61 Co 174/2024 - 1649

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] za účasti vedlejší účastnice na jeho straně: [Jméno účastnice], IČO [IČO účastnice] sídlem [Adresa účastnice] zastoupená advokátem [Jméno advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] o náhradu ztráty na výdělku (zisku) o odvoláních žalobce, žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 4. 2024, č. j. 16 C 183/2012-1492, ve znění unesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 9. 2024, č. j. 16 C 183/2012-1533, a ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 9. 2024, č. j. 16 C 183/2012-1542, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve výroku II, ve výroku III, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci do 1 měsíce od právní moci rozsudku úroky z prodlení z částky 526 742 Kč ve výši 7,75 % ročně od 2. 3. 2011 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017, ve výši 7,5 % ročně od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2018 do 30. 6. 2020, ve výši 7,25 % ročně od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021, ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 a ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2022 do 5. 9. 2024, z částky 552 324 Kč ve výši 7,5 % ročně od 28. 11. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017, ve výši 7,5 % ročně od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020, ve výši 7,25 % ročně od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021 a ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2021 do 5. 9. 2024, z částky 304 056 Kč ve výši 7,05 % ročně od 19. 6. 2014 do 5. 9. 2024, z částky 353 868 Kč ve výši 8,05 % ročně od 1. 5. 2015 do 5. 9. 2024, z částky 359 076 Kč ve výši 8,05 % ročně od 1. 7. 2016 do 5. 9. 2024, z částky 729 024 Kč ve výši 8,05 % ročně od 1. 12. 2017 do 5. 9. 2024, z částky 371 784 Kč ve výši 8,5 % ročně od 7. 4. 2020 do 5. 9. 2024, z částky 383 964 Kč ve výši 9,75 % ročně od 7. 4. 2020 do 5. 9. 2024 a z částky 130 392 Kč ve výši 9,75 % ročně od 4. 6. 2020 do 5. 9. 2024, a ve výroku IV, a to v tom správném znění ve vztahu k zamítaným úrokům z prodlení, že se zamítá žaloba o zaplacení zákonných úroků z prodlení z částek a za období uvedených v tomto výroku. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III ohledně jím přiznaných úroků z prodlení dále mění tak, že se zamítá žaloba o zaplacení zákonných úroků z prodlení nad rámec úroků z prodlení vymezených ve výroku I tohoto rozsudku. Žádný z účastníků a ani vedlejší účastnice na straně žalovaného nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů řízení placených státem společně a nerozdílně České republice na účet Okresního soudu v Karlových Varech částku 2 090 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. 16 C 183/2012-1492, ve znění usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 9. 2024, č. j. 16 C 183/2012-1533, a ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 9. 2024, č. j. 16 C 183/2012-1542, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v období od 12. 1. 1998 do 1. 1. 1999 částku ve výši 1 147 250 Kč, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), žalobu na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v období od 12. 1. 1998 do 1. 1. 1999 ve výši 2 916 579 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 063 829 Kč od 2. 1. 1999 do zaplacení zamítl (výrok II), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 2. 1. 1999 do 30. 4. 2019 celkem částku 5 570 253 Kč se zákonným úrokem z prodlení z jednotlivých jistin náhrad přiznaných za roky 1999 až 2019 za období a ve výši vymezené v tomto výroku, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok III), zamítl žalobu o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 2. 1. 1999 do 30. 4. 2019 celkem ve výši 109 226 951 Kč se zákonným úrokem z prodlení z jednotlivých jistin náhrad požadovaných žalobcem za roky 1999 až 2019 za období a ve výši vymezené v tomto výroku (výrok IV), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení (výrok V), že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení placených státem ve výši 2 010 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a že se České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhrada nákladů řízení placených státem vůči žalobci nepřiznává (výroky VI a VII).

2. Soud prvního stupně svým rozsudkem rozhodl o požadavku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku (zisku) po dobu trvání pracovní neschopnosti v období od 12. 1. 1998 do 1. 1. 1999 ve výši 4 063 829 Kč s příslušenstvím a na náhradu za ztrátu na výdělku (zisku) po skončení této pracovní neschopnosti v období od 2. 1. 1999 do 30. 4. 2019 v celkové výši 114 797 204 Kč s příslušenstvím, jako o dílčích nárocích náhrady škody na zdraví způsobené žalobci zaměstnancem žalovaného dne 12. 1. 1998 při dopravní nehodě. Soud prvního stupně s ohledem na pravomocná rozhodnutí, jimiž byl řidič vozidla a zaměstnanec žalovaného uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví žalobci, shledal žalovaného odpovědným za škodu způsobenou žalobci na zdraví podle § 427 odst. 1 obč. zák. jako provozovatele vozidla. Dále soud prvního stupně uzavřel, že v důsledku úrazu utrpěného při dopravní nehodě došlo k takovému poškození nohy a páteře žalobce, že – i bez onemocnění očí – byly téměř vyloučeny všechny fyzické aktivity žalobce, a tedy i možnost podnikat způsobem a v rozsahu jako v době před dopravní nehodou. Dle soudu prvního stupně bylo poškození pohybového aparátu žalobce natolik důležitou, podstatnou a značnou příčinou ztráty jeho pracovní způsobilosti, že se podílem jednotlivých zdravotních problémů žalobce na neschopnosti žalobce podnikat podrobněji nezabýval, neboť jeho aritmetické zjištění by bylo i s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1508/2007, bezvýznamné.

3. Dále dospěl soud prvního stupně k závěru, že po dobu trvání pracovní neschopnosti nemohl žalobce podnikat vůbec a po skončení pracovní neschopnosti nemohl pokračovat ve svém podnikání v části, která se týkala nákupu a prodeje zboží, neboť na konci 90. let bez možnosti objednávání zboží na internetu bylo obstarávání zboží do obchodů provozovaných žalobcem závislé přímo na něm a jeho osobním vkusu, kontaktech i aktivitě, jelikož žalobce zboží osobně vybíral a dovážel od dodavatelů z České republiky i ze Švýcarska. Podle soudu prvního stupně přitom o nepostradatelnosti žalobce v této části podnikání svědčilo i postupné upadání nedostatečně zásobovaných prodejen žalobce za dobu jen několika málo let po jeho úrazu. V případě pořádání trhů žalobcem vyšlo však dle soudu prvního stupně v řízení najevo, že tato činnost nebyla závislá na osobní účasti žalobce a nebylo vyloučené ji provozovat prostřednictvím třetí osoby, která by ani nemusela mít zvláštní kvalifikaci. Žalobce se však této možnosti dle soudu prvního stupně s poukazem na nedůvěru vůči jakékoli hypotetické třetí osobě dobrovolně vzdal, a kromě toho přišel v roce 2000 o vlastnictví [jméno FO] [adresa], a tudíž na pozemku s ním souvisejícím by nemohl za stávajících podmínek trhy pořádat. Od poloviny roku 2000 by tedy dle soudu prvního stupně žalobce i bez ohledu na svůj zdravotní stav o 2/3 zisku z trhů přišel, aniž by na této skutečnosti měla jakýkoliv podíl dopravní nehoda, při které utrpěl úraz.

4. Při vyčíslení majetkové újmy v podobě ztráty na výdělku, která byla v důsledku úrazu utrpěného při dopravní nehodě žalobci způsobena, vyšel soud prvního stupně z toho, že „ekvivalentem“ výdělku žalobce coby osoby samostatně výdělečné činné je rozdíl mezi příjmy z podnikání a výdaji vynaloženými na dosažení těchto příjmů. Poukázal na to, že od počátku řízení byla otázka výše příjmů a výdajů žalobce jak v rovině tvrzení, tak v rovině dokazování problematická, neboť žalobce trval na neoddělitelnosti svých jednotlivých podnikatelských aktivit a co se týče výše příjmů v době před poškozením zdraví, odkazoval výhradně na své daňové přiznání. Teprve po prvním rozhodnutí odvolacího soudu a na základě opakovaného poučení rozdělil žalobce své jednotlivé podnikatelské činnosti zejména na nákup a prodej zboží a pořádání trhů a podáním ze dne 9. 5. 2023 doplnil i tvrzení ohledně příjmů a výdajů z těchto činností. Zisk z prodeje zboží za rok 1997 pak dle soudu prvního stupně činil částku 282 056 Kč, zisk z pořádání trhů za stejný rok částku 2 309 072 Kč, celkem tedy v roce 1997 dosáhl žalobce zisku 2 591 128 Kč. Z této částky soud prvního stupně vyšel při výpočtu průměrného výdělku žalobce před poškozením zdraví, který činil 7 099 Kč denně, respektive 216 094 Kč měsíčně. Po dobu pracovní neschopnosti žalobce v období od 12. 1. 1998 do 1. 1. 1999, kdy žalobce nemohl vykonávat žádnou podnikatelskou aktivitu, činila tak ztráta na výdělku žalobce podle soudu prvního stupně rozdíl mezi průměrným výdělkem žalobce před poškozením, tedy částkou 2 520 145 Kč, a vyplacenou nemocenskou za toto období ve výši 59 334 Kč, tedy částku 2 460 811 Kč.

5. Při výpočtu hypotetického zisku žalobce v období po skončení pracovní neschopnosti dále vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobce se v té době rozhodl dobrovolně opustit pořádání trhů, a pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku pro toto období byl proto soudem prvního stupně zohledněn pouze průměrný výdělek žalobce v době před poškozením dosahovaný v souvislosti s nákupem a prodejem zboží, který činil 773 Kč denně a tedy 23 530 Kč měsíčně. Dalšími pracovními neschopnostmi žalobce se již soud prvního stupně nezabýval s ohledem na to, že žalobce již objektivně nemohl pro poranění pohybového ústrojí po dopravní nehodě dále vykonávat podnikatelskou činnost spočívající v nákupu a prodeji zboží. Částku 282 056 Kč ročně pro jednotlivé roky dle příslušných nařízení vlády provádějících § 447 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. valorizoval a od valorizovaného výdělku (zisku) žalobce odečítal vyplacený invalidní důchod a fiktivní minimální mzdu (její část) dle nařízení vlády pro jednotlivé roky, pokud tuto fiktivní minimální mzdu (její část) nepřesáhl skutečně dosažený výdělek žalobce vyplývající z jeho daňových přiznání za roky 1999 až 2019. Tímto způsobem vypočetl soud prvního stupně náhradu za ztrátu na výdělku (zisku) žalobce za období od 2. 1. 1999 až do 30. 4. 2019, kdy žalobce začal pobírat starobní důchod a jen do této doby požadavek na náhradu za ztrátu na výdělku v tomto řízení uplatnil. Žalobci tak celkem za toto období přiznal částku 5 570 253 Kč.

6. S ohledem na žalovaným uplatněnou námitku promlčení zabýval se soud prvního stupně rovněž otázkou, nejsou-li žalobcem uplatňované nároky na zaplacení náhrady škody na zdraví promlčeny. V případě požadavku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti dospěl k závěru, že nad rámec částky 1 147 250 Kč je nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti promlčen, jelikož o výši tohoto dílčího nároku na náhradu škody na zdraví se žalobce dozvěděl vyplacením poslední dávky nemocenského za měsíc leden 1999, a od této doby mu běžela subjektivní dvouletá promlčecí doba k uplatnění nároku i k jeho rozšíření, která nepochybně v roce 2011, kdy svůj požadavek na zaplacení tohoto dílčího nároku na náhradu škody na zdraví rozšířil, uplynula. Promlčen pak byl zcela dle soudu prvního stupně rovněž nárok žalobce na zaplacení úroků z prodlení z tohoto dílčího nároku náhrady škody na zdraví, neboť ten byl uplatněn až v podání ze dne 7. 3. 2012, tedy po uplynutí promlčecí doby dle § 110 odst. 3 obč. zák.

7. Pokud jde o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti trvající od 2. 1. 1999, tak soud prvního stupně uzavřel, že řádně byl nárok žalobce na jednotlivá dílčí plnění vyčíslen až jeho podáním ze dne 28. 2. 2011, a to pro období let 1999 až 2009 v celkové částce 5 335 206 Kč, kdy následně podáním ze dne 17. 8. 2011 požadoval na této náhradě za stejné období žalobce více, celkem částku 54 523 741 Kč, kdy za promlčený by soud prvního stupně považoval rozdíl mezi těmito dvěma částkami, ale pokud ovšem jím vyčíslená výše náhrady za ztrátu na výdělku žalobce za toto období byla nižší než částka 5 335 206 Kč, nebyla tato úvaha pro výsledek sporu významná.

8. Za promlčené dále pokládal soud prvního stupně s odkazem na § 110 odst. 3 obč. zák. zákonné úroky z prodlení z nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za jednotlivé roky, a to až do doby 3 roků zpět před jejich uplatněním podáním ze dne 7. 3. 2012.

9. Dále se soud prvního stupně neztotožnil s námitkou žalobce, že by námitka promlčení ze strany žalovaného byla vznesena v rozporu s dobrými mravy a dospěl k závěru, že v dané věci nelze aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3367/13, neboť v daném případě měl žalobce již v době podání žaloby všechny podstatné informace i podklady pro specifikaci svého nároku k dispozici a tato specifikace na znaleckém posudku nezávisela.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 150 o. s. ř. a žádnému z účastníků ani vedlejší účastnici na straně žalovaného náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal. Povinnost k zaplacení poměrné části náhrady nákladů řízení placených státem uložil dle § 148 odst. 1 o. s. ř. pouze žalovanému a vůči žalobci státu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal s ohledem na jemu přiznané osvobození od soudních poplatků.

11. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali si včasná odvolání žalobce, žalovaný i vedlejší účastnice na jeho straně. Odvolání žalobce směřovalo proti výrokům rozsudku soudu prvního stupně II, IV a V, tedy proti těm výrokům rozsudku soudu prvního stupně, kterými byla žaloba zčásti zamítnuta a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků, odvolání žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně směřovala proti výrokům I a III rozsudku soudu prvního stupně, kterými bylo žalobě zčásti vyhověno.

12. Žalobce své odvolání odůvodnil tím, že soud prvního stupně po provedení potřebných důkazů tyto důkazy nesprávně interpretoval, a dospěl tak k nesprávným skutkovým zjištěním, přičemž rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá také na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce tedy nesouhlasil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.

13. Jde-li o skutkové závěry soudu prvního stupně, pak se žalobce ztotožnil s dílčím skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že jeho schopnost podnikat byla v době po úrazu znemožněna v důsledku poškození pohybového aparátu a že i jen samotné poškození pohybového aparátu vylučovalo možnost žalobce vykonávat jakoukoliv podnikatelskou aktivitu. Výhradu však měl k závěru, že oční problémy vedoucí k postupné ztrátě zraku neměly příčinu v samotné dopravní nehodě, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně je přesvědčen, že jeho oční problémy jsou v příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou.

14. Dále žalobce souhlasil s dílčím závěrem soudu prvního stupně, že v době po skončení pracovní neschopnosti nemohl nadále vykonávat žádnou ze svých podnikatelských aktivit a že činnost označovaná jako prodej zboží byla závislá na jeho osobní účasti. Rozhodně však nesouhlasil s dílčím závěrem soudu prvního stupně, že v případě pořádání trhů nebyla nutnost jeho osobní účasti prokázána a mohl se v této činnosti dát zastoupit třetí osobou, což neučinil pouze ze svých subjektivních důvodů, že nikomu nevěřil. Tento závěr dle žalobce nevyplývá z provedených důkazů, naopak dle jeho názoru bylo provedeným dokazováním prokázáno, že byl od samého počátku pro poúrazový stav neschopen vykonávat svoje podnikání, a tedy i zajišťovat svého eventuálního zástupce pro tuto činnost, pakliže by to vůbec bylo možné, což dle jeho názoru nebylo. Představa soudu prvního stupně ohledně možnosti osoby samostatně výdělečně činné postoupit své aktivity jiné osobě s tím, že současně nepřijde o svůj zisk, je dle něj nereálná. Zastoupení takové osoby si lze představit maximálně při jednotlivých dílčích úkonech, ale nikoli v celém rozsahu povinností podnikající osoby, navíc zastoupení si dle něj lze představit pouze na nějaké časově omezené období, ale nikoli pro situaci žalobce, který po úrazu natrvalo pozbyl zdravotní schopnost nadále se věnovat svému podnikání. Dle přesvědčení žalobce rovněž při organizování trhů byla nezbytná jeho osobní účast, bez jeho organizace trhy nemohly fungovat a vznikl by nekontrolovaný chaos. Tomu dle žalobce odpovídá i to, že o příjem z trhů přišel ihned po svém zranění při dopravní nehodě. Žalobce dále sice připustil, že v následujících letech po dopravní nehodě přišel o nemovitost v řízení označovanou jako „[právnická osoba]“, u které provozoval část svých trhů. Závěr soudu prvního stupně, že vinou toho skončila možnost žalobce mít zisk z této činnosti, však není dle něj správný, neboť trhy provozoval nejen v Karlových Varech, ale i v Ostrově na pozemcích, které doposud vlastní, a tedy zde mohl trhy i v dalších letech bez omezení provozovat, pokud by byl zdravý. Především ale i v roce 1998 stále vlastnil „[právnická osoba]“ a tamější pozemky tak mohl i v té době využívat, přesto v roce 1998 a v letech následujících příjmy z této činnosti klesly na nulu, z čehož je dle žalobce zřejmé, že důvodem ztráty zisku z této činnosti byl jen a pouze úraz, respektive jeho následky, které jej vyřadily z podnikatelské činnosti. Pokud by k dopravní nehodě nedošlo a zůstal by zdráv, je rovněž přesvědčen, že by o „[právnická osoba]“ nepřišel, a kdyby snad přišel, jistě by byl schopen zajistit si jiné místo k pořádání trhů na území Karlových Varů, aby mu tento zisk plynul i nadále.

15. Výhradu měl žalobce rovněž k dílčímu závěru soudu prvního stupně, že jeho průměrný výdělek v době před poškozením činil 2 591 128 Kč, neboť dle něj z předložených důkazů, na které poukázal, rozdíl mezi jeho příjmy a výdaji v roce 1997 dle daňového přiznání činil 4 271 084 Kč a podle jeho peněžního deníku 3 126 208,70 Kč. Dle přesvědčení žalobce by však mělo být vycházeno z údajů v daňovém přiznání, a tedy rozdíl mezi příjmy a výdaji za rok 1997 uvažován ve výši 4 271 084 Kč.

16. Jinak se žalobce ztotožnil se zjištěními soudu prvního stupně týkajícími se příjmů žalobce v následujících letech po předmětném úrazu a též výše vyplacených dávek nemocenské a invalidního důchodu, což vše bylo řádně doloženo, kdy dle něj soud prvního stupně správně vycházel při výpočtu také z postupu, který vypracovala JUDr. [jméno FO] za [právnická osoba]

17. Jde-li o právní závěry soudu prvního stupně, žalobce souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že v důsledku úrazu utrpěného při předmětné nehodě došlo k takovému poškození jeho nohy a páteře, že i bez onemocnění očí byly téměř vyloučeny všechny fyzické aktivity žalobce, tedy i možnost podnikat způsobem a v rozsahu jako v době před dopravní nehodou. Soud prvního stupně tak správně uvažoval o přiznání odškodnění v plné výši a nijak je nekrátil. I když má žalobce za to, že oční problémy, se kterými se od dopravní nehody potýká, vznikly v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, na správnost právních závěrů soudu prvního stupně tato skutečnost vliv nemá. Stejně jako se skutkovým závěrem ohledně jeho osobní účasti na podnikání v oblasti trhů a možnosti podnikat prostřednictvím třetí osoby, nesouhlasil žalobce v tomto rozsahu ani s právním hodnocením soudu prvního stupně s obdobnou argumentací. Dle něj postup okresního soudu, který při výpočtu ztráty na výdělku v letech po skončení pracovní neschopnosti k výdělku z pořádání trhů nepřihlížel, nemá oporu v zákonné úpravě ani v navazující judikatuře, neboť jeho závěr, že se dobrovolně rozhodl v době po úrazu z dopravní nehody opustit pořádání trhů a ztratit tento zisk, je nepodložený, a bylo by proti zdravému rozumu, aby se žalobce dobrovolně rozhodl vzdát výdělků z pořádání trhů, když tato činnost mu generovala nemalý zisk. Znovu zopakoval, že pokud jde o výši jeho průměrného výdělku před poškozením, měl soud prvního stupně vycházet z částky 4 271 084 Kč ročně, pokud by vycházel z daňového přiznání, případně z částky 3 126 208,70 Kč ročně, pokud by vycházel z peněžního deníku za příslušné období, a neměl tak chybně vycházet z částky průměrného výdělku žalobce před poškozením ve výši 2 591 128 Kč v době pracovní neschopnosti a ve výši 282 056 Kč v době po skončení pracovní neschopnosti.

18. Dále žalobce vyjádřil svůj nesouhlas s posouzením toho, že by prostřednictvím svého podání ze dne 28. 2. 2011 vyčíslil svůj nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za období od roku 1999 do roku 2009 na částku 5 335 026 Kč a v podání ze dne 17. 8. 2011 znovu vyčíslil svůj požadavek na náhradu za ztrátu na výdělku v těchto letech na celkovou částku 54 523 741 Kč, neboť jeho podání ze dne 28. 2. 2011 nebylo vyčíslením žalobou požadovaného nároku, ale pouze shrnutím tehdejší důkazní situace, prostřednictvím svého podání ze dne 28. 2. 2011 také nebral svoji žalobu ani zčásti zpět. Dále zopakoval, jak nakonec svůj nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za jednotlivé roky vyčíslil na celkovou částku 118 861 033 Kč.

19. Za nesprávnou považoval žalobce také úvahu soudu prvního stupně ohledně promlčení části jeho nároku, stejně tak jako části nároku na zaplacení úroků z prodlení, neboť námitka promlčení vznesená žalovaným byla dle něj vznesena v rozporu s dobrými mravy, kdy v té souvislosti poukázal na chování žalovaného a průběh daného řízení.

20. Nesprávně dle žalobce rozhodl soud prvního stupně také o náhradě nákladů řízení, pokud neaplikoval § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť mu při jeho aplikaci správně náhrada nákladů řízení měla být přiznána.

21. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud ve výrocích II a IV změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že podané žalobě ve zbytku požadovaných jistin náhrady za ztrátu na výdělku spolu se zákonnými úroky z prodlení zde vymezenými vyhoví a žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně aby rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

22. Žalovaný a vedlejší účastnice na jeho straně v rámci odůvodnění svých odvolání nejprve vzali svá odvolání zčásti zpět, a to proti výroku I napadeného rozsudku soudu prvního stupně zcela a ve vztahu k výroku III v rozsahu jistin přiznaných náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 2. 1. 1999 do 30. 4. 2019, předmětem podaného odvolání žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně tak zůstaly pouze úroky z prodlení přiznané výrokem III rozsudku soudu prvního stupně. V tomto rozsahu žalovaný a vedlejší účastnice na jeho straně svá odvolání odůvodnili tím, že žalobci nárok na úroky z prodlení nevznikl, neboť žalovaný se do prodlení ve smyslu § 517 obč. zák. nedostal. Dle žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně bylo povinností žalobce jako poškozeného vyčíslit své příjmy a výdaje před škodnou událostí a je také doložit, kdy k prokázání příjmů a výdajů nepostačuje předložení pouze daňového přiznání, neboť to není způsobilé prokázat skutečné příjmy a výdaje podnikatele. Právě s konkretizací příjmů a výdajů z podnikání před škodnou událostí měl žalobce po celou dobu řízení problém, ačkoliv byl od počátku řízení zastoupen advokátem, a lze dle žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně konstatovat, že neochota žalobce blíže popsat své podnikatelské aktivity byla jednou z hlavních příčin neustálého prodlužování soudního řízení. Žalobce na poučení soudu stran dotvrzení a prokázání rozhodujících skutečností reagoval velmi neochotně, kdy v té souvislosti žalovaný a vedlejší účastnice na jeho straně odkázali rovněž na odůvodnění předchozího zrušovacího usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2017, č. j. 10 Co 42/2017-602. O liknavosti žalobce při předložení rozhodných tvrzení a doložení důkazů k nim se ostatně zmínil i sám soud prvního stupně v napadeném rozsudku. Za situace, kdy si poškozený žalobce neplnil své povinnosti a nebylo možno objektivně posoudit, zda mu ztráta na výdělku vznikla a v jaké výši, nemohl žalovaný náhradu škody poskytnout, tudíž neporušil svoji povinnost plnit řádně a včas ve smyslu § 517 obč. zák., nedostal se do prodlení a žalobci nevznikl nárok požadovat úroky z prodlení (přinejmenším ne za období, které by předcházelo rozhodnutí soudu prvního stupně). Žalovaný a vedlejší účastnice na jeho straně dále setrvali na námitce promlčení nároku na úroky z prodlení, neboť ty žalobce uplatnil nejprve ve svém podání ze dne 7. 3. 2012, což uvedl i soud prvního stupně, který také správně aplikoval tříletou promlčecí dobu úroků z prodlení dle § 110 odst. 3 obč. zák., nicméně nezohlednil fakt, že běh promlčecí doby nároku na úroky z prodlení začíná dnem, kdy se dlužník ocitne v prodlení, a že se právo na úroky z prodlení promlčuje jako celek. Žalobce náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyčísloval a požadoval vždy na roční bázi, promlčecí doba pro uplatnění úroků z prodlení za určité roční období náhrady ztráty na výdělku začala tudíž běžet vždy následujícím dnem po uplynutí daného ročního období. Jestliže žalobce neuplatnil nárok na úroky z prodlení požadované k jistině náhrady za ztrátu na výdělku do 3 let, promlčel se nárok na úroky z prodlení z částky požadované za příslušný rok jako celek, a nelze je přiznat od 7. 3. 2009 do zaplacení, jak to učinil soud prvního stupně. Jako celek se takto nepochybně promlčely veškeré úroky z prodlení z náhrady za ztrátu na výdělku požadované žalobcem za období od 2. 1. 1999 do 31. 12. 2008. Žalovaný a vedlejší účastnice na jeho straně tedy navrhli, aby byl v rozsahu přiznaných úroků z prodlení rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změněn tak, že v tomto rozsahu bude žaloba zamítnuta.

23. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně namítl, že dle něj je rozhodnutí soudu prvního stupně v části napadené odvoláním žalovaného a vedlejší účastnice správné. Argumentace žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně je neopodstatněná, naopak dle žalobce úroky z prodlení měly mu být přiznány za další období, jak požaduje ve svém odvolání, a to i z toho důvodu, že námitka promlčení vznesená žalovanou stranou je v rozporu s dobrými mravy. Úvahu žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně ohledně toho, že se žalovaný do prodlení se zaplacením požadované náhrady nedostal, považuje žalobce za nesprávnou, neboť v podané žalobě vyčíslil denní ušlý zisk a požadoval hrazení renty v podobě ztráty na výdělku, výši svých příjmů před úrazem z dopravní nehody doložil daňovým přiznáním za rok předcházejí vzniku škodu a na vyžádání též peněžním deníkem za dané období, který měl k dispozici již soudem ustanovený znalec JUDr. [jméno FO], stejně tak žalovaný měl možnost se s těmito dokumenty seznámit. Ten ovšem od počátku nárok zcela popíral, a to nejen z důvodu tvrzené spoluviny žalobce na vzniku dopravní nehody, ale též popíral žalobcův nárok co do samotného základu a neprojevil snahu, byť i jen částečně, žalobci na této škodě něčeho uhradit. Žalobce rozhodně nebyl tím, kdo spor prodlužoval, vždy na výzvu soudu doložil, co bylo třeba, pouze soudu nedokázal uvést, jaké příjmy a výdaje přinášely jednotlivé podnikatelské aktivity, neboť takové rozlišení nebylo možné pro jejich provázanost, rozlišení bylo možné toliko ve vztahu k příjmům a výdajům z prodeje zboží, výrobků a služeb, kouzelnické činnosti, reprografické činnosti na straně jedné a z pořádání trhů na straně druhé. Navíc žalobce předložil vypracovaný výpočet ztráty na výdělku od [právnická osoba], JUDr. [jméno FO], kdy postup použitý v tomto výpočtu využil i soud prvního stupně. Výklad, který žalovaný používá, by nikdy nevedl k prodlení povinného, pokud by tento sporoval vzniklý nárok. Nicméně v řízení je zcela obvyklé, že se vede spor o výši nároku a o výklad jeho výpočtu s ohledem na skutkové okolnosti případu a předložené důkazy. Činit na základě této skutečnosti závěr, že se povinný nedostane do prodlení dříve, než je o nároku rozhodnuto soudem, není správný. Žalobce v řízení požaduje přiznat úroky z prodlení od samého počátku prodlení žalovaného s tím, že dle něj by nemělo být přihlédnuto k námitce promlčení pro její rozpor s dobrými mravy. Pokud soud prvního stupně k této argumentaci žalobce nepřihlédl a námitku žalovaného nepovažuje za rozpornou s dobrými mravy, pak jeho rozhodnutí ohledně doby, po kterou úroky z prodlení přiznal, je správné a námitky žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně nejsou důvodné.

24. V reakci na částečné zpětvzetí odvolání odvolací soud usnesením ze dne 6. 8. 2024, č. j. 61 Co 174/2024-1528, odvolací řízení o odvoláních žalovaného a vedlejší účastnice na straně žalovaného proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v období od 12. 1. 1998 do 1. 1. 1999 částku 1 147 250 Kč, a proti výroku III rozsudku soudu prvního stupně v tom rozsahu, v jakém byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 2. 1. 1999 do 30. 4. 2019 celkem částku 5 570 253 Kč jistin náhrady, částečně zastavil. Nadále tedy odvolací soud ve vztahu k odvoláním žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně pouze v rozsahu přiznaných úroků z prodlení v jeho výroku III.

25. Na podkladě včasných odvolání žalobce, žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně, po částečném zastavení odvolacího řízení o odvoláních žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně, přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených částech, postupem dle § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobce, žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně, jakož i k vyjádření žalobce k odvoláním žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně, a poté, co při jednáních odvolacího soudu dokazování v potřebném rozsahu zopakoval a doplnil, dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není a odvolání žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně jsou důvodná jen zčásti.

26. Úvodem odvolací soud předesílá, že jde o věc složitou, ve které řízení probíhá již po řadu let, nicméně dle názoru odvolacího soudu není v tomto rozhodnutí třeba reagovat na veškeré skutečnosti nastalé v průběhu tohoto řízení a veškerou argumentaci účastníků uplatněnou v jeho průběhu, pokud s ohledem na níže vyjádřený názor odvolacího soudu nakonec vliv na posouzení důvodnosti uplatněné žaloby nemá.

27. Odvolací soud ve vztahu k průběhu tohoto řízení do doby vydání prvního rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24. 10. 2016, č. j. 16 C 183/2012-485, a jeho doplňujícího rozsudku ze dne 24. 5. 2017, č. j. 16 C 183/2012-549, plně odkazuje na odůvodnění svého zrušovacího usnesení ze dne 30. 8. 2017, č. j. 10 Co 42/2017, 10 Co 240/2017 – 602. Tímto zrušovacím usnesením odvolací soud zrušil výše uvedené rozsudky soudu prvního stupně z důvodu jejich nepřezkoumatelnosti a soudu prvního stupně uložil, jak v řízení dále postupovat, kdy pro stručnost opět odvolací soud na tomto místě na odůvodnění tohoto usnesení ve vztahu k pokynům soudu prvního stupně odkazuje.

28. Soud prvního stupně poté v intencích pokynů odvolacího soudu postupoval, žalobce vedl k doplnění jeho tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání, dokazování také ve významném rozsahu doplnil a s ohledem na změnu v obsazení soudu také (převážně) zopakoval, a na jeho podkladě pak ve věci rozhodl napadeným rozsudkem.

29. Žalobce v dalším průběhu řízení před soudem prvního stupně dále specifikoval postupně jednotlivé dílčí nároky na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za roky 2015 až 2019 (do 30. 4. 2019), a celkem nakonec požadoval na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti v období od 12. 1. 1998 do 1. 1. 1999 zaplatit částku 4 063 829 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 2. 1. 1999 do zaplacení a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za roky 1999 (od 2. 1. 1999) až 2019 (do 30. 4. 2019) celkem částku 114 797 204 Kč s příslušenstvím, tedy opět se zákonnými úroky z prodlení. Tyto změny žaloby soud prvního stupně usnesením ze dne 8. 8. 2022, č. j. 16 C 183/2012–1272, připustil, a předmět tohoto řízení byl takto vymezen.

30. Odvolací soud dále předesílá, že nároky na náhradu škody na zdraví uplatněné žalobcem v této věci se řídí zákonem č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.), neboť nehoda, při které došlo k poškození zdraví žalobce, se stala dne 12. 1. 1998 (k tomu srov. přechodná ustanovení § 3028 a § 3079 zákona č. 89/2012 Sb.).

31. Odvolací soud nepovažuje nyní již za nutné podrobněji se zabývat původně uplatněnými námitkami ze strany žalovaného či vedlejší účastnice na jeho straně ohledně průběhu dopravní nehody dne 12. 1. 1998, při které došlo k poškození zdraví žalobce, v důsledku kterého jsou jím nároky na náhradu za ztrátu na výdělku (zisku) požadovány, a případného podílu (spoluzavinění) žalobce na ní, jelikož má za to, že v průběhu řízení byla tato otázka jednoznačně vyřešena a ostatně nyní již ani žádné námitky ze strany žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně k této otázce vznášeny nejsou.

32. Odvolací soud tudíž jen stručně shrnuje, že v dané věci bylo prokázáno, že dne 12. 1. 1998 došlo k dopravní nehodě, kdy zaměstnanec žalovaného [jméno FO] jako řidič nákladního vozidla s přívěsem za snížené viditelnosti vjel z vedlejší silnice na hlavní čtyřproudovou rychlostní silnici nájezdem dovolujícím odbočení pouze vpravo, nedovoleným způsobem vjel příčně přes hlavní silnici na střední dělicí pás v úmyslu odbočit vlevo do protisměru, přitom nedal přednost vozidlu řízenému žalobcem, jedoucím po hlavní silnici, které tak narazilo do přívěsu soupravy a došlo ke zranění žalobce. [jméno FO] se svým riskantním manévrem dopustil hrubého porušení § 20 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích. Jeho jednání bylo kvalifikováno jako (nedbalostní) trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Odpovědnost za následky této dopravní nehody nese žalovaný, jehož zaměstnanec přijel z vedlejší silnice a nedal přednost žalobci přijíždějícímu po hlavní silnici. Způsob jízdy vozidla žalobce přitom v žádném případě nebyl srovnatelný s nedáním přednosti v jízdě, nebyl bezohledný ani riskantní a nebylo prokázáno, že by žalobce výrazně překročil povolenou či přiměřenou rychlost, a tím podstatně ztížil či znemožnil řidiči nákladní soupravy, aby dostál své povinnosti dát mu přednost v jízdě. Řidič [jméno FO] tedy svým manévrem vytvořil náhlou a zcela neočekávatelnou překážku, kterou žalobce nemohl předvídat, a tedy rychlost vozidla žalobce v době před střetem byla přiměřená předvídatelným okolnostem silničního provozu, a nelze tak dospět k závěru, že i žalobce v rozporu s § 16 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb. jel rychlostní nepřiměřenou. V daném případě tedy bylo rozhodující a podstatnou příčinou dopravní nehody jednání řidiče [jméno FO], a naopak účast žalobce na střetu byla natolik nepatrná, že spoluzodpovědnost za škodu na jeho straně vůbec nezakládá.

33. Ke shodnému závěru přitom dospěl odvolací soud ve věci týchž účastníků, ve které byly projednávány jen jiné dílčí nároky na náhradu škody na zdraví žalobce z téže dopravní nehody, ve svém rozsudku ze dne 25. 9. 2018, č. j. 11 Co 64/2018-1158, přičemž odvolací soud v této věci neshledává žádný důvod se od těchto závěrů odchylovat, neboť je považuje za zcela správné a odpovídající zjištěnému skutkovému stavu věci, kdy jak již shora uvedeno, žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného nyní již spoluzavinění žalobce na dopravní nehodě ani nenamítají.

34. Pasivní věcná legitimace žalovaného je v dané věci rovněž jednoznačně dána s ohledem na skutečnost, že předmětná dopravní nehoda byla způsobena při provozu (motorového) vozidla, jehož provozovatelem byl žalovaný, a to zaměstnancem žalovaného, aniž by šlo o exces z rámce plnění jeho pracovních úkolů, který by zakládal jeho vlastní přímou odpovědnost. Ve smyslu § 420 odst. 2 obč. zák. se tak jednání zaměstnance žalovaného přičítá přímo žalovanému, který je tudíž osobou odpovědnou za škodu vzniklou žalobci při předmětné dopravní nehodě nejen podle § 427 a násl. obč. zák. jako provozovatel (motorového) vozidla, jehož provozem byla škoda způsobena, ale rovněž dle § 420 odst. 1 obč. zák. z důvodu zaviněného porušení právní povinnosti jeho zaměstnancem jako řidičem předmětného vozidla. Ostatně ani v tomto ohledu žalovaný a vedlejší účastnice na jeho straně nic nenamítají a odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu žalobci přijímají.

35. Žalobce je dále bezpochyby v daném sporu aktivně legitimován, neboť je tím, u koho došlo při dopravní nehodě k poškození zdraví, a tím vzniku škody na zdraví na jeho straně. Žalobce je tak oprávněn uplatňovat nároky z titulu náhrady škody na zdraví proti žalovanému, kdy v tomto řízení jsou jím uplatněny a projednávány dílčí nároky náhrady škody na zdraví ve smyslu § 445 až § 447 obč. zák., tedy náhrada za ztrátu na výdělku (zisku), ke které u žalobce v důsledku poškození jeho zdraví při dopravní nehodě dle jeho tvrzení došlo.

36. Odvolací soud dále vychází z toho, že náhradou za ztrátu na výdělku (zisku) ve smyslu § 445, § 446 a § 447 obč. zák. se neodškodňuje samotná neschopnost výkonu práce (podnikání), ale jde o náhradu majetkové újmy, tedy určitého majetkového přínosu, o nějž poškozený v příčinné souvislosti s úrazem přišel, a povinnost tvrzení a následně i povinnost důkazní se tedy vztahuje také k výši ztráty, kterou poškozený utrpěl. Nicméně i sama neschopnost výkonu práce (podnikání) v příčinné souvislosti s poškozením zdraví při úrazu musí být tvrzena a prokázána, neboť pouze tehdy může být vlastní majetková újma v příčinné souvislosti s úrazem.

37. Pokud jde o rozsah poškození zdraví žalobce při dopravní nehodě, odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně ohledně rozsahu poškození pohybového aparátu žalobce a v podrobnostech v tomto směru odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku ohledně zjištění tohoto poškození. Stejně souhlasí s jeho závěrem, že příčinná souvislost mezi očním onemocněním žalobce a úrazem při dopravní nehodě prokázána nebyla, respektive bylo naopak prokázáno, že oční onemocnění žalobce v příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou není, a i v tomto případě na odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje.

38. Odvolací soud dokazování ohledně otázky příčinné souvislosti mezi očním onemocněním žalobce a úrazem způsobeným mu při dopravní nehodě dne 12. 1. 1998 neopakoval ani nedoplňoval, neboť to přes námitky žalobce uplatněné v jeho odvolání nepovažoval za nutné, pouze s výjimkou toho, že sám provedl k důkazu rozsudky Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 10. 2022, č. j. 16 C 7/99-1520, a Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2023, č. j. 11 Co 5/2023-1670, ve kterých soudy v rámci rozhodování o jiných dílčích nárocích na náhradu škody na zdraví žalobce otázku příčinné souvislosti mezi očním onemocněním žalobce a úrazem při dopravní nehodě dne 12. 1. 1998 rovněž řešily a vyřešily opět se závěrem, že v příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou oční onemocnění žalobce není. Vzhledem k tomu, že závěry soudů v obou těchto rozsudcích jsou účastníkům známy, odvolací soud pro stručnost na odůvodnění těchto rozhodnutí odkazuje, a pouze dodává, že jde aktuálně o pravomocná rozhodnutí, byť rozhodnutí odvolacího soudu bylo žalobcem napadeno včasným dovoláním, ve kterých soudy tuto předběžnou otázku vyřešily po rozsáhle provedeném dokazování, a tudíž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nemá nyní důvod se od těchto závěrů odchylovat, neboť žalobce uplatňuje stále stejnou argumentaci a odkazuje na stejné důkazy, které již byly ve výše zmíněných rozsudcích zhodnoceny.

39. Jinou otázkou než vlastní rozsah poškození zdraví žalobce při předmětné dopravní nehodě je ovšem to, zda toto poškození zdraví vedlo u žalobce ke ztrátě schopnosti (způsobilosti) vlastním podnikáním či prací získat i po úraze dne 12. 1. 1998 výdělek. V tomto směru nepovažuje odvolací soud závěr soudu prvního stupně ohledně úplné ztráty schopnosti (způsobilosti) žalobce v důsledku poškození pohybového aparátu získat po předmětném úrazu výdělek podnikáním (či jinou prací) za správný, neboť zde vznikají významné pochybnosti o tom, zda žalobce tuto způsobilost zcela pozbyl a byl zcela z možnosti podnikání po svém úrazu vyřazen.

40. Tyto pochybnosti plynou jednak z toho, že pokles jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti zjišťovaný příslušnými správami sociálního zabezpečení v rámci hodnocení invalidity žalobce, jak to správně soud prvního stupně provedeným dokazováním zjistil, nebyl shledán jako úplný, nýbrž jen jako částečný, a to nejprve od 23. 5. 2000 jako pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33 %, který ale nedosahuje 66 % (dne 19. 11. 2002 uveden pokles konkrétně o 45 %, dne 4. 9. 2003 a 10. 11. 2005 o 50 %, dne 2. 12. 2008 o 60 %), kdy ovšem rozhodující příčinou poklesu bylo progredující oční onemocnění, a teprve s účinností od 29. 11. 2011 byl pokles jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti shledán jako 70%, ovšem opět zejména v důsledku očního onemocnění žalobce (postižení zraku), které v příčinné souvislosti s poškozením jeho zdraví při dopravní nehodě není.

41. Vedle toho významné pochybnosti vzbuzuje i to, že žalobce po celou dobu po úrazu nadále vyvíjel svoji podnikatelskou činnost, a to zejména v letech bezprostředně následujících po dopravní nehodě stále ve významném rozsahu (v prvních letech po úrazu ještě s několika milionovým či mnohasettisícovým obratem při současném stále vysokém stavu zásob), jak to vyplynulo z peněžního deníku žalobce za rok 1998, daňových přiznání k dani z příjmů fyzických osob žalobce, případně i jeho manželky, pokud byly k dispozici, či opisu údajů z daňových přiznání žalobce k dani z příjmů fyzických osob za roky 1998 až 2019, které odvolací soud k důkazu zopakoval (v roce 1998 příjmy žalobce podle daňového přiznání činily 1 810 555 Kč a výdaje 2 312 842 Kč, podle peněžního deníku příjmy činily 3 621 019,70 Kč a výdaje 3 973 051 Kč, v roce 1999 činily příjmy žalobce 1 937 255 Kč a jeho manželky jako spolupracující osoby také 1 937 255 Kč, celkem tedy 3 874 510 Kč, a výdaje žalobce 2 065 265 Kč a jeho manželky 2 089 069 Kč, celkem tedy 4 154 333 Kč, stav zásob na začátku zdaňovacího období činil 3 787 584 Kč a na jeho konci 3 710 275 Kč, v roce 2000 činily příjmy žalobce 1 352 856 Kč a jeho manželky jako spolupracující osoby 1 352 856 Kč, celkem tedy 2 705 712 Kč, a výdaje žalobce 1 204 354 a jeho manželky 1 207 316 Kč, celkem tedy 2 411 670 Kč, stav zásob na začátku zdaňovacího období činil 3 710 275 Kč a na jeho konci 2 657 083 Kč, v roce 2001 činily příjmy žalobce 981 333 Kč a výdaje 907 660 Kč, v roce 2002 činily příjmy žalobce 541 404 Kč a výdaje 746 162 Kč).

42. I když odvolací soud nepovažuje závěr soudu prvního stupně ohledně úplné ztráty schopnosti soustavné výdělečné činnosti (způsobilosti podnikat) žalobce již jen z důvodu poškození jeho pohybového aparátu při dopravní nehodě za nepochybný, přesto nebylo třeba pro rozhodnutí odvolacího soudu tento závěr soudu prvního stupně přehodnotit a jinak uzavřít o tom, v jakém přesném rozsahu žalobce v důsledku postižení pohybového aparátu schopnost nadále podnikat (schopnost soustavné výdělečné činnosti) ztratil. Odvolací soud proto rovněž k této otázce dokazování provedené před soudem prvního stupně více neopakoval ani nedoplňoval, neboť ani jiný závěr odvolacího soudu než soudu prvního stupně by na rozhodnutí odvolacího soudu nic nezměnil. Dle názoru odvolacího soudu by tudíž další dokazování ohledně této otázky bylo procesně nehospodárné, nadbytečné a vedlo jen ke zbytečnému oddálení rozhodnutí ve věci.

43. Jinak řečeno, i v případě, pokud by byl závěr soudu prvního stupně správný, a tedy žalobce skutečně v důsledku již jen poškození pohybového aparátu při dopravní nehodě dne 12. 1. 1998 schopnost podnikat (schopnost soustavné výdělečného činnosti) po svém úrazu zcela ztratil, nic by to nezměnilo na závěru odvolacího soudu, že žalobě ani v takovém případě není možné vyhovět nad rámec toho, co bylo již žalobci soudem prvního stupně pravomocně na jistině náhrady za ztrátu na výdělku přiznáno, a naopak i v případě závěru, že v důsledku poškození pohybového aparátu pozbyl žalobce schopnost po úrazu podnikat (schopnost soustavné výdělečné činnosti) jen zčásti, bylo by rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně přiznaných jistin náhrady za ztrátu na výdělku stejné.

44. Z pohledu odvolacího soudu se tak stěžejním stalo posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně ohledně toho, jakého zisku žalobce z podnikání dosahoval před svým úrazem a zda se na poklesu tohoto zisku po úrazu žalobce podílely ještě jiné skutečnosti než jen poškození zdraví žalobce způsobené mu při dopravní nehodě.

45. Odvolací soud předně souhlasí se soudem prvního stupně, že v případě podnikatele je sice jedním z podkladů pro určení výše jeho zisku jeho daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za příslušné kalendářní období, ovšem nejde o podklad jediný a rozhodující, jak se mylně domnívá žalobce (v souladu s § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. je v případě podnikatele třeba při určení průměrného výdělku vycházet z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání). Údaje uvedené v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob nejsou totiž (vždy) způsobilé prokázat skutečné příjmy a výdaje podnikatele, a nejsou a nemohou proto být jediným hlediskem pro určení výše průměrného výdělku (zisku) podnikatele, nýbrž jen východiskem a jen jednou z okolností, z níž lze vycházet při určení průměrného výdělku poškozeného podnikatele (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2026/98). Způsob zjišťování výše ušlého zisku podnikatele závisí v každém jednotlivém případě na skutkových tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn, tedy na tvrzeních o konkrétních okolnostech, z nichž dovozuje, že by v zažalovaném období (nebýt úrazu) dosáhl při svém podnikání zisku, o který přišel. Významná pro vymezení nároku mohou být např. tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, které měl pro rozhodnou dobu sjednány, o pravidelně se opakujících obchodních příležitostech, o něž v té době přišel, popřípadě (pokud předpokládané příjmy byly dosaženy i bez jeho osobního přičinění) o snížení zisku z podnikání o prostředky vynaložené na mzdu nebo na jiný příjem osoby, která v tomto období vykonávala za poškozeného činnost k dosažení zisku, zatímco předtím tyto prostředky nebyly vynakládány (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1995/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 474/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2335/2011).

46. Správnost tohoto závěru soudu prvního stupně je podtržena tím, že na podnikání žalobce participovala jako spolupracující osoba rovněž jeho manželka, jak bylo v řízení nepochybně prokázáno, a v souvislosti s tím také jako spolupracující osoba uplatňovala část příjmů a výdajů z podnikání žalobce v rámci vlastního přiznání k dani z příjmů fyzických osob, a to rovněž v rozhodném roce 1997. Nelze tak v žádném případě souhlasit s tím, že by samotné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob žalobce za rok 1997 skýtalo dostatečný podklad pro závěr ohledně příjmů a výdajů žalobce jako podnikatele, respektive že by v tomto směru mělo skutečně vypovídací hodnotu, jak to žalobce namítá.

47. Odvolací soud dále souhlasí se soudem prvního stupně, že příjmy a výdaje, a tedy rovněž zisk žalobce bylo třeba zjistit právě v kalendářním roce 1997, tedy v roce předcházejícím úrazu žalobce dne 12. 1. 1998, jelikož kalendářní rok byl účetním obdobím, ve kterém se zisk žalobce zjišťoval, a tudíž pouze porovnáním příjmů a výdajů v příslušném kalendářním roce je možné určit, jakého zisku žalobce dosáhl. Nelze tak tudíž činit za kratší ani za delší časové období, neboť by to způsobu vykazování příjmů a výdajů žalobce neodpovídalo. V poměrech posuzované věci tak bylo nutné posoudit skutečné příjmy a výdaje žalobce v roce 1997, a to na podkladě všech jím předložených dokladů, zejména tedy rovněž peněžního deníku a jednotlivých účetních dokladů.

48. Odvolací soud dále akceptuje rozdělení zisku žalobce mezi činnost označenou soudem prvního stupně jako „prodej zboží“ (ta zahrnuje prodej zboží, výrobků a služeb, kouzelnickou činnost a reprografickou činnost) a „pronájem – provozování trhů“, neboť podrobnější rozlišení na jednotlivé druhy činnosti vykonávané živnostensky žalobcem rovněž dle názoru odvolacího soudu provést nelze s ohledem na způsob vedení účetní evidence žalobcem, kde jednotlivé příjmy a náklady více rozlišeny nebyly.

49. K otázce příjmů a výdajů žalobce bylo soudem prvního stupně provedeno rozsáhlé dokazování, které bylo zčásti v potřebném rozsahu odvolacím soudem zopakováno, neboť odvolací soud má za to, že závěr soudu prvního stupně ohledně zisku žalobce v roce 1997 není správný.

50. Soud prvního stupně sice potřebné dokazování provedl, ale nezhodnotil je dle názoru odvolacího soudu správně a dle názoru odvolacího soudu nesprávně vyšel z toho, že zisk žalobce v roce 1997 z prodeje zboží činil 282 056 Kč. Při jednání soudu prvního stupně dne 8. 8. 2023 byla sice tato skutečnost učiněna ze strany žalovaného nespornou, kdy soud může dle § 120 odst. 3 o. s. ř. vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, nicméně tak učinit nemusí, zejména pokud z provedených důkazů vyplývá něco jiného.

51. V poměrech posuzované věci přitom nelze přehlédnout, že to byl soud prvního stupně, který při jednání dne 8. 8. 2023 shrnul tvrzení žalobce ohledně výše jeho příjmů a výdajů v roce 1997, přitom vyjádřil pochybnost ohledně zohlednění nákladů na leasing, nicméně sám žalobce ve svém podání ze dne 9. 5. 2023 přímo částku 282 056 Kč jako zisk z „prodeje zboží“ neuváděl, uváděl jen celkovou výši zisku dle peněžního deníku 3 679 645,28 Kč, a stále trval na tom, že jeho zisk by měl být vypočten z jeho daňového přiznání, a to ve výši 4 271 084 Kč. Lze tudíž dle odvolacího soudu i z tohoto pohledu stěží uvažovat o shodných tvrzeních účastníků ohledně zisku žalobce v roce 1997, která by mohl soud prvního stupně za svá skutková zjištění vzít.

52. Soud prvního stupně dále ve svém shrnutí tvrzení žalobce nijak nezohlednil skutečnost, která z provedeného dokazování vyšla najevo (zejména zpráva [právnická osoba] ze dne 24. 5. 2018 a její vyjádření ze dne 5. 9. 2018, které odvolací soud k důkazu také zopakoval), že do příjmů žalobce za rok 1997 v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob (žalobce a jeho manželky) byly zahrnuty i nespotřebované rezervy ve výši 527 407 Kč, tedy příjmy vytvořené v předcházejících letech a ponechané jako rezerva na výdaje v budoucích letech, a to s ohledem na to, že tato rezerva nebyla použita. Částka 527 407 Kč tedy nepředstavuje příjem žalobce za rok 1997, nýbrž příjem vytvořený jím již v předchozích letech a pouze účetně pro účely zdanění zahrnutý do příjmů za rok 1997. Jako příjem za rok 1997 nelze proto takový příjem počítat, neboť jej žalobce ve skutečnosti v tomto roce nedosáhl, a je tedy třeba o tuto částku příjem zahrnutý do daňového přiznání k dani z příjmů za rok 1997 snížit. Soud prvního stupně však nesprávně s touto částkou 527 407 Kč uvažoval jako s příjmem žalobce za rok 1997 v souvislosti s předmětem jeho činnosti „prodej zboží“, neboť rovněž žalobce tuto částku jako součást svého příjmu uváděl, což soud prvního stupně vedlo k závěru, že v předmětu činnosti „prodej zboží“ dosáhl žalobce v roce 1997 zisku 282 056 Kč.

53. Ve skutečnosti ale veškeré příjmy žalobce za rok 1997 (vytvořené v tomto roce) s výjimkou příjmů z pronájmu – provozování trhů činily podle jeho peněžního deníku, který odvolací soud k důkazu provedl, včetně žalobcem předložených účetních dokladů za tento rok, jen částku 3 434 294,58 Kč, zatímco výdaje (bez odpisů) s výjimkou výdajů na provozování trhů (42 188 Kč) částku 4 460 069,70 Kč, a to s připočtením nákladů leasingu ve výši 187 006 Kč, ale po odpočtu výdajů v podobě provozních nákladů (režie) vztahujících se k [jméno FO] [Anonymizováno] (510 586,60 Kč) a [Anonymizováno] [Anonymizováno] (82 831,12 Kč), které souvislost s příjmy z prodeje zboží neměly (resp. minimálně nemusely mít), pak výdaje činily částku 3 866 651,98 Kč, a tedy rozdíl mezi těmito příjmy a výdaji představoval ztrátu ve výši 432 357,40 Kč. Ve skutečnosti tak žalobce nedosáhl v roce 1997 v této činnosti žádného zisku, ale naopak ztráty ve výši 432 357,40 Kč.

54. Odvolací soud k této otázce dodává, že v případě podávání daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob žalobcem i jeho manželkou jako spolupracující osobou je třeba vyjít z příjmů i výdajů uvedených v obou daňových přiznáních za rok 1997, které odvolací soud k důkazu provedl, s výše popsanými korekcemi, čemuž opět odpovídá zjištěná ztráta v předmětu podnikání žalobce označované soudem prvního stupně jako prodej zboží ve výši 432 356 Kč; rozdíl je dán zaokrouhlováním v daňových přiznáních (příjmy uvedené v obou daňových přiznáních činily celkem 3 964 373 Kč, správně mělo být ale uvedeno bez početní chyby celkem 3 961 702 Kč, a po odpočtu částky nespotřebované rezervy 527 407 Kč šlo o částku 3 434 295 Kč, výdaje uvedené v obou daňových přiznáních činily bez odpisů částku 4 460 069 Kč a po odpočtu částek 510 586,60 Kč a 82 831,12 Kč šlo po zaokrouhlení o částku 3 866 651 Kč; pokud by šlo čistě jen o rozdíl mezi evidovanými příjmy a výdaji podle § 7 zákona o daních z příjmů bez odpisů v obou daňových přiznáních, šlo by dokonce o ztrátu ve výši 495 696 Kč; jinak žalobce ve svém daňovém přiznání za rok 1997 uvedl ve výkazu příjmů a výdajů příjmy za prodej zboží, výrobků a služeb a ostatní příjmy ve výši 3 447 015 Kč a výdaje na nákup materiálu a zboží, mzdy, platby pojistného a provozní režie ve výši 4 271 890 Kč, tedy rozdíl činil ztrátu ve výši 824 875 Kč).

55. Vedle toho byly v roce 1997 uplatňovány jako položka snižující základ daně odpisy v celkové výši 4 415 556, z toho odpisy nemovitostí ve výši 4 337 744 Kč. Pokud by byly tyto odpisy zohledněny, byla by ztráta žalobce v roce 1997 ještě významně vyšší. Nicméně odvolací soud při své úvaze k těmto odpisům nepřihlížel, neboť v případě odpisů vztahujících se k nemovitostem označovaným jako „[právnická osoba] [Anonymizováno] [adresa]“ neměly být již prováděny a také nebyly podloženy zaplacením kupní ceny těchto nemovitých věcí (dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1525/2014, by při zjišťování zisku podnikatele mělo být přihlíženo též k odpisům hmotného majetku uplatněným v jeho přiznání k dani z příjmů, jestliže jsou tyto odpisy spojeny s úplatným pořízením hmotného majetku, který je potřebný k jeho podnikatelské činnosti a k dosahování příjmů z ní). Maximálně by tedy mohly být zohledněny odpisy vztahující se k nemovitým věcem v Ostrově a k movitým věcem, a to v případě, že by s nimi bylo v rámci zjišťování zisku žalobce uvažováno i v době po úrazu, tedy v roce 1998 a následujících. Vzhledem k tomu, že v roce 1998 uplatněné odpisy činily částku 134 534 Kč, mohlo by být v této výši uvažováno o zohlednění odpisů i v roce 1997, což by však na výsledek tohoto sporu žádný vliv nemělo, neboť by došlo jen k prohloubení ztráty z této části podnikatelské činnosti žalobce v roce 1997, resp. při jejich nezohlednění v roce 1998 jen ke snížení ztráty v tomto roce (ztráta u žalobce byla v roce 1998 vykázána ve výši 502 287 Kč).

56. Pokud by tedy mělo být vycházeno při určení ztráty na výdělku žalobce ze zisku v roce 1997 v předmětu jeho činnosti (podnikání) „prodej zboží“, pak by muselo být vycházeno z toho, že žalobci žádný výdělek (zisk) neušel, jelikož v roce 1997 dosáhl v tomto předmětu svého podnikání výrazné ztráty.

57. Jde-li o příjmy z činnosti označované jako příjmy z pronájmu – provozování trhů (příjmy z pronájmu dle § 9 zákona o dani z příjmů dle daňového přiznání žalobce za rok 1997), pak tyto příjmy měly v roce 1997 (podle daňového přiznání i podle peněžního deníku žalobce) dosáhnout částky 2 886 340,47 Kč (resp. po zaokrouhlení v daňovém přiznání 2 886 340 Kč) a výdaje s nimi spojené měly činit dle žalobce 42 188 Kč (v daňovém přiznání byly výdaje uplatněny procentem z příjmů ve výši 577 268 Kč). Do nákladů v tomto předmětu podnikání žalobce by však bylo možné dle názoru odvolacího soudu zahrnout ještě provozní režie „[jméno FO]“, které v roce 1997 činily 510 586,60 Kč, neboť právě pozemky nabyté žalobcem v roce 1996 spolu s budovami „[jméno FO]“ k provozování trhů sloužily, nemovité věci tvořily jeden funkční celek, proto bylo možné režijní a provozní náklady vztahující se k „[jméno FO] domu“ do nákladů v tomto předmětu činnosti započítat. Zisk z provozování trhů by tak v roce 1997 činil 2 333 565,87 Kč, ale s ohledem na to, že příjmy z provozování trhů v Karlových Varech nebylo možné dle názoru odvolacího soudu zohlednit vůbec, jak bude dále zdůvodněno, nebyla ale ani tato úvaha pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.

58. Pokud by vyšel odvolací soud z příjmů a výdajů vykazovaných v peněžním deníku v jejich souhrnu, pak by rozdíl mezi příjmy a výdaji žalobce za rok 1997 činil zisk ve výši 2 005 383,35 Kč (příjmy celkem činily 6 320 635,05 Kč a výdaje – bez odpisů – činily celkem částku 4 315 251,70 Kč, v nich ale není zahrnut náklad na leasing ve výši 187 006 Kč, při zohlednění i tohoto nákladu by celkový rozdíl mezi příjmy a výdaji, a tedy zisk žalobce, činil v roce 1997 částku 1 818 377,35 Kč).

59. S ohledem na výše uvedené nemůže být v žádném případě správná úvaha žalobce, že by mělo být vycházeno při výpočtu jeho ztráty na výdělku ať už po dobu trvání pracovní neschopnosti či po jejím skončení z částky 4 271 084 Kč, vycházející z rozdílu mezi příjmy a výdaji uvedenými v daňovém přiznání žalobce k dani z příjmů fyzických osob za rok 1997, jelikož daňové přiznání žalobce za rok 1997 skutečné příjmy a výdaje žalobce neprokazuje již jen s ohledem na to, že jako spolupracující osoba vykazovala část příjmů a zejména převážnou část výdajů i jeho manželka. Správným nicméně není ani výpočet zisku žalobce provedený jím podle jeho peněžního deníku, podle kterého by měl činil rozdíl mezi jeho příjmy a výdaji částku 3 126 208,70 Kč, neboť ani to skutečnému rozdílu v příjmech a výdajích žalobce dle peněžního deníku za rok 1997 neodpovídá (jelikož žalobce nesprávně do těchto příjmů započítává i částku 527 407 Kč, která ale příjem za rok 1997 nepředstavuje, a dále do nákladů nezapočítává náklad leasingu a náklady na provozní režie „[jméno FO]“ a „[jméno FO]“).

60. K otázce příjmů z předmětu jeho podnikání „prodej zboží“ je třeba dále dodat, že žalobce ani před úrazem nepodnikal výlučně sám, nýbrž za pomoci své manželky jako spolupracující osoby a zaměstnanců, kteří pro něj mohli vykonávat činnost i v případě, pokud sám již s ohledem na své zdravotní omezení nebyl schopen dříve vykonávanou činnost zastat (pouze s výjimkou kouzlení, kde byl žalobce skutečně zcela nezastupitelný). Jakkoli tedy osobní účast žalobce na jeho podnikání v případě prodeje zboží (prodej zboží a reprografické služby) byla významná, mohla být dle názoru odvolacího soudu nahrazena, byť při nárůstu výdajů na mzdy zaměstnanců, a nebyla tedy dle názoru odvolacího soudu zcela nenahraditelná. Pro možnost pokračovat v podnikání žalobce i za pomoci rodinných příslušníků (byť třeba až od roku 2002), případně i jako zaměstnanců, svědčí rovněž to, že dcera žalobce [jméno FO] nyní v původně žalobcem provozované provozovně (prodejně) v Ostrově v domě ve vlastnictví žalobce a jeho manželky sama ve stejném oboru podnikání jako žalobce podniká od 8. 7. 2002, jak to odvolací soud zjistil z výpisu z živnostenského rejstříku, který k důkazu provedl.

61. Na závěr odvolacího soudu však ani tato úvaha zásadní vliv nemá, jelikož tato činnost žalobce byla nejen v roce 1997, ale i v roce 1996 ztrátová, jak se to podává z části daňového přiznání žalobce za rok 1996, které odvolací soud také k důkazu provedl (podle tohoto daňového přiznání příjmy žalobce činily 3 179 601 Kč a jeho výdaje 4 310 773 Kč, vykázána jím byla ztráta ve výši 1 131 172 Kč).

62. K otázce příjmů z předmětu činnosti (podnikání) žalobce označovaného jako pronájem – pořádání trhů, je třeba dále uvést, jak na to ostatně poukázal již soud prvního stupně, že žalobcem předkládané doklady ohledně příjmů z těchto trhů za rok 1997 neodpovídají částce těchto příjmů uvedené v daňovém přiznání a v peněžním deníku žalobce, neboť jejich součet představuje jen částku 2 496 700 Kč (s DPH) a doklady ze dne 23. 7., 9. 6., 3. 6., 14. 5. a 3. 5. 1997 (uvedené v přehledu žalobce) schází. Vedle toho je třeba přisvědčit i námitkám žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně, že předmětné příjmové doklady předložené žalobcem jsou jen souhrnnými příjmovými doklady za určité v tomto dokladu přesně nespecifikované období vystavené samotným žalobcem se stručně uvedeným účelem platby „trh“, nejde tedy o příjmové doklady, ze kterých by vyplývalo, kým bylo určité plnění poskytnuto, za co a v jakém období. Tyto příjmové doklady tak nejen u žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně, nýbrž i u odvolacího soudu budí pochyby o tom, zda hodnověrně prokazují příjmy, které měl žalobce podle svého prohlášení a výpovědi své manželky z předmětných trhů dosahovat (pokud žalobce namítal, že u něj byla provedena daňová kontrola, ta sice provedena byla, ovšem pouze za roky 1992 a 1993, tedy roku 1997 se netýkala).

63. K otázce příjmů z provozování trhů žalobcem dále přistupuje to, že žalobce podle svého vlastního prohlášení i výpovědi jeho manželky, svědkyně [jméno FO], před soudem prvního stupně dosahoval převážně (ze dvou třetin) tohoto příjmu z provozování trhů v Karlových Varech na pozemcích, které tvořily soubor nemovitých věcí označovaných jako „[právnická osoba] v Karlových Varech“, jež v roce 1996 nabyl žalobce spolu se svojí manželkou kupní smlouvou uzavřenou s městem Karlovy Vary za kupní cenu 100 000 000 Kč, která však nebyla uhrazena a již v roce 1996 z toho důvodu město Karlovy Vary od předmětné kupní smlouvy odstoupilo, a tedy s účinky ke dni dojití tohoto odstoupení do dispozice žalobci a jeho manželce v roce 1996 žalobce spolu se svojí manželkou vlastnického práva k tomuto souboru nemovitých věci pozbyl.

64. Odvolací soud při této své úvaze vychází z jím provedených důkazů, tedy kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a jeho manželkou a městem Karlovy Vary dne 25. 1. 1996, zápisů o jednáních s žalobcem a jeho manželkou na Magistrátu města Karlovy Vary v roce 1996 (13. 6., 21. 6., 1. 7., 17. 7. a 25. 7. 1996), výpisu z katastru nemovitostí ke dni 7. 2. 1996, odstoupení od kupní smlouvy ze strany města Karlovy Vary ze dne 1. 11. 1996, včetně dokladů o jeho doručení žalobci i jeho manželce, ohlášení změny práva ze dne 13. 11. 1996, vyrozumění o opravě v údajích v katastru nemovitostí ze dne 28. 1. 1997, žaloby na určení vlastnického práva podané městem Karlovy Vary u Okresního soudu v Karlových Varech dne 29. 1. 1997, zástavní smlouvy ze dne 31. 10. 1996, předběžných opatření vydaných Okresním soudem v Karlových Varech usneseními ze dne 3. 2. 1997, č. j. 12 C 28/97-10, a ze dne 6. 5. 1997, č. j. 15 C 129/97-6, rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 3. 1999, č. j. 15 C 129/97-129, a zejména rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 8. 2000, č. j. 12 C 28/97-287, který nabyl právní moci dne 6. 9. 2000, jímž bylo určeno, že vlastníkem předmětného souboru nemovitých věcí je město Karlovy Vary, a to právě v důsledku platného odstoupení od kupní smlouvy v listopadu roku 1996 z jeho strany.

65. Pokud žalobce poukázal při jednání odvolacího soudu na to, že až v průběhu projednávání věci odvolacím soudem v roce 2025 podal proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně opravný prostředek, přihlédl odvolací soud k tomu, že s tímto rozsudkem žalobce musel být a byl seznámen již v minulosti, nejpozději v rámci tohoto řízení, ve kterém byl předmětný rozsudek za přítomnosti žalobce k důkazu proveden (při jednání dne 20. 2. 2019), tedy sama o sobě tato skutečnost nevede odvolací soud k tomu, aby přehodnocoval otázku právní moci tohoto rozsudku, která je na něm příslušným soudem vyznačena. Z tohoto pravomocného rozsudku tedy odvolací soud vychází, neboť je jím stejně jako žalobce, který byl účastníkem daného řízení, vázán, přičemž jeho obsah odpovídá i dalším provedeným důkazům prokazujícím porušení povinnosti žalobce a jeho manželky zaplatit kupní cenu za převáděný soubor nemovitých věcí, sjednání možnosti pro takový případ od kupní smlouvy ze strany prodávajícího města Karlovy Vary odstoupit a řádně a platně provedené odstoupení od kupní smlouvy městem Karlovy Vary ze dne 1. 11. 1996, u kterého bylo prokázáno, že ještě v listopadu roku 1996 došlo do dispozice žalobce a jeho manželky (žalobci bylo doručeno přímo dne 1. 11. 1996 a v případě manželky žalobce došlo do její dispozice, což je z pohledu hmotného práva postačující, dne 5. 11. 1996, kdy byla zásilka obsahující odstoupení od kupní smlouvy zaslaná na její adresu uvedenou v kupní smlouvě uložena na poště po předchozí výzvě k vyzvednutí ze dne 4. 11. 1996). Jakkoli tedy žalobce s tímto rozhodnutím nesouhlasí a jakkoli již v minulosti proti platnosti odstoupení od kupní smlouvy spolu s manželkou brojil, jak to vyplývá rovněž z důkazu provedeného odvolacím soudem v podobě žaloby žalobce a jeho manželky vůči městu Karlovy Vary podané u soudu dne 20. 1. 1997, je třeba uzavřít, že o vlastnictví k těmto nemovitým věcem spolu se svojí manželkou již v roce 1996 přišel.

66. Je sice pravdou, že se žalobce i poté, co ze strany města Karlovy Vary došlo k odstoupení od kupní smlouvy, jako vlastník těchto nemovitých věcí choval, a mj. také (jako jejich domnělý vlastník) užíval související pozemky k provozování trhů, ve skutečnosti tak nicméně činil již po celý rok 1997 neoprávněně, neboť mu vlastnické právo k těmto nemovitým věcem nesvědčilo, nesvědčilo mu ani jiné užívací právo, na jehož základě by mohl tento soubor nemovitých věcí užívat. Pokud si ale žalobce neoprávněně počínal jako vlastník, mělo toto jeho chování jednoznačný dopad do jeho výdajů v roce 1997, neboť v souvislosti s užíváním předmětných pozemků v Karlových Varech přináležejících k „[jméno FO] [Anonymizováno] v [adresa]“ nehradil nic za jejich užívání, ačkoli by tak při obvyklém chodu věcí, jelikož již nebyl jejich vlastníkem, byl povinen (žalobce přitom neuhradil ani kupní cenu nemovitých věcí, tedy ani její zaplacení se nijak do výdajové stránky jeho podnikání nepromítlo). Ziskovost podnikání žalobce v případě provozování trhů v Karlových Varech je tak v roce 1997 tímto zcela zásadním způsobem ovlivněna, což již samo o sobě neumožňuje vycházet ze žalobcem namítaného rozdílu mezi příjmy a výdaji z provozování trhů pro určení náhrady za ztrátu na jeho výdělku, neboť v žalobcem vykazovaných výdajích ve skutečnosti nejsou obsaženy veškeré výdaje, které by bylo při obvyklém chodu věcí k dosažení takového příjmu nutné vynaložit.

67. Vedle toho nelze nevidět, že město Karlovy Vary s užíváním tohoto souboru nemovitých věcí ze strany žalobce nesouhlasilo, domáhalo se rovněž vyklizení předmětných nemovitých věcí, a tomuto jejímu požadavku bylo také rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 1. 1999, č. j. 15 C 300/96-104, vyhověno, jak to vyplývá z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 8. 2000, č. j. 12 C 28/97-287 (odvolací soud se pokusil příslušný spis Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 15 C 300/96 zajistit, ovšem podle informace, které se odvolacímu soudu dostalo, byl předmětný spis již skartován, včetně vydaného rozhodnutí). Pokud město Karlovy Vary jako vlastník předmětných nemovitých věcí poté, co od kupní smlouvy platně odstoupilo, s dalším užíváním nemovitých věcí ze strany žalobce (a jeho manželky) nesouhlasilo a domáhalo se jejich vyklizení, nelze vycházet z toho, že by žalobce mohl trhy na těchto pozemcích s jeho souhlasem dále provozovat (byť ve svém vyjádření v rámci odvolacího řízení uvedl, že mu to zakázáno nebylo), a tudíž nelze dle názoru odvolacího soudu ani zisk, kterého z provozování těchto trhů v roce 1997 podle tvrzení žalobce a jím předkládaných dokladů dosáhl, zohlednit při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku žalobce po dobu trvání i po skončení jeho pracovní neschopnosti v důsledku jeho úrazu při dopravní nehodě, která se stala v roce 1998.

68. Za důvodnou nelze považovat ani námitku žalobce, že pokud by nedošlo k dopravní nehodě, pak by o nemovité věci označované jako „[právnická osoba] v [adresa]“ nepřišel, neboť žalobce spolu se svojí manželkou neuhradil již v roce 1996 sjednanou kupní cenu, respektive ani její první splátku, tedy k porušení povinnosti k úhradě kupní ceny došlo ještě předtím, než došlo k dopravní nehodě v roce 1998. Ještě v roce 1996 došlo také k odstoupení od kupní smlouvy ze strany města Karlovy Vary a k pozbytí vlastnického práva žalobce a jeho manželky k předmětným nemovitým věcem. Také spory ohledně vyklizení předmětných nemovitých věcí a rovněž ohledně určení vlastnického práva k nim byly zahájeny ještě před nehodou žalobce v roce 1998, přičemž s ohledem na jasně zjištěné skutečnosti stran neplnění povinností žalobce a jeho manželky z kupní smlouvy k úhradě kupní ceny by žalobce nemohl výsledek těchto sporů ve svůj prospěch v žádném případě zvrátit.

69. Nelze dále přisvědčit ani námitce žalobce, že by si, nebýt úrazu při dopravní nehodě, v případě ztráty pozemků, na nichž trhy v Karlových Varech provozoval, zajistil jiné pozemky v Karlových Varech, na nichž by trhy provozovat mohl. Jde totiž o námitku čistě spekulativní a zcela nekonkrétní, neboť žalobce toto jen obecně namítá, aniž by jakkoli konkrétně tvrdil a prokazoval, že by jiné pozemky k provozování trhů reálně k dispozici měl, případně mohl získat (a za jakých podmínek).

70. Dle názoru odvolacího soudu tedy nelze ze zisku z provozování trhů v Karlových Varech v roce 1997 při určení náhrady za ztrátu na výdělku žalobce vycházet bez ohledu na to, zda v důsledku svého úrazu žalobce pozbyl ze zdravotních důvodů možnost předmětné trhy provozovat a zda je případně bylo možné provozovat i bez osobní účasti žalobce.

71. Pokud jde o příjmy z trhů pořádaných v Ostrově na pozemcích ve vlastnictví žalobce a jeho manželky, které nabyli v letech 1992 až 1994 a jsou v jejich vlastnictví do současné doby, jak bylo odvolacím soudem zjištěno z příslušného výpisu z katastru nemovitostí, úvěrové smlouvy ze dne 26. 10. 1993 a jejího dodatku ze dne 3. 10. 1994, zástavních smluv ze dne 20. 1. 1993 a ze dne 26. 10. 1993, souhlasů s vložením nemovitostí do podnikání ze dne 15. 12. 1992 a 19. 10. 1993, je třeba uvést, že nelze bez pochybností vycházet z toho, že by příjem z pořádání těchto trhů představoval cca jednu třetinu z celkových příjmů z trhů pořádaných žalobcem v roce 1997, neboť tuto skutečnost uvedla ve své výpovědi jen manželka žalobce a žádné jiné objektivní důkazy pro takový závěr k dispozici nejsou, zejména se nic takového nepodává ze žalobcem předkládaných příjmových dokladů.

72. Vedle toho je třeba uvést, že žalobce v roce 1996 při jednání na Magistrátu města Karlovy Vary dne 1. 7. 1996 v souvislosti s řešením otázky zaplacení kupní ceny za soubor nemovitostí označovaných jako „[právnická osoba] v [adresa]“ uvedl jako jedinou svou podnikatelskou činnost provozování 3 obchodů v Karlových Varech a Ostrově (s tím, že jiné podnikatelské aktivity nemá), ohledně provozování trhů v Ostrově se tedy vůbec nezmiňoval, ačkoli podle výpovědi jeho manželky měly být trhy pořádány již v té době. Lze stěží uvěřit tomu, že by žalobce či jeho manželka opomněli uvést takto významný zdroj příjmů při jednání na Magistrátu města Karlovy Vary, kde se řešila otázka majetkové a příjmové situace žalobce a jeho manželky v souvislosti s jejich neschopností zaplatit sjednanou kupní cenu za převáděné nemovité věci. To významně zpochybňuje věrohodnost výpovědi manželky žalobce i v otázce výše a rozdělení příjmů za jednotlivé trhy. Zda vůbec byly nějaké příjmy již v roce 1996 z pořádání trhů žalobcem evidovány, se nepodařilo zjistit, neboť do spisu byla založena jen část přiznání k dani z příjmů fyzických osob žalobce za rok 1996, ve které se zmínka ohledně příjmů z pronájmu, kam příjem z trhů následně žalobce zahrnoval, neobjevuje (pokud žalobce v průběhu odvolacího řízení uvedl, že příjmy z trhů byly v této době zahrnovány do příjmů z podnikání dle § 7 zákona o daních z příjmů, pak toto tvrzení nebylo možné ověřit z účetních dokladů, nicméně v roce 1996 příjmy žalobce měly činit 3 179 601 Kč a jeho výdaje 4 310 773 Kč, tedy jeho podnikání bylo celkově ztrátové, což opětovně nesvědčí pro závěr, že by příjem z trhů pořádaných v Ostrově dosahoval výše téměř 1 000 000 Kč, jak tomu dle tvrzení žalobce a výpovědi jeho manželky mělo být v roce 1997).

73. Příjem z provozování trhů v Ostrově tedy za zjištěný v rozsahu uváděném žalobcem považovat nelze. S ohledem na dále vyjádřený názor odvolacího nebylo nicméně třeba poskytovat žalobci poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. k prokázání jeho tvrzení ohledně výše zisku z trhů pořádaných v roce 1997 v Ostrově, jelikož by ani případné prokázání tohoto zisku nevedlo odvolací soud k jinému rozhodnutí.

74. Odvolací soud má totiž ve shodě se soudem prvního stupně a na rozdíl od něj i pro období pracovní neschopnosti žalobce v době od 12. 1. 1998 do 1. 1. 1999 za to, že úraz žalobce při dopravní nehodě dne 12. 1. 1998 nevedl sám o sobě ke ztrátě zisku z provozování trhů v Ostrově (a pokud by je bylo možné provozovat i v Karlových Varech), neboť osobní účast žalobce na organizaci těchto trhů nutná nebyla a jejich organizace mohla i nadále pokračovat prostřednictvím třetí osoby, ať už manželky žalobce jako spolupracující osoby či prostřednictvím zaměstnanců, které žalobce v předmětu svého podnikání prodeje zboží zaměstnával. Žalobce v době svého úrazu měl jednak spolupracující osobu v osobě své manželky, jednak zaměstnával zaměstnance, tudíž nebylo třeba, jak namítal, jiné osoby zajišťovat, ale postačovalo, aby se některá z těchto osob provozování trhů ujala; zapojení manželky žalobce do podnikání žalobce přitom bylo dlouhodobé a manželka žalobce se účastnila jako společník i v obchodní společnosti [právnická osoba] Odvolací soud přitom uvažuje tak, že provozování trhů v Ostrově mohlo být zajišťováno primárně prostřednictvím manželky žalobce jako jeho spolupracující osoby, neboť šlo o provozování trhů na nemovitých věcech ve vlastnictví žalobce a jeho manželky, ve kterých se nacházela také provozovna (prodejna) žalobce. Nelze také souhlasit s tím, že pokud by se žalobce osobně neúčastnil na organizaci těchto trhů, vznikl by „chaos“, který by jejich provozování bránil, neboť manželka žalobce s ním dlouhodobě v podnikání spolupracovala a dle názoru odvolacího soudu byla nepochybně schopna provozování trhů zajistit jako spolupracující osoba, kdy takto vystupovala v rámci podnikání žalobce i po dopravní nehodě, jak bylo odvolacím soudem zjištěno (viz např. daňová přiznání žalobce a jeho manželky za roky 1999 a 2000).

75. Možno je k tomu ještě dodat, co uvedl již soud prvního stupně, že manželka žalobce ve své výpovědi před soudem prvního stupně dne 1. 6. 2023 uvedla, že po úrazu manžela neuvažovali o tom, že by se v trzích pokračovalo, nebyl tu nikdo, komu by věřili, důležitější (významnější) pro žalobce i pro ni bylo pokračování v činnosti prodeje zboží a nikoli pořádání trhů a neexistence trhů po úrazu žalobce je tolik nebolela, ačkoli podle předkládaných dokladů žalobcem to bylo právě pořádání trhů, které mělo jako jediné v roce 1997 generovat zisk. Šlo tak evidentně o rozhodnutí žalobce a jeho manželky soustředit se nadále na podnikání v oboru prodeje zboží, ačkoli šlo podle dokladů předložených žalobcem o podnikání po převážnou dobu ztrátové (v roce 1993 – podle zprávy o výsledku kontroly daně z příjmů obyvatelstva za roky 1992 a 1993, v letech 1996 i 1997 a také v letech 1998, 1999, 2002, 2003, 2004, 2005, 2006, 2007, 2008, 2009, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017, 2018 i 2019 podle daňových přiznání), a to na rozdíl od pokračování dle tvrzení žalobce a jím předkládaných dokladů v ziskovém podnikání v oblasti pořádání trhů. Takové rozhodnutí nelze nicméně klást k tíži žalovanému, ale naopak lze je považovat za zanedbání možnosti získání vyššího příjmu žalobcem a jeho nesprávné rozhodnutí o tom, v jaké oblasti jeho podnikání bude nadále pokračovat.

76. Dle názoru odvolacího soudu tedy nelze s namítaným ziskem z pronájmu – pořádání trhů za rok 1997 pro určení náhrady za ztrátu na výdělku žalobce, ať už po dobu trvání pracovní neschopnosti žalobce či po jejím skončení, vůbec uvažovat.

77. Závěrem odvolacího soudu tudíž je, že ve skutečnosti žalobci v rámci jeho podnikání v oboru činnosti „prodeje zboží“ žádný zisk v důsledku jeho úrazu neušel, neboť žádného zisku v době předcházející svému úrazu (v roce 1997) v tomto předmětu podnikání nedosáhl, a v případě zisku z pronájmu - pořádání trhů nelze ze zisku namítaného žalobcem pro určení jeho průměrného výdělku pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti i po jejím skončení z řady důvodů vycházet.

78. Tento závěr odvolacího soudu by tak znamenal, že ve skutečnosti žádný zisk, který by měl být žalovaným nahrazován, žalobci neušel. Takový závěr by však byl dle názoru odvolacího soudu přece jen nepřiměřeně přísný a nespravedlivý vůči žalobci, který v určitém rozsahu pracovní způsobilosti (schopnosti soustavné výdělečné činnosti) v důsledku úrazu při dopravní nehodě dne 12. 1. 1998 jistě pozbyl. Výpadek jeho osobní účasti na podnikání byl přitom dle názoru odvolacího soudu způsobilý vést ke snížení jeho zisku alespoň v tom rozsahu, v jakém by jeho předchozí osobní činnost musela být nahrazena činností jiné osoby, tedy jeho manželkou či zaměstnancem žalobce, s tím, že v oboru činnosti „iluzionisty“ nahrazena být takto nemohla (výše příjmů a výdajů žalobce pouze z této činnosti před úrazem nicméně prokázána nebyla a ani být s ohledem na tvrzení samotného žalobce nemohla).

79. Úvaha ohledně průměrného výdělku žalobce před poškozením jeho zdraví by se tak měla dle názoru odvolacího soudu s ohledem na konkrétní okolnosti tohoto případu odvíjet od výše průměrné hrubé mzdy v národním hospodářství v roce 1997, která činila podle údajů [právnická osoba] částku 10 802 Kč měsíčně (zdroj: výkaznictví ČSÚ; ekonomické subjekty podnikatelské sféry s 20 a více zaměstnanci, v odvětví finanční zprostředkování bez ohledu na počet zaměstnanců, a všechny organizace nepodnikatelské sféry).

80. Ztráta na (výdělku) zisku žalobce by tak měla být dle názoru odvolacího soudu nahrazována ve výši rozdílu mezi částkou 10 802 Kč měsíčně s její postupnou valorizací dle příslušných nařízení vlády správně uvedených a aplikovaných v odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně a žalobci v jednotlivých letech vyplacenými nemocenskými dávkami, vyplaceným invalidním důchodem, dosaženým příjmem z podnikání, případně minimální mzdou či její částí tak, jak bylo uvažováno již soudem prvního stupně.

81. Žalobci by tak na náhradě za ztrátu na výdělku (zisku) po dobu trvání pracovní neschopnosti i po jejím skončení náležela nižší částka, než která byla soudem prvního stupně žalobci přiznána (a to i pro případ, že by soudem prvního stupně uvažovaná minimální mzda či její část nebyla odečítána vůbec). Odvolací soud však nepovažoval za nutné, aby provedl vlastní přesný výpočet této náhrady za jednotlivé roky, neboť v rozsahu jistiny přiznané náhrady za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti i po jejím skončení je rozsudek soudu prvního stupně nyní již pravomocný, tedy závazný pro účastníky i pro odvolací soud (viz § 159a o. s. ř.), který v této věci rozhoduje, a tudíž z výše jistin přiznané náhrady za ztrátu na výdělku (zisku) uvedené soudem prvního stupně v jeho výrocích I a III musel odvolací soud při přezkumu rozsudku soudu prvního stupně nadále vycházet.

82. S ohledem na to, že žalobce nijak nezpochybňoval částky odečítané soudem prvního stupně v jednotlivých letech od výše jím uvažovaného a postupně valorizovaného průměrného výdělku žalobce (ani k prováděné valorizaci žalobce nic nenamítal a původní námitky žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně uplatňované v řízení před soudem prvního stupně pozbyly po částečném zpětvzetí jejich odvolání na významu), nebylo třeba přesný výpočet ze strany odvolacího soudu provádět ani pro účely rozhodnutí o odvolání žalobce proti zamítavým výrokům rozsudku soudu prvního stupně, neboť je evidentní, že při zapojení do tohoto výpočtu částky 10 802 Kč měsíčně uvažované odvolacím soudem jako průměrný výdělek žalobce před poškozením jeho zdraví oproti částce 23 530 Kč měsíčně uvažované soudem prvního stupně pro dobu po skončení pracovní neschopnosti žalobce, resp. částky celkem 2 520 145 Kč jako ztraceného výdělku za dobu pracovní neschopnosti žalobce od 12. 1. 1998 do 1. 1. 1999, bude náhrada za ztrátu na výdělku vždy nižší než uvažovaná soudem prvního stupně (a to i v případě, pokud by minimální mzda či její část uvažovaná soudem prvního stupně odečítána nebyla). Odvolání žalobce tak nebylo možné v žádném případě vyhovět, neboť mu bylo soudem prvního stupně přiznáno více, než mu dle názoru odvolacího soudu po právu náleželo (nemá-li žalobce nárok na další náhradu za ztrátu na výdělku, nemá samozřejmě nárok ani na její příslušenství, tedy na zákonné úroky z prodlení).

83. Dále se odvolací soud zabýval tím, zda soud prvního stupně rozhodl správně rovněž ohledně přisouzených úroků z prodlení, respektive ohledně žalobcem požadovaných úroků z prodlení z jednotlivých dílčích nároků na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti a po jejím skončení přiznaných mu soudem prvního stupně.

84. K této otázce nejprve odvolací soud ještě poznamenává, že je správný závěr soudu prvního stupně ohledně promlčení žalobcem uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti dle § 446 obč. zák. za období od 12. 1. 1998 do 1. 1. 1999 nad rámec částky 1 147 250 Kč, jelikož tento požadavek žalobce uplatnil již při podání žaloby, následně jej v podání ze dne 28. 2. 2011 vymezil v nižší výši (aniž by však dle něj šlo o zpětvzetí žaloby) a poté jej v podání ze dne 17. 8. 20211 navýšil na částku 4 063 829 Kč. Nárok na zaplacení částky 2 916 579 Kč (4 063 829 Kč – 1 147 250 Kč) byl tak v době jeho uplatnění v roce 2011 nepochybně dle § 106 odst. 1 obč. zák. promlčen, neboť žalobce se ohledně vzniku tohoto nároku, jeho výše i odpovědné osoby dozvěděl nejpozději při vyplacení poslední splátky nemocenské v roce 1999 (v únoru roku 1999), tedy v roce 2011, kdy svůj nárok o částku 2 916 579 Kč zvýšil, dvouletá subjektivní promlčecí doba nepochybně uplynula (a uplynula by i v případě, pokud by počala běžet až s účinností od 1. 1. 2000, tedy až po ukončení účetního roku 1999).

85. Ve shodě se soudem prvního stupně má dále odvolací soud za to, že námitku promlčení (ohledně jistin nároků žalobce i úroků z prodlení) uplatněnou žalovaným a vedlejší účastnicí na jeho straně (vedlejší účastník je oprávněn účinně vznést námitku promlčení ve prospěch účastníka, na jehož straně se řízení účastní – k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 539/2008) za uplatněnou v rozporu s dobrými mravy považovat nelze. Judikatura Nejvyššího soudu k této otázce je postavena na východisku, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, mohou však nastat situace, kdy její uplatnění je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí lhůty nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a důvodů, pro které své právo včas neuplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3442/2020). Tyto okolnosti by však musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000).

86. V posuzované věci to byl žalobce, který disponoval potřebnými podklady pro určení výše náhrady ztráty na výdělku (zisku) po dobu trvání pracovní neschopnosti i po jejím skončení, který byl zastoupen v daném řízení po naprosto převažující dobu advokátem, žádná objektivní skutečnost a ani žalovaný či vedlejší účastnice mu v uplatnění jeho nároku u soudu nijak nebránili a také jej neutvrzovali v tom, že by jeho nárok uspokojili i bez uplatnění u soudu, naopak s uplatněným nárokem od počátku nesouhlasili, tudíž liknavost v uplatnění tohoto nároku ze strany žalobce nelze klást k tíži žalovanému. Dle názoru odvolacího soudu tak ze skutkového stavu zjištěného v této věci nevyplývá žádná okolnost, která by vedla k závěru, že vznesením námitky promlčení byly porušené dobré mravy, přičemž žalobce dle názoru odvolacího soudu ani neuvádí žádné jednání žalovaného, které by bylo možné pokládat za nemravné do té míry, že by vylučovalo důvodné vznesení námitky promlčení (k tomu srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 240/2023).

87. Na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti tak mohla být žalobci v každém případě soudem přiznána maximálně částka 1 147 250 Kč, jak to soud prvního stupně pravomocně učinil, tedy i z pohledu promlčení jím uplatněného nároku (jeho části) nemohlo mu být přiznáno více ani odvolacím soudem (i pokud by mu nárok ve větším rozsahu vznikl, což se ale dle názoru odvolacího soudu nestalo).

88. V případě požadavku žalobce na zaplacení úroků z prodlení z jím požadované náhrady za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti je třeba uvést, že ve vztahu k úrokům z prodlení platí, že se promlčí jako celek buď nejpozději s jistinou dluhu, případně samostatně ve smyslu § 110 odst. 3 obč. zák. za použití § 101 obč. zák. uplynutím doby 3 let od počátku prodlení dlužníka se splněním dluhu (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, a ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009).

89. Pokud byl tedy promlčen nárok žalobce na zaplacení části jistiny této náhrady ve výši 2 916 579 Kč, byl v každém případě promlčen také nárok žalobce na zaplacení úroků z prodlení z ní (i pokud by takový nárok žalobci vznikl, což se ale dle názoru odvolacího soudu nestalo). V případě části jistiny tohoto nároku ve výši 1 147 250 Kč, který promlčen nebyl, bylo však třeba posoudit, zda nedošlo k promlčení nároku na zaplacení úroků z prodlení ve smyslu § 110 odst. 3 obč. zák. za použití § 101 obč. zák. z důvodu pozdního uplatnění samotného nároku na zaplacení úroků z prodlení.

90. Při tomto posouzení bylo třeba dle názoru odvolacího soudu vyjít z toho, že právo věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká až v den, kdy se dlužník ocitl v prodlení se splněním svého dluhu, a teprve tímto dnem počíná u tohoto práva běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo na úroky z prodlení promlčí jako celek. Dle názoru odvolacího soudu se žalovaný dostal do prodlení se splněním svého závazku vůči žalobci k zaplacení částky 1 147 250 Kč, pokud byl k jejímu zaplacení žalobcem vyzván (o zaplacení požádán) a k zaplacení prvního dne poté nepřistoupil, neboť doba splnění nebyla dohodnuta ani stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí (k tomu srovnej § 563 obč. zák. a § 517 obč. zák.).

91. Odvolací soud dále vyšel v souladu s ustálenou judikaturou z toho, že výzvou k zaplacení dílčího nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti je také žaloba, a proto vyšel z toho, neboť žalobcem nebylo tvrzeno, že by žalovaného vyzýval jiným způsobem, že právě žalobou žalovaného k zaplacení částky 1 147 250 Kč vyzval. Žaloba byla žalovanému nepochybně doručena nejpozději v březnu roku 2003 (žalovaný se k žalobě v březnu roku 2003 opakovaně vyjádřil – podáními ze dne 21. 3. 2003 a ze dne 24. 3. 2003), a tedy se také v březnu roku 2003 dostal se do prodlení ze zaplacením částky 1 147 250 Kč. Od této doby tak počala běžet tříletá promlčecí doba pro uplatnění úroků z prodlení z této částky, která uběhla v březnu roku 2006.

92. Žalobce ale poprvé řádně požadavek na zaplacení úroků z prodlení z nároku na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti uplatnil až v podání ze dne 7. 3. 2012, které soudu doručil dne 8. 3. 2012, tedy až po marném uplynutí promlčecí doby (pokud žalobce uplatňoval požadavek na zaplacení úroků z prodlení již v podání ze dne 6. 2. 2012, pak v něm sice uváděl, že uplatňuje požadavek na zaplacení úroků z prodlení ze všech plnění, ovšem nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti zde výslovně neuvedl a ve vztahu k němu tedy ani požadavek na zaplacení úroků z prodlení blíže nespecifikoval; nicméně i v případě akceptace tohoto podání jako podání uplatňujícího poprvé požadavek na zaplacení úroků z prodlení by byl nárok žalobce na jejich zaplacení z částky 1 147 250 Kč promlčen). Úroky z prodlení z částky 1 147 250 Kč z důvodu promlčení nároku na jejich zaplacení tak nemohly být žalobci přiznány, a proto soud prvního stupně i v tomto rozsahu žalobu správně zamítl.

93. Pokud jde o žalobcem uplatněné nároky na náhradu za ztrátu na výdělku (zisku) po skončení pracovní neschopnosti podle § 447 obč. zák., pak promlčení nároku na tuto náhradu jako „kmenového nároku“ se s ohledem na dobu jeho vzniku a dobu jeho uplatnění u soudu posuzuje podle § 106 obč. zák., zatímco promlčení postupně vznikajících nároků na jednotlivá opětující se dílčí plnění v jeho rámci se s ohledem na § 110 odst. 3 obč. zák. a na jejich splatnost řídí § 101 obč. zák. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4617/2014).

94. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že „kmenový“ nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobce uplatnil již v žalobě podané u soudu dne 12. 1. 1999, neboť v ní požadoval i pro dobu po skončení pracovní neschopnosti placení „renty“, přičemž v odůvodnění žaloby současně uváděl, jakého zisku měl v době předcházející dopravní nehodě dosahovat, aniž by ale jakkoli kvantifikoval náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která by mu měla být v podobě „renty“ vyplácena (což ostatně dne 12. 1. 1999, tedy 11. den po skončení pracovní neschopnosti žalobce, ani nebylo možné). Kmenový nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se tedy jako celek nepromlčel, neboť byl uplatněn ve dvouleté subjektivní promlčecí době dle § 106 odst. 1 obč. zák.

95. Jinak je tomu ale dle názoru odvolacího soudu už u jednotlivých postupně vznikajících nároků na zaplacení jednotlivých dílčích plnění v jeho rámci. S ohledem na to, že výše nároku žalobce mohla být zjištěna vždy až za jednotlivé účetní období kalendářního roku, neboť žalobce po celou rozhodnou dobu i nadále podnikal, je třeba dle názoru odvolacího soudu, a to ostatně ve shodě s názorem žalobce, který tímto způsobem svůj nárok také uplatňoval, vyjít z toho, že náhrada za ztrátu na výdělku (zisku) po skončení pracovní neschopnosti mohla být v případě nároků na jednotlivá dílčí opakující se plnění vždy stanovena a žalobcem uplatněna za roční období, neboť teprve tehdy bylo známo, zda a případně jakého zisku žalobce dosáhl ve svém pokračujícím podnikání, a tedy také jaká náhrada za ztrátu na výdělku a zda vůbec mu náleží (k tomu srovnej v otázce splatnosti dílčích plnění náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1895/2024). Dle názoru odvolacího soudu tak bylo třeba uvažovat v poměrech posuzované věci s opětujícími se ročními dílčími plněními, které se s ohledem na § 110 odst. 3 obč. zák. promlčují podle obecného § 101 obč. zák., který stanoví tříletou promlčecí dobu, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Vzhledem k tomu, že jednotlivá dílčí roční opětující se plnění mohla být žalobcem jako podnikatelem uplatněna vždy po skončení účetního (kalendářního) roku, běžela promlčecí doba dle § 110 odst. 3 za použití § 101 obč. zák. vždy nejdříve od 1. 1. následujícího kalendářního roku, kdy žalobce mohl tyto nároky poprvé uplatnit.

96. Žalobce nároky na zaplacení jednotlivých dílčích plnění na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za roky 1999 až 2009 poprvé ve specifikované výši uplatnil až v podání ze dne 28. 2. 2011 (zde odvolací soud ve prospěch žalobce vychází z toho, že právě tímto podáním žalobce svůj požadavek na zaplacení dílčích plnění za tyto roky vůči žalovanému poprvé řádně uplatnil - specifikoval, byť žalobce namítá, že prostřednictvím tohoto podání provedl vyčíslení jen podle znaleckého posudku znalce [Anonymizováno], aniž by tím prováděl dispozice s žalobou, neboť takto jím vyčíslené nároky byly vždy vyšší, než jaké žalobci soud prvního stupně přiznal; v otázce promlčení nároků žalobce to ale zásadní roli nehraje, neboť další specifikaci svých nároků žalobce provedl v podání ze dne 17. 8. 2011, významnou je tedy tato úvaha jen v otázce počátku prodlení žalovaného). Nelze tedy souhlasit s žalobcem, že by jednotlivé dílčí nároky byly jím uplatněny již v podané žalobě, neboť v ní specifikovány nebyly, a ostatně ani být nemohly, jelikož v té době žalobci jejich výše nemohla být ani známa, a tyto nároky teprve postupně vznikaly (požadavek na zaplacení „renty“ uvedený v žalobě bez bližší specifikace za řádné uplatnění nároků na jednotlivá dílčí opětující se plnění považovat nelze).

97. Odvolací soud proto vychází z toho, že žalobce včas uplatnil dílčí nároky na náhradu za ztrátu na výdělku (zisku) po skončení pracovní neschopnosti za roky 2008 (tento nárok mohl žalobce poprvé uplatnit 1. 1. 2009 a uplatněn byl u soudu dne 28. 2. 2011) a 2009 (tento nárok mohl žalobce poprvé uplatnit 1. 1. 2010 a uplatněn byl u soudu dne 28. 2. 2011), zatímco jednotlivé dílčí nároky za roky 1999 až 2007 byly jím uplatněny až po uplynutí promlčecí doby (z nich poslední nárok za rok 2007 mohl jím být uplatněn nejdříve dne 1. 1. 2008, uplatněn byl ale až dne 28. 2. 2011, tedy po marném uplynutí tříleté promlčecí doby).

98. Následující uplatnění dílčích nároků za roky 2010 až 2019 provedl žalobce vždy dříve, než uplynula tříletá promlčecí doba počítaná ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé.

99. Dle názoru odvolacího soudu tudíž dílčí nároky na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za roky 1999 až 2007 byly promlčeny, což samozřejmě nemohl odvolací soud nijak promítnout do svého rozhodnutí ve vztahu k přiznaným jistinám náhrady za ztrátu na výdělku (zisku) přiznanou žalobci soudem prvního stupně za tyto roky, neboť v tomto směru byl rozsudek soudu prvního stupně v době vydání rozsudku odvolacího soudu již pravomocný a odvolací soud jím byl vázán. Promlčení těchto dílčích nároků za roky 1999 až 2007 nicméně opět znamenalo, že žalobci i z důvodu jejich promlčení nemohlo být vyhověno v jeho odvolání a za tyto roky přiznáno další plnění (i pokud by mu nárok na ně vznikl, což se ale dle názoru odvolacího soudu nestalo).

100. V rámci zhodnocení požadavku žalobce na zaplacení úroků z prodlení z takto přiznaných jistin náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za roky 1999 až 2007 mohl však s ohledem na žalovaným a vedlejší účastnicí na jeho straně podané odvolání a jimi uplatněnou námitku promlčení úroků z prodlení (i jistin) k promlčení uplatněné jistiny odvolací soud přihlédnout při posouzení promlčení nároku na zaplacení úroků z prodlení z takto přiznaných jistin. Ve vztahu k úrokům z prodlení totiž opět platí, že se promlčí jako celek buď nejpozději s jistinou dluhu, případně samostatně ve smyslu § 110 odst. 3 obč. zák. za použití § 101 obč. zák. uplynutím doby 3 let od počátku prodlení dlužníka se splněním dluhu.

101. Pokud tedy bylo promlčeno právo žalobce na zaplacení jistin dílčích nároků na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za roky 1999 až 2007, byl promlčen rovněž jeho nárok na zaplacení úroku z prodlení z těchto náhrad, a proto z toho důvodu nemohl být žalobci přiznán, a to jako celek. Promlčení jednotlivých dílčích nároků na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za roky 1999 až 2007, a tím také promlčení nároku na zaplacení úroků z prodlení z nich, tak bylo samo o sobě důvodem, pro který nebylo možné žalobci nárok na zaplacení úroků z prodlení z jistiny náhrad přiznaných soudem prvního stupně přiznat. V tomto rozsahu tak bylo třeba vyhovět odvolání žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně a žalobu na zaplacení úroků z prodlení z nároků na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za roky 1999 až 2007 zcela zamítnout.

102. Jde-li o požadavek na zaplacení úroků z prodlení z jistin přiznaných náhrad za ztrátu na výdělku (zisku) za roky 2008 až 2019, zde již tyto dílčí nároky na náhradu za ztrátu na výdělku (zisku) promlčeny dle názoru odvolacího soudu nebyly, a tudíž se bylo třeba zabývat tím, zda nedošlo k promlčení nároku na zaplacení úroků z prodlení ve smyslu § 110 odst. 3 obč. zák. za použití § 101 obč. zák. z důvodu pozdního uplatnění samotného nároku na zaplacení úroků z prodlení.

103. Při tomto posouzení bylo třeba dle názoru odvolacího soudu opět vyjít z toho, že právo věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká až v den, kdy se dlužník ocitl v prodlení se splněním svého dluhu, a teprve tímto dnem počíná u tohoto práva běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo na úroky z prodlení promlčí jako celek. Dle názoru odvolacího soudu se žalovaný dostal do prodlení se splněním svého závazku vůči žalobci k zaplacení jednotlivých dílčích nároků na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tehdy, pokud byl k jejich zaplacení žalobcem vyzván (o zaplacení požádán) a k zaplacení prvního dne poté nepřistoupil, neboť doba splnění nebyla dohodnuta ani stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí (k tomu srovnej § 563 obč. zák. a § 517 obč. zák., které bylo nutno aplikovat v souladu s přechodnými ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb. – § 3028 odst. 3, § 3036 a § 3079 odst. 1 o. z. - i ve vztahu k dílčím nárokům na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklým a splatným až v době účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.).

104. Nelze přitom souhlasit se žalovaným (a vedlejší účastnicí na jeho straně), že by žalobci nárok na zaplacení úroků z prodlení vůbec nevznikl s ohledem na to, že jím předkládané doklady pro specifikaci jeho nároku a posouzení jeho správnosti nebyly úplné, neboť pro započetí prodlení žalovaného postačovalo, že byl k plnění v určité výši žalobcem vyzván, k zaplacení takového plnění nepřistoupil, čímž na sebe vzal riziko, že bude muset žalobci hradit rovněž úroky z prodlení, pokud se nárok žalobce ukáže jako oprávněný. Nadto v době vyčíslení dílčích nároků obsahem spisu byla již řada dokladů předložených žalobcem, a tedy určitou představu žalovaný i vedlejší účastnice na jeho straně ohledně důvodnosti uplatněného nároku a jeho výše mohli mít, a tudíž nelze žalobci zaplacení úroků z prodlení odepřít ani pro rozpor uplatnění tohoto nároku s dobrými mravy.

105. Odvolací soud dále vyšel i v tomto případě v souladu s ustálenou judikaturou z toho, že výzvou k zaplacení dílčího nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je také žaloba, respektive její změna, a proto vyšel z toho, neboť žalobcem nebylo tvrzeno, že by žalovaného vyzýval jiným způsobem, že právě prostřednictvím změn žaloby, které žalobce v průběhu řízení činil a jimiž jednotlivé dílčí nároky uplatňoval a které byly soudem prvního stupně vždy připuštěny, byl žalovaný k zaplacení jednotlivých dílčích nároků vyzván. Dílčí nároky na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za roky 2008 a 2009 byly takto uplatněny podáním žalobce ze dne 28. 2. 2011, které bylo zástupci žalovaného, zmocněnému rovněž k příjímání písemností za žalovaného, doručeno dne 28. 2. 2011, dílčí nároky na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za roky 2010 a 2011 byly žalobcem uplatněny v jeho podání ze dne 23. 5. 2012, které bylo zástupci žalovaného doručeno dne 26. 11. 2012, dílčí nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za rok 2012 byl uplatněn podáním žalobce ze dne 2. 6. 2014, které bylo zástupci žalovaného doručeno dne 17. 6. 2014, dílčí nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za rok 2013 byl žalobcem uplatněn podáním ze dne 22. 4. 2015, které bylo zástupci žalovaného doručeno dne 29. 4. 2015, dílčí nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za rok 2014 byl žalobcem uplatněn podáním ze dne 21. 6. 2016, se kterým byl zástupce žalovaného seznámen při jednání soudu prvního stupně dne 29. 6. 2016, dílčí nároky na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za roky 2015 a 2016 byly žalobcem uplatněny v podání ze dne 15. 11. 2017, které bylo zástupkyni žalovaného rovněž zmocněné k přijímání písemností za žalovaného doručeno dne 29. 11. 2017, dílčí nároky na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za roky 2017 a 2018 byly uplatněny žalobcem v jeho podání ze dne 30. 3. 2020, které bylo žalovanému doručeno dne 3. 4. 2020, dílčí nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za rok 2019 byl uplatněn žalobcem v jeho podání ze dne 27. 5. 2020, které bylo doručeno žalovanému dne 2. 6. 2020.

106. Snad jen na okraj k dílčímu nároku za rok 2011 uplatněnému žalobcem odvolací soud dodává, že žalobce jeho výši uváděl v řadě podání odlišně, odvolací soud ve vztahu k výši tohoto nároku vychází, stejně jako soud prvního stupně, z toho, jakým způsobem nakonec tento svůj požadavek žalobce specifikoval (upřesnil) ve svém závěrečném návrhu a uvádí jej i ve svém odvolání.

107. Se zaplacením dílčích nároků na náhradu za ztrátu na výdělku (zisku) po skončení pracovní neschopnosti se tak žalobce dostával do prodlení postupně v souladu s § 517 odst. 1 obč. zák., jelikož prvního dne po doručení příslušných změn žaloby (pokud tento den připadl na sobotu, neděli nebo svátek, posouval se na první následující pracovní den) s uplatněnými dílčími nároky tyto žalovaný neuspokojil, a od následujícího dne tak byl v prodlení s jejich splněním a žalobce je proto oprávněn dle § 517 odst. 2 obč. zák. požadovat zaplacení rovněž úroků z prodlení.

108. Pokud se žalovaný do prodlení se splněním svého dluhu vůči žalobci za roky 2008 a 2009 dostal až dne 2. 3. 2011, tak v případě, pokud žalobce poprvé řádně požadavek na zaplacení úroků z prodlení z jednotlivých dílčích nároků na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku uplatnil v podání ze dne 7. 3. 2012, které soudu doručil dne 8. 3. 2012, uplatnil tento svůj požadavek včas před uplynutím promlčecí doby (pokud žalobce uplatňoval požadavek na zaplacení úroků z prodlení již v podání ze dne 6. 2. 2012, pak v něm sice uváděl, že uplatňuje požadavek na zaplacení úroků z prodlení ze všech plnění, ovšem dílčí nároky na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zde výslovně neuvedl a ve vztahu k nim tedy ani požadavek na zaplacení úroků z prodlení blíže nespecifikoval; nicméně i v případě akceptace tohoto podání jako podání uplatňujícího poprvé požadavek na zaplacení úroků z prodlení rovněž z dílčích nároků na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti by závěr odvolacího soudu byl stejný). Následně uplatňoval žalobce požadavek na zaplacení úroků z prodlení z dílčích nároků na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za roky 2010 až 2019 vždy společně s uplatněním těchto nároků, tedy ve skutečnosti ještě dříve, než se žalovaný do prodlení s jejich splněním vůbec dostal, a tedy nepochybně včas. Nárok na zaplacení úroků z prodlení z dílčích plnění náhrady za ztrátu na výdělku za roky 2008 až 2019 tak promlčen nebyl.

109. Žalovaný se nicméně nedostal do prodlení se zaplacením těchto dílčích nároků tak, jak bylo soudem prvního stupně uvažováno, nýbrž pro dílčí nároky za roky 2008 a 2009 byl v prodlení až ode dne 2. 3. 2011, pro dílčí nároky za roky 2010 a 2011 až ode dne 28. 11. 2012, pro dílčí nárok za rok 2012 až ode dne 19. 6. 2014, pro dílčí nárok za rok 2013 až ode dne 1. 5. 2015, pro dílčí nárok za rok 2014 až ode dne 1. 7. 2016, pro dílčí nároky za roky 2015 a 2016 až ode dne 1. 12. 2017, pro dílčí nároky za roky 2017 a 2018 až ode dne 7. 4. 2020 a pro dílčí nárok za rok 2019 až ode dne 4. 6. 2020. Až s účinností od výše uvedeného počátku prodlení žalovaného mohly být tedy žalobci úroky z prodlení z jednotlivých dílčích plnění za roky 2008 až 2019 přiznány, a nikoli tedy od počátku prodlení uvažovaného soudem prvního stupně (který jej stanovil bez ohledu na to, kdy byl žalovaný k plnění žalobcem vyzván).

110. Výše úroků z prodlení, které žalobce uplatnil jako zákonné, aniž by jejich výši přesně vyčíslil, byla vždy odvislá od okamžiku počátku prodlení žalovaného a byla určena vždy podle v té době účinných nařízeních vlády č. 142/1994 Sb. a č. 351/2013 Sb. Takto stanovená výše úroků z prodlení pro dílčí nároky na náhradu za ztrátu na výdělku za roky 2008 a 2009 činila 7,75 % ročně (repo sazba ČNB [právnická osoba] % + 7 %), pro dílčí nároky za roky 2010 a 2011 7,5 % ročně (repo sazba ČNB 0,5 % + 7 %), pro dílčí nároky za roky 2012 až 2016 8,05 % ročně (repo sazba ČNB 0,05 % + 8 %), pro dílčí nároky za roky 2017 až 2019 10 % (repo sazba ČNB 2 % + 8 %).

111. Odvolací soud však současně musel zohlednit, jakým způsobem žalobce svůj požadavek na zaplacení úroků z prodlení uplatnil, a to jako zákonné úroky z prodlení, kdy počátek prodlení, s výjimkou dílčího nároku za rok 2019, vztahoval vždy k 1. 1. kalendářního roku následujícího po kalendářním roce, za který dílčí nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti uplatňoval. Vzhledem k tomu, že žalobce v podané žalobě a jejích změnách, s výjimkou dílčího nároku za rok 2019, neuváděl jiný okamžik, kdy by k prodlení žalovaného mělo dojít, než právě den 1. 1. příslušného kalendářního roku, je třeba vyjít z toho, že tvrzením žalobce bylo, že žalovaný se do prodlení se splněním svého závazku dostal vždy k 1. 1. kalendářního roku následujícího po roce, za který byl ten který dílčí nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti uplatněn, a v případě dílčího nároku za rok 2019 k 1. 5. 2019. Takovým vymezením požadavku žalobce byl soud dle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán, tedy žalobci nemohl přiznat více, než kolik požadoval. Bylo tak třeba současně porovnat, jaké úroky z prodlení žalobce podle svého vymezení v podobě zákonných úroků z prodlení s počátkem prodlení vždy k 1. 1. příslušného kalendářního roku a v případě dílčího nároku za rok 2019 k 1. 5. 2019 v této věci požadoval.

112. Pro dílčí nároky za roky 2008 a 2009 jde s ohledem na účinnou právní úpravu nařízení vlády č. 142/1994 Sb. k datu 1. 1. 2009 a 1. 1. 2010 o výši úroků z prodlení proměnnou, a to ve výši repo sazby ČNB platné vždy pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení, zvýšené o 7 % bodů. Pro dílčí nároky za roky 2010 až 2012 jde již s ohledem na znění nařízení vlády č. 142/1994 Sb. účinné k 1. 1. 2011, k 1. 1. 2012 a k 1. 1. 2013 o úrok z prodlení v neproměnné výši, a to ve výši repo sazby ČNB stanovené pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 7 %, tedy pro dílčí nároky za roky 2010 a 2011 ve výši 7,75 % ročně a pro dílčí nárok za rok 2012 ve výši 7,05 % ročně. Pro dílčí nároky za roky 2013 až 2019 jde podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. opět o úrok z prodlení v neproměnné výši, a to ve výši repo sazby ČNB stanovené pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 %, tedy pro dílčí nároky za roky 2013 až 2016 ve výši 8,05 % ročně, pro dílčí nárok za rok 2017 ve výši 8,5 % ročně, pro dílčí nároky za roky 2018 a 2019 ve výši 9,75 % ročně.

113. Vedle toho byl odvolací soud současně vázán také mezemi, v jakých rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumával, jelikož žalobcem odvolání proti výroku III rozsudku soudu prvního stupně, kterým mu byl úrok z prodlení přiznán, podáno nebylo, a tudíž jen k odvolání žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně proti tomuto výroku nemohlo být postavení žalovaného zhoršeno, respektive žalobci přiznán vyšší úrok z prodlení, než jaký mu byl přiznán již soudem prvního stupně.

114. Odvolací soud tak mohl žalobci za roky 2008 až 2019 přiznat úroky z prodlení v takové výši, která odpovídala správné výši zákonných úroků z prodlení stanovené podle okamžiku počátku prodlení žalovaného určeného odvolacím soudem, ovšem současně nepřekračující požadavek žalobce uplatněný v žalobě a přiznané úroky z prodlení ze strany soudu prvního stupně ve výroku III jeho rozsudku. To ve svém výsledku znamená, že žalobci mohly být přiznány úroky z prodlení z částky 526 742 Kč (náhrada za ztrátu na výdělku přiznaná soudem prvního stupně za roky 2008 a 2009) ve výši 7,75 % ročně od 2. 3. 2011 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017, ve výši 7,5 % ročně od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2018 do 30. 6. 2020, ve výši 7,25 % ročně od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021, ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 a ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2022 do 5. 9. 2024, z částky 552 324 Kč (náhrada za ztrátu na výdělku přiznaná soudem prvního stupně za roky 2010 a 2011) ve výši 7,5 % ročně od 28. 11. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017, ve výši 7,5 % ročně od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020, ve výši 7,25 % ročně od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021 a ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2021 do 5. 9. 2024, z částky 304 056 Kč (náhrada za ztrátu na výdělku přiznaná soudem prvního stupně za rok 2012) ve výši 7,05 % ročně od 19. 6. 2014 do 5. 9. 2024, z částky 353 868 Kč (náhrada za ztrátu na výdělku přiznaná soudem prvního stupně za rok 2013) ve výši 8,05 % ročně od 1. 5. 2015 do 5. 9. 2024, z částky 359 076 Kč (náhrada za ztrátu na výdělku přiznaná soudem prvního stupně za rok 2014) ve výši 8,05 % ročně od 1. 7. 2016 do 5. 9. 2024, z částky 729 024 Kč (náhrada za ztrátu na výdělku přiznaná soudem prvního stupně za roky 2015 a 2016) ve výši 8,05 % ročně od 1. 12. 2017 do 5. 9. 2024, z částky 371 784 Kč (náhrada za ztrátu na výdělku přiznaná soudem prvního stupně za rok 2017) ve výši 8,5 % ročně od 7. 4. 2020 do 5. 9. 2024, z částky 383 964 Kč (náhrada za ztrátu na výdělku přiznaná soudem prvního stupně za rok 2018) ve výši 9,75 % ročně od 7. 4. 2020 do 5. 9. 2024 a z částky 130 392 Kč (náhrada za ztrátu na výdělku přiznaná soudem prvního stupně za rok 2019) ve výši 9,75 % ročně od 4. 6. 2020 do 5. 9. 2024.

115. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice na straně žalovaného za žalovaného soudem prvního stupně přisouzené nároky na zaplacení jistin dílčích nároků na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání i po skončení pracovní neschopnosti dne 5. 9. 2024 uhradila, a tedy k zaplacení této náhrady dne 5. 9. 2024 došlo, nahradil odvolací soud při potvrzení rozsudku soudu prvního stupně soudem prvního stupně užitý pojem konce běhu přiznaného úroku z prodlení „do zaplacení“ již konkrétním datem 5. 9. 2024, kdy k zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku žalobci došlo.

116. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II, ve výroku III, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci do 1 měsíce od právní moci rozsudku úroky z prodlení z částky 526 742 Kč ve výši 7,75 % ročně od 2. 3. 2011 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017, ve výši 7,5 % ročně od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2018 do 30. 6. 2020, ve výši 7,25 % ročně od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021, ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 a ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2022 do 5. 9. 2024, z částky 552 324 Kč ve výši 7,5 % ročně od 28. 11. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017, ve výši 7,5 % ročně od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020, ve výši 7,25 % ročně od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021 a ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2021 do 5. 9. 2024, z částky 304 056 Kč ve výši 7,05 % ročně od 19. 6. 2014 do 5. 9. 2024, z částky 353 868 Kč ve výši 8,05 % ročně od 1. 5. 2015 do 5. 9. 2024, z částky 359 076 Kč ve výši 8,05 % ročně od 1. 7. 2016 do 5. 9. 2024, z částky 729 024 Kč ve výši 8,05 % ročně od 1. 12. 2017 do 5. 9. 2024, z částky 371 784 Kč ve výši 8,5 % ročně od 7. 4. 2020 do 5. 9. 2024, z částky 383 964 Kč ve výši 9,75 % ročně od 7. 4. 2020 do 5. 9. 2024 a z částky 130 392 Kč ve výši 9,75 % ročně od 4. 6. 2020 do 5. 9. 2024, a ve výroku IV, a to v tom správném znění ve vztahu k zamítaným úrokům z prodlení, že se zamítá žaloba o zaplacení zákonných úroků z prodlení z částek a za období uvedených v tomto výroku, neboť právě taková formulace odpovídá způsobu uplatnění tohoto požadavku žalobcem, a dále jej podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve výroku III změnil ohledně jím přiznaných úroků z prodlení tak, že nad rámec výše uvedených přiznaných úroků z prodlení žalobu zamítl.

117. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. za použití § 150 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků ani vedlejší účastnice na straně žalovaného právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nemají. Odvolací soud v poměrech posuzované věci dospěl k závěru, že nelze aplikovat žalobcem namítaný § 142 odst. 3 o. s. ř., jelikož sice nakonec byl základ žalobcova nároku soudem prvního stupně pravomocně uznán za existující, ovšem jeho výše nebyla závislá primárně na úvaze soudu či znaleckém posudku, nýbrž na tom, jaké skutečnosti ohledně svého podnikání a ztráty na výdělku žalobce prokázal. Vedle toho aplikaci tohoto ustanovení občanského soudního řádu bránilo i to, že žalobce evidentně uplatnil v tomto řízení nároky ve zcela nepřiměřené výši, které neodpovídaly ani žalobcem předkládaným dokladům ohledně výše jeho příjmů a výdajů v jeho podnikání v roce 1997. Žalobce si také musel být vědom toho, že jím podané daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 1997 neodráží skutečnou výši jeho příjmů a výdajů v tomto roce, neboť mu muselo být známo, že část příjmů a výdajů byla uplatněna jeho manželkou jako spolupracující osobou, tedy si musel být vědom toho, že podkladem pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku mohou být případně jen skutečné příjmy a výdaje za rok 1997 vyplývající z jeho peněžního deníku, které však byly ve výši přibližně poloviční než jím namítaný zisk vyplývající z údajů v jeho daňovém přiznání. Současně si žalobce musel být vědom i veškerých dalších skutečností ohledně jeho podnikatelské činnosti, včetně provozování trhů v Karlových Varech na pozemcích, které v roce 1997 již v jeho vlastnictví ve skutečnosti nebyly, a tudíž uplatněné požadavky byly i z tohoto pohledu zcela nepřiměřené, neboť nijak nezohledňovaly obvyklé náklady, které by musely být v souvislosti s užíváním předmětných pozemků hrazeny. Neodpovídalo by tak ani obecné spravedlnosti, aby žalobci byla náhrada nákladů řízení, byť jen ze soudem prvního stupně přiznané náhrady za ztrátu na výdělku, přiznána. Na druhou stranu dospěl odvolací soud k závěru, že není namístě poměrnou náhradu nákladů řízení přiznat ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. ani žalovanému a vedlejší účastnici na jeho straně, byť jejich úspěch ve sporu je naprosto převažující, a to s ohledem na skutečnost, že žalobce újmu na zdraví při dopravní nehodě dne 12. 1. 1998 skutečně utrpěl, že za spravedlivé je nutno považovat přiznání alespoň určité náhrady za ztrátu na výdělku, byť dle názoru odvolacího soudu ještě v nižší výši, než byla nakonec pravomocně přiznána soudem prvního stupně, a že zaplacení náhrady nákladů řízení by v případě žalobce znamenalo, že by se mu spravedlivé náhrady za ztrátu na výdělku nakonec nedostalo. Takový výsledek řízení by dle názoru odvolacího soudu rovněž nebyl správný a z hlediska obecné spravedlnosti akceptovatelný. Odvolací soud proto žádnému z účastníků ani vedlejší účastnici na straně žalovaného z důvodů zvláštního zřetele hodných výjimečně dle § 150 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal, kdy takové rozhodnutí dle něj nejlépe odráží všechny okolnosti této věci.

118. O náhradě nákladů řízení placených státem rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. za použití § 148 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovanému a vedlejší účastnici na jeho straně uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení placených státem společně a nerozdílně České republice na účet Okresního soudu v Karlových Varech částku 2 090 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Tato povinnost odpovídá výsledku tohoto řízení, kdy stejně jako soud prvního stupně vychází odvolací soud z porovnání žalobci přiznaných a žalobcem požadovaných jistin náhrady za ztrátu na výdělku, kdy v takovém případě neúspěch žalovaného činí cca 5,65 % sporu, a proto právě v této výši žalovaný a vedlejší účastnice na jeho straně jsou povinni náklady řízení státu zaplatit, když předpoklady pro osvobození od soudních poplatků na jejich straně za splněné odvolací soud neshledal a nebyly ostatně ani namítány. Náklady řízení placené státem představují jednak náklady svědečného vyplaceného svědku [jméno FO] ve výši 1 188 Kč a svědku [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 818 Kč, dále náklady znalečného vyplacené znalkyni [tituly před jménem] [Anonymizováno] [Anonymizováno] ve výši 2 366 Kč a znalci [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 22 448 Kč, 7 800 Kč a 1 892 Kč, a dále svědečného vyplaceného ve výši 950 Kč svědku [jméno FO] ještě předtím, než došlo k vyloučení této věci k samostatnému řízení, kdy odvolací soud uvažuje tak, že náklad na tuto svědeckou výpověď vztahuje se ke všem uplatněným dílčím nárokům a ve vztahu k této věci ji tak uvažuje ve výši , tedy v částce 475 Kč (v původním řízení dosud o náhradě nákladů řízení placených státem pravomocně rozhodnuto nebylo). Celkem tak uvažuje v této věci odvolací soud se státem vyplacenými prostředky na náklady důkazů v částce 36 987 Kč, ze které 5,65 % po zaokrouhlení činí 2 090 Kč. Odvolací soud proto uložil žalovanému a vedlejší účastnici na jeho straně zaplatit společně a nerozdílně státu právě částku 2 090 Kč, a to na účet Okresního soudu v Karlových Varech, neboť z jeho účty byly tyto náklady hrazeny.

119. Jde-li o žalobce, tomu povinnost k náhradě nákladů řízení státu ukládána nebyla, neboť je pravomocně od placení soudních poplatků v tomto řízení osvobozen; s ohledem na to nebylo třeba vydávat ani samostatné rozhodnutí o tom, že se vůči němu státu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení