61 CO 20/2022 - 274

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň Mgr. Jiřiny Hronkové a JUDr. Vladimíry Ladmanové ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] c) [příjmení] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] všichni zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa], [anonymizována dvě slova] 2. [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] obě zastoupeny advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k nemovitostem o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 8. 11. 2021, č. j. 5 C 88/2020-194 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se určuje, že pozemek p. č. st. 743 a pozemek p. [číslo] v k. ú. [obec] byly ke dni 1. 3. 2011 ve společném jmění manželů [jméno] [příjmení], narozené [datum] a zemřelého dne [datum] a [jméno] [příjmení], narozené [datum].

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 137 715,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení v částce 46 624 Kč (výrok II). Soud prvního stupně vázán názorem odvolacího soudu dospěl k závěru, že žalobci neprokázali existenci kupní smlouvy, neprokázali tedy dobrou víru nutnou pro vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku, když neprokázali existenci nabývacího titulu, od kterého se dobrá víra musí odvíjet.

2. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné odvolání, v němž akcentují rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1082/2019, dle kterého jsou v řízení o posouzení oprávněnosti držby dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit a prokázat dobrou víru, a stejně tak její nedostatek, kdy žalobci májí zato, že v této věci, s ohledem na dosaženou důkazní situaci ve věci, lze učinit nepochybný závěr o tom, že zde dobrá víra na straně žalobců byla a došlo k tak vydržení předmětných nemovitostí. Na výzvu soudu navrhli žalobci provést obsáhlou materii důkazů, kdy za podstatné považují zejména provedení listinných důkazů. Soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že je vázán právním názorem odvolacího soudu, který je odlišný od jeho právního názoru, kdy odvolací soud oproti soudu prvního stupně naznal, že nepostačuje několik desetiletí nerušené držby a potvrzení obecního úřadu o vlastnictví, nýbrž dobrá víra se musí odvíjet výlučně od existence nabývacího titulu, jehož existence nebyla v rámci dokazování řádně prokázána. S tímto právním názorem však nemohou žalobci souhlasit, kdy je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že žalovaní nijak nezpochybnili, že manželé [příjmení] nerušeně jako vlastníci užívají předmětné nemovitosti od roku 1957 do roku 1996, kdy žalobci k tomuto dále doplňují, že k prolomení soudem dovozované dobré víry je rok 1996, což však dle žalobců není prokázáno, a to s ohledem na skutečnost, že zaslání přípisu adresovanému [jméno] [příjmení] st. z příslušného katastrálního úřadu neznačí ani neprokazuje, že by se mu tato listina dostala do sféry dispozice a dále tak zůstává otázkou, zdali došlo ke vzniku pochybnosti na straně [jméno] [příjmení] st. ve vztahu k jeho vlastnickému právu k předmětným nemovitým věcem. Dále odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Co 2681/2018, ve kterém Nejvyšší soud ČR uznává, že účelem vydržení není nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka, ale uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním. Toto kritérium je nutné velmi obezřetně hodnotit v této věci, kdy minimálně 39 let nebylo ze strany žalovaných či kohokoliv jiného zpochybněno vlastnictví žalobců ani jejich předchůdců. Žalobci poukazují na to, že rigidně trvat na prokázání existence nabývacího titulu není v této věci nutné pro úspěch ve věci, a to s přihlédnutím k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, který v odůvodnění uvedl následující:„ Soudy v dané věci správně poukázaly na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které se dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, musí vztahovat k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačuje tedy domnělý právní titul (titulus putatives).“ Lze uzavřít, že není povinností žalobců v této věci prokazovat faktickou existenci nabývacího titulu, kdy je zcela zřejmé, že byli držitelé v dobré víře, což lze dovodit bez jakýchkoliv pochybností z nastalé důkazní situace, kdy je zcela explicitně seznatelné, že žalobci coby držitelé jednali v dobré víře, že nabývací titul tu je. Navrhli proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná jim právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů in eventum, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.

3. Žalovaní považovali odvolání za nedůvodné a navrhli potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně.

4. Napadený rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2022, č. j. 61 Co 20/2022-212 a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno uzavření jakékoliv smlouvy o převodu předmětných pozemků, proto vlastnické právo žalobců nemohlo být přiznáno ani z titulu převodu práva smlouvou, ani z titulu vydržení vlastnického práva, když žalobci svoji dobrou víru nemohou opírat o žádný, a to ani domnělý titul.

5. K dovolání žalobců Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 27. 1. 2023, č. j. 22 Cdo 2286/2022-241, výše uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, tedy že žalobkyně a) a její manžel [příjmení] [příjmení] st., zemřelý dne [datum] (žalobci b) a c) jsou jeho právními nástupci) se v roce 1957 ujali držby sporných pozemků, na kterých postupně zřídili rodinný dům. Státní orgány s nimi jednaly jako s vlastníky, místní národní výbor dne [datum] potvrdil, že [příjmení] [příjmení] st. vlastní stavební parcelu p. [číslo] v k. ú. [obec]. V roce 1996 obdržel [příjmení] [příjmení] st. dopis od Katastrálního úřadu v [obec], ze kterého musel zjistit, že stavba rodinného domu stojí na pozemku evidovaném jako vlastnictví cizích osob; nadále již nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem pozemků, a ani manželé [příjmení] již nemohli být oprávněnými držiteli. Nebylo prokázáno, že by ohledně sporných pozemků byla uzavřena písemná kupní smlouva; nebyla ale vyloučena existence potvrzení o převzetí peněz odpovídajících kupní ceně, vyplacených panem [příjmení] paní [příjmení] (soudy ohledně této otázky neučinily jednoznačné skutkové zjištění). Paní [příjmení], která„ neměla další zájem o vlastnictví pozemků a souhlasila s odprodejem“ (č. 1 139v.), ani další spoluvlastnice sporných pozemků, resp. jejich nástupci držbu pozemků manžely [příjmení] nijak nezpochybňovali a nebránili se proti ní; až po 57 letech dědicové původních spoluvlastníků podali žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého užíváním pozemků evidovaných jako jejich vlastnictví. Dále bylo zjištěno, že koncem 50. let a začátkem 60. let minulého století bylo připravováno vyvlastnění pozemků v obci za účelem výstavby rodinných domků. Tehdy byl pořízen geometrický plán, na jehož základě sporný pozemek vznikl, a ten pak sloužil k převodům jiných, na jeho základě vzniklých pozemků (k těmto převodům došlo až v roce 1962 a později).

6. K právnímu hodnocení věci pak Nejvyšší soud uvedl, že k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, proto při řešení této otázky je třeba postupovat podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ obč. zák.“). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Oprávněným držitelem je držitel tehdy, je-li v dobré víře, že mu věc patří, přičemž existence dobré víry se posuzuje objektivně; jde o to, zda držitel neměl a nemohl mít při běžné opatrnosti pochybnost, že věc ve skutečnosti patří někomu jinému. Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačuje tedy domnělý právní titul (titulus putativus - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Obecně platí, že dobrá víra způsobilá k vydržení se musí vztahovat k právnímu titulu objektivně způsobilému založit vlastnické právo; takový titul tu sice nemusí být, avšak držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Právní omyl držitele je přitom v zásadě - s výjimkami - neomluvitelný. Takové výjimky připouští judikatura Nejvyššího soudu pro dobu po roce 1948 a pro 50. léta minulého století. Dovolací soud totiž opakovaně konstatoval, že je třeba posuzovat benevolentně omluvitelnost právního omylu, týkajícího se zejména tehdy nových a netradičních institutů, k němuž došlo v době po roce 1948 i později, především v 50. létech minulého století, kdy byla závažným způsobem narušena stabilita vlastnických vztahů, kdy nebyly uznávány některé tradiční principy soukromého práva, právní úprava vlastnických vztahů byla nepřehledná (týkaly se jí často i odvozené normy) a konečně, kdy správní orgány (národní výbory) měly široká oprávnění zasahovat do vlastnických vztahů. V takovém případě nelze na držitele klást stejné nároky jako ve stabilizovaném právním státě respektujícím tradiční a vžité principy občanského práva (viz např. rozsudy Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 639/2017, ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2166/2000, ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007). Právní omyl držitele může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán orgánem místní samosprávy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1489/2012); to platí tím spíše pro omyl vyvolaný národními výbory, jejichž postavení a působnost i v oblasti soukromého práva byla v době 1989 1990 podstatně vyšší, než jaké mají nyní orgány územní samosprávy (viz např. různé zákonem vyžadované souhlasy a vyjádření národních výborů k právním úkonům soukromých osob). Státní orgány ostatně přispívaly v této věci k omylu držitelů i tím, že jim ve stavebním řízení umožnily na pozemku zřídit rodinný domek. Mírnější posuzování oprávněnosti držby je namístě i v případech, kdy držba trvá několik desetiletí. Účelem institutu vydržení je uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním. Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než několik desetiletí (v nyní projednávané věci mezi uchopením držby a jejím zpochybněním vyvolaným dopisem katastrálního úřadu 39 let), nasvědčuje dobré víře držitele, ostatně i proto, že při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel užívá jeho pozemek. Lze uvést, že na dlouhodobou držbu váže současný občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (§ 1095). Podobně lze nahlížet na držbu trvající nerušeně 35 let. K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 520/2011. Pokud byla v době, kdy vlastnictví k nemovitosti přecházelo již na základě samotné smlouvy, uzavřena smlouva o převodu nemovitosti, která se nedochovala, lze její existenci prokázat i nepřímými důkazy. Při hodnocení důkazů je třeba přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003).

7. V této věci je dle dovolacího soudu zjevné, že žalující strana (žalobkyně a) a právní předchůdce ostatních žalobců) držela předmětné pozemky od roku 1957; odvolací soud pak učinil skutkové zjištění, že nebyla prokázána existence kupní smlouvy, od které dovozovali žalobci jejich vlastnické právo. Nicméně podle zjištěného skutkového stavu považuje dovolací soud úvahu odvolacího soudu o nedostatku objektivní dobré víry držitelů přinejmenším za předčasnou, a tudíž za nepřiměřenou. Odvolací soud nevzal do úvahy skutečnost, že manželé [příjmení] se chovali k pozemkům jako vlastníci a že původní vlastníci, resp. jejich dědicové pozemku, po řadu let, přesahujících vydržecí doby, toto vlastnické chování respektovali. Bylo tomu tak i v 50. a 60. letech minulého století, i v době uvolnění politických poměrů v letech 1968 -1969, a dokonce i řadu let po roce 1990; přitom dovolacímu soudu je známo, že i před rokem 1990 bylo možné se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva, šlo-li o spor mezi soukromými osobami. Proto je namístě závěr, že tu musel být nějaký důvod, na jehož základě se držby ujali a který knihovní spoluvlastníci respektovali; že by se tak stalo bez jakéhokoliv (byť neplatného či domnělého, putativního) právního důvodu je zcela nepravděpodobné, takový stav by odporoval obecným zkušenostem ohledně vztahů mezi soukromými osobami. Žalobkyně b), vyslechnutá soudem prvního stupně, vypověděla, že kupní smlouvu neviděla, viděla však„ doklad o převzetí peněz v hotovosti“. Tuto výpověď soud prvního stupně neshledal nevěrohodnou (tomu podle dovolacího soudu nasvědčuje i to, že netvrdila, že by smlouvu viděla). O tom, jakým způsobem se v rozhodné době převáděly pozemky v obci, svědčí i výpověď svědka [příjmení] [příjmení] (č. 1 191 v.), který uvedl, že kupoval pozemek od paní [příjmení], přímo ve stánku, ve kterém pracovala, jí za pozemek zaplatil,„ myslím, že šlo o částku 3 650 Kč“,„ žádný papír“ při tom nepodepisoval,„ papír jsem dostal až od stavebního úřadu z [obec]“.„ Myslí“, že jeho pozemek je zapsán v katastru nemovitostí,„ vše zařídili na okrese“. To nelze opomenout při hodnocení tehdejší praxe v obci. Dále se ze spisu podává, že motivem jednání stran mohlo být zamýšlené vyvlastnění sporných i dalších pozemků pro výstavbu rodinných domků, a lze tudíž i předpokládat účast místního národního výboru, která se podává i z toho, že ten později vydával potvrzení o vlastnickém právu [jméno] [příjmení] st. Také žalobci tvrdili, že pozemek nabyli žalobkyně a) a její manžel od„ paní [příjmení]“. Za této situace se podává jako vysvětlení chování stran a jejich předchůdců, že došlo k (spíše jen ústně) uzavřené dohodě mezi paní [příjmení] a manželem žalobkyně a), který žalobkyni a) též zastupoval, na jejímž základě žalující strana převzala držbu pozemku a vyplatila paní [příjmení] kupní cenu. I když obsah této dohody již nelze přímými důkazy zjistit, z chování stran po jejím uzavření se podává, že šlo o dohodu týkající se převodu vlastnického práva. Odvolací soud pod bodem 8. odůvodnění rozsudku uvedl:„ Nabízí se tak hypotéza, že pokud [příjmení] [příjmení] st. s paní [příjmení] skutečně jednal ohledně předmětného pozemku, měl k dispozici pouze doklad o předání určité finanční hotovosti, i když ani ten se nedochoval, ani na něj není v žádné ze shora citovaných listin odkazováno“. Dále odvolací soud konstatoval:„ Shodné skutečnosti vyplývají i z vyjádření Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, [stát. instituce], ze dne 17. 2. 2012, který uvádí, že geometrický plán [číslo] který mj. navrhuje vytvoření p. p. [číslo] (uvedeno chybně, správně mělo být [číslo]), byl dle údajů na něm uvedených vyhotoven dne 14. 4. 1957. Objednatelem byl Místní národní výbor (MNV) [anonymizováno] a k vyvlastňování dílů parcel bývalého pozemkového katastru (dále jen PK) dle tohoto geometrického plánu začalo docházet postupně v roce 1962. Geometrický plán byl do tehdy platné mapy jednotné evidence půdy (dále jen„ JEP“) zakreslen celý. Nově vytvořené parcely, které ještě nebyly vyvlastněny a následně předány do osobního užívání novým vlastníkům, byly bez listu vlastnictví (dále jen„ LV“) a jejich vlastnictví bylo dále vytvářeno parcelami PK. Toto je i případ p. p. [číslo]“. V rozsudku soudu prvního stupně ze dne 8. 3. 2021, č. j. 5 C 88/2020-137, soud pod bodem 13. odůvodnění uvedl, že je prokázáno, že [jméno] [příjmení] neměla zájem o další vlastnictví pozemků a souhlasila s jejich„ odprodejem“ za částku 1 Kčs za 1 m2, což odpovídá částce, za kterou žalující strana pozemky nabyla. Soud též uvedl, že Okresní národní výbor v [obec] jednal jen s paní [příjmení], což nasvědčuje tomu, že měla oprávnění jednat za další spoluvlastnice (lze poznamenat, že takový závěr je v souladu správním názorem ohledně dějů ve vzdálenější minulosti vysloveným např. v např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, a v řadě dalších rozhodnutí jej citujících). Je tedy třeba zvážit, že k nějakému, byť právně neúčinnému jednání došlo, že žalující strana se držby uchopila se souhlasem tehdejších spoluvlastnic pozemku (byť zčásti v zastoupení paní [příjmení]), nikoliv tedy nepoctivě, a že za pozemek zaplatila. Na jednání u Okresního národního výboru v [obec] ohledně vyvlastnění pozemku dne 9. 7. 1960 byl jako„ vyvlastnitel“ přizván též [příjmení] [příjmení] st. (č. 1 8 spisu); toho později naopak Místní národní výbor ve [anonymizováno] vyzval k dobrovolnému převodu pozemku (v přípisu neuvedeného) na stát za účelem výstavby rodinných domků (č. 1 9 spisu). V geometrickém plánu z 14. 4. 1957 je [příjmení] [příjmení] uveden jako nabyvatel pozemku [číslo]; šlo-li o dokument zhotovený za účelem vyvlastnění, pak se ze spisu nepodává, zda k němu došlo, eventuálně proč k němu nedošlo. Tyto skutečnosti se podávají ze spisu, hodnocení důkazů však je v souladu se zásadou přímosti - na soudu v nalézacím řízení. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že pokud by šlo o standardní situaci, nebylo by možné držbu manželů [příjmení] označit za oprávněnou (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Skutkovým zjištěním o tom, že nebyla prokázána existence písemné kupní smlouvy, je dovolací soud vázán. Nicméně věc je třeba posoudit ve světle toho, že šlo o jednání v 50. letech minulého století, kdy nebyly uznávány některé tradiční principy soukromého práva, právní úprava vlastnických vztahů byla nepřehledná (týkaly se jí často i odvozené normy) a konečně, kdy správní orgány (národní výbory) měly široká faktická i právní oprávnění zasahovat do vlastnických vztahů. I z toho, jak situaci popsal svědek [příjmení], se podává, že okolo nabývání pozemků panoval v obci určitý„ zmatek“, daný i právním vědomím tehdejších účastníků jednání, poznamenaným tehdejší dobou. Významná je i dlouhodobá držba žalující strany, o které navíc žalovaná strana mohla a měla vědět a jistě i věděla (byť otázka mimořádného vydržení nemůže být již vzhledem k formulaci žalobního návrhu - v roce 2011 nebylo mimořádné vydržení možné v této věci významná). V neprospěch tehdejších vlastníků svědčí i to, že podle dosavadního stavu spisu nijak nebránili stavbě rodinného domu, ačkoliv si museli být vědomi, jaké problémy může stavba na cizím pozemku stavebníkovi přinést. Jestliže na základě shora uvedených skutečností odvolací soud v dalším řízení učiní (i z nepřímých důkazů) skutkový závěr, že - jak tomu prozatím nasvědčuje obsah spisu – paní [příjmení] s žalobkyní a) a jejím manželem (resp. jen s ním v zastoupení obou manželů) jednala, převzala částku odpovídající tehdejší kupní ceně a poté ani ona, ani další spoluvlastníci a ani jejich nástupci několik desetiletí držbu žalující strany nezpochybňovali a také státní orgány s nimi jednaly jako s vlastníky, pak bude třeba posoudit jejich držbu jako oprávněnou a způsobilou k vydržení.

8. Odvolací soud s ohledem na právní názor dovolacího soudu vyzval žalované k doplnění svých tvrzení, přičemž žalovaní uvedli, že obecně platí, že dobrá víra způsobilá k vydržení se musí vztahovat k právnímu titulu objektivně způsobilému založit vlastnické právo. Právní omyl držitele je přitom v zásadě neomluvitelný. V dané věci nelze vycházet z omluvitelného právního omylu žalobců a jejich právních předchůdců, a to z následujících důvodů. Žalobci tvrdí, že existovala trhová smlouva. Je nutné zdůraznit, že nikdy nebyli schopni řádně učinit skutková tvrzení o tom, kdy přesně v roce 1957 měla být tato trhová smlouva uzavřena. Trhová smlouva ani doklad o tvrzené úhradě částky 1 000 Kč paní [příjmení] neexistuje. Není tvrzeno, zda měli ostatní podíloví spoluvlastníci pozemku povědomí o tvrzené trhové smlouvě a tvrzené koupi pozemku právním předchůdcem žalobců. Není zřejmé, proč k jednání nebyla přizvána na straně kupující žalobkyně paní [jméno] [příjmení]. V době uzavření smlouvy byla vyžadována obligatorní forma smlouvy v podobě notářského zápisu s povinnou registrací smlouvy. Absence uvedené formy způsobila absolutní neplatnost právního úkonu. Po údajném uzavření trhové smlouvy právní předchůdce žalobců neučinil na základě tvrzené smlouvy zápis svého vlastnického práva v pozemkovém katastru. Právní předchůdce žalobců nemohl nabýt vlastnického práva ani oprávněné držby k tomu, co nebylo předmětem občansko-právních vztahů. V době tvrzeného uzavření trhové smlouvy pozemek, který měl být předmětem prodeje (p. p. [číslo]), neexistoval, v daném období existoval toliko jen pozemek p. p. č. PK [číslo], který byl předmětem podílového spoluvlastnictví 3 vlastníků, a to v rozsahu 1/3 ve vztahu k celku pro každého z nich. [příjmení] [jméno] [příjmení] byla vlastníkem pouze spoluvlastnického podílu o velikosti 1/3 ve vztahu k celku a nebyla ani sama oprávněna rozhodovat o převodu vlastnického práva k celku ostatních spoluvlastnic, a to paní [jméno] [příjmení] a paní [jméno] [příjmení]. Žalovaní dále nesouhlasí s tím, že by s právním předchůdcem žalobců bylo jednáno jako s vlastníkem, když z listiny týkající se uvažovaného vyvlastnění pozemku p. p. č. PK [číslo] bylo s panem [příjmení] jednáno jako s budoucím vyvlastnitelem, ačkoliv v dané době již měl být dle tvrzení žalobců vlastníkem pozemku. Nelze dovozovat to, že pokud se aktivně vlastník nemovitosti nebrání jejímu užívání bez právního titulu, že by takový postup činil neoprávněnou držbu držbou oprávněnou a vedoucí ve svém důsledku až k vydržení vlastnického práva jako nuceného zbavení vlastnického práva, které je nedotknutelné. Pokud by žalované i v současné době nevedli s žalobci spor o vydání bezdůvodného obohacení za užívání jejich nemovitosti bez právního důvodu, bylo by to pouze a jen jejich volním uvážením, jak disponují se svým majetkem a zda ze svého majetku mají zájem pobírat plody či užitky či nikoliv. Pasivní postoj je nemůže v jejich vlastnickém právu omezit.

9. Žalobci v replice k uvedenému vyjádření žalovaných uvádí, že se ztotožňují s právním názorem Nejvyššího soudu. Dle jejich názoru odvolací soud ve svém dřívějším rozhodování zcela pominul, že předmětem sporu je jednání v 50. letech minulého století, kdy byla zcela odlišná praxe, než je tomu v dnešní době, což mělo být dle názoru žalobců zohledněno. Z provedeného dokazování zcela jasně vyplynulo, že způsob, jakým žalobci měli předmětný pozemek nabýt, zcela odpovídal zvyklostem dřívější doby a způsobu, jak státní orgány (národní výbor) v té době fungovaly ve vztahu k osobnímu vlastnictví. Současně nelze ani přisvědčit názoru žalovaných, že pasivní postoj nemůže žalované v jejich vlastnickém právu omezit. Pokud by pasivita na straně vlastníků nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí ve vztahu k uživatelům těchto nemovitostí nemohla mít žádných účinků, jistě by zákonodárce nezakotvil možnost vydržení či mimořádného vydržení, kdy tyto instituty jsou mj. na pasivitě zapsaných vlastníků (mimo další náležitosti) postaveny. Žalobci tedy navrhli, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně, popřípadě rozhodl sám tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná jim náhradu nákladů řízení.

10. Následně odvolací soud opětovně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně dle § 212 a § 212a o. s. ř. a vycházeje ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že odvolání žalobců je důvodné.

11. Žalovaní po rozhodnutí dovolacího soudu nepřišli s žádnými novými skutkovými tvrzeními, která by odvolací soud ve svém předchozím rozsudku (zrušeném dovolacím soudem) nezohlednil, takže odvolací soud v tomto novém rozhodnutí vycházel ze stejně zjištěného skutkového stavu jako v předchozím rozhodnutí.

12. Žalovaní i v průběhu předchozího řízení namítali, že omyl žalobců je neomluvitelný, předmětný pozemek v době tvrzeného převodu neexistoval, když geometrický plán, na základě něhož předmětný pozemek vznikl, byl zapsán do katastru až v pozdější době, tj. poté, kdy měl být trhovou smlouvou převeden na manžela žalobkyně a) (právního předchůdce žalobců b) a c)), který také nejednal se všemi spoluvlastnicemi předmětného pozemku, resp. pozemku, z něhož byl předmětný pozemek následně oddělen. Především žalovaní ale ani po rozhodnutí dovolacího soudu netvrdili, tudíž také neprokazovali, že by se v projednávané věci nejednalo o dlouhodobé trvání nerušené držby pozemku žalující stranou a že by se v minulosti aktivně brali o svá práva, byť logicky argumentují, že taková skutečnost, tj. že vlastník nemovitosti se aktivně nebrání jejímu užívání jinou osobou bez právního titulu, nečiní z neoprávněné držby držbou oprávněnou, přičemž vlastnické právo je nedotknutelné. Rovněž žalovaní logicky poukazovali na skutečnost, že žalobkyně a) s manželem začali užívat předmětný pozemek, aniž by jim k němu svědčil vlastnický titul, již v 50. letech minulého století, tj. za předchozího, nedemokratického režimu, tudíž za situace, kdy jejich pozemek (ostatní jeho část) byl vyvlastňován, aktivní obrana by stejně neměla smysl, a pokud se aktivně nebrali o svá práva po roce 1990, tak v té době již předmětný pozemek byl zastavěn stavbou (rodinným domem) ve vlastnictví a) žalobkyně a jejího manžela.

13. Jelikož skutkový stav nedoznal změn a shodný skutkový stav odvolací soud v předchozím rozsudku právně posoudil způsobem, s nímž se dovolací soud neztotožnil, při nezměněném skutkovém stavu proto odvolací soud z hlediska právního posouzení věci vycházel z právního názoru Nejvyššího soudu, jímž je dle § 243g o. s. ř. vázán.

14. Nejvyšší soud klade důraz na to, že k převodu („ došlo k určitému jednání“) došlo v 50. letech, kdy situace ohledně nabývání pozemků byla značně nepřehledná a státní orgány s právním předchůdcem žalobců a jeho manželkou (žalobkyní a)) jednali jako s vlastníky. Ti byli tak ze strany státních orgánů utvrzováni v tom, že jsou vlastníky, manželé [příjmení] se tak jako vlastníci předmětného pozemku i chovali. Právní předchůdci žalovaných, tj. původní vlastníci i následně jejich dědicové, pak tento stav respektovali, a to i po roce 1990. Státní orgány také přispěly k omylu držitelů tím, že jim ve stavebním řízení umožnily na pozemku zřídit rodinný domek a proto právní omyl držitele může být omluvitelný vzhledem k tomu, že byl vyvolán orgánem místní samosprávy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1489/2012).

15. Jak konstatoval dovolací soud, existují výjimky z pravidla, že právní omyl držitele je neomluvitelný, přičemž takové výjimky judikatura připouští pro dobu po roce 1948 a pro 50. léta minulého stolení, kdy je třeba posuzovat benevolentně omluvitelnost právního omylu, týkajícího se zejména tehdy nových a netradičních institutů, k nímž došlo v době po roce 1948 i později, především v 50. letech minulého století, kdy byla závažným způsobem narušena stabilita vlastnických vztahů a nebyly uznávány některé tradiční principy soukromého práva, právní úprava vlastnických vztahů byla nepřehledná (týkaly se jí často i odvozené normy) a konečně, kdy správní orgány (národní výbory) měly široká oprávnění zasahovat do vlastnických vztahů.

16. V řízení sice nebylo prokázáno, že by mezi manželem žalobkyně a) (předchůdcem žalobců b) a c)) a paní [příjmení] (jednou ze spoluvlastnic předmětného pozemku) byla uzavřena písemná smlouva o převodu předmětného pozemku, nicméně provedeným dokazováním bylo zjištěno, že mezi nimi určité jednání týkající se předmětného pozemku proběhlo, žalobkyně b) viděla doklad o převzetí peněz, které měly být právě za„ prodej“ předmětného pozemku uhrazeny. Byť takovéto jednání nebylo dle tehdejší právní úpravy právně účinné, nelze jej posuzovat ve světle shora naznačeného jako jednání nepoctivé či jednání lstivé, pokud se na jeho základě předchůdce žalobců b) a c) a jeho manželka chopili držby předmětného pozemku. Nebylo také prokázáno, že by následně paní [příjmení] či další dvě původní spoluvlastnice nebo jejich právní nástupci (žalovaní) držbu žalobkyně a) a jejího manžela zpochybnili. Při zohlednění změny předchozí judikatury Nejvyššího soudu a benevolentnějšímu hodnocení dobré víry držitelů v případě dlouhodobé držby posuzované podle ustanovení původního občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (za účinnosti nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.) v aktuální, výše uvedené judikatuře dovolacího soudu odvolací soud tak posoudil držbu předmětných pozemků žalobkyní a) a jejím manželem (předchůdcem žalobců b) a c)) jako držbu oprávněnou, a tím i způsobilou přivodit nabytí vlastnického práva k pozemku vydržením dle § 134 odst. 1 obč. zák.

17. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že byť k vyvlastňování ostatních dílů parcel bývalého pozemkového katastru (dále jen PK) dle geometrického plánu [číslo] který mj. navrhl i vytvoření předmětného pozemku, začalo docházet postupně v roce 1962 (tvrzená trhová smlouva měla být uzavřena již v roce 1957), pokud by se žalobkyně a) s manželem již dříve nechopili držby, s největší pravděpodobností by došlo k vyvlastnění sporného pozemku, který byl také součástí pozemku p. p. č. PK [číslo], jež byl následně vyvlastněn a nově vytvořené parcely předány do osobního užívání novým uživatelům, jejichž právo osobního užívání bylo následně účinností novely občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., provedené zákonem č. 509/1992 (ke dni 1. 1. 1992), transformováno na právo vlastnické. Stejná situace by tak s největší pravděpodobností nastala i ohledně předmětného pozemku, který by pravděpodobně byl dán žalobkyni a) a jejímu manželovi do osobního užívání.

18. S ohledem na výše uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobě vyhověl.

19. O náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. a úspěšným žalobcům byla přiznána plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady tvoří zaplacené soudní poplatky za žalobu ve výši 5 000 Kč, za odvolání ve výši 5 000 Kč a za dovolání ve výši 14 000 Kč a dále je tvoří náklady na zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), kdy odměna zástupce za 1 úkon právní služby při zastupování 3 osob činí 6 000 Kč (§ 7 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupci náleží plná odměna za 14 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast při jednání 20. 1. 2021, zastoupení při jednání 8. 3. 2021, doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů na výzvu soudu – podání datované 10. 2. 2021 a doručené soudu 4. 3. 2021, sepis vyjádření k odvolání žalovaných, sepis podání ze dne 22. 7. 2021 (odstranění vad žaloby, označení důkazů) učiněné na výzvu soudu, zastoupení při jednání soudu dne 22. 9. 2021, dne 13. 10. 2021 a dne 8. 11. 2021, sepis odvolání, zastoupení při jednání soudu 30. 3. 2022, sepis dovolání a zastoupení při jednání odvolacího soudu dne 5. 4. 2023) a mimosmluvní odměna v poloviční výši dle § 11 odst. odst. 2 písm. c) advokátního tarifu za sepis odvolání ze dne 23. 3. 2021 jen proti výroku rozsudku o nákladech řízení. Odměna zástupce tak celkem za 14 a úkonů činí 87 000 Kč.

20. Pokud žalobci požadovali přiznat náklady spočívající v odměně zástupce i za další úkony právní služby, jejich náhrada nebyla přiznána, neboť úkony odvolací soud posoudil nikoliv jako účelně provedené nebo s ohledem na jejich obsah jako běžné formální úkony zástupce, za něž odměna nenáleží. V případě„ doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů“ ze dne 10. 2. 2021 žalobci totiž pouze soudu oznamovali, že nemají žádné další důkazní návrhy ani skutková tvrzení, v podání z 11. 10. 2021 se nevyjadřovali žádným konkrétním způsobem k věci, pouze činili další důkazní návrhy a toto jejich podání de facto obsahuje jen jména a adresy navržených svědků a v případě repliky ze dne 31. 1. 2023 podání nepřinášelo obsahově nic nového a odvolacím soudem nebylo vyžadováno.

21. Dále náklady tvoří 15 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 4 500 Kč, dále cestovné na trase [obec] – [obec] a zpět k jednáním soudu prvního stupně ve dnech 20. 1. 2021, 8. 3. 2021, 22. 9. 2021, 13. 10. 2021 a 18. 11. 2021 vždy po 296 Kč, náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu v celkové výši 1 000 Kč (10 započatých půlhodin po 100 Kč) a konečně náklady tvoří dle § 137 odst. 2 písm. d) o. s. ř. i částka ve výši 19 735,80 Kč, která odpovídá 21% sazbě DPH, kterou je zástupce jako plátce daně povinen z odměny a náhrad odvést. Celkové náklady za řízení před soudy všech stupňů tak činí částku 137 715,80 Kč, jíž odvolací soud uložil žalovaným zaplatit v obecné lhůtě 3 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalobců (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení