žalovaného je v příkrém rozporu s dalšími důkazy, vedle konzistentní výpovědi svědkyně [příjmení] i s výpovědí [jméno] [příjmení], který shodně se svědkyní [příjmení] vypověděl, že mu [jméno] [příjmení] volala, že chce mít ve smlouvě nějakou pojistku, kdyby [příjmení] nemovitost prodal. Ještě přesněji se svědek vyjádřil v řízení [spisová značka], kdy uvedl, že pokud se jedná o odstavec, v němž je řešen vypořádací podíl, tento návrh byl učiněn ze strany žalobkyně, respektive žalovaný to svědkovi takto řekl a domnívá se, že tento 7. odstavec se tam dostal na základě připomínek. Výpověď žalovaného je tak nepravdivá a uvedený odstavec do dohody nedoplnil žalovaný, aby měl možnost dům prodat, ale jeho doplnění požadovala matka žalobkyně jako pojistku pro případ, že by k převodu nemovitosti na dcery nedošlo z důvodu jejich nezájmu. Vytýká-li žalovaný soudu prvního stupně, že nepřihlédl k chování stran, zejména ke krokům žalovaného směřujících k prodeji nemovitosti, nelze přehlédnout, že matka žalobkyně začala podnikat aktivní kroky k tomu, aby prodej zmařila poté, co se o chystaném prodeji nemovitosti dozvěděla a postupovala tak, neboť neměla žádné pochybnosti o přednosti převodu na dcery, když takto si smlouvu od počátku vykládala a taková byla její vůle při uzavírání smlouvy. Naopak žalovaný se snažil prodej nemovitosti před matkou žalobkyně utajit, z toho lze dovodit, že měl přinejmenším pochybnost o tom, zda mu uzavřená dohoda umožňuje nemovitosti prodat před dosažením zletilosti dcer. Namítá-li žalovaný, že dcery v nemovitosti přestaly bydlet a vlastnictví nemovitosti pro něj přestalo dávat smysl, a v tom spatřuje podstatnou změnu okolností vedoucích k zániku povinnosti budoucí smlouvu uzavřít, takový výklad § 1788 odst. 2 o. z. považuje žalobkyně za absurdní, odporující komentářové literatuře i judikatuře a jedná se jen o subjektivní pocit žalovaného a nikoliv žádnou objektivní okolnost. Závěr soudu prvního stupně, že účastníci dohody neměli v úmyslu odklonit se od ustanovení § 1888 o. z. a převést podíl bez dluhů na něm váznoucích, žalobkyně akceptovala a je také připravena dluh váznoucí na převáděném podílu zaplatit. Navrhla proto potvrzení napadeného rozsudku.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, vzal v úvahu argumentaci obou stran a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného nelze považovat za důvodné.

8. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.), přičemž každé právní jednání zásadně podléhá výkladu, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné či nikoliv. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět. Není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího ve zjištěné nebo přisouzené podobě se při výkladu projevu vůle přihlíží také k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání (projevu vůle) předcházelo, i k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (§ 556 odst. 2 o. z.).

9. Jazykové vyjádření právního jednání zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního jednání). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli stran je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření právního jednání (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1895/2021, vydaný v související věci žalovaného a matky žalobkyně vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 17/2019).

10. S výkladem sporných ujednání čl. IV Dohody, který v projednávané věci zaujal soud prvního stupně, se odvolací soud plně ztotožňuje, když má za to, že tento výklad je jediným možným výsledkem postupu podle výše uvedených zákonných pravidel při provádění výkladu právního jednání.

11. Předně je namístě uvést, že čl. IV Dohody obsahuje srozumitelná a určitá ujednání, jeho obsahem nejsou ujednání, jež by byla v rozporu se zákonem nebo zákon obcházela a je tak třeba smluvní ujednání považovat za platná, když základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá její neplatnost, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2124/14 nebo sp. zn. II. ÚS 658/18), a uvedené platí i pro případnou částečnou neplatnost smlouvy.

12. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že matka žalobkyně a žalovaný v rámci dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k výše uvedené nemovité věci uzavřeli i platnou smlouvu o smlouvě budoucí (čl. IV odst. 5 a 6 Dohody) v souladu s ustanovením § 1785 o. z., a to ve prospěch dalších osob (dcer účastníků Dohody) v souladu s ustanovením § 1767 o. z. V této smlouvě se žalovaný zavázal do půl roku poté, co žalobkyně nabude zletilosti (tj. po dni [datum]), jí převést vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu ve výši nedělitelné jedné poloviny na nemovité věci za podmínky, že žalobkyně o nabytí spoluvlastnického podílu projeví zájem (čl. IV odst. 5 Dohody) a shodný závazek žalovaný učinil i ve prospěch mladší dcery [jméno] [příjmení], která nabude zletilosti [datum] (čl. IV odst. 6 Dohody).

13. Odvolací soud se rovněž shoduje se závěrem soudu prvního stupně, že obsahem budoucí smlouvy (respektive budoucích smluv), k jejímuž uzavření se žalovaný zavázal, je darování spoluvlastnického podílu na nemovitých věcech, což vyplývá nejen ze svědecké výpovědi matky žalobkyně [jméno] [příjmení], ale i z výpovědi svědka [jméno] [příjmení], který na žádost žalovaného jako jeho vzdálený příbuzný znění Dohody připravoval, a vyplývá to i z písemného projevu vůle účastníků Dohody i z okolností, za nichž byla Dohoda uzavřena.

14. Jak správně namítá žalobkyně v odvolání, pokud by předmětem budoucí smlouvy měl být úplatný převod spoluvlastnického podílu, jednak účastníci Dohody by museli stanovit cenu za převod spoluvlastnického podílu jako obligatorní náležitost budoucí kupní smlouvy, což neučinili, ale takový výklad by byl i v rozporu s tím, co uzavření Dohody předcházelo a okolnostem, za nichž byla uzavřena, a postrádal by logiku. Osobami, v jejichž prospěch byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, jsou totiž dcery účastníků Dohody, které v době jejího uzavření byly nezletilé (žalobkyni bylo necelých 12 let a její mladší sestře [jméno] bylo necelých 10 let), přičemž ke splnění závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí mělo dojít bezprostředně po nabytí zletilosti dcer a smlouva o smlouvě budoucí v jejich prospěch byla do Dohody vtělena poté, co matka žalobkyně souhlasila se zrušením spoluvlastnictví k výše uvedené nemovité věci a jeho vypořádáním tím způsobem, že výlučným vlastníkem se stane žalovaný, ale na vyrovnání vyplatí matce žalobkyně menší částku, než která odpovídala hodnotě jejího spoluvlastnického podílu. S tím také souvisí i ujednání obsažené v čl. IV odst. 7 Dohody, v němž se její účastníci dohodli, že pokud nebude naplněn odst. 5 a 6 téhož článku (tj. ujednání o smlouvě budoucí ve prospěch dcer účastníků Dohody) a žalovaný nemovitou věc převede na třetí osobu, je povinen matce žalobkyně vyplatit částku 300 000 Kč do 60 dnů od provedení vkladu vlastnického práva ve prospěch třetí osoby do katastru nemovitostí.

15. Lze tak uzavřít, že pojmem„ převod“ spoluvlastnického podílu ve smlouvě o smlouvě budoucí účastníci Dohody nepochybně mínili bezúplatný převod spoluvlastnických podílů.

16. Namítal-li dále žalovaný, že ujednání obsažená v čl. IV odst. 5, 6 a 7 Dohody chápal tak, že má na výběr mezi převodem vlastnického práva k ideální polovině nemovitostí na dcery po dovršení jejich zletilosti za podmínky, že o převod projeví zájem, nebo prodejem nemovitosti s tím, že v takovém případě [jméno] [příjmení] vyplatí 300 000 Kč, nebo ponecháním si nemovitosti, aniž by musel převést na dcery spoluvlastnické podíly nebo aniž by musel [jméno] [příjmení] vyplatit částku 300 000 Kč, ani s tímto výkladem smluvních ujednání Dohody odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nesouhlasí.

17. S žalobkyní lze souhlasit, že při zjišťování skutečné vůle stran Dohody v okamžiku jejího uzavření nelze vycházet jen ze současných jejich tvrzení nebo výpovědí, když tvrzení si upravují tomu, co je pro ně výhodnější, ale především, jak již bylo uvedeno, podmínkou pro přihlédnutí k vůli stran je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření právního jednání. Žalovaným předkládaný výklad sporných smluvních ujednání je ale jednoznačně v rozporu s jejich jazykovým vyjádřením zachyceným v písemném znění Dohody.

18. Pro naplnění závazku žalovaného ze smlouvy o smlouvě budoucí ve prospěch žalobkyně (rovněž i ve prospěch její mladší sestry) byla sjednána pouze jedna podmínka, že žalobkyně (rovněž její mladší sestra) v souvislosti s nabytím zletilosti projeví zájem o převod spoluvlastnického podílu na nemovité věci, takže při naplnění této podmínky žalovanému dle smluvních ujednání vznikla povinnost podíl na nemovité věci na žalovanou převést ve lhůtě 6 měsíců od dosažení zletilosti žalobkyně.

19. Bylo-li by výhradně na vůli žalovaného, zda si předmětnou nemovitou věc ponechá, nebo zda podíl na ní převede na žalobkyni, jednak účastníci Dohody takový projev vůle v textu Dohody nevyjádřili, ale také, pokud by skutečně byla taková vůle účastníků Dohody v době jejího uzavření, jak nyní tvrdí žalovaný, potom by smluvní ujednání obsažená v čl. IV odst. 5 a 6 Dohody (ujednání o smlouvě budoucí) neměla jakýkoliv smysl, neboť nelze logicky vysvětlit, proč by účastníci Dohody její součástí učinili i ujednání (smlouvu) o smlouvě budoucí ve prospěch třetích osob (jejich dcer), pokud by záleželo pouze na úvaze žalovaného, zda spoluvlastnické podíly na dcery převede.

20. K obraně žalovaného o nesprávnosti výkladu sporných smluvních ujednání Dohody, který zaujal soud prvního stupně, nelze přisvědčit ani z důvodu namítané ekonomické nevýhodnosti pro žalovaného v případě povinnosti splnit závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí za situace, kdy na základě uzavřené Dohody se stal sice výlučným vlastníkem předmětné nemovité věci, ale zatížené dluhy, jež po uzavření Dohody splácel. Je totiž nutno vzít v úvahu, že závazek vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí žalovaný učinil ve prospěch svých dcer, přičemž v rodinných vztazích je obvyklé, že pro právní jednání mezi nejbližšími rodinnými příslušníky ekonomické kritérium není rozhodující, tudíž uzavření darovací smlouvy mezi rodičem jako dárcem a jeho dítětem jako obdarovaným je ve společenských vztazích zcela běžné.

21. Nelze ani souhlasit s názorem žalovaného, že došlo oproti době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ke změně okolností, které by ve smyslu § 1788 odst. 2 o. z. vedly k zániku povinnosti žalovaného budoucí smlouvu uzavřít.

22. Uvedenou změnu okolností žalovaný především spatřuje v tom, že v době uzavření Dohody předpokládal, že po rozvodu manželství s ním dcery budou žít v předmětné nemovitosti, ale postupem času došlo v rodinných vztazích ke změně a dcery v domě s žalovaným přestaly bydlet. Uvedenou obranu ale odvolací soud nepovažuje za důvodnou proto, že původní představy žalovaného o společném soužití s dcerami v době po rozvodu manželství se nepochybně týkaly jen období do nabytí zletilosti dcer, ale vznik povinnosti žalovaného ke splnění závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí byla sjednán až na dobu, kdy dcery nabudou zletilosti.

23. Změnu okolností ve smyslu § 1788 odst. 2 o. z., jež by vedly k zániku povinnosti žalovaného uzavřít budoucí darovací smlouvu s žalobkyní, dle názoru odvolacího soudu nelze spatřovat ani v té skutečnosti, že žalovaný chtěl ještě před nabytím zletilosti žalobkyně nemovitou věc prodat, když dle zjištění soudu prvního stupně uzavřel dne 27. 10. 2018 kupní smlouvu s panem [jméno] [jméno] za kupní cenu ve výši 3 000 000 Kč, přičemž v realizaci převodu bylo zabráněno v důsledku soudem nařízeného předběžného opatření na návrh matky žalobkyně [jméno] [příjmení] v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 6 C 17/2019, v němž se matka žalobkyně domáhala určení, že žalovaný není oprávněn nakládat s předmětnými nemovitými věcmi ohledně jedné poloviny do uplynutí 6 měsíců od dosažení zletilosti žalobkyně a ohledně druhé poloviny nemovitostí do uplynutí 6 měsíců ode dne dosažení zletilosti mladší sestry žalobkyně [jméno]. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih, potvrzeným rozsudkem Krajského soud v Plzni, bylo žalobě [jméno] [příjmení] vyhověno, ale tyto rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, č. j. 33 Cdo 1895/2021-171.

24. Po vydání výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 17/2019 není jakýchkoliv pochyb o tom, že žalovaný měl na základě ujednání v Dohodě uzavřené s matkou žalobkyně právo nemovitou věc převést na třetí osobu i před nabytím zletilosti dcer, a v takovém případě by mu vznikla povinnost zaplatit matce žalobkyně [jméno] [příjmení] částku 300 000 Kč Odvolací soud však vzal jednak v úvahu, že v realizaci tohoto práva žalovanému nezabránila žalobkyně, jež sama nebyla účastníkem Dohody a tím ani v ní obsažené smlouvy o smlouvě budoucí, z které je žalobkyně oprávněna jako třetí osoba, ale především považuje za podstatné, že v době, kdy žalobkyně nabyla zletilosti a kdy také projevila v souladu s právem pro ni vyplývajícím ze smlouvy o smlouvě budoucí zájem o převod spoluvlastnického podílu na nemovité věci, zde byl stav, s kterým účastníci Dohody počítali jako s možnou variantou, tj. že v době nabytí zletilosti žalobkyně žalovaný stále bude vlastníkem nemovité věci a v případě zájmu žalobkyně o převod spoluvlastnického podílu jej na žalobkyni ve lhůtě 6 měsíců po nabytí její zletilosti převede.

25. Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), tudíž za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že žalovaný je stále vlastníkem předmětné nemovité věci a žalobkyně po nabytí zletilosti v souladu s právem pro ni vyplývajícím ze smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi žalovaným a matkou žalobkyně požádala žalovaného o převod podílu o velikosti jedné poloviny nemovité věci formou darovací smlouvy, přičemž žalovaný její žádosti nevyhověl, soud prvního stupně správně v souladu s ustanovením § 1785 o. z. určil obsah darovací smlouvy. Správně také zohlednil, že podíl na nemovité věci bude převeden i s dluhy na nemovité věci váznoucími, neboť ze smlouvy o smlouvě budoucí nevyplývá, že by žalovaný a [jméno] [příjmení] měli v úmyslu odklonit se od ustanovení § 1888 o. z. tak, aby podíl byl na žalobkyni převeden bez dluhů na něm váznoucích.

26. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení.

27. Žalobkyně byla zcela úspěšná i v odvolacím řízení, proto jí odvolací soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. přiznal v plném rozsahu i náklady odvolacího řízení, jež spočívají v nákladech na zastoupení, a to v odměně zástupce za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a zastoupení při jednání odvolacího soudu) po 14 300 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (vycházeno z tarifní hodnoty 1 500 000 Kč jako hodnoty spoluvlastnického podílu na nemovité věci) a 2 režijních paušálech po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu.