61 Co 200/2021- 528

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň Mgr. Jiřiny Hronkové a JUDr. Vladimíry Ladmanové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] příspěvková organizace, [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [jméno] sídlem [adresa] o zaplacení náhrady škody ve výši 21 000 Kč a 50 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 19. 5. 2021, č. j. 7 C 192/2017-492 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 260,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 000 s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % roně z částky 21 000 Kč od 11. 6. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 50 000 Kč od 16. 6. 2017 do zaplacení, to vše ve lhůtě 14 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a žalovanému současně uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 168 606,10 Kč k rukám jejího zástupce ve lhůtě 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni vznikla škoda tím, že musela v důsledku porušení povinností žalovaného vynaložit částku 20 000 Kč na pokutě a 1 000 Kč na náklady správního řízení (pokuta uložená žalobkyni příkazem Oblastního inspektorátu práce z [datum]), a dále na základě příkazu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne [datum] pak žalobkyně uhradila pokutu ve výši 50 000 Kč. Žalobkyně prokázala porušení právní povinnosti žalovaného související s výkonem funkce ředitele žalobkyně, které je v příčinné souvislosti se vznikem škody s tím, že zavinění mělo v obou případech uložených pokut formu nedbalostní. Současně bylo prokázáno, že na vzniku škody se nepodíleli jiní zaměstnanci žalobkyně, ani třetí osoby. Výše požadované náhrady škody nepřekročila zákonem stanovenou limitaci 4,5 násobku průměrného výdělku žalovaného před porušením povinnosti, když ve vztahu k požadavku náhrady škody ve výši 21 000 Kč představuje 4,5 násobek průměrného měsíčního výdělku částku 571, 406 Kč, v případě nároku na zaplacení částky 50 000 Kč činí limitace částku 463, 725 Kč. V neposlední řadě soud prvního stupně též dospěl k závěru, že námitka promlčení uplatněných nároků není důvodná, neboť z hlediska posouzení je v projednávané věci rozhodným okamžikem ve smyslu § 619 odst. 2 o. z. okamžik vědomosti žalobkyně o rozhodných skutečnostech pro běh promlčecí lhůty, tedy okamžik doručení příkazu k zaplacení pokuty. Počátek běhu promlčecích lhůt není možno odvíjet od jednání, jímž byla škoda založena, ale až od doby, kdy se žalobce dozvěděl o výši škody, tj. o pokutách, jež bude muset uhradit.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání a předně namítá nesprávné právní posouzení otázky promlčení. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR usnesení NS ČR ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014„ počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároku na náhradu škody se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možno natolik objektivně vyjádřit v penězích, že lze právo na její náhradu uplatnit u soudu. Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možno určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši škodu přesně – např. na základě odborného posudku)“. Dle názoru žalovaného je v daném případě podstatné, že osoba jednající protiprávně (v tomto případě žalobkyně) si za předpokladu vědomosti o protiprávnosti svého jednání musí být již v době takového jednání vědoma způsobení škody, a to ve výši potencionální sankce stanovené příslušnými právními předpisy, která může ze strany kontrolního orgánu (např. OIP či ÚOHS) být udělena. Jednotlivé příkazy ukládající pokuty žalobkyni stanoví již konkrétní přesnou výši způsobené škody, která však není pro počátek běhu promlčecí lhůty podstatná. Soud prvního stupně se nikterak nevypořádal s výše uvedenou argumentací žalovaného založenou na základě judikatury Nejvyššího soudu, že nemusí být známa přesná výše škody. Soud prvního stupně dále nesprávně posoudil otázku vázanosti soudu rozhodnutím o spáchání přestupku. Soud prvního stupně extenzivně a tedy nepřípustně v neprospěch žalovaného vykládá ust. § 135 o. s. ř., z něhož jasně vyplývá, že soud je vázán pouze rozhodnutím o tom, že byl spáchán přestupek a kdo jej spáchal. Z ustanovení tak nevyplývá vázanost celým rozhodnutím správního orgánu, ale pouze otázkou viny a osoby pachatele. S odkazem na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1424/09 uvádí, že vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem se může prosadit jenom ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy. Tato vázanost se nemůže uplatnit vůči třetím osobám, které v trestním řízení takovou možnost neměly. Dále namítá, že pokud by byl včas podán odpor proti oběma příkazům, tak mohlo dojít k jejich dalšímu přezkumu (v jednom případě o příkazu žalovaný nevěděl a v druhém případě podání odporu již nebylo v jeho moci, jelikož nebyl statutárním orgánem), nicméně pak si měl s generální prevenční povinností počítat jiný jmenovaný vedoucí zaměstnanec a podat odpor. Soud prvního stupně též učinil neúplná a nesprávná skutková zjištění a nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a k jím označeným důkazům. Žalovaný v řízení poukázal, že měl k dispozici stanovisko MUDr. Mgr. [jméno] [příjmení] ze dne 10. 1. 2015, že se nejedná o nepovolený souběh. Soud sice tento důkaz provedl, nicméně se s jeho právními závěry odmítl zaobírat s odkazem na ust. § 135 o. s. ř. a hodnotil jej pouze ve vztahu k tomu, zda si žalovaný počínal s náležitou obezřetností a zajistil si ji včas. Soud prvního stupně však tím, že se blíže nezabýval právní stránkou stanoviska, rezignoval na jakoukoliv ochranu žalovaného z pohledu pracovně-právního. Stanovisko je podstatné zejména tím, že oba druhy práce, pro které byly sjednávány souběžně pracovní smlouvy a dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, jsou zcela druhově odlišné. Soud prvního stupně považoval za okolnost, která na straně žalovaného vylučovala vyvinění, skutečnost, že o uvedené stanovisko si žalovaný požádal až po provedení kontroly. Pokud jde o stanovisko JUDr. [jméno] [příjmení] zaslané e-mailem ze dne 18. 12. 2012, tak žalovaný ve svém vyjádření ze dne 12. 2. 2018 upozornil na pochybnosti JUDr. [příjmení] ohledně svého vlastního stanoviska, které v něm sám vznáší a jednak i JUDr. [příjmení] za určitých okolností připouští souběh s tím, že nemá k dispozici potřebné informace k posouzení, přestože v obecné rovině není povolen. Žalovaný dále namítal hrubé rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, zejména že vypovídací hodnota zápisu z porady 3. 7. 2014 je nulová a nemůže z ní vyplývat, že Ing. [příjmení] informoval žalovaného o pokutě od OIP. Dále namítá rozpor mezi závěry soudu uvedenými v odst. 37 a odst. 56 odůvodnění rozsudku, když se jednou podává, že svědkyně [příjmení] neví, čeho se příchozí datové zprávy od OIP týkaly, o kus dále již naprosto přesně věděla, co přišlo, dále rozpor mezi odst. 56 a odst. 10 odůvodnění rozsudku, týkající se data doručení rozhodnutí o pokutě Inspektorátu práce, kdy v odst. 56 je uváděn předpokládaný den doručení 24. 6. a v odst. 10 pak den 26. 6. 2014. Ve vztahu k odpovědnosti Ing. [příjmení] jako přítomného kontrole se soud také nijak nevypořádal s argumentem, že Ing. [příjmení] již při samotné kontrole ani později nesdělil kontrolorce z OIP oficiální stanovisko žalobkyně, které mu bylo sděleno žalovaným. Takový postup mohl vést k neudělení sankce a Ing. [příjmení] k němu byl jednoznačně povinen na základě generální prevenční povinnosti. Příkaz žalovanému vlastně nebyl nikdy zaslán, přesto soud činí opačné skutkové závěry, ani se nevypořádal s argumentem, že příkaz od OIP se nemohl k žalovanému dostat, jelikož neobsahuje razítko s určením žalovanému. Žalobkyně i svědek [příjmení] uváděli, že žalovanému byl protokol dán do desek k vyřízení Ing. [jméno] [příjmení]. Na protokolu, který je součástí spisu, není však zaznamenáno razítko s určením pro žalovaného. Svědkyně [příjmení] pak uvedla, že pokud by byl dokument, který by měl podací razítko bez určení osoby, která jej má vyřizovat, tak by se podle ní k řediteli takový dokument dostal, jen pokud by se jednalo o fakturu. Ve vztahu k příkazu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže žalovaný opět namítá neúplná a nesprávná skutková zjištění a nepřihlédnutí k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a k jím označeným důkazům. Soud prvního stupně opomněl skutečnost, že na základě e-mailu ze dne 9. 1. 2014 od [jméno] [příjmení] k rukám zaměstnance žalobkyně [jméno] [příjmení], v kopii na žalovaného a [jméno] [příjmení], informoval [jméno] [příjmení] o nutnosti zasáhnout do posledního znění smlouvy. Z e-mailu ze dne 27. 1. 2014 od [jméno] [příjmení] adresovaného [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] je uvedeno, že probíhá intenzivní jednání s [právnická osoba] [anonymizováno] [obec] a zástupci ze strany ZZS PK o uzavření smlouvy. Je tak patrné, že i [jméno] [příjmení] si musel být vědom existence nového návrhu smlouvy a pravděpodobně jej musel mít k dispozici. Skutkové závěry soudu prvního stupně jsou s tímto opět v rozporu a soud prvního stupně tyto důkazy nijak nehodnotí. Pokud soud prvního stupně vykládá povinnost kontroly pouze na nepodepsanou smlouvu, tak restriktivně zužuje výklad povinností smlouvy o administraci uzavřené s pověřenou osobou (Centrálním nákupem, p. o.), a to v rozporu s jeho možnostmi i v rozporu se smlouvou samotnou. Povinnost kontroly by tak soud zúžil pouze na dobu do uzavření kupní smlouvy, což by jednak vylučovalo kontrolu následně vzniklých dokumentů a jednak i nápravu později odhalených chyb. Z uvedené komunikace je také patrná role jednotlivých osob, pana [příjmení] a [příjmení] při uzavření smlouvy v celé zakázce. Žalovaný je v celé komunikaci vždy jen jako pasivní účastník v kopii, aniž by ve vztahu ke znění smlouvy jakkoliv zasahoval. Kdo však mohl napovědět z pozice svědka, jak to bylo s úpravou návrhu smlouvy, byl jednatel vybraného uchazeče [anonymizována tři slova] [právnická osoba] pan [jméno] [příjmení], tento důkazní návrh byl však pro nadbytečnost zamítnut. Soud prvního stupně pochybil, když při hodnocení pracovní náplně nevycházel z fakticity, která je rozhodující, avšak vycházel z formálního organizačního řádu žalobkyně, a to v rozporu s výpovědí svědka Ing. [jméno] [příjmení], přestože svědek výslovně uvedl, že obě sankcionovaná pochybení spadala do jeho odpovědnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že lze mít za prokázané, že v pracovní náplni ekonomického náměstka s ohledem na její vymezení nebyla povinnost zajišťovat zveřejňování dokumentů v rámci zákona o veřejných zakázkách, a to samé platí pro zaměstnance [jméno] [příjmení], jehož spolupráce se týkala toliko technických záležitostí vozového parku v rámci realizovaných veřejných zakázek. Dle soudu prvního stupně za situace, kdy bylo povinností žalovaného, který za žalobkyni jednal, aby záznam z jednání coby dodatek kupní smlouvy, který musí být zveřejněn, zajistil jeho předání zaměstnanci panu [příjmení], v jehož náplni práce bylo vyřizování agendy výběrových řízení a veřejných zakázek, který nebyl samotného jednání 9. 6. 2014 účasten, správným postupem mělo být předání s pokynem k tomu, aby došlo ke zveřejnění tohoto dodatku. Žalovaný je přesvědčen, že i tento konstrukt je nesprávný a klade na žalovaného odpovědnost za pokyn o předání každé„ sponky“ s nadsázkou. Byl-li přítomen jednání o zápisu č. 6 jako dodatku zaměstnanec [příjmení], jehož náplní práce byla spolupráce s Centrálním nákupem na veřejných zakázkách týkajících se vozového parku, tak jeho úkolem bylo předat dokument přímo Centrálnímu nákupu, případně v řetězci zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců měl v konečném důsledku povinnost se obrátit na svého vedoucího zaměstnance panu [příjmení], jehož náplní práce tato činnost byla, a to i bez vazby na vozový park. V konečném důsledku za pochybení obou by však odpovídal jejich nejbližší nadřízený vedoucí zaměstnanec, vedoucí útvaru pro ekonomiku Ing. [příjmení]. Žalovaný dále namítá, že se soud prvního stupně v odůvodnění často dopouští dezinterpretace tvrzení žalovaného, kdy v odst. 20 a protokolu z jednání dne 23. 5. 2018 tvrzení žalovaného o přístupu do smlouvy a naproti tomu o možnosti měnit znění smlouvy, jsou významově jednoznačně odlišná. Dále poukázal na ust. § 264 zákoníku práce, které umožňuje, aby soud snížil výši náhrady škody z důvodu zvláštního zřetele hodných, když smyslem tohoto moderačního práva soudu je snížení výše náhrady škody takovým způsobem, aby soudem přiznaná náhrada škody vyjadřovala to, co lze v daném případě po zaměstnanci spravedlivě požadovat. Dle žalovaného soud musí s ohledem na zásadu pracovně-právních sporů o ochraně zaměstnance jako slabší strany zvažovat snížení náhrady škody ze své úřední povinnosti a nikoliv jen k návrhu a sděleným důvodům, ale ve vztahu ke všem důvodům přicházejícím v úvahu z konkrétního případu. Dle žalovaného soud prvního stupně i v tomto bodě selhal. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba zamítá a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvádí, že dle žalovaného promlčecí lhůta měla začít běžet od okamžiku, kdy byly uzavírány souběžně pracovní smlouvy a dohody o provedení práce nejpozději k okamžiku zjištění pochybení ze strany kontrolního orgánu, což bylo dle protokolu o kontrole k 23. 5. 2014. V druhém případě se mělo jednat o datum uzavření kupní smlouvy na dodávku sanitních vozů, tedy 12. 2. 2014, popř. 24. 6. 2014, do kdy měl být její dodatek zveřejněn. Tento závěr odvozuje od toho, že žalobkyně mohla vědět přibližný rozsah škody. Žalovaný však nebere do úvahy, že v těchto okamžicích ještě žádná škoda neexistovala. Reálně ke vzniku škody došlo až rozhodnutím správního orgánu. V souvislosti s tím poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74 a především na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014, dle kterého počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároku na náhradu škody se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či škodné události, a kdo za ni odpovídá). To předpokládá, že se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné natolik objektivně vyjádřit v penězích, že lze právo na její náhradu uplatnit u soudu. Hlavním argumentem žalovaného je závěr ustálené judikatury, že přesná výše škody nemusí být známa pro uplatnění práva na náhradu škody. V tomto konkrétním případě byla výše škody jasná ihned při vzniku škody. Argumentace žalovaného je tak v tomto ohledu irelevantní. Nadto o vzniku škody se žalobce nemohl dozvědět dříve než vydáním rozhodnutí kontrolního správního orgánu, neboť bylo možné, že bude zvolen jiný způsob nápravy. Škoda tak reálně vznikla až rozhodnutím o udělení pokut a namítá-li žalovaný, že soud prvního stupně ust. § 135 o. s. ř. vykládá extenzivně, tak v obou případech rozhodl správní orgán o tom, že byl přestupek spáchán, a tím je soud vázán. K argumentaci žalovaného nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1424/09 žalobkyně uvádí, že v řízení u OIP měl žalovaný možnost být vyslyšen, neboť v té době byl statutárním orgánem žalobkyně. Není tedy důvod k projednání věci v celém rozsahu. Na druhé straně o tom, že byl spáchán přestupek opožděným zveřejněním dodatku kupní smlouvy, nebyl mezi žalobcem a žalovaným veden spor a tak nebylo nutné přezkoumávat rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Není v pravomoci soudu, aby přezkoumával, zda souběh pracovních smluv je nezákonný či nikoliv. Tato právní otázka již byla vyřešena ve správním řízení. Stanovisko MUDr. Mgr. [jméno] [příjmení] je podstatné pouze v otázce, zda žalovaný jednal s náležitou obezřetností, což se nepotvrdilo. Žalovaný dále rozporuje, kdy bylo vyžádáno stanovisko MUDr. Mgr. [jméno] [příjmení]. Ve stanovisku je však explicitně řečeno, že dotaz byl doručen [datum] a stanovisko bylo vydáno [datum], přičemž datum [datum], jak uvádí žalovaný, ve stanovisku není vůbec zaznamenáno. S ohledem na to, že sama MUDr. Mgr. [jméno] [příjmení] uvedla, že další korespondenci s žalovaným nevedla, bylo by provedení jejího výslechu jistě nadbytečné. Uvádí-li žalovaný, že protokol z kontroly mu byl k dispozici, avšak soud prvního stupně zaměňuje protokol z kontroly a příkaz k úhradě sankce od OIP, žalobkyně s tím nemůže souhlasit. V odůvodnění rozsudku (odst. 36 a 37) jsou jasně rozlišovány oba dokumenty. Svědkyně [jméno] [příjmení] zaznamenala, že kontrolorka šla za Ing. [příjmení], který řediteli v této souvislosti nesl i fyzicky listiny a dále mu přeposílal doklady na e-mail, ale detaily, čeho se to týkalo, již neví. Korespondence z e-mailu mezi Ing. [příjmení] a žalovaným toto potvrzuje. Takto bylo v odůvodnění popsáno seznámení žalovaného s protokolem z kontroly. Naproti tomu k příkazu k úhradě sankce od OIP je v odůvodnění uvedeno následující:„ rozhodnutí inspektorátu práce bylo doručeno prostřednictvím datové schránky a bylo podle svědkyně [příjmení] jednak žalovanému přeposláno (na e-mail) a jednak bylo vytištěno do desek, kam byly zakládány podstatné listiny“. Tento postup byl dle výpovědi svědkyně běžný, neboť externí pošta včetně elektronické jdoucí přes datové schránky se tiskla a evidovala. Dále uvedla, že se stávalo, že si žalovaný e-mail ani datovou schránku nevybral a z tohoto důvodu mu důležité věci tiskla a dávala na stůl. S ohledem na různorodý postup popsaného doručení dokumentů je zřejmé, že soud zřetelně odlišuje oba dokumenty a nezaměňuje je, jak uvádí žalovaný. Nadto žalobkyně upozorňuje, že sám žalovaný zaměňuje oba dokumenty. K argumentaci žalovaného k pokutě od Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže žalobkyně uvádí, že Ing. [jméno] [příjmení] sice ve své výpovědi uvedl, že v obecné rovině by pod ekonomického náměstka spadala i kontrola uzavřených smluv v režimu veřejných zakázek či zveřejňování potřebných listin, avšak zároveň dodává, že v tomto konkrétním případě byl pro tuto zakázku určen konkrétní zaměstnanec, jenž věc řešil. Není tak pravdou, že by se Ing. [příjmení] hlásil k odpovědnosti, jak uvádí žalovaný. Musí se tak vycházet z formálního řádu žalobkyně, který je pro zaměstnance závazný. Dále výklad pracovní náplně [jméno] [příjmení] je velmi extenzivní a nepřiléhavý, neboť jeho činnost se týkala odborné specifikace, nikoliv správních otázek, jak je zjevné z jazykového výkladu popisu pracovní náplně pana [příjmení]. Žalobkyně zastává názor, že bylo povinností žalovaného předat, popřípadě zajistit předání dodatku kupní smlouvy panu [příjmení], neboť se osobně neúčastnil jednání dne [datum]. Vyjádření žalovaného, že i tento konstrukt je nesprávný a klade na žalovaného odpovědnost za pokyn o předání každé„ sponky“ s nadsázkou“, je zavádějící. Předání záznamu jednání, coby dodatek kupní smlouvy, je podstatná a nikoliv banální záležitost, jak naznačuje žalovaný. Nadto pan [příjmení] neměl ve své náplni práce řešit administrativní záležitosti zakázky. Žalobkyně též nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že soud prvního stupně selhal při použití tzv. moderačního práva, neboť závěr, že neshledal žádný důvod zvláštního zřetele hodný pro moderaci, řádně zdůvodnil. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

5. Soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování, vypořádal se všemi námitkami a dospěl ke skutkovým i právním závěrům, s kterými se odvolací soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.

6. Dle ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

7. Dle ust. § 250 odst. 3 zákoníku práce zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou případů uvedených v § 252 a 255.

8. K posouzení otázky promlčení žalovaný v odvolání odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3804/2014, dle kterého mj.„ poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného znaleckého posudku)“. Citované rozhodnutí vychází z toho, že však poškozený již nabyl vědomost (poškozený prokazatelně zjistil) o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě. Jinými slovy řečeno, poškozený má vědomost o tom, že škoda již nastala, ovšem s ohledem na své možnosti a schopnosti není schopen škodu přesně vyčíslit, toto je schopen učinit (škodu odhadnout) pouze orientačně. Fakticky škoda již však nastala. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu však není aplikovatelné na projednávaný případ, neboť se lze zcela ztotožnit se závěry soudu prvního stupně, že okamžikem, kdy žalobkyně nabyla vědomost o tom, že škoda vznikla, bylo doručení příkazu k zaplacení předmětné pokuty. Škoda totiž spočívá právě v povinnosti žalobkyně předmětnou pokutu uhradit (úhradou pokuty pak dojde ke snížení aktiv žalobkyně). Škoda tak nemohla žalobkyni vzniknout dříve (v souvislosti s jednáním či opomenutím žalovaného), neboť v souvislosti s tímto jednáním či opomenutím žádná konkrétní škoda žalobkyni nevznikla. Soud prvního stupně tedy otázku promlčení správně posoudil dle ust. § 619 odst. 2 o. z. ve spojení s § 629 odst. 1 o. z., když dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas v tříleté lhůtě a námitka promlčení je tak nedůvodná.

9. Odkazuje-li žalovaný k otázce vázanosti soudu rozhodnutím o spáchání přestupku (§ 135 o. s. ř.) na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1424/09 (posléze i sp. zn. II. ÚS 46/10), dle tohoto nálezu„ vázanost soudů v civilním řízení trestním rozsudkem ve smyslu § 135 o. s. ř. se může prosadit jenom ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy. S ohledem na právo slyšení, jež je součástí práva na spravedlivý proces, se však tato vázanost nemůže uplatnit vůči třetím osobám, které v trestním řízení takovou možnost neměly; v takovém případě lze v civilním řízení provádět dokazování k těm okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení a které jsou zároveň významné pro i soukromoprávní věci“. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že žalobkyně byla účastníkem správního řízení a v rámci něho měla možnost skutkově i právně argumentovat a právě ve vztahu k žalobkyni je soud vázán rozhodnutím správních orgánů o tom, že byl spáchán přestupek (§ 135 odst. 1) a že jej spáchala žalobkyně, která se domáhá náhrady škody po žalovaném v rovině pracovně-právní (§ 250 odst. 1 zákoníku práce), nicméně bylo na žalobkyni, aby prokázala, že škoda na její straně (na základě rozhodnutí správních orgánů o uložení pokuty) vznikla právě zaviněním žalovaného. V tomto směru soud prvního stupně nevyšel bez dalšího pouze ze závěrů rozhodnutí vydaných ve správním řízení, ale provedl rozsáhlé dokazování k prokázání tvrzení žalobkyně o zavinění na straně žalovaného jako zaměstnance (§ 250 odst. 3 zákoníku práce).

10. Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodu, kterou je zaměstnanec, jež odpovídá za škodu podle § 250 zákoníku práce, povinen nahradit zaměstnavateli (§ 257 odst. 1 zákoníku práce), je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele. S ohledem na rozhodnutí správních orgánů bylo prokázáno, že žalobci vznikla škoda v celkové výši [částka]. Tato částka představuje finanční prostředky, které musela žalobkyně vynaložit na úhradu pokut a nákladů řízení (ve správním řízení) a i dle názoru odvolacího soudu se žalobkyni podařilo prokázat, že škodu zavinil právě žalovaný.

11. Ve vztahu k pokutě uložené Oblastním inspektorátu práce pro [příjmení] a [územní celek] se sídlem v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], je podstatné, že v této době (a to až do 19. 1. 2015) žalovaný vykonával funkci ředitele žalobkyně a byl tak ze své pozice oprávněn dávat pokyny k uzavírání pracovních smluv mezi zaměstnanci a žalobkyní a též k uzavírání souběžných dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Správní orgán dospěl k závěru, že byl spáchán správní delikt na úseku pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, když s blíže uvedenými zaměstnanci k pracovnímu poměru založenému pracovní smlouvou sjednal souběžně dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr na stejně druhově vymezenou činnost.

12. Lze souhlasit s žalovaným, že datace uváděná ve stanovisku Mgr. MUDr. [jméno] [příjmení] (Česká lékařská komora) je zavádějící, když je zde uváděno datum vystavení tohoto stanoviska, a to 10. 1. 2015 a následně v textu je uváděno, že je odpovídáno na dotaz doručený dne 9. 2. 2015. Nelze však přehlédnout, že žalovaný s ohledem na vyjádření JUDr. [jméno] [příjmení] (e-mail ze dne 18. 12. 2012 – číslo listu 62) musel mít minimálně pochybnosti o tom, zda je možný souběh prací lékař či zdravotník záchranné služby a lékařské služby první pomoci, když JUDr. [příjmení] zde uvádí„ podle mého názoru lze dovodit, že byť mezi prací v rámci ZZS versus LSEP jsou samozřejmě rozdíly, tak tyto rozdíly nejsou dostatečné pro to, abychom mohli říci, že již jde o dvě druhové různé práce“. Současně též nelze pominout, že svědek [příjmení] [jméno] [příjmení] vypověděl, že Ing. [příjmení] zpochybňoval zákonnost o vstupu souběhu hlavních a vedlejších pracovních poměrů někdy kolem roku 2013. Tento svědek sice vypověděl, že stanovisko Mgr. MUDr. [příjmení] a jednání s ní se konalo ještě před kontrolou Inspektorátu práce (kdy jel s žalovaným do [obec] na Českou lékařskou komoru a zde se jmenovanou jednali), nelze však přehlédnout, že pokuta byla žalobkyni uložena příkazem ze dne 24. 6. 2014 a byť je datace uváděná na vyjádření Mgr. MUDr. [jméno] [příjmení] zavádějící, jedná se však o data z roku 2015. Další jednání pak dle jejího vyjádření ze dne 25. 4. 2019 již neproběhla. Stejně tak i Ing. [jméno] [příjmení] ve svém e-mailu ze dne 12. 2. 2014 žalovaného upozorňoval o možném nedovoleném souběhu pracovních poměrů u lékařů a sester.

13. Žalovaný byl ze strany Ing. [jméno] [příjmení] informován o zahájení provádění kontroly (e-mail z 13. 5. 2014, číslo listu 58) a následně byl pověřen žalovaným k převzetí protokolu o kontrole ze dne 23. 5. 2014 (e-mail z 22. 5. 2014). K samotnému doručení příkazu Inspektorátu práce žalobkyni se vyjadřovala svědkyně [jméno] [příjmení] (asistentka ředitele), která uvedla, že listiny z vnějšku poslané datovou schránku příslušnému zaměstnanci rovnou přeposílala a u žalovaného mu obsah stránek většinou vytiskla, protože on si datové schránky nevybíral. Když to bylo něco důležitého nebo co spěchalo, takto vytiskla a dala i tehdy vedoucímu ekonomického oddělení Ing. [příjmení]. Ve vztahu k prováděné kontrole Inspektorátem práce pak uvedla:„ pokud si vzpomínán, takto, co přišlo tou datovou schránkou, takto byla nějaká lhůta, ve které se to mělo vyřešit, jak jsem řekla, to co přišlo datovou schránkou, jsem řediteli i vytiskla, protože si tu datovou schránku nevybírá a současně, protože tam byla nějaká lhůta, tak jsem to vytiskla a přeposlala Ing. [příjmení]“. Z tohoto vyplývá, že žalovaný byl dostatečně informován jak o průběhu prováděné kontroly, tak i o jejím výsledku, respektive o vydání příkazu Inspektorátem práce, byť se svědkyně nevyjádřila výslovně v tom smyslu, že se jednalo o přímo doručení předmětného příkazu. Nicméně v obecné rovině zcela jednoznačně vypověděla tím způsobem, že veškeré listiny přicházející datovou schránkou (což byl i příkazu Inspektorátu práce) byly přeposílány žalovanému, současně tyto listiny byly pro žalovaného i tištěny a lze tak učinit závěr, že se i předmětná listina (příkaz Inspektorátu práce) dostala do dispozice žalovaného jako statutárního orgánu žalobkyně. Skutečnost, že žalovaný musel o uložení pokuty vědět, vyplývá i z výpovědi svědka Ing. [jméno] [příjmení] ve spojení s listinou„ Zápis z porady útvaru ekonomiky a provozu ZZS PK [číslo]“, kdy vypověděl, že o uložení pokuty informoval na poradě managementu, které se účastnil i žalovaný, reakce na tuto informaci dle svědka nebyla a tato skutečnost vyplynula i z citovaného zápisu z porady, které se sice žalovaný neúčastnil, nicméně Ing. [jméno] [příjmení] na této poradě sděloval informace z porady managementu ze dne 3. 6. 2014, a to mj. že Inspektorát práce udělil pokutu ve výši 20 000 Kč za souběhy PP a DPP/Č. Pokud byla tedy dle poučení na citovaném příkaze odvolací lhůta 8 denní a Ing. [příjmení] byl příkaz předán 26. 6. 2014, lze i z těchto skutečností dovodit, že se žalovaný o udělení pokuty příkazem Inspektorátu práce dozvěděl ještě před uplynutím lhůty k podání odporu a pokud proti tomuto příkazu za žalobkyni nebrojil či nedal pokyny v tomto smyslu jinému zaměstnanci, odpovídá za škodu, která v důsledku uložení pokuty žalobkyni vznikla.

14. Žalovaný dále namítá, že Ing. [příjmení] dal pokyn k úhradě a dle vnitřního účetního dokladu tak učinil již dne 30. 6. 2014, aniž by měl jakýkoliv pokyn a z výpisu z účtu žalobkyně je zřejmé, že platba byla stržena 4. 7. 2014, tj. poslední den, kdy ještě bylo možné podat odpor a dále, že příkaz bance musel být dán 1 bankovní den předem, tedy 3. 7. 2014 Tyto skutečnosti nic nemění na tom, že odpor proti příkazu Inspektorátu práce podán nebyl, přičemž odpovědnost za to nese žalovaný. Pokud došlo k úhradě pokuty na základě pokynu Ing. [příjmení], nemůže se tím žalovaný zprostit svého zavinění (byť by se tak stalo v poslední den, kdy bylo možné ještě podat odpor), protože odpor podán nebyl, příkaz nabyl právní moci a následně bylo nutno na základě pravomocného příkazu pokutu včetně nákladů řízení uhradit. Nebylo též prokázáno, že by úkon spočívající v podání odporu spadal do kompetence jiného zaměstnance nežli ředitele žalobkyně.

15. Ve vztahu k pokutě uložené příkazem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 27. 11. 2015 pak soud prvního stupně též dle názoru odvolacího soudu správně zjistil skutkový stav, především, že mezi žalobkyní a Centrálním nákupem, p. o. byla uzavřena smlouva o administraci [číslo] na veřejnou zakázku„ Sanitní vozidla pro Záchrannou službu [příjmení] kraje 2013“, přičemž v této smlouvě je výslovně uvedeno, že servisní organizace realizuje činnosti na základě požadavku zadavatele (žalobkyně), který se však smluvně nemůže zprostit odpovědnosti a případných sankcí za porušení zákona o zadávání veřejných zakázek. Z výpovědi svědka Ing. [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že servisní organizace pro žalobkyni připravovala zadávací dokumentaci, kontrolovala termíny a na požádání zveřejňovala dokumenty zadavatele a současně bylo z e-mailové komunikace s pověřenou osobu ze servisní organizace (Ing. [jméno] [příjmení]) zjištěno, že jmenovaný dává žalobkyni na vědomí, že smlouva, která byla součástí zadávací dokumentace, bude muset být změněna a že nejde o definitivní verzi (e-mail z 9. 1. 2014). Odvolací soud souhlasí i se závěry soudu prvního stupně v tom smyslu, že povinnost kontroly smluv se mohla vztahovat pouze ke smlouvě dosud nepodepsané a nezveřejněné, pokud by o to zadavatel požádal. V projednávané věci však žalovaný podepsal kupní smlouvu, která byla v rozporu se zákonem o zadávání veřejných zakázek, když byla podepsána ve změněné podobě proti zadávací dokumentaci a pokud byl za žalobkyni k uzavření smlouvy (jejímu podpisu) oprávněn žalovaný, za toto své jednání také odpovídá, když nebylo prokázáno, že by servisní organizaci byl zadán požadavek na kontrolu změněné kupní smlouvy. Odvolací soud tak souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že i za porušení povinnosti, která byla předmětem řízení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, není odpovědná jiná osoba nežli žalovaný a žalobkyni se podařilo prokázat zavinění na straně žalovaného za škodu způsobenou tím, že Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže jí byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč, kterou byl nucena uhradit.

16. Soud prvního stupně se též podrobně zabýval otázkou případné moderace a s jeho odůvodněním, proč důvody pro moderaci neshledal, odvolací soud souhlasí a na jeho odůvodnění odkazuje, navíc za situace, kdy je požadovaná škoda ve výši 21 000 Kč a 50 000 Kč a soud prvního stupně dospěl k závěru, že v případě nároku na zaplacení částky 21 000 Kč činí 4,5 násobek průměrného výdělku žalovaného před porušením povinnosti částku 571 406 Kč a v případě nároku na zaplacení částky 50 000 Kč činí 4,5 násobek výdělku žalovaného částku 463 075 Kč, se výše požadované náhrady škody jeví ve vztahu k 4,5 násobku průměrného výdělku žalovaného jako relativně nízká.

17. S ohledem na výše uvedené odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni byla přiznána i plná náhrada nákladů odvolacího řízení spočívající v odměně zástupce za 2 úkony právní služby po 3 940 Kč dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 2 režijních paušálech po 300 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a 21 % DPH ve výši 1 780,80 Kč, tudíž celkové náklady odvolacího řízení činí 10 260 Kč.

Poučení