61 Co 158/2023- 334

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň Mgr. Jiřiny Hronkové a JUDr. Vladimíry Ladmanové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 320 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 24. 4. 2023, č. j. 5 C 272/2021-259 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výroku I mění tak, že žaloba o zaplacení 320 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 148 783 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 320 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), žalobu v rozsahu úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 320 000 Kč za den [datum] zamítl (výrok II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 145 825,44 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III). Rozhodnutí zdůvodnil tím, že žalobkyni nesprávným úředním postupem žalovaného vznikla škoda a dle § 22 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má právo na její náhrada. Žalovaný dle § 22 odst. 1 téhož zákona za škodu odpovídá, když jde o odpovědnost objektivní žalovaného jako územního celku v samostatné působnosti. V daném případě škoda spočívala ve ztrátě nájemného dle smlouvy, kterou žalobkyně uzavřela se společností [právnická osoba], dne [datum] a dle které měla žalobkyně obdržet pravidelně měsíční nájemné ve výši 8 000 Kč od [datum], avšak v důsledku chyby v územním plánu žalované nebyla sýpka (předmět nájmu) způsobilá k užívání pro účely podnikání nájemce, neboť nemohlo dojít ke změně v užívání sýpky. Pokud by ke změně v užívání došlo, pak by nic nebránilo tomu, aby strany smlouvy o nájmu si poskytly vzájemné plnění, tedy žalobkyně předmětné prostory společnosti a společnost úhradu pravidelného měsíčního nájemného 8 000 Kč žalobkyni. Z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a společnosti [právnická osoba], ze dne [datum] a jejího dodatku soud uzavřel, že uvedená společnost od [datum] má pronajaté i jiné nemovité věci ve vlastnictví žalobkyně, navíc nemovité věci obklopující sýpku. Dne [datum] pak strany uzavřely dodatek ke smlouvě, kterým sjednaly s účinností od [datum] nájem na dobu neurčitou. [právnická osoba], svým čestným prohlášením z [datum] potvrdila, že po celou dobu nepřetržitě nájemní vztah trval, a že vždy včas a řádně nájemné hradila. Soud neměl důvod pochybovat a je vysoce pravděpodobné, že pokud by žalovaný nepochybil při zpracování územního plánu, pak by žalobkyně disponovala povolením změny v užívání sýpky k účelům požadovaným v nájemní smlouvě, a tudíž by dostála svého závazku do [datum] získat souhlas příslušného stavebního úřadu ke změně v užívání a tím by nic nebránilo v užívání„ sýpky“ v souladu s obsahem nájemní smlouvy společností [právnická osoba], z níž plyne povinnost této společnosti hradit žalobkyni nájemné 8 000 Kč měsíčně. Žalobkyně se domáhala důvodně škody ve výši 320 000 Kč a to v období 40 měsíců od června 2018 do září 2021 včetně, když po celou tuto dobu žalovaný nepřistoupil ke změně územního plánu a nadále je pozemek st. [parcelní číslo] v k. ú. [část obce] ve vlastnictví žalobkyně chybně veden v ploše dopravní infrastruktury.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, v němž shrnuje klíčové okolnosti skutkového stavu věci a dále namítá nesprávnou aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., když dle žalovaného se soud prvního stupně dopustil velmi zásadního nesprávného právního posouzení věci, neboť vyhodnotil vydání územního plánu [obec], kterým byl vymezen pozemek st. [parcelní číslo] v k. ú. [část obce] (jehož součástí je stavba sýpky) v ploše dopravní infrastruktury jako nesprávný úřední postup. Územní plán jakožto opatření obecné povahy totiž představuje ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. rozhodnutí, nikoliv úřední postup. Vymezení pozemku v rámci územního plná ve funkční ploše, která neodpovídá jeho evidenci v katastru nemovitostí, pak nepředstavuje automaticky nezákonnost či nesprávnost územního plánu. Žalovaný zdůrazňuje, že územní plán [obec] ani změna [číslo] územního plánu [obec] nebyly v rozsahu jakkoliv se dotýkající pozemků žalobkyně zrušeny pro nezákonnost. Soudy v občansko-právním řízení pak nejsou oprávněny přezkoumávat zákonnost či věcnou správnost územních plánů. Dále žalovaný argumentuje tím, že vymezení pozemku v rozporu s tím, jak je evidován v katastru nemovitostí, nepředstavuje automaticky nezákonnost či nesprávnost územního plánu. Takové posouzení pak náleží nikoliv soudům v řízení občansko-právním, ale soudům v řízení podle s . ř. s . nebo krajským úřadům v přezkumných řízeních podle správního řádu. Velmi důležitou roli při soudním přezkumu územních plánů pak představuje skutečnost, zda si dotčený vlastník pozemků podal v průběhu pořizování územního plánu nebo jeho změny námitky či připomínky. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2009, č. j. 9 Ao 2/2009-54, publikovaný pod č. 2008 /2010 Sb. NSS, jehož závěry byly shrnuty v právní větě, dle níž„ Námitkou omezení vlastnických a jiných věcných práv spočívajících v určení jiného funkčního využití pozemku v novém územním plánu obce se soud může na návrh vlastníka takových pozemků zabývat v řízení podle § 101a a násl. s. ř. s . pouze tehdy, vyslovil-li vlastník dotčených pozemků (navrhovatel) v procesu přijímání a schvalování nového územního plánu obce své námitky nebo připomínky proti novému funkčnímu využití pozemku a tedy obci umožnil se s těmito výhradami seznámit a reagovat na ně prostřednictvím vypořádání námitek nebo připomínek podle § 53 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006“. Je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že územní plán [obec] nabyl účinnosti dne [datum]. Žalobce vznesl výhrady proti vymezení pozemku st. p. č. v k. ú. [část obce] v územím plánu [obec] až po přibližně 4 letech. K aktivitě či pasivitě dotčeného vlastníka pozemku je pak nutno přihlížet i při posuzování nároku na náhradu uplatněnou dle zákona č. 82/1998 Sb. Dále odkazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1996 Sb., ze které mj. vyplývá:„ Mezi nové instituty, které nový správní řád přinese, patří především veřejnoprávní smlouvy, opatření obecné povahy a některé jiné úkony správního orgánu (vyjádření, osvědčení a sdělení podle části čtvrté nového správního řádu). Je nesporné, že rovněž za škodu způsobenou na základě těchto institutů by měl stát nebo územní samosprávné celky odpovídat. V případě veřejnoprávních smluv a opatření obecné povahy se tyto instituty výslovně podřazují pod režim rozhodnutí, takže po procesní stránce se bude v případě náhrady škody způsobené těmito instituty postupovat tak, jako by šlo o nezákonné rozhodnutí“. Dále žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3079/2016, který dovodil, že„ pro účely tohoto zákona (myšleno zákona č. 82/1998 Sb.) se opatření obecné povahy považuje za rozhodnutí“, a dále dovodil, že„ platí tedy podmínky uvedená v § 8 odst. 1 OdpŠk, že nárok na náhradu škody lze uplatnit pouze tehdy, pokud rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem“. Obdobně posoudily územní plán jakožto opatření obecné povahy pro účely zákona č. 82/1998 i soudy v jiných věcech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1642/2018, usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 453/2018). Pro úplnost žalovaný dodává, že za nesprávný úřední postup by nebylo možné považovat pochybení při shromažďování podkladů pro vydání územního plánu [obec], odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2244/2000, z něhož vyplývá, že opatřování podkladů potřebných pro rozhodnutí orgánu státu ve správním řízení, případně jejich hodnocení a právní posouzení je činností přímo směřující k vydání rozhodnutí, a případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Dle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Tato podmínka nebyla splněna, neboť územní plán [obec] ani změna [číslo] územního plánu [obec] nebyly zrušeny pro nezákonnost. Navíc žalobce ani nevyčerpal veškeré procesní prostředky k ochraně svého práva. Těmito je nutno rozumět podání námitek a podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části podle § 101a a násl. s. ř. s . Soudy v občansko-právním řízení nejsou oprávněny posuzovat zákonnost opatření obecné povahy a tedy i územních plánů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2118/2020). Žalovaný dále namítá, že došlo k nesprávnému posouzení příčinné souvislosti. Předmětem nájmu dle čl. 2 nájemní smlouvy byl prostor 1. nadzemního podlaží sýpky a místnost prodejny a manipulační místnost bourárny za účelem provozování činnosti v souladu s předmětem podnikání společnosti [právnická osoba], který je v čl. 1 odst. 1.2 definován jako provozování střelnice a tím spojené organizování střeleckých národních i mezinárodních závodů včetně doprovodných služeb jako poskytnutí ubytování, stravování, atd. Takové využití je však v rozporu s přípustným využitím v ploše zemědělská výroba. K této ploše je totiž výslovně uvedeno jako nepřípustné využití mj.:„ Stavby pro rekreaci a sport, hotely, penziony, ubytovny, veřejné stravování a stavby pro kulturní a společenská zařízení“. Jinými slovy, i kdyby pozemek st. [parcelní číslo] v k. ú. [část obce] nebyl vymezen územním plánem [obec] v ploše dopravní infrastruktura, ale v ploše zemědělská výroba, byl by nájemní smlouvou uvažovaný způsob využití sýpky a bourárny v rozporu s územním plánem [obec]. Jak pak vyplývá z ust. § 126 odst. 3 stavebního zákona, změna v užívání stavby musí být v souladu s územně-plánovací dokumentací. I kdyby byl tedy tento pozemek vymezen„ správně“, nemohl by být žalobce úspěšný s žádostí o povolení změny v užívání stavby sýpky tak, aby byl způsobilý k užívání pro účely podnikání nájemce, tj. společnosti [právnická osoba] Nájemní smlouva měla být uzavřena dne [datum], tedy v době účinnosti územního plánu [obec]. Územní plán [obec] byl zveřejněn na webových stránkách žalovaného. Žalobkyně se tak s jeho podobou mohla seznámit. Jak vyplývá z obsahu nájemní smlouvy, bylo jí známo, že stavba sýpky vyžaduje změnu v užívání stavby. Při seznámení s územním plánem [obec] pak žalobkyni muselo být zřejmé, že uvažovaná změna využití není v souladu s podmínkami přípustného využití dle územního plánu [obec], a to i pokud by v tu dobu přehlédla, že stavba sýpky se nachází na ploše dopravní infrastruktury, ale domnívala se, že je vymezena v ploše zemědělská výroba, stejně jako zbývající plocha zemědělského areálu na jiných pozemcích. Žalovaný nebyl smluvní stranou nájemní smlouvy a nemohl tak ovlivnit její obsah. Z tohoto důvodu nemůže být žalovaný odpovědný za to, že nájemní smlouvou byl sjednán nájem týkající se využití, pro které nebylo získáno povolení a ani nemohlo pro rozpor s platným a účinným územním plánem. Z fotografií založených ve spisovém materiálu pak vyplývá, že stavba sýpky byla v minulosti užívána k účelu, který je v rozporu s povoleným využitím stavby sýpky jakožto zemědělské stavby, respektive pro takovou změnu využití nebylo získáno povolení. Dle vyjádření žalobkyně byly v této stavbě provedeny rozsáhlé stavební úpravy. Dle žalovaného byly tyto stavební úpravy realizované bez příslušného povolení vydaného příslušným stavebním úřadem. Tyto stavební úpravy evidentně směřovaly ke změně účelu využití stavby sýpky, které je v rozporu s územním plánem [obec], přípustným využití jak pro plochu dopravní infrastruktura, tak i pro zemědělskou výrobu. Je pak zcela jasně prokázáno, že společnost [právnická osoba], užívala v rozhodné době pro účely provozování střelnice [část obce] a související činnosti i prostory stavby sýpky, a to zcela bez ohledu na to, zda byla povolena změna užívání této stavby povolením vydaným příslušným stavebním úřadem. V neposlední řadě žalovaná namítla i promlčení nároku za období od června 2018 do listopadu 2018, když žaloba byla podána dne [datum]. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a uloží žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání odkazuje na závěry odvolacího soudu (usnesení ze dne 14. 10. 2022, č. j. 61 Co 181/2022-172), který dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně uzavřel, že se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu, přičemž se jedná o škodu bez možnosti liberace. Až nyní v rámci druhého odvolacího řízení žalovaná přichází s námitkou, že se v jejím případě nemohlo jednat o nesprávný úřední postup, nýbrž o nezákonné rozhodnutí s tím, že navíc chybí ona nezákonnost. Žalobkyně považuje uvedené tvrzení žalované za nehorázné a absurdní, a je z něj zřejmý výsměch všem svým vlastním obyvatelům, když namísto toho, aby šla příkladem a zvolila jednání metodou sebereflexe při vědomí toho, co vše způsobila, tj. protiprávní stav, který zde trvá již téměř 10 let, tak dosud nebyla schopna jej jakkoliv napravit a nesmyslně útočí na své obyvatele a obviňuje je z toho, že to jsou oni, kdo zapříčinili tento protiprávní stav. Žalovaná svou rétoriku ohledně toho, kdo nese odpovědnost a kdo tedy odpovídá za tento protiprávní stav, neustále modifikuje. S odkazem na korespondenci starosty žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne [datum] si byla žalovaná vědoma nesprávnosti v územním plánu a navrhovala opravu, následně v dopise ze dne [datum] zcela odmítá, že by za nesprávné zanesení sýpky do plochy dopravní infrastruktury jakkoliv odpovídala. Lze bezesporu souhlasit s tím, že pokud by pozemek se sýpkou byl vymezenou v ploše zemědělská výroba, nebylo by možné ze sýpky vytvořit společenský prostor, avšak nikdo (ani žalobkyně) netvrdí, že by pozemek se sýpkou měl být vymezen jako plocha zemědělské výroby. Žalovaná vymezila areál [část obce] v územním plánu jako plochu zemědělské výroby, respektive ji také sama navrhla, ačkoliv věděla, že v tomto areálu jsou stavby k trvalému bydlení, starosta žalované sám osobně v areálu oddal několik svatebních párů s vědomím hostiny v rekonstruované sýpce a konečně sama žalovaná prostřednictvím tehdejšího starosty [anonymizováno] [jméno] [příjmení] vyjádřila souhlas s rekonstrukcí a změnou sýpky ze zemědělské budovy na společenské zařízení. Jak sama žalovaná ve svém odvolání uvádí je nepřípustné, aby byly stavby v ploše zemědělská výroba využity pro trvalé bydlení. Přesto tomu tak bylo a je, a žalovaná o tom celou dobu ví a přesto schválila územní plán v podobě, v jaké jej schválila. Žalovaná jednoznačně věděla o rekonstrukci sýpky i účelu využití sýpky již před zpracováním územního plánu v roce 2014, nedává tak žádnou logiku, proč by žalovaná zanesla pozemek pod sýpkou jako plochu dopravní infrastruktury či plochu zemědělské výroby, které s tímto využitím nikterak nekorespondují. Je tak zřejmé, že i samotné zanesení celého areálu [část obce] do plochy zemědělské výroby je nesprávné. Postup, při kterém se schvaluje územní plán, je velmi specifickým řízením, neexistuje v něm žádná povinnost obyvatele obce kontrolovat kvalitu práce jejích zástupců, kteří pak schvalují finální podobu územního plánu. Je to pouze jejich právo. Dále se žalobkyně vyjadřuje k počátku promlčecí doby, který nastává až v okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že se žalobkyně dozvěděla o škodě dne [datum], od kdy mělo být hrazeno společností [právnická osoba], nájemné na základě nájemní smlouvy ze dne [datum]. Od této doby tak prokazatelně vzniká žalobkyni škoda z titulu ušlého nájemného. Žalobkyně na chybu v územním plánu žalovanou upozornila poprvé dne [datum], tedy logicky až poté, kdy se sama o této skutečnosti dozvěděla. O její nevědomosti o tom, že došlo„ k nesprávnému zanesení“ sýpky do plochy dopravní infrastruktury rovněž svědčí nájemní smlouva. Kdyby žalovaná ponechala budovu sýpky postavenou v 19. století budovou, k žádnému nesprávnému postupu by zde nedošlo, žalobkyně by mohla úspěšně dokončit proces změny užívání stavby a tím tak sýpku pronajmout na základě nájemní smlouvy. Je naprosto očividné, že se jedná o zřejmou nesprávnost, kdy byla předmětná nemovitá věc nedopatřením označena stejnou barvou jako vedle ní se nacházející dopravní komunikace, která dopravní infrastrukturou nepochybně je. V důsledku nastalé chyby v dokumentaci územního plánu vznikají žalobkyni jako vlastníku předmětné nemovité věci náklady, a to včetně zmařených investic. Jediné co bránilo a i nadále brání ve změně využití stavby, jak správně uzavřel soud prvního stupně i odvolací soud, je nesprávné zanesení/zakreslení plochy v územním plánu. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadené rozhodnutí a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

4. Žalovaný v replice na vyjádření žalobce uvádí, že je poměrně běžné, že v rámci územních plánů mohou být některé regulace subjektivně vnímány dotčenými vlastníky jako nevhodné či nesprávné. Každá taková regulace, se kterou dotčený vlastník nesouhlasí, však nemůže automaticky zakládat nárok na náhradu škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Vlastníci pozemku totiž nemají (veřejně subjektivní) právo na to, aby územní plán umožnil určité konkrétní využití. Územní plán vymezuje regulaci území vždy s účinky pouze do budoucna při posuzování změn v území. Vymezení pozemku v určité ploše tak nemá vliv na stávající využití. Odkazuje tak na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010, č. j. 5 Ao 6/2010-65, dle kterého„ samotné vymezení plochy či koridoru a stanovení podmínek pro jejich využití nemůže samo o sobě přímo zakládat, měnit či rušit práva nebo povinnosti fyzickým a právnickým osobám a tedy ani měnit právní účinky existujících správních rozhodnutí, představuje však závazný podklad pro rozhodnutí o území, zejména pro vydání územních rozhodnutí do budoucna. Jinými slovy vymezení zemědělského areálu v ploše výroby zemědělské a skladování rozhodně v žádném směru nezakazuje využití stávajících rodinných domů. Tyto mohou být i nadále využívány k bydlení. Dále namítá, že kvůli konání svatebního obřadu není třeba měnit využití stavby. Kladné vyjádření starosty obce rozhodně nemůže nahradit žádné povolení změny užívání stavby ve smyslu § 126 stavebního zákona. Žalobkyně na řadě míst opakovaně prezentuje velmi zavádějící premisu, že stavby lze využívat vždy jen v souladu s přípustným využitím dle územního plánu. Takto se však územní plány neaplikují. Stavbu lze užívat vždy v souladu s příslušným povolením vydaným stavebním úřadem, tj. územní rozhodnutí, stavební povolení, kolaudační souhlas, atd. Pouze takové povolení může založit právo užívat stavbu určitým způsobem. Dále uvádí, že pasivita při pořizování územního plánu nemůže jít k tíži obce, která vydá územní plán, ale jde k tíži dotčeného vlastníka pozemku. Nadto pokud se dotčený vlastník domnívá, že územní plán je nezákonný, může jej napadnout podáním návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části dle § 101a a násl. s. ř. s. nebo podnětem k přezkumnému řízení podle § 94 a násl. správního řádu. Pokud územní plán není zrušen pro nezákonnost, platí presumpce jeho správnosti a zákonnosti. Územní plán pak nemusí přesně odpovídat evidenci v katastru nemovitostí. To, co bránilo v povolení změně využití sýpky, není jen skutečnost, že byla územním plánem [obec] vymezena v ploše dopravní infrastruktury, ale zejména to, že nebyla vymezena v ploše umožňující žalobkyní uvažované využití. Toto je pak velmi významný rozdíl. Při přiznání nároku na náhradu ušlého zisku by nestačilo jen prokázat, že vymezení pozemku bylo chybné, ale bylo by třeba prokázat, že pokud by nebylo chybné, tak by bylo vymezení pozemku územním plánem [obec] takové, že by uvažovanou změnu využití umožňovalo. To však nejenže nebylo prokázáno, ale nebylo ani posuzováno. Žalovaná nemůže být odpovědná za obsah závazků v předmětné nájemní smlouvě, zejména pak za to, že si smluvní strany stanovily těžko splnitelnou podmínku.

5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí dle. § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

6. Dle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, nárok na náhradu škodu způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

7. Předně odvolací soud uvádí, že si je vědom právního názoru vysloveného ve svém předchozím rozhodnutí (v usnesení ze dne 14. 10. 2022, č. j. 61 Co 181/2022-172), jímž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 5. 2022, č. j. 5 C 272/2021-147, kterým byla žaloba zamítnuta, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se v tomto rozhodnutí ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že žalovaný jako územní celek při výkonu samostatné působnosti, tj. při schválení územně-plánovací dokumentace (a to již vydání územního plánu města, účinného od 31. 5. 2014) pochybil, když sýpku (objekt ve vlastnictví žalobkyně) zanesl chybně do plochy dopravní infrastruktury a takovýto postup obce jako územního samosprávného celku je nesprávným úředním postupem a žalovaný odpovídá dle § 1 odst. 2, § 19 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené mu zákonem v rámci samostatné působnosti, přičemž se jedná o škodu objektivní bez možnosti liberace (§ 2 citovaného zákona), pouze se odvolací soud neztotožnil s dalšími důvody, které soud prvního stupně vedly k zamítnutí žaloby, proto přistoupil k vydání kasačního rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení soud prvního stupně postupoval v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu a výsledkem tohoto řízení je napadený rozsudek.

8. Pokud žalovaný v rámci odvolání proti napadenému rozsudku na svou obranu uplatnil novou právní argumentaci, podpořenou přiléhavou judikaturu, spočívající v námitce, že územní plány je z hlediska odpovědnosti obce za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. nutno posuzovat za rozhodnutí, a nebylo-li rozhodnutí jako nezákonné zrušeno, není naplněn zákonný předpoklad pro vznik odpovědnosti obce za škodu, jelikož právní argumentaci žalovaného odvolací soud shledal správnou, musel svůj dříve vyjádřený právní názor přehodnotit.

9. Je nesporné, že územní plán se dle § 43 odst. 4 zákona č. 186/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), vydává formou opatření obecné povahy podle správního řádu, přičemž pokud jde o právní povahu opatření obecné povahy, Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3079/2016 shledal správným závěr nižších soudů, že opatření obecné povahy spadá pod režim zákona č. 82/1998 Sb., ale pro účely tohoto zákona se opatření obecné povahy považuje za rozhodnutí. Platí tedy podmínka uvedená v § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., že nárok na náhradu škody lze uplatnit pouze tehdy, pokud rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ke shodnému závěru, že opatření obecné povahy představuje ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. rozhodnutí, dospěl Nejvyšší soud i v dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3292/2015 a sp. zn. 30 Cdo 1642/2018 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 453/18).

10. Ačkoliv v projednávané věci označení prostoru sýpky jako plochy dopravní infrastruktury v územním plánu žalovaného je beze sporu chybné, uvedenou chybu, k níž při přípravě a vydání územního plánu došlo, nelze s ohledem na výše uvedené z hlediska odpovědnosti obce za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. považovat za nesprávný úřední postup obce, když územní plán jako opatření obecné povahy se pro účel tohoto zákona považuje za rozhodnutí, přičemž zákonnou podmínkou pro vznik odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím dle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je, že pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. To se však nestalo, takže je nutno uzavřít, že žaloba není důvodná, když žalovaný za vznik žalobkyní tvrzené škody neodpovídá, takže odvolacímu soudu nezbylo, než změnit napadené rozhodnutí a žalobu v celém rozsahu zamítnout (§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.).

11. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že účastníky nepoučoval o změně svého právního názoru, když právní argumentace žalovaného byla jednoznačně a podrobně uvedena v jeho odvolání a žalobkyně měla prostor se k ní vyjádřit, což též učinila.

12. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl ve věci zcela úspěšný, byla mu přiznána plná náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.).

13. Náklady řízení spočívají v nákladech na zastoupení, a to jednak v odměně zástupce za následující úkony právní služby: převzetí zastoupení, podání odporu a vyjádření k žalobě, účast při jednání před soudem prvního stupně [datum], písemné vyjádření věci [datum], účast při jednání před soudem prvního stupně dne [datum], vyjádření k odvolání, účast při jednání před soudem prvního stupně dne [datum] a [datum], porada s klientem dne [datum], sepis odvolání, vyjádření ze dne [datum], účast při odvolacím jednání dne [datum], tj. celkem za 12 úkonů po 9 580 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Pokud žalovaný požadoval odměnu zástupce za úkon spočívající v podání odporu a současně za úkon spočívající ve vyjádření k žalobě, nepovažoval odvolací soud tyto náklady za účelně vynaložené, když oběma úkony bylo reagováno na kvalifikovanou výzvu soudu, proto byla odměna přiznána pouze za jeden úkon. Dále náklady tvoří náhrada hotových výdajů zástupce dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu po 300 Kč za každý úkon právní služby, náhrada cestovních výdajů osobním automobilem Fiat Bravo ve výši 1592 Kč za cestu na trase [obec] – [obec] a zpět (při vzdálenosti 200 km) za účelem porady s klientem dne [datum], náhrada za promeškaný čas v souvislosti s touto cestou ve výši 800 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, dále cestovné na trase [obec] – [obec] a zpět k jednání odvolacího soudu při užití vlakové dopravy, kdy jízdné činí celkem 737 Kč, náhrada za promeškaný čas v souvislosti s touto cestou ve výši 1 400 Kč. Celkem uvedené náklady činí částku 122 352 Kč a dále náklady tvoří i částka 25 694 Kč, která odpovídá 21% sazbě DPH, přičemž náhrad za daň z přidané hodnoty nebyla stanovena z jízdného za užití vlakové dopravy ve výši 737 Kč, vzhledem k tomu, že v ceně jízdného je již DPH zahrnuto. Celkové náklady tedy činí 148 783 Kč.

Poučení